Chrudimské noviny Ze Stracha strach nejde

Dnes: 2°C
Zítra: 4°C
Pozítří: 3°C

Ze Stracha strach nejde

Přestože můj program byl v pondělí docela nabitý, čas pro debatu s režisérem Jiřím Strachem jsem si udělal. Není to jen proto, že nás spojuje stejná víra - oba se považujeme za katolíky, byť se dá říct, že každý z jiné strany. Sám jsem hodně konzervativní, mám rád latinskou mši svatou podle „starého pořádku“, o Jiřím (jak ho budu familiérně nazývat, když dovolíte vy i on) panují představy, že je spíše progresivnějším druhem katolíka.

Humorné historky, které si publikum do jisté míry žádá, mne zas až tak nezajímaly. Jistě, usmál jsem se, podivil nad kuriózními situacemi v životě známé celebrity. Důvodem, proč mé kroky zamířily v sedm večer do kina, byla slova, která některým asi nic moc neříkají. Modlitba, víra, sebeobětování, Bůh, církev, Duch svatý, Panna Maria. Má touha, nahlédnout do hlavy člověku, s nímž jsem měl před nějakým časem výměnu názorů na jednom nejmenovaném serveru, který slouží k hodnocení filmů, byla veliká. Napsal jsem komentář, v němž popisuji, co mi na jeho filmu vadí - až příliš expresivní milostné scény. To by ve filmu věřícího katolíka, za nějž se Jiří označuje, být nemělo. Režisér se ozval, věc se, doufám, vyjasnila.

Musím připustit, že mne pondělní večer překvapil. Příjemně, samozřejmě. Strach není žádná hvězda, která vyžaduje hvězdný přístup. Letos mu bude čtyřicet, přesto stále vypadá jako mladý kluk s šibalským úsměvem. Doširoka otevřené oči s nepřítomným pohledem signalizují, že režisér hovoří o věcech z nejintimnějších. Ocenění pro konzervativní katolíky, které toho večera také zaznělo, pohladilo mne po duši.

Nemohl jsem později nemyslet na jiného člověka, který svého času chodil do kostela též a objížděl všechna možná setkání věřící mládeže. Ne, nechci Romana Málka mlátit po hlavě jeho vírou. Přesto mi bylo a je nějak divně teskno, když sleduji některé jeho exhibice a často i osobní útoky na některé. Mne nevyjímaje.

Ze Stracha strach nejde, z některých našich souvěrců však ano. Někteří jednoduše „mají oči k vidění, ale nevidí, mají uši k slyšení, ale neslyší.“ A to je velká škoda.

Jakub Valenta

Reklama