Chrudimské noviny Hodinářka Dana Pavlasová: Každé hodinky mají svůj příběh

Dnes: 10°C
Zítra: 10°C
Pozítří: 10°C

Hodinářka Dana Pavlasová: Každé hodinky mají svůj příběh

Dana Pavlasová se věnuje hodinářství od začátku sedmdesátých let. Pochází z malé vesničky Rusava na Moravě, u Bystřice pod Hostýnem a do Čech ji přivedla láska. Letos to bude už kulaté výročí, co v Novém Městě nad Metují nastoupila na střední odborné učiliště, obor hodinářství. Z celé republiky, včetně Slovenska, se tam učilo v té době deset dívek a přes sto hochů. Na učňovská léta vzpomíná ráda: „Bylo to úžasné a pořád jsme se spolužáky v kontaktu, na srazech jsme se scházeli pravidelně a vzpomínali, jaké nádherné roky života jsme zažili na internátě, daleko od domova.“ V hodinářství pokračuje v rodinné tradici, její otec, Otto Vítek, se také vyučil hodinářem a oba jeho potomci pokračovali v řemesle v jeho šlépějích.

Hodinky si u Dany Pavlasové můžete nechat opravit v pasáži Žralok na Resselově náměstí. Je to již dvanáct let, co zde provozuje vlastní živnost. Říká, že starožitným hodinkám je třeba nejdříve porozumět a vžít se do jejich příběhu. Momentálně má z vládního nařízení opět až do odvolání zavřeno, ale zákazníci doufají, že se hodinkám bude věnovat ještě dlouho, protože poznali, že se jim dostává péče od opravdové profesionálky.

Nastane konec hodinářství v Čechách?

„Já myslím, že ne. Teď je škola ještě v Jihlavě, dřív tam bylo výrobní družstvo, kde se vyučovala také hodinařina, v Polné u Jihlavy. Měla jsem dokonce v poslední době jednoho padesátidvouletého učně, který ke mně docházel na praxi a k tomu dojížděl rok do Jihlavy. Samozřejmě živit by se tím asi mohl jen těžko, protože pouhé vyučení nestačí, cenná praxe, jako u všeho, je důležitější.“

Jak byste charakterizovala dobrého hodináře? Co mu nesmí chybět?

„Pokud hodinář není úspěšný, tak se to rozkřikne a zákazník už se k němu podruhé nevrátí. Je to taková selekce šikovnosti. Dřív to bylo v práci jiné, přinesly nám opravy a zákazník si nemohl vybírat, ale dnes musíte něco nabídnout navíc, běžná práce nestačí. Já třeba opravuji starožitnosti. Dnešní hodinky, kde se pouze vymění baterie, potřebují minimální opravu, vše se dá změřit přístrojem.“

V čem vidíte hlavní rozdíl mezi dnešními hodinkami a starožitnými kousky?

„U historických hodin musíte mít určitou zkušenost se seřízením těch nití, a vůbec s chodem strojku, protože ty nejsou jednotné, každý má svoje, navíc to jsou strojky vyráběné na zakázku, jsou to jednotlivé originály.

Musíte nejprve do toho originálu proniknout, potom ho pochopit a až teprve potom ho opravit a seřídit tak, jak si to vyžaduje ten, kdo to zhotovil. Je to taková větší tvůrčí práce u té historie. Víc to baví. U těch moderních hodin je ta práce taková strožejší, hodně vám řeknou přístroje, ale u těch historických si musíte na ty závady a zákonitosti přijít sama.

Pro laika se práce hodináře popisuje těžko. Všechno má své zákonitosti, člověk musí posoudit materiál, ze kterého jsou hodiny vyrobené, jak se toho vůbec můžete dotknout. Vědět, že co si můžete dovolit u jednoho materiálu, neplatí u jiného. Odhadnout, jak dalece je to poškozené… Je to práce, u které musíte prohlížet ty věci a dívat se na ně už z pohledu toho uplynulého času, co všechno může zub času provést a co může způsobit i nešikovný laik, který se v tom pohrabe. Je to prostě stroj, kterému musíte porozumět a nestačí ho jen vyčistit a namazat, ale musí se seřídit a odzkoušet, aby pracoval. A je tam spousta zákonitostí, na které člověk přichází i sám během let, jakože se to dá naučit, jsou to věci, u kterých zjistíte po dvacetileté praxi, že se určitá věc může přihodit navíc. Člověk je věčně ve střehu u těch starožitností.“

Hodinářka Dana Pavlasová.  Foto: Petra Vintrlíková

Přemýšlela jste někdy nad výrobou vlastních hodinek?

„Vím, že tady v republice existuje takový borec, který vyrábí hodinky ručně, asi v ceně dvou milionů jedny, ale o výrobě vlastních hodinek jsem nikdy neuvažovala. Před ním se skláním až k zemi, protože to je obrovská trpělivost. Já si třeba některé součástky umím vyrobit, některé ještě seženu třeba přes spolužáky, ale někdy je to už tak fatální, že se to nedá opravit, že už ten zub času zaútočí natolik, že je to složitější.“

Která oprava hodin z poslední doby vám utkvěla v paměti nejvíce?

„Není to tak dlouho, co jsem dělala westminstery, které jsou svým způsobem fungování podobné Big Benu v Londýně. Tam je to už trochu vyšší dívčí, jak se říká. Jsou tam takové špeky, ale člověku, který není z oboru, to asi nic neřekne, že tam byly nitěné závěsy, rtuťové kroky, to jsou niance, které těžko nějak popíšu.

Starožitné věci mají dvojí hodnotu a ta sběratelská může několikanásobně převyšovat, některý sběratel vynaloží obrovskou sumu peněz, protože mu třeba ten určitý kousek zrovna ve sbírce chybí. Já z devadesáti pěti procent opravuji lidem hodinky, které jsou pro ně srdeční záležitostí. Jsou lidé, kteří také hledí na design, ale z velkého množství jsou to opravdu spíše ty srdeční záležitosti, že lidé přinesou na opravu hodinky po babičce, jako rodinné poklady a podobně. V dnešní době už se stávají starožitnostmi dokonce i budíky, na kterých my jsme se ještě učili ve škole. Když je ještě vyráběl Šternberk. Dnes už je v podstatě neseženete, i když se opravovat dají.

Ty mechanické budíky, co se vyrábějí dnes, už ani neberu do prodeje, protože Čína to dělá z bláta, takže to nevydrží ani ty dva roky záruky. Je to spotřební zboží, bohužel.“

A jak jste přistupovala k opravě těch westminsterek?

„Setkala jsem se s tímto typem opravy už v učení. Ale protože to byl zážitek už tenkrát, když nám tu opravu mistr předváděl, tak se mi to vybavilo. Vždycky je to ta radost z odhalování toho správného řešení. Nesnáším to už vůči zákazníkům, že bych řekla, že něco nejde opravit. To mě hrozně mrzí, když vím, že je to pro ty lidi srdeční záležitost. Snažím se vždycky opravit všechno. Jednou se mi stalo, že už jsem tomu nedávala naději a hodinky jsem vrátila, protože nebyla k opravě vhodná součástka, ale pak mi zavolal kamarád ze Slovenska, že ten vhodný náhradní díl má, a do týdne byly hodiny opravené. Je to i o těch náhodách a o spolupráci s kamarády.“

Hodinový strojek.  Foto: Petra Vintrlíková

Co předcházelo tomu, že jste se v práci osamostatnila?

„Celý život pracuji pod firmou Klenoty Brno. Po mateřské jsem se ještě vrátila do Klenotů, ale když mi potom onemocněl syn, musela jsem s ním zůstat doma a starat se o něj a později také o rodiče. Doma jsem pracovat zkoušela, ale nedalo se to časově zvládnout. Docházela jsem jenom občas pomáhat s opravami hodinek vyhlášenému chrudimskému hodináři, panu Kubalovi, se kterým jsme byli přátelé. Potom na Borzně u pana Štefce, který si tam pronajal na začátku devadesátých let hodinářství, také jsem u něho nějakou dobu, asi rok nebo dva, pracovala, ale s člověkem, který nebyl vyučený hodinář, se spolupracovalo jen těžko. Vždycky totiž zákazníkům něco navykládal, a pak bylo na mě, abych jim vysvětlovala, proč je to úplně jinak. Byl dost panovačný a neuznal, že tomu nerozumí. Tak jsem nakonec zůstala opět doma a až v roce 2009, kdy už jsme se s manželem, který už byl v invalidním důchodu, starali i o oba rodiče z Moravy, tak za mnou pan Štefec přišel, že je vážně nemocný a potřebuje, aby po něm hodinářství někdo převzal, tak jsem si pronájem přepsala na sebe a zkusila jsem na tři dny v týdnu pracovat sama na sebe. A už je to dvanáct let.“

Setkávala jste se ve svém pracovním životě s předsudky?

„Je určitá věková skupina mužů, která řekne s velkým údivem: ‚To mně budete dělat vy??‘ Když mě uvidí, jak s hodinkami zamířím k pracovnímu stolečku. A já jim odpovídám s úsměvem: ‚Jestli máte problém, já nemusím pokračovat.‘ Když to zjistí, někteří se snaží zachraňovat situaci. A někteří dokonce byli takoví, že se pozastavovali: ‚Ženská a hodinářka?‘ A já jsem jim říkala: ‚Ježišmarjá, za prvé nejsme ve středověku a za druhé je to normální, i to se děje.‘ Ale to byly takové ty začátky, kdy lidi nebyly zvyklí. I když pan Štefec hodinář nebyl, on to dával jinému hodináři, ale přebíral to muž. Ty předsudky, co se týče ženy v tomto povolání, tam byly. Ale někdo se to dokonce snažil znevážit: ‚A to jste vyučená?‘ ptali se mě kousavým hlasem. Tak jsem jim bez dělání ramen odpovídala, že ano.  

Ale dneska už si na to lidi tak zvykli, že mi říkají: ‚Ne abyste nám odešla! Protože už jsem vlastně rok a půl v důchodu. Ale pořád zatím opravuji, dokud mi to zdravé ruce a oči dovolí. To se dá. Dokud mi to zdraví dovolí, nevidím důvod, proč bych ty tři dny v týdnu nepracovala. Baví mě to. A nedovedu si představit zůstat doma.“

Dana Pavlasová před hodinářstvím v pasáži Žralok. Foto: Petra Vintrlíková

Využíváte ve své práci poznatky, které vám předal váš otec?

„Při opravách starožitností vycházím ze stejných principů oprav, jaké znal můj otec. Ten systém zůstal stále stejný. Musí se přijít na závadu, strojek se vyčistí a promaže. Člověk musí znát ty zákonitosti, správně hodinky seřídit. Někdy může být ohnutý malý zub, který to zastavuje, je to taková mravenčí mikroskopická práce, ale s tím se musí u starožitností počítat. Je to neustálé objevování.

A je to i o té trpělivosti. Když vás něco baví a máte to celoživotně zároveň jako koníčka, nekončí to tím, že odejdu z práce. Jako když třeba někde jsem a objevím, čím by se dalo něco v těch hodinách opravit. Je to moje povolání a zároveň i koníček. Rozhodně se to nedá dělat tak, že si v práci oddělám svoje a odcházím. Je to něco navíc. Jako u každého řemesla nebo povolání, které když člověk dělá rád, je to celoživotní vztah.“

A co vás na vaší práci baví nejvíc?

„To je individuální, pořád jste ve střehu, pořád se vám v hlavě točí a promítají různé situace, s čím se člověk setkal při opravách hodin. Není to takové to: doplním zboží, odejdu a víc mě nezajímá, když se zamknou dveře. Třeba člověk už leží v posteli a teď si vzpomene, že vlastně před dvaceti lety něco opravoval takhle, a člověk tím žije, nedovolí mu to nad tím pořád nepřemýšlet.“

Petra Vintrlíková

Reklama