Chrudim – Seniory má velká část veřejnosti zažité jako věčně nespokojené, brblající a na nemoci si stěžující nudné patrony. Chrudimské noviny se pokusily zjistit, jak ve skutečnosti starší lidé žijí, co je těší a co jim naopak schází. Výsledky tohoto „průzkumu“ jsou překvapivé a spolehlivě bortí výše uvedené smyšlenky.

Ochotnými partnery v diskusi byli tři muži, pánové věku hodného úcty a respektu – Ladislav Marek, Jan Stejskal a Oldřich Jelínek. Všichni tři si udělali ve svém nabitém diáři chvilku času, aby pohovořili o životě, přístupu k problémům, jež je trápí, a poodhalili část své životní filosofie. Při návratu ke „kořenům“ mnohdy vyšlo najevo, že základním kamenem jejich optimistického pohledu na svět a společnost jsou zážitky a zkušenosti z dětství a raného mládí.

Ladislav Marek

Chrudimská tenisová legenda, která svého času porazila i wimbledonského vítěze Jana Kodeše. Nezdolný optimista, šetrný člověk, který dobře ví, že na vše je třeba si vydělat. Lékem na neduhy je mu především milovaný sport, jemuž se aktivně věnuje i po sedmdesátce. Jeho vztah k tenisu zpracoval před dvěma lety redaktor Petr Dejnožka.

„Jsem životní optimista. Snad díky tomu, že žiji sportem a mám kolem sebe i hodně mladých lidí. Navíc si dopřávám i věci, které mi dělají radost. Neznamená to samozřejmě bezhlavé utrácení, spíše naopak. Nedostatky v dětství mne naučily šetrnosti, takže když si teď chci třeba koupit nový počítač nebo mobil, samozřejmě si našetřím. Žít s dluhy, to není nic pro mě. Lidé obecně mají asi problém s tím, že mnohdy vyschnou zdroje, na něž byli zvyklí, a najednou se musí uskromnit. Což v seniorském věku bývá dost obtížné,“ říká tenisová legenda Ladislav Marek.

„Všechny nemoci, musím to ale zaťukat, protože jsem skoro žádné neměl, léčím tak, že se jdu hýbat. Třeba přijedeme na chatu a všichni leží, odpočívají, jsou unavení. Já vezmu sekačku a jdu sekat trávu. Zásadně si nelehám; to já nedělám,“ prozrazuje sportovec tělem i duší Ladislav Marek.

„Politiku sice sleduji, ale rozhodně jí nepřikládám nějaký přehnaný význam. Může se totiž často stát, že tomu někdo propadne a začne svět kolem sebe vidět touto optikou, což často vede k pesimismu,“ tvrdí Marek.

„Zajímám se o moderní elektroniku – to je jedna z mých dalších velkých vášní. Notebooky, chytré telefony, nic mi není cizí. Sousedé se na mne často obracejí s žádostí o pomoc, drobné opravy. Hodně také o těchto pomocnících čtu, abych zůstal v obraze a mohl sledovat nejmodernější trendy. Člověku pak nezakrní mozek,“ směje se Ladislav Marek.

„Z internetu si nahrávám písničky, které později poslouchám v autě. Mám tablety, mobily, pořád se snažím jít kupředu. Samozřejmě nedržím mobil pořád v ruce, jak to dnes často bývá,“ popisuje svou vášeň pro vše nové.

„Poradit někomu, jak si vybudovat pozitivní přístup k životu v důchodovém věku vlastně nejde. Člověk je buď celoživotní optimista – a tady hraje naprosto zásadní roli výchova v mládí, nebo zkrátka není. Kdybych svému vrstevníkovi řekl, že od malička měl na sobě makat, k čemu teď taková rada je,“ ptá se tenisový trenér Ladislav Marek.

Jan Stejskal

Rodilý Chrudimák, hudební skladatel, muzikant tělem i duší, vitální a stále dobře naladěný „pan učitel“, osobnost města v roce 2014. Jeho rodina vlastnila v Chrudimi dům s pražírnou kávy na Resselově náměstí, vztah k východočeským Athénám je tedy neoddiskutovatelný. Také jemu Chrudimské noviny věnovaly několik článků, z nichž ten první vznikl již v roce 2012. Narodil se 4. října 1938.

„Nikdy jsem si nestěžoval na nepřízeň osudu nebo nemoci. Ani v době, kdy mým domovem byl chrudimský hospic. Co je příčinnou mého životního optimismu? Nepochybně zážitky, a především výchova z dětství. V současné době pak i spolupráce s lidmi podobných životních postojů, podobného naladění,“ říká muzikant, učitel, výtvarník a spisovatel Jan Stejskal.

„I v seniorském věku nemám čas na nějaké stesky a stížnosti. Pokračuji v tom, co dělám celý svůj život. Organizuji hudební vystoupení naší skupiny Nestejskáme si, dopisuji další knihu a chodím hrát na klavír těžce nemocným seniorům v hospicu. Obdivuhodně mne dokáží nabít energií nejen oni, ale i skvělý personál, jemuž vděčím opravdu za mnoho,“ přibližuje aktivní život důchodce s plným diářem Jan Stejskal.

„Bydlím nyní v domě s pečovatelskou službou v Soukenické ulici. Perfektní péče, skvělé zázemí. Mám tu svůj pokoj, své noty, dokumenty, knihy a elektrický klavír. Potkávám tu celou řadu seniorů podobného věku, jako jsem já sám. Nikdo z nich si nestěžuje a nereptá. Pečovatelky nám věnují maximum svého času a my pak máme prostor pro své zájmy a koníčky. Bez koníčků  – tady je pro mne na místě prvním hudba, bych jen obtížně nepropadl skepsi. Hudba mi dává radost, odkrývá jemné odstíny lidské duše i života. Umožňuje pohybovat se ve společnosti a rozdávat dobrou náladu,“ usmívá se bývalý učitel.

„Těší mne Chrudim, nádherné město plné památek a polozapomenutých příběhů. Je radost odkrývat jeho dávnou historii a následně ji prostřednictvím knih a obrázků předkládat čtenářům. Raduji se i z pozitivní odezvy těch, kdo mé knihy kupují, mluví o nich. Motivace k dalšímu psaní mi rozhodně nechybí,“ neskrývá radostné zážitky Jan Stejskal.

Oldřich Jelínek

Část svého produktivního života prožil Oldřich Jelínek jako zaměstnanec Děčínských strojíren, kde se stal nositelem světového patentu za katalyzační komoru, které se dnes v autech říká prostě tlumič výfukových plynů. Později pracoval jako oborový inženýr na Generálním ředitelství Transporty Chrudim. Zde  se věnoval zvýšení technické úrovně vysokozdvižných vozíků. Ještě před tím však neunikl totálnímu nasazení ve firmách, které pracovaly pro Říši. Po revoluci se ve věku, kdy většina ostatních seniorů uvažuje pouze o odpočinku, pustil do výroby razítek, později také zastával funkci domovníka v bytovém domě Balustráda. Syn zedníka a otec známého chrudimského galeristy, optimista s fenomenální pamětí.

„Povahu naprosto zásadně formuje doba, kdy člověk ještě vlastně ani neví, že je formován. Samozřejmě mluvím o dětství a dospívání. Ani u mne to nebylo jinak. Tatínek byl zedník na malém městě, spíše vesnici. Rozhodně nemohu říci, že bychom se měli špatně nebo trpěli bídou. To určitě ne. Na stranu duhou, zhruba od osmi let jsem bojoval sám za sebe. Ne snad po stránce materiální, ale mentální. Tatínek příliš nesouhlasil s tím, abych studoval. Na mně pak bylo, abych mu dokázal, že na to mám,“ přibližuje své mládí dvaadevadesátiletý senior Oldřich Jelínek.

„Právě tento přístup – přesvědčit své okolí o vlastních kvalitách, mi později dost pomohl. Ať už to bylo po válce, kdy jsem pracoval v Sudetech, nebo později v Transportě. Sudety mi ukázaly Němce v jejich podstatně odlišné podobě. Byli to mnohdy slušní a pracovití lidé, dost jsem si s nimi rozuměl. Odsuzovat je jako národ kompletně, to mi nikdy nešlo,“ říká Oldřich Jelínek.

Při broušení řetězu pily na pančavské chalupě.  Foto: Chrudimské noviny

„Když mi bylo čtyřicet a práce mi začala přerůstat přes hlavu, koupili jsme zahrádku. Byla pro mne návratem k přirozenému životu. Fyzická práce a možnost uniknout z nezdravého prostředí – a to i v souvislosti s mezilidskými vztahy v době normalizace. Zahrada mi hodně pomohla dát si do pořádku psychiku, myšlení. Celý život také hodně čtu, patřím mezi nejstarší čtenáře chrudimské knihovny. Dokážu pracovat s počítačem, rád fotím. Člověk musí zaměstnat jak tělo, tak rozum, najít si nějakou činnost. Spolehlivou cestou k rezignaci a nemocem je totiž nicnedělání,“ popisuje svůj recept na zdravý přístup k životu Jelínek.

„Hned po revoluci, to už mi bylo 65 let, jsem založil s manželkou firmu zaměřenou na výrobu razítek. Naštěstí tu existovala velká poptávka a na trhu nebylo dost těch, kdo by ji dokázali uspokojit. Svého času jsme patřili mezi špičku, která zásobovala banky, spořitelny a další instituce. Jako jediní v této době jsme vyráběli mikrorazítko. Firmu jsem později prodal, protože únava se zkrátka dostaví na každého,“ říká.

Nechci vypadat jako suchar a nepříjemný dědek.  Foto: Chrudimské noviny

„Co dělám ve volném čase? Čtu, v posledních letech letech se učím hrát na piano – dokážu přehrát několik písní a také stále pracuji na zahrádce. V mých osmdesáti letech mi byla nabídnuta práce domovníka na Balustrádě, dělal jsem to pět let, ale i to mne už později začalo neúnosně vysilovat. V poslední době také sestavuji rodinný rodokmen – mimochodem, našel jsem dávno zapomenuté příbuzné v USA, píšu paměti. Nechci vypadat jako suchar a nepříjemný dědek, který si jen stěžuje. Úspěšnost však musí zhodnotit jiní,“ směje se Oldřich Jelínek.