Chrudimské noviny Miroslav Oliva: Filozofování mi není vlastní, sochařina je dřina

Dnes: 3°C
Zítra: 3°C
Pozítří: 2°C

Miroslav Oliva: Filozofování mi není vlastní, sochařina je dřina

Chrudim – Setkání se sochařem Miroslavem Olivou po vernisáži výstavy Bestiárium a jiné podivnosti bylo velmi inspirující a vneslo i do této ponuré doby vlnu optimismu. Chrudimáci můžou být pyšní, že se nemusí jezdit obšťastňovat uměním nikam daleko, umělci mohli zjistit, že přiznat inspirační zdroje není žádné tabu a kdo se bojí, poznal, že vše se dá přežít lépe, když bereme život s humorem.

Miroslav Oliva zahájil vernisáž sám.  Foto: Chrudimské noviny
 

Sochař Miroslav Oliva se chopil úvodního slova na vernisáži své sedmé výstavy s názvem Bestiárium a jiné podivnosti  v přátelské atmosféře Galerie Art Chrudim a vyjádřil jí také velkou poklonu. „Jsou tady opravdové poklady. Zrzavý, Janeček, Lhoták, Kolář. Miró. Je to až neuvěřitelné, v podstatě taková galerie není v Praze. Bývaly galerie díla, ale takovou úroveň to nikdy nemělo. Takže všechna čest!“

Obchodník nebo voják?

Inspiraci a motivy pro výstavu Bestiárium a jiné podivnosti hledal Miroslav Oliva nejdříve v antice a středověku, až nakonec dospěl k názoru, že inspirovat se může i v nedávné době. „Proč se inspirovat bestiemi v antice, nebo středověku, když jich máme kolem sebe spoustu?“ Uvedl na vernisáži sochař, jehož jméno samo ke spojitostem s antikou vybízí. „Tatínek pochází ze střední Moravy a je docela dost možné, že Olivové se tu pohybovali od napoleonských válek, jako ti francouzští vojáci, jinak nevím, tatínek se dál nedopátral. Ale oliva je švestka známá od antiky a určitě se sem vozili,“ prozradil umělec.

Miroslav Oliva kočky miluje

Když nemoc covid-19 uzavřela umělce na tři týdny mimo civilizaci, společnost mu dělal jeho kocour. „Tři neděle jsem nehovořil. Mám doma kocoura, žena byla v Praze, já jsem byl sám a pode dveřmi mi podávali jídlo. Zazvonili a utíkali pryč,“ vtipkoval. Kočky miluje a jako zvíře ho fascinují, a to i v přeneseném významu slova. „Kočka neposlouchá, i přes veškeré výhody, které si od vás vezme. O tom je i ta Divná parta koček. Promítáme do nich svoje lidské nešvary.“

K dalším inspiračním zdrojům patří holka modrooká, jezinka za kavárenským stolkem nebo motiv šaška a královny inspirovaný Bolkem Polívkou a jeho „krásným hadrnictvím“. Když tvořil díla na chrudimskou výstavu, poslouchal různou hudbu a mimo jiné i kytici od Jiřího Suchého. „Je tam překrásná věta, že bludička je směs bahenních plynů uspořádaných do tvaru děvčete. A s tím se sochařsky vyrovnat je složité.“

Divná parta.  Foto: Chrudimské noviny

I na vrhajících stínech záleží

Na výstavě se mu nejvíce líbilo, jak dokonale osvětlení vykresluje stíny soch na zdech. „Když jsem začínal, tak se to vše chápalo jako bytové doplňky a ty se dávají ke stěně,“ vysvětloval Miroslav Oliva. Socha je pro něj nekonečnou řadou profilů a čelní pohled je stejně důležitý jako jeho obrys na zdi. Pokud už nějaké dílo vlastníte, neváhejte zapojit do celkového vnímání i hmat. „Podívejte se, jak jsou ty stíny nádherné, je to krásný prostor,“ liboval si sochař v prostředí gotického sklepení Galerie Art Chrudim. „I Marino Marini zachází s tou hmotou tak, že stačí jemný posun a ten stín tam ten tvar dokreslí sám.“

Sochař a manželé, kteří skoupili nejvíce jeho děl.  Foto: Chrudimské noviny
 

Malejovský měl dar od boha

Na rozdíl od svých mladších, teprve se klubajících uměleckých kolegů nemá problém přiznat, kdo je jeho oblíbený umělec. „Marino Marini je můj miláček nejmilovanější. Bohužel jsem jeho díla viděl poprvé na vlastní oči až v době, kdy se mohlo vyjet,“ uvedl sochař s povzdechem o návštěvě Florencie, kterou jim doporučoval navštívit jejich profesor, který studoval na akademii ještě za první republiky. „Národní umělec Josef Malejovský byl těžkej socreál, ten dělal ty „Gottwaldy“ a partyzány a byla to nesmírná škoda. To byl boží modelér, sochař od boha. Ale to téma se mu moc nevedlo,“ vzpomínal s úsměvem Miroslav Oliva. 

Režim ho neomezoval, na rozdíl od jiných

„Bylo až komické, když se někdy profesor Malejovský rozpovídal a najednou říká, ať jedeme do Florencie, že to musíme vidět. A pak mu najednou došlo, že mi můžeme jet tak akorát do Drážďan,“ uvedl sochař. A to byla jedna z věcí, co mu vadila. „A pak jsem viděl, že někteří vyjet mohli, ale to byl třeba kluk vysoce postaveného soudruha a měl i osobní ochranku, jinak by dostal do držky.“

Spolužačka Klumparová, významná sklářka, která dnes žije v Americe, utekla tenkrát za hranice do Francie. Nebo Ján Zoričák. Nemluvilo se o tom, a umělec to ani nějak zvlášť nevnímal. Charta 77 se mu dostala do ruky k přečtení poprvé až na vojně. „Nějak jsem ty informace neměl. Režim mě neomezoval. V keramice vás to neomezuje. Tam jsou témata jako žena a hudba.“

Holka modrooká.  Foto: Chrudimské noviny

O něčem se mluvilo šeptem

Byl rozdíl mezi tím, co se učilo oficiálně. Takže jsme se učili od spolužáků a v tom ateliéru se mockrát šeptalo, rozumíte,“ přibližoval tehdejší dobu sochař. Protože se ale brzy oženil, zůstával v tom období trochu mimo dění. Kdežto oni chodili do hospod a něco řešili. A to je to důležité na té vysoké, setkávat se s lidmi, kteří mají názor.“ A o něčem se mluvilo šeptem. „Já jsem se to dozvěděl až po letech. Třeba že mnozí chodili pomáhat Olbramovi Zoubkovi. Antirežim, kdyby se to dozvěděl ‚náš starej‘, tak je vyhodí ze školy.“

Jednou objevil v Máji poklad

Chyběly zásoby keramického materiálu, kterého měli omezený přísun, i prodejny, nebyly glazury, nic, ani časopisy se nedaly objednat. „Protože je nebylo čím zaplatit, abych si objednal třeba Kunst und Handwerk, nebo časopis z Ameriky. Ale taky bych byl hned podezřelý a bůhví, jestli bych tu obálku vůbec dostal.“

Co se v umění řešilo v zahraničí, se dozvídali náhodně. „Jednou se mi poštěstilo v obchodním domě Máj objevit v regálu knihu o současné francouzské keramice, samozřejmě ve francouzštině,“ vzpomínal, jaký poklad objevil. Koukal jsem jako blázen, samozřejmě jsem to hned popadl, i když to stálo sto dvacet korun, což bylo tenkrát hodně, když knížky stály jinak třicet korun.“

Současný oděv je děs, nedá se s ním pracovat

Jeho oblíbeným tématem je figura. Naopak současná politická nebo sociologická témata jsou mu vzdálená. Za největší problém považuje, jak umělecky ztvárnit dnešní oděv. „Figura je úžasná. Může být v ideálním případě nahá, nebo je v oděvu, když je to antika, tak si vystačíte s jedním kusem látky, který se dá ještě výtvarně zpracovávat. Kdežto udělejte tu paní bronzovou a sukně bude nad koleny ‚přefiklá‘ a stane se z ní neforemný ošklivý válec,“ uvedl a poukázal na sochu Věry Špinarové.  „Viděl jsem ji na vlastní oči v létě a je to děs, ten současný oblek. S tím se nedá pracovat. Namalovat se to ještě dá. Ale sochařsky už ne.“

Dělá si srandu z událostí únorového převratu, prý jak by to asi vypadalo, kdyby stál tenkrát Gottwald na náměstí v horkém létě. „Kabát to krásně schová. Proto ty splývavé věci. Když si vezmete renesanční sochaře, třeba Donatello a jeho světci. Nařasená draperie mu pomáhá v té kompozici a k otáčení těch diváků kolem celé sochy. Ale já moc nefilozofuju. Není mi to vlastní,“ zarazil se nesměle.

Písemnosti schoval pod hromadu uhlí

„Jednou jsem schoval kamarádovi, kterého z politických důvodů zavřeli, písemnosti. Jenže ve své blbé naivitě jsem to strčil do sklepa pod uhlí. Tam chodili ti estébáci jako první. Ale nic se nestalo,“ zavzpomínal na jeden ze svých dramatičtějších zážitků. Oni ho za tři měsíce pustili, protože to jinak nešlo. Nelegální zbraň hodil do Vltavy.“

Nikam se nedral, neměl potřebu se angažovat. Vytvářel třeba soubor květináčů do hotelu v Teplicích, které oddělovaly stoly v jídelně, nebo jiné do spořitelny v Budějovicích, podle architektonických prvků, oktogonů, a to byly, jak říká, věci neproblematické. „Ten minulý režim jsem ani nijak zvlášť nevnímal. V keramice opravdu nemáte protivenství. Akorát ta komise.“

Chameleon.  Foto: Chrudimské noviny

Jeho dílo způsobilo u komise rozruch

Pravoslav Rada pořádal v Praze monotematické výstavy. Když bylo téma Hudba v keramice, udělal jsem takovou porcelánovou hlavu s walkmannem a komise mi to vrátila. A já jsem nevěděl proč,“  přiznal Miroslav Oliva. „Došlo mi to až po letech, že to bylo z ideologických důvodů. Walkmann byl zápaďácká záležitost, najednou děti nosily sluchátka a v kapse přehrávač. A komunistům se to nelíbilo.“

Na výstavě si můžete prohlédnout ojedinělý soubor pěti plastik, které ale nejsou vystavené u sebe. „Jmenovalo se to Komise a je tam chameleon, soudruh, osel, panda a pták. Když jsem v životě před komisi něco výtvarného předkládal, tak takhle na mě ti lidé působili.“

Medúza.  Foto: Chrudimské noviny

Výstřelky současného umění považuje za snobismus

Na současnou výtvarnou scénu, jak už to v dějinách bývá, se nedívá Miroslav Oliva s velkým pochopením. Nelíbí se mu ta nesrozumitelnost. „Jsem z toho docela nešťastný. Rozumíte, když se v této galerii podíváte kolem sebe, jsou tu i věci současné, třeba malíř Jakub Špaňhel, kterého mám rád, to jsou věci, které jsou srozumitelné. A já právě hledám nějaké vodítko, jak si to pro sebe rozeznat,“ vysvětloval sochař. Dokonce padla taková nactiurthačská věta, že umění je to, co se za umění prohlásí. A ono to platí a pak se na to nabaluje snobismus a časopisy, které to ikonizují, a najednou je to prostě podivná doba. Ale doba se mění, tak uvidíme, jak to bude dál. Možná se zase lidé k řemeslu a rukodělné práci budou vracet.“ Letos dokonce opět vzrostl zájem o studium uměleckořemeslných oborů. Na keramické škole v Bechyni, kde Miroslav Oliva už několik let vyučuje, se na talentové zkoušky letos dostavilo dokonce 80 uchazečů.

Ateliérem je mu vlastní pokoj

Miroslav Oliva momentálně shání svůj nový ateliér. Mohl pracovat v bývalé prádelně, ale nakonec z toho sešlo. Sochy zatím tvoří v domácím prostředí, v cihlovém bytě z padesátých let, a vypalovat je jezdí do školy v Bechyni nebo do obchodu se sanitární keramikou.

Na chrudimské výstavě je k vidění 52 děl. „A je to akorát,“ říká. Nejvíce sochařských děl na této výstavě ještě před vernisáží skoupil manželský pár, jehož vášní jsou koně. I Miroslav Oliva má koně rád. Sám si pohled z koňského hřbetu vyzkoušel a je to pro něj nezapomenutelný zážitek. Ale není stoupencem vytrvalostních závodů. „Je mi vždy líto těch koní. Viděl jsem to jednou v Lysé nad Labem, když jsem byl dítě, a byl jsem docela vyděšený.“

Sochařina, to je dřina

Jeho „keramický jazyk“ se nezměnil. „Mám pořád tu hlínu a to mačkání. Hrozně rád bych se chtěl odpojit od konkrétna do abstraktna, aby ta hlína mluvila víc, ale je to hrozně složité, protože ten sochařský limit tam vždycky bude a je to boj.“

 

Petra Vintrlíková

Reklama