Chrudim - O Míšovi Tereskovi, velkém fandovi pardubických hokejistů a chrudimských fotbalistů, kterému sudičky nadělily dětskou mozkovou obrnu, jsme už psali. Malý sportovec má (i díky nadační sbírce fotbalistů MFK Chrudim) za sebou pobyt v rehabilitačním zařízení Adeli, a teď ho čeká operace očí a začala mu jeho milovaná hokejové sezóna.

Míša se vrátil z Piešťan, mohl byste nám neznalým říci, co přesně tam dělal? 

„Jde o rehabilitační zařízení, které ve svých úspěších nemá obdoby a jehož služeb využívá snad celá Evropa, zejména Italové, Němci a Rusové. V tomto centru využívají speciálního obleku, který byl vyvinut pro kosmonauty na cvičení ve stavu beztíže. Oblek tělo fixuje do správné pozice a současně zapojuje maximum svalových částí. Pro potřebné pokroky je však potřeba pobyt absolvovat opakovaně, což je problém, jelikož jeden 14denní pobyt vyjde na 75 tisíc korun bez ubytování a stravy.

Míša pobyt zvládl úžasně, byť se na konci druhého týdne už projevila únava, i tak vydržel až do konce. A to rozhodně nebyla procházka růžovým sadem. Pobyt tam znamenal začátek procedur a cvičení v 7.30 a konec ve 14.30 hodin. Podle doktorů došlo k uvolnění v kloubech v rozmezí 5 až 10°, což je obrovský pokrok. Teď jen nepolevit a makat dál.“

Oblek nejen pro kosmonauty.

Od lidí, kteří vás znají, vím, že jste neustále kladně naladěn. Proto se nemohu nezeptat na osobní otázku. Jak to děláte, že si dokážete udržet optimismus?

„Ani nevím, ale s nadsázkou tvrdím, že tu hru, co s námi hraje ten nahoře, dohrajeme do vítězného konce. Tak proč ne s úsměvem.“

A jaké je to z pozice otce bojovat se synovou obrnou?

„Asi jako byste chtěl sám vychovat olympionika. Musíte mu věnovat celý život, maximum času, prostředků a přitom vůbec netušíte, jestli se na olympiádu nebo aspoň krajský přebor dostane.

Díky tomu, že máme zdravou dceru, je pro nás porovnání jednoduché - co ukážete dceři jednou a ona to dokáže pak udělat sama, tak u Míši jsou to stovky opakování, aby byl alespoň náznak samostatné části pohybu. Třikrát denně cvičíte, posilujete, rehabilitujete, a i když si hraje, tak ho rovnáte a pozičně upravujete, aby měl tělo ve správné pozici. Obrovským problémem u obrny je totiž spasmus, který vám sám deformuje tělo a s kterým právě protahováním, cvičením, injekcemi a operacemi bojujete.“

Operace, injekce, bílé pláště, pach lyzolu, dlouhé chodby a s tím spojené nepříjemné zážitky. Jak zvládáte Míšu stále motivovat, aby ještě vydržel?

„Jak jste zmínil na úvodu této otázky, Míša se od svého narození pohybuje hodně v prostředí bílých plášťů, které bohužel málokdy přicházely v míru. A většinou po něm chtěly něco, co on v tu chvíli nechtěl. Počínaje cvičením,injekcemi a všemožnými vyšetřeními konče. Z toho všeho byly asi nejhorší aplikace botoxu, kdy musel vydržet i 12 vpichů do svalů během dvou minut.

Naštěstí je v našem případě motivace jednoduchá - vše, co je spojeno se sportem, je pro Míšu motor. A hlavní motor - extraliga hokeje - právě začal běžet naplno. Díky tomu zvládá nekonečný koloběh cvičení, posilování a rehabilitace. Upřímně, je však smutné, že čas, který většina dětí tráví zlobením, tak on propotí pod rukama mé ženy. Já se mu to snažím kompenzovat vším, co dělají zdravé děti. Ať je to lyžování, cyklistika, nebo adrenalinové zážitky typu bobových drah, motokár, čtyřkolek a maximální vyblbnutí na vozíku. Manželka tvrdí, že jsem blázen, ale kdybyste viděl tu radost v jeho očích, pochopil byste, proč to člověk dělá.“

"Já se mu to snažím kompenzovat maximálním vyblbnutím na vozíku."

Kde se u něj vzala ta fascinace sportem, hokejem konkrétně?

„Na vině bude nejspíš dědeček a jeho permanentka na hokej. Jednou, to byly Míšovi dva roky, děda nemohl a já šel s Míšou místo něj. Pak už se to nedalo zastavit a trvá dodnes. Zpočátku zápas vydržel sledovat tak dvě třetiny, ale od čtyř let si přeje prodloužení a nejlépe s nájezdy na branku nakonec. Samozřejmě proto, abychom byli na stadionu co nejdéle. Musí se ale jednat o vítězné nájezdy Pardubic. 

Letos se díky pardubickým Mustangům, což je tým sledge hokeje, dostane i na led, na pro něj upravené sledge sedačce. Uvidíme, jak zvládne bruslení a časem i opravdový, byť jen vozíčkářský hokej. Míša je obecně fascinován jakýmkoliv sportem. Nedávno dokonce absolvoval svůj první závod na speciální tříkolce v rámci akce Kolo pro život a jako táta musím přiznat, že jsem byl maximálně hrdý na to, co dokázal. To jsou okamžiky a chvíle, které nám dodávají sílu pro to, abychom to vše, zejména psychicky zvládli.“

Lyžování je taky velká legrace.

Je těžké hledat podporu u druhých?

„Rozdělil bych to do dvou skupin. První je pomoc na srdci. Za tu vděčíme suprově fungující rodině a neskutečným nejbližším přátelům, kteří dokáží být maximální podporou na duši. Druhá je materiální, která je, bohužel, v boji s DMO někdy hodně důležitá. Za tu vděčím své práci, sponzorům a dárcům, kterým není osud Míši lhostejný a kteří se nám snaží příspěvky přes nadaci Luna pomoci. Málokdo by si asi dokázal představit, že takový maximální boj s obrnou vás stojí kolem 200 tisíc korun ročně. Viditelné pokroky, které Míša dělá, stojí za všechny vynaložené prostředky.“

Máte kontakty i na další rodiny, které vychovávají děti postižené obrnou?

„Samozřejmě. Býval jsem kdysi odpůrcem všech těch facebooků a dalších sociálních sítí. Dnes jsem svůj názor radikálně změnil. Právě díky facebooku je komunikace s dalšími lidmi bojujícími s dětskou obrnou opravdu snadná. Předáváme si informace, které bychom jinak pracně získávali v terénu. Zejména o zkušenostech s doktory, operacemi, sociálními potřebami.

A není to jen o zkušenostech. Mezi komunitou funguje i bazar věcí, prodáte věci které již nepotřebujete a jiné pak pořídíte úplně za jiný peníz.Jen opět takový vlastní příklad. Kvalitní kočárek, který vám musí vydržet podle příspěvku minimálně pět let, stál 50 tisíc (+10 tisíc za základní věci, jako je zimní fusak, bočnice stříšky a taška na madlo). Pojišťovna vám na něj dá 24 tisíc korun. Pak jste za každou ušetřenou korunu vděčni.

Navíc tyto kanály umožňují tolik potřebnou medializaci.“

Kola pro život.

A co Míšu v dohledné době čeká ?

„Teď má před sebou už druhou operaci očí a po ní si konečně dopřeje taky pár měsíců doma. Na jaře, pokud vše zvládneme, další koloběh lázní a rádi bychom také absolvovali další Adeli.“

Existuje lékař, kterému byste zvlášť chtěl poděkovat?

„Potkali jsme jich už opravdu hodně, ale největší dík patří doktoru Stanislavu Severovi, což je Míšův neurolog z Nového Města na Moravě. Spolupracoval i s Václavem Vojtou, který byl tvůrcem světoznámé Vojtovy metody. Vojtova metoda je soubor rehabilitačních cvičení určených právě pro malé pacienty postižené touto nemocí. A druhým je doktor Pavel Smetana, který Míšovi vloni operoval nožičky.“

Děkuji za rozhovor.

O Míšovi se můžete dozvědět rovněž na jeho webových stránkách www.obrna.eu.