Chrudimsko – O skautingu už se toho napsalo mnoho. Ale na Chrudimsku působil člověk, který i když v dobrém slova smyslu ovlivnil spousty dětí, jako by se po něm, ze dne na den, a ne jeho vinou, slehla zem. Jeho přístup ke skautingu i k životu, vychovával totiž mladé antikomunisty, se tehdejšímu režimu vůbec nelíbil. A tak se hned na začátku sedmdesátých let postarali o to, aby zmizel z veřejného života a nikdo o něm až do revoluce neslyšel. Řeč je o chrudimské legendě, Oldřichu Sýkorovi, drsňákovi, který spolu se svojí manželkou Helenou vedl skautský oddíl v Chrudimi na konci šedesátých let.

Oldřich Sýkora uprostřed.  Zdroj: Archiv Luboše Jelínka

Oldřich Sýkora si bezstarostných dětských chvil moc neužil. Svoje teprve čtvrté narozeniny totiž oslavil 2. listopadu, jenom dva měsíce po začátku druhé světové války. Neměl žádné sourozence, jen bratrance Oskara, který pocházel z velevážené chrudimské rodiny profesora Sýkory. Právě ten si nechal postavit onu pověstnou „Kotěrovu vilu“, kterou vyprojektoval jeho žák a on se pod ni jenom podepsal. Tito Sýkorovi se přátelili s chrudimskou smetánkou, mimo jiné se zámožnou rodinou Popperových. Oldřichově mamince, která se jmenovala Weissová, a nepocházela z tak vysokých poměrů, dávali u Sýkorů svoji nadřazenost prý silně najevo. Tato rodinná větev se ale brzy po válce, v roce 1948, rozhodla emigrovat do Kanady a zabavený majetek si Oldřich Sýkora se svým bratrancem rozdělili napůl až po revoluci, v restituci. Peníze ale Oldřichu Sýkorovi radost do života nepřinesly. V devadesátých letech se mohl opět vrátit ke skautingu, ale ne na dlouho. Oldřich Sýkora byl člověk ryzích ideálů, ale v životě to neměl jednoduché. Zemřel 27. května 1997 a příští rok by oslavil 90. narozeniny.

Vraťme se ale do doby, kdy ještě vše bylo zalité sluncem a lidé věřili, že už bude jenom líp. Před tím, než složili tajně svůj slib první chrudimští skauti, jezdilo se prý na jednu doslova v divočině zastrčenou chajdu s magickým totemem u Horního Bradla, kde svoje životní moudra a zkušenosti předával dětem jistý skaut Jaromír Kučera. „Vyprávěl nám, že díky tomu, že měl skautský výcvik, přežil koncentrák a byl tak na kritické podmínky připraven,“ vzpomíná galerista Luboš Jelínek v kavárně Na Podsíni se svým skautským průkazem na stole a skautskou košilí přehozenou přes židli. Pak se začte do deníku Oldřicha Sýkory, který přinesla jeho dcera Helena, také skautka, sedící u stolu po jeho levici.

„Bratři Oldřich Sýkora a Luboš Jelínek z tábora u Trhové Kamenice strávili v blízkosti tábora druhého oddílu u Petrkova 24 hodin, přespali v lese na vzdálenost doslechu píšťaly, uvařili si oběd a sami si postavili přístřešek v lese. V přístřešku mohou nocovat i za deště 1 až 2 osoby. Podepsán: Jaromír Kučera, 11. 7. 1970,“ čte se zaujetím a hned popisuje, jaké to bylo. „Bylo mi tenkrát dvanáct a během plnění Tří orlích per jsem se přebrodil přes bahnitý rybník, zvaný Velký, do lesa, odkud jsem měl jako zvěd za úkol sledovat ostatní, aniž by si mě kdokoliv všiml. Zároveň jsem nesměl dvacetčtyři hodin jíst a s nikým promluvit. Úkol jsem splnil, což byla velká čest.“

Na konci šedesátých let se pár statečných hlav dalo dohromady a rozhodli se režimu vzepřít výchovou dětí v duchu skautingu, navzdory okolnostem, které tomu vůbec nepřály. Do skautu chodily děti ještě i v době, když už začínala normalizace, kdy se prý i doma před dětmi báli dospělí bavit, aby z toho nebyl nějaký problém. Děti zpočátku sami vlastně ani nevěděly, že chodí do skautu, jak to bylo tajné. Společné zážitky, disciplína, statečnost a důraz na osobní čest a zodpovědnost je ale, prý až na výjimky, protože jeden z nich později selhal, když podepsal spolupráci s STB, ovlivnily pozitivně na celý život.

„Jednou jsem měl hlídkovat, ale potají jsem se tajně odplazil do tábora holek, abych mohl machrovat, že to dokážu. A druhý den při slavnostním nástupu ke mně Olda přišel, strhl mi beze slova z košile „slibák“ (skautský odznak – pozn. red) a pak se mě zeptal, jestli vím, za co to je. Samozřejmě, že jsem to věděl a styděl jsem se. A taky jsem se pak musel půl roku snažit desetkrát tolik než ostatní, abych si ho zasloužil získat zpět. To žádný rodič v dítěti výchovou doma vyvolat nedokáže,“ vyprávěl jeden ze svých silných momentů ze skautu Luboš Jelínek.

Pak se změnila politická situace k horšímu a se skautingem musel být konec. Politiku prý ve skautu nikdy nerozebírali, ale i desetileté děti prý pochopily, kdo je nahoře a kdo dole, jaká jsou pravidla a co je mít svoji čest. „Když nám oznámili, že už nemáme chodit a Olda nám musel rozdat papíry s přihláškami do Pionýra, po cestě domů z klubovny jsme brečeli jak spráskaní psi. Martin Hrdlička, který bydlel v posledním baráčku blízko u novoměstské kašny, mi později vyprávěl, jak u nich na dvorečku, nad vybetonovaným kanálkem, který je tam dodneška, s bráchou ty přihlášky roztrhali, zapálili a rituálně počurali. Takhle jsme to měli všichni, takže můžu říct, že je ze mě od roku 1970 pravý antikomunista. Protože tím zákazem mi komunismus vzal všechno, co jsem měl rád,“ zasmál se zpětně s nadhledem Luboš Jelínek.

Oldřich Sýkora nakonec našel místo na poště, kde ve společnosti kolegyň hýřil vtipy a byl velmi oblíbený, ale vevnitř ho to sžíralo. Pracoval pro telekomunikační úřad, kde pomáhal s rozšiřováním telefonní sítě a později jezdil opravovat na pionýru po vesnicích dnes už neznámé automaty na známky. Jeho dcera Helena na něj vzpomíná podobně jako Jindřiška z Pelíšků: „Výročí osvobození například slavil už 8. a ne 9. května a nechával se fotit u stolu s americkou a českou vlaječkou, prostě za všech okolností bytostný antikomunista,“ dodala. Prý to byl povahou celý Jiří Kodet, jak je znám z Pelíšků. Večer si pustil Svobodnou Evropu, což bylo zakázané, a k tomu si zapálil. A do světlíku potom hlásil rozčíleně tak nahlas, aby to všichni slyšeli, že maminka už ho uklidňovala, aby nebláznil, nebo je všechny zavřou. „Až později jsem pochopila, proč jsem například nebyla dvakrát přijata na školu. Dostudovat jsem mohla až později, o sobotách, při práci,“ zavzpomínala na Oldřicha Sýkoru jeho dcera Helena.

Po revoluci se Oldřich Sýkora ve svých 55 letech ke skautingu na krátko vrátil, ale připadal si už starý, z některých mladších kolegů navíc zklamaný kvůli způsobu vedení dětí, s kterým moc nesouhlasil. A dlouho na své pozici rádce vlčat, kterou si sám vyžádal, nevydržel. Do svého deníku, který si po více než dvaceti letech začal psát znova, se například o druhém táboru, kam ještě jel, vyjádřil jako o táboru plném zmaru a také si poznamenal, že takovým způsobem, připomínajícím kárání jako ve škole, se ve skautingu nepostupuje. Všechnu vinu ale házel na sebe, asi že nedokázal mladším kolegům svoje vize vštípit. Od skautů proto brzy odešel a ztrátu iluzí, i za ty roky už tolikrát pošlapané ideály, řešil tím, že z peněz, které získal v restituci, si v luxusním obchůdku pod Širokými schody, koupil tu nejdražší láhev alkoholu, co tam měli.

„Ztráta iluzí, ztráta ideálů, to je něco, co nás může každého v životě potkat,“ říká Luboš Jelínek. „Myslím si, že na Oldu to působilo dvojnásobně ... od roku 1950 do roku 1968, pak tři roky štěstí, … a pak zase dvacet let prázdnoty. Tak to asi zlomí každého,“ hodnotil s odstupem Luboš Jelínek život člověka, který ho hned po rodičích prý ovlivnil nejvíce. „Olda se s námi nepáral, ale s takovým nadšeným a frajerským přístupem nám dával najevo, že vše zvládneme, věřil v nás a tím v nás budoval sebedůvěru,“ uvedl. „Měli jsme velké štěstí, že jsme se dostali právě k němu, připravil nás na opravdový život, což se mi hodněkrát hodilo a zaslouží si, aby se na něj nikdy nezapomnělo,“ dodal s tím, že právě proto zanesli s jeho dcerou Helenou všemožné archivní materiály Oldy Sýkory a jeho ženy Kimky do místního archivu, kde je přijali s obrovským nadšením. A pokud nějaké skautské památky vlastníte taky, neváhejte se k nim přidat!