Pardubice – V prvním půlroce proběhla v Pardubickém kraji soutěž o nejlepší podnikatelský nápad a překvapením ve studentské kategorii se staly dvě dívky z Pardubic. Není to ale příběh o cestě k výhře v jedné soutěži. Sešla jsem se v Pardubicích s Viktorií Švarcrovou a povídaly jsme si na lavičkách o tom, jaké to je zažít úspěch, když vás předtím zatracovali, a že když si začnete věřit, dokážete toho víc! 

Viktorie Švarcrová.  Foto: Petra Vintrlíková

Když potřebujete podpořit a nikdo se vás nezastane

 Kdo je Viktorie Švarcrová? „Jsem člověk co na srdci, to na jazyku,“ říká o sobě a dodává: „Nepotřebuju mít hodně kamarádů, nepotřebuju se každému zalíbit.“ Odmalička měla potíže se zařadit do kolektivu. „Můžu si za to trochu i sama,“ vysvětluje překvapivě: „Třeba jsem spolužákům řekla, aby se se mnou bavili, že jsem byla na olympiádě v Soči, což samozřejmě nebyla pravda, a tím jsem si je proti sobě poštvala.“ Ve dvou a půl letech se u ní projevila cukrovka: „Byla jsem pořád nemocná jako dítě. Projevilo se to nejdřív tím, že jsem měla pořád žízeň, hodně jsem pila, a pak mi zjistili, že mám hyperglykemii, a od té doby jsem na inzulinu.“ Půlku dětství strávila po nemocnicích na jednotce intenzivní péče, protože měla kvůli tomu problémy s příjmem potravy, a s tím samozřejmě souvisela i nepravidelná docházka do školy, individuální studijní plán a někdy i problémy kvůli nepochopení ze strany učitelů: „Učitelé mě třeba ani neznali a dali na řeči spolužáků. Pamatuji si, že na první třídnické hodině učitel zadal úkol napsat, kdo dělá největší problémy ve třídě, a všichni napsali moje jméno. Psychicky mě to hodně zasáhlo, nikdo z učitelů se mě totiž nezastal,“ popisuje s hořkým úsměvem Viktorie. Laxní přístup učitelů, nelibá atmosféra ve třídě a častá absence, vše se samozřejmě odráželo na jejím prospěchu. „Taky si mě spolužáci dobírali, že jsem moc hubená,“ říká. Problémy s váhou měla do svých šestnácti let, vážila kolem čtyřiceti kilo.

I učňák se dá brát jako odrazový můstek a neznamená automaticky konečnou

 Po základní škole odešla studovat Střední průmyslovou školu potravinářství a služeb v Pardubicích. Zlepšil se jí prospěch. Na učňáku měla najednou místo čtverky z matematiky jedničku, maximálně dvojku: „Na základní škole mi chybělo sebevědomí, tak jsem šla na učňák. Nevěděla jsem vůbec, co ze mě bude. Jestli ze mě vůbec něco bude. Ale co jsem nastoupila na „potravinu“, tak jsem poznala skvělé učitele. Byli úplně perfektní. Získala jsem sebevědomí a v pololetí jsem si dala cíl, mít vyznamenání v prváku, a dokázala jsem to. To byl můj první velký úspěch. Už vím, čím chci být, mám cíle, motivaci, chtěla bych se na tu střední vrátit jako učitelka,“ říká.

Vzkaz všem, kteří zažívají ve škole příkoří

 „Rozhodně to řešte s někým, ke komu máte důvěru, s rodiči. Je to těžké, já sama jsem to nijak zvlášť neřešila. Ale řešte to, nějakým způsobem, klidně i odejděte na jinou školu. To je moje doporučení. Toho teď zpětně lituji, že jsem včas neodešla na jinou základku. Je to možnost řešení, pokud tam nemáte komu se svěřit a není tam žádný normální učitel. Je to asi to nejlepší řešení, co můžete jinak udělat. Mně pomohli rodiče, podpora dvou kamarádek a taky jedné učitelky.“

Na základce prý problematická, na střední škole sklízela pochvaly.  Foto: Petra Vintrlíková

Vždycky chodíte ve žluté?

„Ano, teď často, hodně často,“ odpovídá bez okolků. „Má to spojitost s tou soutěží Parádní nápad a zároveň s mým týmem, který jsme si vytvořili na mé bývalé střední škole.“

Jak se jmenoval Váš projekt a jak to vůbec všechno začalo?

„Náš projekt jsme nazvali Rozsviť si. Přijeli k nám na školu z pardubického inkubátoru P-PINK a představili nám na workshopu celou soutěž. V lednu jsme dostali od naší učitelky úkol založit si fiktivní firmu a vytvořit o tom prezentaci.“

Kdo vymyslel koncept se žárovkami?

„Mým talismanem je žárovka, pro mě prezentuje odkaz na mojí bývalou učitelku Svítilovou, kterou jsem si oblíbila, ale zároveň jsme si z toho příjmení se spolužákem dělali legraci, v dobrém, když jsme třeba spolu hráli playstation. Vytvořili jsme nejdřív tým, který jsme pojmenovali Nedá se svítit. A teď už moje bývalá spolužačka, Jana Kučerová, navrhla, protože už věděla o těch žárovkách, že uděláme něco, kde budou žárovky, a pak nás napadl automat na žárovky.“

Ta soutěž je ale prý spíš pro maturitní obory, tak jak se Vám podařilo dostat až na stupeň oceněných?

„Projekt se učitelkám strašně líbil, zástupkyni, prostě všem, a tak nás protlačili na ten workshop. Přihlásily jsme se do soutěže, ale bylo to vlastně jenom z legrace, protože jsme ještě vůbec o podnikání v té době neuvažovaly. A asi za týden nebo čtrnáct dnů nám přišlo vyrozumění, že už patříme do top dvacítky.“

Zasáhl do soutěže nějak koronavirus?

„Hned potom už se právě zavřely školy a všechno probíhalo online. V dubnu jsme měly první online prezentaci. Pak jsme měly ještě online školení na konci roku a potom už bylo finále.“

Jak jste se jako žáci na učňáku popasovali s novými informacemi?

„Bylo to pro nás těžký, protože my, jak jsme byly z učňáku, tak jsme toho hodně neznaly v té ekonomice a tak, ale hlavně naše garantka, paní učitelka Svítilová, nám s tou ekonomikou hodně pomohla. A po online prezentaci jsme postoupily do top třináctky a ve finále jsme zjistily, že jsme nejmladší soutěžící. Byli tam vysokoškoláci, inženýři anebo už podnikatelé.“

A přesto jste získali ocenění Nejlepší studentský projekt v Pardubickém kraji, co tomu říkáte?

„Já jsem z toho úplně v šoku, protože v podstatě celý náš projekt vznikl z legrace. Nečekaly jsme to. Ale jsme rády, že jsme se dostaly tak daleko. Bylo to hrozně těžké, ale zvládly jsme to.“

Dokázala byste vystihnout jednou větou, v čem spočívá podstata toho projektu?

„Ušetřit lidem cestu do nákupních center a zároveň jim umožnit staré žárovky recyklovat. Protože bych řekla, že málokdo ví, kam se vyhazují.“

Co pro vás ten projekt znamená?

„Hodně mi to pomohlo v oboru, který jsem se rozhodla studovat na nástavbě. Už jsem se tím něco naučila. A přineslo mi to zážitek úspěchu mezi zkušenými lidmi.“

Jak se vnímáte v přítomnosti?

„Mám teď možná trošku větší ego, trošku jsem teď možná arogantní, trošku namyšlená,“ směje se s odzbrojující sebereflexí. „To jsem dřív nebyla, ale zase je to proto, že už mám svoje cíle a zatím se mi všechno plní. Je to velký obrat, když mám říct, jaká jsem byla před pěti lety a teď, jako bych byla úplně jiný člověk.“

Viktorie Švarcrová míří za svým cílem. Foto: Petra Vintrlíková