Chrudim - Zdejší hospodářská komora pozvala k diskuzi do salónku Sůva chrudimského Muzea hlavního stratéga Československé obchodní banky a člena poradního sboru vlády, označovaného NERV, Tomáše Sedláčka, PhDr., který je rovněž mediálně známým autorem bestselleru Ekonomie dobra a zla. Sedláček, který zamířil do Chrudimi vlakem, tak nakonec přijel s hodinovým zpožděním. Přesto měl na své přednášce plno.

Mezi posluchači svérázného ekonoma se překvapivě objevil i první chrudimský místostarosta Miroslav Tejkl (ČSSD), který Sedláčkovo vystoupení charakterizoval jednou větou: „Otevřel zde a zajímavě podal různá témata, ale pokud bych měl najít nějaký společný jmenovatel, tak šlo hlavně o zamyšlení a úvahy o ekonomických slabostech a neřestech člověka současné civilizace - zejména o filozofii růstu a dluhu," konstatuje Tejkl.

Setkání mělo charakter zčásti přednášky, ale zároveň šlo také o průběžný dialog s účastníky, kteří do projevu Sedláčka vstupovali vcelku bez omezení, a on jim odpovídal. Témata a dotazy byly různé.

Hned na začátku ekonom zdůraznil, že není možné snižovat daně, ale zároveň si ponechávat veřejný servis, na který jsme - zejména ve střední a západní Evropě - zvyklí, například relativně slušné školství a zdravotnictví či penze pro všechny.

"Buď jedno nebo druhé," nabádal Sedláček, který porovnal evropské poměry s USA, kde je skutečně dobré školství jen pro velmi úzkou skupinu lidí, stejně tak zdravotnictví a z výslovně státní americké penze nelze prakticky jako moderní člověk přežít a vyžít.

V České republice tvoří státní důchod přitom téměř 95 procent příjmu průměrného penzisty a i všude v Evropě je to méně, i když ne tak radikálně.   

Na dotaz pana Mikšovského Sedláček zdůraznil, že není schopen odpovědět zodpovědně na otázky týkající se výše růstu HDP v tomto roce a upozornil účastníky setkání, aby si uvědomili, co se odehrálo jen pár měsíců předtím – z předpovědí spojených s růstem kolem 2,5 %  je totiž po třech měsících tzv. pozitivní nula, což je očekávání nepatrného růstu těsně nad nulu. "S touto pozitivní nulou se může po pár týdnech stát totéž, co s oněmi dvěma a půl procenty," zdůraznil Sedláček.

Sedláček se ale ve svém vystoupení věnoval především otázkám růstu a s ním spojeného dluhu a dotkl se i otázek spjatých se schopností a nadějí kapitalistického uspořádání přežít nejen současnou krizi, ale přežít i dlouhodobě, či přežít vůbec.

"O kapitalismu lze rozhodně říci, že nefunguje, jak má - zejména v globálním měřítku. Zatímco technologická inovace usnadňuje člověku život, bankovní inovace a veškerá finanční kreativita jsou dnes především nebezpečnými nástroji, schopnými trhat ruce a pálit tváře,“ prohlásil doslova ekonom.

Přednášející si dokonce položil otázku, jestli kapitalismus už nesplnil svůj úkol a zda po něm lidstvo nežádá víc, než je tento systém schopen splnit. Zdůraznil, že podle jeho názoru je v krizi zejména růstový kapitalismus.

"Růst je dosahován díky zadlužování a v podstatě si vyspělá část světa bere svůj růst z budoucnosti. Ale nenormální je nejen propad, nenormální je i hospodářský růst, který je třeba zajistit růstem dluhu, deficitně," dokládá Sedláček.
 
Na otázku místostarosty Tejkla, jak se mohlo stát, že severské země snížily výrazně za dvacet let svůj veřejný dluh, například Švédsko na polovinu ze 75% na necelých 40%, když pro zbytek světa je normální že veřejné i jiné zadlužení jen a jen roste, reagoval Sedláček tím, že asi jen severské země byly schopny si položit otázku, zda je jakkoli vysoký růst žádoucí.

"Řekli si, že nežádoucí jsou výkyvy - že nežádoucí je nejen propad, ale i vysoký růst a radši se vzdali možného, dejme tomu šestiprocentního růstu, který by byl, je to jen příklad, možný, kdyby pokračovali ve své předchozí politice. Seveřanům stačil nižší přirozenější růst, řekněme kolem dvou procent, ale zato měli daňové přebytky, protože si nebrali na svůj růst deficitní zdroje z budoucnosti. Dnes nemusí obsluhovat tak velký veřejný dluh a třást se při každém výkyvu na finančních trzích, že jim stoupnou úroky u státních dluhopisů a země bude uvržena do řeckého údělu," dokládá Tomáš Sedláček.

Jak dodává, severští politici a tamější veřejnost takto prokázali odvahu, která není obvyklá a typická.

Za další Tejklovu otázku přednášející dokonce poděkoval, protože mu umožnila přejít bez slovních mezikroků a příprav k něčemu, co mu zřejmě leželo na srdci.

Tejkl se zeptal, jak je možné, že technologicky nesmírně vyspělé Japonsko s nesmírně pracovitým, skromným, téměř nestávkujícím obyvatelstvem dříčů, kteří se řídí zásadou - „vše pro firmu“, málo si vybírají dovolenou a jejich děti se na studium připravují až fanaticky jako na bitvu, jak je možné, že tento stát má největší veřejný dluh na světě – snad s výjimkou chudého Zimbabwe šíleného diktátora Roberta Mugabeho. Japonsko má totiž 200 % HDP.

Sedláček nejprve opravil zastaralý Tejklův „příliš optimistický“ údaj s tím, že dluh Japonska se už mezitím vyšplhal na 260 % HDP. Dále odpověděl v tom smyslu, že je iluzí, že by snad kapitalistickou ekonomiku mohl zachránit samotný růst technologické produktivity a výkon.

"Z hlediska pravicového obhájce kapitalismu není přece vzornější země. Japonsko ale není schopno proměnit soukromé úspory v soukromou poptávku a musí proto obsluhovat čím dál větší a bobtnající obrovský dluh vznikající veřejnými výdaji, které se pokouší nahodit motor konjunktury, který ne a ne naskočit. Výsledkem je obrovský dluh a naštěstí velmi nízké úroky na státní dluhopisy kolem 1 %.

Stačí ale, aby ty úroky, za které si Japonsko musí půjčovat na dluhopisy, stouply při nepatrné psychologické nejistotě na trzích, a Japonsko může být při takto enormním veřejném dluhu sraženo do propasti, protože nebude schopno být solventní a dluh obsloužit," míní ekonom.

Na závěr si Sedláček položil otázku, zda může kapitalismus existovat i bez růstu a vyjádřil přesvědčení, že ano, že je to možné.

"Ale jak politici, tak i veřejnost se musí kardinálně změnit ve svých očekáváních, ve svých technikách udržování popularity, ve svém vzývání co největšího růstu považovaného za dobro," odpověděl si na závěr Tomáš Sedláček.

Výtah z nejznámějších textů ekonoma Tomáše Sedláčka, publikovaných v médiích v poslední době:

Ekonom: "Občas mám pocit, že přirovnání ekonomiky k maniodepresivnímu pacientovi je celkem na místě. I ekonomika má tendence přehánět své výkyvy - pokud je nálada dobrá, ekonomika má psychologickou tendenci tuto dobrou náladu překlopit v mánii. A naopak, pokud se vede zle, uděláme z toho depresi, na kterou jen pasivně, nepřítomně - a bez energie - zíráme, jako by se vše dělo opodál.

Na bipolární poruchu se ordinují léky, jimž se říká stabilizátory. Ty náladu jaksi uzemňují, a to v obou směrech. Tlumí jak deprese, tak mánie. Takové léky se musejí brát dlouhodobě (nelze je brát v dobách deprese) a trvá dlouho, než začnou působit.

A v tom spočívá ten problém: pokud chcete léčit tuto bipolaritu, nestačí se zaměřit pouze na deprese. Naopak, je třeba se zaměřit na mánie.

A zde je právě jádro pudla: většina pacientů tyto léky brát odmítá, protože své mánie většinou miluje (mají více energie, jsou tvořiví, nemusejí mnohdy ani spát, zdá se jim, že se vše daří, atd.). No a léky jim toto supermanské období "kazí".

Podobně se současné diskuse o lécích na ekonomickou krizi soustřeďují víceméně jen na období deprese. Nikdo moc neřeší, že součástí skutečného léku je brzdění ekonomického růstu v dobách mánií."

IHned.cz: Nechci růst zadarmo
"V médiích vládne jakýsi nepsaný konsenzus, že růst nás z krize dostane. Jenže skoro nikde v naší civilizaci nemůžeme mluvit o hospodářském růstu, protože zadlužování zemí je rychlejší než jejich růst. Je to takové "nechci slevu zadarmo".

Ani my nechceme růst zadarmo, a tak jej podplácíme zadlužováním. Takže se oddáváme optickému klamu: tváříme se, že jsme bohatší, ale nejsme, protože peníze navíc pocházejí z dluhu. Jinými slovy, kdybych si půjčil půl milionu, byl bych blázen, kdybych o sobě tvrdil, že jsem o půl milionu bohatší.

Ano, můžu se tak chovat, můžu utratit o půl milionu více, ale bohatší, to skutečně nejsem, protože tyto peníze budu muset jednoho dne splatit.

Ale zpět k mániím. Co to znamená přeloženo do ekonomičtiny? Že je třeba nasadit stabilizátor a v bujarých letech brzdit růst. O tom se nemluví, největším vypětím sil je snaha snižovat deficity, což přeloženo do lidštiny zase znamená, že se hodláme vesele zadlužovat dál, ale ne tak moc.

Přitom rolí ekonomů není zajišťovat neustálou maximalizaci růstu, ale stabilizaci výkyvů (snižování amplitudy). Jinými slovy: šetřit v dobrých letech. Nyní se vede diskurz o šetření, protože "je krize" a "je málo peněz"."

IHned.cz: Jak má vypadat Česko za 20 let podle Tomáše Sedláčka: Ekonomika lehká jako elfí krok
"Jenže, a tady vězí ten háček, my se musíme naučit šetřit právě v dobách, kdy bude "peněz hodně", tedy odolat pokušení, a teď vím, že to bude znít tak špatně, až to trhá uši, snížit daně, když budeme vybírat více daní, než je nutné, a přebytek veřejných rozpočtů (ano přebytek!) věnovat na splacení toho šíleného dluhu, který jsme během krize nadělali.

Nebo odolat navyšování výdajů, když "na ně budou zdroje". První pokušení je pro pravicové vlády, druhé pro levicové."

IHned.cz: Léčit růst
"Léčíme jen krize, přitom musíme léčit i růst. My však růstová období zhoršujeme, protože urychlovat růst umíme, ale brzdit nechceme. Naštěstí si to začínají někteří uvědomovat.

Tak třeba Melvyn King, guvernér Bank of England, řekl, že "naše neschopnost bojovat s nerovnováhami během sedmi tučných let před rokem 2007 právě ohrozila a prohloubila sedm let hubených, které poté následovaly pro velikou část světové ekonomiky".

Jaké je tedy poučení z krizového vývoje? Brzdit růst. Utlumovat mánie, zapojit stabilizátory. Mít se v dobrých letech trošku hůře, než bychom mohli, abychom se v letech horších nemuseli mít tak špatně, jak bychom měli.

Dlouho jsme si mysleli, že se krize "přestěhovala" do Evropy a že USA, kde krize začala, jsou - lidově řečeno - za vodou (za Atlantikem!). Také jsme si mysleli, že to my Evropané nevíme, co s krizí.

Často byly slyšet hlasy, že zbytečně šetříme a myslíme si, že jsme se z krize snažili "vyšetřit", kdežto Amerika nastoupila cestu utrácení a snažila se z krize "vykoupit". A tak se stalo, že z krize mnozí vinili euro a neschopnost Evropanů něco s ní udělat.

Jenže chyba lávky, USA jsou na tom zřejmě mnohem hůře než Evropa. Tady nám sice kvazibankrotují státy (naštěstí zatím jen ty s menší ekonomikou), kdežto v Americe bankrotuje celá federace.

I USA měly dříve problémy s jednotlivými státy, které, kdyby měly vlastní měny, by bez federální pomoci zřejmě zbankrotovaly (Kalifornie, Illinois). Jenže v Evropě jsme toto krizové probublávání viděli dříve, kdežto v USA muselo dojít až k tomu, že kosa narazila na (skutečně velký) kámen.

A nyní k otázkám: Proč tolik komentátorů a ekonomů viní euro, a nikoho nenapadlo a stále nenapadá vinit dolar? Protože to s tím nemá nic společného. Jediné, co společná měna a pomoc dělají, je to, že nám kupují čas řešit problém systémově."

(H)řešení
"Dluh je totiž fackovací panák. Pokud neumíme řešit problém teď, "vyřešíme" jej posunutím do budoucna. Škrtat se nám nechce, zvyšovat daně též ne, tak co s tím? Půjčíme si. Neuvědomujeme si, že jsme tím jen problém posunuli do budoucna, kdy ho další generace budou muset znovu řešit. Není to řešení, je to jen pokračování ve finančním hřešení.

Problém je ale ještě větší. My jsme sice začali šetřit, ale nesnižujeme dluh. Reformy totiž nejsou úsporné, jsou jen méně rozhazovačné. Evropou i Amerikou letí stejné poselství: budeme se zadlužovat méně, ale zadlužovat se stále rozhodně hodláme. Budeme tedy i nadále navyšovat dluh, jen pomalejším tempem.

Jedno je ale jasné, končí doba velkých fiskálních stimulů. To znamená konec státních dotací ekonomice. Když krize zasáhla makroekonomiku, jal se stát vykupovat její dluhy a pumpovat do ní chybějící krev, energii. Rozuměj peníze. Ekonomika byla slabá, nemohla spotřebovávat sama, a tak stát začal spotřebovávat zástupně za ni.

Jenže při snaze o tuto transfuzi přišel stát o příliš vlastní krve... a teď co s tím? Chvíli to vypadalo, že se ekonomika otřepe a bude moci tok transfuze zvrátit, tedy unese škrty a vyšší daně a bude moci podpořit kulhavé a bankrotující státy.

To se ovšem se slabými hospodářskými čísly ukázalo jako předčasná naděje - ekonomika si bez veliké bolesti krvácet ve prospěch státu dovolit nemůže. Poslední instancí nad státy, která by mohla pomoci, jsou nadstátní organizace - tedy MMF, EU nebo jakákoli jiná vzájemná mezistátní pomoc. Jenže i jejich síla je vyčerpána.

Kdoví, pokud by se Spojené státy skutečně blížily k bankrotu, možná by bylo na staré Evropě, nebo dokonce Číně, aby zasáhly. Určitě by to bylo v našem zájmu. Otázka je, zda by to bylo v našich silách."
 
Růst jako zaklínadlo
"Žijeme již dlouho v představě, že z krize nás přece vytáhne růst (čteme to dnes a denně). Stačí zvyšovat konkurenceschopnost, trpělivě čekat, a vše bude zase v pořádku. Jenže to se neděje.

Tempa zadlužování Evropy i USA jsou stále několikanásobně vyšší než jejich tempa růstu. A i kdyby tomu bylo naopak, zdá se, že na tak obrovské dluhy je i růst krátký.

Respektive růst by to musel být velice prudký a dlouhodobý, abychom se z krize dostali bez škrtů a snížení životního standardu. Koneckonců touto logikou, totiž že růst vyřeší vše, jsme se již jednou nechali ukolébávat. Před krizí."

O růstovém KAPUTalismu
"V krizi není ani tak kapitalismus (ten své problémy měl, má a bude mít nadále jako každý systém či ideologie), v krizi je růstový kapitalismus. Děláme tuto chybu stále, zaměňujeme kapitalismus se slovem růst. Kapitalismus možný je - a můžeme ho snad i vylepšit -, ale neustálý růstový kapitalismus možný není.

Zastavme se však na chvíli u současné diskuse, co s tím. Nejprve je důležité si uvědomit, že se nejedná o krizi, za kterou by mohlo euro. Euro je jen špička ledovce, problém je v zadlužování a v regulaci."

Svět bez eura
"Představme si, že by euro neexistovalo. Jak by evropské země řešily současnou krizi? Varianta číslo jedna, předpokládejme, že by to národní banky jednotlivých zemí vzaly na své bedra. Co by měly v arzenálu?

Za prvé snižování národních úrokových sazeb. To by vedlo k devalvaci měny vůči jiným evropským měnám.

Ale protože již v současnosti je základní úroková sazba eurozóny na minimu (stejně jako u dolaru), tak by si Evropa jako celek jistě nepomohla a národy by se mohly tak maximálně předbíhat na úkor těch druhých.

Nikoli nadarmo se devalvační politice v angličtině říká podle dětské hry "beggar thy neighbour", tedy ožebrač svého bližního.

Devalvace je vždy na úkor obchodních partnerů, kteří jako odvetná opatření dělají to samé, což zpravidla vede k devalvační spirále, na jejímž dně jsou na tom všichni stejně.

Je to podobné, jako když si na koncertě začnou lidé stoupat, aby lépe viděli. Jenže za chvíli si stoupnou i ostatní a pořádně vidí jen ti, kteří dobře viděli i na začátku. Zbytek diváků vidí zhruba stejně, jako když všichni seděli, jenže teď je vespolek bolí nohy.
 
Druhá varianta je "tisk" peněz, což je v mnohém podobné variantě první. Neměli bychom sice takový problém s dluhem, ale za to velký problém s inflací.

Třetí varianta je omezování mezinárodního obchodu. To znamená, že čeští výrobci vína si vymohou ochranu před "neférovým dovozem", protože frank je šíleně levný.

Vláda v záchvatu zachraňování domácích výrobců administrativně nebo skrze znehodnocení koruny k tomuto kroku přistoupí a opět se spustí spirála odvetných opatření v arzenálu obchodních válek.

Závěr: všichni na tom budou mnohem hůře a nikdo si nepomůže. Rozpad eura ani vyhánění zemí z něj řešením není."

Už jsme narostli dost
"Jak je vidět, žádné z těchto opatření by zadlužování státu (a to je přeci jádro pudla) nezabrzdilo ani výrazně neomezilo. Přestože by národní banky mohly dělat první a poslední, nic by nezabránilo státu pomáhat ekonomice ještě fiskální politikou, tedy zadlužováním. A to donekonečna nelze.

Mojmír Hampl má pravdu, že si současnými kroky jen kupujeme čas. Naše zadlužování je nesystematické a mělo by vytvořit jen odklad k tomu, abychom vymysleli řešení systematické. A to rozpad eura určitě není.

Tím je smířit se s menším růstem, uvědomit si, že kapitalismus může a musí umět fungovat i bez růstu, a přestat jej tedy neustále dopovat.

Myslím, že před krizí jsme se narostli, my i svět, až habaděj. Dejme si na chvíli pokoj. Nebo si tu místo vylepšeného kapitalismu postavíme vylepšený kaputalismus."