Chrudim - Výstava, která spojuje i boří předsudky. Michal Cihlář a galerista Luboš Jelínek 26. září 2020 pobavili všechny bez ohledu na generaci vernisáží nové výstavy Sexshopy v Galerii Art Chrudim. Výstava je ke zhlédnutí do 4. listopadu. Michal Cihlář patří vedle Jana Híska nebo letos zesnulého Ivo Křena mezi nejúspěšnější české grafiky současnosti. Téma erotiky se objevuje v jeho díle od roku 1988. Cenu Vladimíra Boudníka za osobní přínos české moderní grafice obdržel v roce 2002.

Michal Cihlář vystavuje v Galerii ART Chrudim.  Foto: Petra Vintrlíková

Říká, že je pro něj nejdůležitější pocit svobody, a proto nemá rád svazující nálepky. Stačilo mu prý, že inicioval a založil medzilaborecké muzeum Andyho Warhola, nebo že v letech 1997 až 2006 vytvářel linorytem vizuální styl pražské ZOO: „Chtěl jsem Warholovo pop-artové dílo zviditelnit, protože mi vadilo, že ho komunisti vehementně zakazovali. Za pár let zase všichni povídali: ‚My vás známe ze zoo.‘ No ale, sakra, já měl už před zoo za sebou dvacetileté linorytové dílo! A nechci skončit jako Vinettou, který si chudák vyfasoval tuhle životní roli,“ uvedl. Jeho dílo je opravdu pestré: vytváří portréty, zátiší, pop-artové náměty, knižní a novinové ilustrace. Také fotografuje, dělá koláže, cestovní deníky. Inspiruje ho komiks, příroda, typografie...

Michal Cihlář si výstavu připravoval sám, jak je u něj zvykem. Malá tmavá galerijní místnost podle něj koresponduje s tématem, protože, jak řekl: „Je to dekadentní, tabuizované téma.“ Obsahuje linoryty, asambláže i fotografie. K Cihlářově dosud největší výstavě na téma sexshopů byl vydán v autorově grafické úpravě i obsáhlý katalog. Tímto se završilo jedno jeho tvůrčí období a jak grafik potvrdil, na nějaký čas zase téma erotiky opustí.

Na výstavě si každý našel to své. Bylo co obdivovat.  Foto: Petra Vintrlíková

Odstín zakázané výstavy galeristu nadchnul

Propagace výstavy s tématem erotických pomůcek pro galerii neproběhla bez problémů. Galerista Luboš Jelínek se při vernisáži zmínil: „Mark Zuckerberg mi dnes napsal, že reklama na tuhle výstavu musí pryč, jinak přijdou penalty. To mě nadchlo, že jsme zakázaní,“ vtipně glosoval skutečnost, že facebooku se nezdálo první slovo v názvu vernisáže. A v legraci vyzval k podpoře výstavy pod novým mediálním názvem „…SHOPY“.  Po úvodní řeči dodal: „Nechceme unavovat řečmi o umění, ať se každý dívá.“

Co se ne/naučil ve škole

 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvoval Michal Cihlář v roce 1987. U pedagogů bylo tehdy nejdůležitější, aby to byli hlavně komunisti, pedagogické či tvůrčí nadání u nich bylo často zcela vedlejší. U jeho profesora v ateliéru knižní kultury a písma prý všechno „zamrzlo“ u Františka Muziky: „Musel jsem si najít svoji cestu úplně sám,“ říká. „Když mi profesor povídal: ,Michale, nedělejte ty linoryty, kazíte si oči,‘ - tak jsem hned věděl, že je na just dělat budu.“ A jak uvedl, mantinely tehdejší výuky mu prý nevadily, protože je dokázal překonávat: „Zatímco spousta lidí se o ně potluče, tak já nacházím i v jejich sevření svobodu a soustředěnost na neotřelá řešení,“ vysvětloval grafik období svého šestiletého studia.

Růžová maska. Detail dvanácti barevného linorytu z jednoho kusu linolea.  Foto: Petra Vintrlíková

Jeho doménou je linoryt

Jak řekl Michal Cihlář, bohužel už má nálepku, že je tvůrce moderního linorytu a uvedl věc na pravou míru: „Ale to je zavádějící, protože linorytové řemeslo já vnímám velice archaicky.“ Uvědomuje si, že je to celé víc o řemesle než o umění. S linorytem začal poprvé experimentovat na začátku 80. let, v době kdy mladé umělce tato technika spíše odrazovala: „Protože to měli příliš spojené s Lidovými školami umění,“ vysvětlil.

Technikou linorytu se, na rozdíl od litografie nebo sítotisku, zvládne kvalitně vytisknout pouze omezený počet tisků, třeba šedesát. Ale u Michala Cihláře je pravidlem, že on tiskne v nákladu maximálně kolem sedmi tisků: „Tisk linorytu je totiž velmi namáhavá práce, to není umělecká, ale dělnická profese. U celého procesu jsem sám, nemám žádné asistenty,“ řekl s nadsázkou. Jeho díla tak dostávají punc vzácnosti, všechno je přímo z jeho ruky a jak vysvětlil: „Sítotisk nebo suchou jehlu za vás může vytisknout tiskař, který má tiskařský stroj, vy jen schválíte náhled. Ale pro mě je práce s linorytem tak intimní věc, že bych nedopustil, aby za mě dílčí práce dělal někdo jiný.“

Malovat by prý grafik nemohl, protože by nevěděl, kdy je jeho dílo dokončené, a jak řekl: „U linorytu to vždycky poznám.“ Linorytu se totiž věnuje už čtyřicet let.

Tvůrčí proces přirovnává k výstupu na horu

Nad Růžovou maskou strávil podle svých slov nejvíce času. Je to dvanácti barevný linoryt z jednoho kusu linolea. Pracuje ručně, s tenkým rýtkem a hladítkem ze slonové kosti, na obyčejném psacím stole. Popsal, jak pět hotových tisků znamená pětihodinové přejíždění tiskařkou kostí po celé ploše papíru: „V těch pěti hodinách se nedá od práce odejít, protože barva zasychá. Osmibarevný linoryt v tomto nákladu znamená cca jen padesát hodin strávených tisknutím, protože s odrývanou plochou přirozeně ubývá i těch otiskovaných ploch.“

Na konci práce, když je mnohobarevný linoryt hotový, má pocit „jako kdyby vylezl na nějakou horu.“ Na začátku práce nikdy nemá jasno, z kolika barev nový linoryt bude: „Prostě ta grafika se vám začne v nějakém bodě vzpouzet a vy musíte dát najednou třeba o dvě barvy víc, aby to bylo tak, jak vy chcete. Je to všechno taková alchymie.“

Každý detail je pro něj důležitý 

I lesk tkaničky (například u Růžové masky) mu stojí za to, aby přidal o barvu navíc: „Tam, kde tkanička chytá odraz světla, je to světlejší a na to musíte namíchat další barvu. Pak to teprve vypadá realisticky.“ Práci s rydlem popsal následovně: „Stíny na tkaničce musíte vyrýt tak, aby to vizuálně fungovalo, hodně jemné vrypy vám nevyniknou, protože se při tisku zalijí barvou a hluboké by naopak nebyly věrohodné.“

Na vernisáži panovala uvolněná atmosféra.  Foto: Petra Vintrlíková

Zbožňuje, když mu lidé vidí do kuchyně

Jak řekl, jeho děda byl učitel, a po něm asi zdědil onu didaktičnost: „Já zbožňuji, že mi lidi vidí takzvaně do kuchyně.“ Proto vystavuje k výsledným dílům i jejich předlohy z časopisů, pracovní fotky nebo skicy: „U zátiší často vystavuji i vitrínky, kde opětovně zátiší z doličných předmětů sestavím, lidé mohou porovnávat předlohu i výsledek.“ Rád nechává diváka nakouknout, jak se dílo rodí, vedle výsledného linorytu klidně vystaví i pracovní fotokoláž, na které si testoval kompozici a která pak posloužila jako předloha: „Lidé se v galerii najednou umění tolik nebojí, vidí na vlastní oči, jak klopotně vzniká, poznají jeho historii a odnášejí si pocit, že něco podobného třeba taky mohou zkusit.“ Jde to podle jeho slov i bez „polibků múz.“

Zvláštní témata umožňují nový prožitek

K chrudimské výstavě Michal Cihlář vysvětlil, že to jsou všechno „sofistikované portréty banalit“ a „nejde prvoplánově o erotiku“. Prvoplánová není ani jeho grafika s pytlíkem od mléka z roku 1988, u které zažívají diváci pocity opravdové nostalgie. Práci na této grafice přirovnal autor se smíchem k portrétu obličeje člověka: „Prostě se tomu tématu věnuji tak, i když je to téma hodně divné, aby to fakt stálo za to. A najednou se díky tomu ta věc posune někam jinam,“ řekl. Už to podle jeho slov není banalita, je to přímo portrét banality: „A když si tohle uvědomíte, tak vám leží všechno u nohou, poněvadž takových věcí, které nic neznamenají, ale rozhodně stojí za to být zaznamenané, tak těch je všude spousta.“

Jak pracuje s divákovou myslí vysvětloval také. Použil přirovnání zátiší s melounem a jakékoliv jiné nezvyklé, banální věci: „Návštěvník galerie jde okolo, trošku ho to znejistí a možná se i vrátí. Neví, co si myslet. Kouká na to a najednou mu v hlavě začne něco drhnout, proč? Proč, když to ten grafik může normálně vyfotit, proč to dělá takhle namáhavě? A to je moje cesta k cíli, zanechat zážitek,“ řekl grafik. Považuje za intimní zážitek i samotný tvůrčí proces práce: „Cílem je, dostat se při práci do nějaké hladiny soustředění, kdy čas kolem plyne a jedinou intenzivní myšlenkou je užít si tu chvíli, kdy ruka tvoří. Všechno je najednou úžasně prožité...“ 

Michal Cihlář dokázal svým vyprávěním zaujmout všechny bez rozdílu věku.  Foto: Petra Vintrlíková

V čem vyniká nad ostatními

Michal Cihlář přiznává, že mnoho kolegů v jeho věku se věnuje linorytu, ale každý s jiným autorským přístupem: „Mnoho kolegů dělá brilantní tisky a jsou opravdu nezaměnitelní. Jsou mou tvůrčí inspirací, stejně jako Váchal. Já se z nich vyčleňuji snad jen tím, že mám asi nějaký dar většího nadhledu nad tématy." Hodně pracuje s ironií, sebeironií, s reklamou a vlastně i s bulvárem, což jsou všechno prvky pop-artu: „Proto na mé práce asi tak dobře reaguje širší veřejnost,“ myslí si.

V Tokiu výstava pobavila i babičky, v Olomouci byli prudérní

„Na vernisáži mé výstavy, která byla věnována BDSM tématům, jsem se díval s velkou láskou na takové dvě malé japonské babičky, které se při pohledu na mé grafiky chichotaly a různě si na ně ukazovaly prstem a vůbec se nestyděly. Ani náznak prudérnosti“, vzpomínal Michal Cihlář na zážitek z Japonska, země, která tato témata úplně jinak chápe.

V Olomouci do výloh galerie dali červené závěsy, na sklo výlohy sprejem nastříkali stylizovanou nahotinu podle originálního neonu z rakouského sexshopu. Když pak stáli po dokonalé výzdobě před výlohou na ulici, šel kolem nějaký tatínek s chlapečkem a povídal mu, ukazujíc smutně na výlohu: „A tady, tady bývala galerie," popisoval Michal Cihlář za hlasitého smíchu ostatních: „Udělali jsme to tedy opravdu poctivě, taky údajně do galerie nechodilo moc lidí, styděli se," podělil se grafik o svůj postřeh o mentalitě ze dvou různých zemí.

Na vernisáži se sešli lidé všech generací.  Foto: Petra Vintrlíková

S manželkou, výtvarnicí Veronikou Richterovou, chtěli založit muzeum PET lahví

Dnes mají doma přes tři tisíce různých PET lahví z asi sto osmi států: „My máme vizi, že uděláme jednou muzeum PET lahví, kde mimo naší sbírky budou i umělecká a designová díla z petu, pečlivě zmapovaná historie i fenomén PET lahve, i mnoho různých kuriozit,“ sdílel grafik zajímavý nápad s návštěvníky vernisáže. Díla i předměty z PET lahví prý vyhledávají a fotografují na všech svých cestách. Takové muzeum by, podle jeho slov, „oslovilo lidi napříč generacemi“: „Protože by to bylo patrně jediné muzeum svého druhu. Každý člověk má dnes s PET lahvemi vlastní zkušenosti a tím pádem by expozice mohla silně zasáhnout každého z nás,“ vysvětloval.

Umělkyně Veronika Richterová vytváří plastiky z PET lahví od roku 2004. Proslavila se i v zahraničí, jako iniciátorka a průkopnice těchto plastik: „A v tom máme vlastně dost společného, já jsem zase souhrou náhod často představovaný jako ten, kdo v Československu svým novým pohledem na linoryt pomohl k jeho renesanci.“

Michal Cihlář během rozhovoru po vernisáži Sexshopy v Galerii ART Chrudim. Foto: Petra Vintrlíková