Chrudim - Jaroslav Hutka je dozajista legendou. Stal se jí díky své neúnavné činnosti vedoucí k destrukci minulého režimu. Zpěvák, bard s kytarou a písněmi, které zlidověly, a lidovými písněmi, na než lid skoro zapomněl. Horlivý volič Karla Schwarzenberga vystoupí na prvního máje v Muzeu barokních soch se svou interpretací moravských posvátných písní - balad.

"Volím Karla!"  Reprofoto: Chrudimské noviny

Budete zpívat moravské posvátné písně - balady. Čím si vysvětlujete, že ostatní národy mají tak silně zakořeněné sepjetí s minulostí? Narážím především na nejrůznější post pohanské zvyky časté třeba ve Velké Británii, ale i Bavorsku, Polsku. U nás na venkově zbyl snad jen ten masopust a potom, jako když utne...

Prázdnota venkovského života u nás bude mít asi více příčin, do kterých nevidím, ale to, že byly zapomenuty písně, které ještě na Moravě v první půlce devatenáctého století našel František Sušil, dávám na vinu obrozencům a jejich přihlouplému nacionalismu. Na to zcela přirozeně navázal bolševik a dílo zkázy bylo dokonáno.

Sušil, který písně z velké části sbíral, byl katolickým knězem. Proč zrovna katolický kněz sbíral balady, které poté církev potlačovala?

Všechny písně, které jsou v Sušilově sbírce, nasbíral Sušil osobně, byl v tomto paličatý a velmi zodpovědný. A zřejmě i to vedlo k tomu, že nasbíral písně, říkal jim posvátné, ze kterých církev nebyla nadšena. Ovšem on, jako profesor teologické fakulty a velký vzdělanec, měl možná trochu speciální postavení - uměl a mohl si své postoje obhájit. Asi to nebylo všechno tak jednoznačné, jak se nám to dnes jeví.

Hutka často koncertuje i v kostelech.  Reprofoto: Chrudimské noviny

Dá se v textech písní najít jakási sounáležitost, společný kořínek, který z nás dělá skutečné Evropany? Jde mi především o poukázání na umělost a vykonstruovanost evropanství ve smyslu, jaký prezentuje dnešní EU.

Možná teď nevidíme Evropu ze stejného úhlu. Já vznik Evropské unie považuji za největší událost celé evropské historie. A je to historie společná, i když plná válek. To, že se to zdá českému tisku a českým politikům umělé a vykonstruované, je jaksi typické pro české buranství a izolovanost. A pokud budeme mluvit o posvátných písních, ty prostě tím, že jsou křesťanské, tak jsou evropské, protože křesťanství je ten náš společný evropský kořen.

Já za poslední čtyři roky jsem prožil víc než půl rok v Indii a z tohoto pohledu je to jasné a nepochybné. Další evropská věc je boj o individualitu, ale na veřejnosti a pro veřejnost. Být sám sebou, mít svůj názor a umět ho říct a být s ním pochopen. Tady už by šel udělat rozbor písně Svatý David a nebo mnoha jiných. Moravské balady jsem zpíval holandsky, německy, anglicky a dokonce jsem se pokusil zpívat i jejich francouzské překlady. Společná reakce publika byla, že jsou to vlastně jejich balady, něco jako že je cítí jako své, akorát je ještě neslyšeli. To v Holandsku člověk samozřejmě vezme. Horší je to brát tady, kdy jsou to „naše“ balady a nikdo je nezná. U mnoha balad jsem první jejich zpěvák od vzniku Sušilovy sbírky, a zároveň jediný. To na českou kulturnost neháže příliš pěkné světlo...

Jaroslav Hutka v Indii.  Reprofoto: Chrudimské noviny

Z mnoha slov jako by probleskoval dokonce pradávná keltská představa záhrobního života (Svatý David). Myslíte, že je možné obsah písní opravdu datovat až do tak vzdálené minulosti?

Jelikož se Keltové před dvěma tisíci let z našeho území vypařili a ani pořádně nevíme jak a proč, tak je k tomu těžké něco říkat. V některých písních jsou jakési hluboké „geologické vrstvy“, které tam paměť zanechala, ale rozum už je nechápal. Třeba balada Snídání Panny Marie. To ale možná sahá do Říma, tak jako znalci hudby tvrdí, že mnohé ty melodie sahají do starého Řecka, ale jistého není nic.

Lidé ztrácejí a mnohde už i ztratili sounáležitost s půdou, rodnou hroudou. Jak jim mohou balady pomoci najít ztracené předky, kořeny, místo odkud pocházejí?

Musím se přiznat, že se mi takové ty řeči o rodné hroudě zdají směšné. Když jsem objevil Sušilovu sbírku v roce 1968 a pak jsem s ní o rok později odjel na tři měsíce k dědovi na Moravu, abych se ji pokusil pochopit, tak jsem neměl ani trochu pocit, že jsem vlezl do nějakého národního muzea. Tam bych nelezl. Mne chytila ta aktuálnost a existencialismus.

Písně Smrt, Starala se máti má, Mračí se mračí, Žárlivec, Vyjdi slunko, Václavek vrah mě oslovily tou základní pochybností o smyslu života a jeho hodnotách. Platon tvrdí, že začátek filosofie je údiv. Všechny tyto písně jsou vyjádřením nekonečného údivu nad tím, že život je a že tomu nelze porozumět. „Už ten vtipný rozum, už mi sloužit nechce“ je závěr monumentální písně Smrt. A to by se mohlo dát jako motto balad, které nasbíral Sušil. On byl velký muzikant a básník, takže také tyto písně uměl najít, zapsat a akceptovat. Erben, jehož sbírka vyšla proti Sušilově s lehkým zpožděním, už tohle neuměl. To že byl úspěšnější a Sušil zapomenut samozřejmě mluví o něčem jiném než o kvalitě sbírek.

Plné soustředění při koncertu.  Reprofoto: Chrudimské noviny

Co dává interpretace dávných písní vám? Změnily snad váš pohled na život, člověka, naši zem?

Asi nezměnily, ale rozšířily a prohloubily. Pohled na život a člověka. Něco jako „naši zem“ tam nenajdete. Lidové písně nejsou vlastenecké, ani nevědí, co to je. Jsou o životě člověka a samozřejmě jsou v různých těch jazycích, tedy nářečích, které k těm lokalitám patřily, ale to z toho ještě nedělá nic národního. Primitivní umění nevyjadřuje nikdy nic národního, ale duši člověka. To vlastenectví tam pak přidali ti, kteří to umění zničili.

A konečně, přežijí posledního interpreta?

Jak posledního? Já jsem snad jejich první interpret!

Děkuji za rozhovor.