Chrudimské noviny Když odchází Mireček, novinářská legenda a člověk s velkým srdcem, odchází i kus mého života

Dnes: 2°C
Zítra: 4°C
Pozítří: 3°C

Když odchází Mireček, novinářská legenda a člověk s velkým srdcem, odchází i kus mého života

Nikdo mu u nás v redakci neřekl jinak než Mireček. A právem. Nepoznal jsem totiž v životě hodnějšího člověka. Navíc patřil mezi moje první učitele, kteří mě nezištně zasvěcovali do tajů regionální žurnalistiky a s odstupem let musím přiznat, že řadu jeho fint a novinářských fíglů používám doposud. Jsou pro mne o to cennější, že se nikde jinde nevyučují, ani na žádné zdejší katedře žurnalistiky, které chrlí každoročně novináře bakaláře a magistry. Ti sice přicházejí do terénu zpravidla vybaveni nezbytnou teorií a někdy také až nezdravou ctižádostivostí, ale co je jim to platné, když neměli takového učitele, jakým byl letitý novinář Miroslav Motyčka.

Mireček byl nejen moc hodný, ale také laskavý, vlídný, skromný a pokorný. Příkladné byly i jeho znalosti a velký přehled o celém regionu. Znal zde doslova každý kámen, o lidech ani nemluvě. A tady by měl podle mne každý novinář začínat. Ne u pouček, ale v reálném životě. Když jsem přišel prvně na začátku 90. let do redakce týdeníku Naše Chrudimsko, přívětivě se na mě usmál a zeptal se: "A jak ty se jmenuješ? Říkáš, že Zahrádka? No, seš sice poslední v abecedě, ale jednou budeš jednička," zazubil se při čtení mého článku a potom začal sypat z rukávu jména všech mých příbuzných, až mi z toho spadla čelist. A navrch ještě přidal místa, kde žijí a kudy se k nim jde nebo jede. Bylo to ohromující a odzbrojující zároveň.

Málokdo také ví, že se Mireček zasloužil o vznik prvních soukromých regionálních novin v Československu po listopadu 1989, možná prvních vůbec. Pomohl tenkrát z Okresního úřadu Chrudim vyhozeným kolegům novinářům Němečkovi s Pekařem na svoji registraci zaregistrovat u ministerstva kultury již zmíněné Naše Chrudimsko, které krátce na to začalo válcovat svou vysokou čteností svoji konkurenci - tehdejší Budovatel, který se přejmenoval na Chrudimsko, než ho o něco později koupil současný Deník. Až s odstupem let si teď uvědomuji, jaké jsem měl vlastně štěstí, že jsem mohl být součástí redakce týdeníku Naše Chrudimsko, která se nebála i takových témat, o nichž ostatní raději mlčeli anebo je různě "okecávali". Zhruba do roka jsme měli asi desetitisícový prodaný náklad, vlastní kolportéry, síť prodejních míst a hlavně spoustu věrných čtenářů, kteří se k nám hlásili v mnoha místech regionu. Týdeník rozjel také řadu soutěží a jako první třeba uspořádal Miss Chrudimska.

Byla to nepochybně i velká zásluha Mirka Motyčky, který zde znal kde koho. Byl vítán řediteli velkých firem, podnikateli, sportovci, ale i obyčejnými lidmi a přinášel do redakce vždy plno zpráv, které jsme někdy nestačili ani všechny zpracovat, natož je vydat tiskem. Byl ale také tím pověstným světlem, jež dokázalo rozzářit jakoukoliv pochmurnou náladu nebo situaci a stmelovat protichůdné povahy některých lidí. Byl to rozený diplomat. Nebýt jeho, tak by Naše Chrudimsko, které odolávalo mnoha vnějším tlakům zvenčí i zevnitř, nemohlo tak dlouho nikdy fungovat. Byly to krásné roky plné dobrodružství, finanční hojnosti a dovolím si říct, že i průkopnické práce na poli zdejší regionální žurnalistiky, která otevřela dveře a usnadnila cestu mnoha dalším následovníkům. Dovolím si také tvrdit, že naučila číst zdejší obyvatele regionální zprávy, přestože si tuto zásluhu snažili později přisvojit jiní. Je to ale především Mirečkova zásluha, který stmeloval v redakci tři výrazné individuality a sám přispěl "svou trochou do mlýna" stovkami nejrůznějších zpráv.

"Jó, toho znám. Chudák kluk. Zachránil ženský život a z města mu nikdo ani nepoděkuje jen kvůli tomu, že je opožděnej. Přitom má zlatý srdce," komentoval svého času Mireček rozšafně příhodu, která se stala na Borzně, kde mírně retardovaný klučina pomohl vytáhnout ženě během epileptického záchvatu z úst zapadlý jazyk a tím jí zachránit život. A když mu tenkrát nepoděkovalo město, udělala to za něj z Mirečkova popudu naše redakce, která dobrosrdečného hrdinu odměnila hodinkami. Měli jste vidět, jak zářil štěstím. Od té doby si nás všechny pamatuje a pokaždé se k nám už z dálky hlásí. Mirečka, který byl stejně jako on zapálený sportovní fanoušek, už ale nikdy nepotká. Jeho předobré srdce, které nikdy nikoho neodmítlo, dotlouklo v pondělí 5. ledna. Tahle zpráva mě bohužel zastihla 15 minut před začátkem smutečního obřadu a nebylo v mých silách se tam za tak krátkou chvíli dopravit. Zapálil jsem mu proto doma svíčku a poděkoval mu tam nahoru za vše, co pro mne udělal a co jsem s ním mohl prožít i v dalších redakcích, kde nám pomáhal a kde byl vždy výtečným společníkem a vítaným vypravěčem s obrovskými znalostmi. Spolu s ním odešel i kus mého života. Jeho úsměv a zamávání z pardubického trolejbusu při našem posledním setkání na třídě Míru si budu pamatovat navždy. Čest Tvoji památce, Mirečku! A ještě jednou za vše mnohokrát děkuji. Nikdy na Tebe nezapomenu!

Miroslav Motyčka se narodil v roce 1926 a zemřel ve věku nedožitých 89 let. Byl znám jako dlouholetý sportovní a regionální novinář a také jako člen československé cyklistické reprezentace. Od roku 2011 je držitelem druhého nejvyššího ocenění města Pardubice, kdy dostal Medaili města Pardubic za mimořádné zásluhy při reprezentaci města v cyklistickém sportu doma i v zahraničí a za dobrovolnou práci v pardubických sportovních klubech a sdruženích.

Pět let byl členem československé cyklistické reprezentace a byl nominován i na Závod míru například s Janem Veselým nebo Františkem Šťastným. Byl také pořadatelem cyklistických závodů na betonovém oválu Letního stadionu v Pardubicích nebo předsedou pardubických cyklistů. Působil také v oddílu kopané jako sekretář prvoligového a později druholigového VCHZ Pardubice, kam přivedl řadu známých fotbalistů - brankáře Josefa Čalouna nebo Jiřího Stieglera, či Františka Cipra, z kterého je nyní uznávaný fotbalový odborník a trenér.

Obdobně vypomáhal i v 90. letech s chodem tehdy druholigového fotbalového klubu SK Chrudim, který tenkrát trénoval současný sparťanský kouč Vítězslav Lavička. Osobně to neměl jako sportovec a reprezentant Miroslav Motyčka vůbec jednoduché. Nejprve byl tehdejšími funkcionáři postaven v roce 1949 mimo reprezentaci, dokonce i krátce vězněn a nakonec poslán na čtyři roky na vojnu. Po návratu do civilu se musel živit jako dělník v Semtíně anebo skládal vagóny. Z této dřiny ho po několika letech vysvobodila nabídka dělat sportovního redaktora v královéhradecké Pochodni, kde nakonec pracoval až do důchodu.

Po odchodu do penze působil však i v dalších redakcích, a to díky Miloši Pekařovi, který jej přivedl do Chrudimi nejprve do Budovatele, poté do Našeho Chrudimska a nakonec do Chrudimského expresu. Vedle toho vypomáhal také v chrudimské realitní kanceláři svého zetě Ing. Františka Kubašty a staral se o svou rodinu a vnoučata. Ještě do pozdního věku byl neuvěřitelně vitální a pendloval neustále ve své škodovce po silnici mezi Pardubicemi a Chrudimí.

Roman Zahrádka

Reklama

Obrázek uživatele radunkaaa73
#2484 radunkaaa73 9. Leden 2015 - 22:17
41 let byl mym dedeckem a ja jsem nesmirne vdecna ze jim byl prave on....dekuji za krasny clanek....
Obrázek uživatele Roman Zahrádka
#2539 Roman Zahrádka 14. Leden 2015 - 14:23
radunkaaa73: 41 let byl mym dedeckem a ja jsem nesmirne vdecna ze jim byl prave on....dekuji za krasny clanek....
Děkuji za všechny hezké reakce na tento článek těm, kteří mi napsali na fb, zatelefonovali anebo mi to řekli osobně. Je to ale především zásluha Mirečka Motyčky, který byl opravdu úžasným člověkem s nesmírně laskavým srdcem. Čest jeho památce!