Velké ticho. Je ho slyšet ze všech polí, mlčí jím lesy, sloupy elektrického vedení, opuštěné silnice, louky prosté křídel lidských strojů. Svět mlčí, jako by se v podzimních podvečerech, kdy hodina mezi psem a vlkem ještě zdaleka nevyje u dveří, nadechoval k dalším rokům stále stejného koloběhu přírody a našich životů.

Vydal jsem se v podvečer – nebo snad byly teprve čtyři hodiny po poledni – cestou na Podhůru. Doufal v opuštěnost a samotu, tichou náruč chápající luk a strání. Jen několik výbojek stále věrně stojících stožárů blikalo na cestu. Kdesi z pole pohlceného mlhou, jež co sražený dech nese se nad usínající krajinou, ozýval se havran. Jeho peří dnes nehraje kovovým, modrým leskem. Slunce neukázalo svou tvář, paprsky hutná mračna k zemi nepustí.

A přece je tato zádumčivá nádhera krásná, prosta tísně a smutku. Nabízí laskavou melancholii, bující život pod příkrovem listopadových mrazíků a jinovatek.

„Zpomal, člověče! Připrav se na blížící se advent, zamysli nad svou pomíjivostí a přece nenahraditelnou přítomností,“ šumí smrky ruku v ruce s olysalými listnáči. Snažíme se spoutat stromy, pěstovat je jako obilí a těžit v podobě mrtvých kusů dřeva. Jenže ony žijí a dívají se na nás. Jednou bude jiný šlapat cestou do Špitálního lesa. Třeba kolem lesovny, třeba kolem rozpadajících se domů pod kopcem, zbytků zahrádkářské kolonie. Ale stromy, ti stále stejní svědkové našich radostí, prvních krůčků i slz ze ztráty, stále pozorují.

Vracím se zpět do města, které kypí životem, vypouští pachy i vůně a svět kolem jako by ho nezajímal. Zahleděné samo do sebe, svých starostí, problémů a žabomyších sporů. Tam venku za hradbami jsem nahlédl do světa zcela jiného, tajemného a přece tak důvěrně známého.

Snad kolektivní paměť lidstva, snad paměť krajiny zbrocené potem předků, snad jen úryvek básně, hudby. Velké ticho vůkol.