Život redaktora malých regionálních novin není žádný med. Ráno musí zatopit v kamnech, vypustit a nakrmit drůbež, ptactvu nasypat do krmítka, nařezat dřevo, vyvenčit psy...však to jistě znáte. Teprve po těchto nezbytných úkonech zasedá k počítači a tvoří ty tolik líbivé a čtené články, pod nimiž se v diskusích čtenáři doslova rozplývají blahem. Nad obsahem, slovní ekvilibristikou, pravopisem i osobou samotného pisatele.

Jeden takový redaktor se nikdy nemůže rovnat s armádou úředníků. Myslet si, že snad lze suplovat jejich práci, to už je čiré šílenství. Úředníci jsou profesionálové každým coulem a totéž lze říci o členech výborů a komisí, jež radnice zřizuje. Neustále počítají, kontrolují, prověřují, sledují dlouhodobé cíle, které redaktor ve svém omezeném rozhledu a inteligenci není s to postřehnout. Nemá tak v podstatě šanci odhalit jakoukoliv levotu, nebo, nedej Bože, „kapříky“ na účtech zdejších papalášů.

Novinář malých regionálních novin sbírá drobty ze stolů panstva, které umaštěnýma rukama trhá na kusy husu veřejných peněz. Informace o tom, kolik vlastně měla na sobě sádýlka, sdělují konšelé jen neochotně a zřídka. Občas však zapomenou a ve slepé sebejistotě zveřejní něco, za co si později trhají zbytky vlasů na proplešlých lebkách. Stalo se tak u zveřejněných a následně zmizelých dokladů k rekonstrukci ulice Čs. Armády, stalo se tak nyní v případě schodiště pod Myší dírou.

Redaktor přišel, nahlédl do smluv a dodatků, napsal článek a...Moloch líně zavrněl. Ne, opravdu si nemyslí, že trumfnul celý zástup kontrolorů, výborů, komisí a zastupitelů. Přesto se po přečtení rozhořčeného podnětu dvou jednookých mezi slepými, maličko, ale opravdu jen maličko usmál...