Začátkem roku 2018, přesně 3. ledna, jsem se vydal vlakem do hlavního města. Byl jsem pozván na vernisáž výstavy Jubilanti Hollaru 2018. Takové pozvání se neodmítá. Některým z vystavujících bylo více než devadesát let a přitom ještě tvoří. Ten samý den jeli slatiňanští turisté, vlastně turistky na výstavu impresionistů v Jízdárně Pražského hradu. Tak jsem se přidal.

Po zkušenosti z mé poslední Pražské návštěvy vlakem, jsem se trochu lépe připravil. Tenkrát jsem se podivoval dlouhé frontě na toaletu před Prahou. Po dojezdu jsem musel navštívit tu nádražní. Docela mě překvapila cena. Tolik mincí jsem neměl a musel jsem si u stánku rozměnit. Situace začala být kritická. Ve zmatku za mnou zapadl turniket do části označenou panenkou. Ukrajinka na mě marně volala: „Ženy, ženy!“, s typickým přízvukem na konci slova. Nakonec jsem to zvládl i bez mušle.

Když jsem konečně rozluštil na jízdenkovém automatu drobným písmem napsaná jízdní pásma, nasypal jsem tam mince, které vzápětí vypadly a rozkutálely se po zemi. Samozřejmě s takovým rachotem, že se lidé začali otáčet. Když jsem si pak kupoval jízdenku u stánku, ozval se známý rachot a pod automatem klečela paní mého věku. Po vystoupení z Metra jsem se obloukem vyhnul automatu a obrátil  se na trafiku.

Při nástupu do tramvaje jsem pomohl mladé mamině s kočárkem. Celou dobu jsem měl pocit, že si mě někdo prohlíží. Když jsem po vystoupení říkal Markétě: „Prosím tě prohlédni mě, poklopec mám zapnutý, tak co na mě vidí“. „Uklidni se, tady není zvykem někomu pomoci s kočárkem.“

Jaroslav Koreček: Pražský hrad 2018

Po těchto zkušenostech jsem vystál frontu a s fotkou jsem si šel vybavit průkaz na městskou dopravu. Zbytečně, od sedmdesáti se jezdí na občanku. Začalo to dobře. Maruška nás protáhla Metrem i s přestupy. Sotva jsme vystoupili z tramvaje u hradu, začalo hustě pršet a zvedl se prudký vítr. Dlážděná hradní cesta z obou stran úzké chodníku a kovové zábrany. Na konci přístřešky s bezpečnostními rámy. Levou stranou se chodí na hrad. Pravá je pro výstavu. Tu také vzápětí uzavřeli a již utvořivší se frontu naháněl a cpal za zábrany vztekající se neurotický policista v reflexní vestě. Nezakrýval svůj hnus nad mokrou lidskou hmotou. Většina policistů zmizela ve služebně. Vycházeli pouze k projíždějícím limuzínám těch vyvolených. Za celou dobu co jsme čekali, projeli tři a jedna dodávka.

Ochranné rámy nejsou žádná novinka. Nikde nevzbuzují takové emoce, tak jako na Pražském hradě. Zavazadlo ti projedou vedle, projdeš rámem, někde se i zuješ a pokračuješ dále. Tady jsem stál, ruce zvednuté nad hlavou. V jedné mince v druhé telefon. Po průchodu na mě nastoupil se bzučákem. Viditelně mu to dělalo dobře. Nás tlusťochů ubývá a zde převládají vychrtlí Japončíci. Když mě od hlavy až k patě ojezdil, zalíbilo se mu moje břicho. Trochu mě to začalo znervózňovat. Lekl jsem se. Při své nenažranosti jsem mohl něco spolknout. Patrně byl přesvědčen, že najde Little boy. Chlapečka nenašel a já mu třikrát pomalu hláskoval kšandy, kšandy, kšandy. Nakonec mě se světáckým OKvystrčil do deště. Z tlačenice se ozývaly naštvané hlasy, že za tohle hradního pána volit nebudou. Jak je vidět, na jeho nezvolení se pracuje, kde se dá.

Před jízdárnou se mezitím vytvořila fronta na dvě hodiny. Dvakrát čekání v lijáku zpestřil školní dorost, který byl vpuštěn přednostně. Jak se kdysi říkalo: Mládí vpřed a staří na svá místa. Uvědomil jsem si, jak snadno se nechá lidské stádo dobrovolně zmanipulovat.

Slatiňačky se vraceli domů a mě čekal Hollar. Tam naštěstí vše probíhalo bez uniforem policie v příjemné atmosféře. Zpáteční rychlík nabral zpoždění a musel jsem čekat na další přípoj. Když jsem stoupal po schodech z podchodu a zvedl jsem hlavu, koho nevidím, čtveřici rozkročených policistů. Po návratu do Slatiňan jsem byl rád, že mám u nádraží auto. Užíval jsem si prázdné ulice. Ještě než jsem stačil zaparkovat, objevilo se za mnou policejní auto s houkačkou a blikajícími majáky. Policie mě před domem kontrolovala doklady a poprvé v životě jsem dýchal do přístroje. Alespoň máte premiéru, odvětil mi dobře se bavící policista. Zřejmě milovník divadla. Ptal jsem se, co má znamenat tohle představení, protože se již začaly rozsvěcet a otevírat okna sousedů. Ve dvacet dva hodin mě lustrovali deset let dozadu, kdy jsem měl přestupek za přejetí plné čáry. Příčinou tohoto zásahu bylo to, že jsem projel kolem motorestu.

Tak jsem mohl konečně zaparkovat, světla pomalu zhasínala a já čekám, kdo se mě poprvé zeptá co se to dělo. Napadlo mě, zdali by se neměl doplnit policejní slogan. Pomáhat, chránit a neprovokovat.