Motivem dneška je plácání po zádech, jaký jsme šikovný národ, že se v těžkých dobách semkneme. Lidé po nocích šijí miliony roušek, co jim šicí stroje stačí. Majitelé 3D tiskáren zase do úmoru tisknou hromady obličejových štítů pro personál v první linii.

Jenomže tak to nemá být. 3D tiskárny jsou vhodné pro vývoj, rychlé prototypování nebo výrobu malých sérií. Ne k tomu, aby se na nich po domácnostech tiskly deseti- nebo statisíce štítů. Stejně tak domácí šicí stroje a švadleny nejsou nejvhodnější způsob, jak vyrobit velké množství standardizovaných a ve své podstatě triviálních výrobků.

I když pomineme české výrobce specificky zdravotního sortimentu, výrobní kapacity tady jsou. I přes decimaci českého textilního průmyslu tady je pořád dost firem, které dokážou ty slavné „roušky“ chrlit po milionech. Firma Adler, výrobce reklamního textilu, nabídla kapacitu dva miliony roušek denně bez nároku na zisk. Na vstřikolisu lze za den vyrobit tolik dílů pro obličejové štíty, kolik jich komunita 3D tiskařů bude tisknout měsíc. (A klidně se mohou navrhnout a zprototypovat na 3D tiskárnách.)

A od toho si draze platíme stát, aby takovou věc zařídil – a z našich peněz zaplatil. Protože ty firmy musí z něčeho žít, dobročinnost nemůže být v zájmu přežití dárce neomezená. Nevěřím, že by se nenašel dostatek zájemců s dostatečnými výrobními kapacitami. Ostatně podle veřejných prohlášení se sami aktivně nabízejí. A i kdyby ne, v současné situaci mají státní orgány možnost jim výrobu nařídit.

Místo toho máme stát, který nejprve občanům zakázal koupit si účinnou ochranu (nebo, abychom byli korektní, komukoliv zakázal ji občanům prodat a pak si to pojistil cílenou kontrolou z berňáku) a potom občanům přikázal nosit svépomocně ušitou ze starých trenýrek.

Máme vládu, která od půlnoci vyhlásí stanné právo a oficiální dokument vyvěsí v půl druhé ráno, pro jistotu antedatovaně, aby to nevypadalo blbě. Která přikáže lidem nosit roušky mimo bydliště, takže při dodržení zákona se v práci nemohou najíst ani napít.

Máme ministra zdravotnictví, který na vážno nakazuje nošení roušky samostatně cestujícímu řidiči v autě, i když je to v rozporu s doporučeními lékařů, WHO a zdravým rozumem. A aby se národ v karanténě nenudil, poštěká se v noci na Twitteru s ministrem vnitra o tom, kdo situaci víc nezvládá.

Máme premiéra, který ze strachu, že on osobně nebude za zachránce národa, v rozporu se zákonem týdny odkládá zřízení ústředního krizového štábu. A když je k tomu konečně donucen, vyřve si změnu jeho statutu, aby namísto ministra vnitra, jehož pokládá za politickou hrozbu, mohl do jeho čela vecpat plukovníka Prymulu. Ten sice nemá žádný politický mandát ani bezpečnostní prověrku, ale zato má velkou náklonnost k pseudovědecké čínské medicíně a talent na skandální vyjádření do médií.

Kde stát nepůsobí, tam neškodí a věci fungují docela dobře. Nejsou problémy s dodávkami potravin, drogerie, pohonných hmot... Podnikatelé a trh si poradí i v krizi. Pokud jsou problémy, tak jenom místně a časově omezené. Když nákupní hysterie vyvolaná prohlášeními politiků způsobí, že v pár obchodech pár dnů chybí pár druhů zboží, stát je okamžitě připraven zasáhnout – tím, že do obchodů pošle kontroly.

Jenomže tahle squadra azzurra se nám nevynořila z hlubin pekla (tradičnější floskule „spadla z nebe“ se sem skutečně nehodí). Zvolil si ji ten šikovný český národ ve volbách. Ano, v České republice žije nemalé množství šikovných, akceschopných a podnikavých lidí. Ale to není „český národ“. Národ, to je těch 80 procent občanů, kteří jsou schopni takové úrovně kognitivní disonance, že kroky vlády vnímají pozitivně.

A to není věc hrdosti, to je ostuda. Být hrdí na to, že dokážeme navzdory státu šít roušky na koleně a vyrábět podomácku štíty pro záchranáře, to je asi jako být hrdý na to, jak dobře nám jde drhnutí dlažby zubními kartáčky, když nám vláda sebrala košťata. Místo toho, abychom si ta košťata vzali a tu ostudu vymetli do Vltavy.