Byla tu řeč o tom, že už takřka nikdo, až na pár věrných, si nechodí připomenout k soše Tomáše Garrigue Masaryka v Chrudimi výročí narození tohoto prezidenta osvoboditele. Ani se tomu nedivím, protože žijeme tak trochu v pokřivené společnosti. Vzpomínám totiž na dobu, kdy jsem vyrůstal pod fotografiemi, zachycujícími T.G.M. na jeho oblíbeném koni Hektorovi nebo jedoucímu se svým synem a pozdějším ministrem zahraničí Janem Masarykem v kočáře na zámek do Lán, zatímco ve škole to byli ti největší nepřátelé tehdejšího socialistického zřízení.

Měl jsem to velké štěstí, že jsem mohl tyto kontrasty vnímat už jako předškolní dítě. Žil jsem totiž v jedné domácnosti s prababičkou a babičkou, z nichž ta první byla hospodyní oblíbeného prvorepublikového chrudimského starosty Václava Káška či jeho zetě, ministra průmyslu Bohumila Laušmana, kterého agenti StB unesli v roce 1953 z Vídně zpět do Československa, kde zemřel za podivných okolností v komunistickém žaláři, a obě tyto milované ženy byly členkami sociální demokracie ještě dříve, než tuto stranu násilně pohltila tehdejší Komunistická strana Československa.

První republika byla vykoupena krví nás Čechů
Šel jsem tedy do školy vybaven poměrně solidními informacemi o tom, co pro předválečnou generaci znamenala první republika a proč tato generace třeba tolik jako dnes nelpěla na římsko-katolické církvi, nýbrž preferovala spíše evangelické vyznání či Církev čs. husitskou. První republika byla totiž vykoupena krví českých vojáků a legionářů, s jejichž pomocí a spojenců na Západě se Země Koruny české vymanila po tři sta letech z područí Habsburské monarchie. Ta byla zrušena, stejně jako šlechtické tituly, zreformován byl církevní majetek, a byla vyhlášena Československá republika. Lidé se zbavili pobělohorského traumatu a s nadšením budovali svoji první republiku, která to tehdy dotáhla až na osmou nejvyspělejší ekonomiku světa a stala se zároveň ostrůvkem demokracie, obklíčeným hned několika totalitními režimy (Německo, Maďarsko, Sovětský svaz).

O prožitcích a tehdejší výchově jsem měl později už jako novinář možnost hovořit s několika českými emigranty, a to jak doma, tak i v zahraničí. A všichni se shodují na jednom - T.G.M. byl a zůstává naším prezidentem osvoboditelem. A všichni k němu také shlížejí s patřičnou úctou a byli za něj ochotni za druhé světové války znovu umírat. Jenže tato úcta byla po únoru 1948 pokřivena a vyměněna za kult Gottwalda, Stalina a tvrdé dělnické pěsti, a jméno Masaryk bylo vymazáno ze školních učebnic. Jediným světlým momentem bylo Pražské jaro 1968, které však záhy rozjezdily tankové pásy sovětských okupantů a naše země zažila už třetí masovou vlnu emigrace - poprvé po Bílé hoře, podruhé po únoru 1948 a potřetí po roce 1968, kdy zahynula myšlenka socialismu s lidskou tváří.

Tři hříchy, které tvoří dluh vůči prvorepublikové generaci
A právě v tomto prostředí vyrůstaly generace našich rodičů i my samotní, včetně drtivé většiny současných politiků, kteří tvoříme spolu s našimi dětmi tento svět, jenž se nezachoval k těm, kteří ve jménu T.G.M. a první republiky prolévali krev, právě uctivě.

Tato země se za prvé nevypořádala s komunismem, a když, tak jen polovičatě, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Zakázala sice propagaci komunismu, kterou však stejně netrestá, avšak nezakázala stranu, která způsobila mnohé příkoří, a jejíž vliv se pomalu a jistě rozlézá po této zemi jako rakovina. Za druhé - tato země svoje hrdiny z první republiky patřičně neocenila (pokud v to nepočítáme různé metály, medaile nebo diplomy), a tak mnozí z nich zemřeli v chudobě, zatímco prominenti minulého režimu si nerušeně užívají vysokých důchodů nebo těží z dřívějších kontaktů a jsou z nich dnes milionáři, ne-li rovnou miliardáři. A za třetí - výchova mládeže zůstala mnohde v rukou těch, kteří ještě před nedávnem učili o Leninovi a našem velkém bratrovi na Východě. Není proto divu, že mládež Masaryka příliš nezná a neuctívá ho až na výjimky jako prezidenta osvoboditele.

Starosta Řezníček řeční na vzpomínkovém aktu k 163. výročí narození TGM. Foto: Jindřich Balous.

Naši krajané si výročí užívají, u nás se konají tryzny
Když jsem před lety napsal v jiných zdejších novinách o tom, jakým způsobem si čeští emigranti připomínají v zahraničí důležitá výročí české státnosti, sklidil jsem zato posměch jednoho z představitelů chrudimské radnice. Jal se mě dopisem poučovat, že není přípustné, aby se něco takového konalo v Chrudimi. Psal jsem tehdy o tom, jak naši krajané v Austrálii nebo Kanadě uctívají Masaryka nebo naši republiku. Dělají to tak, že se všichni slavnostně ustrojí a v průvodu se sejdou na určeném místě. Tam na ně pak čeká pohoštění a zábava třeba v podobě živé muziky a dalšího programu. Při takové slávě je pokaždé plno a Masaryka si tam pamatují i jejich pravnoučata, která už někdy neumí ani pořádně česky. Tak proč by něco takového nešlo v Chrudimi, když to jinde funguje?

Vzpomínkový akt v Chrudim. Foto: Jindřich Balous.

Klamná iluze modré krve, pravé víry a proletariátu
Namísto toho jsme svědky delegace, která se rok co rok ve stále menším počtu vydává k pomníku T. G. Masaryka. V mnohém to připomíná tryznu jak za minulého režimu, kdy se ještě chodily klást věnce k pomníku neznámého vojína. Zpravidla zde hovoří nějaký politik k hloučku staříků, v jejichž obličejích lze číst pocity ukřivdění a nenaplnění myšlenky jejich osvoboditele. Efekt takové připomínky je takřka nulový. A pokud v tom nemá jasno generace dospělých, nemůžeme čekat, že něco tak úzkostlivě konzervativního a bez nápadu, co má lidi sdružit, přitáhne i mládež. Zvláště, když se o Masarykovi učí ve škole jen z povinnosti. Potom se nelze divit, že mnohdy ve svém názoru tápe a chytá se klamných iluzí o šlechetnosti modré krve, pravé víry či proletářské revoluce, která má zbavit tento svět všech kmotrů, kteří nám pijí krev. První dnes zvedl hozenou rukavici nově zvolený prezident Miloš Zeman, který slibil v masarykovské tradici pokračovat. Je to Čech, vlastenec a socialista stejně jako T.G.M. Ale ani to mu nezaručuje, že mu jeho národ bude rozumět...