"Mohli jste mít pěknou travičku na pikniky a k tomu bylinkovou zahrádku, ale my jsme řekli ne." Ne, to není narážka na oblíbenou televizní reklamu, nýbrž skutečnost, která poznamenala současnou tvář Klášterních zahrad. Skutečnost, která je na hony vzdálena ideovému zadání celého projektu Muzea barokních soch a právě této přilehlé plochy, jež spolu měly tvořit jeden funkční celek. Konečný výsledek je proto přinejmenším rozpačitý.

A není se čemu divit. Ptáte se proč? Klášterní zahrady doplatily především na to, že najatý architekt, podpořen některými hlasy na radnici, nedodržel, jak jsem již výše uvedl, zadání projektu, a nastěhoval nám doprostřed města louku. K čemu? Natruc autorům? Bez ohledu na koncept, který pamatoval především na potřeby lidí, tak vznikl v centru další statický park, kterých je v Chrudimi bezpočet.

Jenže k tomu nebyly Klášterní zahrady určeny. Měly se stát především živou zahradou, pulsující sportem, zábavou a odpočinkem. Měly mít dokonce i výchovný ráz v podobě bylinkové zahrádky s popisnými údaji a možností si bylinky natrhat. Měly být také místem pro svatby a místní svatebčany, aby nemuseli kvůli fotografiím v přírodě do sousedních Slatiňan. Měly být rovněž místem pro pořádání kulturních akcí či pro promítání filmů pod širým nebem. To se ale vinou narušení původní koncepce nestalo a z Klášterních zahrad je dnes němý skanzen s bující luční vegetací a klíšťaty.

Klášterní zahrady a Muzeum barokních soch jsou bezesporu spojené nádoby, jejichž propojení někdo neprodyšně zašpuntoval. Snad z neuvážlivosti, zlomyslnosti, hlouposti nebo pocitu vlastní důležitosti. Každopádně ten někdo rozbil koncept za desítky milionů korun, protože funguje jen na půl plynu a co chvíli hrozí, že se zadrhne úplně. A právě z toho plyne ona rozpačitost chrudimské veřejnosti, která dodnes neměla možnost pochopit, jaké možnosti areál bývalého kostela sv. Josefa a Klášterních zahrad do budoucna otevírá.

Kam se vlastně poděl ideový záměr celého komplexu? Proč ještě v muzeu nefunguje badatelna pro studenty? Proč se propásla příležitost zřídit zde restaurátorskou dílnu barokních soch? Proč se město nesnaží spolupracovat s agenturami, které by do muzea přivážely zahraniční turisty? Vždyť z Kutné Hory, kam jich z Prahy vozí ročně stovky, ne-li tisíce, je to do Chrudimi, co by kamenem dohodil! Proč Klášterní zahrady zejí prázdnotou? Proč, proč, proč... Vždyť, kdo by se chtěl dívat na nudnou louku?

Vrcholem marnosti nad situací v Klášterních zahradách je pak dopis určený všem chrudimským přátelům hry pétanque, kteří zde pro sebe nalezli v souladu s původním záměrem odpovídající zázemí, avšak nenašli pochopení u radní Kateřiny Jánské, a poukazují v dopise na to, že jim zakázala navážet pomůcky pro soutěže až k hřišti autem prý s ohledem na "jedinečný trávník" v zahradách. Copak nikdo paní radní neseznámil s tím, že jsou zdejší přístupové cesty právě k takovému účelu určeny? Že jsou koncipovány tak, aby snesly i větší zatížení, například nákladních aut s hudební aparaturou, v případě pořádání koncertů?

"Ano, mohli jste mít pěknou travičku na pikniky a k tomu bylinkovou zahrádku, ale my jsme řekli ne." Kdo ale vyřkl ono ne? Kdo bourá nekoncepčními kroky záměr, který sklidil mezinárodní uznání a stál Chrudim velké peníze? Kdo ubírá plyn slibně nastartovanému projektu? Kdo nahrává hlasům, které projekt už předem odsuzují k zániku? Otázek je příliš mnoho. Nemohu se však zbavit dojmu, že "ten někdo" v zájmu své ješitnosti ani neví, že resuscituje něco, co už ani oživit pomalu nejde. Každopádně projekt Muzea barokních soch a Klášterních zahrad (dvou spojených nádob) ještě dýchá. Bude-li však dál skomírat pod tíhou rozhodnutí, která jdou proti původnímu konceptu, zahyne.

A to jen proto, že nejsou chrudimští politici schopni dohody a kompromisu, a i přes veškeré výhrady jeden k druhému sledují spíš jen vlastní zájmy než zájmy celku, který do těchto míst po letech zapomnění nainvestoval desítky milionů. Problémem je, že jsou jak muzeum, tak i zahrady udržovány při životě uměle a chybí jim onen počáteční srdeční zápal a fundovanost. A právě to jsou důvody toho, proč se lidé těmto místům zatím vyhýbají. Dokáží totiž od sebe rozpoznat pozlátko a opravdový život. Ten ale Klášterní zahrady s muzeem, které jsou stále udržovány pod narkózou, rozhodně nepřipomínají.