Také to cítíte ve vzduchu? Nálada mezi obyvateli houstne a dávají svoje znechucení z politiky stále zřetelněji najevo. Stejně jako před rokem 1989 se ale zatím jen omezují na švejkovství a politici jsou pro ně častým terčem posměchu. Pokud je ale někdo z iniciátorů takové rebélie potrestán, jako olomoucký řidič autobusu Roman Smetana, který jako první v této zemi namaloval na hlavy politiků tykadla, vyjadřují mu lidé až obdivuhodnou solidaritu.

I proto nyní masově narostla na předvolebních billboardech v Chrudimi tykadla na hlavách politiků. A je jedno, z které jsou politické strany. Této veřejné potupě neušel v ulicích města například náměstek hejtmana Roman Línek, bývalý český premiér Miloš Zeman nebo kandidát sociální demokracie na prezidenta Jiří Dientsbier. To jsou jen ti, které jsem měl možnost vidět. Možná mezitím přibyli další.

[[img:chrn_fullwidth:1971:Roman Linek s tykadly na chrudimském nádraží]]

Jedno je ale jisté. Politické řemeslo se propadlo až na úplné společenské dno a tak trochu si za to můžeme sami. Dovolili jsme jim toho příliš a oni sami už dávno zapomněli, že mají lidem poctivě a s pokorou sloužit. Namísto toho jsme u řady z nich svědky, jak je politické hrátky drží u zdroje našich peněz, které se až neuvěřitelně rychle ztrácejí. Tedy žádná služba zodpovědného hospodáře či solidarita s občany, ale jen chladný kalkul, jak se co nejdéle udržet u moci.

[[img:chrn_fullwidth:1970:I Miloš Zeman dostal v Chrudimi tykadla]]

A přesně tohle otevírá lidem oči, čehož prvním projevem jsou tykadla na billboardech. Co bude následovat dál, mají teď v rukou samotní politici. Čím více arogance, sebejistoty a přehlížení se od nich dočkáme, tím více vzdoru si vyslouží. První test přijde už za tři týdny v krajských volbách. Je totiž možné, že při nich lidé vykroužkují z funkcí ostřílené politické lídry, anebo jen prostě vyjádří svůj nesouhlas s poměry vhozením prázdné obálky do volební urny. Možné je všechno. Vztyčená tykadla na billboardech jsou toho prvním důkazem.

Chrudim - Nedávno jsme informovali o věcech evidovaných oddělením ztrát a nálezů chrudimské radnice. Kromě obvyklých peněženek, klíčů, mobilů či dokladů se tu však ukrývají i mnohem kurióznější předměty.

„Velkou radost měl například pán, který ztratil zapůjčenou vzduchovou pistoli. Nenapadlo ho hned zajít na služebnu městské policie a zeptat se strážníků, jestli se jim náhodou nepodařilo zbraň najít. Nakonec se mu to vyplatilo, takže byl viditelně potěšen,“ popisuje radost přechodného majitele vzduchovky pracovnice Městské policie Chrudim Jana Jirásková, která pečuje o nalezená kola, batohy a další věci.

Náladu pozvedne podle Jiráskové i znovu nalezená platební karta. Kdo někdy trnul hrůzou, zda mu mezitím někdo "nevybílil" jeho konto v bance s pomocí plastového miláčka, jistě chápe radost kombinovanou s úlevou.

Ztratit však ostatky nebožtíka, to se jen tak někomu nepodaří. „Velmi kuriózní byl nález dvou pozinkovaných uren. Dokonce nás kvůli tomu navštívila i Česká televize a natočila se strážníkem, který je našel, rozhovor. Ten shodou šťastných náhod viděl v televizi i majitel zmiňovaných uren, takže mu mohly být v pořádku předány,“ uzavírá Jana Jirásková. 

Chrudim - Rána začínají být chladná a teplé prádlo se jeví jako nutnost. Člověk nemusí být zrovna Limonádový Joe, aby mu došlo, že v sobotu nás čeká podzimní rovnodennost. Víkendové tipy se vás pokusí inspirovat i tentokrát.

Navštívil jsem 19. září muzeum v Trhové Kamenici. Rozhovor s tvůrcem výstavy Filipem Procházkou, který se zhlédl v slušivých uniformách letců RAF, vyjde co nevidět. Fotky si už teď můžete prohlédnout na našem facebookovém profilu. Právě návštěvu výstavy, mapující osudy kamenických židů a letců, bych vám rád doporučil. V současné době je sice uzavřená a bez předchozího ohlášení se do bývalé fary (tvrze) nedostanete, ale pokud se na úřad městyse dovoláte, vyjdou vám ochotně vstříc. Málokdo tuší, jak významnou hybnou silou byla právě židovská menšina v tomto železnohorském městečku před druhou světovou válkou.

[[img:chrn_fullwidth:1958:Trhová Kamenice.]] 

Když už jsme v Trhové Kamenici, nemohu nezmínit nedaleký Pertrkov. Ne, nejedná se o známé sídlo Bohuslava Reynka. Kamenický Petrkov se skládá z několika chalup - samot roztroušených na lesních pasekách. Kouzelná příroda podzimní Vysočina na vás dýchne stejně, jako kdysi inspirovala malíře Antonína Slavíčka. Má být hezky, ale žádné parno na koupání v místních lomech.

[[img:chrn_fullwidth:1957:Petrkov. ]] 

Pokud ani potom nebudete mít dost barevné podzimní přírody, nabízím vám keltskou stezku u Nasavrk. Zbytky keltského opida u vesničky Hradiště stojí za návštěvu. Na místech, kde stály dvorce dávných obyvatel naší země, se teď sice prohánějí divočáci a ševelí klasy kukuřice, přesto má toto místo, alespoň pro mne, podivuhodné kouzlo. Mnohaletá přítomnost generací kmene Boiů jako by visela ve vzduchu. Za valy hradiště pak dozrávají podzimní jablka :-).

V sobotu se koná v parku Střelnice už tradiční akce pro všechny milovníky psů a sociální demokracie. Chrudimský pejsek je za dveřmi. Čtvernožci začnou soutežit ve 14 hodin.

V neděli 23. září pořádá město Chrudim Lesní slavnost na Čertově skalce. Až vám ve dvě hodiny odpoledne vytráví po vydatném nedělním obědě, můžete se vydat k rozhledně Báře a zkusit si tady zatloukání hřebíků na čas, poznat šišky stromů rostoucích v našich lesích, či si prohlédnout dravé ptáky. „Konečně správné místo, čas i program,“ chce se říci rýpalovi ve mně. Nebudu ale dráždit hady, kteří s postupujícím chladem rozhodně neztrácejí na aktivitě.

Pokud máte sami nějaký tip na zajímavou akci, která by neměla uniknout pozornosti ostatních, pište mi na mail, nebo do diskuse pod článkem. Ne, opravdu nepojídám malé děti jako zákusky.

Nakonec si neodpustím osobní poznámku - děkuji všem, kdo mi přáli k narozeninám. A ještě více děkuji těm, kdo mi nepřáli.

Hezký víkend přeji všem milým čtenářům a spanilým čtenářkám.

Trhová Kamenice - Počátkem září byl v této původně kamenické obci v srdci Železných hor odhalen památník, který připomíná zdejší obyvatele židovského původu, které za druhé světové války zavraždili nacisté. Připomíná současně i odvážné muže sloužící v Royal Air Force (RAF).

Památník by vůbec nevznikl, nebýt nadšence a místního rodáka Filipa Procházky. Díky němu se 2. září mohli sejít zástupci místní i krajské samosprávy, pozůstalí hrdinných letců a zavražděných židů, aby vzdali při slavnostní chvíli hold těm, jejichž osudy byly málem zapomenuty.

Filip Procházka, hnací motor celé akce tvrdí, že jednou z prvních motivací byl jeho vlastní dědeček.

[[img:chrn_fullwidth:1960:Filip Procházka.  Foto: Chrudimské noviny]]

Proč právě RAF? V současné době spíš „letí“ jejich protivníci - Wehrmacht.

„Bylo to i díky prvním knihám, které jsem četl - jednak Nebeské jezdce od Filipa Jánského a pak knihy Františka Fajtla. Velkým impulsem byla potom možnost se s bývalými příslušníky RAF setkat osobně.“

Jak probíhaly vaše první kontakty s pamětníky, letci?

„Miloval jsem a stále miluji dvě knihy. Nebeští jezdci - moje srdeční záležitost a knihu Sestřelen, napsanou generálem Fajtlem. Díky nim jsem se dostal i k odbornějším textům a začal pátrat v archivech po jménech skutečných pamětníků. Ve svých začátcích jsem obvolával všechna podobně znějící jména, která jsem našel ve Zlatých stránkách. Občas jsem se trefil a první kontakty byly na světě. Potom už nebylo obtížné získávat další a další jména, nebo adresy.“

[[img:chrn_fullwidth:1963:Zleva doprava: plk. Pavel Vranský, bývalý příslušník 311. bombardovací perutě RAF a 11. pěšího praporu "Východního", Eva Clarke, PhDr. Dagmar Lieblová, Filip Procházka, realizátor akce, plk. Emil Boček, držitel Řádu Bílého lva, bývalý příslušník 310. stíhací perutě RAF]] 

Ohlasy byly tedy jen pozitivní?

„V podstatě ano. Většina západních letců byla za komunistické diktatury perzekuována, takže můj zájem a vynesení jejich osudů na světlo pro ně znamenal jistou formu satisfakce. Vyslechl jsem neuvěřitelné příběhy plné odvahy a lásky k vlasti. Například paní Joy Kadečková - anglická dáma, která si vzala českého letce. Slíbila mu, že se s ním po válce vrátí domů, do tehdejší Česlovenské republiky. Manžel se ale zabil a ona přesto splnila svůj slib. A takových příběhů jsou opravdu stovky.“

Máte tu výstavu, jejíž část je věnovaná právě místním letcům RAF - Karlu Bergmanovi a Adolfu Doubalovi. Jak reagují třeba mladí lidé, školní mládež na zmínky o našich letcích?

„Kupodivu docela dobře. Možná díky nejrůznějším filmům nebo školní výuce je povědomí o Čechoslovácích sloužících u královského letectva docela vysoké.“

Druhá část výstavy je věnována obyvatelům Trhové Kamenice, kteří za svůj židovský původ zaplatili smrtí.

„Ano. Před válkou tu žilo několik židovských rodin a patřily mezi tu movitější část obyvatelstva. Původně tvořili židé také podstatnou část nedaleké vesnice Dřevíkov.

K pátrání po jejich osudech jsem se dostal oklikou právě přes zmíněné příslušníky Royal Air Force. Chtěl jsem je připomenout nejen památníkem, ale i nějakým textem. A když jsem v databázích hledal informace o holocaustu a Trhové Kamenici, narazil jsem na jména, respektive na informace, které v Trhové Kamenici doposud nebyly známé. A mou snahou bylo nejen připomenout všechny místní oběti holocaustu, ale zjistit o jejich osudu co nejvíce informací. Takže jsem se vypravil do archivů. Pátral jsem v Praze, Chrudimi, ale třeba i v Polsku. Prošel jsem archivy středních a vysokých škol, firem, byl jsem v Lublinu i Osvětimi. Postupně přede mnou vyplouvaly na povrch data, místa, jména. Podařilo se mi najít i jeden hrob. Podrobné osudy jednotlivých rodin mapuje právě naše výstava.“

[[img:chrn_fullwidth:1964:Zleva doprava: Roger Doubal, syn Adolfa Doubala, mechanika RAF, PhDr. Dagmar Lieblová, držitelka Řádu TGM, přeživší z Terezína a Osvětimi, předsedkyně Terezínské iniciativy a Eva Clarke, nevlastní dcera Karla Bergmana, tlumočníka a překladatele RAF, přeživší z Mauthausenu.]]

To už byl pak jen krůček k památníku.

„Spíš pořádný krok. Chtěl jsem, aby se náš klub vojenské historie realizoval nejen na různých leteckých dnech a jako kompars ve filmech, ale vytvářel v reálném životě i nějaké hodnoty, které přetrvají.

Měl jsem přesnou představu, kde bude památník stát, jak bude vypadat a na kolik přijde. Vše podrobně rozpracované, takže případní sponzoři věděli, do čeho své peníze budou dávat. Přišlo mi vhodné, aby byli vzpomenuti ti, kdo vlastně celý region svým podnikáním živili a zaplatili jen za svůj původ daň nejvyšší. Oslovil jsem místní firmy, židovské organizace, Nadační fond obětem holocaustu, a společnosti nějakým způsobem spojené s letectvím. Přispěly i rodiny, jejichž příslušníkům je památník věnován, které mne podporovaly i morálně. Jsou opravdu nesmírně vděční, že se někdo polozapomenutým lidem - konkrétním lidem s jejich osudy - věnuje, chce jim vzdát hold a zachovat jejich památku.

Lom Matula mi například poskytl velkou pomoc s výběrem kamene a následným opracováním. Zapojily se i Mikroregion Hlinecko, Pardubický kraj, ale také statutární město Kladno, kam se jedna z trhovokamenických Židovek, Adéla Bondyová, rozená Weissensteinová, provdala. Hezky se tak zdůraznil regionální přesah celé akce. Podpořil mne samozřejmě i městyst Trhová Kamenice.“

[[img:chrn_fullwidth:1959:"Chtěl jsem, aby náš klub vojenské historie v reálném životě vytvářel hodnoty, které přetrvají."  Foto: Chrudimské noviny]]

Negativní ohlasy tedy nebyly žádné?

„Ne. Naopak, zažil jsem opravdu jen velmi pozitivní odezvu. Především od pamětníků a rodin, z nichž zmiňovaní lidé pocházeli.“

Co pro vás osobně znamená možnost být přítomen na tak významné akci v uniformě RAF?

„Je to pro mne velká pocta i závazek. Uniforma není kostým. Stále zůstává především uniformou a člověk by se měl podle toho chovat. Dvakrát potom, když nosí uniformu, v níž se vyznamenali naši letci v Anglii.“

Jaké požadavky kladete na případného zájemce o členství ve vašem klubu?

„Musí to být nadšenec, kterého bude zajímat nejen uniforma, ale zejména osudy našich letců v RAF. Měl by mít snahu rozvíjet své znalosti, ale i vybavení. Měl by dokonale znát dobu, v níž se chce pohybovat. Podrobnosti o našem klubu se dajít najít třeba zde.“

A plány do budoucna?

„Rád bych své zkušenosti z návštěv bývalých koncentráků, archivů a pamětníků koncentroval do dvou knih. Jedna se bude týkat právě letců RAF a druhá židovských obětí z Trhové Kamenice. Vše je to ale otázka času a samozřejmě i peněz.“

Děkuji za váš čas a rozhovor.

Chrudim - Ještě před vyhlášením restriktivních opatření, zakazujících prodej nápojů s obsahem alkoholu vyšším než 20 procent, se v Chrudimi objevilo jedno podezření na otravu metylem.

„Podezření, že by tento pacient skutečně utrpěl otravu metylalkoholem, jsme však po důkladných rozborech obsahu lahve, jejíž obsah konzumoval, zcela vyloučili,“ říká Eliška Říhová z oddělení hygieny výživy chrudimské pobočky Krajské hygienické stanice Pardubického kraje.

Podle Říhové probíhají nyní na Chrudimsku intenzivní kontroly prodejců a odebírání vzorků u podezřelých lahví. "Do kontroly jsou vedle hygieniků zapojeny v bývalém okrese také orgány policie, celní správy a Státní zemědělské a potravinářské inspekce, jež společně koordinují kroky k ještě efektivnějším výsledkům. Prozatím tedy není žádný důvod k panice - všechny odebrané vzorky byly zatím nezávadné,“ uklidňuje konzumenty tvrdého alkoholu chrudimská hygienička.

Chrudim - Známý chrudimský zušlechťovatel kvalitních destilátů a odborník na slovo vzatý, Petr Šlosar, vysvětluje původ zrádného metylalkoholu a důvod, proč se do lahví s rumem nebo jemnou vodkou dostal. Za vším byla podle všeho snaha podvodníků co nejvíce maximalizovat svoje zisky.

„Methanol čili methylalkohol je nejnižší alkohol odvozený od methanu. Během kvašení dochází k jeho nepatrnému vzniku štěpením dlouhých řetězců galakturonové kyseliny. Zmíněná kyselina je pak součástí pektinu - což je sacharid obsažený v ovoci - a k jejímu štěpení dochází vlivem enzymů,“ oprašuje Šlosar znalosti chemie.

[[img:chrn_fullwidth:1855:Petr Šlosar.  Foto: Chrudimské noviny]] 

Nepatrné množství metylalkoholu v barelech s kořalkou ale podle Šlosara rozhodně nebylo. Výrobce pochybného pití ho do nich tedy musel přidávat ve velkém. Jak výrobce destilátů dodává, je tento postup snadno vysvětlitelný.

„Ethylalkohol, též ethanol, lidově líh je poměrně drahá sloučenina, protože se na ni vztahuje daň. Zatímco výrobní cena methanolu i ethanolu je asi 20 korun za litr, tak daň z lihu je zhruba 286 Kč. Takto přijde jeden litr lihu asi na 300 korun, zatímco methanol je mnohonásobně lacinější. Nějaká skupina osob se prostě chtěla co nejvíce obohatit a neměla patřičné znalosti o tom, co by se mohlo stát,“ odhaduje Petr Šlosar.

Chrudim - Nevyužitá budova bývalého psího útulku Alík, která byla provozována ochránci přírody z chrudimské organizace Habrov, by se měla brzy proměnit v ZOO koutek plný zvířat.

Podle šéfa „ochranářů“ Tibora Schwarze jsou takové koutky běžné po celé Evropě.

„Tento mám už od dětství, jelikož jsem takový ZOO koutek pravidelně navštěvoval se svými rodiči. Moc jsem se tam vždy těšil, že si nakrmím ovce, pohladím kozu, nebo pohraji se zvířátky. Na návštěvě nizozemského Ede a okolních měst jsem si všiml, že jsou zde takové ZOO koutky samozřejmostí. V Holandsku přitom existuje velmi ladný vztah k zemědělství. Nenalezl jsem tam třeba velké rozlehlé sklady, supermarkety a parkoviště na úrodné půdě, jak tomu bývá bohužel často u nás,“ říká Schwarz.

[[img:chrn_fullwidth:1952:Bývalý útulek Alík.  Foto: Chrudimské noviny]] 

A tak se partnerství s Nizozemci promítlo do jeho dalšího z nápadů, který by měl vylepšit život v Chrudimi. Po zániku psího útulku, provozovaného dlouhé roky ochránci přírody, se tak naskytla rázem volná budova, která má dostatečné zázemí pro zajištění nových nájemníků - ovcí, králíků, koz, křepelek, slepiček, kachen a dalších zvířátek.

„ZOO koutek bude doplněn o klubovnu s malou knihovničkou o přírodě, voliérou s andulkami, případně teráriem nebo akváriem s dalšími živočichy. Bude to místo, kde lze trávit volný čas s dětmi, kam mohou chodit na procházky školy, školky a veřejnost. Máme připraven i výukový program, děti si budou moci zvířátka pohladit a nakrmit, přičemž hodláme spolupracovat i s různými sociálními neziskovkami, jejichž klienti by se zde mohli v určitém čase realizovat tak, jao je to běžné například v zahraničí,“ vyjmenovává Tibor Schwarz možnosti využití nového zařízení.

[[img:chrn_fullwidth:1953:Zde by měl ZOO koutek vyrůst.  Foto: Chrudimské noviny]] 

Chrudim - Resselovo náměstí bude v úterý 18. září patřit všem, kdo vyznávají zdravý životní styl, nebo už jen mají dost dopékaných chlebů z hypermarketů. Ekocentrum Paleta zde totiž pořádá od devíti hodin BIO jarmark.

Na něm můžete vidět, ochutnat a nakoupit zeleninu a ovoce od ekologických pěstitelů převážně z východočeského regionu, sýry, uherák i klobásky, pečivo, cereální výrobky, mošty, čaje a koření, čaj, kávu, kakao a čokoládu z férového obchodu Fair Trade, přírodní certifikovanou kosmetiku, ekologické prací a čistící prostředky, moderní prací plenky a další ekologicky příznivé zboží.

Po celý den pro vás bude připraven i bohatý doprovodný program. Divadelní a hudební vystoupení budou střídat moderované vstupy s prodejci a zástupci kontrolní organizace KEZ Chrudim o ekologickém zemědělství. O kvalitě a bezpečnosti bioproduktů, s myšlenkou Férového obchodu Fair Trade vás ve svém info stanu seznámí zástupci organizace NaZemi. 

V dílničkách si budete moci vlastnoručně vyzkoušet dojení, mlácení a mletí obilí, předení a tkaní. A samozřejmě nebudou chybět ani soutěže o ceny. 

Od devíti do pěti se vystřídá třeba Divadlo Víti Marčíka pro mateřské školy, hudební vystoupení kapel a zmiňované rozhovory se zástupci Fair Trade obchodů, jejichž podporu zastupitelstvo v březnu odmítlo.  

Bohatý program se bohužel kryje s pracovní dobou mnoha zaměstnaných rodičů, takže dětem nezbývá, než se spolehnout na učitelky ve školce. 

Chrudim - O Míšovi Tereskovi, velkém fandovi pardubických hokejistů a chrudimských fotbalistů, kterému sudičky nadělily dětskou mozkovou obrnu, jsme už psali. Malý sportovec má (i díky nadační sbírce fotbalistů MFK Chrudim) za sebou pobyt v rehabilitačním zařízení Adeli, a teď ho čeká operace očí a začala mu jeho milovaná hokejové sezóna.

Míša se vrátil z Piešťan, mohl byste nám neznalým říci, co přesně tam dělal? 

„Jde o rehabilitační zařízení, které ve svých úspěších nemá obdoby a jehož služeb využívá snad celá Evropa, zejména Italové, Němci a Rusové. V tomto centru využívají speciálního obleku, který byl vyvinut pro kosmonauty na cvičení ve stavu beztíže. Oblek tělo fixuje do správné pozice a současně zapojuje maximum svalových částí. Pro potřebné pokroky je však potřeba pobyt absolvovat opakovaně, což je problém, jelikož jeden 14denní pobyt vyjde na 75 tisíc korun bez ubytování a stravy.

Míša pobyt zvládl úžasně, byť se na konci druhého týdne už projevila únava, i tak vydržel až do konce. A to rozhodně nebyla procházka růžovým sadem. Pobyt tam znamenal začátek procedur a cvičení v 7.30 a konec ve 14.30 hodin. Podle doktorů došlo k uvolnění v kloubech v rozmezí 5 až 10°, což je obrovský pokrok. Teď jen nepolevit a makat dál.“

[[img:chrn_fullwidth:1935:Oblek nejen pro kosmonauty. ]] 

Od lidí, kteří vás znají, vím, že jste neustále kladně naladěn. Proto se nemohu nezeptat na osobní otázku. Jak to děláte, že si dokážete udržet optimismus?

„Ani nevím, ale s nadsázkou tvrdím, že tu hru, co s námi hraje ten nahoře, dohrajeme do vítězného konce. Tak proč ne s úsměvem.“

A jaké je to z pozice otce bojovat se synovou obrnou?

„Asi jako byste chtěl sám vychovat olympionika. Musíte mu věnovat celý život, maximum času, prostředků a přitom vůbec netušíte, jestli se na olympiádu nebo aspoň krajský přebor dostane.

Díky tomu, že máme zdravou dceru, je pro nás porovnání jednoduché - co ukážete dceři jednou a ona to dokáže pak udělat sama, tak u Míši jsou to stovky opakování, aby byl alespoň náznak samostatné části pohybu. Třikrát denně cvičíte, posilujete, rehabilitujete, a i když si hraje, tak ho rovnáte a pozičně upravujete, aby měl tělo ve správné pozici. Obrovským problémem u obrny je totiž spasmus, který vám sám deformuje tělo a s kterým právě protahováním, cvičením, injekcemi a operacemi bojujete.“

Operace, injekce, bílé pláště, pach lyzolu, dlouhé chodby a s tím spojené nepříjemné zážitky. Jak zvládáte Míšu stále motivovat, aby ještě vydržel?

„Jak jste zmínil na úvodu této otázky, Míša se od svého narození pohybuje hodně v prostředí bílých plášťů, které bohužel málokdy přicházely v míru. A většinou po něm chtěly něco, co on v tu chvíli nechtěl. Počínaje cvičením,injekcemi a všemožnými vyšetřeními konče. Z toho všeho byly asi nejhorší aplikace botoxu, kdy musel vydržet i 12 vpichů do svalů během dvou minut.

Naštěstí je v našem případě motivace jednoduchá - vše, co je spojeno se sportem, je pro Míšu motor. A hlavní motor - extraliga hokeje - právě začal běžet naplno. Díky tomu zvládá nekonečný koloběh cvičení, posilování a rehabilitace. Upřímně, je však smutné, že čas, který většina dětí tráví zlobením, tak on propotí pod rukama mé ženy. Já se mu to snažím kompenzovat vším, co dělají zdravé děti. Ať je to lyžování, cyklistika, nebo adrenalinové zážitky typu bobových drah, motokár, čtyřkolek a maximální vyblbnutí na vozíku. Manželka tvrdí, že jsem blázen, ale kdybyste viděl tu radost v jeho očích, pochopil byste, proč to člověk dělá.“

[[img:chrn_fullwidth:1948:"Já se mu to snažím kompenzovat maximálním vyblbnutím na vozíku."]] 

Kde se u něj vzala ta fascinace sportem, hokejem konkrétně?

„Na vině bude nejspíš dědeček a jeho permanentka na hokej. Jednou, to byly Míšovi dva roky, děda nemohl a já šel s Míšou místo něj. Pak už se to nedalo zastavit a trvá dodnes. Zpočátku zápas vydržel sledovat tak dvě třetiny, ale od čtyř let si přeje prodloužení a nejlépe s nájezdy na branku nakonec. Samozřejmě proto, abychom byli na stadionu co nejdéle. Musí se ale jednat o vítězné nájezdy Pardubic. 

Letos se díky pardubickým Mustangům, což je tým sledge hokeje, dostane i na led, na pro něj upravené sledge sedačce. Uvidíme, jak zvládne bruslení a časem i opravdový, byť jen vozíčkářský hokej. Míša je obecně fascinován jakýmkoliv sportem. Nedávno dokonce absolvoval svůj první závod na speciální tříkolce v rámci akce Kolo pro život a jako táta musím přiznat, že jsem byl maximálně hrdý na to, co dokázal. To jsou okamžiky a chvíle, které nám dodávají sílu pro to, abychom to vše, zejména psychicky zvládli.“

[[img:chrn_fullwidth:1949:Lyžování je taky velká legrace.]] 

Je těžké hledat podporu u druhých?

„Rozdělil bych to do dvou skupin. První je pomoc na srdci. Za tu vděčíme suprově fungující rodině a neskutečným nejbližším přátelům, kteří dokáží být maximální podporou na duši. Druhá je materiální, která je, bohužel, v boji s DMO někdy hodně důležitá. Za tu vděčím své práci, sponzorům a dárcům, kterým není osud Míši lhostejný a kteří se nám snaží příspěvky přes nadaci Luna pomoci. Málokdo by si asi dokázal představit, že takový maximální boj s obrnou vás stojí kolem 200 tisíc korun ročně. Viditelné pokroky, které Míša dělá, stojí za všechny vynaložené prostředky.“

Máte kontakty i na další rodiny, které vychovávají děti postižené obrnou?

„Samozřejmě. Býval jsem kdysi odpůrcem všech těch facebooků a dalších sociálních sítí. Dnes jsem svůj názor radikálně změnil. Právě díky facebooku je komunikace s dalšími lidmi bojujícími s dětskou obrnou opravdu snadná. Předáváme si informace, které bychom jinak pracně získávali v terénu. Zejména o zkušenostech s doktory, operacemi, sociálními potřebami.

A není to jen o zkušenostech. Mezi komunitou funguje i bazar věcí, prodáte věci které již nepotřebujete a jiné pak pořídíte úplně za jiný peníz.Jen opět takový vlastní příklad. Kvalitní kočárek, který vám musí vydržet podle příspěvku minimálně pět let, stál 50 tisíc (+10 tisíc za základní věci, jako je zimní fusak, bočnice stříšky a taška na madlo). Pojišťovna vám na něj dá 24 tisíc korun. Pak jste za každou ušetřenou korunu vděčni.

Navíc tyto kanály umožňují tolik potřebnou medializaci.“

[[img:chrn_fullwidth:1947:Kola pro život.]] 

A co Míšu v dohledné době čeká ?

„Teď má před sebou už druhou operaci očí a po ní si konečně dopřeje taky pár měsíců doma. Na jaře, pokud vše zvládneme, další koloběh lázní a rádi bychom také absolvovali další Adeli.“

Existuje lékař, kterému byste zvlášť chtěl poděkovat?

„Potkali jsme jich už opravdu hodně, ale největší dík patří doktoru Stanislavu Severovi, což je Míšův neurolog z Nového Města na Moravě. Spolupracoval i s Václavem Vojtou, který byl tvůrcem světoznámé Vojtovy metody. Vojtova metoda je soubor rehabilitačních cvičení určených právě pro malé pacienty postižené touto nemocí. A druhým je doktor Pavel Smetana, který Míšovi vloni operoval nožičky.“

Děkuji za rozhovor.

O Míšovi se můžete dozvědět rovněž na jeho webových stránkách www.obrna.eu.

Radnice si u mě v poslední době "šplhla" hned třikrát. Za prvé snahou vyjednat odvoz kontaminové zeminy z bývalé Transporty jinudy než centrem města. Za druhé neschválením provozování čističky tekutých odpadů v Májově. A za třetí záměrem prodat chátrající dům čp. 81 v Poděbradově ulici. Všechny tyto kroky budou pro Chrudim přínosem.

Je tu však hned několik ale. A to dotáhnout tyto věci do úspěšného konce. Vzpomeňme například na příslib místostarosty Tejkla z jara letošního roku, když se vypravil s metrem v ruce na sídliště U Stadionu, aby si spočítal, kolik by stálo prodloužení místních parkovišť zhruba o půl metru, aby auta nemusela stát na trávě a strážníci nemuseli jejich majitele co chvíli pokutovat. Přestože by podle jeho hrubého propočtu vyšla úprava každého takového místa jen asi na 60 tisíc korun, uběhlo půl roku a stále se tu nic neděje. A co teprve zoufalý stav renesančních náhrobků na kostele sv. Michaela? Tady by stačilo svést dešťovou vodu asi o 10 centimetrů dál od obvodového zdiva kostela, avšak čeká se nepochopitelně na celkovou rekonstrukci zdejšího parku, k níž možná dojde s ohledem na prázdnou kasu města až za několik let. Do té doby může být ze vzácných pískovcových náhrobků chrudimských osobností jen drolící se hmota.

Samostatnou kapitolu pak tvoří správa městských objektů a jejich případný prodej, který se prozatím pokaždé minul účinkem. Varujícím příkladem je vleklý prodej Charvátovy vily v Hniličkově ulici, kde byla hned na začátku "přepálena" cena, což se nyní podepisuje na zhoršujícím se stavu tohoto objektu, který tak ztrácí na ceně a nový majitel se tudíž bude hledat nejspíš hodně dlouho.

Přál bych si proto, aby se záměry proměnily v činy. Aby úředníci radnice vyvinuli dostatečné úsilí k tomu, aby nám funící náklaďáky s bahnem "nezasvinily" s odpuštěním půlku města, aby politici z vedení radnice odolali tlaku a finančním nabídkám lobbistů zastupujících rakouskou firmu AVE, která k nám chce svážet tekutý svinčík ze sousedních krajů, a aby se z chrudimské radnice stal konečně uvážlivý hospodář, který nebude jako doposud jen přihlížet, jak jeho budovy hyzdí ulice města, ale promění je v živý organismus naší krásné Chrudimi.

Jak sami vidíte, milí čtenáři, těch "ale" je příliš a ke každému cíli vede dlouhá cesta. Uvidíme tedy za čas, jak si chrudimská radnice povede a zda se už naučila dotahovat věci do zdárného konce.