Chrudim/Škrovád – Tradiční sochařský workshop pro děti, tento rok pod názvem Hledáme nového Michelangela, se uskuteční příští sobotu a neděli (10. a 11. 9.) ve škrovádských skalách.

Místní malíř Jaroslav Koreček z Okrašlovacího spolku Škrovád a hořický sochař Jan Pospíšil vytvoří spolu s dětmi několik drobných pískovcových plastik. 

Tento rok pořadatelé připravili pro mladé zájemce téma „domovní znamení“. Pod vedením zkušeného sochaře si mladí adepti sochařského umění zkusí vytvořit dle vlastního návrhu plastiku domovního symbolu, tak jak je známe ze starých městských domů.

Každý z účastníků si přinese na workshop vlastní návrh, který potom za pomoci přítomného sochaře a možná i rodičů zkusí vysekat do připraveného pískovcového kamene.

[[img:chrn_fullwidth:16524:Již tuto sobotu ...]]

Přihlášky: Jaroslav Koreček, Škrovád 83, tel.: 739 350 354

Sochařská dílna začne v sobotu 10. října 2020 ve škrovádských skalách u vodácké loděnice. 

Pracovat se bude do odpoledne a svá sochařská díla děti dokončí v neděli 11. září.

Pořadatelé zajišťují veškeré potřebné nářadí a občerstvení (buřty) u táboráku.

Místo: vodácká loděnice ve škrovádských skalách (kousek od Baru Kůlna)

Čas: sobota 10. září – neděle 11. září vždy od 10.00

Pořadatel: Okrašlovací spolek Škrovád za podpory Města Slatiňany a Galerie ART Chrudim

Veškerá hygienická pravidla během akce budou pořadateli zajištěna.

Chrudim – Testy u 22 zdravotníků chrudimského neurologického oddělení ukázaly 16 pozitivních výsledků. Personál byl testován z rozhodnutí krajské hygienické stanice v pátek 25. září. Oddělení je pro příjem nových pacientů uzavřeno, fungovat nebudou ani ambulance. Starosta města František Pilný (ANO 2011) se tuto zásadní informaci dozvěděl až z tisku.

Podezření na nákazu se na oddělení objevilo v úterý 22. září, kdy byla jako suspektní identifikována již hospitalizovaná pacientka. Oddělení je pro příjem nových pacientů uzavřeno, fungovat nebudou ani ambulance. Péče o hospitalizované neurologické pacienty je zajištěna, ostatní neurologičtí pacienti z Chrudimska budou směřováni na neurologické oddělení do Pardubic.

V úterý 22. září byla jako covid suspektní vyhodnocena jedna pacientka chrudimského neurologického oddělení, která do té doby nejevila žádné příznaky onemocnění covid-19. Nákaza se u ní prokázala následující den. Z rozhodnutí hygieny se poté testovali také pacienti, kteří s ní sdíleli pokoj. Jako pozitivní, byť bez zjevných příznaků onemocnění, se během následujících dnů ukázali ještě další tři. V pátek začalo také testování personálu. Z 22 zaměstnanců oddělení jich má negativní test pouze šest.

„Všichni pozitivně testovaní zdravotníci jsou tzv. bezpříznakovými pacienty a jsou v domácí izolaci. V tuto chvíli není možné říci, jak se nákaza na oddělení objevila. Veškerý personál je vybaven adekvátními ochrannými pomůckami a je pravidelně proškolován v jejich používání,“ řekl Miroslav Sirový, oblastní ředitel pro zdravotní služby Pardubické a Chrudimské nemocnice.

Neurologické oddělení je z výše uvedených důvodů uzavřeno a funguje v karanténním provozu. Pečuje pouze o již hospitalizované pacienty, kteří i nadále vyžadují lékařskou péči. Uzavřená je jak lůžková, tak ambulantní část. O pacienty, u nichž byla prokázána nákaza koronavirem, se stará pardubické infekční oddělení a interní oddělení Chrudimské nemocnice, kde se nachází vyčleněná izolační lůžka. Neurologičtí pacienti z Chrudimska jsou směrováni na pardubickou neurologii.

„Mrzí mě, že se tyto informace dozvídám z médií a ne přímo od kraje. Problém je, že ani nemocnice to nikde nezveřejní. Média nemusí informovat přesně, proto se vždy snažím ověřit informace přímo u zdroje. Na webových stránkách nemocnice nic, na fb nemocnice nic. Když budu mít neurologický problém, rozhodnu se jet přímo do nemocnice a tam narazím na zavřené dveře,“ ptá se starosta Pilný. Telefon na hejtmana Martina Netolického (ČSSD) tedy nejspíše nemá. Sám hejtman informace na svém facebooku sdílel v sobotu večer. 

Když jsem paní Marii Kyselové telefonovala kvůli rozhovoru, první její reakcí bylo ticho a poté se ze sluchátka ozvalo: „A myslíte, že to stojí za to?“ Jde opravdu o velice skromnou dámu, která žije v souladu s křesťanskými hodnotami ve Slatiňanech, uklízí v kostele, pěstuje pro ostatní jahody a v žilách jí koluje schmoranzovská krev.

Její pradědeček se jmenoval František Schmoranz (starší). Ona samotná je vnučkou jeho syna Jana. Ten zemřel, když jejímu otci Gustavovi byly teprve čtyři roky. Poručníkem se mu pak stal jeho strýc, Gustav Schmoranz, nejdéle působící ředitel Národního divadla v Praze. Spojení s rodem Schmoranzů měl na její život velký vliv. Ale abychom neopomenuli mateřskou linii, paní Kyselová (rozená Schmoranzová) byla rovněž dcerou Marie, rozené Boháčové, která pocházela ze Zaječic, a její sourozenci, bratr i sestra, se museli potýkat s jinými problémy: maminčin bratr Stanislav, který převzal hospodářství, byl označen za kulaka, stejně jako manžel jejich sestry, který si dokonce odseděl pár let v žaláři po vykonstruovaném procesu, zatímco celá rodina byla z výstavního statku ve Slatiňanech odstěhována do zpustlé vesnice Honbice.

„No, podívejte se, o mně přímo ne, ale o rodině jo,“ souhlasila s rozhovorem, a tak jsem nasedla do auta a jela do Slatiňan. Paní Kyselová má velice nabitý program v kalendáři, na svůj věk žije opravdu nezvykle bohatým společenským životem, takže jsem měla štěstí, že jsem nemusela s rozhovorem čekat další týden. Zastihla jsem ji zrovna mezi úklidem po malování, včera u ní byl na návštěvě syn s vnukem (má i vnučku) a odpoledne po našem rozhovoru ji čekala společenská oslava.

Mluvily jsme o aktuálním dění, o proslovu, který pronesl kaplan při žehnání dokončené stavby nové policejní stanice, nebo proč byla politicky nespolehlivá a nikde ji nechtěli zaměstnat, došla řeč i na její průvodcování na zámku nebo zkušenost s rakovinou, kterou před sedmnácti lety překonala.

[[img:chrn_fullwidth:16480:Marie Kyselová, rozená Schmoranzová, v zámeckém parku, Slatiňany. Foto: Petra Vintrlíková]]

Překvapuje vás, že je o rod Schmoranzů pořád takový zájem? Co říkáte na novou výstavu v chrudimském muzeu?

Nepřekvapuje, abych vám řekla pravdu. (úsměv) Výstava je velice zdařilá, to já jsem nic moc, snad jsem byla dobrý člověk, ale jako že bych udělala nějakou díru do světa, to jsem neudělala, to rozhodně ne. Byla jsem po tom devětaosmdesátým v Praze na setkání silničářů, kde jsem si vzala slovo a něco jim tam řekla, ale že bych se pustila třeba do politiky, moc mě ta politika nenadchla. To počáteční nadšení se hodně vytratilo. Myslím si, že náš národ ještě potřebuje tvrdé zkoušky, aby se změnil ve svém smýšlení. Jinak je to hodně: Měli jste se dobře, vždyť jste měli co jíst. To je pravda, co jíst bylo. Ale někdo ještě k tomu životu potřebuje, aby se taky mohl cítit svobodně. Což rozhodně předtím nebylo. Holt ti, co to tak necítí, už mají ten pocit té svobody poněkud otupělý. To je špatně, to je špatně.

V souvislosti s výstavou (Architekt a památkář František Schmoranz st. a rod Schmoranzů ze Slatiňan, pozn. red) vydali moc pěknou knihu. On se toho ujal Ivo Šulc, což je současný ředitel krajského archivu v Zámrsku. Netvořil to sám, podílel se na tom i Tomáš Kořínek, toho pamatuju ještě jako praktikujícího průvodce na zámku ve Slatiňanech.

Jak jste se vy dostala k průvodcovství na zámku?

Teď když vidím úroveň, která je tady, tak se stydím. Poněvadž, když jsme prováděli my, tak v tom bylo hodně takových těch spíš pravděpodobností, co se říkalo.

To právě lidi nejvíc zajímá, ne?

Ale nemůžete podléhat pokleslému vkusu, nemůžete. Má se mluvit pravda. Říkali jsme to, co nám řekl třeba tehdejší kastelán, a teď se ukazuje, že to nebyla vše úplně pravda, poněvadž on hodně asi dal na to, co se doslechnul, a ne na to, co vyplývalo z materiálů a listin.

A vy jste se představovala jako Schmoranzova pravnučka?

Ne!

Vy jste to tajila? To je škoda, ne?

Podívejte, škoda, to je úhel pohledu. V době, kdy jsem končila studia na základní škole, tak jsem vlastně kvůli tomu jménu nemohla jít dál studovat. Tak. A potom, já se nerada chlubím tím, co vykonali mí předci. Když já jsem v podstatě toho až tak moc nedosáhla.

Zabývá se dneska někdo z rodu Schmoranzů architekturou?

Architekturou už dneska přímo ne, ale od toho popraveného Zdeňka Schmoranze, za Němců v Plötzensee, ten měl syna Vladimíra, bohužel už je taky mrtvý, ale ten měl dva syny a jeden z nich měl stavitelskou průmyslovku a dělal ve stavebnictví, ale co přesně, to nevím, ale má dcerku Viktorii a ta dělá do loutkářství. A právě její pradědeček Zdeněk byl novinář mimo jiné, byl v čele tiskové kanceláře československé a taky psal divadelní loutkářské hry. Ale trošku mě na nich vadí (smích), že tady sem na hřbitov, k těm předkům, ke kterým se hlásí, málokdo přijede, to mně vadí.

(Přeběhla kolem černá veverka.) My v pečováku veverku máme, už je na nás zvyklá, normálně se i před námi opaluje na sluníčku.

A vy jste architektkou chtěla být.

Samozřejmě. Ale tehdejší politické poměry tomu učinily přítrž. Já k tomu byla svým otcem vychovávaná. Tatínek měl kancelář, byl živnostník a bývalý živnostníci házeli na svoje potomky punc zbytečných lidí. A tatínek vlastní živnost už po válce neměl a byl zaměstnán u pana rady Vitáčka. Jezdil po objektech a zjišťoval, jestli jsou schopni je po té válce opravit, nebo naopak je potřeba je zbořit.

Zkuste dnešní mladé generaci přiblížit, jak to probíhalo, že jste se nemohla po základní škole dostat, kam jste chtěla.

Jako dítě nebo dospívající jsem do toho příliš mnoho neviděla. Jenom vím, že když přijížděla na návštěvu jedna teta z Prahy, tak se o tom mluvilo a tatínek prostě se přes nějaké své známé dozvěděl, doslova a do písmene, že tenkrát tehdejší ministr Zdeněk Nejedlý jaksi řekl, že Schmoranzová ze Slatiňan nesmí dál pokračovat.

Schmoranzovi z Prahy se holt ztratili, takže ti studovat mohli. Tatínek mi to tenkrát možná trošku alibisticky vysvětloval, že s ohledem na maminku, která by tady na to zůstala sama (byla o deset let mladší), že by to nebylo úplně nejlepší. Maminka hodně dělala na polích u soukromníků a nebylo jí to započteno do důchodu. Což když někdo říká, jak to všechno bylo spravedlivé, nebylo. Není to pravda. Ale když se vás to přímo netýká, prostě nemáte s tím osobní zkušenosti, tak tomu nemusíte ani tolik věřit, když to neznáte. Já s tím osobní zkušenosti mám v té době, měla jsem jiné zájmy mimo jiné, kluky a tak, ale poškodilo mě to, poškodilo mě to.

Co si myslíte o projevu kaplana, který cituje při žehnání nové policejní stanici, že se máme podřizovat vládnoucí moci?

Nevím, svatý Pavel byl několikrát vězněný, respektive, on se odvolal jako římský občan k římskému státu, že chce být jako občan souzen, proto šel do Říma. Na to, jak v tom Římě působil, tak měl domácí vězení, kde teda normálně dva roky vyučoval, takže to bylo takové vězení, které mi si teď třeba tady nedovedeme vůbec představit, ale nakonec ho popravili. Používá tam citáty z Bible, nic proti tomu, ale trošku mně tam ze začátku vadilo, že vláda je od Boha a tak dále. To je takové, je od Boha, nesporně, poněvadž v podstatě všechno řídí, bezesporu, no ale tam ještě taky může být působení zlého, když si ten zlý na toho, kdo je v čele, zasedne, tak dělá kraviny, ale Bůh může ty kraviny si přeonačit ve prospěch dobra. Takhle bych to řekla, ale že by mluvil něco ze sebe, to ne, citoval bibli. Takhle: teď je zvykem nebo módou: žehnat. Budou-li ti policisti opravdu jednat v duchu božích příkazů, tak je to jen dobře. Ale teď je otázka, jestli budou, a jestli je znají. (smích) Boží příkazy, že jo. Holt, to už je další záležitost.

[[img:chrn_fullwidth:16481:Paní Marie Kyselová oslavila letos 81. narozeniny. Foto: Petra Vintrlíková]]

Právě minulý týden jsme mohli na sociálních sítích vidět, jak ženy pokojně demonstrují proti vládě Lukašenka v Bělorusku. Co na proslov kaplana říkáte vy, jako křesťanka, která zažila, jaké to je žít za totality?

No to jistě, jestliže ta vládní moc se odchyluje od božích příkazů, tak proti tomu protestovat můžu, neboť to Bůh nezakazuje.. Ale rozhodně třeba protest není vybíjení výloh a vykrádání krámků, jestli chápete, co tím chci naznačit. Když se vezmou běloruské ženy za ruce a vytvoří patnácti kilometrový, nebo jak dlouhý, živý řetěz, tak to bych se k nim šla připojit.

No a pak by přišla policie a všechny by vás odvezla na výslech a možná ještě nějaké modřiny by tam člověk schytal, jak jsme mohli vidět ve sdílených videích na twitteru od těch, co tam přímo byli.

S tím musíte počítat, jste-li v opozici, s tím musíte počítat. To je málo platné. Ale takovou neformální nenásilnou formou proti tomu protestovat, to rozhodně. A my bychom je měli tady podporovat.

Vy jste zažila takovou pokojnou formu protestu na vlastní kůži?

Zažila jsem 21. srpna ve Vídni roku 1968 takovou demonstraci, která se utvořila před naším velvyslanectvím. A šli jsme před ruské velvyslanectví protestovat. A tam, jak jsme se sešli, naprosto neznámí lidi, nevěděli jsme o sobě, kdo odkud byl, absolutně ne. Tak jsme se připravovali na protestní pochod a ta místní policie nás zdržovala, že nám uvolní potom cestu, dají nám doprovod, ale v podstatě si myslím, taky to nemám stoprocentně potvrzené, ale sbírali síly a šli chránit to sovětské velvyslanectví. No a tam když jsme přišli, tak najednou se tam objevil nějaký člověk, kterého nikdo neznal, absolutně, a vytáhl z tašky dvě flašky, které hodil přes plot, to vyslanectví už bylo zavřené, ten park před tím a zahrada. A jak to dopadlo na zem, tak to začalo hořet. Víte co, to pro nás bylo naprosto neznámá věc, poněvadž my jsme se s tím tady nikde nikdy nesetkali, nebo alespoň já ne. A teď z těch postranních ulic tam šli řady těžkooděnců, přišli ze strany, proti nám a de facto nás odtamtud vytlačili. A já když jsem tohleto zjistila, tak jsem letěla na nádraží a vlezla do vlaku, který naštěstí ještě pustili přes hranice. Takže já jsem 22. srpna v pět hodin ráno už byla v Pardubicích na nádraží. Já nejsem ten typ, kterej odchází. Tady byla moje maminka, její důchod byl strašně špatný. Mám tady předky, nikam bych nešla.

Tato zkušenost na vás měla velký vliv?

Na to nevzpomínám dobře. A opět se potvrzuje jedna věc, záleží to na lidech. Poněvadž měli cedulku, konkrétně na poště v Chrudimi, přijmeme zaměstnance, to bylo snad do balíkové pošty, čili manuální práce, ale když jsem se hlásila a vyšlo ze mě proč, odkud odcházím, před tím jsem byla na okresním národním výboru, a vyšlo najevo, z jakého důvodu to bylo, podle určitého paragrafu, tak najednou tam to místo už nebylo. Čili to bylo na poště. U vodovodů a kanalizací, se kterýma jsem i spolupracovala, poněvadž jsem dělala na plánovacím odboru, tak věděli, co ve mně je, byli by mě tam docela rádi vzali, měla jsem pověst dobrého pracovníka. Když se dozvěděli co a jak, taky nebylo už místo. A to mě tenkrát trošku povolily nervy, a že jsem se vrátila a brečela jsem strašně a přišel tam tehdejší náměstek a ptal se mě, co se mě stalo, a to už jsem měla tenkrát nepříliš utěšené rodinné poměry, tak jsem brečela, že si nevím rady. No a on to zařídil, vlivem své osoby, zavolal na správu silnic a tam zrovna byl jeden mládenec, který zrovna měl mravnostní delikt, no prostě šel se podívat na poloustrojené ženské do prádelny a propadl světlíkem ze střechy a byl toho času ve stavu nemocných, tak se to hodilo, a tak jsem se dostala na správu silnic v roce 1970. Po absolvování gymnázia jsem měla dva roky nástavbu: abiturientský kurz národohospodářské evidence. A to jsem tam využila.

Byla jste veřejně činná?

V rámci ROH jsem vždycky dělala v nějaké komisi, zejména sociální anebo kulturní. Byla jsem u cestářů. Třeba jsem se angažovala v rekreační oblasti, zařídila jsem výměnnou rekreaci mezi jednotlivými správámi silnic, přímo chrudimská získala na Mezisvětí chatu, tu jsme dávali dohromady, obnovili jsme bazén, hodně to lidi využívali, přišla jsem na způsob, že jsme si s ostatními správami silnic vyměnovali pobyty. Většinou to byly chalupy, kde v zimě drželi pohotovosti. S Jihočechama, s Krnonošskejma,...

V čem spočívala administrativa u správy silnic, jak se vám tam pracovalo?

No to víte, administrativa v té době, musela jste si tu svoji práci udělat, a třeba když byly vzpomínkové slavnosti na Ležákách a měl tam přijet nějaký papaláš včetně prezidenta, tak to jsme museli tu příjezdovou trasu vyšůrovat, pěkně pangejty a to muselo bejt bez plevele, takže to jsme tam dělali a nikdo se nás neptal, jestli chceme nebo ne, to se muselo. Ale zas tam byli takoví hodní lidi, oni třeba byli drsnější, nemluvili zrovna spisovnou češtinou a slušně u cestářů, takhle v tý době se neříkalo vole vole, ale sprostá slova se používala běžně, ženská neženská, to bylo jedno. (smích)

[[img:chrn_fullwidth:16482:Člověk je tak starý, na kolik se cítí. Foto: Petra Vintrlíková]]

Řešila jste ještě někdy potom v práci politiku?

To bylo ještě na okrese. Ten večerní UML jsme museli navštěvovat. Tam si vzpomínám, že po jedné přednášce na VUMLU jsem se vrátila zpátky k náboženství.

Poněvadž to, co tam ten přednášející vypravoval, tak to jsem cítila, že to tak není.

No, popíral Boha. Večerní univerzita marxismu a leninismu. To bylo povinné, to nešlo, že byste mohla říct: já tam nejdu, když jste byla zaměstnaná. Tak to jste musela. To si vy mladý nedovedete vůbec představit.

Myslela jsem si, že jste se vrátila zpátky k náboženství až po té, co se vám podařilo překonat nemoc.

To už jsem byla znovu věřící. Nebo já nemůžu říct, že bych někdy nebyla, to mám ještě v šuplíku ze správy silnic prověrku, tam dokonce mně nabízeli, abych šla do strany jako členka. Což jsem teda odmítla. Ale zkrátka a dobře tam bylo: uznává, že nechce škodit lidově demokratickému zřízení, ale od svého náboženského přesvědčení neustoupila. A to jsem k těm cestářům nastoupila na podzim 1970.

Uzdravila vás vaše víra?

No to se nedá takhle říct. Víra mně pomohla to uzdravení snášet, poněvadž to bylo v roce 2003, kdy jsem byla na odejmutí prsu. A tam jsem šla naprosto vyrovnaná, s tím, že je to v rukách božích, a taky to tak bylo, a dá se říct, je to před sedmnácti lety, že jsem se z toho dostala. Já jsem na žádnou prevenci nechodila, to mě donutila moje tehdejší doktorka obvodní, tak jsem šla a našli tam prostě ložisko na mamografu. Poprvé jsem byla na mamografu a našli to tam. Tak udělali nějaké testy a přišlo se na to, že tam je rakovinný nález.  Ale šlo to rychle. Během čtrnácti dnů jsem byla odoperovaná. Potom jsem chodila půl roku na chemoterapie, na ozařování ne, na chemoterapie. Ale já jsem byla vnitřně klidná. Naprosto vnitřně klidná. To asi dělá strašně moc. A proto od té doby každému doporučuju, nebát se jít na tu prevenci, na ten mamograf, a tak dále, protože zřejmě, když je to úplně na začátku, tak se bez nějaké námahy člověk z toho dostane. No to víte, že cvičit jsem musela, poněvadž po té operaci třeba jsem nezdvihla ruku, to bolelo, to holt se musí zatnout zuby a cvičit, ale dostanete se z toho.

A jak trávíte svůj volný čas?

Jako teď? (smích) Já toho času moc nemám! (smích) Když přijdete do určitých let, tak vám všechno dlouho trvá a koronavir to přerušil. Chodila jsem dětem číst pohádky do mateřské školy. Pomáhala jsem jedné paní s malými dětmi, ale teď se jí narodilo další v lednu 2019, tak je s nimi doma. Chodila jsem do Sokola, do výborů, žiju víc v náboženské obci, snažím se každý den jít na mši svatou, když pořádají akce, tak jim s tím taky trošku pomáhám, no a kostelničím, dělám úklid kostela a kolem kostela. Pan farář mi dovolil, abych si tam zřídila záhon, no tak tam jsem pěstovala jahody. To zas by vám řekli ti, pro které ty jahody byly. A jezdila jsem pravidelně navštěvovat do Domu seniorů ve Skutči dvě Slatiňačky, bohužel teda už obě dvě odešly. Snažím se dělat takovou sociální práci. Navštěvovat, pač je důležité u starých lidí je navštívit, a ani nemusíte moc povídat vy, ale hlavně poslechnout, co říkají oni, poněvadž když jsou sami a tak, tak mají potřebu sdělovat svoje vzpomínky. Ale faktem je, že si myslím, že jsou rádi, když u nich člověk pobyde.

Vnímáte celosvětová opatření kolem koronaviru jako hrozbu?

To nedovedu posoudit. Vy máte roušku, já ji nemám. Nevěřím ve spásu roušek. Moje sestřenice má poruchu krvetvorby, ta na roušky věří. Já osobně ve spásu roušek nevěřím, ale je faktem, že se každý den ráno měřím, jestli nemám teplotu. To je určitě náznak toho, že v tom těle je něco v nepořádku. Bydlím tam s osmnácti lidmi, plus čtyři pečovatelky. Nerada bych to zanesla tam. No ale teď třeba konkrétně jsem dávala dohromady sraz spolužáků ze základky a klepu se, protože nevím, jestli náhodou nepřijdeme do té hosdpody a neřeknou nám: nemůžeme vás obsloužit, je to zakázané. Tohleto je opravdu na těch, kteří se v tom vyznají, i když spíš si myslím, že mají pravdu ti, kteří říkají, že je potřeba, aby se s tím lidstvo seznámilo a vybudovalo si proti tomu imunitu. Holt, někdo podlehne a někdo nepodlehne. No ale jestliže vám podlehne někdo ve třiadevadesáti, v době, kdy je koronavir, kde máte záruku, že zemřel kvůli koronaviru, viďte.

Dívala jsem se do starých novin z období španělské chřipky, ze začátku se psalo, jak márnice v Praze podle novinových titulků byly plné mrtvol… a prvňáci šli třeba tehdy do školy o dva měsíce později, někde píšou že se španělská chřipka objevovala až do roku 1925. Vaši rodiče tu španělskou chřipku museli zažít.

No tatínek určitě, ten byl 1896, maminka byla 1906. Vždycky ta velká města jsou postiženější, ale když byste prošla tady hřbitovem, tak taky zjistíte, že tam jsou náhrobky rodin, kde třeba čtyři, pět lidí zemřelo ve stejném období, takže i tady to muselo na venkově být. Ale ne zas asi tak. Bohužel současná doba se omezuje jen na náhrobky rodiny XY a už nevíte, kdo to byl. Což se mě taky nezdá, z toho se nic nedozvíte. Kdežto, když jdete po starých hřbitovech,... je chyba, že lidi se nestarají o to, co bylo před tím, z historie se člověk může poučit.

Chrudim – O tom, že se policisté stěhují z centra města do průmyslové zóny, ví nejspíše každý. Historická budova na Všehrdově náměstí potřebám moderní doby přestala dávno vyhovovat, na řadu tedy přišla stavba nového sídla. To se nyní otevírá.

V dubnu letošního roku tisková mluvčí Policie ČR Eva Maturová říkala, že „dokončení stavby je plánováno k letošnímu 31. prosinci a mělo by být dodrženo. Datum slavnostního otevření však prozatím stanoven není“. Slavností otevření je, dle nejnovějších informací, stanoveno na zítřek, tedy na 22. září 2020 mezi jednou a druhou hodinou. Pozván je i starosta města František Pilný (ANO 2011), dorazit by měl též ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD).

Stěhování policistů bude probíhat od 23. 9. do 30. 9. 2020. Občané se na ně v této době mohou obracet stále na původním místě. Od čtvrtka 1. 10. 2020 bude Územní odbor Chrudim už pouze na nové adrese v Chrudimi v Průmyslové ulici 1478, vjezd do průmyslové zóny v bývalém areálu Transporty.

Stará budova, v níž se svého času modlili a žili dominikánští mniši, přejde pod Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, tedy pod stát. Město samotné s ní prozatím nemá žádné vlastní plány, jen do rekonstrukce by totiž bylo nutné „nalít“ miliony korun.

Fotky z otevření zde. 

Chrudim – O tom, že starosta města František Pilný (ANO 2011) je nejen podnikatelem, který vlastní několik firem, ale také majitelem mnoha nemovitostí ve městě i mimo něj, ví nejspíše každý. Proslavený je jeho dům ve Václavské ulici, který do nedávna dělal svému majiteli spíše ostudu.

Nevzhlednou „barabiznu“ proslavil především předvolební banner Pirátů. Těm ho na svůj plot starosta Pilný umožnil umístit a mnozí začali tušit podobu nové radniční koalice. Před několika týdny však začal starosta s opravou nemovitosti a začaly se rojit spekulace o budoucím využiti. Není totiž také žádným tajemstvím, že starosta v domě ve Václavské nebydlí.

Dobře informovaný zdroj redakci Chrudimských novin upozornil, že v budoucnu by se tu měla otevírat dětská klinika. Tu prý povede Pilného stranický kolega, městský zastupitel, poslanec a primář dětského oddělení místní nemocnice David Kasal. Své uplatnění tu údajně najde i lékařka Věra Ždímalová.

Redakce se na Františka Pilného před týdnem obrátila s dotazem, starosta slíbil vyjádření poté, co si najde čas.

Prozatím žádné nedorazilo.

Pardubice – Počet prokazatelně nakažených coronavirem stoupá. Přibývá také těch, kdo buď z vlastní vůle, nebo z vůle autority podstupují testy, aby se přesvědčili, zda je nejnovější „metla lidstva“ postihla, či nijkoliv. Doprava v krajském městě pak kolabuje.

Jaká jsou čísla? V pátek 13. září ve dvě hodiny evidovala Krajská hygienická stanice Pardubického kraje 1318 lidí jako celkový počet osob s potvrzenou nákazou na území PA kraje. Aktuálně nemocných bylo 618.

okres PA: 555; aktuálně nemocných 247

okres CR: 277; aktuálně nemocných 111

okres SY: 274; aktuálně nemocnýc 172

okres ÚO: 212; aktuálně nemocných 88

Počet potvrzených vyléčených z celkového počtu osob s potvrzenou nákazou: 687 (PA: 303, CR: 164, SY: 99, UO: 121).

[[img:chrn_fullwidth:16394:]]

Co se dělo v pondělí ráno v Pardubicích však nemá obdoby. Auta v řadě stála prakticky po celé délce vozovky směrem od pardubické nemocnice až ke splavu v obci Nemošice. Medila, která provádí odběry vzorků samoplátcům a následně též testy na coronavirus, absolutně nestíhá obsloužit všechny zájemce, protože pracuje pouze do 11 hodin. Na většinu čekajících se tak stejně nedostane, rezervační systém tu neexistuje. Další část potenciálně nemocných míří do nemocnice.

[[img:chrn_fullwidth:16393:]]

Zájemce o bližší informace by je hledal marně. Web krajské hygieny mlčí, internetové stránky Medily jsou rovněž „out of date“.

Chrudim – Akcí tohoto týdne, která budila nejvíce emocí, bylo v Chrudimi představení plánů na výstavbu separačního dvora a kompostárny v průmyslové zóně nedalo Markovic. Na začátku to celé působilo jako přátelský piknik na louce, kde se sešlo spousta známých a s radostnými výrazy ve tváři se všichni zdravili a klábosili spolu. Ovšem jen do chvíle, než se začalo oficiálně mluvit o plánované výstavbě kompostárny na zelené louce. Atmosféra rázem zhoustla.

[[img:chrn_fullwidth:16374:Starosta František Pilný v obležení žen. Foto: Petra Vintrlíková]]

 Setkání připomínalo chvílemi arénu či známý pořad Michaely Jílkové. Vzduchem lítaly i zdvižené pěsti a peprná slova. Hned na úvod padla připomínka, že si úředníci „zapomněli tlampače“. Kdo stál totiž na konci shromáždění, ten rozhodně na otevřeném prostranství každé pronesené slovo neslyšel.

 „Cílem dneška je vědět, co komu na tom vadí, kdo co na tom oceňuje, aby město a zastupitelstvo s tím mohlo pracovat,“ zdůraznil na úvod starosta František Pilný (ANO 2011). Po slovu starosty a představení nezávislé facilitátorky z Vysočiny předstoupili postupně před občany odborní zpracovatelé projektu, kteří se ze své pozice snažili projekt obhájit a vysvětlit výhody separačního dvora.

[[img:chrn_fullwidth:16390:Úředník Petr Kopecký sbíral před začátkem podpisy všech přítomných. Foto: Petra Vintrlíková]]

 O projektu promluvil ředitel technických služeb Zdeněk Kolář a mimo jiné uvedl: „Co se týká dopravy, bude vedena přes průmyslovou zónu...“ „Přes rozhlednu,“ upřesnila jedna z přihlížejících žen. Přidal se i jeden z místních: „Čili popište to od středu města, to znamená, že jak je ta jediná křižovatka u Čáslavský, přes tu půjde všechno, tam i ven...“ „Momentíček, momentíček, počkejte, než pan Kolář domluví,“ vstoupila do diskuse facilitátorka, aby mohl ředitel technických služeb pokračovat. „Kapacitně je všechno spočítáno na město Chrudim, v současné době a s předpokladem do roku 2030 se počítá, že by tam mělo projet čtyři až osm kukaček denně plus dva kamiony, nic víc. Co se týká osobní dopravy, předpokládáme maximální nárůst na sedmdesát aut denně.“

Lidé chtěli slyšet hlavně důvod, proč by se měla stavba realizovat právě v blízkosti jejich domovů na zelené louce, když je při prodeji parcel na plánovanou výstavbu separačního dvora prý nikdo neupozornil. Na to reagoval Petr Kopecký, vedoucí odboru územního plánování a regionálního rozvoje MěÚ Chrudim:

 „Byly zvažovány i jiné lokality, to znamená všechny průmyslové zóny v Chrudimi, a prověřovány všechny rozvojové plochy, na kterých by se to dalo stavět. Je to na územním plánu, máte tam odkaz na odboru. Prověřovali jsme možnost vybudování ve spalovnách, ve vojenském depu, naproti průmyslové zóně u benzinky MOL při cestě na Slatiňany a to je asi tak všechno, žádná z těchto lokalit není v územním plánu tak určená, aby tam mohlo vzniknout, to co teďka tady, žádná z těchto lokalit není ve vlastnictví města. Nebyli jsme schopni se dohodnout a žádná z těchto lokalit nemá tak vhodné napojení.“  

[[img:chrn_fullwidth:16388:I tato fotka dobře vyjadřuje postoj většiny přítomných. Foto: Petra Vintrlíková]]

„Vy asi všichni souhlasíte, že to někde být musí,“ křičela nezávislá facilitátorka a pomalu jí odcházel hlas. „Nebyl bych proti tomu, někde se to musí postavit,“ ozvalo se. „Ale né tady, vyberte jinou lokalitu, na Skřivánku!“ – hřmělo z davu. „Pošleme tam devět kukalů,“ znělo zase odjinud. „Tak!“ – přitakávali lidé souhlasně. „Radši nám to postavte na plochý dráze!“ – vyjadřovali se lidé nesouhlasně k vyjádření odborníků. „Pane Kopecký, kde vy bydlíte?“ – padla otázka. „Pokud by tohle stálo 200 metrů od mého domu, tak já s tím nemám nejměnší problém,“ odpověděl Kopecký.

„Tak ještě jednou, vybíralo to minulé vedení města, procházelo to některými komisemi, podílel jsem se na tom dejme tomu já, podíleli se na tom dopraváci a to, jestli to tady bude stát, nezáleží na mém odborném či neodborném názoru, není to založeno ani na vašem odborném či neodborném názoru, je potřeba to založit na průběhu nějakého řízení, to znamená: zjišťovací řízení, kde vy všichni můžete být účastníci, máte na to sdružení, můžete se toho zúčastnit a tam si věřím, že můžete obhájit svoje připomínky,“ radil Kopecký lidem, aby ho nevynesli v zubech. Však byla za nimi připravena dvě osobní auta, jejich okýnka tvořila provizorní nástěnku na plánky separačního dvora, při vzrůstajícím rozhořčení však začínala auta působit, že jsou tam spíše nachystána pro případ nečekaného odjezdu.

[[img:chrn_fullwidth:16386: Také děti by si rády hrály spíše na zelené louce místo u kompostárny. Foto: Petra Vintrlíková]]

„My tady probereme sběr všech vašich připomínek, sepíšeme na to i nějaké odpovědi, které dáme na internet, a s některými samozřejmě budete souhlasit, s některými ne, jak to tak bývá, a těmi připomínkami i tím zpracováním se bude průřezově podílet velká část úřadu. Jak naše současné vedení města, tak zastupitelstvo, rada města, případně komise,“ uklidňoval rozčilené občany Kopecký.

Když ale na zásadní otázku odpověděl: „Lokality další neprošly, protože nebyly a neexistují na území města lokality, které by byly vhodnější,“ někteří už to nevydrželi a raději odešli. Územní rozhodnutí naštěstí ještě nepadlo: „Na základě studie z roku 2017 jsme vybrali ve výběrovém řízení firmu Sweco, která má s námi podepsanou smlouvu na všechny stupně projektových dokumentací, ta smlouva je podepsaná tak, že je možné ji v jakékoliv fázi ukončit, a jedinej, kdo může rozhodnout o tom, že se něco ukončí, pro mě jako pro úředníka, je zastupitelstvo,“ řekl Kopecký a dodal: „Není vhodnější lokalita na území města, kde by to šlo stavět. Takže teď se můžeme bavit, jestli to bude buďto tady, nebo nikde.“

[[img:chrn_fullwidth:16379: Došlo na různá gesta. Foto: Petra Vintrlíková]]

 Slovo potom dostal opět Zdeněk Kolář, aby ještě zmínil, že výstavba separačního centra by snížila náklady o 800 korun na obyvatele: „Pokud neuděláme nic, tak nás vyjde poplatek zhruba na 1800 Kč.“ A na něho navázal opět Kopecký:„Provoz zařízení bude stát prý přibližně 24 milionů, když to zařízení nebude, bude to stát 33 milionů a zaplatíme to v poplatku za komunální odpad,“ řekl a ještě dodal: „Pokud nebudeme připraveni na to, že ta kompostárna se bude moct vybudovat, tak už nebudeme moct ani v budoucnu uvažovat, že by se postavila, těžko lze odhadovat, co bude v roce 2027, kdy bude víc separovaného odpadu.“

Dotaz byl vznesen také na petici, která byla na konci roku podepisována stovkami lidí, přijata byla v červnu, projednávat se bude v pondělí. Opatření vycházející ze schůze budou přijata v prosinci: „Zastupitelstvo se tím bude zabývat v pondělí, následně si udělá nějaký seminář a myslím si, že se k tomu vrátíme pravděpodobně v prosinci a tam budou přijata opatření, která mohou vzejít z této schůzky,“ řekl Petr Kopecký.

Nynější starosta František Pilný momentálně sklízí, co zaselo předchozí zastupitelstvo. To současné se bude celou záležitostí včetně petice proti plánované výstavbě znovu zabývat v pondělí 14. září a projednávání bude dále pokračovat v prosinci tohoto roku. 

[[img:chrn_fullwidth:16382:Jak to dopadne, se teprve uvidí. Ještě není rozhodnuto. Foto: Petra Vintrlíková]]

Chrudim – Nová podoba Štěpánkova domu ve Štěpánkově ulici přinutila k vyjádření snad každého Chrudimáka. Najde se mezi nimi jen málo těch, jimž se zamlouvá. Chrudimské noviny se rozhodly oslovit několik odborníků – politiků, úředníků a dalších, aby přestavbu historické nemovitosti též okomentovali.

Je totiž pravděpodobné, že v této konkrétní věci došlo k porušení zákona. Trestní oznámení však, podle všeho, prozatím nikdo nepodal.

Jako první se vyjádřil chrudimský starosta František Pilný (ANO 2011): „Celkové vyznění rekonstrukce se mi nelíbí, ale je to jen subjektivní názor, architektura je věcí umění, některá díla jsou oceněna až časem. Např. Eiffelova věž v Paříži, proti ní se tehdy demonstrovalo, dnes už asi nemá žádné odpůrce. Nemyslím však, že by to byl případ tohoto domu.

Tento dům byl proti ostatním relativně malý, právě z doby J. N. Štěpánka. Osoba J. N. Štěpánka dala název i celé ulici. I když to tak nevypadá, tak z celého domu nezůstalo téměř nic, jen přízemí, z prvního patra jen čelní stěna. Pavlačový dům ve dvoře byl zcela zbourán.

Aktuálně na domě stále chybí pamětní deska, která byla sejmuta po mých upozorněních, že hrozí její poškození. Čerstvě odštíplý roh na ni byl vidět těsně před sejmutím. Netrpělivě čekám na její zpětné osazení, protože mi není úplně zřejmé, proč nebyla osazena v době, kdy na domě stálo lešení.

Tato pamětní deska je sama o sobě dost zajímavá a je památkově chráněna. Byla odlita ve slévárně chrudimského podnikatele Františka Wiesnera,“ napsal Pilný.

[[img:chrn_fullwidth:16296:]]

Následuje místostarosta Pavel Štěpánek (Piráti): „Předně musím konstatovat, že nejsem odborníkem na urbanismus a architekturu, proto je můj názor na tuto stavbu čistě subjektivním pohledem laika, občana města. Můj názor je souhrnem nejen vzhledu, ale i účelu budovy a příběhem, který tuto rekonstrukci provází.

Před několika týdny jsem měl to štěstí a možnost si prohlédnout rovněž interiér této stavby. Jsem příznivcem moderních věcí, včetně architektury, a tak se mi toto spojení starého a nového líbí a rozhodně mě to nijak neuráží. Spoléhám zde na odbornost lidí, kteří v dané věci rozhodují – tedy především pracovníků památkové péče a stavebního úřadu. Stavba ve své části respektuje historickou podobu domu a v určité části vykazuje znaky nejmodernějších trendů v architektuře, včetně použitých materiálů.

Dům má propracovaně řešený interiér a pracuje i s výhledem na dolní část města a terasami na hradbách. Bude zde umístěn hospic pro onkologicky nemocné pacienty, kteří zde budou mít veškerý zdravotní servis, který jim usnadní těžkou situaci, ve které se nacházejí, a umožní jim důstojný odchod z tohoto světa. Jsem rád, že takové zařízení nestojí jen na okraji města, ale je v jeho samotném srdci, protože smrt je součástí života a je dobré si to připomínat.

Projekt vznikl zcela bez jakýchkoliv dotací z prostředků, které dokázali investoři ušetřit na provozu hospicu za gymnáziem (především díky tomu, že ho řídí bez nároku na ředitelskou odměnu), a díky této rekonstrukci byl zachráněn chátrající objekt v této ulici. Mám radost z toho, že zde není další obchod nebo restaurace, ale právě takovéto zařízení a vzhled této budovy se mi z mého laického pohledu líbí rovněž,“ soudí místostarosta Štěpánek.

[[img:chrn_fullwidth:16294:]]

Co si o „rekonstrukci“ myslí bývalý starosta Petr Řezníček (SNK-ED)? „O měšťanský dům, rodný Jana Nepomuka Štěpánka, minulí vlastníci příliš nedbali. Jeho zchátralou podobu viděl v Chrudimi určitě každý. Pokud ovšem chtěl. Každý historický objekt by měl být nejen opraven, ale především by měl sloužit potřebám člověka. I do skanzenů se snaží jejich správci dostávat život. Jistě nutná rekonstrukce domu musela vycházet jednak z technicky špatného stavu a jistě i z potřeby provozovatele hospicu. Asi by nebylo správné při tak rozsáhlé rekonstrukci objektu přistoupit k nějakému historizujícímu napodobování. To jistě hodnotily i posudky památkářů i architekta města. Určitě je účelnější volit čistou formu rekonstrukce. Je fakt, že dostavba působí nezvykle a provokativně,“ říká Řezníček.

[[img:chrn_fullwidth:16295:]]

Redakce oslovila i městského architekta Marka Janatku: „O této kauze vím. Podle mého názoru je to velmi odvážné a pro mnohé kontroverzní řešení, ale o tom architektura často je. Zájmy města to podle mého názoru nepoškozuje, proto s tím jako městský architekt nemám problém. Pokud vím, s památkáři byl projekt opakovaně konzultován. Troufám si tvrdit, že by se našla velká část odborné veřejnosti, nezatížená místními animozitami, která by řešení označila za architektonicky kvalitní.“

[[img:chrn_fullwidth:16293:]]

Posledním, kdo se vyslovil k Štěpánkovu domu, je historik Jiří Kotyk: „Podle mého názoru by ten moderní vršek domu bylo zapotřebí zbořit. Co na to chrudimští památkáři?“ – ptá se doktor Kotyk.

[[img:chrn_fullwidth:16300:]]

Své vyjádření po týdnu nezaslali třeba historik Pavel Panoch, ředitelka regionálního muzea Klára Habartová, městský zastupitel Pavel Kobetič, architekti Vlasta Koupal a Josef Kopečný a šéfka Odboru památkové péče MěÚ Chrudim Ludmila Nováková.

Praha/Chrudim – Nebývalý zájem turistů z celého světa zaplavil pražskou Malou stranu. V Nerudově a v Mostecké ulici proudí davy návštěvníků a na rozdíl od předešlých časů, kdy se všichni kochali renesančními a barokními domy a kostely, dnes všichni hledí jenom vzhůru, k posledním patrům některých památkových domů.

V nejmalebnější pražské čtvrti, Malé straně, se neočekávaně oživil turistický ruch. Důvodem tohoto unikátního jevu jsou zbrusu nově rekonstruované domy s odvážnou moderní dostavbou.  Milovníci staré Prahy s úžasem pozorují proměny, které zařadily Prahu na světovou špici moderní památkové péče.

Neotřelým a inovátorským způsobem realizovali místní podnikatelé a městská část na místo fádních a nezáživných střech dostavby, které odvážně kontrastují s banálními renesančními a klasicistními fasádami.

[[img:chrn_fullwidth:16346:Něco pražské Mostecké ulici chybělo. Foto: fb]]

Na tiskové konferenci po slavnostních kolaudacích prohlásil tiskový mluvčí Městského úřadu Praha 1 František Odvážný: „Nové rekonstrukce budou využity především pro bohulibou činnost v sociální oblasti. Některé dostavby budou určeny jako léčebny pro mladistvé narkomany, jiné jako archivy pro rozsáhlou úřední agendu památkového odboru města.“  Na otázku novináře z Malostranských novin: Proč se léčebny staví v nejkrásnější části města, když „ubytovaní“ nebudou moci chodit na procházky uličkami města, odpověděl tiskový mluvčí: „To nevadí, i drogově závislí mají právo žít v krásném prostředí centra a ne někde na periferii města.“

[[img:chrn_fullwidth:16342:V Nerudově ulici dostavěli hned dva domy naproti sobě. Foto: fb]]

Během několika dnů, kdy se návštěvníci města i místní občané do zdařilých rekonstrukcí bez výhrad zamilovali, se začala napříč celou společností šířit otázka. Kdo ty krásné dostavby vymyslel? Který génius získal odvahu a vzepřel se navyklému staromilskému trendu, vše jen konzervovat a udržovat v původním stavu?

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Investigativní novináři brzy zjistili, že inspirací k tomuto novátorskému kroku se stalo malé východočeské město Chrudim.

V tomto krásném městečku se totiž objevil vzdělaný a nebojácný investor – místní hospic, který ve spolupráci s architekty z Havlíčkova Brodu a památkáři z radnice totálně zlikvidoval zrekonstruoval památkově chráněný dům čp. 89 ve Štěpánkově ulici a zároveň připojil na jeho střechu invenční moderní nástavbu.

 [[img:chrn_fullwidth:16350:Slavná a inspirativní chrudimská realizace. Foto redakce Chrudimských novin]]

Je pravda, že již před rekonstrukcí se v Chrudimi ozvaly nesouhlasné hlasy různých kverulantů a potížistů. Ti kritizovali zničení památkově chráněného domu, porušení památkového zákona, nelíbilo se jim stavění ve hlučné lokalitě, která je zcela nevhodná pro klid posledních dní umírajících lidí. Nelíbilo se jim zničení tradičního pohledu na historické domy s unikátním podloubím. Upozorňovali na nevyhovující dopravní obslužnost a také se jim nezdála téměř dvojnásobná cena za pořízení jednoho lůžka oproti podobným stavbám. Všechny výtky investor šmahem odmítl, dozorující orgány je ignorovaly a šéfredaktoři většiny médií překryli dekou nezájmu. V Praze se tudíž nic nedozvěděli a pak už jen stačila malá jiskra, několik inspirativních fotografií z chrudimské Štěpánkovy ulice na stole radních Malé strany a mohlo se začít.

[[img:chrn_fullwidth:16344:Dům U sv. Jana Nepomuckého v Nerudově ulici konečně prokoukl. Foto: fb]]

Mezitím se na pražské Malé straně odehrávaly slavnosti národního probuzení z malosti a zaprděnosti a realizátoři této veliké proměny si gratulovali na facebooku i jinde. Pomalu se k nim přidávali i škarohlídi, kteří zčistajasna zjistili, že jsou v menšině, nebo ti, kteří si uvědomili, že jejich na heroinu závislé děti by se také do léčebny pro mladistvé narkomany nemusely z pochopitelných důvodů dostat.

A tím celý slavný příběh končí. Dobrá věc se podařila, pokrok zvítězil a občané se opět mohou věnovat jiným záležitostem, např. přípravě na volby a výběrem vhodných kandidátů, kteří nám opět slíbí, jak se budou o ty naše české památky starat.

Jestli vám tento text nápadně připomíná aprílové články, vězte, že se nemýlíte. V Chrudimi se v oblasti památkové péče zřejmě odehrává Apríl průběžně.

Chrudim – Lešení ze Štěpánkova domu ve Štěpánkově ulici spadlo. Nemovitost ležící v samotném srdci historického centra tak měli kolemjdoucí poprvé možnost vidět po rekonstrukci a přístavbě. Tedy v podobě, na jejíž vznik Chrudimské noviny upozorňovaly několik let sérií článků k této problematice.

Diskuse, která se otevřela poté, co veřejnost zjistila, jakým způsobem došlo ke zprznění historického domu těsně spjatého s místním významným rodákem Janem Nepomukem Štěpánkem, stále pokračuje na sociálních sítích i v ulicích města. Nesouhlasné a zděšené reakce masivně převažují nad těmi, které nový vzhled budovy schvalují. Odborná veřejnost však prozatím mlčí, podle všeho ji k přispění do debaty nikdo neoslovil. Příznivci moderní přestavby se rekrutují především z řad sympatizantů místních Pirátů a také osob z okolí lékařky Marie Blažkové.

[[img:chrn_fullwidth:16300:]]

Chrudimské noviny dlouhodobě upozorňovaly na možné porušení zákona v případě přestavby domu ve Štěpánkově ulici. Nikdo ze zodpovědných politiků, v tomto případě starosta města František Pilný (ANO 211), na jehož bedrech leží starost o památkovou péči, však nezaujal rozhodné stanovisko a nepodal trestní oznámení. Znění zákona je však poměrně jasné – zájemci najdou jeho text v přílohách pod textem. Této zodpovědnosti se však politik obvykle bojí,jako čert kříže a raději bude zjišťovat, proč na fasádě chybí pamětní deska Jana Nepomuka Štěpánka. Ukazuje se, že ani Zákon o památkové péči nedokáže ochránit renesanční dům v památkové zóně města Chrudim.

[[gal:16299]]

Krajský úřad uloží pokutu až do výše 4 000 000 Kč právnické osobě, nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, jestliže při výkonu svého podnikání
a) nepečuje o zachování národní kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu, užívá ji způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, nechrání ji před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením nebo ji znehodnotí nebo zničí,

Bohulibá činnost majitelů nemovitosti i záměr jejího budoucího využíti nemůže být v žádném případě omluvou či „bianco šekem“ k porušování zákona o památkové péči a likvidaci kulturního dědictví. Odvaha si toto přiznat však na místní radnici zoufale chybí.

Příloha: 

zakon_o_statni_pamatkove_peci.pdf

sankce_z_pamatkoveho_zakona.doc