Chrudim – Na chrudimském přednádraží ladí dělníci poslední maličkosti a veřejnost stále čile diskutuje, zda projekt nešlo udělat jinak a lépe s ohledem na vynaložené náklady. Jedním z těch, kteří mění tvář našeho města a zajímají se o veřejné dění, je místní developer Milan Kušta. Co si myslí o rekonstrukci Popperova náměstí?

 „Nechci se primárně vyjadřovat k architektuře a designu, to je vždy otázkou vkusu každého z nás. Navíc by zájmy města v tomto ohledu měl hájit městský architekt Marek Janatka. Osobně ale nepovažuji celkové pojetí revitalizace území za zdařilé. Mimochodem přístřešek před nádražní budovou je podle mě zcela nepřiměřená a nabubřelá stavba“ říká Milan Kušta.

[[img:chrn_fullwidth:16745:]]

Projekt byl odstartován minulým vedením města. V radniční koalici tehdy zasedali zástupci SNK-ED, ČSSD, ODS, Koalice pro Chrudim. Právě na hlavu bývalého starosty Petry Řezníčka (SNK-ED) se současné vedení radnice snaží zodpovědnost za rekonstrukci hodit. V době, kdy se k moci dostali současní vrcholní politici, nešla prý již rozjetá akce zastavit. Podle našich informací však jde jen o jakési alibi nového vedení radnice a o vhodnou výmluvu.

[[img:chrn_fullwidth:16747:]]

„Celý projekt v době, kdy na radnici zasedlo hnutí ANO 2011, Piráti, Chrudimáci a ČSSD, ještě stopnout šel. Byla sice schválená dotace zhruba 30 milionů korun, vysoutěžený dodavatel, ale starosta Pilný mohl projekt pozastavit a nechat přepracovat. Jistě, přišlo by se o dotaci, ale i za zhruba 40 milionů korun, které město do akce investovalo, by se dalo přednádraží zrekonstruovat. Domnívám se, že vkusněji a účelněji,“ uvádí Kušta.

[[img:chrn_fullwidth:16744:]]

Developer si navíc myslí, že projekt je předražený, jak už to v případě využívání dotací často bývá. „Zdá se mi, že cílem projektu bylo utratit co nejvíce peněz. Povrchy ze žuly, která se tu nikdy nevyskytovala a nevyskytuje, fontána z obrovského žulového monobloku, jakési prosklené slunečníky... Obdobnou funkci za méně peněz by splnili například moderní betonové materiály. Ty se dají pořídit za mnohem zajímavější peníze,“ tvrdí Milan Kušta.

[[img:chrn_fullwidth:16746:]]

Velkým problémem zde bude parkování. Absolutně zde chybí parkování pro taxi a „obrátkové parkování“. „Když přijedete autem a vyložíte toho, kdo chce odjet vlakem, nebo naopak musíte počkat na někoho, kdo vlakem přijíždí, kam odstavíte svůj vůz? Počet míst klidového parkování byl také snížen o desítky vinou nesmyslných vjezdů a sjezdů, které místa ubrala,“ připomíná Kušta.

[[img:chrn_fullwidth:16743:]]

Z hlediska nové zeleně je situace také tristní. „Autoři projektu zde fakticky rezignovali na umístění nových stromů. Jistě, lípy v jakýchsi bazéncích zůstaly zachovány, jestli tedy zásah přežijí. Ale nové zeleně je zoufale málo. Jeden ze stromů navíc připomíná spíše zákrsek, chudáka, který někde v zahradnictví zbyl a nikdo ho už nechtěl. Celý prostor šel rozhodně využít účelněji,“ říká Milan Kušta.

[[img:chrn_fullwidth:16749:]]

Nějaká nová zeleň se zde ale časem třeba objeví. „Zajímalo by mne, jak bude za pár let vypadat prosklený portál před nádražím – zda jeho skla nepokryje mech a řasa. Přednádraží mělo svoje kouzlo i potenciál, který ale nebyl vinou nepovedené rekonstrukce za zbytečně mnoho peněz vyčerpán. To mě mrzí a myslím, že je to velká škoda,“ uzavírá developer Milan Kušta.

Jméno Lukáše Pleskota zná většina Chrudimáků díky firmě OMEGA plus, kde má na starosti internet. Nebo jako vedoucího internetových projektů. Málokdo už ale ví, že jeho koníčkem je už téměř 20 let let hraní počítačových her a s tím související postupné pořádání herních turnajů, a to dokonce už i na celorepublikové úrovni: mistrovství ČR v počítačových i mobilních hrách. Hraní počítačových her bylo jeho vášní a dnes se z toho stal velmi zajímavý byznys. V ČR je meziroční nárůst zájmu o esport 25 procent. Kromě samotného hraní her čím dál více fanoušci sledují turnaje zejména na platformě Twitch. Jubilejní ročník 10. mistrovství v počítačových a 5. ročník v mobilních hrách se konají letos v listopadu. Mistrovství ČR můžete sledovat dokonce už i na TV Prima COOL. Chcete vědět, co s tím má společného Lukáš?

[[img:chrn_fullwidth:16710:Lukáš Pleskot. Zdroj: Archiv Lukáše Pleskota]]

Střední školu studoval v Chrudimi, na obchodní akademii ale, jak sám říká, ještě neměl vůbec tušení, čemu se bude v budoucnu věnovat. Časem ho začalo zajímat programování a marketing: „Původně jsem si ale myslel, že se vydám spíše ekonomickým směrem.“ Ve volném čase někdy hrál s přáteli na Soptíkově pařeništi, které pro tento účel sám naprogramoval, jak se ale základna hráčů rozšiřovala, postupně vznikl nápad, který se na konci května 2008 proměnil oficiálně v dnešní herní portál PLAYzone. Platformu, která nemá v ČR ani na Slovensku obdoby a o kterou o několik let později projevila zájem i TV Prima, která aktuálně vlastní poloviční podíl firmy.

 Platforma PLAYzone, která vznikla shodou okolností skoro ve stejnou dobu jako Mezinárodní esportová federace se sídlem v Jižní Koreji, je určena jak profesionálním hráčům, tak těm, kteří hrají pro zábavu, bez ambicí stát se mistry světa. Profesionálové jsou často zároveň streamery, od kterých se učí ostatní, údajně každý stráví průměrně 2,5 hodiny denně sledováním jiných hráčů a aktivním hraním 3 hodiny. Ti nejlepší musí trénovat i 8 až 12 hodin denně. O tom, jak si zároveň při takovém nasazení udržet zdravý životní styl, se bude konat online přístupná konference 3. listopadu a můžete ji sledovat i Vy. Odpůrci hraní počítačových her možná namítnou, že není zdravé sedět pořád doma a hrbit se za stolem, to už ale není realita dnešní doby. Koupit se dají speciální herní židle, brýle filtrující modré světlo nebo monitory s možností dokonalých úprav vyváženosti obrazu. A zahrát si díky LTE datům dnes můžete mobilní hru třeba klidně i na Sněžce!

Nejdřív bych se chtěla zeptat na vaše dětství, na dobu, kdy jste se poprvé dostal k počítači.

To je dobrá otázka. Myslím, že první počítač jsem měl někdy ve třinácti, čtrnácti letech. Začal jsem hrát hry, které v té době byly k dostání, to jsme ještě vůbec nevěděli o nějakém online hraní nebo soutěžení. Byla to doba ještě bez internetu, takzvané single player hry. To byl asi nějaký rok 1995. Soutěžnímu hraní jsem se věnoval až od roku 2002.

Na obchodní akademii v Chrudimi, kam jste chodil na střední, už jste věděl, čím se chcete v budoucnu zabývat?

Vůbec. Původně jsem měl ambici mít ekonomické vzdělání a pokračovat na Vysokou školu ekonomickou.

Kdy vás začalo bavit programování?

Souviselo to právě s rozvojem počítačů, internetu a webových stránek a dalších technologií.. Ponořoval jsem se do toho čím dál víc a začalo mě bavit na tom počítači sám něco tvořit. To byl možná třeťák, čtvrťák.

Soptíkovo pařeniště vzniklo asi v roce 2004, od roku 2002 jsem hrál Counter-Strike a to už mě začalo bavit všechno kolem esportu. Tenkrát to ještě nebyl esport, ale takzvaný progaming. Nejdřív jsem byl čistý hráč a konzument, ale pak mě začalo bavit organizovat to. Vytvořil jsem si vlastní herní server, na který se připojovali ostatní hráči, a pak, právě v roce 2004, jsem k tomu spustil i web.

Souviselo vaše rozhodnutí založit herní portál i s tím, že už jste byl takzvaně věkově za hranou, protože údajně rychlost reflexů důležitých pro přesnou hru po 26. roce významně klesá?

Nikdy jsem nehrál s ambicí, že budu nejlepší. Mě to prostě bavilo. A rozhodně jsem k tomu neměl předpoklady. Možná to byl důvod, proč jsem se dal na tu druhou stranu těch organizátorů. Ale nesnažil jsem se být jedním z nejlepších hráčů.

Jakou roli momentálně hrajete v PLAYzone, poté co poloviční podíl koupila televize Prima?

Jsem výkonný ředitel, to znamená, že fakticky tu společnost dál vedu, a příliš se toho pro mě nezměnilo, jen mám k sobě silného partnera.

PLAYzone je určena pro zábavu, nebo se tam registrují i profesionální týmy?

Vytváříme esportový obsah pro všechny. Organizujeme soutěže jako esportové médium, snažíme se komunitu informovat o tom, co se na scéně děje. Naše aktivity směřují jak k těm nejlepším, profesionálním hráčům, tak pro hráče, kteří je sledují a hrají jen pro zábavu. 

Patří esport na olympiádu?

Zatím na to nemám vyhraněný názor. Ano i ne. Z krátkodobého hlediska by to esportu pomohlo, protože by došlo k určité legitimizaci našeho odvětví a zvýšení jeho popularity u mainstreamového publika. Většina her je týmových, takže se dají hrát s přáteli. Snažíte se dostat do profesionálního týmu pod kterým hrajete a trénujete na výhru. Systém je úplně stejný jako ve sportu, má svoje pravidla a jestli budete nejlepší záleží na tom, kolik času tomu věnujete. Akorát místo vyvíjení fyzické aktivity využíváte u hraní hry tu psychickou. Z dlouhodobého hlediska si ale myslím, že to esport nepotřebuje, že ho čeká ještě větší zájem publika než je tomu u sportu.

Ovlivnila letošní sezónu celosvětová pandemie?

Tak je samozřejmě taky ovlivněna covidem. Na jednu stranu esport se dokáže velmi rychle transformovat do digitálního prostředí, takže nás to zase tak neovlivňuje, protože soutěže můžeme pořádat dál. Na druhou stranu esport je z velké části eventový byznys a to nás zasáhlo hodně, když lidi nemohou přijít na stadiony a výstaviště, kde ty soutěže pořádáme.

Věnuje se esport charitě?

V roce 2020 proběhlo několik charitativních aktivit, do kterých se zapojují hlavně streameři, populární osobnosti esportu nebo obecně gamingu, nebo podtextem soutěže je charitativní stream, ve kterém mohou fanoušci přispět nějakou částkou na správnou věc.

Zbohatl už nějaký Čech nebo Slovák výhrou v esportu, když si například každý vítěz ve hře DOTA 2 odnesl více peněz než hráč Wimbledonu?

To se děje ve světě, kde se opravdu hraje o desítky až stovky milionů korun, u nás v ČR jsou to deseti tisíce, maximálně sta tisíce.

Českou asociaci esportu jste založil v roce 2017 za účelem začlenění a reprezentace v mezinárodním prostředí a také boření mýtu a děláním osvěty. Jaké konkrétní předsudky o esportu kolují a jak se je snažíte vyvracet?

Obecně, že sezení u počítače a hraní her rovná se ztráta času, rodiče nebo širší veřejnost tomu úplně nerozumí, co se tam přesně děje a o co se ti hráči snaží. Vrcholové hraní se týká pouze malé skupinky hráčů, kteří jsou skutečně nejlepší, a všichni ostatní se je buď snaží dohnat, anebo hraním tráví čas, protože je to baví. Chceme esport zpřístupnit lidem a ukázat jim jeho pozitiva. Zároveň pracujeme i na projektu Zdravý hráč, který by se měl snažit vyvážit čas strávený u počítače pohybem. Je to boj s předsudky a vysvětlování, chceme ukázat, že i hráči počítačových her mohou žít aktivně a sportovat.

Ve které fázi se nachází projekt věnovaný zdravým návykům hráčů?

Projekt se jmenuje Zdravý hráč a online tisková konference se bude konat v úterý 3. listopadu v 10:00. Můžete se podávat na www.zdravyhrac.cz a skutečně jednoduše říkáme: dělejte to, co vás baví, ale zároveň nezapomeňte na pohyb na čerstvém vzduchu. Různými aktivitami a spolupracemi se budeme snažit rozhýbat hráčskou komunitu.

Panuje v esportu diskriminace, když je to z 89 procent mužská záležitost?

Myslím si, že to vychází z přirozenosti, že ženy hraní her obecně méně baví, asi stejně jako auta. Vidíme obrovský nárůst ženských hráček na asijském trhu, tam už je to opravdu pomalu padesát na padesát. V Evropě nebo Americe je to 9:1. Ale myslím si, že to číslo bude růst, a to hlavně v mobilním esportu, mobilním gamingu. Podíl žen v esportu bude určitě stoupat.

Jak si vysvětlujete, že jediný mužský hráč si vydělal v esportu více než 400 nejlepších ženských hráček?

To je možné, ale není to tím, že by byly nastavené nějaké diskriminační podmínky. Je to tím, že muži jsou momentálně v esportu lepší než ženy. Ale samozřejmě existují výjimky.

A dá se přes esport seznámit?

Určitě. Celé to prostředí soutěžního hraní probíhá online, hráči spolu komunikují na různých platformách, na sociálních sítích. Rozhodně to je určitá forma i socializace. Byť ne ta kontaktní, ale jste celý den online a s někým komunikujete, takže ano. Ale jestli se tam dá seznámit a navázat nějaký vztah i mezi mužem a ženou, to úplně nevím, i když samozřejmě asi taky.

Myslíte si, že v budoucnu bude běžné, že se lidé spolu domluví a půjdou si společně zahrát online hru, stejně jako když se třeba dřív domluvili, že zajdou třeba na bowling?

Ono už se to děje. Možná do budoucna se to bude odehrávat ve specializovaných hernách a barech, kde se budou moct sejít se společností a zároveň si tam zahrát, nebo se dívat a pobavit se. Tak jako jsou sportbary, myslím, že to je něco, co se může dál rozvíjet.

Zrovna mám v paměti jednu takovou počítačovou hernu v jiném okresním městě na severu Moravy, která zkrachovala, místo ní tam později otevřeli vinotéku…

Herny už dříve chvíli byly, jenže se to přežilo s rozvojem internetu. Ale dneska mám pocit, že to místo na trhu mají. Že ten zážitek ze hraní, když sedí vedle sebe, může být o to zajímavější.

Chrudim – Autobusová zastávka před místním vlakovým nádražím je opět v provozu a cestující tak mají příležitost se „pokochat“ novými prvky, které zde vznikly. O tom, že část z nich je přijímána s rozpaky, Chrudimské noviny již informovaly. Jedním z diskutabilních vylepšení je nový „portikus“.

Portikus, zkrátka po česku „stříška“, je součást mobiliáře, kterou nelze přehlédnout. Svými rozměry do koncepce maloměstského nádraží nezapadá, diskutabilní je i jeho funkce. Pokud snad autor portika myslel na ty, kdo čekají na vlak, nejspíše dostatečně nezná chrudimskou realitu – na vlak se tu odjakživa čekalo buď uvnitř budovy, nebo pod stříškou na peróně. Před samotnou budovou stávali snad pouze opilci a bezdomovci loudící drobné, které by v nádražní restauraci směnili za pivo.

[[img:chrn_fullwidth:16673:]]

Možná je však i funkce stříšky k zastávce autobusu. I v tomto případě jde o výrazně naddimenzovaný pomník architekta. 

„Ten rám, potažmo osvětlení. To se opravdu nepovedlo. V Chrudimi jsou krásné, víc jak sto let staré budovy, které však novodobou renovací ztrácí svůj glanc,“ myslí si třeba Jiří Pochobradský. Podobná a mnohdy i podstatně kritičtější slova volí i další Chrudimáci, jimž portikus připomíná třeba neodstraněné lešení.

Sám starosta města František Pilný (ANO 2011) se k projektu rekonstrukce přednádraží v minulosti několikrát vyjadřoval také kriticky. Když se však dostal k „veslu“, nešlo stavbu zastavit.

Začíná čas dušičkový. Upravují a čistí se hroby našich blízkých. Většina je slavnostně vyzdobena již na státní svátek vzniku ČSR. Ten se sice letos neslaví, ale na výzdobu hrobů to nemá vliv. Na den Památky zesnulých je málo těch, kteří nenavštíví hroby svých předků.

Když jsem přišel k našim hrobům na slatiňanském hřbitově, nevěřil jsem svým očím. Poslední dvě lípy, které hřbitov rozvoněly, když kvetly a poskytovaly stín v horkých dnech, byly poraženy. Pokud radnice nechtěla provokovat křesťany a pozůstalé, stačilo, aby počkala týden po dušičkách. Vykopat pařezy a zasadit nové, co nejvíce vzrostlé stromy. Takto dělali staří hospodáři. Místo toho byl centrální kříž, znamenitá práce škrovádských kameníků, zavalen nařezanými špalky, pilinami a větvemi poražených stromů.

[[img:chrn_fullwidth:16703:Křesťanský kříž na slatiňanském hřbitově. Kresba: Jaroslav Koreček]]

Takto znevážit křesťanský symbol je neomluvitelné. Je to urážka všech věřících. Urážka zesnulých, kteří zde odpočívají. Své kosti zde složily slavné rody mlynářů, kovářů, sedláků, hostinských a dalších řemeslníků, kteří se o rozvoj Slatiňan zasloužili. Co by tomu říkal největší slatiňanský rodák František Schmoranz, který je zde pohřben s celým rodem?

Nedivím se reakcím těch, kteří tu hrůzu na hřbitově uviděli. Budu citovat tu slušnou. To se těm šupákům zas něco povedlo. Do dušiček mnoho času nezbývá. Třeba budou pařezy vykopány, nové stromy vysazeny a nepořádek na zemi uklizen.V tomto případě se všem na radnici hluboce ukloním a omluvím se.

Chrudim – Městská hromadná doprava v celé řadě obcí představuje pouze černou díru na peníze. Jen samotné druhé největší město Pardubického kraje ji na svém území dotuje ročně částkou, která převyšuje devět milionů korun. Nastal tedy čas, pořádně si na MHD posvítit a případně též zredukovat počet spojů?

Někteří Chrudimáci si myslí, že je pět minut před dvanáctou. Katalyzátorem k rozsáhlé diskusi, která se rozproudila na facebookovém profilu starosty Františka Pilného (ANO 2011), byla prostá informace: „MHD v Chrudimi jezdí beze změny. Platí běžný jízdní řád.“

[[img:chrn_fullwidth:15226:]]

Jaroslav Zemek k tomu poznamenává, že „kdyby se totiž upravil jízdní řád, jezdily by už asi jen dva autobusy“. Zhruba taková je prý nyní vytíženost MHD v Chrudimi. Zdaleka přitom nejde jen o důsledek současné „koronavirové krize“. Lidé autobusy využívají mnohem méně i v době, kdy „čínská chřipka“ neřádí.

[[img:chrn_fullwidth:15225:]]

Starosta Pilný Zemkův komentář potvrzuje: „Máte v zásadě pravdu. Jezdí celkem pět autobusů a ročně stojí MHD město Chrudim devět milionů korun,“ sděluje starosta. Podle Jaroslava Zemka je tedy na čase, aby se koncepce autobusové dopravy v Chrudimi zásadně aktualizovala. I s tímto postojem starosta František Pilný souzní.

[[img:chrn_fullwidth:15228:]]

Současná smlouva s dopravcem, kterým provozuje městskou hromadnou dopravu na území města, platí do roku 2022. Město již dnes připravuje výběrové řízení na provozovatele nového. Pracuje na tom i speciální skupina založená v rámci dopravní komise rady města. V ní se „realizuje“ i Tibor Schwarz. „Bohužel jsou linky nevytížené, ani senioři necestují tolik, jak bychom si přáli. Pokud bude více podnětů, jak MHD zlepšit, potřebujeme od občanů zpětnou vazbu, možnosti jsou v rámci Desater problémů apod. Pokud podněty nemáme, je velmi těžké cokoliv zlepšit. Proto jsou zasedání komise dopravy veřejná,“ tvrdí Schwarz a dodává: „Obecně jezdí poslední roky chrudimskou MHD velmi málo obyvatel, což je škoda. Pokud bude poptávka, bude nabídka.“

Řešení situace je přitom poměrně prosté – lidé autobusy nejezdí, protože mají svá vlastní auta. Počet automobilů ve městě zkrátka roste a tím i logicky ubývá těch, kdo chtějí čekat na zastávce na autobus. Redukce počtu linek, a tím i snížení nákladů se zdá být správným řešením.

Chrudim – V rámci boje proti viru, jenž tu, dle některých odborníků, s námi však zůstane už napořád, zavírá se kdeco. Zrušeny jsou trhy na náměstí, do restaurací se lidé také nedostanou, kultura jako by neexistovala. Město teď dokonce zavřelo nový skatepark.

Ještě před volbami se zde političtí představitelé nechávali fotit při stříhání stuhy, Piráti zde uspořádali dokonce závody. Dnes je ale vše jinak. Skatepark strážníci městské policie obkroužili svými páskami, vstup je zakázán. „Nový skatepark osiřel, a to až do odvolání protiepidemických opatření. I pro toto sportoviště platí zákaz shromažďování vyššího počtu než šesti osob.Prosíme zklamané uživatele, aby zákaz respektovali. Ani my z tohoto opatření nemáme radost. Nyní je však opravdu důležité zdržet se větších společenských kontaktů. Děkujeme za pochopení,“ uvádí tiskový mluvčí radnice Aleš Prokopec.

[[img:chrn_fullwidth:16654:]]

Velká část obyvatel města, k nimž se toto diskutabilní rozhodnutí doneslo, jen nechápavě kroutí hlavou. „Jaký je rozdíl mezi skateparkem a dětskými hřišti? Pyramida, prolézačky a podobně všude po Chrudimi také budou zapáskovány,“ ptá se jedna z nespokojených Chrudimaček. Další poukazují na to, že volně přístupný skatepark strážníci jen těžko uhlídají. Pohyb na čerstvém vzduchu přitom imunitu spíše posiluje, než aby způsobil nějaké explozivní šíření viru ve skupině, která zdaleka nepatří mezi rizikovou.

Kdo něco někdy organizoval, tak mi možná dá za pravdu. Dát dohromady tři osobnosti ve stejný čas je umění. Zažil to i Okrašlovací spolek Škrovád, který pozval děti do škrovádských skal. Společné sochání dětí i rodičů se již stalo tradicí. A že si to Škrovád se slavnými kamenickými dějinami zaslouží, je každému jasné.

V sobotu, 10. října v deset hodin zahájil slatiňanský pan starosta Jeník dětský kamenický workshop. Paní Zuzana, potomek slavného rodu Zábranských, vyhlášených kameníků, představila historii svého rodu a během výkladu se dokonce podařilo doplnit některé rodové větve. Poté se dali všichni do práce. Letošní zadání znělo: domovní znamení. Někdo si přinesl návrh ke konzultaci s mistrem, někdo se pustil do díla naostro, spíše natvrdo.

[[img:chrn_fullwidth:16581:Na sochaření se používají různé sekáče, špičáky a sochařská palička. Kresba: Jaroslav Koreček]]

Vše vedl akademický sochař Jan Pospíšil, který mimo jiné organizuje Hořické mezinárodní sochařské symposium. Například vybírá umělce z Japonska, pro které jsou Hořice prestižní záležitostí. Ten zajistil i potřebné nářadí a materiál.

Těsně před vyhlášeným termínem se ve Škovádě zčásti vypařil připravený kámen. Většinou z vesmíru padají kameny na zem, ve Škrovádu je to naopak.

Odpoledne se úspěšně podařilo panu galeristovi z chrudimské Galerie Art rozdělat oheň. Navázal tím na své skautské léta. A také byl na svůj výkon patřičně hrdý. Bez podpory města a galerie by spolek celou akci nezrealizoval. Po opečení špekáčků došla sv. Petru trpělivost a vytrvalý déšť vše ukončil.

V neděli slunce opět svítilo a mohlo se pokračovat. Těsně před polednem zazněla siréna. Nebyla to ta středeční zkouška sirén, ale neobvyklý druh zvonku na kole pana galeristy. Každopádně to byl signál k ukončení celého uměleckého snažení. Vše bylo zdokumentováno, diplomy rozdány. Nezbývá než poděkovat sv. Petru, který tentokrát držel nad mladými umělci ochrannou ruku.

Co říci závěrem? Když někdy přiložíš ruku na opracovaný kámen, zvedni oči vzhůru ke klenbě nad sebou. Buď pokorný k práci předků. Kamenická dřina přečkala věky. Ti, kteří byli v sobotu a v neděli na setkání ve Škrovádu, to jistě potvrdí.

[[gal:16630]]

Chrudim – Současná politická situace v České republice má mnoho kritiků. Hlavou, na niž se snáší kritika nejčastěji, je ta, jež patří ministerskému předsedovi Andreji Babišovi (ANO 2011). Lidem vadí mnohé – Babišova účast na komunistickém teroru v řadách StB, prapodivné dotační postupy, politický marketing. Kritizovat hlavu hnutí ANO 2011 prostřednictvím písně se rozhodli i tajemní a anonymní rapeři z Chrudimě.

Video, které vytvořili, zaznamenalo obrovský úspěch. Milion shlédnutí na nejrůznějších platformách a tisíce sdílení. Chrudimské noviny se autora videa rozhodly vyzpovídat. Odpovědi poskytl pod podmínkou zachování jeho identity v tajnosti.

Píseň se týká premiéra Babiše, proč právě jeho?

To byla spíš shoda náhod. Zalíbil se mi jeden beat a při jeho poslechu mě napadlo toto téma. Začal jsem rýmovat celkem vtipné věci a řekl jsem si, že tohle musím prostě napsat, protože jsem se sám i při té tvorbě nasmál. Určitě to bylo také o tom, že jsem se chtěl nějakým způsobem vyjádřit, jak se často používá termín ,,vypsat".

Vyjmenovává několik jeho nedostatků, který je, podle vás, nejhorší?

Mně osobně vadí ta arogance. Kdo nejde stejným směrem, toho přinejmenším urazí, přesně jako Milošek na hradě.

Čeho chcete svým dílem dosáhnout – otevřít další diskusi, demonstrace, jen pobavit, nebo něco docela jiného?

Jak už jsem psal v názvu písničky, tak slouží pro pobavení. Dle komentářů na sociálních sítích věřím, že se to povedlo. Ale často se objevovali komentáře: ,,Vtipné, ale vlastně smutné." Ono když si lidé uvědomili, že je to vlastně pravda, jaká je situace v této zemi, tak jim to přišlo k pláči. Na jednu stranu je to pro pobavení, na druhou pro uvědomění.

Překvapil vás úspěch, jaký vaše píseň má?

Na všech kanálech je za jeden týden přes milion shlédnutí, takže mě dosah mile překvapil. Hlavně z toho důvodu, že jsme to dělali na koleni. Bylo to všechno takový spontánní. Složil jsem text, zarapoval ho kamarádům, kterým se to moc líbilo. Ptali se mě: ,,Kdy natočíme klip?" A už to jelo, sehnal jsem k tomu potřebné věci. Vymaloval garáž a za pár dní jsme točili. Neskutečně jsme se u toho nasmáli a máme vzpomínku na celý život. Jak říká kamarád, ,,nejlepší věci vznikají punkově". Tím bych chtěl poděkovat všem, co se na natáčení podíleli, neboť každý přidal kousek do těsta, a proto se to video tak povedlo.

Dostali jste i reakce od nějakých politiků, veřejně známých osobností?

Z politiků, ani veřejně známých osobností se nikdo neozval, i když vím, že video viděli a nasmáli se u toho. Spousta přátel mi psala, poslal jsem to tomu a tomu, psal mi to a to. Byl to hroznej kolotoč, lidé to sdíleli všude.

Plánujete pokračovat?

Uvidíme, písní bych měl na dvě alba. Jsou ale odlišné, než píseň ,,Hříše ANO pana Hrabiše". Mám strach, aby si mě lidé nezaškatulkovali za politického rappera. To není můj směr.

Chrudim – Připomínat si slavné osobnosti, jež jsou svázané s minulostí, ale také se dny nedávno minulými v druhém největším městě Pardubického kraje lze různě. Od rozdávání v podstatě bezcenných ocenění „Osobnost města“, po pojmenování ulic a náměstí. Možností je samozřejmě více.

Ve vestibulu nové radnice na Resselově náměstí byly proto v minulých dnech odhaleny busty Přemysla Otakara II. a Elišky Rejčky. Odhalování bust se podle všeho pánům ve vedení města zalíbilo, plánují proto „realizaci“ další sochy. Na „Emiláku“, letním stadionu v ulici V Průhonech, by tak mohl nově hledět na sportovce a příchozí – kdo jiný než Emil Zátopek.

Stadion byl budován od 6. května 1951 a přes řadu problémů ho uvedli ne zcela hotový v roce 1954 do provozu, „pokřtěn“ byl jménem Emila Zátopka. Od 70. let se označování stadionu průběžně měnilo, například na Letní stadion AFK. Až v roce 1960 byla dokončena tribuna, následovaly ochozy a betonové stupně pro diváky, závěrečná kolaudace proběhla až v roce 1965.

Chrudim - Výstava, která spojuje i boří předsudky. Michal Cihlář a galerista Luboš Jelínek 26. září 2020 pobavili všechny bez ohledu na generaci vernisáží nové výstavy Sexshopy v Galerii Art Chrudim. Výstava je ke zhlédnutí do 4. listopadu. Michal Cihlář patří vedle Jana Híska nebo letos zesnulého Ivo Křena mezi nejúspěšnější české grafiky současnosti. Téma erotiky se objevuje v jeho díle od roku 1988. Cenu Vladimíra Boudníka za osobní přínos české moderní grafice obdržel v roce 2002.

[[img:chrn_fullwidth:16537: Michal Cihlář vystavuje v Galerii ART Chrudim.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Říká, že je pro něj nejdůležitější pocit svobody, a proto nemá rád svazující nálepky. Stačilo mu prý, že inicioval a založil medzilaborecké muzeum Andyho Warhola, nebo že v letech 1997 až 2006 vytvářel linorytem vizuální styl pražské ZOO: „Chtěl jsem Warholovo pop-artové dílo zviditelnit, protože mi vadilo, že ho komunisti vehementně zakazovali. Za pár let zase všichni povídali: ‚My vás známe ze zoo.‘ No ale, sakra, já měl už před zoo za sebou dvacetileté linorytové dílo! A nechci skončit jako Vinettou, který si chudák vyfasoval tuhle životní roli,“ uvedl. Jeho dílo je opravdu pestré: vytváří portréty, zátiší, pop-artové náměty, knižní a novinové ilustrace. Také fotografuje, dělá koláže, cestovní deníky. Inspiruje ho komiks, příroda, typografie...

Michal Cihlář si výstavu připravoval sám, jak je u něj zvykem. Malá tmavá galerijní místnost podle něj koresponduje s tématem, protože, jak řekl: „Je to dekadentní, tabuizované téma.“ Obsahuje linoryty, asambláže i fotografie. K Cihlářově dosud největší výstavě na téma sexshopů byl vydán v autorově grafické úpravě i obsáhlý katalog. Tímto se završilo jedno jeho tvůrčí období a jak grafik potvrdil, na nějaký čas zase téma erotiky opustí.

 [[img:chrn_fullwidth:16529: Na výstavě si každý našel to své. Bylo co obdivovat.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Odstín zakázané výstavy galeristu nadchnul

Propagace výstavy s tématem erotických pomůcek pro galerii neproběhla bez problémů. Galerista Luboš Jelínek se při vernisáži zmínil: „Mark Zuckerberg mi dnes napsal, že reklama na tuhle výstavu musí pryč, jinak přijdou penalty. To mě nadchlo, že jsme zakázaní,“ vtipně glosoval skutečnost, že facebooku se nezdálo první slovo v názvu vernisáže. A v legraci vyzval k podpoře výstavy pod novým mediálním názvem „…SHOPY“.  Po úvodní řeči dodal: „Nechceme unavovat řečmi o umění, ať se každý dívá.“

Co se ne/naučil ve škole

 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvoval Michal Cihlář v roce 1987. U pedagogů bylo tehdy nejdůležitější, aby to byli hlavně komunisti, pedagogické či tvůrčí nadání u nich bylo často zcela vedlejší. U jeho profesora v ateliéru knižní kultury a písma prý všechno „zamrzlo“ u Františka Muziky: „Musel jsem si najít svoji cestu úplně sám,“ říká. „Když mi profesor povídal: ,Michale, nedělejte ty linoryty, kazíte si oči,‘ - tak jsem hned věděl, že je na just dělat budu.“ A jak uvedl, mantinely tehdejší výuky mu prý nevadily, protože je dokázal překonávat: „Zatímco spousta lidí se o ně potluče, tak já nacházím i v jejich sevření svobodu a soustředěnost na neotřelá řešení,“ vysvětloval grafik období svého šestiletého studia.

[[img:chrn_fullwidth:16531:Růžová maska. Detail dvanácti barevného linorytu z jednoho kusu linolea.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Jeho doménou je linoryt

Jak řekl Michal Cihlář, bohužel už má nálepku, že je tvůrce moderního linorytu a uvedl věc na pravou míru: „Ale to je zavádějící, protože linorytové řemeslo já vnímám velice archaicky.“ Uvědomuje si, že je to celé víc o řemesle než o umění. S linorytem začal poprvé experimentovat na začátku 80. let, v době kdy mladé umělce tato technika spíše odrazovala: „Protože to měli příliš spojené s Lidovými školami umění,“ vysvětlil.

Technikou linorytu se, na rozdíl od litografie nebo sítotisku, zvládne kvalitně vytisknout pouze omezený počet tisků, třeba šedesát. Ale u Michala Cihláře je pravidlem, že on tiskne v nákladu maximálně kolem sedmi tisků: „Tisk linorytu je totiž velmi namáhavá práce, to není umělecká, ale dělnická profese. U celého procesu jsem sám, nemám žádné asistenty,“ řekl s nadsázkou. Jeho díla tak dostávají punc vzácnosti, všechno je přímo z jeho ruky a jak vysvětlil: „Sítotisk nebo suchou jehlu za vás může vytisknout tiskař, který má tiskařský stroj, vy jen schválíte náhled. Ale pro mě je práce s linorytem tak intimní věc, že bych nedopustil, aby za mě dílčí práce dělal někdo jiný.“

Malovat by prý grafik nemohl, protože by nevěděl, kdy je jeho dílo dokončené, a jak řekl: „U linorytu to vždycky poznám.“ Linorytu se totiž věnuje už čtyřicet let.

Tvůrčí proces přirovnává k výstupu na horu

Nad Růžovou maskou strávil podle svých slov nejvíce času. Je to dvanácti barevný linoryt z jednoho kusu linolea. Pracuje ručně, s tenkým rýtkem a hladítkem ze slonové kosti, na obyčejném psacím stole. Popsal, jak pět hotových tisků znamená pětihodinové přejíždění tiskařkou kostí po celé ploše papíru: „V těch pěti hodinách se nedá od práce odejít, protože barva zasychá. Osmibarevný linoryt v tomto nákladu znamená cca jen padesát hodin strávených tisknutím, protože s odrývanou plochou přirozeně ubývá i těch otiskovaných ploch.“

Na konci práce, když je mnohobarevný linoryt hotový, má pocit „jako kdyby vylezl na nějakou horu.“ Na začátku práce nikdy nemá jasno, z kolika barev nový linoryt bude: „Prostě ta grafika se vám začne v nějakém bodě vzpouzet a vy musíte dát najednou třeba o dvě barvy víc, aby to bylo tak, jak vy chcete. Je to všechno taková alchymie.“

Každý detail je pro něj důležitý 

I lesk tkaničky (například u Růžové masky) mu stojí za to, aby přidal o barvu navíc: „Tam, kde tkanička chytá odraz světla, je to světlejší a na to musíte namíchat další barvu. Pak to teprve vypadá realisticky.“ Práci s rydlem popsal následovně: „Stíny na tkaničce musíte vyrýt tak, aby to vizuálně fungovalo, hodně jemné vrypy vám nevyniknou, protože se při tisku zalijí barvou a hluboké by naopak nebyly věrohodné.“

 [[img:chrn_fullwidth:16527: Na vernisáži panovala uvolněná atmosféra.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Zbožňuje, když mu lidé vidí do kuchyně

Jak řekl, jeho děda byl učitel, a po něm asi zdědil onu didaktičnost: „Já zbožňuji, že mi lidi vidí takzvaně do kuchyně.“ Proto vystavuje k výsledným dílům i jejich předlohy z časopisů, pracovní fotky nebo skicy: „U zátiší často vystavuji i vitrínky, kde opětovně zátiší z doličných předmětů sestavím, lidé mohou porovnávat předlohu i výsledek.“ Rád nechává diváka nakouknout, jak se dílo rodí, vedle výsledného linorytu klidně vystaví i pracovní fotokoláž, na které si testoval kompozici a která pak posloužila jako předloha: „Lidé se v galerii najednou umění tolik nebojí, vidí na vlastní oči, jak klopotně vzniká, poznají jeho historii a odnášejí si pocit, že něco podobného třeba taky mohou zkusit.“ Jde to podle jeho slov i bez „polibků múz.“

Zvláštní témata umožňují nový prožitek

K chrudimské výstavě Michal Cihlář vysvětlil, že to jsou všechno „sofistikované portréty banalit“ a „nejde prvoplánově o erotiku“. Prvoplánová není ani jeho grafika s pytlíkem od mléka z roku 1988, u které zažívají diváci pocity opravdové nostalgie. Práci na této grafice přirovnal autor se smíchem k portrétu obličeje člověka: „Prostě se tomu tématu věnuji tak, i když je to téma hodně divné, aby to fakt stálo za to. A najednou se díky tomu ta věc posune někam jinam,“ řekl. Už to podle jeho slov není banalita, je to přímo portrét banality: „A když si tohle uvědomíte, tak vám leží všechno u nohou, poněvadž takových věcí, které nic neznamenají, ale rozhodně stojí za to být zaznamenané, tak těch je všude spousta.“

Jak pracuje s divákovou myslí vysvětloval také. Použil přirovnání zátiší s melounem a jakékoliv jiné nezvyklé, banální věci: „Návštěvník galerie jde okolo, trošku ho to znejistí a možná se i vrátí. Neví, co si myslet. Kouká na to a najednou mu v hlavě začne něco drhnout, proč? Proč, když to ten grafik může normálně vyfotit, proč to dělá takhle namáhavě? A to je moje cesta k cíli, zanechat zážitek,“ řekl grafik. Považuje za intimní zážitek i samotný tvůrčí proces práce: „Cílem je, dostat se při práci do nějaké hladiny soustředění, kdy čas kolem plyne a jedinou intenzivní myšlenkou je užít si tu chvíli, kdy ruka tvoří. Všechno je najednou úžasně prožité...“ 

 [[img:chrn_fullwidth:16526: Michal Cihlář dokázal svým vyprávěním zaujmout všechny bez rozdílu věku.  Foto: Petra Vintrlíková]]

V čem vyniká nad ostatními

Michal Cihlář přiznává, že mnoho kolegů v jeho věku se věnuje linorytu, ale každý s jiným autorským přístupem: „Mnoho kolegů dělá brilantní tisky a jsou opravdu nezaměnitelní. Jsou mou tvůrčí inspirací, stejně jako Váchal. Já se z nich vyčleňuji snad jen tím, že mám asi nějaký dar většího nadhledu nad tématy." Hodně pracuje s ironií, sebeironií, s reklamou a vlastně i s bulvárem, což jsou všechno prvky pop-artu: „Proto na mé práce asi tak dobře reaguje širší veřejnost,“ myslí si.

V Tokiu výstava pobavila i babičky, v Olomouci byli prudérní

„Na vernisáži mé výstavy, která byla věnována BDSM tématům, jsem se díval s velkou láskou na takové dvě malé japonské babičky, které se při pohledu na mé grafiky chichotaly a různě si na ně ukazovaly prstem a vůbec se nestyděly. Ani náznak prudérnosti“, vzpomínal Michal Cihlář na zážitek z Japonska, země, která tato témata úplně jinak chápe.

V Olomouci do výloh galerie dali červené závěsy, na sklo výlohy sprejem nastříkali stylizovanou nahotinu podle originálního neonu z rakouského sexshopu. Když pak stáli po dokonalé výzdobě před výlohou na ulici, šel kolem nějaký tatínek s chlapečkem a povídal mu, ukazujíc smutně na výlohu: „A tady, tady bývala galerie," popisoval Michal Cihlář za hlasitého smíchu ostatních: „Udělali jsme to tedy opravdu poctivě, taky údajně do galerie nechodilo moc lidí, styděli se," podělil se grafik o svůj postřeh o mentalitě ze dvou různých zemí.

 [[img:chrn_fullwidth:16534: Na vernisáži se sešli lidé všech generací.  Foto: Petra Vintrlíková]]

S manželkou, výtvarnicí Veronikou Richterovou, chtěli založit muzeum PET lahví

Dnes mají doma přes tři tisíce různých PET lahví z asi sto osmi států: „My máme vizi, že uděláme jednou muzeum PET lahví, kde mimo naší sbírky budou i umělecká a designová díla z petu, pečlivě zmapovaná historie i fenomén PET lahve, i mnoho různých kuriozit,“ sdílel grafik zajímavý nápad s návštěvníky vernisáže. Díla i předměty z PET lahví prý vyhledávají a fotografují na všech svých cestách. Takové muzeum by, podle jeho slov, „oslovilo lidi napříč generacemi“: „Protože by to bylo patrně jediné muzeum svého druhu. Každý člověk má dnes s PET lahvemi vlastní zkušenosti a tím pádem by expozice mohla silně zasáhnout každého z nás,“ vysvětloval.

Umělkyně Veronika Richterová vytváří plastiky z PET lahví od roku 2004. Proslavila se i v zahraničí, jako iniciátorka a průkopnice těchto plastik: „A v tom máme vlastně dost společného, já jsem zase souhrou náhod často představovaný jako ten, kdo v Československu svým novým pohledem na linoryt pomohl k jeho renesanci.“

 [[img:chrn_fullwidth:16536:Michal Cihlář během rozhovoru po vernisáži Sexshopy v Galerii ART Chrudim. Foto: Petra Vintrlíková]]