Chrudim – V letošním roce shodou okolností u příležitosti 300. výročí blahořečení Jana Nepomuckého, přistoupilo město k realizování oprav sochy v Presích, jejímž cílem má být zabránění další destrukce a oživení výtvarné hodnoty sochařského díla.  Restaurátorský záměr k soše světce byl zpracován 30. dubna 2018. Původní vzhled ale bude obnoven jen částečně.

[[img:chrn_fullwidth:17708:]]

„Na jeho základě vyzveme několik restaurátorů k podání nabídky...“ uvedla mezi řádky mluvčí radnice Sylva Drašnarová doplňující informace k záměru zrestaurovat sochu světce. Restaurování bude zahrnovat 7 kroků, mimo doplnění chybějících části sochy a čištění pískovce i jeho nástřik voduodpudivou vrstvou bude korodovaný vzhled pískovce, na kterém zapracoval čas, zachován. Novou svatozář vystříhají soše Jana Nepomuckého z plechu a pozlatí ji plátky ze 24 karátového zlata.

[[img:chrn_fullwidth:17713:]]

Zvláštní mohou být pro někoho zbytky polychromie, jejíž fragmenty by měli restaurátoři rovněž obnovit. Vzhhledem ke zbytkům barev na některých místech totiž socha sice pochází z 19. století, ale budit měla možná starší dojem, aby barevně odpovídala barevnému vzhledu soše světce v barokním období, kdy měly sochy barevný vzhled stejně jako od antiky běžně. Od polychromování soch se masivně upustilo až na konci století devatenáctého, do té doby barevné vrstvy v případě venkovních soch a obnovování nátěrů plnily i ochrannou funkci.

[[img:chrn_fullwidth:17714:]]

Jan Nepomucký byl blahořečen roku 1721 a svatořečen 19. března 1729. 

Chrudim – Za současný stav nejen hřbitovů si mohou občané sami? Město opravuje, co mu kdo navrhne. Kdo z turistů zavítá na chrudimské hřbitovy, musí být místy překvapen. Někde to totiž už několik let vypadá jak po řádění vandalů, a dokud se iniciativně nezapojí občané, nic se nezmění. Socha v Presích čekala na opravu tak dlouho, až Ježíš ztratil hlavu. Město ji opraví letos. A co hřbitov U svatého Václava v Chrudimi, jak to s ním vypadá po 140 letech od jeho vysvěcení?

[[gal:17686]]

„Město se snaží zajistit důstojnou péči o hroby významných osobností,“ říká mluvčí radnice Sylva Drašnarová a zároveň dodává: „Všechny návrhy projednává Historická a letopisecká komise, a když vysloví doporučení, musí město postupovat v souladu s příslušnou legislativou.“

Všechny chrudimské hroby nejsou ve vlastnictví města, některé vlastní církev. Město schvaluje buď přijetí vlastnictví hrobu darem, nebo na úřední desku vyvěsí výzvu pro vlastníky, a pokud se do tří let neozvou, stává se hrob majetkem města. Potom se čeká, až někdy někdo vznese návrh na opravu, a podle toho to na hřbitově vypadá.

Jak potvrdila mluvčí radnice Sylva Drašnarová, město se o hroby stará buď na doporučení pracovníků památkové péče bez ohledu na to, zda se jedná o památkově chráněný objekt, nebo na návrh vlastníků hrobů či samotné veřejnosti.

Přístup občanů se různí

Většinou občané chodí rádi obdivovat staré náhrobky, které jim umožňují autentický zážitek: „Myslím si, že je pořád lepší nechat ležet náhrobky ladem, než z toho dělat uniformní králíkárnu, jen bych některé otočila, aby se zachovala důstojnost a šlo nápisy přečíst bez vykroucení hlavy,“ podotkla místní žena na hřbitově U svatého Václava, zatímco o kousek dál si někdo jiný krátil cestu přes hřbitov venčením nic netušícího psa. Hřbitov byl slavnostně vysvěcen před pouhými 140 lety. Na území města už v minulosti zanikly čtyři hřbitovy, tento zatím unikl před třiceti lety zániku jen o vlásek.

[[img:chrn_fullwidth:17670:]]

Letos se bude restaurovat socha v Presích

Na opravy hrobů bere město finanční prostředky z položky na obnovu hodnot místního kulturního a historického povědomí. Na otázku, jaké hroby se budou letos opravovat, jsme nedostali odpověď: „V letošním roce budeme z této položky restaurovat sochu Jana Nepomuckého v Presích. Na akci bylo zažádáno o dotaci z Pardubického kraje,“ prozradila mluvčí Sylva Drašnarová. Dotační podporu z kraje se prý město snaží získat vždy. Oprava pomníku Viktorina Kornela ze Všehrd vyšla minulý rok skoro na milion (909 227 Kč).

Město se pyšní hlavně opravou Popperovy hrobky. Nebo adopcí a opravou hrobu rodáka Jana Nepomuka Štěpánka na pražských Olšanských hřbitovech. Původní hrob jiné významné chrudimské osobnosti, Bohumila Markalouse alias spisovatele Jaromíra Johna, byl v Pardubicích nenávratně zničen. Právě proto, že se o něj včas nikdo nezajímal.

Chrudim – Protestovat proti současnému marasmu se dá různými způsoby. Není to tak dávno, co neznámý „výtečník“ svůj názor na vládní opatření a ministerského předsedu Andreje Babiše formuloval na jedné z místních výlepových desek. V minulých dnech však jeden ze zhnusených mužů spáchal sebevraždu. Přímo v Chrudimi.

Pokus se mu však nezdařil, protože Policie ČR reagovala bleskově. Poté, co od Milana N. dostala mail, v němž tento svůj úmysl oznámil, vyrazili policisté a hasiči na místo v Tovární ulici a život muži zachránili. „Pán byl naprosto normální, ptal se, zda je možné pronajmout i nějaký kancelářský nábytek. Chtěl mít prostory jako kancelář pro své podnikání. Nicméně mi včera odpoledne volala Policie ČR a ptala se, zda jsem panu N. kancelář pronajal a zda tam mohu hned jet. Jel jsem tam a policisté mi řekli, že mají informace, že chce spáchat sebevraždu. Skutečně se tak stalo. Hasiči vylomili zámek u kanceláře, zavřeli propanbutanové lahve, otevřeli okna a vytáhli pána z kanceláře do chodby. Byl živý, hodně omámený, po příjezdu záchranky a jejich zásahu si ho odvezli do nemocnice. Dokonce s oporou šel po svých,“ popisuje drama jeden z očitých svědků nešťastné události.

[[img:chrn_fullwidth:17656:]]

Co přesně Milan N. napsal ve svých, jak věřil, posledních řádcích? „Důvodem mého odchodu z tohoto světa je moje osobní rozhodnutí, které jsem učinil zcela svobodně, vědomě a bez nátlaku jako absolutní nesouhlas! se způsobem organizování celospolečenského života vládou ČR. Tímto tichým a konečným činem vyjadřuji absolutní a bytostní nesouhlas s přístupem české vlády, vlády EU, vlády USA a Deep state k činům, které vedou ke zbavení osobní svobody jednotlivce, také osobní svobody národů a zločinům, které jsou páchány na nevinných obětech i dětech, vše pomocí daní, peněz a vydírání na nejvyšších místech. Rovněž tímto činem vyjadřuji svůj hluboký a bytostný nesouhlas s operací s vědomím mas s názvem covid-19. Tato byla účelově spuštěna, není fyzického charakteru, pouze mentálního, rovněž kvůli omezení osobních a kolektivních svobod národů světa, především občanů České republiky. Vyzývám tímto českou společnost a nejen českou společnost k tiché, ale razantní občanské neposlušnosti. Nechť se šikují tiché živé proudy lidí na Prahu ze všech končin republiky, bez transparentů, hesel, povyku a násilí,“ píše Milan N. ve svém dopise na rozloučenou. Redakce Chrudimských novin ho má k dispozici, ale z pochopitelných důvodů ho nebude celý zveřejňovat.

Zoufalá doba si žádá zoufalé činy, praví jedna stará pravda. Milan N. se mohl stát stejným druhem mučedníka jako kdysi Jan Palach a Jan Zajíc. Díky rychlému a pohotovému zásahu integrovaného záchranného systému však svůj pokus o sebevraždu přežil. Jaké budou jeho další kroky, ukáže čas.

I když tam vůbec neměl být, vypadá to, že v pardubické nemocnici řádila bouře Klaus. Už při vstupu si nebylo možné nevšimnout netradiční podívané. V areálu nemocnice to vypadalo jako po větrné smršti, spoušť u informačního centra i kolem vodární věže vodojemu vyváděla některé příchozí z míry více než fronty na antigenní testy, v nemocnici zdarma.

[[img:chrn_fullwidth:17627:]]

Že se všude okolo nás kácejí stromy, není bohužel dávno nic neobvyklého... V Pardubicích dlouho běží spor o lipovou alej v ulici K Vápence, kácelo se nedávno na Haldě, podél břehů Labe, i za Hypernovou u nádraží, právě se snaží u Podkovy o záchranu posledního jasanu a zdá se, že se nad tím vším pořád pozastavují bohužel pouze aktivisté. Ale kdo navštívil dnes pardubickou nemocnici, ten se nestačil divit.

Všude byly poházené kmeny vzrostlých stromů, zrovna tak, jak dopadly na zem po přeřezání motorovou pilou. Jen hbití pracovníci v zahalených tvářích schovaných pod bílými respirátory kmitali okolo, aby práce nestála.

[[img:chrn_fullwidth:17608:]]

Když se v minulém týdnu vytvořila tlaková níže nad Atlantikem, meteorologové, kteří jí dali pojmenování „Klaus“, věštili, že bude dosahovat nárazů 100 až 170 kilometrů za hodinu, ale že střední Evropě se vydávání červených výstrah vyhne.

[[img:chrn_fullwidth:17610:]]

Než opravdu dorazil Klaus do vnitrozemí, zeslábl. Český hydrometeorologický ústav vydal 12. března výstrahu kvůli silnému jihozápadnímu větru o síle už jen 55 až 70 kilometrů za hodinu. Ale Pardubickému kraji se měl vyhnout. Necháme se překvapit, jakou rychlostí k nám doletí vyjádření z nemocnice.

[[gal:17622]]

Chrudim/Podhůra – Před časem, kdy jen pár dnů po naší iniciativě najít autora jedinečné funkcionalistické zastávky, které by jinak nejspíš brzy hrozil zánik, protože se o ni dlouhá léta nikdo nezajímal, a do které se posléze zapojili po našem dotazu také památkáři, se ozval člověk, který věděl víc než ostatní. Tehdy jsme oslovili přímo syna architekta, Cyrila Luhana mladšího.

[[gal:17588]]Fotografie z archivu Cyrila Luhana mladšího. Zdroj: Postbellum 

O autorovi nevěděli ani památkáři

Město vyznamenalo Cyrila Luhana staršího in memoriam oceněním Osobnost města Chrudim v roce 2018. Po vydání článku o zastávce na Podhůře v Chrudimských novinách se do té doby všeobecně neznámé informace o autorství zastávky dostaly i k památkářům z Územního odborného pracoviště v Pardubicích, kterým do té chvíle tyto informace v památkovém katalogu scházely.

Protože s věcí obeznámený člověk na výzvu Chrudimských novin, které to celé iniciovaly, bohužel ani po měsíci nezareagoval, nebudeme jej tedy jmenovat. Ale aby našim čtenářům neuniklo, kdo je znovuobjeveným významným autorem zmíněné zastávky, využíváme nových informací, dostupných už i v aktualizovaném památkovém katalogu, a také našich kontaktů a přidáváme pár souvislostí k dobru navíc, po té, co se nám podařilo oslovit přímo architektova syna, Cyrila Luhana mladšího.

Zášť některých spolupracovníků se mu podepsala na zdraví

Autorem zastávky na Podhůře byl významný chrudimský architekt a stavitel Cyril Luhan (1904–1973), který v Chrudimi vystavěl více než sto obytných a úředních budov a jehož syn Cyril (*1929) se věnoval dopravnímu inženýrství.

Soukromý podnik architekta Cyrila Luhana staršího byl po komunistickém převratu znárodněn mezi prvními. Jeho syn uvedl v rozhovoru pro Paměť národa v roce 2016: „Šlo ale o obyčejnou krádež. Mohl sice v nějaké formě dělat stále svou práci, jen byl mnohem hůře placen a stále ho ponižovali, že je bývalý kapitalista a vykořisťovatel. Otec to velmi špatně nesl.“ A dnes pro Chrudimské noviny znovu potvrdil: „Je to skutečnost a ta záštiplná nevůle zkrátila mému tátovi život.“

Kde je těch 400 piv, 200 buchet, 66 bochníků chleba a tisíc cigaret?

Funkcionalistickou zastávku vyprojektoval Cyril Luhan starší v rámci takzvané Akce Z někdy před rokem 1961. K dalším jeho architektonickým dílům patří budova městského úřadu: „Tehdy se to stavělo pro tehdejší finanční ředitelství,“ doplňuje Cyril Luhan,  dále budova okresního soudu, Husův sbor církve československé husitské a mnohé další výstavní stavby i rodinné domy: „I činžáky, které jsou v tom bloku pod nádražím, to celé postavil táta, Čs. armády, Přemysla Otakara Druhého, Revoluční a Rooseveltovu,“ vyjmenovává Cyril Luhan namátkou stavby z let 1932–1938: „Poslední dva vzhlížejí k tomu autobusovému nádraží. Po slavnostní glauše těchto domů konané 13. května 1939, které se účastnilo 60 osob, si stavitel Jirka zapsal: ‚Kde je těch 400 piv, 200 buchet, 66 bochníků chleba a tisíc cigaret?‘“ – přiblížil okolnosti dostavby Cyril Luhan mladší. Jeho otec prý do každého okna nových domů obstaral i truhlík kvetoucích pelargonií.

Letos se Cyril Luhan mladší chystá vydat knihu

„Pracuji už pět let na publikaci, takové technické hospodařské studii o výstavbě chrudimských domů, nejsou to domy jen mého tatínka, ale všechny domy, co se postavily do znárodnění v roce 1948,“ řekl dnes pro Chrudimské noviny architektův syn, stavební inženýr Cyril Luhan mladší (92). „Už jsem o tom informoval starostu pana Pilného a počítám při vydávání knihy s podporou města,“ doplnil. Jeho oblíbenou budovou v Chrudimi je dům číslo 580 naproti bývalé tkalcovně, na rohu ulice Dr. Peška a Obce Ležáků, a pak ještě jedna stavba, dům číslo 572:  „Kdyby měl někdo fotografie původní podoby toho domu číslo 572, ať se mi ozve,“ říká Cyril Luhan. Bohužel prý jeden z nových majitelů domu nastavil ještě jedno patro: „A tím tu původní pěknou stavbu architektonicky pokazil. Marně sháním fotografie ještě před tou přestavbou, kdyby je někdo měl a ozval by se, byl bych mu moc vděčný.“

Pardubice – Jen respirátory visící na stojáncích na noty připomínají těžkou dobu, ve které koncertují otestovaní hudebníci. Povznášející hudbu můžete sledovat živě. Letošní mezinárodní festival Pardubické hudební jaro ovlivňují vládní opatření i nařízené karantény. Jinak se prostorem linou tóny povznášející hudby. Zahajovací koncert začne tuto neděli živým přenosem ze Sukovy síně, ale do programu zasáhla nařízená karanténa!

Netradiční 43. ročník festivalu Pardubické hudební jaro, jehož pořadatelem je obecně prospěšná společnost Barocco sempre giovane a uměleckým ředitelem a dramaturgem Josef Krečmer, začal tuto neděli virtuálním koncertem, prologem s názvem Fortuna volubilis (Śtěstěna vrtkavá), inspirovaný freskou na zdi Vojtěchova sálu pardubického zámku, v podání ansámblu More Maiorum a sopranistky a harfistky Hany Blažíkové.

Koncerty probíhají bez účasti diváků. Ti vše mohou sledovat virtuálně a podle svého vlastního uvážení rovněž mohou i u dalších koncertů přispět zakoupením dobrovolné virtuální vstupenky. 

[[gal:17573]]

Zasáhla karanténa, Mráčka nahradí Vodička

Příští živý koncert se bude vysílat ze Sukovy síně Domu hudby v neděli 14. března od 19 hodin u příležitosti 180. výročí narození Antonína Dvořáka. S dirigentem Janem Talichem a Komorní filharmonií Pardubice ale podle slov Josefa Krečmera nevystoupí houslista Jan Mráček:

„Včera jsem mluvil s panem sólistou Mráčkem, říkal, že někdy v pondělí točil něco s Českou filharmonií a že jsou všichni v nařízené karanténě, takže bude místo něj v neděli účinkovat jiný sólista, koncertní mistr, houslista Jiří Vodička, a to je úplně čerstvá zpráva,“ uvedl pro Chrudimské noviny jako první zpravodajské médium Josef Krečmer: „Nicméně jsem na tuto variantu byl raději připraven už dva měsíce dopředu, protože hráče v orchestru nahradím kdykoliv, kdyby měl někdo covid, ale u sólisty je to horší," popsal těžkosti, se kterými se v dnešní době musí raději počítat.

Na programu je Serenáda E dur pro smyčcový orchestr op. 22, Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53. Koncertem provede diváky Jiří Vejvoda. Odkaz na živý stream najdete na festivalovém webu.  

Statistika mluví jasně. Během pár let se přiblížíme situaci, kdy bude normální potkat na každém druhém kroku osobu v seniorském věku. Co ale některým už normální dnes nepřipadne, je připustit si, že se to týká i jich. Lidé starší 65 let jsou podle údajů Českého statistického úřadu nejrychleji rostoucí skupinou obyvatelstva v Pardubickém kraji. Zatímco na přelomu tisíciletí tvořili 14 procent populace, v roce 2019 už to bylo 20 procent a od roku 2019 stoupl počet seniorů o 41 tisíc.

Místo posilování stereotypů by to chtělo osvětu

Všem jistě utkvěla v paměti úžasná činnost chrudimského Spolku Hurá na výlet, který pro seniory pořádal před koronavirovou krizí různé akce, festivaly a výlety, když ale spustil spolek minulý pátek svoje oficiální první koronavirové vysílání pro seniory, aby jak sám předseda Tomáš Martínek říká, vyplnil čas do obnovení své obvyklé činnosti, někteří zakroutili nechápavě hlavou.

[[img:chrn_fullwidth:16227:]]

A v čem vidí někteří problém? „Jsou snad všichni senioři stejní, trpí snad všichni důchodci v představách ostatních senilní demencí? Musí být v tónu moderátora opravdu cítit, že je divák klientem sociální služby, anebo je člověkem, který chce žít i v důchodovém věku naplno?“ ptá se za všechny sociální pracovnice, která si přála zůstat v anonymitě.

Jistě by mohlo být zajímavé seznámit se prostřednictvím programu Hurá TV s inspirativními lidmi, kteří se snaží i přes těžkosti stárnutí žít život naplno. Možná čeká tento nový TV program ještě mnoho transformací, jeho tvůrci jsou naštěstí změnám otevření a sami vyzývají diváky, aby s nimi sdíleli svoje postřehy, ale je potřeba taky říct, že příliš rychle hned na úvod zabředl do stereotypních představ o seniorech. A tak jim přejeme, aby sáhli k přeladění v tónu hlasu a aby měli na paměti u tvorby příštího dílu i ostatní rozmanitou populací lidí v důchodovém věku.

[[img:chrn_fullwidth:16228:]] 

Co na Hurá TV říká známá socioložka Jiřina Šiklová?

Jiřina Šiklová, které jsem se po zhlédnutí prvního dílu Hurá TV zeptala na její názor, co říká na formu a obsah nového vysílání pro seniory, mi dala za pravdu, když jsem s ní sdílela svoje dojmy. 

„Je to asi hodně ‚blboučké‘ a tím se ze starých lidí dělají zase ‚jinak‘ vyčlenění lidé,“ odpověděla, i když nejdříve zhlédla kousek vysílání jen s vypnutým zvukem. „Osobně si myslím, že tyto pořady trochu tu tematiku zjednodušují a vlastně takto oslovenou skupinu vydělují. A to je dle mne chyba. Pak to dělí i ty staré lidi na skupiny … a dává jim to hodně zjednodušenou identitu jen na podkladě věku. Vlastně to přispívá k jejich další izolaci. Jsem pro reflexi minorit, uznání či mlčení k jejich specifikám, pro třeba speciálně zaměřený pořad, ale ne pro podobné pořady, které rozdělují společnost. Sice již ne na podkladě ‚třídního původu‘ či majetkového zařazení, ale na podkladě vlastně jim nepřímo vnucených identifikačních rolí. Ale to je na delší povídání. Proto jsem třeba založila Gender Studies, ale ne Feministické studie,“ vysvětlovala svůj přístup socioložka Jiřina Šiklová (85). 

[[img:chrn_fullwidth:17568:]]

Budoucnost máme ve svých rukou?

Možná, že máte stále pocit, že to s vámi nemá nic společného, ale uvědomte si, že většina dnešní populace patří do takzvané „šedé generace“, o které mluvila Jiřina Šiklová už v roce 2008 v dokumentu České televize s názvem Vzkazy, ve kterém mimo jiné také řekla, že považuje za největší problém budoucí Evropy právě bariéry mezi věkovými skupinami, hlavně vůči starým lidem: Zatím to opravdu vypadá, že její vize se naplňuje a během ani ne dvaceti let se bude na skoro polovinu populace, čili lidi starší šedesáti let, pohlížet přes prsty. Podle Jiřiny Šiklové jsou to právě otázky předsudků a sebehodnocení, problémy, které se nedají řešit jen politickou cestou, ale hlavně výchovou a formováním postojů vůči různým generačním skupinám, jinak si lidé z různých generačních skupin přestanou brzy rozumět, nebudou se chápat: Rozdělená společnost prý bude tu druhou skupinu buď litovat, nebo nenávidět, a když s tím nezačneme zavčas něco dělat, bude to horší...

[[img:chrn_fullwidth:17569:]]

Chrudim – Nová vizuální identita města byla konečně odtajněna. Budí emoce a podle všeho zaslouženě. Převažují reakce mezi zastupiteli a jsou kladné, veřejnost už tak nadšená není. Přes prvotní odmítavý postoj si cestu k ní našel třeba i starosta města František Pilný.

Do poslední chvíle o podobě nového chrudimského vizuálu neměli tušení ani městští zastupitelé, což kriticky zhodnotil opoziční politik Petr Řezníček (SNK-ED). Zatímco politikům barvičky a fonty šéf komise pro komunikaci rady města Josef Káles mladší (Chrudimáci) tajil, jeho vlastní kolegové z komise již o nich čile rokovali.

Autorka vítězné koncepce v průběhu pondělního jednání městského zastupitelstva zdejším voleným zástupcům občanů osvětlila, proč zvolila řešení, které někteří jen těžko přijímají za své. Prim v něm hraje třeba oranžová barva, kterou však má většina obyvatel spojenu spíše se sociální demokracií než s městem s orlicí ve znaku. Právě obavy o pdoobu vlajky a znaku se mezi lidmi objevují nejčastěji

Obavy o úpravy znaku a vlajky ve smyslu nového designu však prý nejsou na místě. Půjde o sjednocení grafického vzhledu především městských organizací, jako jsou Chrudimská beseda, technické služby nebo městská sportoviště.

Chrudim – Jakmile napadne troška sněhu, vyjedou na silnice sypače s radlicí a solí. Nejinak se, bohužel, děje i na chodnících v centru města. Technické služby, které se o ně z velké části starají, jako by zapomněly na sérii článků v Chrudimských novinách, které rok co rok upozorňovaly na chybnost tohoto řešení.

Že sůl na chodnících i na silnicích nadělá mnohdy v důsledku víc škody než užitku, není žádným tajemstvím. V samotném historickém centru slaný roztok naleptává podezdívky domů, dostává se samozřejmě i do historicky cenných nemovitostí, morový sloup nevyjímaje. Především pískovec se poté doslova rozpadá před očima.

[[img:chrn_fullwidth:17119:]]

Sůl však dělá vrásky i majitelům psů. Slané mapy na obuvi nerad vidí každý, kdo nechodí v holínkách. V roce 2013 přitom tehdejší starosta města Petr Řezníček (SNK-ED) vyslyšel stížnosti na solení chodníků, a technické služby tak začaly přednostně sypat spíše štěrkem a pískem. Nyní je však vše při starém a chodníky jsou prosolené jak slanečky.

[[img:chrn_fullwidth:17118:]]

Redakce Chrudimských novin se obrátila s dotazem na starostu Františka Pilného (ANO 2011), který slíbil, že situaci prověří. „Solit se přestalo z důvodu rozmetání soli na fasády domů, z toho důvodu technické služby pořídily novou techniku – válečkový sypač, který sůl jen pokládá. I tak se sype centrum drtí, ne vždy je to však z hlediska meteorologické situace a bezpečnosti občanů účinné – výjimečně používají sůl, většinou se jedná o první posyp v případě náledí nebo se tak řeší úseky, kde není drť účinná. Mají na paměti, že do centra patří drť, ale vhledem k bezpečnosti občas použijí sůl. Dnes z neznalosti projel velký sypač kolem pošty, bylo to jak sklo a zároveň to byl nový řidič, který si to neuvědomil,“ říká starosta.