Chrudim - Bývalá ředitelka Mateřské školy (MŠ) Svatopluka Čecha Iva Malinová poskytla krátce po svém propuštění z nemocnice exkluzivně rozhovor Chrudimským novinám. V něm hodnotí nejen svoji třicetiletou službu chrudimským dětem, rodičům a městu, ale zamýšlí se i nad situací, která se kolem ní v posledních dnech rozehrála.

Iva Malinová, 28. února 2012

Od kdy pracujete s dětmi?
Nastoupila jsem do MŠ Svatopluka Čecha v roce 1981 a zůstala jsem tam takřka 30 let. Nejprve jako učitelka a posléze od roku 1992 jako ředitelka.
 
Jak na třicetileté období vzpomínáte?
Byla to nádherná léta a moc krásný život, neboť jsem měla výjimečné štěstí, že práce byla mým největším koníčkem. To je ta nejkrásnější práce, jakou si člověk může představit.

Vybaví se vám v paměti nějaké úspěchy, kterých jste se ve školce dosáhla?
Pro mě je největším úspěchem šťastné dítě a spokojený rodič. Myslím, že si na tohle mohu dovolit vzpomínat, protože těch šťastných dětí a spokojených rodičů bylo za ta léta bezpočet. Mám za to, že jsem měla štěstí být u toho, že MŠ Svatopluka Čecha byla dobrou vizitkou města Chrudim, že jsme dělali vše pro to, abychom šířili dobré jméno města nejen v blízkém regionu, ale po celé České republice. Co ale považuji za úplně to nejhezčí, co mě potkalo v MŠ Svatopluka Čecha, tak to byla práce s dětmi s handicapem a s jejich rodiči. To bylo asi vůbec to nejhezčí.

Kolik dětí odhadem prošlo vašima rukama?
Stovky, možná i tisíce. Sto třicet jich připadá na každý ročník, takže jich bylo za těch třicet let opravdu hodně. Protože ale dětí nemám stále dost, tak jsem se věnovala i mimoškolním aktivitám dětí a mládeže, proto je třeba vzít v úvahu ještě další desítky a stovky dětí, které chodily zpívat do Klíčku a do Klíčenek, nebo ty, které s námi léta jezdily na tábory. Bylo jich opravdu spíše tisíce než stovky.

Byly handicapované děti v MŠ opravdu příčinou sporu s ostatními pracovníky školky?
Handicapované děti byly u nás ve školce už od roku 1997. Vzniklo to zcela náhodně, protože jedna maminka s děvčátky s postižením obíhala tehdy školky a prosila, kde by je vzali, jelikož holčičky byly velmi šikovné, chytré, ale bohužel tělesně postižené.
Nakonec se domluvila u nás a začali jsme s tzv. Integrací dětí s handicapem. A protože tomu bylo nakloněno i město a kraj, tak jsme měli to štěstí, že u nás až do roku 2011 mohly být děti s různými typy postižení, individuálně a skupinově integrované.
Někdy šlo o děti, které jinou možnost vzdělávání ani neměly a každému dítěti, byť se sebevětším postižením, má být zaručeno právo na vzdělání. Měli jsme obrovské štěstí, že nám je rodiče svěřili a že jsme s nimi mohli pracovat. Byla to nádherná práce.

V určité chvíli se vám však nepodařilo zajistit finanční krytí pro práci s handicapovanými dětmi...
Stalo se to v době, kdy jsme nechtěli dělat integraci pro integraci, kdy se prostě dítě jen posadí do židličky pro invalidy nebo do vozíčku, ale chtěli jsme takovému dítěti poskytnout kvalitní, individuální péči. Dokonce jsme byli tehdy Pedagogickým centrem označováni jako ukázková vzorová integrace.
Na to jsou samozřejmě potřeba peníze a kvalifikovaní lidé. Hodně nám v tom pomáhal Úřad práce v Chrudimi. Až do roku 2011 jsme vždy se mzdami vyšli, vždycky jsme je pokryli tak, aby dětem byla poskytnuta náležitá péče.
Bohužel, jak to teď s financemi ve školství je, tak se najednou stalo, že nám peníze na mzdy zjevně nestačily a tím mám pocit, že tam, kde jde o peníze, končí veškeré kamarádství.
Chtěla jsem proto, a pedagogové na to přistoupili, aby si na přechodnou dobu snížili úvazky, aby mohla být péče o handicapované děti zachována a nemuseli být propuštěni asistenti.
Věřila jsem, že se nám v průběhu roku podaří vše dohnat a učitelům vše vynahradit. Potom už to ale šlo všechno mimo mě.

Myslíte, že tohle byl právě podnět k zaslání anonymu na radnici?
Žádný anonym mi nikdo nikdy neukázal, ale z více míst jsem se doslechla, že snad na mě chodily anonymy i opakovaně. Byly i hodně osobní a nehezké.
To, že pocházely zcela zjevně z okruhu lidí, které jsem považovala za své přátele a svou rodinu, tak to byl důvod, proč jsem loni v květnu podala rezignaci.

Uskutečnilo se při vašem odchodu faktické předání školky a s jakým výsledkem?
Od dubna do srpna 2011 probíhaly v MŠ nejrůznější kontroly, od interního auditu města až po Českou školní inspekci. Bylo toho hodně. Po nich přišlo ještě ministerstvo práce a sociálních věcí a úřad práce. Byl to celý sled neustálých kontrol a opravdu mám pocit, že se při nich probralo vše, co se probrat dalo.
Také samotné předávání bylo nesmírně důkladné a bylo to i v mém osobním zájmu. Dokonce tehdy z radnice zazněl pokyn, že má být exemplárně důkladné, aby nebylo napadnutelné.
Předávací inventura proto trvala 14 dní a během ní byly spočítány veškeré židličky, hrnce, hrníčky v kuchyni, no prostě všechno.
U předávání sedělo šest vedoucích odborů města, dokonce se i řešily takové detaily, jak udělat dokladovou inventuru k půlnoci 31. srpna.
Bylo to tedy nesmírně důkladné a absolutně jsem se tomu nebránila, naopak jsem tomu byla nápomocna, aby se předalo opravdu všechno.

Co si myslíte, že bylo příčinou pokynu k exemplárně "důkladného předávání" majetku školky?
Bylo to asi kvůli těm anonymům a proto, že audit městského úřadu shledal účetní pochybení a chyby organizačně – metodického rázu. Byla jsem za to dokonce postižena snížením osobního ohodnocení. Netvrdím proto, že se drobné chyby nenašly.
Česká školní inspekce, která je pokaždé nesmírně důkladná, neshledala však v 72 bodech žádné moje pochybení, pouze v tzv. spotřebním koši a ve vyplácení zvláštních příplatků asistentům v řádu stokorun (600 Kč měsíčně), což bylo v rozporu s předpisy. To vše bylo ale na pokyn České školní inspekce dorovnáno, ještě než jsem odešla.
V životě bych si nedovolila nechat nějaké peníze za pojištění nebo za akce dětí, jak uvádí v médiích kontrolní úřad krajského úřadu. Jenže na tohle se mě nikdo nikdy nezeptal.
Doteď o té kontrole oficiálně vůbec nic nevím. Dozvěděla jsem se o ní až od vyděšených maminek, které dostaly dvoustránkovou zprávu o tom, co krajská kontrola objevila, spolu s pozvánkou na setkání rodičů, na kterém jim to pan Michal Woff vše sdělil. Další informace o této kontrole jsem se dozvěděla z novin, což mě málem zabilo.

Měla jste v souvislosti s tím nějaké zdravotní problémy?
Bohužel už podruhé. Poprvé mě odvezli s houkačkou ze školky, když mi paní inspektorka řekla o tom, že tu šestistovkovou chybu našli proto, že je na to někdo ze školy upozornil. To jsem zkolabovala a odvezla mě záchranka.
Teď, když jsem si přečetla článek v Deníku, se to opakovalo podruhé. Naštěstí jsem měla poblíž kvalifikované záchranáře, což byla podle lékařů v nemocnici veliká „klika“, protože se jednalo o stresový spasmus dýchacích cest, takže jsem skončila na jednotce intenzivní péče.

Jak si vysvětlujete nezvykle přísná kontrolní opatření, kterým jste ze strany města vystavena?
Jsem z toho strašlivě smutná a pořád se ptám, proč? Stále nevím, proč se to všechno děje. Vždyť jsem pro školku a město Chrudim žila. To nijak nenadsazuju, to tak prostě je.
Nerozumím tomu, proč mi to nikdo nevysvětlil, proč se mě nikdo na nic nezeptal. Nemám doteď z uvedené krajské kontroly v ruce žádný oficiální protokol, přestože se mě osobně dotýká. Mám jen to, co rozdávali ve školce rodičům.
Doposud nevím, proč a proti čemu se mám hájit nebo co jsem tak strašného spáchala. Svolávat kvůli tomu rodiče do školky mi přijde přinejmenším jako nestandardní postup. Jsem z toho opravdu nešťastná.
Myslím, že jsem byla vždy loajální zaměstnanec, nekonfliktní, až někdy moc disciplinovaný. Prostě taková hodná holka, která neumí říkat ne.
Proto tomu všemu nerozumím, proč zrovná já, když se předtím rozkradli tak velké peníze v jiných školských zařízeních v Chrudimi a odpovědní lidé jsou dál ve funkcích a nikdo je novinami nevláčí.
Už proto se chci očistit především v očích lidí a rodičů, které mám ráda a kteří mi věří, telefonují, píší a jsou zděšení z toho, co se kolem mě v současnosti děje.

Děkuji za rozhovor.