Chrudimské noviny Kdy začal věřit na zázraky? Nejen o restaurování se rozpovídal Zdeněk Šmahel

Dnes: 15°C
Zítra: 13°C
Pozítří: 18°C

Kdy začal věřit na zázraky? Nejen o restaurování se rozpovídal Zdeněk Šmahel

Chrudim – Jsou to věci, kterých si, když projdete kolem, zdánlivě ani nepovšimnete. A přece na vás působí. Mají v sobě uložený svůj kamenný příběh. Se Zdeňkem Šmahelem jsme se potkali, když začínal opravovat sochu světce Jana Nepomuckého v Presích. Socha z 19. století zpodobňuje světce svatořečeného v období baroka, který žil za vlády Václava IV. Prošla třemi viditelnými změnami. Drobných detailů, stop po dlátu a kamenických značek si ale můžete všimnout i na mnoha jiných místech přímo v Chrudimi. Proč ho jeho práce baví a kdy začal věřit na zázraky?

Zdeněk Šmahel jenom tady opravoval například hrobku rodiny Popperových, iluzivní bránu v zahradě Wiesnerových, fasádu a schodiště Chrudimské besedy, atikový štít kostela Nanebevzetí Panny Marie, pomník Viktorina Kornela ze Všehrd, podfortenský kříž, a mnoho jiných památek a kamenných prvků.

Zdeněk Šmahel při práci.  Foto: Chrudimské noviny

Z méně známých věcí restauroval třeba kamenné niky vestibulu radnice, pískovcové parapety takzvané balustrády, opukovou dlažbu v Muzeu barokních soch, nebo třeba orlici v městském znaku ve Štěpánkově ulici. Opravoval i některé pomníky na chrudimských hřbitovech. Kompletní výčet všech jeho prací nejen v Chrudimi by byl opravdu dlouhý.

Trendem je zanechat při restaurování patinu stáří

„Současným trendem restaurování není snaha vyspravit všechny poškozené věci, které tady jsou. Spíš aby těch doplňků bylo co nejmíň, aby rušivých poškození ubylo. K restaurování soch se přistupuje spíše pietně,“ vysvětloval restaurátor Zdeněk Šmahel se špachtlí a miskou se směsí křemičitých písků s bílým cementem a hydraulickým pojivem v ruce při pohledu na sochu světce v Presích, kousek od Janderova mlýna.

Socha světce po hlavních opravách.  Foto: Chrudimské noviny

„Někteří lidé mají vůbec strach a problém s církevními symboly svatých. Ani se jim vlastně nedivím, když pomyslím, co se ve jménu církve kolikrát dělo. Ale u mě převažuje ta miska vah, že chci podpořit zachování těch uměleckých děl, která vznikla rukou šikovných lidí, co je vytvořili, a proto si myslím, že to má význam, a byla by škoda, nechat ta umělecká díla zaniknout,“ vysvětlil pravý důvod, proč ho restaurátorství tolik baví. Je to předávání uměleckého odkazu a jeho zachování i pro budoucí generace.

Pardubská fortna.  Foto: Chrudimské noviny

Když to není ani poznat, tak je to ono

Neopravuje sochu světce, chce zachovat umělecké dílo. O nosu světce restaurátor nejdříve říkal, že ještě není rozhodnuto. „Je to otázka, jestli doplňovat nebo nedoplňovat, asi bych ho trošku naznačil,“ uvažoval nahlas před sochou v půlce června. Aktuálně už má svatojánská socha nejen nový nos, ale i doplněnou nově pozlacenou palmovou ratolest a svatozář.  „Kolikrát se těším na tu konfrontaci, až lidi přijdou a řeknou třeba, že se s tím nedělalo vůbec nic," což je samozřejmě myšleno v uvozovkách, ale tak skutečně vypadá dobře odvedená restaurátorská práce. „Škrovádský pískovec, ze kterého socha navíc je, je velmi kvalitní, a tak se ani nemusel moc zpevňovat."

Pardubská fortna.  Foto: Chrudimské noviny

Maximálně respektuje původního tvůrce. Když pracuje, vnímá okolí a přemýšlí i o atmosféře toho místa: „Jede mi tok myšlenek, nemluvím nahlas, ale od těch technických věcí vždycky nakonec přejdu k těm filozofickým. Zastavím se proto na místě raději víckrát na kratší dobu, i když bych to mohl udělat naráz,“ vysvětlil Zdeněk Šmahel. „Kdybych měl zahrádku, tak si ji taky radši nechám porůst mechem.“ Sochu sice musel na začátku očistit a zbavit vápencové krusty, odhadnout míru čištění je ale důležité: „Je trend, nechat tam tu patinu stáří.“ Takovým způsobem postupoval i při opravě takzvané Pardubské fortny vedle Ceregettiho domu (Bašta Prachárna), která je jednou ze dvou zachovaných z chrudimského opevnění. Restauroval tu kamenné prvky a omítky.

Restaurovaná socha Jana Nepomuckého.  Foto: Chrudimské noviny

Když se před lety restauroval morový sloup, odebíral z něj vzorky barevnosti pro analýzu. „Všude ty sochy v horní části morového sloupu byly natřené na růžovo a na bílo, i draperie, nejen obličeje. Pravděpodobně se tím snažili napodobit imitaci mramoru,“ vysvětlil Zdeněk Šmahel a poznamenal: „Pomníky Leninů a Stalinů se bourají, ale církevní památky je přežily."

Na zázraky začal věřit po nehodě

„Dřív se běžně stávalo, že nějaký mecenáš nechal někdy postavit u polní cesty kapličku nebo třeba křížek jako upomínku na nějaký zázrak," dostal se Zdeněk Šmahel oklikou k tomu, co ho přivedlo k hlubšímu poznání: „Měl jsem havárii kvůli mikrospánku a vletěl jsem autem do pole řepky. Strejdovi se stalo něco podobného, přežil, ale snad měsíc byl v bezvědomí v nemocnici. A v tu chvíli jsem si na to vzpomněl. Během hodinky mě odtáhli traktorem, odjížděl jsem tím autem domů i s tím zážitkem a tak jsem úplně pochopil, jaké to bylo pohnutí, když lidé věřili v sílu zázraků a nechali kvůli tomu někde něco takového postavit.“

Restaurátor Zdeněk Šmahel čerpá inspiraci i z atmosféry místa.  Foto: Chrudimské noviny
 

Petra Vintrlíková

Reklama