Chrudim – Dostaveníčkem v Klášterních zahradách začal můj rozhovor s Cyrilem Luhanem, synem stejnojmenného architekta, který od třicátých let až do znárodnění postavil v Chrudimi více než 100 domů a zapsal se tak nesmazatelně i do tváře současné Chrudimi. Po letech se po něm bude konečně jmenovat nově vznikající ulice s obytnými domy za Městským parkem, což jeho syn, po snaze minulého režimu odkaz Cyrila Luhana vymazat z historie města, považuje za velké zadostiučinění. Jaké nejsilnější momenty se mu při našem vzpomínání na Chrudim po letech vybavily? Cestou městem směrem k nově vznikající ulici, pojmenované Luhanova, jsme se prodírali Zlatou stezkou přes vysoké kopřivy. Cyril Luhan neztrácí ani v 92 letech dobrodružnou mysl a stav Zlaté stezky ho nijak nepřekvapil, na konci rozhovoru jsme překonali i zábrany a lezli přes ploty.

Cyril Luhan prožil svoje mládí v Chrudimi. Foto: Chrudimské noviny

Vede opravdu tajemná chodba do protileteckého krytu?

„Táta pracoval taky na rekonstrukci hradeb,“ poznamenal, když jsme došli na rozcestí poblíž Pardubické fortny. „Tady mezi těmi dvěma stromy je vstup do chrudimského podzemí,“ ukázal Cyril Luhan do prostoru, kde dříve protékala řeka. „Pod námi je velká prostora, kterou táta rekonstruoval v 38. roce jako protiletecký kryt. Vejde se tam asi třicet lidí a mělo to i vlastní studnu,“ začal vyprávět Cyril Luhan.

„Dřív tudy tekl náhon a do krytu se chodilo přes můstek. Dnes tam může kdokoliv vlézt, i děti, a to je nebezpečné.“ Vstup do krytu je přístupný dnes po levé straně domu s číslem popisným 100: „Jeho sklepy právě souvisejí s prostorami toho velkého podzemí.“ Je tam sice kari síť, ale to podle Cyrila Luhana nestačí: „Je to nebezpečné, měli by to zajistit pořádnou mříží, aby tam nikdo vstoupit nemohl.“

Vstup do protileteckého krytu není dořešen.  Foto: Chrudimské noviny

Trubky okolo vstupu odkazují na prostupy pro elektrické kabely na osvětlení. Cyril Luhan byl vevnitř při stavbě jako dítě, když mu bylo devět let, a na podlaze bylo ještě bahno. Kryt se za války opravdu využil: „Jeden z účastníků mi vyprávěl, že když bombardovali Pardubice, tak tam byli schovaní, a jak vnímali to chvění, které tady až od těch bomb bylo znát.“

Když v Pardubicích padaly bomby svržené americkou armádou, Cyril Luhan byl schovaný v domě s číslem popisným 580: „Měli jsme jeden sklep udělaný se zesíleným stropem, který sloužil jako protiletecký kryt. Byli jsme tam. Měl jsem takovou rozumnou babičku, ale její sestra Hedvika v tom krytu děsně vyváděla, bála se a křičela, že tam zahyneme.“

Zlatá stezka vypadá tak, jak ji zažil už Cyril Luhan v mládí.  Foto: Chrudimské noviny

Na Bídě dřív řádil dopravní policista, i když provoz tam byl minimální

 „Když jsem byl ještě malý kluk a jezdil s tátou autem, na most a na Širokou ulici, měla ta křižovatka takový odskok, uprostřed byl stupínek, na kterém stál policista, a aby mohl řídit dopravu, musel popocházet z jednoho místa na druhé.“ Byl to prý takový doprosrdečný chlap s postavou, jako měl Hardy.  „Vím, že jednou táta asi dojížděl bez motoru, velmi potichu, on byl obrácený na druhou stranu a najednou mu povídá: ‚Cyrile, kde ses tu vzal, já jsem tě vůbec neslyšel,' takže to byly idylické doby, kdy těch aut jezdilo poskrovnu,“ vyprávěl o situaci na Bídě, nesrovnatelné s dnešním dopravním tokem aut. „Taky můj vnuk, když jsem mu koupil autíčko, tak chtěl hned další, protože chtěl mít tu řadu aut, jak to viděl venku,“ zakončil Cyril Luhan historku z dětství. Později se po maturitě na chrudimském gymnáziu vydal na vysokou do Prahy a zvolil si jako svůj obor dopravní inženýrství.

Na místě vzniku Luhanovy ulice.  Foto: Chrudimské noviny

Obsazení republiky zažil ve třídě chrudimského gymnázia, učitele později zastřelili

Chrudimské gymnázium sídlilo dříve v budově u Městského parku. Zde se seznámil Cyril Luhan i se svojí ženou, se kterou později roku 1953 založil rodinu. Bylo to prý učiliště opravdu na výši: „My jsme byli mimořádná třída, protože náš ročník jako první zažil vstup Němců v roce 1938. Ten den, toho patnáctého března, jsme byli normálně ve třídě. Všichni učitelé byli takoví nervózní, protože se vědělo, co se děje. Neučili jsme se. Učitelé nás nechali ve třídě bez dozoru. Jak jsme tam byli sami, tak jsme samozřejmě dělali brajgl. Učitel se vrátil a povídal nám tragickým hlasem: ‚Tak právě naše město zabírá německá armáda‘.“ Když to vypráví, je slyšet pohnutí v hlase ještě i dnes, jaký šok to musel být, i když se to snaží vzápětí odlehčit úsměvnou historkou o vojákovi, kterého viděl, jak jí před obchodem ruličku másla: „My jsme byli jak pěny v tu chvíli. Tak to byl silný zážitek. Protože v tom hlase učitele Kejře bylo opravdu znát tu tragedii té chvíle.“ Učitel Václav Kejř později zahynul v Praze na barikádách.

Luhanova ulice bude mít tvar kapky.  Foto: Chrudimské noviny

O lidských povahách, které po válce měly pré

„Všichni mladí, co jsme zažili tady rok 1945, jsme byli nadšení z toho komunismu, nám se ty myšlenky zdály strašně pokrokové a přijatelné, že každý bude dělat, jak nejvíc bude moct, a bude si moct brát, co bude chtít, ale oni lidi nedělají, co by mohli, oni prostě chtějí jenom co nejvíc brát, ale vkládat do toho to úsilí, to ne,“ shrnul v jednoduchosti Cyril Luhan, v čem je háček. „Je to v těch lidech, v jejich morální výšce, a to jsme na tom ještě byli oproti jiným dobře, ale pomstít se někomu bylo úplně běžné, dnes se to pokládá za středověký způsob myšlení, který už není hoden moderního člověka,“ vyjádřil se Cyril Luhan.

„Za komunistů o tátovi mluvili jen tím nejhorším způsobem, protože to pro ně byl třídní nepřítel a pijavice, která pije z krve pracujícího lidu. Dneska to zní úplně směšně, ale oni to mysleli vážně,“ vzpomínal Cyril Luhan. „Takhle se o něm mluvilo a tak s ním také jednali.“ Jak tu dobu on sám přežili? Je zázrak, že v Praze prý vůbec dostudoval, také dostal povolávací rozkaz k PTP, ale zrovna ležel v plicním sanatoriu. „Tak vojáci nemohli trvat na tom, abych nastoupil, a nechali mě. Ale byl to pořád strach, aby se člověk s něčím neprořekl, třeba něčím, co zaslechl z poslouchání cizího rozhlasu,“ shrnul Cyril Luhan ve zkratce.

Luhanova ulice už má svoje označení.  Foto: Chrudimské noviny

Víte, jak poznáte stavby Cyrila Luhana?

U budovy dnešního městského úřadu zavzpomínal ještě Cyril Luhan, jak se jako šestiletý díval na kácení mohutného stromu, který nové výstavbě musel ustoupit.  Upozornil, že i dům naproti stavěl architekt Luhan, a ukázal na šedivý opravený dům naproti. Čím jsou stavby Cyrila Luhana charakteristické? „Luhanovy stavby se poznají podle žulových podezdívek, buď je to řádkové zdivo, anebo kyklopské jako naproti,“ vysvětloval jeho syn Cyril. „To je tátova charakteristika, a orámovaná okna a schodištní prostory. Musí na to být hodně šikovný zedník, který má dobrou prostorovou představivost, aby kameny do sebe dobře zapadaly.“ 

Oblíbená část Chrudimi Cyrila Luhana.  Foto: Chrudimské noviny

Více se snad brzy dozvíte z knihy, pro kterou Cyril Luhan sbírá materiály už pět let a dává dohromady informace o stavbách, které jeho otec v Chrudimi postavil. „Jenom rodinných domků postavil v Chrudimi táta přes sto a ostatních staveb asi přes 50. Je to neskutečně moc práce. Já jsem si nejdřív, před těmi pěti lety, dal za úkol, že to sepíšu pro vnuka, vnučku, syny, aby to měli na papíře, až se z toho stalo nakonec předsevzetí představit veřejnosti, jaký podíl měl táta na výstavbě v Chrudimi. Zvlášť když jsem si zjistil, že tady působilo od roku 1930 do roku 1948 čtyřicet dva různých firem. Taková byla konkurence, ostatní ale většinou postavili maximálně jeden až dva domy. Chrudimských dodavatelů bylo pár, ze Slatiňan to byli Gustav Schmoranz, Antonín Dostál, v Chrudimi Josef Kubička, Josef Zizius, František Víšek a Václav Líbal. Táta se musel snažit. Stavěl moderně, levně a rychle. Například dva výrazné činžáky u nádraží se stavěly od výkopu až po odevzdání klíčů prvním nájemníkům 90 pracovních dní. Představte si to dneska, kdy jenom vyřízení papírů trvá třeba dva roky.“