V roce 1989 mi bylo sedm a chodil jsem tedy do první třídy. To ještě fungoval první stupeň „Sladkovského“ v ulici Na Valech. Nemám na tuto dobu moc vzpomínek a onen sametový převrat si nepamatuji vůbec. Jediné, co mi utkvělo v paměti, je podivná žádost soudružky učitelky Dvořákové, abychom jí přestali říkat „soudružko“. Připouštím, že jsem si na tento fakt těžko zvykal. Asi zárodek mé pozdější rigidity a konzervativního smýšlení.

Čtvrt století uteklo a člověk, chca nechca, musí jistý způsobem hodnotit, co všechno nám nová doba přinesla. Ne, nevím, zda se Václav Havel dohodnul s komunisty na klidném předání moci výměnou za beztrestnost. Netuším, kolik z nich se mezi námi pohybuje a leští si ego o značky nejrůznějších politických stran. Vlastně mě to ani nezajímá. Před několika lety starosta města Petr Řezníček, můj strýc, tvrdil, že jedním z důvodů, proč vstupuje do politiky, je snaha o očištění jména svého táty, mého dědy. Děda totiž svého času napsal do Transportéru, což byl časopis zaměstnanců místního podniku Transporta, že by bylo fajn, kdybychom se jednou měli stejně dobře, jako se mají lidé v severských zemích. Vrátil se tou dobou z cest po vzdáleném Norsku a viděl ten kontrast. To stačilo, aby se pár ubožáků dalo dohromady a teploučký bonz nahlásili patřičným místům. Diplomovaný technik tak musel odejít do uranových dolů a později do Chvaletické elektrárny. Moje maminka mi říkala, že lidé ve městě přecházeli na opačnou stranu ulice, když v těch časech náhodou potkali někoho z Řezníčkových.

Co myslíte, podařilo se panu starostovi očistit jméno Miloslava Řezníčka tím, že po letošních komunálních volbách vyjednával s lidmi, kteří neměli dost studu a soudnosti, aby zrůdnou ideologii komunismu opustili a prosili za odpuštění všechny, jimž ublížili? Já sám si to nemyslím a je mi z toho poněkud smutno. Stačilo pár let, život jedné generace, jak se dříve říkalo, a vše je jinak. Jsme dnes svobodnější? Žijeme v demokracii? Vládne nám právo? Ani na jednu otázku nemohu dát kladnou odpověď. Přestože nejsem demokrat, ale monarchista, nelze nevidět prorůstání soukromých firem do státního aparátu, uplácení voličů sociálními dávkami, selektivní svobodou slova - s tím mám jako novinář bohaté zkušenosti. Samotná svoboda je pak, podle mého, spíše o vnitřním nastavení. Fáro v garáži a možnost vycestovat na Nový Zéland člověka svobodným zkrátka neučiní. I kdyby to mluvící hlava na obrazovce tvrdila stokrát denně.

Zbývá vláda práva. Ani zde se moc nezměnilo. Stačí objednávka, kamarádíčci a člověk už se veze na Pankrác. Policie logicky pracuje pro mocné a vlivné, spravedlnost ji moc nezajímá. V posledních letech jsem s pány policisty udělal několik zkušeností a mohu s klidným svědomím prohlásit, že lhát a manipulovat s lidmi jim jde skutečně bravurně. Bití a mučení elektrickým proudem zatím absentuje, ale kdo ví, co nám socialistická Evropská unie přinese. Zorientovat se v současném světě, realitě polistopadové ochlokracie, není zrovna snadné. Člověk nemající záchytný bod, Boha, svědomí, vlaje ve větru a jen těžko chápe, co se kolem něj vlastně děje. Moc bych si proto přál, aby se nám podařilo najít ztracenou čest a víru. Protože jinak nás žádná veselá budoucnost nečeká.