Popeleční středou začal katolíkům půst, který potrvá až do Velikonoc. Mnohý si asi představí dny o chlebu a vodě, nebo dokonce středověké průvody flagelantů - sekty sebemrskačů, kteří se snažili životem v přepjatém pokání usmířit Boží hněv, kterým pro tehdejšího člověka byla morová nákaza roznášená blechami. Nic není tak daleko současné skutečnosti. Půst je totiž především o vnitřní očistě, protože jak katolíkům říká Písmo svaté, bible, „člověka neposkvrňuje to, co do něj vchází, ale to, co z něj vychází“. Samozřejmě, v průběhu čtyřiceti postních dní, které připomínají 40 dní, které Kristus strávil na poušti a postil se, jsou i dny, kdy je nepřípustné jíst maso. Důvod je prostý. Maso teplokrevných živočichů je chápáno jako do jisté míry luxusní potravina - dnes už to tak možná neplatí, ale v časech dávných to tak zkrátka bylo. A v době vnitřního obrácení se k lepšímu životu, nápravě hříchů a křivd by si člověk měl luxusní choutky odepřít. Důležitý je i samotný symbol, nejezení masa, protože na symbolech naše doba a společnost stojí, i když je často už nevidíme, nebo vidět nechceme.

Popeleční středa a Velký pátek - den, kdy byl Kristus ukřižován a zemřel na kříži, jsou proto dny postu přísného. Katolík nejí maso a dosyta se může najíst jen jednou denně. Může si však odříci i toto jedno syté jídlo, pokud má pocit, že to jeho víru posílí a jeho sebeovládání pomůže. Běžnými dny postu, kdy se nejí maso a člověk se nenacpává od rána do večera, jsou však i všechny pátky, na tom postní doba před Velikonocemi nic nemění. V posledních zhruba čtyřiceti letech se stalo módou uzmout si něco jiného, než zmiňovaný kus flákoty. „Nebudu kouřit, omezím alkohol, dobu strávenou na počítači, budu žít zdravě…“ Všechno to jsou chvályhodné aktivity, které mohou vhodně doplnit tradiční postní disciplínu, opět je ale podstatná motivace. Chybný účel zkrátka zůstává mimo cíl, kterým by pro věřícího člověka mělo být uvědomění si vlastní hříšnosti a snaha o zlepšení svých ne zrovna dobrých vlastností. Je to dokonale paradoxní, ale poloprázdné břicho mnohdy zvyšuje sociální cítění s těmi, kdo nemají takové štěstí, aby si mohli dopřát k jídlu to, na co zrovna mají chuť. Proto je významnou součástí postu i almužna. A nemusí to být vždy peníze. Mnohdy je pomoc v naturáliích nebo konkrétním skutku lepší a prospěšnější, než peníze často následně prolité hrdlem.

Půst nemá sám o sobě smysl. Pokud se postíme proto, abychom ztratili kila, nebo zlepšili své zažívání, držíme se stále jen u země, u běžných, lidských záležitostí. Pro nevěřícího je to možná maximum, kterého je schopen. Přesto si myslím, že právě blížící se Velikonoce by měly být i určitou formou reflexe - v jaké zemi žiji, čemu věřili moji předkové, kam se ubírá můj život, co se mnou bude, až zemřu. K takto prožité postní době vám, milí čtenáři, přeji jen vše dobré a hodně sil.