Chrudim - Ve čtvrtek 25. června ve 22.25 hodin vysílá Česká televize na svém programu ART film Kamenný příběh. Film vznikl před několika lety a byl určen pro expozici barokního sochařství v chrudimském Muzeu barokních soch (MUBASO).

Zeptali jsme se tedy autora námětu a spoluautora scénáře Luboše Jelínka na okolnosti, které vedly ke vzniku zajímavého hraného dokumentu.

Od koho přišel první podnět, kdo byl inspirací k natočení filmu? Tím prvním i posledním, po jehož slovech jste si řekl „jdu do toho, napíšu scénář“?

Nápad natočit film o chrudimských sochařích 18. století vznikl v souvislosti s přípravou projektu Muzea barokních soch. V konceptu a scénáři muzea jsem měl aktivity, které by propagovaly MUBASO po celé republice, jednou z nich byl právě film. Měl vysvětlit souvislosti doby, zaujmout návštěvníky sochařským řemeslem a pokusit se jim citově zafixovat barokní sochy a město Chrudim.

Natáčení filmu provázelo nadšení všech zúčastněných.  Foto: Luboš Jelínek

Psal se vám scénář snadno?

Docela jo. To hlavně z důvodu, že jsem netušil, že příběh a scénář budu psát. Několik let jsem měl totiž v hlavě pouze přípravu Muzea, na film jsem moc nemyslel, měl jsem jeho natočení vymyšlené jinak. Dohodl jsem s rektorem Filmové akademie Miroslava Ondříčka Jindřichem Goetzem, že hraný dokument připraví jeho studenti. Hlavním důvodem byla cena, nedokázal jsem si představit, že předstoupím před zastupitelstvo s požadavkem deseti miliónů na film. Když jsem se poprvé sešel s profesory filmové akademie, vypadalo to na pěkný trapas. Režisér František Brabec, kterého rektor Goetz požádal o supervizi, se mě zeptal, jestli mám scénář. Já na to, že počítám, že ho napíšou studenti. Pokrčil rameny a zeptal se: Máte alespoň příběh? Jasně, říkám, bude to film o sochařích, Chrudimi, lásce, budou tam svalnatý chlapi a nějaká pěkná holka… V tu chvíli vytřeštil oči a se slovy: "To je všechno?" začal vrtět hlavou. No a pak jsme si povídali o všem možném, vyprávěl jsem mu příběh chrudimských sochařů a za hodinu František řekl: "Tak jo, jdeme do toho." A vedle sedící rektor Goetz jen pokýval hlavou a pravil: Natočil jsem sto filmů, ale ještě jsem neviděl, že by režisér kývnul na film, aniž by viděl scénář. No a tak jsem začal na námětu pracovat.

Kde jste čerpal informace, kdo vám nejvíce pomáhal?

Nějaký nápad jsem měl, i příběh mi běhal v hlavě. Dal jsem sám sobě podmínku, že děj může být limonáda, ale fakta musí sedět. Začal jsem si studovat reálie, i když chrudimských moc nebylo. Víc se dalo objevit v literatuře, krásný věci napsal kunsthistorik Ivo Kořán. Hlavně jeho věta: Chrudim byla v druhé polovině 18. století uměleckým centrem Čech, mi dávala chuť a sílu. Oslovil jsem taky Iva Šulce z našeho archivu, dodal mi pěknou scénu, s historickou korekturou mi pomohl i doktor Tomáš Malý z Masarykovy univerzity. Chodil jsem také do bývalého škrovádského lomu a hledali jsme s Jardou Korečkem pozůstatky po kamenících. To se mi moc líbilo...

Vím, že ve filmu hraje i několik chrudimských osobností, bylo těžké je  přesvědčit? Kdo se nejvíce vzpouzel?

Na statisty honoráře nebyly, takže jsem oslovil kamarády. Nastoupil tedy vedoucí odboru kultury Josef Štěpánek, výtvarník Jiří Sáva a moje žena. Té se moc nechtělo…

Manželé Jelínkovi ve filmu Kamenný příběh.  Foto: Jindřich Balous

Dostali všichni statisícové honoráře, jak se po Chrudimi říká?

Přemýšlím, co na to říct. Když jsem po roce mluvil s lidmi z produkce České televize, řekli mi, že by takový film stál kolem osmi miliónů. My ho dali dohromady za milion a půl. Honoráře dostalo šest profesionálních herců, celý štáb dělal zadarmo. Mně zaplatil rektor Goetz oběd. Ale teď mi dochází, proč se ptáte. Volali mi tenkrát z filmové školy, že jsou tam na kontrole místostarostové Málek a Tejkl a velmi je zajímalo, kolik dostal Jelínek peněz. Tak jsme se zasmáli, hlavně, že film oba dva znalci schválili :-).

Jak se vám spolupracovalo s představitelem hlavní role Mariánem Rodenem? Znal jste ho už před natáčením?

Já ho vůbec neznal, až během natáčení jsem zjišťoval, jak hraje. Jednou, někde v Čimelicích, jsem se ho zeptal, jestli by mi mohl říct třemi větami charakter sochaře Jana Pavla Čechpauera. Odpověděl dokonale, poprvé jsem měl pocit, že ten námět není úplná blbost.

Dostalo se filmu i nějakých ocenění, pochválili vás „profíci“?

To nevím. Těžko čekat na ocenění, město se filmem příliš nechlubí...

Proč?

To netuším, asi nikoho z místních politiků nezajímá. I když na premiéře mi řekla předsedkyně parlamentu, že na konci filmu brečela.

Nemáte v hlavě další film, který by se týkal Chrudimě?

Jako, že teď začnu psát scénáře? Kamenný příběh jsem dělal z nutnosti a pod tlakem, prostě jsem musel. I když... něco by bylo. Během vyjednávání s filmovou školou mi režisér František Brabec řekl, že to teda natočí, ale jenom když mu napíšu příběh pro celovečerní film. Tak mě vyděsil, že jsem sedl a celý týden psal. On byl s tím námětem za svým producentem, prý se to líbilo, ale že až někdy později…

O čem ten příběh byl?

To si zatím nechám pro sebe. Ale trochu napovím. Film začíná ženským výkřikem a dusotem nohou po dřevěných schodech do patra. Pak všichni v šoku hledí na houpající se nohy v ozdobných gatích, tak podobných primátorovi města ... Já ten obraz úplně viděl, jen jsem ho zapisoval na papír. A o kus dál ve filmu se ozve žuchnutí, zvedne se poklop, pak prudké světlo a mezi špinavé pacholky padá do koše potřísněná hlava. A za chvíli další a další… Celkem sedmadvacetkrát. A ty nemyté ruce je házejí do koše, smějí se a říhají, a mezi jednotlivými žuchnutími si mocně připíjejí z žejdlíku... Hodně jsem se při psaní bavil. Třeba to jednou vyjde.

Děkuji za rozhovor.

Na film se můžete podívat sem.