Chrudim – Za jedinečný projekt jako tehdejší nejvyšší představitel města převzal bývalý starosta Petr Řezníček (SNK-ED) v zahraničí i světové ocenění LivCom Awards. V listopadu ale ze své funkce člena pracovní skupiny vzácného Muzea barokních soch ze záhadných důvodů odstoupil, i když byl jedním z jejích nejdůležitějších členů, což o něčem svědčí.

[[img:chrn_fullwidth:25490:Petr Řezníček rezignoval. Cizorodé výdusky soch pochybného původu k chrudimskému muzeu ani podle něj nepatří.   Foto: Chrudimské noviny]]

K dobru muzea rezignace Petra Řezníčka jistě nepřispěje, protože ukazuje, jak se pracovní skupina k Muzeu barokních soch staví. Bez citu pro umění a bez pochopení jeho koncepce. Pracovní skupina, která měla mít za cíl rozvoj městského muzea, vede jedinečné muzeum spíše k záhubě, jak se ukazuje, protože narušuje svými nápady celou jeho koncepci, na které je postaveno: Vyzdvihovat chrudimské kulturní dědictví odkazem na slavnou éru barokního sochařství v Chrudimi. Chrudim totiž byla hned po Praze proslulá dílnami talentovaných sochařů po celých Čechách. A zastupitelé to moc dobře vědí, pokud četli městskou koncepci rozvoje kultury. I tam se tento fakt už uvádí. 

[[img:chrn_fullwidth:25489:]]

„Odstoupil jsem proto, že jsem se cítil osamocen v názoru, jak k celému procesu v pracovní skupině přistupovat,“ uvedl. „Měl jsem za to, že měli být přizvání původní autoři celého projektu Muzea barokních soch,“ vysvětlil. A jak činnost pracovní skupiny shrnul? „První debaty ve skupině vůbec nebyly o MUBASU, ale o zahradách. A já mám problém s nekvalitními výdusky soch, které tam byly proti původnímu konceptu umístěny, včetně betonového kapucína,“ naznačil Petr Řezníček, co přesně ho k jeho rezignaci nakonec vedlo. Kdo ho na jeho místě nahradí, netuší.

Chrudim – Starosta František Pilný (ANO 2011) se stal 11. října předsedou Výboru pro zdravotnictví Pardubického kraje, získal tedy konečně pravomoci, které mu dříve pro realizaci jeho slibů chyběly. Na otevření porodnice, kde chybí potřebný personál, se podle jeho slov prý intenzivně pracuje a snaží se, aby se otevřela co nejdříve. Jaká je realita?

[[img:chrn_fullwidth:25484:]]

Dětské oddělení Chrudimské nemocnice už se otevřelo, ale porodnice zůstává dál uzavřena. V případě zastavení příjmu rodiček do porodnice se podle některých ukázalo, jak je nenahraditelný primář David Kasal (ANO 2011). Podle jiných je to jen důkazem, že si v nemocnici kolem sebe nevytvořil pracovní tým, který by ho v případě potřeby, jako byla jeho nečekaná operace srdce a následná rehabilitace, zastoupil. David Kasal už je ale aktuálně od 18. listopadu zpět alespoň na dětském oddělení místní nemocnice a do ordinace své fungující soukromé pediatrické praxe se dle informací na svých webových stránkách plánuje vrátit nejpozději začátkem prosince. Kdy se však otevře příjem chrudimské porodnice, zůstává otázkou.

[[img:chrn_fullwidth:25483:]]

A jak jsou na tom ostatní oddělení nemocnice? Na interním oddělení se po dvou letech od uzavření z důvodu nedostatku personálu podařilo dosáhnout alespoň obnovení 18 lůžek z původní lůžkové kapacity. Přitom podle vyjádření primáře Lukáše Dostala by dobře fungující okresní interna měla mít 40 lůžek a velkou slabinou je i chybějící ambulance dostupná 7 dnů v týdnu 24 hodin denně. Interna navíc sdílí lůžkový fond s neurologickým oddělením. Za posledního půl roku se sem ale podařilo přijmout alespoň čtyři nové lékaře, kteří tu absolvují praxi, a další prý má nastoupit v novém roce. V nemocnici by jich ale bylo potřeba daleko více.

Devět lékařů na ARO, internu, LDN, dětské, rehabilitační, neurologické i chirurgické a porodnicko-gynekologické a urologické oddělení se ale stále hledá. A chybí i všeobecná zdravotní sestra na internu, praktická i všeobecná sestra na LDN a chirurgické oddělení, všeobecná sestra na centrální operační sál a všeobecná sestra a zdravotnický záchranář na ARO.

Chrudim – Město Chrudim už dlouho slibuje prodloužit novou cyklostezkou trasu z Medlešic přes Masarykovo náměstí a podél řeky Chrudimky ulicí Na Ostrově až do Slatiňan. Důležitá dopravní informace ale cyklisty nepotěší. Povede sice co nejdříve po zpevněném terénu od nové lávky z ulice Na Ostrově až do Slatiňan. To, kvůli čemu si ale občané cyklostezku přáli, se městu pod novým mostem uskutečnit nepodařilo a v tomto úseku budou muset sesednout z kola, stejně jako dnes v úrovni mostu na přechodu pro chodce.

[[img:chrn_fullwidth:25482:Zatímco podoba cysklostezky v tomto úseku je nejistá...  Foto: Chrudimské noviny]]

Další rozšíření cyklostezky bude znamenat nutné jednání s vlastníky okolních pozemků, a jak starosta potvrdil, ne všichni na návrh odkupu od města ihned kývli. Není to ale jediný problém. Podoba úseku cyklostezky za paneláky vedle Penny Marketu u ČSAD je nejistá a silnice by se musela buď zjednosměrnit, nebo jinak zpomalovacími prvky zklidnit. Starosta František Pilný (ANO 2011) mluví sice o luxusní cyklostezce široké čtyři metry, ale všude tak široká nebude a to s sebou ponese pro cyklisty neočekávané nepříjemnosti.

[[img:chrn_fullwidth:25403:Pod mostem sice cyklostezka povede, ale cyklisté budou muset sesednout z kola.  Foto: Chrudimské noviny]]

Pod novým mostem by měl totiž platit zákaz projíždět na kole kvůli o metr kratší šířce cyklostezky. Proto tam bude značka přikazující, aby cyklisté sesedli z kola. A tím pádem se vůbec nevyřeší přání lidí, aby tudy mohli projíždět plynule a ne jako doposud, kdy musí s kolem po svém boku přecházet v úrovni mostu pěšky po přechodu pro chodce.

Chrudim – Pracovníci Technických služeb Chrudim mají opět plné ruce práce. Tento týden v ulicích města postupně montují bohatou vánoční výzdobu. Na Resselově náměstí už je připraven i rok 2025. Dnes je hlavním úkolem pověsit ozdoby na vánoční strom.

[[img:chrn_fullwidth:25474:]]

Vánoční výzdoba bude letos opravdu bohatší. Technické služby posílily výzdobu z vlastních zdrojů o půl milionu korun. Na vánočním stromě to ale možná ani nezaznamenáte, protože se v nových barvách nerozzáří. Přitom se už dlouho ozývají hlasy, že by bylo hezčí, kdyby strom konečně svítil i v teplých červeno-zlatých barvách.

[[img:chrn_fullwidth:25475:Foto: Chrudimské noviny]]

V Chrudimské besedě a Technických službách Chrudim se ale shodli na tom, že se nakoupí další ozdoby ve stříbrné a modré a ještě více bílých krápníků. Výzdobu podpoří i vánoční girlandou ke vstupu do radnice a převěsy kolem náměstí. A kromě stromu na Borzně, u divadla a v areálu Technických služeb a útulku se nově rozsvítí i strom u krytého bazénu.

Chrudim – Z Tyršova náměstí se během několika týdnů i přes stálé zástupy aut okolo středového ostrůvku stalo místo, kudy je najednou radost projít. Správa městské zeleně se povedenou úpravou postarala na podzim o pěknou pastvu pro oči. 

[[img:chrn_fullwidth:25407:Foto: Chrudimské noviny]]

Proježděné pásy na trávníku, kde načerno parkovala auta, jsou pryč a po důkladných přípravách terénu nahradila obyčejnou trávu nová výsadba, kterou nakonec ještě obehnali provazem na kolících, ale budiž. Snad se záměr z dlouhodobého hlediska vydaří, a až keříky vyrostou, nebudou v nich končit  odpadky.

[[gal:25462]]

Chrudim – Jeden z úspěšných projektů participativního rozpočtu Tvořím Chrudim už můžete obdivovat na Žižkově náměstí. Nestal se jím sice symbol české státnosti, jak by se dalo na tomto místě z názvu náměstí a  okolních sochařským děl předpokládat. Strom za to ale nemůže a jednou se stane pěknou dominantou místa. Zatím je to ještě maličký jerlín.

[[img:chrn_fullwidth:25460:Odtud už si věže kostela turisté jednou nevyfotí.  Foto: Chrudimské noviny]]

Původně se měl stát majestátním symbolem Žižkova náměstí platan, nakonec se ale rozhodlo, že to bude raději jerlín. I přes korunu jerlínu možná jednou z toho nejlepšího úhlu oko turisty ani na věže kostela nedohlédne. Byl totiž vysazen více do prostoru. Z parčíku na Školním náměstí zase zastíní budovy naproti, kde momentálně sídlí Královské dobroty a penzion Žižka.

[[img:chrn_fullwidth:25455:Jednou zastíní i budovy naproti.  Foto: Chrudimské noviny]]

Zatím je maličký, v létě bude jednou poskytovat potřebný stín a vůně jeho květů sem v srpnu pokaždé přiláká motýly, čmeláky a včely. Kolem nově vysazeného jerlínu se každou chvíli zastavují kolemjdoucí a někteří si nový přírůstek i obdivně fotí.

[[img:chrn_fullwidth:25457:Do konce listopadu ještě zbývá vrátit dlažbu na původní místo.  Foto: Chrudimské noviny]]

Do konce listopadu, kdy se stanovil mezní termín, už zbývá jen vrátit okolní dlažbu do původního stavu a je hotovo. Kořeny stromu už mají pod terénem prostor se zakořenit do systému 40 prokořenitelných buněk o délce strany 60 centimetrů na celkové ploše bezmála 18 metrů čtverečních. To by mělo umožnit jejich zavlažování a provzdušňování. Důmyslný systém vyšel město na 240 tisíc korun a jeho instalace skoro dalších 200 tisíc.

Pardubice – Nový pardubický parkovací dům poskytuje levné parkování v centru města. Od čtvrtka je po úspěšné kolaudaci společností PSN i symbolickém přestřižení pásky za účasti všech zainteresovaných stran k dispozici všem řidičům 24 hodin denně 7 dnů v týdnu za příznivé ceny.

[[img:chrn_fullwidth:25419:Foto: Chrudimské noviny]]

Parkovací dům Grand poskytuje přímo v centru města celkem 269 nových parkovacích stání včetně 32 míst pro motorky a 18 míst pro vozíčkáře. Z parkovacího domu je to potom už jen pár kroků na koncert vážné hudby do Domu hudby nebo na představení do Východočeského divadla nebo Divadla Exil. Pohodlně se odtud dostanete taky na hokejový či fotbalový zápas, blízké úřady nebo Tyršovými sady na zámek.

[[img:chrn_fullwidth:25422:Ondřej Heřman, PSN. Lukáš Skokan, Marhold. Martin Mužík, PPP. Edita Kristková, Agrona 99. Jan Nadrchal, primátor Pardubic. Dušan Salfický, náměstek hejtmana. Roman Línek, radní Pardubického kraje. Foto: Chrudimské noviny]] 

Vjezd sem je z ulice Na Hrádku, kde sídlí hlavní pošta. Z křižovatky směrem k Domu hudby odbočíte doprava. Za každou hodinu zaplatíte 30 korun a o víkendech a v čase od 23 hodin do 5 ráno platí snížená sazba 20 korun za hodinu.

[[gal:25421]]

Chrudim – Jak jsme již čtenáře informovali, v těchto dnech se na Žižkově náměstí ve velkém stylu řeší výsadba nového stromu, která má pozvednout estetiku tohoto místa. Momentálně se tím ale odvádí pozornost od jiných důležitých věcí, které by bylo třeba řešit přednostně. Vyčkávací taktika se tentokrát ovšem nemusí vyplatit. Příkladem, jak je třeba přistupovat ke stavu pískovcových schodů, jsou Hořice.

Kromě problémů se svahem mezi Školním a Žižkovým náměstím, které se stále nedostaly na řadu, se o kus dál skrývá nebezpečí, kvůli kterému mohou přijít lidé lehce k úrazu a následně vymáhat po městě Chrudim nemále částky za škodu, které jim nedůslednou údržbou způsobilo.

[[img:chrn_fullwidth:25387:V Hořicích si pískovcových schodů váží jinak než v Chrudimi.  Foto: Chrudimské noviny]]

To v Hořicích si pískovcových schodů váží úplně jinak než v Chrudimi. Na schodech, které vedou k pomníku Jana Žižky z Trocnova, je dokonce výslovně uvedeno na informačních cedulích, že prostor je monitorován a po schodech platí zákaz jízdy na kole i na jiných dopravních prostředcích s tím, že za porušení hrozí podle paragrafu 5 zákona 251/2016 pokuta až do výše 2500 korun.

[[gal:25388]]

A jak to chodí v Chrudimi? V minulosti se po pískovcových schodech jezdilo s požehnáním města ve velkém i během konání cyklistických závodů. Tomu už sice odzvonilo, ale někteří cyklisti si tudy často dál i tak jízdu neodpustí, než městská policie stačí prostor před závodem oficiálně zapáskovat. A opravy se neřešily tak dlouho, až hrozí úrazy.

Prvního listopadu dostala informaci o závadě na schodišti Městská policie Chrudim. Ta podle oficiálního prohlášení prostor okolo nebezpečně uvolněného schodu obehnala páskami a od té doby se nic neděje, vše má svůj čas.

 [[img:chrn_fullwidth:25392:Stav schodů 7. 11. 2024 odpoledne. Foto: Chrudimské noviny]]

Chrudim – Zajímavé materiály dokumentující svoji dobu končí často neprávem na skládce, nebo se v roztříštěné podobě uchovávají jako dědictví v rodině, nakonec ale mohou vlivem nečekaných okolností skončit také v propadlišti dějin, což je nenahraditelná škoda. Přitom se o vše, včetně posouzení a výběru, rádi postarají v archivu a máte po starostech! Vyzpovídali jsme vedoucího Státního okresního archivu v Chrudimi Petra Bočka, který rád naše čtenáře do světa archivnictví zasvětil.

Je pravda, že co se do archivu dostane, tak už se nikdy nevyhodí? 

Archiválie se v archivech ukládají natrvalo, jen některé se vyřazují při pozdějším pořádání, kdy se sestavuje inventář celého fondu, ovšem týká se to hlavně duplicitních dokumentů. V případě rodinných a osobních fondů je to však zcela výjimečné. Založení osobního nebo rodinného fondu znamená uchovat památku dané osoby nebo celé rodiny do dalších staletí. Přístup do evidence Národního archivního dědictví má pak každý badatel na internetu v aplikaci Archiválie.

[[img:chrn_fullwidth:25350:Petr Boček v jednom z depozitářů.  Foto: Chrudimské noviny]]

Co nelze do archivu přinést? 

Archiv přebírá hlavně písemnosti, fotografie, diapozitivy, kresby atd., obvykle ne trojrozměrné předměty (nádoby, sochy, nástroje a podobně), ty patří primárně do muzea. V archivu se pro archiválie určité osoby nebo rodiny zakládá tzv. osobní, eventuálně rodinný fond. Drobnější přírůstky se mohou zapsat do sbírky nazvané Soudobá dokumentace.

[[gal:25361]]

Komu byste nejraději doporučil, aby si v archivu založil svou složku?

Fondy zakládáme jak významným osobnostem – spisovatelům, filmařům, fotografům, vědcům, politikům… z regionu, ale máme i rodinné fondy obyčejných lidí, kteří nám do archivu předali pozůstalost blízkých. Tak se k nám do archivu dostala i pozůstalost jednoho chrudimského metaře, a je to kupodivu fond velmi zajímavý.

[[img:chrn_fullwidth:25353:Badatelna.  Foto: Chrudimské noviny]]

Když někdo do archivu takovou zajímavou pozůstalost nebo archiválii přinese, jak to probíhá? 

Pokud se jedná o pozůstalost, o kterou máme zájem, domluvíme se s daným člověkem na termínu převzetí. Buď ji přiveze do archivu on sám, nebo si pro ni přijedeme. Následně proběhne její roztřídění, soupis jednotlivých položek, datace a uložení do archivních obalů, které chrání před vlhkostí i plísní. Poté se sepíše darovací smlouva, pokud předávka obsahuje nějaké autorské dílo, i licenční smlouva, dále protokol o výběru archiválií mimo skartační řízení a záznam o převzetí archiválií. Když je vše podepsáno, zapíše se celá přejímka do evidence Národního archivního dědictví a uloží se do depotu. 

[[img:chrn_fullwidth:25347:Takovéto zdánlivě obyčejné, ale přitom speciální složky na archiválie stojí 100 korun.  Foto: Chrudimské noviny]]

To může některé odradit, jde to i jednodušeji? 

Existuje i jednodušší způsob. V případě nálezu starých dokumentů třeba na půdě zakoupeného domu lze sepsat pouze nálezovou zprávu, na jejímž základě se nález zapíše do evidence. Příbuzní si mohou u osobního fondu ve smlouvě vymínit přístup k archiváliím v badatelně archivu bez ohledu na omezení stanovená legislativou. Původcům lze pak zadarmo udělat skeny vybraných archiválií. Půjčování originálních archiválií mimo archiv je vždy dosti složitou věcí, vyžaduje sepsání příslušné smlouvy, posudky restaurátorek ohledně fyzického stavu archiválie, a hlavně pojištění archiválie ze strany vypůjčitele.  

[[img:chrn_fullwidth:25342:Knihovna archivu. Foto: Chrudimské noviny]]

Co vše v současné době zajišťuje, aby se archiválie takříkajíc uchovala v pořádku na věčné časy? 

Ve Státním okresním archivu jsou archiválie uloženy na kovových regálech ve speciálních depotech, jimiž neprochází plynová ani vodovodní potrubí, ideální podmínky zajišťuje klimatizace řízená z centrálního pultu, který zároveň umožňuje monitorování jednotlivých prostor. Budova je vybavena požární signalizací, depoty uzavírají dveře s předepsanou protipožární odolností, po budově jsou rozmístěny hasicí přístroje příslušného typu. Před nežádoucími návštěvníky archiv chrání kamerový systém, elektronické zabezpečovací zařízení i skla vybavená ochrannou fólií. O poškozené a znečistěné archiválie se navíc mohou postarat restaurátorky a konzervátorky, protože 
náš okresní archiv má i bohatě vybavenou restaurátorskou dílnu. 

[[img:chrn_fullwidth:25344:Archiv má i své restaurátorské oddělení.  Foto: Chrudimské noviny]]

Máte čas na bádání v archivu?  

Práce současného archiváře je spíše úředničina. Podléhá zákonu o státní službě, musíme také provádět kontroly, například zda na obcích evidují vše správně, a na vlastní bádání je poměrně málo prostoru, byť si veřejnost myslí opak. Přesto může zahrnovat dobrodružné momenty, kdy se pracovník archivu při získávání nového přírůstku dostává na půdy obecních úřadů, do sklepů, případně nejrůznějších zapomenutých komor a léta neotevřených skříní. Mně se alespoň v tomto ohledu splnil životní sen.

[[img:chrn_fullwidth:25349:Výhled jedné z badatelen archivu.  Foto: Chrudimské noviny]]

Vypátral jste v archivu vy sám nějakou zajímavost z Chrudimi? Třeba jako když Leopold I. šlápl při své návštěvě města někde před masnou do psího nadělení?

Tak takovéto historky většinou přecházejí spíš do městského folklóru, do pověstí, v historických pramenech je nalezneme málokdy, maximálně někde v soukromém deníku, pokud se k nám dostane.

Poštěstilo se mi nalézt řadu zajímavostí z místní letecké historie i zajímavé informace o osobnostech filmu a televize, které mají nějaký vztah k Chrudimsku. Nejsložitější bádání se asi týkalo jednoho ze zakladatelů českého filmu pro děti a mládež, režiséra Milana Vošmika.

[[img:chrn_fullwidth:25346:Archiválie připravená k restaurování.  Foto: Chrudimské noviny]]

Uvedete pro představu a inspiraci, jak vaše pátrání probíhalo?

Teprve po výzvě se mi podařilo spojit s lidmi, kteří ho osobně znali – včetně jeho kamaráda z dětství. Nakonec i s jeho příbuznými, kteří nám předali celou jeho pozůstalost.

I když není rozsahem nijak obrovská, je v ní víc dokumentů, než má k dispozici Národní filmový archiv. Navíc se podařilo přenést režisérův hrob z Prahy do Chrudimi, kde se o něj stará město. Odhalení pamětní desky na jeho rodném domě se pak účastnili i někteří z bývalých dětských herců, kteří vystupovali ve Vošmikových filmech. 

[[img:chrn_fullwidth:25343:O všechny archiválie je pečlivě postaráno.  Foto: Chrudimské noviny]]

Jste autorem humoristických povídek a taky pověstí z chrudimského regionu, z archivu jste tedy moc nečerpal?

Humoristické texty, které jsem psal sám nebo s bývalým kolegou Zubíkem, vycházejí spíše z našich společných a často velmi intenzivních zážitků ve školství, kde jsem působil jako učitel víc jak patnáct let. V oboru pověstí jsem povícero bádal v Regionálním muzeu, knížka Strašidla chrudimská vznikla ještě před mým příchodem do archivu. Naopak chrudimský archiv se již několikrát objevil v mých hororech, nejprve v novele Hrobořadí (2016, pozn. red.), a zatím naposledy v povídce Archiv, která vyšla ve antologii V královských zahradách (2024, pozn. red.) vydané na počest nekorunovaného krále hororu Stephena Kinga. 

[[img:chrn_fullwidth:25341:Přísun nového archivního materiálu v bednách od banánů.  Foto: Chrudimské noviny]]

Je snem každého archiváře, aby tam začali lidé houfně nosit pozůstalosti v krabicích od banánů? 

Ano, jsme rádi, když nám lidé přinášejí pozůstalosti svých blízkých. Předávání dokumentů od veřejnoprávních institucí probíhá na základě ustanovení platného archivního zákona, u soukromých osob záleží na jejich ochotě. I dokumentace běžného života, jako jsou rodinné fotografie, deníky, doklady, korespondence pomohou budoucím badatelům udělat si lepší představu o tom, jak se kdysi žilo.

My archiváři bychom hlavně byli rádi, kdyby cenné doklady o minulosti nekončily ve sběrnách a v kontejnerech.  Nikdo se nemusí bát o své soukromí, osobní údaje žijících osob jsou chráněny příslušnou legislativou.

[[img:chrn_fullwidth:25340:Petr Boček před chrudimským archivem.  Foto: Chrudimské noviny]]

V archivu prý mají rádi pravdivé a autentické věci. 

Každý autentický dokument nemusí být nutně pravdivý. Existuje mnoho archiválií, které z nejrůznějších důvodů, jakými jsou třeba ideologické tlaky, cenzura nebo osobní prospěch, obsahují i nepřesné, zkreslené nebo dokonce lživé informace. Porovnáváním a kritickým zhodnocením jejich obsahu se pak zabývají historikové, aby z nich vytěžili informace, které se budou co nejvíce blížit realitě minulých dob. 

Co byste našim čtenářům vzkázal?

Aby se lidé nezbavovali pozůstalostí po svých předcích vyhozením na skládku jenom proto, že nemají dost místa na uložení, ani dostatek sil na jejich roztřídění, aby je radši darovali archivu, který uchovává kontinuální paměť daného regionu. 

Překvapuje mě, kolik lidí dnes podléhá nejrůznějším fantasmagoriím, vymyšleným hloupostem a zdeformovaným obrazům minulosti, a to jen proto, že jejich historické povědomí je velmi chabé. Lidé by měli znát svou historii, aby si ji nemuseli zopakovat.

Chrudimsko – O skautingu už se toho napsalo mnoho. Ale na Chrudimsku působil člověk, který i když v dobrém slova smyslu ovlivnil spousty dětí, jako by se po něm, ze dne na den, a ne jeho vinou, slehla zem. Jeho přístup ke skautingu i k životu, vychovával totiž mladé antikomunisty, se tehdejšímu režimu vůbec nelíbil. A tak se hned na začátku sedmdesátých let postarali o to, aby zmizel z veřejného života a nikdo o něm až do revoluce neslyšel. Řeč je o chrudimské legendě, Oldřichu Sýkorovi, drsňákovi, který spolu se svojí manželkou Helenou vedl skautský oddíl v Chrudimi na konci šedesátých let.

[[img:chrn_fullwidth:25166:Oldřich Sýkora uprostřed.  Zdroj: Archiv Luboše Jelínka]] 

Oldřich Sýkora si bezstarostných dětských chvil moc neužil. Svoje teprve čtvrté narozeniny totiž oslavil 2. listopadu, jenom dva měsíce po začátku druhé světové války. Neměl žádné sourozence, jen bratrance Oskara, který pocházel z velevážené chrudimské rodiny profesora Sýkory. Právě ten si nechal postavit onu pověstnou „Kotěrovu vilu“, kterou vyprojektoval jeho žák a on se pod ni jenom podepsal. Tito Sýkorovi se přátelili s chrudimskou smetánkou, mimo jiné se zámožnou rodinou Popperových. Oldřichově mamince, která se jmenovala Weissová, a nepocházela z tak vysokých poměrů, dávali u Sýkorů svoji nadřazenost prý silně najevo. Tato rodinná větev se ale brzy po válce, v roce 1948, rozhodla emigrovat do Kanady a zabavený majetek si Oldřich Sýkora se svým bratrancem rozdělili napůl až po revoluci, v restituci. Peníze ale Oldřichu Sýkorovi radost do života nepřinesly. V devadesátých letech se mohl opět vrátit ke skautingu, ale ne na dlouho. Oldřich Sýkora byl člověk ryzích ideálů, ale v životě to neměl jednoduché. Zemřel 27. května 1997 a příští rok by oslavil 90. narozeniny.

Vraťme se ale do doby, kdy ještě vše bylo zalité sluncem a lidé věřili, že už bude jenom líp. Před tím, než složili tajně svůj slib první chrudimští skauti, jezdilo se prý na jednu doslova v divočině zastrčenou chajdu s magickým totemem u Horního Bradla, kde svoje životní moudra a zkušenosti předával dětem jistý skaut Jaromír Kučera. „Vyprávěl nám, že díky tomu, že měl skautský výcvik, přežil koncentrák a byl tak na kritické podmínky připraven,“ vzpomíná galerista Luboš Jelínek v kavárně Na Podsíni se svým skautským průkazem na stole a skautskou košilí přehozenou přes židli. Pak se začte do deníku Oldřicha Sýkory, který přinesla jeho dcera Helena, také skautka, sedící u stolu po jeho levici.

[[gal:25177]] 

„Bratři Oldřich Sýkora a Luboš Jelínek z tábora u Trhové Kamenice strávili v blízkosti tábora druhého oddílu u Petrkova 24 hodin, přespali v lese na vzdálenost doslechu píšťaly, uvařili si oběd a sami si postavili přístřešek v lese. V přístřešku mohou nocovat i za deště 1 až 2 osoby. Podepsán: Jaromír Kučera, 11. 7. 1970,“ čte se zaujetím a hned popisuje, jaké to bylo. „Bylo mi tenkrát dvanáct a během plnění Tří orlích per jsem se přebrodil přes bahnitý rybník, zvaný Velký, do lesa, odkud jsem měl jako zvěd za úkol sledovat ostatní, aniž by si mě kdokoliv všiml. Zároveň jsem nesměl dvacetčtyři hodin jíst a s nikým promluvit. Úkol jsem splnil, což byla velká čest.“

Na konci šedesátých let se pár statečných hlav dalo dohromady a rozhodli se režimu vzepřít výchovou dětí v duchu skautingu, navzdory okolnostem, které tomu vůbec nepřály. Do skautu chodily děti ještě i v době, když už začínala normalizace, kdy se prý i doma před dětmi báli dospělí bavit, aby z toho nebyl nějaký problém. Děti zpočátku sami vlastně ani nevěděly, že chodí do skautu, jak to bylo tajné. Společné zážitky, disciplína, statečnost a důraz na osobní čest a zodpovědnost je ale, prý až na výjimky, protože jeden z nich později selhal, když podepsal spolupráci s STB, ovlivnily pozitivně na celý život.

„Jednou jsem měl hlídkovat, ale potají jsem se tajně odplazil do tábora holek, abych mohl machrovat, že to dokážu. A druhý den při slavnostním nástupu ke mně Olda přišel, strhl mi beze slova z košile „slibák“ (skautský odznak – pozn. red) a pak se mě zeptal, jestli vím, za co to je. Samozřejmě, že jsem to věděl a styděl jsem se. A taky jsem se pak musel půl roku snažit desetkrát tolik než ostatní, abych si ho zasloužil získat zpět. To žádný rodič v dítěti výchovou doma vyvolat nedokáže,“ vyprávěl jeden ze svých silných momentů ze skautu Luboš Jelínek.

[[gal:25179]]

Pak se změnila politická situace k horšímu a se skautingem musel být konec. Politiku prý ve skautu nikdy nerozebírali, ale i desetileté děti prý pochopily, kdo je nahoře a kdo dole, jaká jsou pravidla a co je mít svoji čest. „Když nám oznámili, že už nemáme chodit a Olda nám musel rozdat papíry s přihláškami do Pionýra, po cestě domů z klubovny jsme brečeli jak spráskaní psi. Martin Hrdlička, který bydlel v posledním baráčku blízko u novoměstské kašny, mi později vyprávěl, jak u nich na dvorečku, nad vybetonovaným kanálkem, který je tam dodneška, s bráchou ty přihlášky roztrhali, zapálili a rituálně počurali. Takhle jsme to měli všichni, takže můžu říct, že je ze mě od roku 1970 pravý antikomunista. Protože tím zákazem mi komunismus vzal všechno, co jsem měl rád,“ zasmál se zpětně s nadhledem Luboš Jelínek.

Oldřich Sýkora nakonec našel místo na poště, kde ve společnosti kolegyň hýřil vtipy a byl velmi oblíbený, ale vevnitř ho to sžíralo. Pracoval pro telekomunikační úřad, kde pomáhal s rozšiřováním telefonní sítě a později jezdil opravovat na pionýru po vesnicích dnes už neznámé automaty na známky. Jeho dcera Helena na něj vzpomíná podobně jako Jindřiška z Pelíšků: „Výročí osvobození například slavil už 8. a ne 9. května a nechával se fotit u stolu s americkou a českou vlaječkou, prostě za všech okolností bytostný antikomunista,“ dodala. Prý to byl povahou celý Jiří Kodet, jak je znám z Pelíšků. Večer si pustil Svobodnou Evropu, což bylo zakázané, a k tomu si zapálil. A do světlíku potom hlásil rozčíleně tak nahlas, aby to všichni slyšeli, že maminka už ho uklidňovala, aby nebláznil, nebo je všechny zavřou. „Až později jsem pochopila, proč jsem například nebyla dvakrát přijata na školu. Dostudovat jsem mohla až později, o sobotách, při práci,“ zavzpomínala na Oldřicha Sýkoru jeho dcera Helena.

[[gal:25178]]

Po revoluci se Oldřich Sýkora ve svých 55 letech ke skautingu na krátko vrátil, ale připadal si už starý, z některých mladších kolegů navíc zklamaný kvůli způsobu vedení dětí, s kterým moc nesouhlasil. A dlouho na své pozici rádce vlčat, kterou si sám vyžádal, nevydržel. Do svého deníku, který si po více než dvaceti letech začal psát znova, se například o druhém táboru, kam ještě jel, vyjádřil jako o táboru plném zmaru a také si poznamenal, že takovým způsobem, připomínajícím kárání jako ve škole, se ve skautingu nepostupuje. Všechnu vinu ale házel na sebe, asi že nedokázal mladším kolegům svoje vize vštípit. Od skautů proto brzy odešel a ztrátu iluzí, i za ty roky už tolikrát pošlapané ideály, řešil tím, že z peněz, které získal v restituci, si v luxusním obchůdku pod Širokými schody, koupil tu nejdražší láhev alkoholu, co tam měli.

„Ztráta iluzí, ztráta ideálů, to je něco, co nás může každého v životě potkat,“ říká Luboš Jelínek. „Myslím si, že na Oldu to působilo dvojnásobně ... od roku 1950 do roku 1968, pak tři roky štěstí, … a pak zase dvacet let prázdnoty. Tak to asi zlomí každého,“ hodnotil s odstupem Luboš Jelínek život člověka, který ho hned po rodičích prý ovlivnil nejvíce. „Olda se s námi nepáral, ale s takovým nadšeným a frajerským přístupem nám dával najevo, že vše zvládneme, věřil v nás a tím v nás budoval sebedůvěru,“ uvedl. „Měli jsme velké štěstí, že jsme se dostali právě k němu, připravil nás na opravdový život, což se mi hodněkrát hodilo a zaslouží si, aby se na něj nikdy nezapomnělo,“ dodal s tím, že právě proto zanesli s jeho dcerou Helenou všemožné archivní materiály Oldy Sýkory a jeho ženy Kimky do místního archivu, kde je přijali s obrovským nadšením. A pokud nějaké skautské památky vlastníte taky, neváhejte se k nim přidat!