Aktuálně.cz - Finančníci z PPF se rozhodli sponzorovat Univerzitu Karlovu a hned se vynořily obavy, koho dalšího si chce Petr Kellner zavázat. V souvislosti s nejbohatším Čechem by nám ale měly dělat vrásky úplně jiné věci.

Když v roce 2000 sdělil architekt Zdeněk Lukeš svůj soud o Karlu Gottovi, hluboce jsem s ním souhlasil a souhlasím dodnes: "Tento zombie mě pronásleduje od dětství. Od poloviny 60. let kazí vkus už několika generacím…,“ napsal v Lidovkách.

Začátek kariéry

Nikdy jsem nepochopil, co se lidem na Gottově zpěvu tolik líbí. Romantické slátaniny plné falešného sentimentu, na úrovni jihoamerických telenovel se mohly doopravdy líbit některým jednodušším hospodyňkám, nikoli lidem rokenrolové generace, říkal jsem si.

Podcenil jsem nejspíš začátek jeho kariéry, v němž zpíval i rokenrol, ale především měl k dispozici semaforské šlágry, které zvedaly ze židle i mě. V muzikálu Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Kdyby tisíc klarinetů je Gott naprosto skvělý a společně s Waldemarem Matuškou, Hanou Hegerovou a Evou Pilarovou nabízí lidem inteligentní zábavu, s náznakem hlubšího, protiválečného podtextu.

Gottova popularita začíná tady a jeho obdivovatelům bylo asi později zatěžko zbavovat se svého oblíbence - stáhl je s sebou do onoho odporného lakování světa narůžovo či nezřízeného fňukání nad vlastním osudem, do světa, v němž láska a lkaní o ní je pro byznys tím nejlepším artiklem. Vše v podání sladkobolného hlasu hlavního hrdiny. Zkazil jim vkus.

Jiří Suchý říká, že ho v jeho kolaborantství chápe, protože Gott by bez zpěvu nemohl žít. Jenže Gott mohl klidně zpívat v Německu, kam se načas také uchýlil, než mu Husák poslal srdcervoucí odpustek. Ale především, Gott měl od dob svého návratu tak silnou pozici, že ani nemusel antichartu podepisovat a režim by mu stejně nekladl žádné překážky, jak to dělal ostatním.

Komunisté byli naopak v pozici velmi nepříjemné, museli zas a znovu v očích občanů i okolního světa legitimizovat svůj režim, kolaborantský vůči Moskvě, která naši zemi okupovala. A právě tomu Gott svým oportunismem napomáhal, seč bylo v jeho silách.

I kdyby byla pravda, že Gott pomáhal některým diskriminovaným kolegům a choval se k ostatním slušně, jak o něm tvrdí Jiří Černý, Gottova politická intervence je hrozivá. To byl také důvod, proč si Karel Kryl až do smrti vyčítal, že se nechal Václavem Havlem a dalšími přemluvit ke společnému zpěvu hymny s Gottem během jedné z demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 89. Tato Krylova sebe-výčitka vymezuje hranici mezi slušným a neslušným, normálním a nenormálním, přijatelným a nepřijatelným.

A v tom Gott stál na straně neslušnosti, nenormálnosti a nepřijatelnosti. Jeho nahlas sdělované konspirační představy, kterak Židé či židozednáři vládnou světu, jsou toho svědkem. Gott byl jedním z těch, kteří nastartovali současnou konspirační hysterii, již provází odpor k různým odlišnostem. Ten údajně slušný muž zneužil svou popularitu k šíření nenávistných blábolů. Neodpustitelné.

Když jsem v roce 1986 odcházel, Greenpeace a většina environmentálních hnutí nahlížely na člověka jako na „nepřítele přírody“.

Nesouhlasím s myšlenkou, že člověka a přírodu lze od sebe oddělit. Sám o sobě bych řekl, že jsem nejen rozumný ekolog, ale také ekolog-filantrop. Pro mne termín „udržitelnost“ znamená vyvážit environmentální, sociální a ekonomické priority, aby přežila nejen příroda, ale i my.

Zabývali jsme se toxickými látkami, tedy složitou oblastí, v níž jsou zkušenosti z přírodovědného oboru k nezaplacení. Protože mnohé chlorované uhlovodíky (například DDT) jsou problematické, moji kolegové ředitelé se rozhodli, že bude nejlepší veškeré chemikálie obsahující chlor rovnou zakázat.

Forbes - Izrael se vzpírá přírodním zákonům - pouštní šeď narušují zelená pole, a i když židovskému státu vysychají zásoby vody, přesto ji vyváží. Říká se mu startupový národ, ale je to také vodohospodářská velmoc, kam si pro rady jezdí Číňané i Američané. A začínají také Češi. 

Teploměr ukazuje 37 stupňů Celsia, ve stanu z bílé síťoviny je jen nepatrně chladněji, pár seschlých keříků už dávno rezignovalo a jejich listy se zplihle opírají o zem plnou hlíny a písku. Něco tu ale nehraje – na pásech umělé trávy stojí prosklené stěny, za nimi pobíhá několik chlapíků s počítači v ruce, všude se povalují kabely a klávesnice. Připomíná to hi-tech terárium, kde se místo leguánů prohánějí programátoři.

Vtom jeden z nich vyjde ven a zamíří k labyrintu trubek s chytrými vodoměry, několika dotykovými obrazovkami, kontrolními senzory a spoustou dalších hýblátek. „Tohle odpovídá 300hektarové instalaci,“ směje se padesátiletý Ram Lisaey, když na tu změť nevěřícně koukám. Stojíme v izraelském kibucu Magal, který se nachází asi 50 kilometrů severně od Tel Avivu. 

Všude kolem jsou pole nebo relativně nehostinná krajina, v podstatě polopoušť, kde občas zaprší jen během dvou tří měsíců v roce a kde ročně spadne o třetinu méně srážek než na nejsušším místě Česka. Kodérské doupě by tu čekal málokdo. 

„Tohle je budoucnost zemědělství,“ zdůrazňuje Ram. A pokračuje: „Náš systém se postará téměř o vše.“ V kostce to funguje tak, že pole je protkané sítí hadic, které ovládá centrální počítač, jenž dostává instrukce ze senzorů rozmístěných v terénu. Ty sledují vlhkost půdy i vzduchu, množství živin, předpověď počasí a dávají pokyny, kdy je třeba závlahu pustit či vypnout, kdy přidat hnojiva. Farmář vše kontroluje přes aplikaci v mobilu.

Ram i počítačoví experti – kteří zrovna přijeli, aby přímo na místě viděli, co dělají jejich řádky kódů – pracují pro společnost Netafim. Ta má dnes hodnotu více než miliardy dolarů a zdejší kibuc, tedy zemědělská kolektivistická osada, byl historicky jedním z jejích podílníků. Ačkoli společnost momentálně většinově ovládá mexický agrární koncern Mexichem, i nadále tu má část výrobních kapacit a také své vývojové středisko.

Netafim není jen tak obyčejná firma – je do značné míry paralelou izraelské historie a ukazuje, proč je židovský stát, rozlohou i počtem obyvatel menší než Česko, světovou velmocí v péči o vodu a proč si od něj nechávají radit v Indii, Číně i Kalifornii. Netafim je průkopníkem zdánlivě nenápadné technologie – kapkové závlahy.

Hodně zjednodušeně to je hadice s otvory, které po kapkách a průběžně zavlažují rostliny, přičemž voda včetně živin proudí rovnou ke kořenům a rostliny pak více plodí. A oproti záplavovému zavlažování se tím radikálně sníží spotřeba vody, což je v polopouštní zemi obklopené nepřáteli zásadní argument. Zemědělství je všude na světě, Izrael ani Česko nejsou výjimkou, největším konzumentem vody, mnohem větším než průmysl nebo domácnosti.

Od 60. let se tak díky vynálezci kapkové závlahy Simchi Blassovi a trojici kibuců, které založily Netafim, začalo dařit plnit vizi zakladatele moderního Izraele Bena Guriona o zelené, nikoli vyprahlé zemi. 

Dnes je tato technologie v Izraeli naprosto běžná, používá ji přes 90 procent farmářů, a s tím, jak sucho zasahuje v čím dál větší míře i jiné části světa, proniká Netafim a jeho hlavní konkurenti (třeba další původem izraelský podnik Rivulis) daleko za hranice Blízkého východu. „Poptávka ve světě roste velmi rychle. Výborně se nám daří v Číně, v Austrálii nebo v USA,“ dodává Ram Lisaey.

Samotné hadice, ať by byly sebechytřeji vymyšlené, by ovšem izraelskou soběstačnost nezajistily. Na tu je potřeba mít dost vody, což byl a do určité míry pořád je v regionu zásadní problém. Pro pochopení toho, proč to je problém všude kolem, jen ne v Izraeli, je potřeba přejet ze severu do centrální části, pár kilometrů pod Tel Aviv. Tam se nacházejí dvě obří fabriky, díky kterým má židovský stát přebytek vody, a může ji dokonce vyvážet do Jordánska.

Tím prvním místem je čistička odpadních vod Šafdan, která leží ve čtvrtém největším izraelském městě Rišon le-Cijon, kde mimochodem vznikla na konci 19. století úplně první židovská osada v tehdejší, ještě Osmany spravované, Palestině. Šafdan se od čističek, které známe z Evropy, liší tím, že používá více stupňů čištění včetně filtrace přes písečné duny.

Tím hlavním rozdílem ale je, že recyklovanou vodu nepouští do řeky, jak to je běžné jinde ve světě včetně Česka, ale posílá ji odděleným vodovodním systémem právě do trubek s kapkovou závlahou. „Izrael zpětně využije více než 80 procent splaškové vody, používají ji zemědělci jako závlahu. To mu pomohlo zásadně snížit spotřebu pitné vody z přírodních zdrojů,“ píše americký novinář a právník Seth Siegel ve své knize Budiž voda, již deník New York Times zařadil na seznam mezinárodních bestsellerů a kterou i sami Izraelci berou jako takovou bibli popisující jejich vlastní vodní úspěch.

Izraelské ministerstvo zemědělství užití recyklované vody odhaduje na 87 procent, přičemž průměr v EU je kolem pěti procent. V Česku se zatím objevují jen pilotní projekty, třeba golfová hřiště zavlažovaná vyčištěnými splašky. 

Druhý pilíř vodohospodářského úspěchu Izraele leží hned vedle Šafdanu – největší továrna na odsolování mořské vody na světě Sorek. Za den zvládne vyrobit až 200 tisíc kubíků pitné vody a jde o nejmodernější a nejúspornější projekt svého druhu. Podél pobřeží Středozemního moře je celkem pět velkých odsolovacích stanic, které nechala izraelská vláda postavit v posledních 20 letech a které pokrývají spotřebu domácností z 80 procent.

„Odsolovací továrny zásadně změnily situaci, lidé už vědí, že vody je dost,“ říká Delana Mikolášová, česká vědecko-technická velvyslankyně v Tel Avivu. Není to samozřejmě zadarmo – jen Sorek vyšel v přepočtu na 10 miliard korun a lidé platí v Izraeli za vodu řádově víc než většina Evropanů nebo Američané. Zatímco průměrný Čech dá ročně za vodu asi 2500 korun, Izraelci platí dvojnásobek. Ale i to je součástí jejich vodohospodářské politiky: kdo zbytečně neprotahuje svůj pobyt ve sprše a nemyje nádobí pod tekoucí vodou, má výhodnější tarif než ten, kdo má nadprůměrnou spotřebu.

Jak získávat pitnou vodu z té mořské, bylo jedním z klíčových témat, která vědcům zadal první premiér Izraele Ben Gurion. Dokonce kvůli tomu v 50. letech nechal zřídit speciální výzkumný ústav. On sám se sice masového rozvoje odsolování nedožil, ale z ústavu, jejž nechal založit, je dnes mezinárodní koncern IDE, který nejenže postavil a provozuje továrnu Sorek a další dvě v Izraeli, ale měl na starosti například i odsolovací fabriku v kalifornském Carlsbadu u San Diega, která vyšla na miliardu dolarů a je největším takovým zařízením na západní polokouli.

Izraelci totiž pochopili ještě něco – že jejich zkušenosti z budování efektivní a vynalézavé vodohospodářské infrastruktury můžou být skvělým exportním artiklem. A to nejen byznysovým, ale také reputačním a geopolitickým. Jestli Jeruzalém, dlouhodobě čelící kritice řady států kvůli konfliktu s Palestinci a úzkým vazbám na USA, něco na mezinárodní scéně potřebuje, je to šance ukázat, že umí pomáhat.

A péče o vodu v době, kdy Světová zdravotnická organizace odhaduje, že do 10 let budou 2,5 miliardy lidí žít v místech se ztíženým přístupem k pitné vodě, tento potenciál má. V menším měřítku je to ostatně vidět i v Česku, kde pražská zemědělská univerzita začala pracovat na projektu s výzkumným ústavem Volcani Center a na Křivoklátsku vytváří experimentální území, kde testují různé přístupy k zadržování vody v krajině. 

Když jdete do kanceláře gruzínsko-izraelského podnikatele Michaela Mirilašviliho ve třetím patře nenápadné administrativní budovy na okraji izraelského technologického uzlu Herzlija, nejprve vás zkontroluje bodyguard a pak vás ještě čekají dvoje dveře se snímačem otisků prstů. Za nimi je protáhlá klimatizovaná místnost, jejíž zdi zdobí hebrejské náboženské knihy a masivní dřevěný nábytek.

„Jsem silně věřící člověk, to definuje i můj přístup k byznysu,“ usmívá se 59letý muž, který má pro silné zabezpečení svých kanceláří dobrý důvod: v roce 2000 mu v Rusku unesli otce, za což byl pak za podivných okolností odsouzen a odseděl si sedm let. A tak raději přesídlil do Izraele, i když pořád má hodně byznysových vazeb v Petrohradě.

Izraelský deník Ha’arec jmění jeho rodiny odhaduje na 1,8 miliardy dolarů, dlouho měla mimo jiné kontrolní balík akcií v nejpopulárnější ruské sociální síti Vkontakte, investuje do nemovitostí, patří jí televize v Izraeli a podniká v energetice. 

„O tohle všechno se ale starají mí obchodní partneři, já většinu času věnuji téhle firmě,“ ukazuje rukou na karafu s vodou, když rusky popisuje, co ho momentálně nejvíc baví. Mirilašvili, který patří k nejštědřejším izraelským filantropům (ale také kontroverzním, část peněz v minulosti skončila u nadace napojené na rodinu vlivného politika), je majitelem firmy Watergen.

Tu uvádějí i oficiální materiály izraelského ministerstva zahraničí jako příklad progresivních inovátorů, kteří mohou zlepšit svět. A jen tak mimochodem u toho vylepšit izraelskou pověst. „My v podstatě děláme zázraky, měníme vzduch na vodu,“ usmívá se miliardář, který neopomene zmínit, že rád a často jezdí do Karlových Varů a že Miloš Zeman je skvělý člověk a prezident, na něhož by Češi měli být hrdí.

Jeho firma, již koupil před lety jako startup od někdejšího armádního důstojníka, už po světě instalovala několik tisíc zařízení, která dokážou vyrobit až pět tisíc litrů vody denně. Princip je prostý: větrák nasaje vzduch, který se nejdřív zahřeje, pak ochladí a pomocí kondenzace přemění na vodu, jež následně putuje do rezervoáru, v němž průběžně cirkuluje, aby se zabránilo rojení bakterií. Klienty jsou prý jak neziskové organizace, které stroje o velikosti jedné až dvou toitoiek umístí do oblastí postižených přírodní katastrofou, tak lokální úřady, které mašiny dají třeba do škol.

„Najdete nás v Chile, ve Vietnamu, v Indii, pomáhali jsme v USA po řádění hurikánů,“ doplňuje Mirilašviliho jeho dlouholetý spolupracovník Michael Rutman, který má na starosti obchod a marketing. 

Watergen se může pochlubit řadou cen, technologický časopis Fast Company ho zařadil mezi 50 nejinovativnějších firem světa, mezi technologické lídry ho vybrali na Světovém ekonomickém fóru v Davosu i na veletrhu spotřební elektroniky CES v Las Vegas.

To, že firma všude vyvěšuje izraelské vlajky, přesně pomáhá tomu, oč usiluje Izrael – aby byl vnímán nejen jako „startup nation“, ale také jako „water powerhouse“. 

Ostatně i Michael Mirilašvili, který se při rozhovoru několikrát odvolává k Bohu a k tomu, že Nejvyšší vede jeho ruku, nakonec připouští, že to všechno může jednou být i moc dobrý byznys. 

Watergen chce ještě letos uvést na trh malé zařízení pojmenované Genny, které by mělo v kancelářích a domácnostech nahradit dávkovače a barely s vodou (které jsou podle Rutmana, majícího vždy po ruce nějaký marketingový slogan, hotovým semeništěm bakterií a infekcí). Navíc firma, jež má přes 300 zaměstnanců a výrobny v Izraeli i USA, vyvíjí zařízení, ze kterého pro cestující v autě poteče čerstvá voda.

 To už úplně jako humanitární záchrana světa nezní, namítám a Michael Mirilašvili se souhlasně zasměje: „Někde musíte vydělat, abyste jinde mohl rozdávat. Tak to chodí.“

Luboš Kreč, Forbes

Deník Referendum - Výroční zpráva Agrofertu ukazuje, že Babišovo impérium začíná mít velké potíže. Pro holding se stává obtížnějším ždímat veřejné prostředky i kvůli mnohem větší kontrole médií, opozice a EU. Problémy Agrofertu jsou tak oceněním jejich práce.

Agrofert zveřejnil výroční zprávu za loňský rok. Nejpodstatnější je trojice informací: 1. Zisk společnosti klesá, vloni byl nižší než příjem z dotací holdingu. 2. Agrofert je stále více zadlužený, podle obecných ukazatelů lze hovořit o tom, že se přiblížil k hranici předlužení. 3. A nakonec: nově si Agrofert půjčil také od bank asijské provenience. Jmenovitě od: Industrial and Commercial Bank of China Ltd., The Korean Development Bank, United Tchaiwan Bank a Bank of China.

Agrofert je stále prosperující společností a největším zaměstnavatelem v České republice. Má ale vážné problémy. Jestliže platí, že Andrej Babiš odešel do politiky proto, aby mohl hájit finanční zájmy svého podniku, což je verze, pro níž dlouhodobě přinášíme řadu důkazů, naskýtá se nyní otázka, zda se jeho mise povedla. 

Za krkem premiérovi České republiky a jeho blízkým stále sedí trestní stíhání v souvislosti s podvodně získanou dotací na farmu Čapí hnízdo, případně další, potenciálně mnohem závažnější trestní stíhání kvůli daňovým únikům při reklamních zakázkách mezi dceřinými firmami Agrofertu a Čapím hnízdem. Dále je tady Babišův střet zájmů, kvůli němuž může Agrofert brzy přijít o evropské dotace. Státní zemědělský intervenční fond ostatně preventivně stopnul proplácení dotací Agrofertu od února 2017, tedy od doby, kdy Andrej Babiš vložil Agrofert do svěřenských fondů, aby tak obešel zákon o střetu zájmů. 

Jak na takové potíže svého klienta pohlížejí banky? Vidí v něm riziko, shodují se ekonomové.

Není tedy divu, že po několika letech v řadě, kdy vkládal Agrofert výroční zprávu do obchodního rejstříku ve strojově čitelné podobě, ji nyní vložil pouze nascanovanou. Aby zkomplikoval život všem, kdo by v ní chtěli něco hledat…

Zisk se propadá
Podívejme se tedy podrobněji na to, co se v ní lze dočíst. Čistý zisk společnosti se propadá. Vloni činil 1,7 miliardy korun – což je pro srovnání pětina zisku v roce 2015. Tržby společnosti přitom zůstaly zhruba stejné. Příjem z dotací je dokonce vyšší než zisk. Vloni to bylo skoro 1,8 miliardy – z toho 1,5 miliardy nárokových zemědělských dotací na obhospodařovanou půdu a chovaná zvířata. Zbytek – 276 milionů – tvořily investiční dotace, včetně dnes již téměř legendární „inovativní“ linky na výrobu toustového chleba za sto milionů korun.

Nižší zisk za loňský rok Agrofert avizoval již na jaře s odkazem na vyšší ceny zemního plynu, což mělo dopad na výtěžnost produkce dusíkatých hnojiv. Právě hnojiva a pekárenské odvětví – to zase kvůli problémům německé pekárny Lieken – zůstala pod plánem holdingu.

Agrofert je stále více zadlužený. Ke konci loňského roku měl u bank napůjčováno 43,9 miliard korun, což je o osm miliard více než o rok dřív. Jak upozorňuje novinář David Tramba v Euru, výše zadlužení sama o sobě nemusí být problém. „Finanční analytici a bankéři proto sledují hlavně poměr dluhu k provoznímu zisku před odpisy – neboli EBITDA. Jenže právě tato EBITDA firemní skupiny Agrofert loni klesla z 13 na 11,7 miliardy korun. Dluh tak vychází na 3,7násobek provozního zisku před odpisy. Obecně platí, že od trojnásobku začíná být dluh pro firmu problém a od cifry čtyři výše se již hovoří o předlužení,“ pokračuje.

Ještě v březnu tohoto roku přitom výkonný ředitel Agrofertu Josef Mráz v rozhovoru pro e15 řekl: „Domníváme se, že s ohledem na rozsáhlou investiční aktivitu je hodnota do 3,5 v pořádku.“ Agrofert je na tom tedy hůře, než si sliboval letos na jaře.

Za zmínku stojí také to, že krátkodobé úvěry Agrofertu – tedy ty, které mají splatnost do jednoho roku – činí 32,8 miliard. Jde přitom o úvěry, které si firmy obvykle berou při nedostatku peněz. Podle ekonomů oslovených Deníkem Referendem to ale může také znamenat, že banky vidí v Agrofertu větší riziko. Objem krátkodobých úvěrů Agrofertu v roce 2018 oproti předchozímu období vzrostl o jedenáct miliard. 

Výroční zpráva za rok 2018 také poodhaluje problémy chemičky Duslo sídlící v Šale na Slovensku. Právě Duslu banka překlasifikovala dlouhodobý úvěr na krátkodobý. Jinými slovy požaduje jeho dřívější splacení. 

Chemička totiž porušila smluvní finanční podmínky navázané na výsledky hospodaření a úroveň zadlužení. Duslo čerpalo ke konci roku úvěr ve výši 112,5 milionů eur, porušilo však smluvní podmínky, jako je poměr čistého dluhu k zisku před odpisy a zdaněním. Řečeno polopatě, společnost měla nedostatek finančních prostředků. Kvůli nízkým výdělkům chce banka své peníze zpět rychleji.

Babiš narazil na svobodná média a občanskou společnost 
Co to všechno znamená? Z analýzy, kterou jsme zveřejnili v knize Žlutý baron, vyplývá, že dotace, daňové úlevy či investiční pobídky byly vždy stěžejní součástí tvorby zisku Agrofertu. Andrej Babiš nebudoval nové podniky (s výjimkou Preolu, který by ale nevznikl bez systému dotační mašinerie pro biopaliva první generace), naopak metodou nepřátelských převzetí nebo s pomocí politických konexí přebírá jiné podniky a firmy.

Do politiky vstoupil proto, že se začala hroutit politická hegemonie ODS a ČSSD, v nichž měl své lidi (mj. Jaroslava Faltýnka či Richarda Brabce), kteří se starali o jeho zájmy – o to, aby mu šly zákony a exekutiva na ruku. Inspirován Věcmi veřejnými zdokonalil marketingový model, kdy něco jiného vypráví lidem o svých politických motivech, a něco zcela jiného dělá. Začal ve velkém přihrávat příjmy svému podniku. A také díky vlastnímu mediálnímu impériu se mu to dařilo maskovat.

Zpočátku to vycházelo, připomeňme si, že za čtyři roky, které strávil na ministerstvu financí, se jmění Andreje Babiše podle časopisu Forbes zvýšilo o 48 miliard, neboli o miliardu měsíčně. Jenomže to, co původně vypadalo jako geniální plán, začalo narážet na občanskou společnost, nezávislá média, svobodné šíření informací a Evropskou unii. Ždímání veřejných rozpočtů, což byl základní byznysový model Agrofertu, se stává čím dál obtížnější s tím, jak je na ně díky všemožným snahám svobodných médií a občanské společnosti stále více vidět. 

Není to jistě jediný důvod současných problémů Agrofertu, ale podle expertů, kteří vidí do poměrů v podniku, s nimiž jsme mluvili, patří k nejpodstatnějším. Finanční problémy Agrofertu jsou tak paradoxním oceněním práce jeho odpůrců. 

Andreji Babišovi se navíc nepodařilo ovládnout stát v míře, aby jej mohl řídit zcela jako autokrat, a nezdá se, že by se mu to ještě mohlo podařit. Narazil na strop své popularity – podpora nemá proč růst a bude se naopak spíše už jen drolit. 

Babiš působí uštvaně, ve sporech s vrtošivým hradním pánem tahá za čím dál kratší konec. Přitom jeho nesporný, byť pochybný, talent Agrofert budovat jako predátorský a na veřejných rozpočtech parazitující kolos nyní firmě schází, vyčerpává ho politika, v níž ale z více důvodů prostě není tak úspěšný jako figury typu Orbána či Putina, v nichž se zhlíží. 

Babiš si prostě podle všeho ukousl příliš velké sousto, přecenil se. A zdá se tak, že konec jeho mediálně-politického projektu nemusí být daleko. Přesně řečeno dost možná se čeká už jen na moment, kdy se vůči němu objeví dostatečně silná věrohodná alternativa.

Zuzana Vlasatá, Deník Referendum

Dvě černé limuzíny BMW 7 zastavují před schodištěm do Národního technického muzea v Praze. Z jedné vystupuje usměvavý muž ve středním věku, z druhé mladší štíhlý chlapík v obleku, se strništěm a s o poznání vážnějším výrazem. Dvě generace průmyslovo-zbrojního kolosu, zakladatel a jeho nástupce. Otec Jaroslav a syn Michal Strnadovi mají už více než rok jasně oddělené pracovní role i denní program, dva vozy se dvěma osobními řidiči jsou tedy nutností.

Jaroslav Strnad, zakladatel skupiny Czechoslovak Group (CSG), do které dnes patří desítky firem včetně výrobců nákladních vozů Tatra a Avia, hodinek Prim či významného obchodníka a výrobce zbrojní techniky Excalibur Army, se v Praze dnes příliš nezdrží, neboť několik dní v týdnu úřaduje v Ostravě a okolí, kde se snaží zachránit zbytky někdejšího vítkovického impéria Jana Světlíka. Ostatně ani na společném focení se příliš nezdrží. Naproti tomu syn Michal, který před rokem po otci převzal vedení rozsáhlého holdingu včetně stoprocentního akciového podílu, se v pražské centrále pohybuje častěji.

Operace, nad kterou na trhu mnozí kroutí hlavou s tím, že jde pouze o účelový krok v rámci konkurenčního boje, z Michala Strnada udělala jednoznačně nejmladšího českého miliardáře, jehož majetek Forbes odhaduje na 6,7 miliardy korun. Hlasy z trhu hovoří o tom, že Jaroslavu Strnadovi údajně škodily nálepky muže s vazbami na Rusko, a tak se raději stáhl mimo skupinu. Oba muži však přeskupení rodinných sil přisuzují spíše přirozené generační výměně, přestože Jaroslavovi je pouhých 47 let.

„Skupina rostla velmi agresivně, úspěšně kupovala řadu firem. V bojích o zakázky ale šla často na hranu, která už pro mnohé byla nepřijatelná. Ale to není ani tak o Michalu Strnadovi nebo jeho otci, jako spíš o lidech kolem nich. To je alespoň moje zkušenost. Stejně tak vnímám generační výměnu spíše jako krok vynucený okolnostmi,“ říká dlouholetý šéf jedné z konkurenčních zbrojních firem, který ale nechtěl uvádět své jméno.

Na podobná tvrzení jsou Strnadovi zvyklí. Jejich velikost i zapojení ve státních zakázkách si o to vyloženě říkají. V minulosti měli například velmi vypjatý vztah s dalším významným zbrojním obchodníkem Omnipol, který patří rodině Richarda Hávy. Dnes už mezi oběma podniky prý panuje klid zbraní. Podobné spekulace nechávají Michala Strnada v klidu.

„Mám mladšího bratra, který studuje vysokou školu v zahraničí. A někdy si doma děláme legraci, že táta teď musí ve Vítkovicích vybudovat další skupinu, kterou předá jemu, aby mu to nebylo líto,“ odlehčí téma během focení Michal a zprvu nepřístupný výraz rychle vymění za šibalský úsměv.

V 26 letech se snaží si tíhu své pozice nepřipouštět, stejně jako přívlastek nejmladšího miliardáře. „Vždycky jsem bral, že je to rodinná firma, a vůbec jsem neřešil, jestli je podíl napsaný na mě, nebo na tátu. To, že se teď o mně více píše a jsem vidět, beru jako součást práce. Snažím se to moc neřešit,“ říká.

Ať už bylo motivací pro předání holdingu, zastřešujícího desítky firem v Česku a na Slovensku v mnohdy strategických odvětvích, cokoli, o bílém koni ve smyslu nastrčené figurky nemůže být řeč. Michal Strnad firmu řídí z pozice skupinového ředitele už čtvrtým rokem, v rodinném byznysu se pohybuje od 12 let a přes svoje mládí toho stihl už poměrně dost. „Od 12 let jsem prázdniny trávil ve skladu, kde dělala vedoucí moje babička.

Vstávalo se v pět ráno každý den. Když jsem byl starší, to už byl Excalibur, nakoukl jsem do obchodu, marketingu, IT až po samotnou výrobu. Táta mě začal brát na stále důležitější jednání. Zkušenosti jsem načerpával postupně a stále je načerpávám,“ popisuje.

Vedle toho už na gymnáziu rozjížděl vlastní byznys, s kamarády z Pardubic například provozovali opravnu autoskel. Později studoval VŠE a bakaláře má z České zemědělské univerzity. Na škole ho to ovšem příliš nebavilo. „Byla to taková nutnost, ale táhlo mě to spíš do byznysu. Kdybych se měl dnes rozhodovat, vysokou školu v Česku bych asi nestudoval, snad jedině v zahraničí,“ uvažuje.

V pozici výkonného šéfa holdingu s mnohamiliardovým obratem a několika tisíci zaměstnanců se ocitl, když mu bylo 22 let. Přiznává, že získat si respekt o generaci starších a zkušenějších kolegů bylo zprvu těžké.

„Táta už to dělat nechtěl, chvíli jsme tam měli externího člověka, ale i lidé z okolí nám říkali, že by to měl dělat někdo z rodiny. Aby zaměstnanci cítili, že je to pořád rodinná firma, že jsme u toho a že na skupinu dohlížíme. A tak do toho zasvětil mě. Já do té doby dělal obchod, takže jsem k tomu měl blízko. Hodně mi pomohli lidé z vedení, kteří skupinu budovali už s otcem. S nimi jsem musel navázat vztah a získat jejich důvěru,“ vzpomíná.

Jako hlava holdingu se svou pozici snaží udržet spíše na úrovni strategického řízení a supervize, do řízení jednotlivých firem se příliš nevměšuje.

„Snažím se věci učit, načítat, abych byl pro manažery firem rovnocenným partnerem. Ale v praxi je vedení firem maximálně autonomní, hlavní díl zodpovědnosti leží na ředitelích jednotlivých společností. My už pak spíše řídíme společné synergie a nějakou celkovou strategii skupiny. Když je ale vyloženě potřeba, řeším situaci v dané firmě detailně,“ popisuje manažer svou úlohu, zatímco s otcem pózuje u muzejní expozice věnované tradičním československým značkám skupiny CSG, jako je Tatra, Avia nebo Prim.

Oba muži mají viditelně přátelský vztah, navzájem si zkontrolují límečky u košile a zavtipkují o ubývajících vlasech. „Bohužel i v tomhle jdu asi v tátových stopách,“ ušklíbne se mladší z dvojice. Zvážní, až když se bavíme o právních parametrech předání společnosti, které proběhlo v loňském roce. Opravdu otec předal své životní dílo bez výhrad? A neponechal si žádnou páku, kdyby se mu třeba nelíbilo směřování skupiny pod synovým vedením? „Žádný právní mechanismus tam není, žádná tajná smlouva v trezoru. Jediné, co to koriguje, je morální odpovědnost. Máme hodně přátelský vztah, jsme spíše parťáci než otec se synem, což je dané i tím, že mě měl v 19 letech, máme k sobě blízko,“ popisuje Michal, zatímco jeho otec se loučí a svižným krokem míří ke služebnímu vozu, který ho veze na další pracovní štaci mimo Prahu.

„Pořád má autoritu, to je jasné. Ale po počáteční fázi, kdy měl tendence mi do toho mluvit, dnes už řeší hlavně svoje věci ve Vítkovicích. Zajímá se, jak se máme, někdy pomůže vztahově, když je potřeba, ale do řízení nezasahuje,“ naznačuje rozvržení rolí Michal Strnad, jenž skupinu řídí z pozice předsedy představenstva, zatímco otec si drží místo v dozorčí radě.

Skupina má za sebou celkově úspěšný, ale přece jen náročný rok. Pokles byznysu zastihl výrobce nákladních vozů Tatra, který je účetně součástí CSG teprve od loňska. Tržby jí klesly o bezmála dvě miliardy, na 3,8 miliardy korun. EBITDA skončila dokonce v minusu. 

„Měli jsme tam určité problémy s obchodem a manažerským řízením. To se podařilo vyřešit návratem pana ředitele Karáska. Ale firmu ovlivnily i další události, které nešlo předvídat,“ říká. Tatře se totiž posunuly některé zakázky z loňského roku. Zejména ty, kde zákazníkem byly státy a jejich armády. „Vypadla nám také velká zakázka do Saúdské Arábie. Ve vozech jsou totiž součástky ze zemí, jejichž úřady odmítly udělit na tento konkrétní typ exportní povolení. Kvůli vraždě saúdskoarabského novináře. To jsou věci, které náš byznys ovlivňují.“ Letošní čísla Tatry už ale podle něj vypadají lépe. „Máme kontrakty do konce roku, naopak se bavíme o zvyšování výroby, letošní rok zřejmě předčí naše očekávání,“ hodnotí kondici jedné z klíčových firem holdingu jeho šéf.

Pod jeho vedením se holding rozdělil na nové divize. Jedna – anglicky označovaná jako Land Systems – zastřešuje všechny společnosti v obranném průmyslu v čele s obchodníkem s bojovou technikou Excalibur Army. Druhá nově vzniklá divize je Aerospace, kam spadají například radarové systémy Eldis či společnosti na servis vrtulníků a letadel a výcvik pilotů pod European Air Services a Slovak Training Academy. Třetím je automotive, kam kromě tatrovek Strnadovi zařadili také Avii a výrobce brzdových systémů pro kolejová vozidla Dako. Poslední kategorií jsou „různé“, kam spadá třeba Elton hodinářská se značkou Prim či systém bezpečnostních schránek 24safe.

Výsledkem je, že souhrnné tržby firem, kde má Michal Strnad přímo či nepřímo podíl, loni přesáhly 23 miliard korun. Z toho konsolidovanou část pod skupinou CSG tvoří odhadovaný obrat přesahující 11 miliard. EBITDA zisk CSG by se přiblížil dvěma miliardám korun. Vedle toho ale rostou také dluhy. Jen v dluhopisech má CSG necelé dvě miliardy korun, další miliardy má skupina napůjčované v provozních a akvizičních úvěrech.

„Máme to pod kontrolou. Samy dluhopisy nám přikazují dodržovat velmi přísnou úroveň zadlužení, kterou s rezervou plníme. Dáváme si na to pozor. Po loňském roce, který jsme si hodně odmakali, vypadá ten letošní výborně. Máme velké zakázky, řadu věcí na dofakturaci. Dotahujeme projekty, které se rozbíhaly třeba v roce 2017,“ glosuje situaci firmy.

Ačkoli i on očekává na trhu mírnější ekonomické zpomalení, vážnějších dopadů na podnikání Czechoslovak Group se neobává, neboť nejdůležitější projekty skupiny z oblasti obranného průmyslu ekonomický cyklus příliš neovlivňuje.

Firma má za sebou po letech akviziční vlny klidnější období. Aktuálně chce její šéf a majitel v jedné osobě investovat spíše do stávajících firem a jejich produktů. „Už rok a půl skupinu stabilizujeme a peníze, které vyděláme, chci investovat zejména do lidí a produktů. Maximálně přikupovat menší firmy, které logicky doplní naše portfolio,“ vysvětluje. 

Naopak se na trhu hovoří o tom, že některé z velkých firem CSG mohou být v budoucnu na prodej. Nejčastěji je zmiňován Kovosvit MAS, výrobce velkých obráběcích strojů. „Na úrovni skupiny se bavíme o tom, které společnosti budeme dlouhodobě rozvíjet a které se už nehodí do našeho mixu. Ale žádné rozhodnutí zatím nepadlo,“ odmítá spekulovat muž, který se zároveň musel vypořádat s politickým rozměrem rodinného byznysu, do něhož vstupuje geopolitika, lobbing na nejvyšší úrovni i tvrdý konkurenční boj.

„Asi to není jako převzít po otci pekárnu. Na druhou stranu se v tomto oboru pohybuju odmalička, mám ten obor rád, práce mě hrozně baví a to je základ. A navíc mám kolem sebe zkušenější kabrňáky, kteří mi pomáhají.“ Zatímco Jaroslav Strnad svého času odrážel nálepku podnikatele s vazbami na Kreml, obzvláště v souvislosti se svým slovenským společníkem s ruskými kořeny Alexejem Beljajevem a faktem, že původním obchodním artiklem byla zejména modernizovaná sovětská technika, současné rozprostření byznysu naznačuje, že Strnadovi našli nové spojence zejména v amerických kruzích.

Obchod se sovětskou technikou podle Michala Strnada totiž není překážkou pro obchodní vazby na Západ, a už vůbec to nevypovídá nic o napojení skupiny na Rusko. „Významnými odběrateli této techniky byly Nigérie či Irák. Loni jsme dodávali také na Ukrajinu. Původem sovětskou techniku používají i spojenci USA, proto se o toto portfolio zajímají i Američané. Východní techniku díky CSG nemusí dodávat Rusko, ale výrobce ze státu NATO,“ vysvětluje mladý zbrojař.

Kromě aliance s americkým zbrojařským gigantem General Dynamics, jejímž výsledkem je třeba licenční výroba obrněnců Pandur, jde například o čerstvou spolupráci s americkou zbrojní společností Raytheon. „Aktuálně investujeme hodně peněz a energie do divize Aerospace, zejména do výcvikových center pro piloty. Máme v Košicích společnost Slovak Training Academy, kde ve spolupráci s Raytheonem cvičíme piloty na nejrůznějších typech vrtulníků. Většinou jde o Afghánce. Máme vlastní velkou vrtulníkovou letku. Jsme také jediná soukromá firma v Evropě, která vlastní civilní verzi slavného vrtulníku UH-60 Black Hawk,“ vypichuje zajímavost v podobě ikonického stroje, který si zahrál ústřední roli ve filmu o bitvě v somálském Mogadišu Black Hawk Down.

Pavel. P. Novotný, Forbes

E15 - Vznik Československa je zatížený třemi lžemi. Lží o utrpení, lží o boji proti Rakousku a lží o českém charakteru. Děti se stále učí o rakouském útlaku, aby se vzápětí dozvěděly, jak v té době vznikala vrcholná díla české literatury, říká historik Jiří Rak.

Kdy nastal v úvahách českých politiků zlom, kdy začali jednoznačně preferovat vznik samostatného českého státu před setrváním ve svazku s Rakouskem-Uherskem?

Je to až rok 1918. Těžko ale najít nějaký konkrétní bod zlomu, šlo o postupný proces. Určitým milníkem byla smrt císaře v roce 1916. Umřel František Josef I. a lidé si řekli „končí jedna etapa“. Karel I. se ještě snaží situaci změnit, ale mnozí mají pocit, že už je pozdě. Pro Čechy mělo smysl Rakousko v pojetí Palackého – mocnost mezi Německem a Ruskem. Toto Rakousko Češi podporují. V momentě, kdy se Rakousko přiklání k Německu, ztrácejí zájem. Ve stejném okamžiku ztrácí Rakousko smysl i z hlediska spojenců, tedy Dohody. 

Bylo ještě v létě 1918 možné monarchii zachránit?

Samozřejmě, že bylo. Situace na frontě nebyla pro Rakousko nijak špatná. Zhroutila se ruská fronta, centrální mocnosti získaly Ukrajinu, obilnici Evropy. Zhroutila se rumunská fronta. Ani na italské frontě to pro Dohodu nevypadalo nejlépe. Šance na udržení monarchie tedy byla. Rozhodující bylo stanovisko Dohody, která připustila vznik národního státu. Rakousko rozhodně nerozbili Češi, jak si někdy nalháváme do kapsy. To je ostatně vidět na tehdejší české politice, která neustále držela dvě želízka v ohni. Z jejich pohledu to bylo celkem zodpovědné stanovisko. S tím se pojí zajímavý paradox: v posledních několika válkách Češi skončili v táboře vojensky poražených, a přesto se cítí být vítězi. V první světové válce bylo Rakousko poraženo a Češi se cítí být vítězi. Ve druhé světové válce jsme byli součástí Velkoněmecké říše, a přesto se cítíme být vítězi. Studenou válku jsme také nevyhráli, a přesto jsme oslavovali.

Zůstává tenhle pocit vítězství smíšeného s porážkou někde v nás?

Nemám rád ani přehnané vychvalování sebe sama, ani zbytečné bičování se. Těžko tehdejším politikům nejednoznačný postoj zazlívat, malé národy musejí dějinami vždycky nějak proplout. Čeští politici ale museli zpětně odůvodnit, proč se rozhodli vytvořit samostatné Československo, a tady už to začíná „smrdět“. Tak vznikla legenda o útlaku pod Rakouskem, ty známé pojmy jako třeba žalář národů. Když se na to podíváte nezaujatě, tak to dlouhé 19. století, od Velké francouzské revoluce do začátku první světové války, tak je to jedno z nejúspěšnějších českých století. Etnikum, které nemá nic, nemá elity, se po sto letech mění v moderní národ, který má univerzitu, vlastní hospodářství, vlastní politiku. A všechny tyto změny proběhly v rámci Rakouska, které vstupuje do první světové války s všeobecným hlasovacím právem.

Jako jedna z mála zemí Evropy…

No samozřejmě! Vadí mi, že se o tom nemluví! Nechápu, jak mohl Masaryk, který se do Říšské rady dostal na základě přímého a rovného volebního práva, připustit vznik legendy o útlaku. Nejde ale zdaleka o jedinou legendu, která odůvodňuje nezbytnost vzniku Československa. Vznik Československa je zatížený třemi lžemi. Lží o utrpení, lží o boji proti Rakousku a lží o českém charakteru. Vždyť co se říká o Švejkovi? Že to je oslava ulejváctví... Švejk ale přece chce bojovat za Rakousko do roztrhání těla. Ulejváctví naopak oslavují oficiální republikové spisy. V oficiální publikaci Domov za války je ulejváctví a simulování vydávané za boj proti Rakousku. Když oficiální místa nemohla popřít zjevnou loajalitu českých velikánů k Rakousku, označila to za vynucený postoj. Raději tedy narušíme morální integritu lidí jako Palacký, než abychom připustili, že to mysleli upřímně.

Kdy se k samostatnému státu začala klonit česká veřejnost? 

To byl květen 1918, kdy bylo výročí položení základního kamene Národního divadla. Konaly se velké oslavy, v podstatě taková „generální zkouška“ na 28. říjen.  Právě s Národním divadlem se pojí jeden z velkých mýtů národního obrození. Lidé tehdy věřili, že divadlo bylo postaveno díky celonárodní sbírce drobných střadatelů. Každý sociolog vám řekne, že když většina lidí věří, že je něco pravda, tak s tím nehnete. Národní divadlo se samozřejmě z těch „krejcarů“ nepostavilo. Dodnes se často neuvádějí dary císařské rodiny a i velkých aristokratických rodin, které daly desetitisíce zlatých. Stavba byla samozřejmě pojištěná, takže druhá sbírka po požáru už byla čistě manifestační, aby si národ mohl říct „my sami“.

Spolu se vznikem Československa se objevil i umělý koncept československého národa a nová republika tak vznikla jako stát jednoho národa. Čeští Němci zůstali stranou. Byla to chyba?

Tohle je diskuze, která se ve spojení s rokem 1918 vede velmi často. I filozof Jan Patočka zastával myšlenku, že český národ měl vzniknout jako dvojjazyčný. Je to strašně krásná myšlenka, ale nereálná. České národní obrození startovalo úplně zezdola, v situaci, kdy zde žádný národ v novodobých měřítkách nebyl. Na začátku 19. století byla situace lidí, kteří mluvili česky, a těch, kteří mluvili německy, nesrovnatelná. Němci tvořili nejen geograficky, ale i kulturně obrovský národ. Německy mluvící lidé neviděli důvod, proč by se měli přihlásit k českému národu. V tomto kontextu se někdy uvádí příklad Švýcarska. Ale koho tam máte? Němce, Italy, Francouze – ti všichni mají v zahraničí svoje obrovské kulturní zázemí. Rétorománi se udrželi jen v několika alpských údolích.

Proto se zrodila idea československého národa. Největším průšvihem roku 1918 je rozpor mezi historickým a přirozeným právem. USA hlásají přirozené právo a celá Evropa je následuje. U nás vyvstává otázka, co s Němci. Sudety se cítí jako německé, to ale Dohoda nemůže připustit, protože poražená německá strana by z války vyšla vlastně územně posílená. Takže Dohoda musí své vlastní principy porušit. V Československu se na západě jde podle práva historického, podél historických hranic Čech. Na Slovensku, které je tisíc let součástí koruny uherské, je nutné uplatnit přirozené právo. Tím si Československo zadělalo na pozdější problém a jen to dokazuje pravdivost Masarykovy teze, že státy zanikají se stejnými idejemi, se kterými vznikly.

Jak se historik dívá na české legionáře, kteří byli z rakouského pohledu dezertéry?

Čistě podle práva to samozřejmě byli zrádci, ale situace nebyla takhle jednoznačná. Trochu bych tu otázku otočil. Když vznikly legie, řada jejích členů přešla k Rudé armádě. Legie je popravovaly. Má armáda složená z dezertérů právo popravovat své vlastní dezertéry? Pak zde bylo mnoho převlékačů kabátů, kteří kolem 28. října náhle pochopili, že jejich srdce bije česky. Básník Svatopluk Machar jako generální inspektor vznikající československé armády proti nim vždy obhajoval důstojníky, kteří zůstali věrni císaři až do konce. O legiích nám ostatně dodnes chybí objektivní práce, nejdřív jsme je adorovali a pak jsme je hanili. Za První republiky dotvářela obraz legionářů třeba i legenda o 28. pluku. Ten měl o velikonocích 1915 přejít k Rusku, dokonce i s muzikou. Představa, jak v březnu v Karpatech, ve sněhu, v zemi nikoho, pochodují vojáci přes frontu za zvuku vojenské hudby, překonávajíce přitom zátarasy z ostnatého drátu, je prostě absurdní. Později se ukázalo, že to tak není, že se jen pluk dostal do bojů, utrpěl ztráty a řada vojáků byla nějakou dobu nezvěstná. Pluk byl obnoven a dokončil válku s rakouskou ctí. Legenda ale už kolovala po Praze.

Když se podíváme po českých městech, tak tato legenda žije v názvech ulic dodnes. Nejen u nás, ale i v Polsku žije legenda o pluku, který přešel na východní frontě k nepříteli. Ale pozor, Poláci vytvářeli své legie na německé straně. Zatímco Češi měli hromadně přejít k Rusům, tak Poláci podle legendy zběhli z ruské armády k Němcům. Kdyby to všechno byla pravda, tak by na jedné frontě musel být strašlivý provoz. Ale myslím, že na této verzi trvají už jen romantici z Vojenského historického ústavu.

Předloni jste se stal čestným předsedou strany Koruna česká. Kde je místo této strany na české politické scéně?

Žádají pro monarchii spravedlnost. Aby když se mluví o české demokratické tradici, aby se vzpomnělo i 19. století. Aby nepanovala schizofrenie, kdy se děti v hodině dějepisu dozvídají, že Češi pod Rakouskem úpěli, a po přestávce se v hodině češtiny učily, že v té době vznikala velká česká literatura. Mělo by dojít k obnově mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, který byl v listopadu 1918 stržen vlasteneckým davem? Ano. Dneska už snad probůh většina lidí ví, že tam nestál kvůli Bílé hoře, ale jako poděkování Panně Marii za úspěšnou obranu Prahy před Švédy v roce 1648. Celé stržení sloupu rozvášněným davem bylo zinscenované. Na místě už byli připravení hasiči, nachystaná lana. Dav, který šel z Bílé hory, prošel přes Karlův most, kde mohl naházet do Vltavy všechny barokní sochy. Zde ale čekali členové národního výboru, kteří jim to rozmluvili, protože by to byla obrovská mezinárodní ostuda. 

Vnímají Češi Rakousko-Uhersko stále jako „žalář národů“?

Myslím si, že ne. Víte, během 20. století Češi poznali, co je průšvih. Když v roce 1917 vznikl slavný Manifest spisovatelů (první oficiální projev nesouhlasu Čechů s nadvládnou Rakouska-Uherska – pozn. aut.), byl Alois Rašín vězněný v rakouském Möllersdorfu. Manifest mu poslali poštou do vězení, a jak Rašín později vzpomíná, četl si jej na dvoře věznice a byl z jeho textu nadšen. Neváhal proto a napsal autorům dopis, aby pod manifest připojili jeho podpis. Představte si něco takového za bolševika… Dokladem rakouské perzekuce byl pro Čechy Karel Havlíček Borovský a jeho „ozdravný“ pobyt v Jižním Tyrolsku. Tehdy Češi neměli srovnání, ale dneska už ho máme. Proto mi vadí, když i dneska někdo uvádí, že jsme za Rakouska úpěli. Jaký odkaz po sobě Rakousko-Uhersko zanechalo do dnešních dní? Je v nějakém ohledu dodnes relevantní? Jednoznačně v oblasti práva. Všeobecným občanským zákoníkem se dodnes inspirujeme. První rakouská ústava vzniká v roce 1848, Prosincová ústava z roku 1867 je považovaná za vůbec nejliberálnější ústavu své doby. Významný je také důraz na uplatňování práva, už předrevoluční Rakousko (před rokem 1848 – pozn. aut.) je jednoznačně právním státem.

E15, Štěpán Bruner

O nedělní demonstraci na Letné se stále objevuje řada fám a lží. Mnohdy je šíří politici, jindy anonymní maily. Tady je deset otázek a deset odpovědí:

1. Zpochybnění výsledku voleb? Nikdo nedemonstroval proti výsledkům hlasování. Nikdy nepadl argument, že lidé nemají respektovat volby, nikdo neblokuje parlament či vládu. Demonstrující chtějí naopak dodržování zákona, transparentní politiku, vyvození osobní odpovědnosti, vyřešení nebývalého střetu zájmů, jemuž premiér čelí, odstoupení trestně stíhaného politika. To není revoluční požadavek, spíše je podivné, že se někdo takovým apelům diví. Vše mají v rukou zvolení politici.

2. K čemu to je? Andrej Babiš i Miloš Zeman mají možnost své názory sdělovat skrz tiskové konference či média (dokonce i vlastní). Veřejnost tuto možnost nemá a hledá prostě platformu, jak se vyjádřit. Demonstrace jsou příležitostí, jak být slyšet. Ostatně to byl právě Andrej Babiš, kdo v roce 2011 odkazoval při kritice vlády na demonstrace z roku 1989. V provolání tehdy napsal: „Nacházíme se tedy dnes v podobné situaci jako před sametovou revolucí, během níž lidé na náměstích skandovali: Nejsme jako oni, nebudeme se bát a nebudeme lhát?“ A dodal, že chce nejpozději do dvou let „zaplnit Václavské náměstí“.

3. Hon na Babiše? Není pravda, že se tu páchá křivda na jednom politikovi. Andrej Babiš zažívá to, čím si prošla velká část českých politiků. Proti zneužití moci se protestovalo v minulosti mnohokrát. Jistě, některé případy budily menší pozornost veřejnosti, ale společnost není dokonalý počítač, který lze naprogramovat. Babiš má finanční, mediální a politické prostředky jako nikdo před ním, stejně tak má více afér než jeho předchůdci v pozici premiéra. I proto jsou demonstrace větší.

4. Konec soukromého vlastnictví? Ozývají se reakce, že protestující chtějí znárodnit majetek Andreje Babiše. Není to tak. Celou dobu padá jediný argument, že si má vybrat, jestli chce sloužit veřejnosti, anebo sobě. Obě volby jsou stejně vážené, ale těžko slučitelné. Může se věnovat podnikání - nebo politice. Je to jeho svobodná volba.

5. Andrej Babiš má peněz dost a nepotřebuje víc. Politici, kteří prý nejsou bohatí, myslí jen na osobní prospěch. Tenhle argument nedává vůbec logiku. Tomáš G. Masaryk byl chudý profesor, Antonín Švehla byl nemovitý statkář. Ostatně ani Miloš Zeman není bohatý muž.  Řada už tak bohatých lidí si do politiky přišla ještě přilepšit. Viz třeba Aleš Řebíček. Andrej Babiš napojil svou firmu Agrofert na stát - a fakt, že se koncernu nechce zbavit, dokládá, že mu o osobní prospěch jde.

6. Proč nezaloží stranu? Výzvy, aby spolek Milion chvilek založil stranu, jsou politická past. Jakmile by to jeho představitelé udělali, tvrdilo by se, že to po celou dobu plánovali. A jak členové spolku řekli jasně: jsou občanská aktivita, vstupem do světa stran by oslabili hlas veřejnosti. Politická rovina je na partajích. Je pravda, že ty opoziční jsou zatím o krok pozadu za občanským vzdorem, ale stále mají čas dokázat, že hlas lidí slyší. Je evidentní, že demonstranti na náměstích chtějí změnu. Odchod Babiše nebude stačit.

7. Kdo to platí? Účastníci demonstrací nejsou nikým placení. Naopak, obrovská část z nich si ze svého platila cestu do Prahy. Ať už veřejnou dopravou či pronajatými autobusy. Na Letné nebyli jen lidé z Prahy. Nedokazují to pouze transparenty, ale i třeba plná nádraží. Ostatně když organizátoři na Letné vyhlásili, že je pro dopravu uzavřené nábřeží E. Beneše, ozval se téměř sborem hlas: A to je kde?

8. Proti voličům Babiše? Nikde se nepořádá hon na stoupence ANO. V regionech se někteří zástupci Milionu chvilek naopak snaží zapojit voliče Andreje Babiše do debaty. Ostatně průběh demonstrací je velmi poklidný, neagresivní a neútočný. Zahraniční novináři se nad tím často pozastavují a oceňují, že se akcí účastní i rodiny s dětmi. Oba „tábory“ chtějí změnu (jiný styl politiky), jen jeden ji vidí v Andreji Babišovi a druhý v odchodu Andreje Babiše. Ten se do politiky dostal tím, že kritizoval praktiky vrcholných politiků. Pokud s ním někdo souhlasil, nemůže dnes popřít sám sebe a jeho praktiky prominout.

9. Historický okamžik? Když se mluví o tom, že demonstrace na Letné je zlomovým okamžikem, neznamená to, že zítra bude vše jinak. Je to předěl především občanský, politicky je zatím nejasný. Na Letné mnohokrát zaznělo: nevěřil(a) jsem, že se někdy tolik lidí ozve. Ta část společnosti, která Babišovi nedůvěřuje, zjišťuje, že není sama. Že protest má smysl. A v tomto ohledu jde o zásadní zlom.

10. Andrej Babiš v reakci na demonstraci prohlásil: „Člověk má z toho pocit, že čím víc peněz pumpujeme, tím víc jsou lidé nespokojeni.“ Myslím, že tohle by si mohl jednou nechat vytesat na náhrobní kámen. V téhle jedné větě je celý problém Andreje Babiše: on totiž stále nerozumí politice, správě věcí veřejných a řízení státu. Realita je opačná, to lidé pumpují své peníze státu. Svojí prací, tím, že platí daně, protože rozhodli o členství v Evropské unii atd. Ano, vláda tyto peníze spravuje - a moc se jí to nedaří. Ale to teď nechme stranou; nejdůležitější je, že Babiš nerozumí ničemu, co se nedá přepočítat na materiální zisk. Demonstrace nechápe, protože lidé na nich nežádají více peněz, nějakou výhodu. Chtějí jen dodržování pravidel.

Erik Tabery, Respekt

Velká demonstrace na Letné, která začne už za pár hodin, je věc, která Andreje Babiše opravdu hodně trápí, ač navenek tvrdí opak. On sám si vždy přál být oblíbený a ctěný člověk, který konečně bude patřit do lepší společnosti. Proto se obklopil „kluky z plakátu“, které vzápětí zase ztratil, aby se musel vrátit ke svým přirozeným spojencům, tedy k těm, kdo žijí s nostalgií po starých časech.