Chrudim/Škrovád - Malíř Jaroslav Koreček je doslova nevyčerpatelnou studnicí vědomostí, zkušeností a neskutečných příběhů. Jako lodní kapitán zažil nevšední dobrodružství a přesto nachází smysl i v uskutečňování zdánlivých maličkostí, jakou je třeba revitalizace břehů Chrudimky ve slatiňanském Škrovádě. 

S Jaroslavem Korečkem, rodákem ze slatiňanského Škrovádu, potomkem místních kovářů, se nevede rozhovor snadno. Přes jeho evidentní zcestovalost a pro mnohé až renesanční rozhled, jde o člověka plachého a skoro až stydlivého, který o svých nevšedních zážitcích a znalostech hovoří s ostychem. Od jednoho skočí k jinému, jako by v jeho životě všechno souviselo se vším. Ale kdo to tak nemá?

Hrdý na svůj Škrovád, to je Jaroslav Koreček.  Foto: Chrudimské noviny

Fascinují ho především cesty. Ať už se jedná o blízkou, téměř zapomenutou císařskou silnici, která za dobu svého trvání několikrát změnila směr, nebo o cesty po moři, kterých malíř podmanivých krajinek absolvoval opravnu bezpočet.

„Škrovád býval kdysi sídlem velkého množství kameníků, kteří v nedalekých pískovcových lomech těžili kámen. Šlo o zajímavé lidi, kteří, na rozdíl od jiných nájemných pracantů, měli zajištěné pevné pracovní místo. Nemuseli mít nějaký velký strach, že by o něj přišli. Výjimeční byli hned v několika ohledech. Především se jednalo o muže mimořádně malé, aby se vůbec vešli do štol, které kutali. Dalším jejich specifikem byl poměrně krátký život - umírali kolem pětatřicátého roku, protože písek, který vdechovali, jim zanášel plíce. Nu a nakonec se o nich také říká, že celou svou výplatu vždy spolehlivě prolili hrdlem,“ přibližuje dávno zapomenutý život v blízkosti pískovcových lomů Jaroslav Koreček. Podle výsledků jeho pátrání se těchto mužů ve Slatiňanech nacházelo v devatenáctém století až pět set. A to není málo. V té době také byly ve Škrovádu tři hospody, aby nápor zájemců o pivo vůbec zvládly. 

O olšinu je třeba se stále starat.  Foto: Chrudimské noviny

„Poválečným scelováním pozemků se rozoraly meze i většina polních cest. Již za Marie Terezie byly vysazovány stromy podél cest. Pocestným i vojsku poskytovaly stín a ovocné stromy navíc i potraviny.V současné době většina stromů dožívá a nové se vysazují minimálně. Převážně se jen kácí v honbě za palivovým dřevem. Chci proto připomenout poslední zbytky zachovaných polních cest a stromořadí. Polní cesta ze Škrovádu do Svídnice začíná nad Škrovádem u křížků. Je pokračováním rovné silnice od zámeckého parku, která se nad Škrovádem zatáčí doprava a pokračuje do Trpišova. Až k seníku je hojně využívána zemědělci a připomíná spíše prašnou silnici,“ popisuje Koreček dávné řemeslné postupy. Každá cesta navíc měla unikátní systém odvodňování, který jí zaručoval pevnost. Příkopy bývaly až dva metry široké a metr hluboké. Samotná cesta pak měla šest metrů šířky. Podstatné však bylo, aby se o příkopy starali lidé. Jakmile se totiž nechají zarůst plevelem a nálety, voda se v nich drží a cesty podléhají erozi. „Nejznámější cestou je nepochybně císařská silnice. Jedná se o silnici, která vede ze Slatiňan na Nasavrky. Svůj počátek má až v Praze. Dokonalost plánování, s níž se tyto spojnice stavěly, je obdivuhodná. Samozřejmě, že cesty sloužily především vojsku a císařská silnice není výjimkou,“ říká škrovádský malíř.

Věrný přítel čekající na pánovo pohlazení.  Foto: Chrudimské noviny

„Většina cest je však zapomenuta. Jedna z posledních, která ještě plní svůj účel, je zmiňovaná polní cesta ze Škrovádu do Svídnice. Od božích muk nad Škrovádem se otvírá výhled přes údolí Chrudimky a Okrouhlického potoka. Pokračovat můžeme mírně z kopce ke Svídnici a zastavíme se těsně před mělkým úvozem. Po stranách úvozu jsou zbytky třešní, převládá však nálet listnatých stromů. Do dnešních dnů se na cestě zachovalo štětování. Jsou to kameny, které se stavěly na výšku a odolávaly velkému zatížení. Bohužel, příkopy, které se neudržují, neodvádějí vodu, a ta po většinu roku teče po cestě. Na konci úvozu vidíme první svídnické stavení. Vpravo je dubový hájek. Pokračujeme po mostu přes Okrouhlík. Za křižovatkou je Chrbolkova hospoda. Proti hospodě stojí kampelička, kterou nechal postavit také pan Chrbolka, a to už jsme v samotném centru Svídnice,“ popisuje Koreček svou zamilovanou cestu.

"Tudy šel kdysi brod, teď už to moc vidět není. Většina dobrých věcí je totiž zapomenuta," říká Jaroslav Koreček

Jaroslav Koreček vyznává návrat ke kořenům. Spolu s několika nadšenci vysazuje olše v meandru Chrudimky ve Škrovádu, založil okrašlovací spolek, který má na kontě nejeden úspěch. Podařilo se jim například najít sestřelenou německou stíhačku. „Staří předci věděli moc dobře, proč není dobré vykácet olše podél řeky. Pomáhají totiž zmírňovat následky povodní. A takových pozapomenutých moudrostí je kolem nás spousta. Chce to jen nebát se a otevřít své srdce,“ říká malíř. Také citlivost ke krajině, s níž se dříve stavěly nejen cesty a silnice, ale i venkovská stavení, je něčím, co dnes v době podnikatelského baroka a zastavených polí sklady jednoduše nenajdeme. I z toho pramení naše věčné stresy a návštěvy psychiatrů. Přitom příroda a ruční práce léčí duši, jak tvrdí Jaroslav Koreček.

"To víte, ne všichni si váží toho, co děláme. Ale alespoň se sem naučí chodit."  Foto: Chrudimské noviny

„Já sám jsem projel snad celou Evropu. A to, prosím, neumím prakticky žádné řeči. Má-li však člověk dobrou vůli a snahu, domluví se všude. Jednou jsme měli sice problém ve Francii, kde nás mezi zdymadly zastavila policie a prohledávala loď. Přišla na nás hláška, že převážíme drogy. Samozřejmě se nic nenašlo, ale člověk je bohatší o další zkušenost. Francie je totiž moje velká láska. Dokážu se toulat po Provence a nabírat inspiraci pro svůj další výtvarný život,“ kupí Koreček zážitky ze svého zajímavého života.

Česnek je domácí a opravdu silný.  Foto: Chrudimské noviny

Rozhovor to byl nevšední, ale moc příjemný.  Foto: Chrudimské noviny