Chrudim/Škrovád - Malíř Jaroslav Koreček je doslova nevyčerpatelnou studnicí vědomostí, zkušeností a neskutečných příběhů. Jako lodní kapitán zažil nevšední dobrodružství a přesto nachází smysl i v uskutečňování zdánlivých maličkostí, jakou je třeba revitalizace břehů Chrudimky ve slatiňanském Škrovádě.
S Jaroslavem Korečkem, rodákem ze slatiňanského Škrovádu, potomkem místních kovářů, se nevede rozhovor snadno. Přes jeho evidentní zcestovalost a pro mnohé až renesanční rozhled, jde o člověka plachého a skoro až stydlivého, který o svých nevšedních zážitcích a znalostech hovoří s ostychem. Od jednoho skočí k jinému, jako by v jeho životě všechno souviselo se vším. Ale kdo to tak nemá?
Fascinují ho především cesty. Ať už se jedná o blízkou, téměř zapomenutou císařskou silnici, která za dobu svého trvání několikrát změnila směr, nebo o cesty po moři, kterých malíř podmanivých krajinek absolvoval opravnu bezpočet.
„Škrovád býval kdysi sídlem velkého množství kameníků, kteří v nedalekých pískovcových lomech těžili kámen. Šlo o zajímavé lidi, kteří, na rozdíl od jiných nájemných pracantů, měli zajištěné pevné pracovní místo. Nemuseli mít nějaký velký strach, že by o něj přišli. Výjimeční byli hned v několika ohledech. Především se jednalo o muže mimořádně malé, aby se vůbec vešli do štol, které kutali. Dalším jejich specifikem byl poměrně krátký život - umírali kolem pětatřicátého roku, protože písek, který vdechovali, jim zanášel plíce. Nu a nakonec se o nich také říká, že celou svou výplatu vždy spolehlivě prolili hrdlem,“ přibližuje dávno zapomenutý život v blízkosti pískovcových lomů Jaroslav Koreček. Podle výsledků jeho pátrání se těchto mužů ve Slatiňanech nacházelo v devatenáctém století až pět set. A to není málo. V té době také byly ve Škrovádu tři hospody, aby nápor zájemců o pivo vůbec zvládly.
„Poválečným scelováním pozemků se rozoraly meze i většina polních cest. Již za Marie Terezie byly vysazovány stromy podél cest. Pocestným i vojsku poskytovaly stín a ovocné stromy navíc i potraviny.V současné době většina stromů dožívá a nové se vysazují minimálně. Převážně se jen kácí v honbě za palivovým dřevem. Chci proto připomenout poslední zbytky zachovaných polních cest a stromořadí. Polní cesta ze Škrovádu do Svídnice začíná nad Škrovádem u křížků. Je pokračováním rovné silnice od zámeckého parku, která se nad Škrovádem zatáčí doprava a pokračuje do Trpišova. Až k seníku je hojně využívána zemědělci a připomíná spíše prašnou silnici,“ popisuje Koreček dávné řemeslné postupy. Každá cesta navíc měla unikátní systém odvodňování, který jí zaručoval pevnost. Příkopy bývaly až dva metry široké a metr hluboké. Samotná cesta pak měla šest metrů šířky. Podstatné však bylo, aby se o příkopy starali lidé. Jakmile se totiž nechají zarůst plevelem a nálety, voda se v nich drží a cesty podléhají erozi. „Nejznámější cestou je nepochybně císařská silnice. Jedná se o silnici, která vede ze Slatiňan na Nasavrky. Svůj počátek má až v Praze. Dokonalost plánování, s níž se tyto spojnice stavěly, je obdivuhodná. Samozřejmě, že cesty sloužily především vojsku a císařská silnice není výjimkou,“ říká škrovádský malíř.
„Většina cest je však zapomenuta. Jedna z posledních, která ještě plní svůj účel, je zmiňovaná polní cesta ze Škrovádu do Svídnice. Od božích muk nad Škrovádem se otvírá výhled přes údolí Chrudimky a Okrouhlického potoka. Pokračovat můžeme mírně z kopce ke Svídnici a zastavíme se těsně před mělkým úvozem. Po stranách úvozu jsou zbytky třešní, převládá však nálet listnatých stromů. Do dnešních dnů se na cestě zachovalo štětování. Jsou to kameny, které se stavěly na výšku a odolávaly velkému zatížení. Bohužel, příkopy, které se neudržují, neodvádějí vodu, a ta po většinu roku teče po cestě. Na konci úvozu vidíme první svídnické stavení. Vpravo je dubový hájek. Pokračujeme po mostu přes Okrouhlík. Za křižovatkou je Chrbolkova hospoda. Proti hospodě stojí kampelička, kterou nechal postavit také pan Chrbolka, a to už jsme v samotném centru Svídnice,“ popisuje Koreček svou zamilovanou cestu.
Jaroslav Koreček vyznává návrat ke kořenům. Spolu s několika nadšenci vysazuje olše v meandru Chrudimky ve Škrovádu, založil okrašlovací spolek, který má na kontě nejeden úspěch. Podařilo se jim například najít sestřelenou německou stíhačku. „Staří předci věděli moc dobře, proč není dobré vykácet olše podél řeky. Pomáhají totiž zmírňovat následky povodní. A takových pozapomenutých moudrostí je kolem nás spousta. Chce to jen nebát se a otevřít své srdce,“ říká malíř. Také citlivost ke krajině, s níž se dříve stavěly nejen cesty a silnice, ale i venkovská stavení, je něčím, co dnes v době podnikatelského baroka a zastavených polí sklady jednoduše nenajdeme. I z toho pramení naše věčné stresy a návštěvy psychiatrů. Přitom příroda a ruční práce léčí duši, jak tvrdí Jaroslav Koreček.
„Já sám jsem projel snad celou Evropu. A to, prosím, neumím prakticky žádné řeči. Má-li však člověk dobrou vůli a snahu, domluví se všude. Jednou jsme měli sice problém ve Francii, kde nás mezi zdymadly zastavila policie a prohledávala loď. Přišla na nás hláška, že převážíme drogy. Samozřejmě se nic nenašlo, ale člověk je bohatší o další zkušenost. Francie je totiž moje velká láska. Dokážu se toulat po Provence a nabírat inspiraci pro svůj další výtvarný život,“ kupí Koreček zážitky ze svého zajímavého života.
Pan Koreček je príma a ještě ke všemu nádherně maluje, taky mám doma od něj obraz na čestném místě.
Kéž by lidí jako Jaroslav Koreček bylo víc. Napadá mě srovnání. Nehalasný, neokázalý a skromný výtvarník ze Škrovádu, s moudrým náhledem na svět, který bez mediálního zájmu, potichu a soustavně kultivuje životní prostředí a spojuje škrovádské pro společnou věc. Naproti němu též výtvarník Richard Herbst, který halasně a agresivně rozděluje v Chrudimi peticemi lidi, když s notnou dávkou osobní exhibice bojuje za znovuotevření prodělečného komerčního kina. Trochu rozdíl, co?:)
Moc prima článek, škoda, že nejde víc do hloubky. Chtělo by to seriál, který by se věnoval různým tématům, cesty, umění, okrašlovací spolek atd. Jinak jardovi s ostupem mnoha a mnoha let moc děkuju za krásné chvíle dětství prožité ve vodáckém oddílu pod jeho vedením... Dodnes na to vzpomínám a vyprávím o tom svým dětem... Rád bych i pomohl s akcemi, které ve Škrovádu pořádá, ale nevím, zda by nevadilo, že jsem přespolní:o))
Já myslím, že by mu to určitě nevadilo.
Váš článek mě velmi pobavil. Je vidět, že ho viděl poprvé v životě. Lidé kteří ho znají by rozhodně neřekli, že je plachý nebo dokonce stydlivý. Jeho akce k zlepšení Škrovádu jsou ale opravdu skvělé. Jen nevím, kde jste vzal že je potomkem kovářů. To rozhodně není. Nicméně obrazy má pěkné.
Zajímavé. Nedalo mi to a Jardovi jsem zavolal. Ke kovářské tradici se hrdě hlásí, ještě jeho děda jím byl. A jestli je plachý? Já myslím, že je slušný, což dnes bohužel vypadá jako plachost:)