Chrudim – Ve Výstavní síni Chrudim Pippichova divadla se můžete od 26. března setkat s převážně velkoformátovými obrazy Annemari Vardanyan.  Patří mezi tvůrce, kteří na sebe dokázali výrazně upozornit už během studia na AVU. V Chrudimi představí průřez svou tvorbou, jež je zároveň jejím deníkem. Uvidíme obrazy z posledních pěti let, i nejnovější obrazy z letošního roku.  

Annemari Vardanyan se narodila roku 1994 v Jerevanu v Arménii. V Praze žije od svých sedmi let. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru kresby Jiřího Petrboka a Petra Vaňouse nebo Martina Gerboce. Absolvovala stáž ve škole malby IV Marka Meduny a Petra Duba. V roce 2020 stala finalistkou Ceny Kritiky pro mladou malbu.

[[img:chrn_fullwidth:26156:]]

            Annemari Vardanyan vychází z kresby, která se ale velmi intenzivně přibližuje malbě. Práci tužkou a uhlem rozšířila o sprej, pastel, airbrush, zředěný akryl. Podle fotografií a paměti vznikají melancholické pohledy do prázdných či vystěhovaných prostor a působivé mnohafigurové kompozice mladých lidí. Vždy jde o malířčiny blízké nebo o její rodinu, o ty, jež dobře zná. Postupuje trochu jako tvůrce seriálu, komponuje, obléká a nasvěcuje scénu, z níž my, diváci, dokážeme vyčíst příběh, smysl, cosi osobního. Vidíme studenty v pohodlném oblečení, používají sociální média a síťové připojení, které dovoluje být v kontaktu s kýmkoli na celé planetě. Přesto jsou aktéři v žité realitě každý sám za sebe, uzavřeni ve své vlastní myšlenkové krajině. Malířka portrétuje prostor mezi nejistotou a vratkou stabilitou, mezi odcizením a nadějí. Přemýšlí, jak se utváří a rozvíjí naše osobní identita a identita národa. Zajímají ji kontakty a „střety“ různých kultur, téma multikulturalismu, etablování jedince v nové a dosud cizí společnosti. Pokud tolerance souvisí se sociálními, kulturními a náboženskými vzorci, do jaké míry je osobním rozhodnutím člověka? 

[[img:chrn_fullwidth:26157:]]

            Impozantní plátna nás vedou k úvahám: co se odehrává v mysli bytostí rozkročených mezi dvěma kulturami v době globálního univerzalismu, environmentálního žalu a všudypřítomné tísně? Svět už dávno mladým lidem neslibuje všechno: úspěch, zdraví, budoucnost, štěstí, možnosti. To vše mohou mít, ale zároveň také války, nejistotu, opuštění, samotu, strach a úzkost. Mnoho si lze z původní kultury a zvyků udržet, ale něco se přirozeně a nezadržitelně vytrácí. Na obrazech nacházíme drobnosti, arménský kříž Chačkar, hlavu bohyně Anahit – arménské Afrodity. Velká část toho, co v Čechách z arménské kultury známe, vyjma Arama Chačaturjana a jeho Šavlového tance, vzniklo v arménské diaspoře. Mezi zakladateli amerického abstraktního expresionismu má významné místo malíř Arshile Gorky. Všichni jsme četli Tracyho tygra od spisovatele Williama Saroyana, někdy jsme slyšeli hudebníky Charlese Aznavoura, Cher nebo Serje Tankiana.

                                                                                                        Martina Vítková

Chrudim – Přesně před týdnem uvedla Galerie Art Chrudim za účasti autorky její novou výstavu se symbolickým mnohoznačným názvem Limbo. Malířka Bára Myslikovjanová připouští všechny významy.  Během osmi let od chvíle, kdy úspěšně absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze, může jako jedna z mála říct, že se svým uměním dokáže úspěšně uživit. Stala se známou a vyhledávanou malířkou a po jejím díle je sháňka i mezi zahraničními sběrateli. Co o svých obrazech prozradila umělkyně sama?

Limbo, jak se výstava symbolicky jmenuje, může být nejen předpeklí, ale je to i známá taneční hra, ve které se snižuje tyč, pod kterou se musí protancovat, dokud nespadne. Limbo je i kritiky oceňovaná videohra z roku 2010, kde se v temném lese pohybuje malý chlapec a snaží se rozluštit nejrůznější hádanky, aby našel  svoji ztracenou sestru. Limbo je stav nejistoty, co bude dál, jako by se zastavil čas.

Barbora Myslikovjanová na otázku galeristy, proč se před začátkem příchodu lidí na vernisáž neusmívá, odpověděla, že si šetří úsměvy pro návštěvníky. Nevadilo by jí prý ale vůbec, kdyby žádní nepřišli. A na otázky, jak se staví k výběru fotografií, odpověděla: „Ano, tam vypadám vcelku míromilovně, tak tu můžete použít,“ komentovala s humorem sobě vlastním a zároveň dodala: „Co nadělám? Jsem, jaká jsem, to neovlivním, vyber sama, jako by ses dívala na sebe.“ A to je i klíč ke vnímání jejích obrazů. Je to stejné jako u poezie.

[[img:chrn_fullwidth:25712:Barbora Myslikovjanová.  Foto: Chrudimské noviny]]

Bára maluje odjakživa, jak říká, ale svoje umělecká studia začala na střední uměleckoprůmyslové škole ve Valašském Meziříčí. „První rok jsem byla na výtvarném zpracování skla, kde byla i malba, ale další rok otevřeli užitou malbu, takže jsem přestoupila a absolvovala kvůli tomu dvakrát prvák,“ zavzpomínala. Nenechala se ničím odradit a šla si už tehdy za svým cílem stát se malířkou. Leszek Wojaczek jí v tomto ohledu prý hodně pomohl a tato škola jí  dala daleko nejvíc. „Zpětně lituji, že jsem se trochu více neponořila do tajů sklářského řemesla,“ uvedla. Později na AVU u Michaela Rittsteina, kde začínala také malbou, už to bylo jinak: „To ve mně paradoxně už nic moc nezanechalo,“ uvedla.

[[img:chrn_fullwidth:25714:Výloha s obrazem z výstavy Báry Myslikovjanové.  Foto: Chrudimské noviny]]

A jak vzpomíná na první setkání se svéraznou malířkou, která se nebojí přiznat, že je solitér, galerista Luboš Jelínek? „Když jsem Báru poznal, chválil jsem její kresbu, ale snažil jsem se ji přesvědčit, aby se více zaměřila na malbu,“ prozradil svoje známé postupy. „Jenomže Bára mě okamžitě poslala někam,“ vylíčil s úctou a obdivem a s přátelským tónem směrem k malířce, aby dal najevo, jak vypadá i jejich další spolupráce, protože Bára si opravdu vždy stojí za svým a dobře ví proč.

„Jejím poznávacím znakem jsou kresby malých formátů na papíru,“ dodal galerista Luboš Jelínek. „Dalším poznávacím znakem je, že jsou papíry vždy z druhé strany silně podmalovány několika vrstvami akrylových barev, což bylo pro mě velmi zajímavé a osobité zjištění,“ dodal. Malířka se ke svým kresbám okrajově také vyjádřila, i když o smyslu svých obrazů obyčejně záměrně mlčí. „Kresba na papír je pro mě symbolická, nejintimnější záležitost, něco jako deníček,“ uvedla a zároveň dodala: „Zatím nemám potřebu dělat velká obří plátna, ale až ji budu mít, tak je namaluju,“ nenechala se zaškatulkovat.

[[img:chrn_fullwidth:25717:Foto: Chrudimské noviny]]

Zajímáš se, jak Tvoje obrazy působí na lidi?

„Ano, zajímám se o to. Někteří mi dávají zpětnou vazbu ihned po vernisážích, nebo mi od nich chodí dopisy, jak jim moje obrazy pomohly. Většinou v tom zrcadlí sami sebe a já se tak dozvím jejich příběhy a traumata a jim se tím uleví. Mám z toho dobrý pocit. Moje umění má mít i terapeutické poslání, pro mě i pro lidi, a často tomu tak je."

Jak ses na dnešek těšila?

„Na svoje vernisáže výstav se nikdy netěším, považuji to za nutné zlo, kdybych měla ty prostředky a peníze, že bych věděla, že dožiju do nevím jakého věku, protože moc dlouho tady nechci být, tak bych se odstěhovala někde za město a tam bych si malovala a nepotřebovala bych mít výstavy, instagram, nic. Ale – kdo ví, třeba by mě to po roce přestalo bavit a chyběla by mi ta zpětná vazba, těžko říct.“

Co bys řekla o Galerií Art Chrudim?

„Galerie Art Chrudim je férová, vstřícná a přátelská. Cením si galerií, které si zachovávají lidských přístup, váží si umělců a je vidět, že svoji práci dělají s láskou a ne jenom pro byznys.“

Kromě malování i píšeš poezii a v Galerii Art si můžou zájemci zakoupit také tvoji unikátní sběratelskou sbírku básní s  kresbami Deset slov, o čem je?

„Ke každému slovu se váže jedna báseň a jedna kresba. Reprodukce jsou možné ke zhlédnutí i na mém webu. Tématy, která symbolizuje oněch deset slov, se zabývám celkově i ve své tvorbě. Součástí je i záložka, kterou jsem vlastnoručně poskládala. Kromě běžných výtisků vyšlo i speciálních deset, kde je navíc jeden originál.“

Jak se žije v dnešní době v ČR umělcům?

„Je to různé a nebudu jmenovat, ale existují galerie, kde se obecně k malířům a jejich obrazům nechovají s úctou, ale přímo, jak to říct, sprostě. Někde nedostanete honorář ani za vernisáž, což je podle mě velmi smutné. Není to u nás jako v Německu, kde umělci sice třeba podepíší smlouvu s galerií, ale ta jim následně během měsíců výstavy posílá stálý plat. Nic z toho u nás neexistuje.“

A jak se s tím vyrovnáváš Ty?

„Mám hlavně svoje sběratele, kteří se ke mně naučili chodit. Plus spolupracuji s pár galeriemi, ale jen s těmi, které jsou férové. Platím daně jako OSVČ a uživím se, přitom život v Praze není úplně levný.“

[[img:chrn_fullwidth:25711:Foto: Chrudimské noviny]]

Chceš se vyjádřit ke kauze okolo stále aktuálního dění na AVU? Co bys k tomu řekla?

„Už jsem osm let ze školy, takže tam mám spíše už známé než přátele, ale většinou jsou to lidé, kteří se tam cítí být trošku na okraji a moc rovněž nesouzní s tím, jak to tam v poslední době fungovalo, a ani mně se to nelíbilo. Možná jsem moc staromódní, ale připadá mi, aby se  člověk nakonec za pár let ještě nestyděl, že tam vůbec studoval. Tak to vnímám já. Přijde mi to už moc za hranou, třeba spolky, které tam vznikají, mi připomínají tak trošku novodobý komunismus. Přitom paradoxně chtějí svobodu."

Mohla bys pro čtenáře Chrudimských novin udělat výjimku a vybrat si a okomentovat jeden ze svých obrazů na této výstavě?

„Tak třeba můj autoportrét, i když je na pozadí v podstatě krev, tak nedošlo k žádné vraždě nebo úrazu, obrazně to je moje bolestnost, uvnitř mé hlavy, co prosakuje ven. Záměrem nebylo ukázat nějakou brutalitu. Všechny postavy z mých obrazů na této výstavě jsou jakoby zaseknuté v nějakém druhu limbu. Něco řeší a nemůžou se posunout dál, nejsou tady, ani někde jinde na věčnosti. Názvy u obrazů si dávám vždy sama, stejně jako si určuji, jak se bude jmenovat výstava. Tuto jsem pojmenovala po konkrétním obraze, Limbo."

[[img:chrn_fullwidth:25691:Barbora Myslikovjanová.  Foto: Chrudimské noviny]]

Chrudim – Skupina nadaných klientů z Domova sociálních služeb ve Slatiňanech představí veřejnosti svoje nejnovější výtvarná díla na slavnostní vernisáží výstavy s názvem „Kreslím, tedy jsem“ konané 17. října od 18. hodiny v chrudimské restauraci Na Sklepích.

Od 17. října od 18 hodin až do konce roku 2024 budou k vidění v prostorách restaurace Na Sklepích obrazy z výtvarné dílny Domova sociálních služeb Slatiňany, která funguje bezvadně už přes dvacet let díky Jaroslavě Hoškové. Naposledy se díla klientů DSS Slatiňany předvedla dokonce až na půdě Senátu ČR. Nejblíže je můžete obdivovat třeba v Chrudimské nemocnici nebo v Možděnicích.

Na výstavě bude možné nejen obdivovat, ale si i zakoupit ryzí abstrakce Olgy Kuncové, velkoformátové obrazy vrstených studených barev Aleny Hrabalové, do detailu propracovanou kresbu pastelkami Milana Hrnčíře nebo symbolické obrazy ohromující barevnosti Ivy Pudíkové či černobílá i barevná voskovková díla Davida Krause.

[[img:chrn_fullwidth:25286:]]

Chrudim – Pro milovníky historie a architektury, ale také pro všechny, co si rádi rozšíří svoje obzory, je připravena vernisáž zajímavé výstavy s vzácným hostem, Cyrilem Luhanem mladším. Výstava v muzeu je zaměřená na život a dílo jeho otce, významného chrudimského stavitele. Při té příležitosti pokřtí svoji dlouho chystanou knihu.

Velká slavnost se koná dnes, ve čtvrtek 10. října od 17 hodin, v Regionálním muzeu v Chrudimi. Cyril Luhan mladší (1929), syn významného chrudimského architekta Cyrila Luhana (1904–1973) tu pokřtí svoji knihu.

Zájemci o stavitelství se seznámí v knize se všemi významnými stavbami, které ve městě Chrudim vznikaly od 30. let do období před znárodněním. Cyril Luhan nazval historicko-technickou publikaci Domovní zástavba města Chrudimě z období let 1930 až 1948 a pracoval na tomto díle s přestávkami zhruba osm let.

[[img:chrn_fullwidth:25262:]]

Chrudim – Zahájení výstavy Šárky Radové provázela příjemně uvolněná atmosféra. Sochařka se během své dráhy propracovala postupně až k filozoficky laděným tématům a dílům, která bychom mohli bez váhání označit doslova za důmyslně propracované sochařské básně z porcelánu. Šárka Radová ve své tvorbě někdy využívá i papír. Pracuje s promyšleným zobrazením figur i bezejmenných groteskních postaviček v konkrétních ironizujících pozicích.

[[img:chrn_fullwidth:24368:Šárka Radová a Vendula Fremlová.  Foto: Chrudimské noviny]]

Jak říká, celý její život ovlivnila návštěva USA. Koncem šedesátých let její otec vyučoval rok v New Havenu. Mohli potom o prázdninách důkladně projet Spojené státy. Její tvorba je prodchnuta právě tématy, které si na paškál bral i pop art, viděla ho na vlastní oči přímo v kolébce v době jeho vzniku. To nejnovější a nejryzejší z její tvorby představuje v současnosti druhá část výstavy ve sklepení umělecké Galerie Art Chrudim, kterou můžete zhlédnout ještě do 23. dubna.

[[img:chrn_fullwidth:24510:Jezdec.  Foto: Chrudimské noviny]]

„Šárka Radová je autorka, která u nás v Galerii ART vystavovala jako jedna z prvních, kterou jsme oslovili, a výstava to byla úžasná. Od té doby spolupracujeme,“ uvedl galerista Luboš Jelínek k umělkyni, jejímž rodným krajem je z matčiny strany Libkov. Zdůraznil také fakt, že dává ženským autorkám ve své galerii prostor často a rád. Protože je mezi nimi spousta kvalitních umělkyň, které mají co předávat, a kdyby měly zůstat ve stínu svých dravějších kolegů, byla by to velká škoda.

[[img:chrn_fullwidth:24379:]]

Taková je právě i Šárka Radová. A ačkoliv pochází z umělecké rodiny Radů, nevyhledávala pozornost, zvolila si svou vlastní cestu a nenechala se odradit překážkami, které jí občas život přinesl, jako třeba, že se během jejího studia neutvořila mezi spolužáky silná generační skupina umělců a tak pracovala v osamění a mimo proud.

[[img:chrn_fullwidth:24377:]]

Radovi pracovali původně s majolikou a kameninou, postupně je získal ušlechtilý porcelán. Používali také technický porcelán, zejména v dílech pro architekturu. Šárka Radová dokázala z porcelánu tvořit divy v podobě děl vzdušných jako peříčko. Jako sochařku ji současně zaujala hmota technického porcelánu a z tohoto spojení vznikla celá řada velice zajímavých prací.

[[img:chrn_fullwidth:24374:]]

Tvoří v klidu svého ateliéru, i když na to vždy neměla kvůli rodinnému životu dříve času tolik, kolik by chtěla. I přesto nikdy tvořit nepřestala a nejvíce toho vytvořila právě na uměleckých sympóziích, kde opakovaně sklízela velké úspěchy. Posledních asi osm let začala tvořit i malá sochařská díla, která si můžete pověsit dokonce na krk jako ozdobu, a je o ně velký zájem.

Svoje díla tvoří sama, pomocníky potřebuje jen, když je potřeba něco těžkého zvednout. Nejde po kvantitě. Její díla z posledních let jsou plná ironizujících poselství. Stačí se jen podívat pozorně a objevíte v nich opravdové skvosty vypilované k dokonalosti.

[[gal:24499]]

Chrudim – V galeriích není zvykem dělat začínajícímu umělci hned katalog. „My jsme to v tomto případě udělali. Byla to intuice,“ vysvětlil Luboš Jelínek. „Vendula Veselá je typickým příkladem výtvarníka, který nasává vše kolem sebe po celém světě, potom vše transformuje a k tomu dovede vytvořit slogany, že je z nich nakonec celý film, do kterého si můžete dosadit, co chcete,“ pokračoval. „Jsme pyšní na to, že ten doufám velký začátek příběhu odstartoval v naší galerii,“ dodal a kurátorka Martina Vítková doplnila: „Musím říct, že právě street artisti jsou v současné době ti nejdražší umělci na aukcích a opravdu se jejich díla hodně zhodnocují.“  

[[img:chrn_fullwidth:23424:Momentka před vernisáží.  Foto: Chrudimské noviny]]

Prodat svůj první obraz bývá dlouho nedostižným snem mnoha začínajících malířů. Pro Vendulu Veselou alias Wonu Wenu se tím důležitým prvním odrazovým můstkem po výstavách v kavárnách a barech stala pověstná Galerie Art Chrudim. Tuto kouzelnou chvilku si vychutnala u sklenice vína, které prokládala hurónským smíchem. Když se mezi řečí dozvěděla, že se prodal obraz Dům hrůzy, vystavený hned za výlohou, byl to zvláštní okamžik. Koupila si ho žena, která se do obrazu zamilovala na první pohled, protože jí připomněl její vlastní životní události.

[[img:chrn_fullwidth:23427: Jeden z vzácných momentů, kdy se Wona Wena nesmála.  Foto: Chrudimské noviny]]

Vychází z kresby a z pouličního umění, graffitti. Aby v Chrudimi mohla vystavovat, musela projít zkouškou. Buď všechno, nebo nic. Pod časovým tlakem pak dokázala vytvořit úžasnou sérii originálních obrazů tvořících skoro polovinu z výstavy, ze kterých srší emoce. Výsledkem měsíčního tvůrčího zápalu je i pro její tvorbu doslova ikonická, osmibarevná serigrafie, kterou vytvořil  Petr Jurníček podle jejího obrazu Marylin a Mickey Mouse, a katalog všech vystavených prací, který stojí za to mít. Povedený byl i nečekaný dárek od profesora Jurníčka z pražské Hollarky v podobě několika mistrovských velkoformátových plakátů a taky triček a mikin, po kterých se doslova zaprášilo.

Aneb když už nic nečekáš, najednou se to stane. Po třinácti letech snění. Wona Wena si na nic nehraje. Nekouří a nepije, pouze příležitostně. Je, jaká je. Stejně autentické jsou její obrazy, které si berou na paškál dnešní vztahy i zdánlivě dokonalý svět. Používá k tomu všeobecně známé symboly a umění myšlenkové zkratky, které vypilovala k dokonalosti, když stejně jako slavný Andy Warhol pracovala v reklamce. Jako módní návrhářka se také uživila celkem slušně a i tahle radost ji stále nepustila.

[[img:chrn_fullwidth:23416:Plakát podle osmibarevné serigrafie.  Foto: Chrudimské noviny]]

Někdo si píše deníčky a jiný zase maluje obrazy. Každý obraz Wony Weny je nějakým způsobem záznamem z jejího života. V obrazech sama sebe zobrazuje v různých postavách i rolích, ať už mužských nebo ženských, a stejně jako v životě se ani na plátně s ničím nepáře. Žádné téma pro ni není tabu. Je to holka od rány a pro upřímnost nejde daleko. Byť se pop artem pouze inspiruje a kombinuje různé výtvarné styly, jako by z pop artového obrazu přímo vypadla: Zosobňuje ženu vamp, má odvahu a velkou vnitřní sílu a s hlavou vzhůru si jde za svým snem. Zdánlivě ji jen tak něco nerozhází. Ale zároveň se pod touto maskou skrývá také milující matka malého syna.

[[img:chrn_fullwidth:23423:Výtvarnice před svými obrazy.  Foto: Chrudimské noviny]]

Sprejovat do ulic se vydávala i v pokročilém stádiu těhotenství. Malovat velkoformátové obrazy na plátna sice začala až po porodu, aby se pod vlivem hormonů vyhrabala z poporodní deprese, jak říká. Z obrazů ale nevyzařují prožitá traumata. Vše je podáno s nadhledem. Nechybí v nich ani ironie, humor a nadsázka. Ve svých obrazech dává lidem kousek ze své vnitřní síly. Chce, aby si v nich četli. Všechno co do nich vkládá, si prožila. Nemá ale ráda poslouchat řeči sama o sobě, a proto také málem na poslední chvíli ani nepřišla na svoji vernisáž. Ke svým obrazům říká, že je maluje sama, mají příběh a hloubku. „Tohle je vlastně moje první výstava v galerii a nikdo neví, co to způsobí, co se bude dít dál.“

[[img:chrn_fullwidth:23415:S kurátorkou Martinou Vítkovou po vernisáži.  Foto: Chrudimské noviny]]

Praha/Chrudim – Wona Wena (1991, Praha) je pražská malířka a kreslířka, jež se na pražské umělecké scéně objevila jako kometa. Inscenovanými figurálními scénami na plátně a papíru vystupuje z příznačné anonymity pouličního umění: street-artu, aby jako řada jejích starších mužských kolegů (Jan Kaláb aka One Point nebo Jakub Matuška aka Masker) dobyla pozice na poli volného vizuálního umění a galerijního provozu. A daří se jí to velmi dobře.

Wona Wena se díky svému vzdělání v designu módy naučila hodně o figuře. Na pop-artu ji inspiruje jasnost, přehlednost, opakování s významovým posunem. Necílí na oslavu konzumu, spíš na jeho kritiku. Provází ji vztahová a etická témata. Komunikuje ženská očekávání, jež jen těžko mohou být naplněna. Nepravděpodobnými surreálnými kontexty znejišťuje ta největší klišé nakoukaná v amerických kreslených seriálech a animácích Walta Disneye. 

Své školení v oboru fashion designu rozšířila v ateliéru malby na pražské Scholastice u Roberta Šalandy. Upozornila na sebe v roce 2017 výstavou v galerii 2. Patro, příznačně nazvanou Sin City. Pokračovala samostatnou prezentací Rodeo Life v pražském Rock Café o tři roky později. Letos jste její práci mohli zahlédnout mj. na výstavě Happy life ve Vodárenské věži na Letné. K aktuální výstavě víc jak dvou desítek rozměrných pláten a kreseb vznikl katalog s textem kurátorky Musea Kampa Martiny Vítkové.

[[img:chrn_fullwidth:23365:]]

Chrudim – Jak nadšeně poznamenal majitel Galerie ART Luboš Jelínek, právě dnes proběhl na zkoušku historicky první živý přenos mezi galerií a plzeňským bytem malíře, který se chystá příští sobotu vystavovat po Praze svoje obrazy právě v Chrudimi. Je jím pro širokou veřejnost teprve nedávno objevený talent Siegfried Herz.

[[img:chrn_fullwidth:22844:Foto: Chrudimské noviny]]

Po pražských galeriích DOX a Bold bude vystavovat svoje dílo všestranně nadaný umělec Siegfried Herz v chrudimské Galerii ART. Což je velká čest. V dobrém slova smyslu totiž Siegfried Herz momentálně působí doslova jako zjevení a to nejen na historiky umění, kteří na něj pějí samé ódy. Objevil ho jeden z nejoblíbenějších mezi mladou generací, Otto M. Urban, který nedávno v pardubické galerii Art Space NOV uvedl básnickou sbírku Barbory Myslikovjanové a nyní na chrudimské vernisáži osobně představí Siegfriedovo dílo.

[[img:chrn_fullwidth:22837:Foto: Chrudimské noviny]]

Skupina vybraných obrazů od Siegfried Herze (37) bude k vidění oficiálně od soboty v Galerii ART Chrudim od 14 hodin a o hodinu později proběhne nevšední vernisáž, během které se návštěvníci setkají s umělcem prostřednictvím kvalitního živého přenosu na obrazovce a budou tak mít možnost se ho na cokoliv zeptat. Technické zázemí zajistil pro galerii Lukáš Pleskot, úspěšný byznysmen, který proslul zejména založením platformy Playzone.

Chrudim – Dopřejte si tu pohodu a vypijte si svůj oblíbený šálek čaje nebo kávy z hrníčku, který už nebudete chtít nikdy dát z ruky, protože tím, jak přirozeně s ním splynete, si ho zamilujete. Takové jsou nádoby od sochaře-keramika Miroslava Olivy. Současná výstava připomíná, jak silně a bez příkras dokáže působit poctivá řemeslné práce. Autor ji navíc prezentuje s pokorou, která se jen tak nevidí.

[[img:chrn_fullwidth:22497:Přednáška o keramice byla nad očekávání.  Foto: Chrudimské noviny]]

Na vernisáži srdečně přivítala návštěvníky spolumajitelka Galerie Art Chrudim Světlana Jelínková. „Když chodím po světě a dívám se na keramické výrobky, tak žasnu, protože díky Mirkovi vím, že valná většina je z hlediska funkce řemeslně špatně,“ uvedla Světlana Jelínková. Kolik z nás asi takových hrnků doma má? „Spolupracujeme spolu už 28 let. Vzpomínala jsem, jak nám kdysi Mirek ukazoval, co by klasická keramika měla splňovat. Jak by měl vypadat hrnek, konvice, aby voda nekapala, jak velké by mělo být ucho, a tak podobně, a tak vznikl nápad, představit to vše i dalším lidem.“ Stačí navštívit nejnovější výstavu.

[[img:chrn_fullwidth:22453:Miroslav Oliva přinesl na ukázku 2,5 tisíce let starý hrnek Únětické kultury.  Foto: Chrudimské noviny]]

Navštěvníci se na vernisáži dozvěděli nejen o tom, že keramika je jediný materiál, který dokáže spolehlivě zakonzervovat i otisky prstů, a že se našly dokonce i na Věstonické Venuši, ale Miroslav Oliva s sebou přinesl pro zajímavost i 2,5 tisíce let starý hrnek, aby ukázal, že už tenkrát byl u užitkové keremiky obsah v absolutním souladu s formou. Barevnost má být všeobecně tlumená a nemá překážet. 

[[img:chrn_fullwidth:22450:Miroslav Oliva vyprávěl o keramice s nadšením.  Foto: Chrudimské noviny]]

Kdo jednou zkusí hrnek od Miroslava Olivy, už nechce nikdy žádný jiný. Vyrobil dokonce sérii hrnků i pro české mistrovství světa v hokeji. Své o jeho precizní práci, nadčasových nápadech a zapálení pro keramiku ví i v české porcelánce v Dubí u Teplic. Právě tam vyrobili kdysi stotisícovou sérii hrnků s kočkou a psem, nejpopulárnější hrnek jménem „Mirek“, za který přitom dostal umělec tenkrát nějaké čtyři tisíce korun, jak prozradil s pousmáním. 

[[img:chrn_fullwidth:22496:Miroslav Oliva představuje svoji užitkovou keramiku.  Foto: Chrudimské noviny]]

Jeho nádobí vás okouzlí, má totiž duši, není obyčejné. Všechno je to vysokopálená žáruvzdorná kamenina, má nanejvýš čtyři procenta nasákavosti a báječně drží teplotu. Kromě zkušeností, které mu předal profesor Jaroslav Podmol v Bechyni, navazuje také na z generace na generaci předávanou moudrost a tradici, kterou odkoukal u úspěšného technologa z rodiny keramiků z Malého Přítočna Jaroslava Košáka. Právě u něj získal Miroslav Oliva velkou pokoru k užitkové keramice a naučil se respektovat její zákonitosti. „Keramika není práce na 8,5 hodiny. Nemůžete odejít, když něco začnete ráno, že to doděláte zítra,“ vysvětlil Miroslav Oliva. „Zažijete u toho hrozně moc neúspěchu, hodně věcí se nepovede. Musíte pořád investovat, při téhle práci musí být člověk srdcař.“

[[gal:22491]]

Na výstavě najdete nejen konvičky, hrníčky, vychytané vysoké mísy na salát, praktický popelník či Podmolův oblíbený petrželák, ale některé nové nádoby si i Miroslav Oliva sám pro chrudimskou výstavu vymyslel. Třeba svícen, který osvěžuje vzduch, nebo koš na stůl, co schová drobný nepořádek, ale taky třeba srandičku v podobě zlepšováku na pečené jablko. „Nic nesmí být urazitelného, nic nesmí vyčnívat, vše musí dobře fungovat,“ jak říká. „Dobrý design nikdy nesmí diktovat, jak ho máte používat,“ dodává. A u nádobí od Miroslava Olivy máte jistotu, že tomu tak opravdu je, což není v dnešní době žádná samozřejmost.