Chrudim – Kurátorka Martina Vítková pozvala do pardubického výstavního prostoru Art Space NOV pro někoho tajuplnou, ale hlavně talentovanou a mnohými obdivovanou malířku Barboru Myslikovjanovou. Ta se vrací do Pardubického kraje po necelých dvou letech, kdy vystavovala v Chrudimi v Galerii Art.

[[img:chrn_fullwidth:22427:Nejnovější foto malířky z ateliéru.  Zdroj: Archiv B. M.]]

V roce 2021 vystavovala malířka Barbora Myslikovjanová i v chrudimské Galerii ART Luboše a Světlany Jelínkových pod názvem „Pohled dovnitř“ a nyní se do Pardubického kraje vrací díky pozvání známé kurátorky a historičky umění Martiny Vítkové v rámci jejího výstavního cyklu „Zevnitř ven“ v Art Space NOV na Pernštýnském náměstí, čp. 49.

[[img:chrn_fullwidth:22428:Malířka Barbora Myslikovjanová.  Zdroj: Archiv B. M.]]

Více o výstavě se můžete dozvědět přímo na vernisáži dnes od 18 hodin, ve sklepení domu čp. 49 na Pernštýnském náměstí. Obrazy budou k vidění až do 22. července, každou středu až sobotu od 14 do 18 hodin.

Chrudim – Společná vernisáž dvou výstav, tentokrát Tomáše Pilaře a Jana Vičara, opět přilákala do unikátních prostor oblíbené Galerie Art Chrudim navštěvníky všeho druhu, těšící se na nevšední umělecký zážitek. Pozvání na výstavu přijala i černá fenka, které galerista nabídl gentlemansky vodu přímo z šálku na kafe, a to jako by předznamenalo, v jakém duchu se celé sobotní setkání ponese.

[[img:chrn_fullwidth:20688:Kalina a Tomáš Pilař na začátku srpna 2020.  Foto: Chrudimské noviny]]

Tomáš Pilař tráví většinu času na louce nebo v lese na vesnici, kde se spokojeně usadil obklopen svými zvířaty. Zatímco štěbetající „obecenstvo“ už se nemohlo dočkat na bohatý kulturní zážitek, když korzovalo spokojeně po galerii se sklenkou vína v ruce, Tomáš Pilař tou dobou ještě držel v ruce vidle a přehazoval někde u kostela kupky sena, aby ještě narychlo dostatečně zabezpečil své zvířecí druhy včetně svérázné kravičky Kaliny, která se stala i hlavní protagonistkou rozhovoru s malířem před dvěma lety. Však právě Luboš Jelínek nadhodil, že příště se bude možná vernisáž konat přímo uprostřed malířova dvorku, jako pořádal setkání i Alva Hajn.

[[img:chrn_fullwidth:20678:]]

Jan Vičar, který žije střídavě ve Francii, kde je více pracovně, a na Vysočině, kde rád odpočívá, dorazil naštěstí dřív a čas k dobru využil k předčítání z katalogu, aby seznámil návštěvníky s příběhy vysvětlujícími vznik vystavených děl, včetně zmínky o Cafe Tisardminné uprostřed oázy jako stvořené pro umělce. Největší vystavené dílo vás ohromí i bez vysvětlování. Jan Vičar v něm zaznamenal osud muslimské dívky, s kterou se setkal během svého putování pouští.

[[img:chrn_fullwidth:20689:]]

„Problém je v tom, že jsme zvolili vystavit dílo, které nám zabralo třetinu výstavní síně, ale ta věc je tak nádherná, že nám to stálo za to. Další věci můžete vidět v deskách na vyžádání. My jsme se soustředili na silný vizuální dojem,“ vysvětlil galerista Luboš Jelínek. „V současné době jsme se zachovali velmi nekorektně,“ dodal s nadsázkou. „Sice jsme to nenapsali, ale pořádáme vlastně muslimskou výstavu, abyste věděli. O chytrém Azízovi, Ahmedovi a Nuradinovi. Mně to přišlo velmi cenné, protože jenom Jan Vičar si to může dovolit. Protože takhle to zažil,“ dodal. Pohnutý příběh, o kterém se můžete dočíst v katalogu, vystřídal vtipný, a po té už Jan Vičar foukl do galerie trochu toho horkého marockého písku z jeho putování po dunách.

[[img:chrn_fullwidth:20668:]]

Tomáš Pilař, nejčastěji vystavující umělec v Galerii Art, který je jindy schopen filozofovat o duchaplných tématech celé hodiny, se nechal zaskočit dvojsmyslnou zmínkou galeristy o pomyslné srně z obrazu. „To není srna, může to být i nějaká mladá Róza, která vypadá jako srna,“ dodal nakonec umělec s tajuplným úsměvem a zajiskřilo mu v očích. „Tomáš je showman, sebejistý frajer. Žije ve velké pravdě se skutečností. Jedině, když koza ukousne kus obrazu, tak to řešíme,“ vystihl Luboš Jelínek. Obrazy po procházce marockou pouští obecenstvo osvěžily příjemným lesním stínem. Výstava s názvem V tichosti lesa zjevila se plachost odhalí vnímavým pozorovatelům možná i to, co je skryté. Všechna díla vznikla za pouhé dva měsíce usilovné tvůrčí práce. Názvy obrazů vymyslel malířův mecenáš.

Už se plánuje zajímavá dernisáž, na které například Jan Vičar prozradí více o svém díle, na kterém spolupracoval s americkou básnířkou Sally Ball, Světlana Jelínková zazpívá francouzsky a možná přijde i kouzelník Tomáš Pilař!

[[gal:20684]]

Chrudim – Komorní výstava se konala ve velkém stylu. Ukazuje velmi decentní věci. Spojitosti najdete až při bližším zkoumání. Na jedné straně skromný keramik, točíř a na druhé lev salonů, bonvián a zpěvák dechovky. A přece mají něco společného. Tak představil galerista Luboš Jelínek dva nově vystavující autory v Galerii Art Chrudim, Michala Plíhala a Františka Skálu.

[[img:chrn_fullwidth:20488:Zleva Michal Plíhal, František Skála. Uprostřed v černém Luboš Jelínek a Miroslav Oliva. Vpravo dole Světlana Jelínková.  Foto: Chrudimské noviny]]

Michal Plíhal je nesmírně skromný, vystavuje v galerii asi potřetí a není to jeho ambice, tyto věci jdou, jak říká, mimo něj. Jeho keramika ovšem zaujala i Miroslava Olivu, který vážil cestu na vernisáž až z Bechyně. Ačkoliv byl výzvou galeristy, aby přednesl svůj odborný názor, mírně zaskočen, zavtipkoval, že to nebude stejné jako „vyběhnout“ se studenty. Vnímat vázy a mísy Michala Plíhala doporučil tak, že tvar a povrch jsou posvátné. „Vidím opravdu obrovský respekt k řemeslu. Naprosto poctivé, nic není náhoda. Všimněte si, jak jsou tvary úžasně vypnuté ze všech úhlů. Je to v podstatě tvarově dokonalá sochařská záležitost. Práce takových keramiků jako je Michal Plíhal si nesmírně vážím,“ uvedl. Sám Michal Plíhal skromně řekl: „Já se vůbec nepovažuji za umělce nebo něco podobného. Jsem řemeslník. Asi žiju v úplně jiné realitě.“

 [[img:chrn_fullwidth:20473:Misky a vázy Michala Plíhala krásně rezonovaly s prostory Galerie Art Chrudim.  Foto: Chrudimské noviny]]

Galerie Art Chrudim se zahalila také do nostalgického kouzla papírových obálek a malovaných masek od Františka Skály. Obálky má tento svérázný autor dle svých slov nejradši vystavené jen tak připíchnuté na stěnu, s dostatkem prostoru okolo. „Vždy říkám, že každá výstava vychází hlavně z možností galerie,“ vysvětlil uspořádání v komorním prostoru.

[[img:chrn_fullwidth:20493:Masky a obálky Františka Skály.  Foto: Chrudimské noviny]]

Naposledy tu vystavoval grafiku a také posledních 14 dní pracoval na několika litografiích, které s sebou dovezl. „Obálky jsou řada, která sahá až do roku 1986,“ připomněl. Nejstarší obálky můžete vidět hned za výlohou galerie. „Tato kolekce obálek vznikla v souvislosti s tehdy vystavovanou drážďanskou sbírkou v Salmovském paláci. Pro mě ta obálka je moc hezký mnohovýznamový tvar, který má v sobě mnoho různých anotací," vysvětloval František Skála a dodal: „Už samotný ten dopis je moc pěkná věc. Některé vystavuji rozbalené. Některé jsou z papíru, jiné z látky.“

[[img:chrn_fullwidth:20500:Na vernisáži si každý přišel na své.  Foto: Chrudimské noviny]]

Masky, neboli oválné tváře, jsou drobnou řadou, která vznikla v Kolumbii zhruba před dvěma lety, když ho zaujal zdejší silnější papír, moc příjemný na dotek, který se v Čechách nedá sehnat. I další masky proto vzniky z odtud dovezeného papíru.

[[img:chrn_fullwidth:20503:Vernisáž vnesla veselou náladu i do deštivého dne.  Foto: Chrudimské noviny]]

Ačkoliv o svém tvůrčím procesu nechtěl do hloubky hovořit, přece jen něco prozradil. „Tvar a povrch jsou pro mě také posvátné. S oblibou dělám obrazy, které mají nějaký nepravidelný tvar. Různé ovály, protože to vnímám jako něco mezi obrazem a objektem, že to není jen pravoúhlý tvar v rámu.“ Komentované prohlídky prý nemá rád z principu. „Není potřeba žádné komentáře,“ řekl a chopil se kytary, aby se prostory rozezněly několika čerstvými hudebními kousky a publikum tleskalo. Venku střídavě smáčel chodníky déšť, ale na dobré náladě ani chuti na zasloužené venkovní cigárko před Galerií Art Chrudim to nikomu neubralo. 

[[gal:20468]]

Chrudim – Malířka a grafička Jitka Petrášová je posluchačkou třetího ročníku Akademie výtvarných umění v Praze a má za sebou už 22 samostatných výstav. Poslední se otevřela vernisáží v Galerii Art Chrudim minulou sobotu. Umělkyně hýřila vtipem a nebála se jít ve vysvětlování až na dřeň. Odhalila také, jaké to je, začít studovat AVU, když je vám téměř čtyřicet a máte už určité životní zkušenosti, včetně mateřství, za sebou.

[[img:chrn_fullwidth:20071:Jitka Petrášová při zahájení vernisáže.  Foto: Chrudimské noviny]]

Člověk, který ji na začátku její cesty za snem nejvíce ovlivnil, byl malíř Roman Kubička, který si také prošel studiem na Akademii. Poznali se při studiích v Českých Budějovicích a právě jemu vděčí za svůj malířský rukopis. Připravil ji na příjímačky na AVU. „Pro mě to byl dost zásadní člověk v životě. Dělal arteterapii a myslím si, že by to byl býval skvělý profesor na AVU, protože dokázal poradit na úkor svého ega. Nemít tenhle základ, tak mi je ‚Akáda‘ k ničemu.“

Naučila se pro sebe respektovat autority a připomínky lidí, kterým opravdu nevěří, pohřbívat do země. „Autoritou byl pro mě Roman Kubička, člověk, který se mi do toho nemontoval,“ vyjádřila se malířka. „Podpořil to, co je dobré, byl ale zároveň hodně kritický. Řekl mi třeba: do prdele, Jitko, na tohle se úplně vykašli. A já jsem si šla zabulet a pak jsem si říkala: vždyť on měl takovou pravdu!“

[[img:chrn_fullwidth:20075:Ukázka z výstavy. Zdroj: Galerie Art Chrudim]]

Nejdříve mateřské povinnosti a až pak malování

Akademii výtvarných umění začala studovat v roce 2019. „Kdybych věděla, v jaké budu studovat době, možná bych do toho nešla, ale na druhou stranu, ten covid mi pomohl koncentrovat se na jednu věc a nerozptylovat se tím, že půjdu na přednášky. I když to zní blbě, každý den jsem si malovala a byla jsem fakt šťastná.“

Se studiem AVU počkala do doby, než se dokázala, jak se říká, postavit na vlastní nohy, bez zatěžování kapsy rodičů. Navíc jí v 25 letech zemřel otec. Poté, co dostudovala první školu s výtvarně-pedagogickým zaměřením v Českých Budějovicích, rozhodla se konečně jít přímo za svým snem. „Když jsem se hlásila na AVU, všichni říkali, že jsem úplný magor, že do tohohle jdu. Že takhle riskuju, že vlastně všechny ty věci, které byly pro mě dané a jisté, úplně odstřelím a přestěhuju se do Prahy do podnájmu,“ přiznala Jitka Petrášová, která pochází ze Strakonic „Nakonec jsem i to šití úplně odstřihla, protože jsem začala malovat a už jsem neměla úplně čas se tím zabývat,“ zmínila se, jak na začátku měla i vůli živit se prodáváním vlastní zavedené módní značky.

Na AVU se dostala ve věku, kdy už některé mladší umělkyně začínají přemýšlet o založení rodiny. Jitka to měla shodou životních událostí přesně naopak. „Po dvou letech, co jsem byla na první výšce, se narodila první dcera Eliška a já si naivně říkala, to dám, budu si kreslit. A ne. Člověk začne, dítě je vzhůru, potřebuje přebalit, chce jíst, venku je hezky, chce jít ven. Mám pocit, že to nějak přirozeně je tak, že při vyčerpanosti se v člověku jako první utlumí tvůrčí procesy. Teď, když už jsou děti odrostlé, jedinou pracovní dobu mi určuje fakt, že je musím ráno vyhodit do školy, obstarat psa a pak už pracuju.“

[[img:chrn_fullwidth:20072:Před obrazem psích závodů s názvem Dostih.  Foto: Chrudimské noviny]]

Do obrazů promítá zážitky z vlastního života

Nejvíc dynamické období intenzivní umělecké tvorby zažívá posledních pět let. „Někdy mám fakt rozmalováno a udělám tři obrazy najednou, je to hrozně zvláštní. A pak zase třeba měsíc nic, jen si plánuju věci v grafických dílnách a tak,“ říká Jitka Petrášová. Pevnou pracovní dobu si zatím pořád nestanovila a stále pracuje ve svém pronajatém bytě, který se stal přechodně i jejím ateliérem, dokud to zbytek rodiny vydrží. Když prý nemůže malovat, je na odstřel. „Vždycky musí člověk počkat na ten správný čas, to nejde vynutit, jinak to prostě nebude ono, bylo by to divné, přesně konstruované – a to nechci. A pak to jde a já už jenom hledám místo, kam obrazy opřu, než uschnou.“

Říká, že zpracovává témata vždy něčím bytostně spjatá s jejím životem, s věcmi a zážitky, které jsou jí nějak blízké, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Prvotní nápad se může v průběhu tvorby vždy změnit, pokud přijde nějaký nový impuls, třeba když někoho potká při venčení psa.

[[img:chrn_fullwidth:20078:Jitka Petrášová bavila publikum svými historkami ze života.  Foto: Chrudimské noviny]]

Velkou váhu přikládá světlu. „Nemůžu pracovat při umělém světle. Teď na jaře je to optimální, já nenávidím zimu, protože čas je v zimě zkrouhlý o to nejlepší světlo a hezkých dnů je hrozně málo. A když míchám barvy, jakmile si rozsvítím, strašně to pak všechno zkresluje a barvy vypadají úplně jinak. A slunce mi navíc dává energii.“

Její malby jsou energické jako ona sama. „Já si s tím obrazem – možná to bude znít zvláštně – povídám. Probíhá tam nějaký dialog, někdy těm hrdinům na svých plátnech házím doslova klacky pod nohy.“ Využívá výrazných barevných kontrastů i výrazných tahů štětcem, redukuje barvy a využívá malířské zkratky.

[[img:chrn_fullwidth:20077:Momentka před zahájením vernisáže.  Foto: Chrudimské noviny]]

Za covidu vznikl zajímavý cyklus Soukromé bunkry

Na vernisáži hýřila Jitka Petrášová vtipem, když popisovala sousedské vztahy, které ji taky inspirovaly k namalování cyklu „Soukromé bunkry“, který v Chrudimi sice neuvidíte, ale pro představu o tomto dvouletém malířském období určitě stojí za zmínku. Souvisí se sousedským soužitím za doby covidu.

„Soukromé bunkry se soustředí na mezilidské vztahy během covidu, zpracovávám v nich absurdní příběhy, které se v tom období děly v mém okolí. Třeba pán z prvního patra na mě křičel, že pan Stříbrný nažhavil kliku, když jsem šla venčit. A paní Fialová odvedle zase dostala pepřovým sprejem od právníků, kteří bydlí nad ní. A když omylem ostříhala nějaký stromek, dostala od nich pěstí,“ krčila rameny malířka s úsměvem sobě vlastním a publikum se bavilo.

Současně s trochu morbidním humorem dodala, že postupně už pět jejích sousedů, které ztvárnila ve svých obrazech, nějakým způsobem zmizelo z povrchu zemského. „Zdá se, že když někoho takového namaluju, ten člověk potom zmizí.“

[[img:chrn_fullwidth:20073:V popředí kompozice je malířčin pes Shaggy.  Foto: Chrudimské noviny]] 

Vystavené obrazy se zabývají různým vztahem člověka ke sportu

Obrazy na chrudimskou výstavu vybíral sám galerista Luboš Jelínek, kterého na první pohled zaujala bravurně zvládnutá kresba. Obrazy věnující se vztahu člověka ke sportu jsou doplněny dvěma odlišnými plátny, pop artovým „embéčkem“ a větším obrazem s názvem Dostih. „Tam je ta drzost a sebejistota za mě vidět úplně,“ upozornil Luboš Jelínek.

Vybrat obrazy vzhledem k rozměrným plátnům, na která Jitka ráda často maluje, byl nelehký úkol. A tak na výstavě můžete vidět zejména menší plátna inspirovaná především jejím negativním vztahem ke sportu, který si vypěstovala díky povinným hodinám tělocviku. Nechápala totiž, k čemu jí bude na střední umělecké škole dovednost předvádět veřejně výmyk nebo kotoul vzad. A tak kvůli neomluveným hodinám nakonec musela udělat reparát. „Neblázni, jsme výtvarná škola, přece ji nevyhodíme kvůli tělocviku,“ slyšela prý před svým hodnocením. Na vysoké nakonec vše vyřešila uznáním kreditů za absolvování kurzu jógy.

A tak u zobrazování sportu, kterého je teď Galerie Art plná, nečekejte žádné adorace na sportovce nebo zobrazování krásného nahého těla ve stylu „kalokagathia“, malování sportovců není pro malířku jen možnost ukázat, že bravurně zvládá vystihnout figuru, ale především způsob, jak vyjádřit širokou škálu emocí pramenících z jejího pošramoceného vztahu ke sportu.

[[img:chrn_fullwidth:20074:Ten, který odhazuje vajgly za barákem.  Foto: Chrudimské noviny]]

AVU je zkostnatělá instituce, ani po sto letech se revoluce v přístupu nekonala

Když Jitka Petrášová popisovala pro většinu publika neznámá fakta, jak to chodívá na AVU, ukázalo se, že ani za sto let se na akademické půdě stále nic moc nezměnilo. „To je to, co nenávidím na akademii,“ vystihla nekompromisně svoje pocity. „S tím věkovým nadhledem si to člověk uvědomuje. Jsou tam lidi mladší skoro o dvacet let než já, hozeni do soukolí, kdy jsou drceni, úplně zničení a někdy vychází ven jako trosky, co vlastně nechtějí ani malovat a malbu nenávidí,“ popsala. „Ale já jsem býk, který jde hlavou proti zdi, jsem zvyklá pracovat po svém a nenechám se ovlivnit. Už asi nemám věk na to, abych si s prominutím nechala srát na hlavu,“ nebrala si servítky.

Ví, co chce dělat, a tak se přirozeně vzpírá zásahům do podstaty svého tvůrčího přístupu. „A dej sem tuhle barvu, zbav se téhle linky, udělej tohle, to sem nedávej, intuice sem nepatří, všechno musí být připravené. Zjednodušuj, stylizuj, ideálně dělej to tak, jako já. – A já mám nějaký blok vůči tomu,“ odmítá snahu nechat si cokoliv diktovat. Dobrý pedagog má podle ní akceptovat osobnost žáka, pochopit, v čem je dobrý, a v tom ho podpořit. Ne se snažit ze svých žáků tvořit vlastní kopie. Jakmile se setká s podobně direktivním přístupem, ptá se: „A čí je to teda obraz?“

[[img:chrn_fullwidth:20070:Jitka Petrášová popisuje svůj tvůrčí proces.  Foto: Luboš Jelínek]]

Když si člověk věří, ostatní přijde samo

Jak řekl galerista Luboš Jelínek, „Akáda“ ne vždycky každému pomáhá. „Zažil jsem to s mnoha autory, že se perou se svými profesory, kteří je zašlapávají do země. A já jim říkám, kašlete na ně, a malujte si jak chcete, vždyť impresionisti se taky trhli. Jitka je malířka, o které se v Praze mluví. Za měsíc těch intenzivních příprav se mě tři malíři ptali, jestli je pravda, že u nás bude mít výstavu.“

Na to malířka odpověděla: „Myslím si, že to není o tom, aby člověk věděl, že se o něm mluví, ale spíš o obrovské pokoře a vůli něco dělat. Protože ve chvíli, kdy se člověk chová tak nějak arogantně a hloupě, je to cítit i z jeho obrazů,“ vysvětlila svůj náhled. I když se právě teď dostává s pedagogy do konfrontací, není to její případ.

Nikdy není pozdě

Jitka je příkladem toho, že když děláte něco, co vás baví a čemu věříte, nesmíte se nechat odradit ostatními a musíte si jít za svým. Nikdy není pozdě. „Jak člověk začne o sobě pochybovat a hledat nějaké blbosti, akorát se z toho blázní. Myslím, že dokud člověk na sobě maká a věří tomu, co dělá, nemusí přemýšlet, co bude dělat zítra. Protože já vím, že si vezmu plátno a budu malovat.“

Chrudim – Jako vždy bylo přichystáno dobré jídlo a pití a nechyběly ani umělecké katalogy k podpisu. Po deseti letech v Galerii ART Chrudim znovu vystavoval Petr Nikl a po dvou letech Tomáš Smetana. Sobotní vernisáž dvou souběžně vystavujících umělců by si nezadala s divadelními vystoupeními protřelých komiků, zahájil ji „obligátně“ galerista Luboš Jelínek a po té, co se Petr Nikl přemístil jako housenka na své místo na slunci, předal slovo znalkyni děl obou umělců, Pavlíně Bartoňové, která vše uvedla na pravou míru. A protože bylo opravdu narváno, hodí se připomenout, že dernisáž výstavy se bude konat 5. března.

[[img:chrn_fullwidth:19770:Zdroj: Galerie ART Chrudim]]

Oba autory také netradičně v krátkosti a vtipně představila znalkyně jejich děl, Pavlína Bartoňová, když zvýraznila, co je spojuje. „Nikla i Smetanu pojí vagabundní typ existence. Rozumějte, inspirace k nim přichází za pochodu,“ uvedla na vysvětlenou. „Kdyby byl Petr Nikl zvířetem, chtěl by být motýlem: Půl života lézt po břiše a půl života létat. Tomáš Smetana zase orlem: Protože má rád výšky, svobodu a sílu,“ charakterizovala umělce Pavlína Bartoňová. „Jsou tedy kamarádi přes křídla a onu jemnost. Přes gentlemanství. Ve světě vítězí hrubost a snadný šprým. Není tak divu, že se lidstvo vyskytlo nad propastí a mnozí tomu jen cynicky přihlížejí,“ nastínila slovy, co následně ještě zdůraznil tematickou hudební vsuvkou Petr Nikl s písní o vládnoucích psychopatech.

[[img:chrn_fullwidth:19769:Zdroj: Galerie ART Chrudim]]

Zajímavostí, na kterou se skoro zapomnělo, je, že tiskaře Petra Korbeláře, u kterého tiskne i Tomáš Smetana, bere Petr Nikl jako spolutvůrce grafiky, stejně jako to dělali jiní význační umělci. Kromě výjimečně podepsaných velkoformátových litografií Petra Nikla, které musel také všechny pojmenovat, můžete vidět i vzácné obrazy Tomáše Smetany, protože je galerista zachránil těsně před tím, než měly údajně skončit v propadlišti dějin, a nikdo je neměl nikdy vidět. Díky tomu má možnost divák poprvé vidět jeho malířské začátky. 

Slavnostní dernisáž výstavy proběhne 5. března v 15 hodin a můžete se mimo jiné těšit na hodinový koncert, kde se blýskne trio Petr Nikl, Petr Korbelář a Honza Kotulán.

Co řekli umělci sami o svém tvůrčím procesu?

Petra Nikla jsme jako správného motýla překvapili otázkou na jeho tvůrčí proces u lahodného červeného nektaru. V jeho odpovědi se nejvíce odrazil fakt, že pochází z umělecké rodiny, jeho maminka navrhovala hračky. „Je to takové hraní si. Každý krok vyplývá z toho předešlého. Nejsem konceptualista, který maluje dopředu podle toho, jak si to vymyslel. Samozřejmě mám nějakou představu, nutkání, ale ten výsledek už vzniká interakcí mezi tím impulsem a tím, co se děje v tu chvíli, takže je v tom velká míra improvizace a moment překvapení je pro mě důležitý. Taková alchymie a dobrodružství a to je můj koncept práce.“

[[gal:19773]]

Tomáše Smetanu jsme oslovili jako orla na parkovišti kousek od galerie. Z jeho odpovědi je poznat ovlivnění duchovně evangelicky založenou rodinou. „Vlastně nemaluju, jsem kreslíř a tohle jsou obrazy, které jsem chtěl spálit a pak jsem je ale zase objevil. Je v nich taková mladistvá energie a to mě teď začalo bavit, protože si díky nim můžu zavzpomínat na svoje dětství a mládí. Jinak kreslím čtyři až šest hodin denně a beru to vlastně jako takovou svoji modlitbu, soustředění, meditační práci.“

[[gal:19772]]

Chrudim – Setkání se sochařem Miroslavem Olivou po vernisáži výstavy Bestiárium a jiné podivnosti bylo velmi inspirující a vneslo i do této ponuré doby vlnu optimismu. Chrudimáci můžou být pyšní, že se nemusí jezdit obšťastňovat uměním nikam daleko, umělci mohli zjistit, že přiznat inspirační zdroje není žádné tabu a kdo se bojí, poznal, že vše se dá přežít lépe, když bereme život s humorem.

[[img:chrn_fullwidth:19397:Miroslav Oliva zahájil vernisáž sám.  Foto: Chrudimské noviny]] 

Sochař Miroslav Oliva se chopil úvodního slova na vernisáži své sedmé výstavy s názvem Bestiárium a jiné podivnosti  v přátelské atmosféře Galerie Art Chrudim a vyjádřil jí také velkou poklonu. „Jsou tady opravdové poklady. Zrzavý, Janeček, Lhoták, Kolář. Miró. Je to až neuvěřitelné, v podstatě taková galerie není v Praze. Bývaly galerie díla, ale takovou úroveň to nikdy nemělo. Takže všechna čest!“

Obchodník nebo voják?

Inspiraci a motivy pro výstavu Bestiárium a jiné podivnosti hledal Miroslav Oliva nejdříve v antice a středověku, až nakonec dospěl k názoru, že inspirovat se může i v nedávné době. „Proč se inspirovat bestiemi v antice, nebo středověku, když jich máme kolem sebe spoustu?“ Uvedl na vernisáži sochař, jehož jméno samo ke spojitostem s antikou vybízí. „Tatínek pochází ze střední Moravy a je docela dost možné, že Olivové se tu pohybovali od napoleonských válek, jako ti francouzští vojáci, jinak nevím, tatínek se dál nedopátral. Ale oliva je švestka známá od antiky a určitě se sem vozili,“ prozradil umělec.

[[img:chrn_fullwidth:19396:]]

Miroslav Oliva kočky miluje

Když nemoc covid-19 uzavřela umělce na tři týdny mimo civilizaci, společnost mu dělal jeho kocour. „Tři neděle jsem nehovořil. Mám doma kocoura, žena byla v Praze, já jsem byl sám a pode dveřmi mi podávali jídlo. Zazvonili a utíkali pryč,“ vtipkoval. Kočky miluje a jako zvíře ho fascinují, a to i v přeneseném významu slova. „Kočka neposlouchá, i přes veškeré výhody, které si od vás vezme. O tom je i ta Divná parta koček. Promítáme do nich svoje lidské nešvary.“

K dalším inspiračním zdrojům patří holka modrooká, jezinka za kavárenským stolkem nebo motiv šaška a královny inspirovaný Bolkem Polívkou a jeho „krásným hadrnictvím“. Když tvořil díla na chrudimskou výstavu, poslouchal různou hudbu a mimo jiné i kytici od Jiřího Suchého. „Je tam překrásná věta, že bludička je směs bahenních plynů uspořádaných do tvaru děvčete. A s tím se sochařsky vyrovnat je složité.“

[[img:chrn_fullwidth:19391:Divná parta.  Foto: Chrudimské noviny]]

I na vrhajících stínech záleží

Na výstavě se mu nejvíce líbilo, jak dokonale osvětlení vykresluje stíny soch na zdech. „Když jsem začínal, tak se to vše chápalo jako bytové doplňky a ty se dávají ke stěně,“ vysvětloval Miroslav Oliva. Socha je pro něj nekonečnou řadou profilů a čelní pohled je stejně důležitý jako jeho obrys na zdi. Pokud už nějaké dílo vlastníte, neváhejte zapojit do celkového vnímání i hmat. „Podívejte se, jak jsou ty stíny nádherné, je to krásný prostor,“ liboval si sochař v prostředí gotického sklepení Galerie Art Chrudim. „I Marino Marini zachází s tou hmotou tak, že stačí jemný posun a ten stín tam ten tvar dokreslí sám.“

[[img:chrn_fullwidth:19393:Sochař a manželé, kteří skoupili nejvíce jeho děl.  Foto: Chrudimské noviny]] 

Malejovský měl dar od boha

Na rozdíl od svých mladších, teprve se klubajících uměleckých kolegů nemá problém přiznat, kdo je jeho oblíbený umělec. „Marino Marini je můj miláček nejmilovanější. Bohužel jsem jeho díla viděl poprvé na vlastní oči až v době, kdy se mohlo vyjet,“ uvedl sochař s povzdechem o návštěvě Florencie, kterou jim doporučoval navštívit jejich profesor, který studoval na akademii ještě za první republiky. „Národní umělec Josef Malejovský byl těžkej socreál, ten dělal ty „Gottwaldy“ a partyzány a byla to nesmírná škoda. To byl boží modelér, sochař od boha. Ale to téma se mu moc nevedlo,“ vzpomínal s úsměvem Miroslav Oliva. 

[[img:chrn_fullwidth:19394:]]

Režim ho neomezoval, na rozdíl od jiných

„Bylo až komické, když se někdy profesor Malejovský rozpovídal a najednou říká, ať jedeme do Florencie, že to musíme vidět. A pak mu najednou došlo, že mi můžeme jet tak akorát do Drážďan,“ uvedl sochař. A to byla jedna z věcí, co mu vadila. „A pak jsem viděl, že někteří vyjet mohli, ale to byl třeba kluk vysoce postaveného soudruha a měl i osobní ochranku, jinak by dostal do držky.“

Spolužačka Klumparová, významná sklářka, která dnes žije v Americe, utekla tenkrát za hranice do Francie. Nebo Ján Zoričák. Nemluvilo se o tom, a umělec to ani nějak zvlášť nevnímal. Charta 77 se mu dostala do ruky k přečtení poprvé až na vojně. „Nějak jsem ty informace neměl. Režim mě neomezoval. V keramice vás to neomezuje. Tam jsou témata jako žena a hudba.“

[[img:chrn_fullwidth:19401:Holka modrooká.  Foto: Chrudimské noviny]]

O něčem se mluvilo šeptem

Byl rozdíl mezi tím, co se učilo oficiálně. „Takže jsme se učili od spolužáků a v tom ateliéru se mockrát šeptalo, rozumíte,“ přibližoval tehdejší dobu sochař. Protože se ale brzy oženil, zůstával v tom období trochu mimo dění. „Kdežto oni chodili do hospod a něco řešili. A to je to důležité na té vysoké, setkávat se s lidmi, kteří mají názor.“ A o něčem se mluvilo šeptem. „Já jsem se to dozvěděl až po letech. Třeba že mnozí chodili pomáhat Olbramovi Zoubkovi. Antirežim, kdyby se to dozvěděl ‚náš starej‘, tak je vyhodí ze školy.“

[[img:chrn_fullwidth:19404:]]

Jednou objevil v Máji poklad

Chyběly zásoby keramického materiálu, kterého měli omezený přísun, i prodejny, nebyly glazury, nic, ani časopisy se nedaly objednat. „Protože je nebylo čím zaplatit, abych si objednal třeba Kunst und Handwerk, nebo časopis z Ameriky. Ale taky bych byl hned podezřelý a bůhví, jestli bych tu obálku vůbec dostal.“

Co se v umění řešilo v zahraničí, se dozvídali náhodně. „Jednou se mi poštěstilo v obchodním domě Máj objevit v regálu knihu o současné francouzské keramice, samozřejmě ve francouzštině,“ vzpomínal, jaký poklad objevil. „Koukal jsem jako blázen, samozřejmě jsem to hned popadl, i když to stálo sto dvacet korun, což bylo tenkrát hodně, když knížky stály jinak třicet korun.“

[[img:chrn_fullwidth:19388:]]

Současný oděv je děs, nedá se s ním pracovat

Jeho oblíbeným tématem je figura. Naopak současná politická nebo sociologická témata jsou mu vzdálená. Za největší problém považuje, jak umělecky ztvárnit dnešní oděv. „Figura je úžasná. Může být v ideálním případě nahá, nebo je v oděvu, když je to antika, tak si vystačíte s jedním kusem látky, který se dá ještě výtvarně zpracovávat. Kdežto udělejte tu paní bronzovou a sukně bude nad koleny ‚přefiklá‘ a stane se z ní neforemný ošklivý válec,“ uvedl a poukázal na sochu Věry Špinarové.  „Viděl jsem ji na vlastní oči v létě a je to děs, ten současný oblek. S tím se nedá pracovat. Namalovat se to ještě dá. Ale sochařsky už ne.“

Dělá si srandu z událostí únorového převratu, prý jak by to asi vypadalo, kdyby stál tenkrát Gottwald na náměstí v horkém létě. „Kabát to krásně schová. Proto ty splývavé věci. Když si vezmete renesanční sochaře, třeba Donatello a jeho světci. Nařasená draperie mu pomáhá v té kompozici a k otáčení těch diváků kolem celé sochy. Ale já moc nefilozofuju. Není mi to vlastní,“ zarazil se nesměle.

[[img:chrn_fullwidth:19403:]]

Písemnosti schoval pod hromadu uhlí

„Jednou jsem schoval kamarádovi, kterého z politických důvodů zavřeli, písemnosti. Jenže ve své blbé naivitě jsem to strčil do sklepa pod uhlí. Tam chodili ti estébáci jako první. Ale nic se nestalo,“ zavzpomínal na jeden ze svých dramatičtějších zážitků. „Oni ho za tři měsíce pustili, protože to jinak nešlo. Nelegální zbraň hodil do Vltavy.“

Nikam se nedral, neměl potřebu se angažovat. Vytvářel třeba soubor květináčů do hotelu v Teplicích, které oddělovaly stoly v jídelně, nebo jiné do spořitelny v Budějovicích, podle architektonických prvků, oktogonů, a to byly, jak říká, věci neproblematické. „Ten minulý režim jsem ani nijak zvlášť nevnímal. V keramice opravdu nemáte protivenství. Akorát ta komise.“

[[img:chrn_fullwidth:19402:Chameleon.  Foto: Chrudimské noviny]]

Jeho dílo způsobilo u komise rozruch

Pravoslav Rada pořádal v Praze monotematické výstavy. „Když bylo téma Hudba v keramice, udělal jsem takovou porcelánovou hlavu s walkmannem a komise mi to vrátila. A já jsem nevěděl proč,“  přiznal Miroslav Oliva. „Došlo mi to až po letech, že to bylo z ideologických důvodů. Walkmann byl zápaďácká záležitost, najednou děti nosily sluchátka a v kapse přehrávač. A komunistům se to nelíbilo.“

Na výstavě si můžete prohlédnout ojedinělý soubor pěti plastik, které ale nejsou vystavené u sebe. „Jmenovalo se to Komise a je tam chameleon, soudruh, osel, panda a pták. Když jsem v životě před komisi něco výtvarného předkládal, tak takhle na mě ti lidé působili.“

[[img:chrn_fullwidth:19389:Medúza.  Foto: Chrudimské noviny]]

Výstřelky současného umění považuje za snobismus

Na současnou výtvarnou scénu, jak už to v dějinách bývá, se nedívá Miroslav Oliva s velkým pochopením. Nelíbí se mu ta nesrozumitelnost. „Jsem z toho docela nešťastný. Rozumíte, když se v této galerii podíváte kolem sebe, jsou tu i věci současné, třeba malíř Jakub Špaňhel, kterého mám rád, to jsou věci, které jsou srozumitelné. A já právě hledám nějaké vodítko, jak si to pro sebe rozeznat,“ vysvětloval sochař. „Dokonce padla taková nactiurthačská věta, že umění je to, co se za umění prohlásí. A ono to platí a pak se na to nabaluje snobismus a časopisy, které to ikonizují, a najednou je to prostě podivná doba. Ale doba se mění, tak uvidíme, jak to bude dál. Možná se zase lidé k řemeslu a rukodělné práci budou vracet.“ Letos dokonce opět vzrostl zájem o studium uměleckořemeslných oborů. Na keramické škole v Bechyni, kde Miroslav Oliva už několik let vyučuje, se na talentové zkoušky letos dostavilo dokonce 80 uchazečů.

[[img:chrn_fullwidth:19399:]]

Ateliérem je mu vlastní pokoj

Miroslav Oliva momentálně shání svůj nový ateliér. Mohl pracovat v bývalé prádelně, ale nakonec z toho sešlo. Sochy zatím tvoří v domácím prostředí, v cihlovém bytě z padesátých let, a vypalovat je jezdí do školy v Bechyni nebo do obchodu se sanitární keramikou.

Na chrudimské výstavě je k vidění 52 děl. „A je to akorát,“ říká. Nejvíce sochařských děl na této výstavě ještě před vernisáží skoupil manželský pár, jehož vášní jsou koně. I Miroslav Oliva má koně rád. Sám si pohled z koňského hřbetu vyzkoušel a je to pro něj nezapomenutelný zážitek. Ale není stoupencem vytrvalostních závodů. „Je mi vždy líto těch koní. Viděl jsem to jednou v Lysé nad Labem, když jsem byl dítě, a byl jsem docela vyděšený.“

[[img:chrn_fullwidth:19395:]]

Sochařina, to je dřina

Jeho „keramický jazyk“ se nezměnil. „Mám pořád tu hlínu a to mačkání. Hrozně rád bych se chtěl odpojit od konkrétna do abstraktna, aby ta hlína mluvila víc, ale je to hrozně složité, protože ten sochařský limit tam vždycky bude a je to boj.“

Chrudim – Do chrudimské Galerie Art tentokrát zavála náhoda dvě protikladné umělkyně, sochařku Veroniku Psotkovou a malířku Barboru Myslikovjanovou. Rozdílně se vyrovnávají se svými vnitřními pocity, ale i se současnou politickou scénou. Zatímco Barbora Myslikovjanová vytvořila politicky laděných děl v poslední době hned několik a jak sama potvrdila, někdy se potřebuje ze svých vnitřních pocitů „vymalovat“, Veronika Psotková je jiného ražení. Sice naznačila, že od doby covidu se dostala ve své práci i k vážnějším tématům, ale politickým komentářům se ve své tvorbě vyhýbá a ty nejvnitřnější pocity si nechává pro sebe. Přijďte se zamyslet sami, jaké kapitoly společnost vytěsňuje a před čím se často zavírají oči v autenticky expresivních obrazech Barbory Myslikovjanové, v kontrastu s hravou lehkostí miniatur drátěných soch od Veroniky Psotkové. Co na sebe ještě umělkyně práskly?

[[img:chrn_fullwidth:19076:Pohled na instalaci před vernisáží v Galerii Art Chrudim.  Foto: Chrudimské noviny]]

Miniatury Veroniky Psotkové odkazují na její dřívější instalace

„Posledních pár let dělám sestavy figur, které plně navazují na architekturu, ke které je stavím, a každá ta instalace je jedinečná, samostatná a vznikne jenom v tom místě,“ říká sochařka Veronika Psotková, od které si můžete zakoupit v chrudimské galerii i jednu litografii. „Je to kresebný záznam z reálných skic, které si dělám ke každé soše.“ Svojí chrudimské výstavě dala pracovní název Miniatury, protože vytvořila speciálně pro tuto výstavu několik miniatur ke svým dřívějším velkým instalacím. „Je tu vidět i jedna z mých cest za poslední rok a půl, a to je práce s torzem a nedokončeností. Ještě před dvěma, třemi roky jsem nedokázala nechat sochu otevřenou. Hledám nové cesty práce s drátem.“

[[img:chrn_fullwidth:19091:Galerie Art Chrudim. Veronika Psotková s kyticí. Foto: Chrudimské noviny]]

Opravdu činných sochařek je málo, tak to vnímá i Veronika Psotková, která tvoří sochy z drátu už čtrnáct let. Člověk musí umět využít volný čas. Kdyby si mohla vybrat, ideální čas pro tvorbu by pro ni byl mezi 11. odpoledne a 23. hodinou večer. „Ale to posledních osm let není čas pro mě,“ směje se. Běžně tvoří tak plus minus šest hodin denně. Je si vědoma, že její předchůdkyně, umělkyně 19. století, nemohly studovat a často fungovaly pod pseudonymem, aby byly uznávané. „Takže my jsme vlastně pořád v pohodě, když na to příjde. Nikdo vlastně neví, kolik těch Rodinových děl je od Camille Claudel.“ 

[[img:chrn_fullwidth:19081:Galerie Art Chrudim.  Foto: Chrudimské noviny]]

Věci, které ji trápí, ale narozdíl od malířky Barbory Myslikovjanové, do své tvorby nepromítá. Proto neřeší ani politická témata, aby prý nad tím nemusela ještě trávit svůj volný čas. Ikdyž na výstavě může prý pozorné oko diváka vidět pár věcí, které prý s lockdownem souvisejí, nebo jsou vážnějšího charakteru než obvykle.

Na začátku všeho stál experiment

„Zjistila jsem, že musím vymyslet způsob, jak pracovat rychleji a rovnou přímo z materiálu,“ vysvětlila přímo na vernisáži, co se rozběhlo s jejím studentským projektem v roce 2007. Častou otázkou prý skoro vždy je, jak svoje modely z hotové drátěné sochy vystříhává. Samozřejmě nijak. Původně pracovala s konstrukcí, teď už stříhá dráty přímo z ruky. „Nemá to žádné jádro, je to taková tvrdá, ženská práce,“ popsala.

 [[img:chrn_fullwidth:19080:]]

Veřejný prostor potřebuje více žen

Za celou dobu už prý do umělecké podoby proměnila asi 15 kilometrů pletiva. Pracuje, kdykoliv má čas. Samozřejmostí je klid na práci. Koronavirus se prý více odrazil spíš ve způsobu jejího myšlení, než viditelně v její tvorbě. Možná v podobě touhy vytvořit něco, co dostane diváky při pohledu na její dílo do jiného světa. „Veřejný výtvarný prostor by potřeboval víc žen, obecně. A nemyslím to jakkoliv, nepovažuji se za feministku, ani nejsem zastánkyní kvót,“ prozradila pro Chrudimské noviny. Skloubit rodinný život s uměním prý ale bývá dřina. „Vím, že to nemáme lehké, ale nepotřebuji řešit ty věci, které máme v hlavě my ženy. Tím jsme jiné. Proto je to asi zajímavé, když se někdo probojuje tak daleko a zůstane na umělecké scéně. Důležité je vydržet.“

[[img:chrn_fullwidth:19077: Bikini klub.  Foto: Chrudimské noviny]]

Pohled dovnitř Barbory Myslikovjanové, aneb příběhy na zdech, které vás zasáhnou

„Myslím si, že moje věci mluví dost samy o sobě,“ uvedla malířka Barbora Myslikovjanová na vernisáži: Výstava pláten a deníkových papírů představuje hlavně nové věci, které vznikaly už během  pandemie koronaviru. „Původně měla být výstava už někdy na jaře 2021, ale díky situaci s Covidem se tehdy odložila na neurčito," vysvětlila pro naše čtenáře malířka. Díky tomu mohou vidět návštěvníci na výstavě i další věci. „Instalaci pro prostory galerie jsem si předem vytvořila jako 3D model. Jsem v tomhle taková precizní, skládám si ty příběhy na zdech." Poslední čerstvě domalované plátno vybrané pro chrudimskou výstavu visí ve výloze galerie.

„Vnímám i co se děje okolo ve světě a občas to mám potřebu ventilovat i skrze umění," říká. Když například v roce 2020 reagovala na události spojené se začátkem koronavirové pandemie, vznikl její první politický obraz, ačkoliv je normálně nemaluje. Chtěla jej zkusit propagovat na facebooku, ale z politických důvodů jí to prý bylo zamítnuto. Svým expresivním malířským výrazem a autentičností, se kterou upozorňuje na něco, před čím většina společnosti zavírá oči, zaujala už na začátku svého působení na pražské Akademii výtvarných umění. Už od studijních let měla svoji hlavu a stále maluje, jak cítí. Také píše básně a povídky. 

[[img:chrn_fullwidth:19092:Barbora Myslikovjanová recitující na přání svou báseň.  Foto: Chrudimské noviny]]

Důležité pro ni je zůstat autentická

Každý z jejích obrazů je vnitřní zpovědí. Ústředním tématem většiny obrazů bývá často dětství, ale ne v poloze, jak by si většina mohla představovat. „Když se mě někdo zeptá, třeba něco navíc řeknu, třeba ne,“ pokrčila malířka s úsměvem rameny na vernisáži.

Než usedla do klidného kouta místnosti, odrecitovala ještě na přání jednu ze svých básní, která významově dokresluje vystavené obrazy. „Zas budou oči zaslepené a budou oči zalepené, na ostnech usínání. Pak budou oči bezmocné a budou oči nemocné, jen strachem, do uspání. Kdy bude šeptat v slepou noc, ten dětský pláč a slabý hlas a to řvaní, řvaní, řvaní.“ Báseň, která při pohledu na její obrazy dokresluje celou mozaiku vnitřních pocitů dohromady.

[[img:chrn_fullwidth:19083:Obraz Pieta uprostřed.  Foto: Chrudimské noviny]]

Obrazy ukrývají symboly z jejího života

„Většinou mám nějakou vizi, která se nemění,“ říká o momentu, kdy vezme štětec do ruky a začne malovat. „Anatomicky jsou skoro všechny postavy na mých obrazech nejdříve nahé.“ I u Piety tomu tak taky bylo.

Pieta je největším a zdá se, že také nejdůležitějším vystaveným obrazem Barbory Myslikovjanové v Chrudimi. Chvíli před tím plátnem postůjte. Vnímavým jedincům vžene lehce slzy do očí. Když malovala Pietu nad mrtvou kočkou, bylo to ve chvíli, kdy řešila psychické zhroucení jí blízkého člověka, z obrazu se dá vytušit, o koho jde.

„Podvědomě do svých obrazů dávám podobné symboly z aktuálního dění v mém životě.“ Tvorbě se za normálních okolností věnuje každý den. Přes den tvoří tenké vrstvy lazury. „Nejintenzivnější práci dělám vždy večer, od těch sedmi skoro do půlnoci.“ Mezitím tvoří „papíry deníčkového typu“, které mají pro ni zvláštní význam.

[[img:chrn_fullwidth:19079:Velkou inspirací je pro malířku její o deset let mladší bratr.  Foto: Chrudimské noviny]]

Nové obrazy navazují na ty chrudimské a je v nich opět i ona sama

„Někdo rozmalovává obraz najednou. Já postavy maluji postupně,“ jak ale vzápětí dodává, běžně pracuje i na několika obrazech zároveň. Barvy se mění podle jejího vnitřního rozpoložení. V jejích obrazech je hodně černé a fialové. „Někdy je to hodně expresivní, když se potřebuji z něčeho vymalovat," odhaluje. Často je pro ni důležitý spolu s námětem i správně zvolený formát obrazu.

Barbora Myslikovjanová se zároveň vydává na novou cestu a kromě vážnějších témat se do její tvorby momentálně dostává i víc naděje. „Určitě krom dětí a dospívání mám v plánu do některých pláten zasadit opět i sebe. Aktuálně, tak jak to mám ve zvyku, pracuji na několika věcech najednou. Jde o plátna i papíry," prozradila. Všechny víceméně navazují na obrazy, které visí v Chrudimi. „V posledních týdnech jsem měla znatelně méně času na tvorbu a dost tím moje potřeba tvořit celé dny trpěla. Ale nakoupila jsem si v mezičase nová plátna různých velkých i menších formátů a už se těším, co se do nich promítne."

[[img:chrn_fullwidth:19093:Jeden z posledních rozmalovaných obrazů.  Foto: Barbora Myslikovjanová]]

O čem se ještě nemluví

Také jsme se dotkly ožehavého tématu. A tím je vnímání postavení umělkyně v dnešní společnosti. A je vidět, že i po sto letech od otevření české akademie umění ženám, se občas stále vynořují ztrouchnivělé stereotypní představy. „Šokují mě některé názory. Už jsem třeba i slyšela názor, že by malířka neměla mít děti, protože už pak nebude naplno malovat. Já bych aspoň jedno dítě někdy chtěla a nemyslím si, že by mělo být překážkou pro tvorbu. Naopak ji může obohatit."

Pardubický kraj/Chrudim – Stalo se již tradicí, že se v září a říjnu koná festival Týdny pro duševní zdraví. Ten nabízí spoustu kulturních akcí, které informují o duševním zdraví, jeho prevenci a zároveň vyvrací mýty a předsudky spjaté s touto problematikou. Ve východních Čechách se do pořádání jeho 26. ročníku zapojilo 19 subjektů, které v čele s organizací Péče o duševní zdraví připravily bohatý program ve 13 městech.  

[[img:chrn_fullwidth:18936:Beseda s hosty. Zdroj: PDZ]] 

„Akce pořádáme s cílem detabuizovat téma duševního zdraví, přimět společnost o tématu otevřeně hovořit a podpořit tak lidi, kteří se s duševní nemocí potýkají,“ říká organizátorka festivalu Michaela Venclová z pořádající Péče o duševní zdraví.

V Chrudimi se v rámci Týdnů pro duševní zdraví uskuteční ve středu 29. září od 9 do 16 hodin Den otevřených dveří Centra duševního zdraví a od 18 hodin Kvíz na pohodu. V Centru duševního zdraví návštěvníkům pracovníci představí organizaci, provedou jejími prostory, nabídnou informace o poskytované zdravotně sociální službě. „Přijďte k nám během dne nahlédnout a zjistit, jak centrum funguje, budeme se těšit na Vaše zvídavé otázky. Večer pak vezměte své blízké, sestavte tým s originálním názvem a přijďte si zasoutěžit na zábavný kvíz o duševním zdraví do restaurace Na Pohodu,“ zve na akce Venclová.

[[img:chrn_fullwidth:18937:Momentka z vernisáže „dodoismus“.  Zdroj: PDZ]]

Další připravená akce bude také v nedaleké Skutči, kde se bude konat o den později, 30. září, beseda Nejsme v tom sami. Na té budou sdílet své zkušenosti rodinní příslušníci, kteří pečují o lidi s duševním onemocněním. Další informace o festivalu a programu lze nalézt na Facebooku či na přímo na webových stránkách.

[[img:chrn_fullwidth:18938:Informační plakát.  Zdroj: PDZ]]

Chrudim – Jan Saudek je fenomén. Do Chrudimi zavítal vystavovat svoje fotografie a obrazy na pozvání po téměř deseti letech. Společně s jeho sympatickou ženou Pavlínou tvořili sehraný pár. Na vernisáž je přijeli pozdravit i přátelé a obdivovatelé zdaleka. Po dlouhé autogramiádě, která nebrala konce, už se museli skoro rozloučit. Umělec ale ještě stačil věnovat pár slov i přímo našim čtenářkám. Co přesně jim chtěl vzkázat?

[[img:chrn_fullwidth:18691:Galerie se zaplnila příznivci Jana Saudka. Foto: Chrudimské noviny]]

Jedna z nejlepších vernisáží v jeho životě proběhla v Chrudimi

„Vernisáž byla velmi zdařilá. A nebudu lhát, zažil jsem jich asi 300 nebo 350, a většinou bývám velmi vyčerpaný, protože to nemá žádný řád. Tady, a ještě před měsícem na Moravě, to z nějakého důvodu proběhlo v neobyčejně milém prostředí. Necítil jsem žádnou nenávist, žádnou zášť nebo opovržení,“ vysvětlil Jan Saudek. „Většinou jsou tam třeba hlavně chlapi, kteří mě nenávidí. Bůhví proč? Oni si myslí, jak jsem si úžasně neužil života, nebo něco takového. To není pravda. Neužil jsem si. Tato vernisáž mně připadá, že je jedna z nejlepších, co jsem v životě zažil.“

Největší kompliment dostal od chlapa

Jan Saudek před začátkem vernisáže korzoval před galerií a s každým, kdo se nestyděl, se dal do řeči. Především ženy měly dost odvahy na to, aby ho požádaly o vyfocení selfíčka, ale později při autogramiádě se přišel zvěčnit s mistrem i novopečený otec s miminkem. Vyhověl všem, i pokud jde o podpisy, je totiž gentleman. V galerii se sešlo tolik lidí, že zaplnili obě přední místnosti, a tak si Jan Saudek musel stoupnout tak, aby viděl na všechny. Mezi obecenstvem se dokonce našel muž, který i když původně nechtěl, vyseknul mu největší poklonu: „Musím říct, že vás obdivuju, jste úžasný chlap, o umění ani nemluvím, a když jsem vás tady viděl teď poprvé, tak jsem nevěřil svým očím, jaký jste frajer, vypadáte o dvacet let, možná i o třicet let mladší. Vypadáte vynikajícně,“ nešetřil chválou.

[[img:chrn_fullwidth:18690: Obraz podle fotografie slavných rtů Saudkovy zesnulé ženy Marie. Foto: Chrudimské noviny]]

Za hodně vděčí svojí ženě

Na konci úvodního slova ještě vystoupila před obecenstvo společná kamarádka slavného páru, aby Pavlíně Saudkové veřejně vzdala hold: „Myslím si, že je to nejlepší žena, kterou v životě měl. Je jeho velkou oporou, a že Jenda funguje tak, jak funguje, je její obrovská zásluha. Myslím, že bychom jí měli zatleskat, protože vydržet s Jendou je někdy opravdu umění,“ řekla.

Jan Saudek rád oslovuje svoji ženu Pájinko. Před lidmi si vykají, ale v horké chvilce, když začal vyprávět pikantnosti a místo o umění se rozhovořil o „kozičkách“, zazněla i jemná, ale důrazná domluva v tykání: „Jendo, soustřeď se na rozhovor.“ Pikantnostem jsme se i tak nevyhnuli, ale to už k Janu Saudkovi patří. Prostě rád laškuje a šokuje. A také umí číst myšlenky a tak ani nebylo potřeba některé otázky vyslovit.

[[img:chrn_fullwidth:18692:Autogramiáda nebrala konce.  Foto: Chrudimské noviny]]

Ale jak je možné, že i v 86 letech působí stále tak mladistvě? „To je tím, že mám mladou ženu! S ní jsem viděl moje děti přicházet na svět a musím říct, že to je nejsilnější zážitek, jaký chlap může zažít. Nikdo to nedokázal vyfotografovat. Nikdo nikdy. Víte proč? Protože poezie se vyfotografovat nedá,“ řekl Jan Saudek, zatímco mu jeho obdivuhodná žena dělala za zády „bodyguarda“.

Největší ocenění pro něj je to od lidí na ulici

„Rytířský řád od francouzského prezidenta je pěkná věc, ale být vyznamenán na sklonku života ve vlastní zemi, je přece jen nesrovnatelně víc,“ řekl Jan Saudek na vernisáži k vyznamenání, které obdržel od českého prezidenta.  „Mně už teď nejde o peníze, ale o to, abych nebyl neúspěšný. Výstavy nedělám. Jsem požádán a pak svolím. A někdy taky ne," vysvětlil.

Stále se i přes slávu dovede radovat z drobností, které ho potkají třeba na zdravotní procházce cestou na nuda pláž. Jak řekl, stane se třeba ta úžasná věc, že ho někdo pozná a pochválí mu jeho fotografie. „Nedávno jsem se třeba od jednoho fandy dozvěděl, že takové fotky, jaké dělám já, nikde neviděl. To je největší pocta, jaká se mi dostala, protože v poslední knize o české fotografii je napsáno, že jsem kýčař a že je to bezcenné, ale ujišťuji vás, že se z toho dá velice dobře žít. A to je asi tak nejvíc, co může člověk dokázat. Že někteří lidé ho znají jménem. To je nesmírně dobré.“

[[img:chrn_fullwidth:18689:Foto: Chrudimské noviny]]

Jak probíhá jeho tvůrčí proces

„Fotografování jsem víceméně zanechal,“ přiznal na rovinu. Syn Samuel, kterého drží v náručí na slavné fotografii Život z roku 1966, se s ním dokonce soudí. „Jenom zvětšuji z některých negativů, které mi zůstaly. Jinak maluji podle fotografií a velmi dobře se to prodává. Probíhá to tak, že u toho sedím, poslouchám dobrou hudbu a užívám si života. A ne jako můj bratr, který pil od rána. Napiju se až večer, myslím alkoholu. Vy jste někdy byla opilá?

Radši nebudu říkat, kolik ročně namaluju obrazů, protože jich je spoustu. A ten obraz maluji třeba dva dny. A dávám si s tím práci, skvěle se to prodává. Takže jsem nechal fotografie a žiju teď z prodeje obrazů,“ vysvětlil Jan Saudek.

Tvrdošíjně se rozhodl hájit myšlenku, že život je krásný a dlouhý

„Žil jsem dlouho a pořád je to ještě výtečné. Mám teď roční dítě, mám děti také šedesátileté, samozřejmě, a některé už nemám vůbec,“ vyprávěl Jan Saudek a záhy odhalil svoji životní filozofii. „Víte, jsou dva přístupy k životu, že je krátký a mizerný, anebo že je dlouhý a sladký. A já jsem se rozhodl tvrdošíjně hájit myšlenku, že život je dlouhý a krásný. A prozatím mi to vychází, protože jsem, nebudu si nic namlouvat,“ přiznal Jan Saudek. „Život je nádherný, ale nesmíte se dívat do zrcadla. To nesnesete. Já se do zrcadla dívám, jenom když jsem opilý. Jinak nemám odvahu to vidět. Ale není mi nic, jsem schopen pracovat, i deset hodin denně, a někdy míň. Ale nikdy ne, že bych nepracoval vůbec. Živím 18 lidí. A většinou jsou to malé děti,“ dodal. Ke všem se hrdě hlásí a platí alimenty, i když některé ani neviděl. Poslednímu dítěti je přes rok, ale jak Jan Saudek potvrdil, další už spíše neplánuje. „Člověk by měl mít děti za mlada. A ne v osmdesáti sedmi. To už je opravdu výsměch. Ale mám dítě a hlásím se k němu a budu platit alimenty,“ opakoval několikrát tak hrdě i na vernisáži, že v některých mužích se hnulo svědomí, a jeden přiznal, že bude alimenty dokonce platit znovu, kdyby to bylo potřeba.

Ženy jsou Bohyně, život řídí i bez chlapa

Řekl, že to věděl už od svých šesti let a později mu to potvrdili i ve Spojených státech. „Bůh je žena. Proč si ho představovat jako nějakého fousatého chlapa. Bůh je žena nebezpečná, ale velmi krásná. A já teď tomu přicházím na chuť, ale bohužel už je trochu pozdě.“

„Čtenářkám řekněte to, co jsem pronesl už na vernisáži: Že ženská je bohyně. Vděčíme jí za svoji existenci, a když někdo řekne, že bez chlapa by to nešlo. Šlo by to bez chlapa. Umělé oplodnění. Šlo by to bez chlapa. A ženská řídí život.“

Na vystavené obrazy a fotografie se můžete podívat zde.

[[gal:18688]]

Chrudim – Tento týden se konala zajímavá vernisáž výstavy dvou mladých umělců, kteří spolu tři roky tvořili v jednom ateliéru. V Chrudimi je to jejich první společná výstava. Neznámým nováčkem byl pro Chrudimáky Martin Žák, česky mluvící Slovák, který se představil svými sochami. Malíř Tomáš Honz vystavoval v Galerii Art v Chrudimi už potřetí. S Lubošem Jelínkem se seznámili před lety díky loupeži dvou obrazů a celostátnímu pátrání. Co je pro oba umělce důležité, jak tvoří svoje díla a opravdu má Tomáš Honz černé období? O tom jsme si stihli popovídat dříve, než začalo pršet.

[[img:chrn_fullwidth:18282:Umělce přivítal galerista Luboš Jelínek.  Foto: Chrudimské noviny]]

Lidé z okolí i Chrudimáci se mohou radovat, že nemusí za kulturou ani tentokrát jezdit až do Prahy: „Potkali jsme se tak, že mě kdysi ukradli dva obrazy z galerie v Praze, chlápka chytili, on se totiž nechal natočit na kamery a bylo vidět, jak si pod bundu ty dva obrazy strčil, zatímco paní z galerie prováděla klienty po jiné místnosti, a odešel. Ale obrazy se nikdy nenašly. Stačil je asi prodat v zastavárně a zmizely neznámo kam,“ zavzpomínal Tomáš Honz. A právě celostátní pátrání a velké sdílení na sociálních sítích pomohlo k tomu, že se seznámil s galeristou Lubošem Jelínkem: „Kontaktoval mě právě na základě toho pátrání. Když se potom přijel podívat ke mně do ateliéru, zjistili jsme, že jsme na podobné vlně ve spoustě věcech,“ rozpovídal se Tomáš Honz.

Záhy taky vznikl celý katalog s obrazy z Chrudimska i první výstava. Pro Tomáše Honze to bylo hodně zajímavé období: „Bylo to pro mě jedno z nejdůležitějších setkání. Strávil jsem po té v Chrudimi hodně času, půl roku jsem jezdil po Chrudimsku, zkoumal jsem okolí a maloval obrazy,“ vyprávěl, čím je pro něj Chrudim důležitá.

Po tříletém tvoření v jednom ateliéru došlo na stěhování

Malíř Tomáš Honz a sochař Martin Žák jsou přátelé. Seznámili se na půdě akademie, ale už v době, kdy tam Tomáš nestudoval. Tato výstava je vlastně takovou jejich symbolickou rozlučkou po tříleté inspirativní tvůrčí činnosti v jednom ateliéru v pražské Libni.

Sochař Martin Žák se totiž před pár dny přestěhoval na statek za Prahou, kde bude tvořit ve velkém ateliéru z bývalého tanečního sálu, spolu s přítelkyní a sochařkou Danou Bartoníčkovou. Když zrovna nesochá, tak se věnuje dokonce restaurování: „Teď se nám do toho seběhlo to stěhování, ale jinak všechno, co děláme, se nějak dotýká umění,“ vysvětlil Martin Žák.

[[img:chrn_fullwidth:18286:Diskutovalo se nad podstatou umění.  Foto: Chrudimské noviny]]

Všechno si musí prožít a poznat na vlastní oči

Díla obou umělců spojuje důraz na řemeslnou dokonalost, vracejí se k původnímu, inspiraci nacházejí i v antice. Zajímá je zkoumání světla a hlavně zachycují „okamžiky bytí“. Je to vnitřní svět, něco prchavého, o čem psala už Virginia Woolfová, třeba ve stejnojmenné povídce. Momentální dojmy a vlastní prožitky se odrážejí ve stopách po nástroji, ve způsobu intuitivního ztvárnění hmoty a výběru barev. Tomáš Honz vysvětlil, že černé období mívá opakovaně hlavně na podzim a v zimě, když se brzy stmívá.

Tři roky spolu vedli debaty o umění a vzájemně se ovlivňovali. Tomáš Honz dokonce začal tvořit s hlínou. Navzdory již tradičním a v umění se opakujícím sporům o to, co je víc, zda malířství, nebo sochařství, jak se spolu přeli umělci už v období renesance, mezi nimi není ani stopa po rivalitě. Tomáš Honz také řekl: „Socha a malba jsou dvě věci, které tady vždycky vedle sebe koexistovaly a mělo by to tak být i dál. Ukazujeme, že malíř a sochař můžou jít vedle sebe, navzájem se doplňovat a inspirovat,“ okomentoval několik jejich společných výstav. Nevylučují, že budou následovat další.

[[img:chrn_fullwidth:18287:Socha od Martina Žáka.  Foto: Chrudimské noviny]]

Tvůrčí proces Martina Žáka je rozmanitý

„Dokud mám sochu v ateliéru v sádře, tak na ní s přestávkami pořád pracuju, může se změnit i za rok, vrátím se k ní a předělám ji, nebo použiju její část do něčeho jiného,“ vysvětlil Martin Žák. Říkají oba, že jim jde o nadčasovost, co přetrvá věky, čerpají z tradičních vzorů a inspiraci hledají v přírodě i ve městě nebo ve starých příbězích a vnímají lidi okolo sebe. Skica jedné z „hlav“ vznikla krátce po prezidentských volbách, ve Francii: „Třeba hlava Pařížana je spojena se zážitkem, kdy zrovna všichni slavili a my jsme jeli poloprázdným metrem, kde seděl tenhle pán se svým vnukem a mě zaujal v ten moment jeho výraz, rychle jsem si ho naskicoval, hned jak jsme vylezli z metra, a v Praze jsem hlavu, ten pocit, vytvořil. To samé se mi stává i v Praze. Ta figura, co je ve výloze, i ta, co stojí dole, i ta ženská, všechno jsou to věci z hlavy, tak jak jsem si je zapamatoval,“ což není jen tak a člověk musí mít dobře vytrénovanou fotografickou paměť.

[[img:chrn_fullwidth:18283:Zleva Tomáš Honz, Martin Žák a Jan Paul. Foto: Chrudimské noviny]]

Tomáš Honz vyhledává nevšední zážitky

Před lety ho také k pevnému rozhodnutí vydat se od digitální malby k tradičnímu krajinářství přiměl až transcendentální zážitek z omylem vypitého poháru sava. Jaký je ideální začátek jeho tvůrčí činnosti? „Občas vyhledávám extrémní situace, jako třeba běhat někde při bouřce bosý v trávě a podobně. Smyslové poznání světa, těch vizuálních vjemů, je pro mě hrozně důležité. Jinak bych si ani neuměl představit malovat,“ říká. „Pak se můžu posadit do ateliéru a vymyslet si úplně jinou kompozici, jako třeba to Bakchanálie, kde jsem spojil fantazii se zážitkem a lásku k antice,“ uvedl příkladem právě různé zkoumání světla z temného lesa nebo cesty uprostřed noci. A nikdy nemaluje na bílé plátno: „To mě děsí, vždycky ho nejdříve přetřu zbytky barev z palety, chytne potom takový krásný neutrální tón, na kterém si už dokážu představit, že by mohlo něco vzniknout,“ vysvětlil Tomáš.

[[img:chrn_fullwidth:18291:Vernisáž se vydařila.  Foto: Chrudimské noviny]]

Poslední vernisáž před začátkem prázdnin v Galerii Art se nesla trochu v duchu filozofování. Ukázali se tu dva mladí umělci, které spojuje přátelství, podobné vnímání světa i umění. Vystavená díla, která můžete vidět v galerii do 6. srpna, zachycují prožité emoce a psychické stavy. Jaké, na to se přijďte podívat. Jsou to křehké věci. Vybírali je sami umělci a intuitivně. Jakkoliv mohou působit na hlavní fotce katalogu jako rockové hvězdy, na nic si nehrají, důležitá je pro ně upřímnost.