Chrudim – Výstava „Proroci a patroni“ veřejnost seznamuje se třemi posledními cykly v malířčině tvorbě. Proroci a patroni zde vystupují v roli ochránců žen i samotné malířky. Markéta Kolářová se narodila v první polovině devadesátých let. Na svých obrazech vystavených do 24. června v Galerii Art Chrudim zachytila svět pramenící z kolektivního nevědomí. Posledním cyklem, který výstava představuje, jsou Pohanky, připomínající svým zvláštním výrazem až andělské tváře: „Skrývají v sobě hodně emocí,“ říká Markéta Kolářová.

[[img:chrn_fullwidth:18070:Autoportrét.  Foto: Markéta Kolářová]]

„Něžnost se musí trošku vyvážit,“ zakopává předsudky některých do země: „Mám ráda ty protipóly, ať v barevnosti, nebo v tom, co zobrazuji.“ Teď má před sebou plodné období v malbě. Vlastní mateřství není téma, kterým by se teď zabývala, ale ani se ho neobává. Říká: „Asi bych akorát v té době začala malovat místo olejem akrylem.“

Markéta Kolářová dokončila před dvěma lety studium na akademii výtvarných umění (AVU) v Praze a přiznává, že to bylo pro ni ze začátku svazující. Ani madridská stáž se nijak nepodepsala na jejím tvůrčím výrazu: „Nevěnovala jsem se tam svému vlastnímu vyjádření. Jako solitér jsem chodila na výstavy a do zahrad, a spíše mě ovlivnilo španělské podnebí svou nezaměnitelnou barevností.“

[[img:chrn_fullwidth:18071:Zdroj: Galerie Art Chrudim]]

„Proměňuje se, nemá konkrétní tvary, každý si tam může dosadit svoje pocity,“ vysvětluje Markéta Kolářová k cyklu zobrazujícímu svět mytologických ochránců žen. Slovanské mýty se v jejím podání mění jako symboly v archetypy kolektivního nevědomí.

Kdo má ponětí o poměrech, které v tomto dávnověku panovaly, toho nepřekvapí názvy jako Mučednice nebo Přinášející oběť. Byl to svět nespoutané přírody a člověka, který se snažil přežít pomocí rituálů a magie. Slované praktikovali dětské oběti i upalovali vdovy na hranici spolu se zemřelým, aby majetek po té přešel na „kněze“.

Právě druhou částí výstavy jsou proroci: „Kteří mají nést poselství, že se blýská na lepší časy.“ Ze začátku svoje pocity, které vycházely z událostí spojených s probíhající pandemií, vyjadřovala malířka pouze barvami, konkrétní postavy začaly z obrazů vystupovat až později.

V malování jde až na dřeň

„Hodně mě ovlivnilo, když jsem si uvědomila, že můžu při malbě vyjadřovat víc svoje pocity.“ To souvisí se začátky malířčiny tvorby za dob studií na pražské AVU. Teprve začínala hledat svůj osobitý výraz a cítila se svázaná: „Je to osvobozující,“ hodnotí svůj nynější tvůrčí proces. „Tím pro mě skutečně nastal zlom, až že se někdo zajímal, jak věci cítím,“ upřesňuje Markéta Kolářová a pokračuje: „Každé plátno, každý namalovaný obraz je pro mě do jisté míry novou objevitelskou misí. Přistupuju k malbě jako k určitému druhu rituálu. Je to pro mě moment svobody. Josef Bolf mi dodal odvahu, že lze k malbě přistupovat právě takto,“ říká Markéta Kolářová a nakonec dodává: „Řekla bych, že jsem hodně citlivá, ale obrazy maluju do krve.“

[[img:chrn_fullwidth:18073:Momentka po vernisáži.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Je spíš noční malíř a tichý pozorovatel

Maluje obvykle až po obědě a končí až v deset, v jedenáct v noci: „Mám ráda ten klid, kdy se můžu nejvíc soustředit. Teď jsem skoro každý den v ateliéru.“ V ateliéru zatím vznikly všechny její obrazy. Zatímco dříve znala výslednou podobu obrazu dopředu, nyní, už po akrylové podmalbě, nechává více pracovat náhodu a okolnosti při samotném procesu malby: „Pracuju s akrylovou podmalbou, na které poté olejem přiznávám tvary. Obraz se často několikrát změní. Proto je na plátnech doslova cítit jistá proměnlivost podob,“ vysvětluje malířka.

„Maluju v černých věcech zapráskaných od barvy, v černé jsem spokojená. Miluju barvy, ale sama se nejlépe cítím, když můžu být pozorovatelem já,“ říká. Malby Markéty Kolářové vás vtáhnou do dávného světa. Malířka neměla potřebu a ani nemusela dlouze nic vysvětlovat. Její malby mluví samy za sebe. Ohromí vás, jaká prapůvodní duchovní atmosféra z obrazů vystupuje. Zastavte se v galerii a přesvědčte se sami.

Chrudim - Výstava, která spojuje i boří předsudky. Michal Cihlář a galerista Luboš Jelínek 26. září 2020 pobavili všechny bez ohledu na generaci vernisáží nové výstavy Sexshopy v Galerii Art Chrudim. Výstava je ke zhlédnutí do 4. listopadu. Michal Cihlář patří vedle Jana Híska nebo letos zesnulého Ivo Křena mezi nejúspěšnější české grafiky současnosti. Téma erotiky se objevuje v jeho díle od roku 1988. Cenu Vladimíra Boudníka za osobní přínos české moderní grafice obdržel v roce 2002.

[[img:chrn_fullwidth:16537: Michal Cihlář vystavuje v Galerii ART Chrudim.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Říká, že je pro něj nejdůležitější pocit svobody, a proto nemá rád svazující nálepky. Stačilo mu prý, že inicioval a založil medzilaborecké muzeum Andyho Warhola, nebo že v letech 1997 až 2006 vytvářel linorytem vizuální styl pražské ZOO: „Chtěl jsem Warholovo pop-artové dílo zviditelnit, protože mi vadilo, že ho komunisti vehementně zakazovali. Za pár let zase všichni povídali: ‚My vás známe ze zoo.‘ No ale, sakra, já měl už před zoo za sebou dvacetileté linorytové dílo! A nechci skončit jako Vinettou, který si chudák vyfasoval tuhle životní roli,“ uvedl. Jeho dílo je opravdu pestré: vytváří portréty, zátiší, pop-artové náměty, knižní a novinové ilustrace. Také fotografuje, dělá koláže, cestovní deníky. Inspiruje ho komiks, příroda, typografie...

Michal Cihlář si výstavu připravoval sám, jak je u něj zvykem. Malá tmavá galerijní místnost podle něj koresponduje s tématem, protože, jak řekl: „Je to dekadentní, tabuizované téma.“ Obsahuje linoryty, asambláže i fotografie. K Cihlářově dosud největší výstavě na téma sexshopů byl vydán v autorově grafické úpravě i obsáhlý katalog. Tímto se završilo jedno jeho tvůrčí období a jak grafik potvrdil, na nějaký čas zase téma erotiky opustí.

 [[img:chrn_fullwidth:16529: Na výstavě si každý našel to své. Bylo co obdivovat.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Odstín zakázané výstavy galeristu nadchnul

Propagace výstavy s tématem erotických pomůcek pro galerii neproběhla bez problémů. Galerista Luboš Jelínek se při vernisáži zmínil: „Mark Zuckerberg mi dnes napsal, že reklama na tuhle výstavu musí pryč, jinak přijdou penalty. To mě nadchlo, že jsme zakázaní,“ vtipně glosoval skutečnost, že facebooku se nezdálo první slovo v názvu vernisáže. A v legraci vyzval k podpoře výstavy pod novým mediálním názvem „…SHOPY“.  Po úvodní řeči dodal: „Nechceme unavovat řečmi o umění, ať se každý dívá.“

Co se ne/naučil ve škole

 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvoval Michal Cihlář v roce 1987. U pedagogů bylo tehdy nejdůležitější, aby to byli hlavně komunisti, pedagogické či tvůrčí nadání u nich bylo často zcela vedlejší. U jeho profesora v ateliéru knižní kultury a písma prý všechno „zamrzlo“ u Františka Muziky: „Musel jsem si najít svoji cestu úplně sám,“ říká. „Když mi profesor povídal: ,Michale, nedělejte ty linoryty, kazíte si oči,‘ - tak jsem hned věděl, že je na just dělat budu.“ A jak uvedl, mantinely tehdejší výuky mu prý nevadily, protože je dokázal překonávat: „Zatímco spousta lidí se o ně potluče, tak já nacházím i v jejich sevření svobodu a soustředěnost na neotřelá řešení,“ vysvětloval grafik období svého šestiletého studia.

[[img:chrn_fullwidth:16531:Růžová maska. Detail dvanácti barevného linorytu z jednoho kusu linolea.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Jeho doménou je linoryt

Jak řekl Michal Cihlář, bohužel už má nálepku, že je tvůrce moderního linorytu a uvedl věc na pravou míru: „Ale to je zavádějící, protože linorytové řemeslo já vnímám velice archaicky.“ Uvědomuje si, že je to celé víc o řemesle než o umění. S linorytem začal poprvé experimentovat na začátku 80. let, v době kdy mladé umělce tato technika spíše odrazovala: „Protože to měli příliš spojené s Lidovými školami umění,“ vysvětlil.

Technikou linorytu se, na rozdíl od litografie nebo sítotisku, zvládne kvalitně vytisknout pouze omezený počet tisků, třeba šedesát. Ale u Michala Cihláře je pravidlem, že on tiskne v nákladu maximálně kolem sedmi tisků: „Tisk linorytu je totiž velmi namáhavá práce, to není umělecká, ale dělnická profese. U celého procesu jsem sám, nemám žádné asistenty,“ řekl s nadsázkou. Jeho díla tak dostávají punc vzácnosti, všechno je přímo z jeho ruky a jak vysvětlil: „Sítotisk nebo suchou jehlu za vás může vytisknout tiskař, který má tiskařský stroj, vy jen schválíte náhled. Ale pro mě je práce s linorytem tak intimní věc, že bych nedopustil, aby za mě dílčí práce dělal někdo jiný.“

Malovat by prý grafik nemohl, protože by nevěděl, kdy je jeho dílo dokončené, a jak řekl: „U linorytu to vždycky poznám.“ Linorytu se totiž věnuje už čtyřicet let.

Tvůrčí proces přirovnává k výstupu na horu

Nad Růžovou maskou strávil podle svých slov nejvíce času. Je to dvanácti barevný linoryt z jednoho kusu linolea. Pracuje ručně, s tenkým rýtkem a hladítkem ze slonové kosti, na obyčejném psacím stole. Popsal, jak pět hotových tisků znamená pětihodinové přejíždění tiskařkou kostí po celé ploše papíru: „V těch pěti hodinách se nedá od práce odejít, protože barva zasychá. Osmibarevný linoryt v tomto nákladu znamená cca jen padesát hodin strávených tisknutím, protože s odrývanou plochou přirozeně ubývá i těch otiskovaných ploch.“

Na konci práce, když je mnohobarevný linoryt hotový, má pocit „jako kdyby vylezl na nějakou horu.“ Na začátku práce nikdy nemá jasno, z kolika barev nový linoryt bude: „Prostě ta grafika se vám začne v nějakém bodě vzpouzet a vy musíte dát najednou třeba o dvě barvy víc, aby to bylo tak, jak vy chcete. Je to všechno taková alchymie.“

Každý detail je pro něj důležitý 

I lesk tkaničky (například u Růžové masky) mu stojí za to, aby přidal o barvu navíc: „Tam, kde tkanička chytá odraz světla, je to světlejší a na to musíte namíchat další barvu. Pak to teprve vypadá realisticky.“ Práci s rydlem popsal následovně: „Stíny na tkaničce musíte vyrýt tak, aby to vizuálně fungovalo, hodně jemné vrypy vám nevyniknou, protože se při tisku zalijí barvou a hluboké by naopak nebyly věrohodné.“

 [[img:chrn_fullwidth:16527: Na vernisáži panovala uvolněná atmosféra.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Zbožňuje, když mu lidé vidí do kuchyně

Jak řekl, jeho děda byl učitel, a po něm asi zdědil onu didaktičnost: „Já zbožňuji, že mi lidi vidí takzvaně do kuchyně.“ Proto vystavuje k výsledným dílům i jejich předlohy z časopisů, pracovní fotky nebo skicy: „U zátiší často vystavuji i vitrínky, kde opětovně zátiší z doličných předmětů sestavím, lidé mohou porovnávat předlohu i výsledek.“ Rád nechává diváka nakouknout, jak se dílo rodí, vedle výsledného linorytu klidně vystaví i pracovní fotokoláž, na které si testoval kompozici a která pak posloužila jako předloha: „Lidé se v galerii najednou umění tolik nebojí, vidí na vlastní oči, jak klopotně vzniká, poznají jeho historii a odnášejí si pocit, že něco podobného třeba taky mohou zkusit.“ Jde to podle jeho slov i bez „polibků múz.“

Zvláštní témata umožňují nový prožitek

K chrudimské výstavě Michal Cihlář vysvětlil, že to jsou všechno „sofistikované portréty banalit“ a „nejde prvoplánově o erotiku“. Prvoplánová není ani jeho grafika s pytlíkem od mléka z roku 1988, u které zažívají diváci pocity opravdové nostalgie. Práci na této grafice přirovnal autor se smíchem k portrétu obličeje člověka: „Prostě se tomu tématu věnuji tak, i když je to téma hodně divné, aby to fakt stálo za to. A najednou se díky tomu ta věc posune někam jinam,“ řekl. Už to podle jeho slov není banalita, je to přímo portrét banality: „A když si tohle uvědomíte, tak vám leží všechno u nohou, poněvadž takových věcí, které nic neznamenají, ale rozhodně stojí za to být zaznamenané, tak těch je všude spousta.“

Jak pracuje s divákovou myslí vysvětloval také. Použil přirovnání zátiší s melounem a jakékoliv jiné nezvyklé, banální věci: „Návštěvník galerie jde okolo, trošku ho to znejistí a možná se i vrátí. Neví, co si myslet. Kouká na to a najednou mu v hlavě začne něco drhnout, proč? Proč, když to ten grafik může normálně vyfotit, proč to dělá takhle namáhavě? A to je moje cesta k cíli, zanechat zážitek,“ řekl grafik. Považuje za intimní zážitek i samotný tvůrčí proces práce: „Cílem je, dostat se při práci do nějaké hladiny soustředění, kdy čas kolem plyne a jedinou intenzivní myšlenkou je užít si tu chvíli, kdy ruka tvoří. Všechno je najednou úžasně prožité...“ 

 [[img:chrn_fullwidth:16526: Michal Cihlář dokázal svým vyprávěním zaujmout všechny bez rozdílu věku.  Foto: Petra Vintrlíková]]

V čem vyniká nad ostatními

Michal Cihlář přiznává, že mnoho kolegů v jeho věku se věnuje linorytu, ale každý s jiným autorským přístupem: „Mnoho kolegů dělá brilantní tisky a jsou opravdu nezaměnitelní. Jsou mou tvůrčí inspirací, stejně jako Váchal. Já se z nich vyčleňuji snad jen tím, že mám asi nějaký dar většího nadhledu nad tématy." Hodně pracuje s ironií, sebeironií, s reklamou a vlastně i s bulvárem, což jsou všechno prvky pop-artu: „Proto na mé práce asi tak dobře reaguje širší veřejnost,“ myslí si.

V Tokiu výstava pobavila i babičky, v Olomouci byli prudérní

„Na vernisáži mé výstavy, která byla věnována BDSM tématům, jsem se díval s velkou láskou na takové dvě malé japonské babičky, které se při pohledu na mé grafiky chichotaly a různě si na ně ukazovaly prstem a vůbec se nestyděly. Ani náznak prudérnosti“, vzpomínal Michal Cihlář na zážitek z Japonska, země, která tato témata úplně jinak chápe.

V Olomouci do výloh galerie dali červené závěsy, na sklo výlohy sprejem nastříkali stylizovanou nahotinu podle originálního neonu z rakouského sexshopu. Když pak stáli po dokonalé výzdobě před výlohou na ulici, šel kolem nějaký tatínek s chlapečkem a povídal mu, ukazujíc smutně na výlohu: „A tady, tady bývala galerie," popisoval Michal Cihlář za hlasitého smíchu ostatních: „Udělali jsme to tedy opravdu poctivě, taky údajně do galerie nechodilo moc lidí, styděli se," podělil se grafik o svůj postřeh o mentalitě ze dvou různých zemí.

 [[img:chrn_fullwidth:16534: Na vernisáži se sešli lidé všech generací.  Foto: Petra Vintrlíková]]

S manželkou, výtvarnicí Veronikou Richterovou, chtěli založit muzeum PET lahví

Dnes mají doma přes tři tisíce různých PET lahví z asi sto osmi států: „My máme vizi, že uděláme jednou muzeum PET lahví, kde mimo naší sbírky budou i umělecká a designová díla z petu, pečlivě zmapovaná historie i fenomén PET lahve, i mnoho různých kuriozit,“ sdílel grafik zajímavý nápad s návštěvníky vernisáže. Díla i předměty z PET lahví prý vyhledávají a fotografují na všech svých cestách. Takové muzeum by, podle jeho slov, „oslovilo lidi napříč generacemi“: „Protože by to bylo patrně jediné muzeum svého druhu. Každý člověk má dnes s PET lahvemi vlastní zkušenosti a tím pádem by expozice mohla silně zasáhnout každého z nás,“ vysvětloval.

Umělkyně Veronika Richterová vytváří plastiky z PET lahví od roku 2004. Proslavila se i v zahraničí, jako iniciátorka a průkopnice těchto plastik: „A v tom máme vlastně dost společného, já jsem zase souhrou náhod často představovaný jako ten, kdo v Československu svým novým pohledem na linoryt pomohl k jeho renesanci.“

 [[img:chrn_fullwidth:16536:Michal Cihlář během rozhovoru po vernisáži Sexshopy v Galerii ART Chrudim. Foto: Petra Vintrlíková]]

Bylo slunné sobotní odpoledne, uprostřed měsíce května. Věžní hodiny kostela Nanebevzetí Panny Marie připomínaly, že jste na chrudimském náměstí. Kolem galerie Art se pomalu zvětšoval hlouček lidí. Vše bylo podmalováno tlumenou hudbou jazzové kapely Swing Time. Za bicíma seděl Martin Votava, na saxofon hrál Tomáš Antonín Mucha a klávesy bravurně ovládal Jiří Kožnar. Kvartet doplňovala provokativní rusovláska Milena Dobrovolná, která zpívala a zároveň uváděla celý program k zahájení výstavy Jiřího Slívy. A ten si s nimi také později zazpíval. Grafik Jiří Slíva je navíc známý muzikant z Grafičanky, pro ty, kteří byli překvapeni, jakým způsobem se toho zhostil. Když někdo něco umí, tak to vypadá naprosto jednoduše. Zatím co někdo fňuká o kolik přijde peněz, Jiří Slíva kreslí. Ještě teplou výstavu, dříve než celé korononavirové divadlo skončilo, uvedla chrudimská Galerie Art. A vystavující autor si vernisáž užíval.

Je zvláštní, jak se umělci v této galerii dokáží uvolnit a cítí se dobře. Galeristka Světlanka zrající jak vzácné víno, víno okolo něhož se točí celá Jiřího výstava, který je navíc jeho milovník a znalec, osobně uvítala každého návštěvníka. Všiml jsem si, že se pomalu zapojuje Jelínkovic malá Anička. Jak ten čas letí, když jsem ji znal jako křepčící tanečnici, nyní je to již mladá dáma. Vsadím se, že nebude dlouho trvat a budou říkat sestry Jelínkovy. Dnes měly k nerozeznání stejné šaty a spoustu lidí zmátly.

Nesmíme zapomínat na svatého Petra, ten měl největší zásluhu. Mně osobně dnešní vernisáž na chodníku před galerií připomínala Francii. Tam ale však takové liduprázdné náměstí snad ani neexistuje. Chyběli politici, tím pádem i televize. Napadá mě, kolik by asi stála podobná akce na propagaci města. Dost bylo chvály. Já bych jen býval rád vyfasoval roušku ve tvaru vinné číše, navíc aby byla v červené a bílé. Nebo nějakou univerzální se širokým úsměvem. Ten měl totiž každý, kdo dnešní vernisáž a výstavu Jiřího Slívy navštívil.

Chrudim - V pátek 1. března se po dlouhé odmlce konečně otevřelo třetí z chrudimských muzeí. Opravená budova Muzea loutkářských kultur přivítala na slavnostní vernisáži první návštěvníky.

Ředitelka muzea a jeden z hlavních „motorů“ celé rekonstrukce, Simona Chalupová, seznámila přítomné novináře se situací, v jaké se nacházela budova předtím, než se do ní z fondů Ministerstva kultury podařilo napumpovat 25 milionů korun.

Jistým překvapením byla informace, že se muzeu podařilo zakoupit dům, který se nachází přímo naproti jeho vchodu. Zde by měla v budoucnu vzniknout centrum pro badatele a také knihovna s odbornou literaturou. Za nemovitost „loutkáři“ zaplatili přes sedm milionů korun, což s náklady na rekonstrukci činí bezmála 33 milionů. A že opravy byly nutné, dokazují obrázky. Sociální zařízení bylo ve stavu, který zdaleka neodpovídal významnosti instituce, mnoho loutek muselo projít šikovnýma rukama restaurátorů.

Nejviditelnějšími změnami prošly nejen venkovní fasády, ale i vnitřní dispozice muzea. Loutky se nacházejí ve zcela nových expozicích, součástí budovy má být i maličká kavárna s možností kochat se městem na terasách po minaretem. „Očekáváme v prvním roce v průměru třicet tisíc návštěvníků,“ odhaduje ředitelka muzea Chalupová. „Až opadne prvotní zvědavost, odhadujeme návštěvnost na dvacet tisíc milovníků loutek,“ dodává vzápětí.

V současné době je v muzeu nová stálá expozice s názvem Magický svět loutek. Fotografie z vernisáže najdete v našem Dni v obrazech.

Chrudim - Vernisáž výstavy Zmizelí sousedé včera 3. prosince v 17 hodin symbolicky zahájila týden, který je věnován židovským obětem šoa - holokaustu, jimž bylo město drahé stejně, jako všem ostatním rodákům.

V kryptě bývalého kostela svatého Josefa se sešlo několik desítek lidí, kterým není lhostejné, co se před 70 lety stalo s jejich sousedy. Výstavu zahájil starosta města Petr Řezníček (SNK-ED) a ve svém krátkém projevu neopomněl zmínit, že především doba adventní, v níž se právě nacházíme, je vhodná pro odpouštění starých křivd a rozněcování lásky v lidských srdcích. Stále totiž podle Řezníčka hrozí, že zrůdná ideologie Hitlerových národních socialistů vzplane a zachvátí životy těch, kdo se „provinili“ pouze jiným původem, vírou, barvou pleti. Po starostovi před posluchače předstoupil John Salus. Mister Salus je Kanaďan, přesto ho k Chrudimi váže pouto, na něž se nezapomíná. Salusův otec byl totiž jedním z těch „šťastlivců“, kteří řádění nacistů přežili. Sám John se v Chrudimi dokonce narodil.

Krátké pauzy vyplnili hráči na saxofony a klarinet. Jejich produkce evokovala typickou židovskou hudbu, jež byla právě zmizelým sousedům vlastní.

Alžběta Langová, pracovnice chrudimského archivu a autorka výstavy přiblížila dlouholetou dřinu, která vernisáži předcházela.

[[img:chrn_fullwidth:3187:Vernisáž výstavy "Zmizelí sousedé" vzbudila zájem.  Foto: Chrudimské noviny]]

Pokračování vzpomínek na židovské přátele a sousedy se bude konat ve středu 5. prosince v pravé poledne na nově zrekonstruovaném židovském hřbitově, který se nachází hned vedle většího hřbitova křesťanského v Novoměstské ulici. Vrchní zemský rabín Karol Sidon zde za účasti mnoha vzácných hostů - potomků i přímých účastníků nacistické zvůle - pronese modlitbu za mrtvé. Izraelský velvyslanec nedorazí, protože tento den je v Praze na návštěvě premiér židovského státu. Samozřejmostí je, že mužům bude na tento pietní akt vstup povolen pouze s pokrývkou hlavy.

A konečně ve středu 5. prosince v 19 hodin bude Tomáš Židek dirigovat koncert k 70. výročí transportu Židů z Chrudimi.

Chrudim - Od 13. září do 28. října bude ve výstavní síni Divadla Karla Pippicha otevřena výstava věnovaná sportu a tělovýchově v Chrudimi. Vernisáž je již ve čtvrtek a pokud se chcete dozvědět něco o historii sportu ve vašem městě, neváhejte a přijďte výstavu navštívit.

Chrudim se může pochlubit řadou vynikajících osobností a významných akcí, ale výstava bude mít mnohem širší záběr a po velmi dlouhé době se bude veřejnost moci seznámit s historií a současností chrudimského sportu a tělovýchovy na tak velké ploše. U příležitosti výstavy navíc vyjde v rámci edice Chrudim publikace Chrudim sportovní. Vernisáž se koná 13. září 2012 od 17.00 hodin. Výstavní doba: 13. září až 28. října 2012, úterý až pátek 10.00 až 13.00 a 14.00 až 17.00 hodin, sobota a neděle 14.00 až 17.00 hodin. Vstup je zdarma.

Pardubice - Východočeské muzeum pořádá ve spolupráci s Velvyslanectvím Lotyšské republiky výstavu fotografií pod názvem Rižská secesní architektura. Výstava bude v pardubickém zámku k vidění v přednáškovém sále muzea od pátku 27. ledna do 26. února, přičemž veřejná slavnostní vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 26. ledna od 16 hodin.

Zúčastní se jí mimo jiné velvyslanec Lotyšské republiky Kaspars Ozoliņš s chotí. Dalšími partnery projektu jsou Statutární město Pardubice, Europe Direct Pardubice a Úřad architekta města Rigy.

Pobaltské republiky se poslední dobou stávají stále častějším turistickým cílem. A právě ti, kteří uvažují, že by třeba už tu letošní dovolenou nestrávili v krajích teplých, ale posunuli se o pár rovnoběžek severně, by výstavu na pardubickém zámku určitě neměli vynechat.

„Výstavou však nebudou nadšení jen případní turisté. Na fotkách secesní Rigy si najde své každý, od nadšeného obdivovatele tohoto uměleckého slohu přelomu 19. a 20. století až po náhodného kolemjdoucího,“ láká návštěvníky ředitelka Východočeského muzea v Pardubicích Jitka Rychlíková.

Rozvoj secese v Rize nastal v době nebývalého rozmachu tohoto města. Počet obyvatel rychle narůstal a během několika let bylo postaveno více než 100 vícepodlažních domů.

Na počátku 20. století získalo rižské centrum svůj charakteristický vzhled. Kolem 40 procent centrální zástavby Rigy dodnes tvoří secesní budovy, což je mnohem více, než v kterémkoli jiném městě na světě.

„Návštěvníci výstavy budou mít jedinečnou možnost zhlédnout fotografie zachycující většinu specialit typických právě pro secesní architekturu tohoto pobaltského hlavního města,“ dodává Rychlíková.

Secesní budovy jsou totiž v městské zástavbě Rigy nepřehlédnutelné i díky svému originálnímu a výraznému výtvarnému řešení.

Nejtypičtějším směrem secesní rižské architektury byla tzv. vertikální secese. Styl získal oblibu po roce 1906 a místy zcela určuje ráz městské zástavby. Stavby tohoto směru tvoří více než jednu třetinu celého různorodého dědictví rižské secese.

Chrudim - V sobotu 7. ledna byla vernisáží zahájena v pasáži Žralok čp. 80 na Resslově náměstí výstava výtvarného zasnění chrudimského keramika Richarda Herbsta pod názvem Láska naivní. Dílo, znázorňující Herbstovu celoživotní "múzu", je nyní v pasáži k vidění za sklem v prostoru, jemuž se říká Díra výstavní.

Výstava potrvá celý měsíc a v únoru by ji měla nahradit další expozice představující práce některého z regionálních umělců. 

Chrudim - Mistr ateliérové fotografie, obdivovatel kyprých ženských tvarů, rytíř Řádu čestné legie a majitel řady dalších mezinárodních ocenění, Jan Saudek, přijel potřetí v životě hledat múzu do Chrudimě. Tentokrát jej sem nezaválo květinové hnutí jako v 60. letech minulého století, ale sobotní vernisáž výstavy jeho fotografií v Galerii Art.

Ostatně ta praskala ve švech. Přijeli lidé z Chrudimi a okolí, z Pardubic, Hradce Králové i odjinud a ve vzduchu bylo cítit vzrušení ze setkání s vitálním bavičem, kterým šestasedmdesátiletý rodilý Pražák Saudek bezesporu je. Než se ale dostal ke slovu, stihl dav korzovat galerií a zhodnotit průřez jeho práce za několik uplynulých desetiletí.

Někteří se přitom snažili vylepšit svoji představivost nad Saudkovým erotičnem podávaným vínem a nutno dodat, že nejpilněji se v tomto směru jevil předseda spolku Chrudimských patriotů, architekt Kopečný. Byť sklenku často střídal a umně skrýval v ruce, jeho rumělkový obličej v těsné blízkosti mistrových fotografií mnohé napovídal.

A pak už to přišlo. Vodopád slov, žonglérství s pojmy, hbité pohyby na otevřené scéně zaplněné do posledního místečka. Takovou „arénu“ Saudek očividně miluje a bylo to na něm znát. Přestože působil komicky, rozhodně ne tragikomicky. Jeho řeč měla smysl a postihla celý jeho ne vždy radostný život.

Saudek zmínil ve zkratce svoje dřívější dvě výpravy do Chrudimi za zdejšími kráskami a kulturou a z radosti nad zaplněným sálem dal všanc svoji jedenáctitisícovou penzi. Posteskl si zároveň nad „uznáním“, kterého se mu v Česku dostává, zatímco svět mu tleská ve stoje.

Například prestižní týdeník Reflex jej vůbec nezařadil mezi první padesátku nejvýznamějších českých fotografů a také veškerá státní vyznamenání se mu zatím vyhýbají obloukem, přestože jiní fotografové jsou jimi dekorováni. Lehce si přitom šťouchl do prezidenta Klause, když připomněl, čí je to vlastně zeť, zatímco on se musel za normalizace protloukat dělnickými profesemi a byl špehován státní bezpečností.

V návalu slov postihl také svoje „italské“ období, kdy mu členové rodiny zabavili negativy a začali ho vydírat. Proto jsou některé vystavené exponáty v Chrudimi jedinými originály, které má mistr k dispozici. Na závěr svého projevu ještě vystřihl Shakespearův citát, jehož dílo kdysi přeložil jeho strýc Adolf Saudek.

Poté se už Jan Saudek vrhl do víru svých obdivovatelů a nestačil se podepisovat a fotografovat s nimi. Lidé brali galerii útokem a kupovali snad každý Saudkův katalog či pohlednici. Všichni si chtěli domů odnést na mistra památku, což byla neklamná známka toho, že ne každý měl zrovna při sobě od šedesáti do sto dvaceti tisíc. Přesně v těchto relacích se totiž ceny Saudkových fotografií pohybují. Ale i takoví kupci se tu v sobotu našli.

Co říci závěrem? Saudek je noblesní bonviván - navenek s dětskou duší klauna a uvnitř křehký chlapík ze staré prvorepublikové školy. Jeho múzou je symbol plodnosti, Věstonická Venuše. Jak příznačné pro umělce, který zplodil tolik dětí a tolik snímků, jež rozdělují svět na ty, kteří ho bezmezně obdivují a na ty, které svým lidstvím provokuje.