Chrudim – Do chrudimské Galerie Art tentokrát zavála náhoda dvě protikladné umělkyně, sochařku Veroniku Psotkovou a malířku Barboru Myslikovjanovou. Rozdílně se vyrovnávají se svými vnitřními pocity, ale i se současnou politickou scénou. Zatímco Barbora Myslikovjanová vytvořila politicky laděných děl v poslední době hned několik a jak sama potvrdila, někdy se potřebuje ze svých vnitřních pocitů „vymalovat“, Veronika Psotková je jiného ražení. Sice naznačila, že od doby covidu se dostala ve své práci i k vážnějším tématům, ale politickým komentářům se ve své tvorbě vyhýbá a ty nejvnitřnější pocity si nechává pro sebe. Přijďte se zamyslet sami, jaké kapitoly společnost vytěsňuje a před čím se často zavírají oči v autenticky expresivních obrazech Barbory Myslikovjanové, v kontrastu s hravou lehkostí miniatur drátěných soch od Veroniky Psotkové. Co na sebe ještě umělkyně práskly?

Pohled na instalaci před vernisáží v Galerii Art Chrudim.  Foto: Chrudimské noviny

Miniatury Veroniky Psotkové odkazují na její dřívější instalace

„Posledních pár let dělám sestavy figur, které plně navazují na architekturu, ke které je stavím, a každá ta instalace je jedinečná, samostatná a vznikne jenom v tom místě,“ říká sochařka Veronika Psotková, od které si můžete zakoupit v chrudimské galerii i jednu litografii. „Je to kresebný záznam z reálných skic, které si dělám ke každé soše.“ Svojí chrudimské výstavě dala pracovní název Miniatury, protože vytvořila speciálně pro tuto výstavu několik miniatur ke svým dřívějším velkým instalacím. „Je tu vidět i jedna z mých cest za poslední rok a půl, a to je práce s torzem a nedokončeností. Ještě před dvěma, třemi roky jsem nedokázala nechat sochu otevřenou. Hledám nové cesty práce s drátem.“

Galerie Art Chrudim. Veronika Psotková s kyticí. Foto: Chrudimské noviny

Opravdu činných sochařek je málo, tak to vnímá i Veronika Psotková, která tvoří sochy z drátu už čtrnáct let. Člověk musí umět využít volný čas. Kdyby si mohla vybrat, ideální čas pro tvorbu by pro ni byl mezi 11. odpoledne a 23. hodinou večer. „Ale to posledních osm let není čas pro mě,“ směje se. Běžně tvoří tak plus minus šest hodin denně. Je si vědoma, že její předchůdkyně, umělkyně 19. století, nemohly studovat a často fungovaly pod pseudonymem, aby byly uznávané. „Takže my jsme vlastně pořád v pohodě, když na to příjde. Nikdo vlastně neví, kolik těch Rodinových děl je od Camille Claudel.“ 

Galerie Art Chrudim.  Foto: Chrudimské noviny

Věci, které ji trápí, ale narozdíl od malířky Barbory Myslikovjanové, do své tvorby nepromítá. Proto neřeší ani politická témata, aby prý nad tím nemusela ještě trávit svůj volný čas. Ikdyž na výstavě může prý pozorné oko diváka vidět pár věcí, které prý s lockdownem souvisejí, nebo jsou vážnějšího charakteru než obvykle.

Na začátku všeho stál experiment

„Zjistila jsem, že musím vymyslet způsob, jak pracovat rychleji a rovnou přímo z materiálu,“ vysvětlila přímo na vernisáži, co se rozběhlo s jejím studentským projektem v roce 2007. Častou otázkou prý skoro vždy je, jak svoje modely z hotové drátěné sochy vystříhává. Samozřejmě nijak. Původně pracovala s konstrukcí, teď už stříhá dráty přímo z ruky. „Nemá to žádné jádro, je to taková tvrdá, ženská práce,“ popsala.

Veřejný prostor potřebuje více žen

Za celou dobu už prý do umělecké podoby proměnila asi 15 kilometrů pletiva. Pracuje, kdykoliv má čas. Samozřejmostí je klid na práci. Koronavirus se prý více odrazil spíš ve způsobu jejího myšlení, než viditelně v její tvorbě. Možná v podobě touhy vytvořit něco, co dostane diváky při pohledu na její dílo do jiného světa. „Veřejný výtvarný prostor by potřeboval víc žen, obecně. A nemyslím to jakkoliv, nepovažuji se za feministku, ani nejsem zastánkyní kvót,“ prozradila pro Chrudimské noviny. Skloubit rodinný život s uměním prý ale bývá dřina. „Vím, že to nemáme lehké, ale nepotřebuji řešit ty věci, které máme v hlavě my ženy. Tím jsme jiné. Proto je to asi zajímavé, když se někdo probojuje tak daleko a zůstane na umělecké scéně. Důležité je vydržet.“

Bikini klub.  Foto: Chrudimské noviny

Pohled dovnitř Barbory Myslikovjanové, aneb příběhy na zdech, které vás zasáhnou

„Myslím si, že moje věci mluví dost samy o sobě,“ uvedla malířka Barbora Myslikovjanová na vernisáži: Výstava pláten a deníkových papírů představuje hlavně nové věci, které vznikaly už během  pandemie koronaviru. „Původně měla být výstava už někdy na jaře 2021, ale díky situaci s Covidem se tehdy odložila na neurčito," vysvětlila pro naše čtenáře malířka. Díky tomu mohou vidět návštěvníci na výstavě i další věci. „Instalaci pro prostory galerie jsem si předem vytvořila jako 3D model. Jsem v tomhle taková precizní, skládám si ty příběhy na zdech." Poslední čerstvě domalované plátno vybrané pro chrudimskou výstavu visí ve výloze galerie.

„Vnímám i co se děje okolo ve světě a občas to mám potřebu ventilovat i skrze umění," říká. Když například v roce 2020 reagovala na události spojené se začátkem koronavirové pandemie, vznikl její první politický obraz, ačkoliv je normálně nemaluje. Chtěla jej zkusit propagovat na facebooku, ale z politických důvodů jí to prý bylo zamítnuto. Svým expresivním malířským výrazem a autentičností, se kterou upozorňuje na něco, před čím většina společnosti zavírá oči, zaujala už na začátku svého působení na pražské Akademii výtvarných umění. Už od studijních let měla svoji hlavu a stále maluje, jak cítí. Také píše básně a povídky. 

Barbora Myslikovjanová recitující na přání svou báseň.  Foto: Chrudimské noviny

Důležité pro ni je zůstat autentická

Každý z jejích obrazů je vnitřní zpovědí. Ústředním tématem většiny obrazů bývá často dětství, ale ne v poloze, jak by si většina mohla představovat. „Když se mě někdo zeptá, třeba něco navíc řeknu, třeba ne,“ pokrčila malířka s úsměvem rameny na vernisáži.

Než usedla do klidného kouta místnosti, odrecitovala ještě na přání jednu ze svých básní, která významově dokresluje vystavené obrazy. „Zas budou oči zaslepené a budou oči zalepené, na ostnech usínání. Pak budou oči bezmocné a budou oči nemocné, jen strachem, do uspání. Kdy bude šeptat v slepou noc, ten dětský pláč a slabý hlas a to řvaní, řvaní, řvaní.“ Báseň, která při pohledu na její obrazy dokresluje celou mozaiku vnitřních pocitů dohromady.

Obraz Pieta uprostřed.  Foto: Chrudimské noviny

Obrazy ukrývají symboly z jejího života

„Většinou mám nějakou vizi, která se nemění,“ říká o momentu, kdy vezme štětec do ruky a začne malovat. „Anatomicky jsou skoro všechny postavy na mých obrazech nejdříve nahé.“ I u Piety tomu tak taky bylo.

Pieta je největším a zdá se, že také nejdůležitějším vystaveným obrazem Barbory Myslikovjanové v Chrudimi. Chvíli před tím plátnem postůjte. Vnímavým jedincům vžene lehce slzy do očí. Když malovala Pietu nad mrtvou kočkou, bylo to ve chvíli, kdy řešila psychické zhroucení jí blízkého člověka, z obrazu se dá vytušit, o koho jde.

„Podvědomě do svých obrazů dávám podobné symboly z aktuálního dění v mém životě.“ Tvorbě se za normálních okolností věnuje každý den. Přes den tvoří tenké vrstvy lazury. „Nejintenzivnější práci dělám vždy večer, od těch sedmi skoro do půlnoci.“ Mezitím tvoří „papíry deníčkového typu“, které mají pro ni zvláštní význam.

Velkou inspirací je pro malířku její o deset let mladší bratr.  Foto: Chrudimské noviny

Nové obrazy navazují na ty chrudimské a je v nich opět i ona sama

„Někdo rozmalovává obraz najednou. Já postavy maluji postupně,“ jak ale vzápětí dodává, běžně pracuje i na několika obrazech zároveň. Barvy se mění podle jejího vnitřního rozpoložení. V jejích obrazech je hodně černé a fialové. „Někdy je to hodně expresivní, když se potřebuji z něčeho vymalovat," odhaluje. Často je pro ni důležitý spolu s námětem i správně zvolený formát obrazu.

Barbora Myslikovjanová se zároveň vydává na novou cestu a kromě vážnějších témat se do její tvorby momentálně dostává i víc naděje. „Určitě krom dětí a dospívání mám v plánu do některých pláten zasadit opět i sebe. Aktuálně, tak jak to mám ve zvyku, pracuji na několika věcech najednou. Jde o plátna i papíry," prozradila. Všechny víceméně navazují na obrazy, které visí v Chrudimi. „V posledních týdnech jsem měla znatelně méně času na tvorbu a dost tím moje potřeba tvořit celé dny trpěla. Ale nakoupila jsem si v mezičase nová plátna různých velkých i menších formátů a už se těším, co se do nich promítne."

Jeden z posledních rozmalovaných obrazů.  Foto: Barbora Myslikovjanová

O čem se ještě nemluví

Také jsme se dotkly ožehavého tématu. A tím je vnímání postavení umělkyně v dnešní společnosti. A je vidět, že i po sto letech od otevření české akademie umění ženám, se občas stále vynořují ztrouchnivělé stereotypní představy. „Šokují mě některé názory. Už jsem třeba i slyšela názor, že by malířka neměla mít děti, protože už pak nebude naplno malovat. Já bych aspoň jedno dítě někdy chtěla a nemyslím si, že by mělo být překážkou pro tvorbu. Naopak ji může obohatit."