Chrudim - Pozornosti našich čtenářů dnes ve městě jistě neuniklo auto společnosti Google s podivným útvarem připevněným ke střeše.

Dnes, 9. května projíždělo Chrudimí "Google" auto, které mělo na střeše kamery pro vytváření 3D map (Google Street View). Zajímavé nepochybně je, že službou Street View byla v ČR zdokumentována zatím jen  Praha, Brno a Ostrava. Jako Chrudimáci tedy máme být na co hrdí.

[[img:chrn_fullwidth:1062:Google auto na Nábřeží Karla Čapka]] 

Zanedlouho si tedy bude každý moci projít a prohlédnout Chrudim klidně z druhého konce světa. Stačí jen zapnout počítač a pustit internet. Tyto druhy map jsou tak detailní, že si můžeme přečíst i otevírací dobu na dveřích obchodu a poznávat na fotkách třeba své sousedy.

[[img:chrn_fullwidth:1061:Auto se speciálním fotoaparátem u hotelu Bohemia]] 

Děkujeme Martinovi za poskytnuté informace i fotografie a posíláme na jeho konto 200,-Kč.

Chrudim - Chrudim měla vždy štěstí na dobré spolupracovníky. Za svými přáteli jezdili do Chrudimi slavní hudebníci v čele s Antonínem Dvořákem, loutkoherci zde pořádají desítky let slavný festival a jeden z nich, Jan Malík nám zanechal muzeum plné loutek. Další výtvarníci a umělečtí historici kultivovali výtvarnou scénu města na svých přednáškách pořádaných Klubem přátel výtvarného umění.

S odstupem času je vidět, jak hlubokou stopu v Chrudimi všichni zanechali. Ve slavné tradici jistě pokračuje mladá historička umění a spisovatelka Kateřina Tučková, která připravuje již třetím rokem ve Výstavní síni Chrudim výstavy, jejichž věhlas přesahuje chrudimský obzor.

Ve středu 2. května se Kateřina uvedla v Chrudimi ve své druhé podobě, jako spisovatelka. V badatelně Muzea barokních soch představila při veřejném čtení svoji novou knihu Žítkovské bohyně. Požádali jsme ji proto o krátký rozhovor.

[[img:chrn_fullwidth:1058:Kateřina Tučková se svými chrudimskými ctitelkami]]
Jste na turné, nebo je čteni v Chrudimi výjmečné?

Už od doby vydání knížky Vyhnání Gerty Schnirch mívám pravidelná čtení - většinou si mě zvou městské knihovny, kluby nebo festivaly. Jezdím tak dvakrát do měsíce na nejrůznější místa v Čechách i na Moravě, takže jsem na permanentním turné :-) Teď s vydáním Žítkovských bohyní tento provoz ještě zhoustl. A já jsem za to ráda - vidět reakce skutečných, živých čtenářů, je pro mě nesmírně důležité. A většinou přináší i satisfakci za ty dlouhé týdny a měsíce o samotě u počítače.

Před napsánim "Vyhnáni" jste absolvovala stejnou noční cestu jako hlavní hrdinka. Uskutečnila jste něco podobného i kvůli Bohyním?

Ano, tentokrát jsem jezdila na Bílé Karpaty, do oblasti moravských Kopanic, kde se příběh odehrává. Bylo pro mě velmi důležité poznat ten kraj, jeho nejrůznější podoby během ročních období, pocit žití na samotách... Tak jsem tam strávila několik týdnů, navštěvovala místní folklorní slavnosti, hovořila s pamětníky. A inspirovaná krásou místních tradic si začala vyšívat vlastní kroj. Jenže po pěti týdnech strávených nad vytvářením čelenky jsem zjistila, že buď si vyšiju kroj nebo napíšu tu knihu. Obojí zvládnout nešlo. Tak jsem se rozhodla pro knihu :-)

Jaké jste měla představy o "Bohyních" na začátku psaní a jaká byla realita po dopsáni knihy?

Děj se během psaní hodně vyvíjel, podle toho, jaké nové informace jsem zjišťovala v archivech nebo při rozhovorech s pamětníky. Nejdůležitější byl asi fakt toho, že jsem zjistila, že bohyně se zabývaly nejen bílou, ale i černou magií. To byl asi nejzávažnější obrat v mém smýšlení o bohyních.

Znáte své další téma na knihu?

Teď to bude disertace o Skupině Radar. Ale o nové knize už přemýšlím - zatím spíš ve skrytu duše, protože ještě nevím, kam mě nové téma během bádání po jeho historii zavede. Tak bych to nerada prozrazovala.

V Chrudimi jste známa spíš jako výtvarná kurátorka. Na jakou další výstavu ve Výstavni sini Chrudim se můžeme těšit?

Na konci května bude ve Výstavní síni zahájena výstava KOMIKS NEJEN V KOMIKSU, která představí dvacítku autorů zabývající se komiksem, ale také volnou tvorbou, do níž prvky komiksu vtahují. Tato výstava vznikla na výzvu veletrhu Svět knihy Praha a premiéru bude mít v Praze, do Chrudimi poputuje hned poté.

Chrudim - Zdánlivě obyčejný kluk, kterých na naše střední školy a gymnázia chodí tisíce. Ale přece jen je něčím výjimečný. Chrudimský gymnazista Jan Hrabovský totiž obsadil druhé místo v prestižní soutěži, kterou pořádá AMAVET – Asociace pro mládež, vědu a techniku, o.s.

Řekne-li se před obyčejným gymnazistou „Příprava, vlastnosti a aplikace chalkogenidových skel dopovaných ionty vzácných zemin Er3+, Ho3+ a Nd3+/Tm3+,“ nejspíše si poklepe na čelo, že jsme se zbláznili. A přece jeden chrudimský student  s prací přesně na toto téma oslnil porotce na 19. ročníku soutěže Expo science AMAVET.

„Od primy mě zajímala kosmonautika a od kosmonautiky k fotovoltaice není tak daleko,“ popisuje student svoje začátky.

Protože od našich studií uplynulo už hodně vody v Chrudimce, prosíme ho o popsání problému tak, aby i naprostému laikovi bylo jasné, oč se jedná: „V podstatě se snažíme najít nové materiály, které by zvýšily účinnost současných fotovoltaických článků používaných na slunečních elektrárnách, “ vysvětluje Honza Hrabovský.

[[img:chrn_fullwidth:1057:Jan Hrabovský]]
„Od počátku jsem také spolupracoval s s Univerzitou Pardubice, konkrétně fakultou chemicko technologickou.“

To nám přijde trochu zvláštní, protože jsme měli za to, že u fotovoltaiky se jedná spíše o fyziku, než chemii.

„U takovýchto dějů se už jen obtížně rozlišuje, co je ještě chemie a co už fyzika. Osobně mám radši fyziku, takže se snažím v projektu hledat a preferovat spíš tuto stránku,“ usmívá se student.

A jak pokračovala presentace projektu dál?

„Protože jsem se docela slušně, umístil v krajském kole Festivalu vědy a techniky pro děti a mládež v Pardubickém kraji, dostal jsem příležitost prezentovat svou práci na  Vernadského soutěži v Moskvě. Tam jsme letěli devátého dubna a vraceli se čtrnáctého. Podařilo se mi získat ocenění ruské Akademie věd v podobě diplomu „laureáta“. Zážitky ze samotného Ruska byly unikátní a i Rusové se k nám chovali s úctou a hezky,“ rozvypráví se o svých zážitcích z východu gymnazista.

[[img:chrn_fullwidth:1056:Honza Hrabovský na Rudém náměstí v Moskvě]]
„Na zmiňovaném Festivalu jsem také získal zvláštní cenu společnosti Contipro group, a.s., kterou mi předal ředitel RNDr. Vladimír Velebný CSc,“ uvádí další ocenění, které jistě pomůže i fakultě Pardubické univerzity a zpopularizuje tak trochu opomíjené odvětví naší vědy.

[[img:chrn_fullwidth:1039:Jan Hrabovský přebírá zvláštní cenu od společnosti Contipro]] 
Cílem festivalu je pak podněcovat co nejvíce talentovaných žáků základních a středních škol k odhalování a rozvíjení tvůrčích schopností prostřednictvím řešení konkrétních vědeckých a technických projektů. Festival je pořádán v rámci projetku "Program vytváření a rozvíjení zájmu žáků o vědecké a technické obory".

Díky druhému místu v AMAVETu má Honza možnost účastnit se v USA soutěže INTEL ISEF 2013, která se příští rok bude konat v Arizoně, konkrétně ve Phoenixu.

„Už se moc těším,“ směje se Jan Hrabovský. „Soutěže se zúčastní studenti z celého světa a bude to určitě jedinečná příležitost poznat nové přátele, navázat kontakty. Příští rok mi držte palce!“

Když se ptáme, kam by rád po gymplu, trochu znejistí: „Ještě nejsem úplně rozhodnutý. Buď Univerzita v Pardubicích, nebo ČVUT v Praze.“

Zdánlivě obyčejný kluk. Přitom díky němu si možná brzy budeme na střechy našich domů montovat solární panely s takovou účinností, že se konečně vyplatí i těm, kdo v současné době ještě s jejich pořízením váhají. Držme tedy Honzovi palce.

Chrudim - V sobotu 5. května se nad Chrudimí zvedla letka vrtulníků pilotovaná válečnými veterány z Afghanistánu. Ti však ovládali místo bojových Mi-24 naplněných municí, lehké vrtulníky Robinson R44 s dětmi i dospělými Chrudimáky.

[[img:chrn_fullwidth:1049:Vrtulník Robinson R44]]
Improvizované letiště za Family centrem navštívilo během pár hodin několik stovek Chrudimáků, aby ti nejodvážnější podnikli vyhlídkový let nad Chrudimí.

Zájemci bez rozdílu věku a pohlaví si užívali vzlety nad městem a mnozí z nich si jistě pořídili fotografie domů, ve kterých žijí. Škoda, že předzvěstí bouřky, byl stín nad Chrudimí, který zabránil pořízení ještě dokonalejších fotografií.

A protože vrtulníky pilotovali opravdoví profesionálové, všech 200 Chrudimáků, kteří možná poprvé vzlétli nad své město, se vrátilo v pořádku na zem. A měli si o čem povídat, stejně tak jako pořádající firma, která utržila téměř 300 tisíc korun.

Chrudim/Slatiňany - Kočičí hrádek je cílem mnoha víkendových výprav rodin s dětmi. Navštěvovaly ho už naše babičky, budou navštěvovat i naši vnuci. Není to ale tak dávno, co všemi médii proběhla zpráva o řádění neznámého vandala na této historické kuriozitě nedaleko města Slatiňany. 

Otrhané cimbuří na věžičce, popraskané zdivo, opadaná omítka. Tak dnes vypadá hrádek obehnaný páskou zakazující vstup. Kdo však má tento stav na svědomí, není tak úplně jasné.

Podle starosty a rozhořčených občanů se jedná nepochybně o vandala, který hnán snad alkoholem, snad touhou po vyřádění se, vzal do ruky kámen a věžičku poškodil.

[[img:chrn_fullwidth:1033:Poškozená část věžičky]] 

Chrudimské noviny oslovily uznávaného stavitele a soudního znalce Ing. Rudolfa Berana s žádostí o odborné zhodnocení poškozené stavby kněžny Vilemíny: „Podle mého názoru se jedná z 80% o poškození povětrnostními vlivy - mrazem a také rozpínáním stavby za horkého léta.

[[img:chrn_fullwidth:1032:Praskliny způsobené mrazem jsou dobře patrné]] 

Nemohu samozřejmě vyloučit, že počátkem všeho byl kámen, nebo klacek v ruce nenechavce. Mohl způsobit prvotní porušení pláště na věžičce, následné zatékání vody a postupné roztrhání zdiva mrazem. Celý hrádek by ostatně potřeboval důkladně opravit, protože i na hradbách jsou patrné praskliny od pracujícího materiálu,“  vysvětluje Beran.

S dotazem, zda byl poškozený Kočičí hrádek prozkoumán odborníky, případně soudním znalcem, jsme oslovili starostu Slatiňan Ivana Jeníka. Ten, bohužel, na naše otázky ani po několika dnech neodpověděl.

[[img:chrn_fullwidth:1031:Je výstraha skutečně pravdivá?]] 

Příští týden, 9. května, se koná vystoupení ZUŠ Slatiňany, které má pomoci získat peníze právě na opravu poničeného Kočičího hrádku. V městském úřadu lze pak vhodit peníze do pokladničky se sbírkou, neboť návštěvníci chtějí oblíbené výletní lokalitě pomoci.

Faktem zůstává, že stavbička poničena je. Nakolik ji poškodila krutá zima a předchozí ne příliš kvalitní rekonstrukce a nakolik přispěl onen nikým neviděný vandal, dnes už těžko zjistíme. Zkoumání odborníka na slovo vzatého však hovoří poměrně jasně.

Chrudim – Významná sportovní osobnost Chrudimi hokejista Petr Průcha od dnešního dne pomůže české reprezentaci v boji o světový primát na Mistrovsví světa 2012 ve Švédsku a Finsku.

Petr Průcha se narodil v Chrudimi 14. září 1982 a své první hokejové krůčky udělal taktéž v našem městě. V jeho statistických záznamech se zachovala pouze zmínka ze sezóny 1999-2000, kdy v dresu Chrudimi odehrál v Lize juniorů 43 zápasů a zaznamenal 35 branek a 27 asistencí. Tento úspěch ho vyšvihl do Pardubic, kde posléze vstoupil do velkého hokeje.

Letos tento hráč oslaví třicáté narozeniny, ale musíme říci, že za tento poměrně mladý věk toho stihl mnoho. Mistr České republiky v pardubickém dresu ho vyslal na šestiletou vyjížďku do zámoří, kde hrál nejprve v New Yorku Rangers. Jak on sám říká, právě toto americké město si velmi zamiloval a v nejbližších letech plánuje návrat za oceán.

Krátkou štaci si střihl také v Kojotech z Phoenixu a poslední dva roky válčí za ruský Petrohrad, se kterým letos hrál i semifinále play-off. Nyní má chrudimský rodák možnost pomoci českému týmu k zisku medaile, jejich cesta začíná již v pátek 4. května duelem proti Dánům. Petrovi, a celé české reprezentaci, přejeme mnoho štěstí při honbě za další medailí pro náš hokej.

Chrudim - Zdejší stavební úřad shledal Senior centrum v bývalém pivovaru nezpůsobilým k provozování domova důchodců. Tento závěr nyní pobídl radní města k tomu, aby přehodnotili svoje původní doporučení, sponzorovat jeho provoz z městských peněz až milionem ročně. Učinili tak přesto, že jejich záměr schválili už i zastupitelé.

[[img:chrn_fullwidth:289:]]
Jediným, kdo proti tomu ze zastupitelů veřejně protestoval, byl Josef Štěpánek z Chrudimské volby. "Pokud máme dávat peníze do takového soukromého subjektu, tak mi to nepřijde úplně košer," nabádal při schvalování uvedeného příspěvku svoje kolegy v zastupitelstvu.

Zjistil totiž, že v areálu Senior centra existují dva subjekty, z nichž jeden žádá o dotaci a druhý staví. Dále přišel s informací, že dotace na výstavbu tohoto zařízení byla pozastavena a náhledem do katastru nemovitostí dokonce zjistil, že jsou zdejší pozemky zadluženy exekucemi.

Přesto zůstal s návrhem o odložení rozhodnutí o poskytnutí příspěvku na provoz Senior centra, než se záležitost prověří, v zastupitelstvu osamocen a jako jediný pro něj nezvedl ruku. "Nikdo ze zastupitelů se nechtěl zabývat tím, že svěřuje peníze do projektu, který by mohl být ohrožen," dodává Štěpánek.

[[img:chrn_fullwidth:290:]]
Senior centrum v Chrudimi mělo původně začít fungovat už od začátku letošního roku, ale jeho dostavba se doposud zmítá v problémech. Jsou dokonce takového rázu, že bude nutné do konce května z provizorních prostor v bývalém pivovaru vystěhovat všechny jeho klienty. Jsou jich téměř čtyři desítky.

"Nejsem samozřejmě rád, že se moje obavy a předpoklady, pokud jde o dané zařízení, potvrdily. Kvituji ale s povděkem, že radní svůj postoj přehodnotili. Důležité však bude, aby se vedení města s příslušným vedoucím odboru dokázali příště na takové záležitosti lépe připravit a předkládali zastupitelům ke schválení jen takové projekty, které nebudou provázet tak markantní pochybnosti jako v tomto případě," dodává zastupitel Štěpánek.

Podle místostarosty Romana Málka (v Koalici pro Chrudim za KDU-ČSL) se však verdikt stavebního úřadu nevztahuje přímo na rozestavěnou budovu Senior centra, nýbrž na provizorní ubytování jeho klientů v dřívějším penzionu v prvním poschodí wellness centra v areálu bývalého pivovaru.

Chrudim - Zastupitelé města dostanou k posouzení záměr radních nechat připojit zhruba za milion korun k opatovickému horkovodu sportovní stadion v ulici V Průhonech.

Ten je až doposud vytápěn samostatnými plynovými kamny, která nedokáží zužitkovat veškeré vyprodukované teplo a část je ho pak vypouštěna komíny do ovzduší. Horkovod by měl nově vytápění prostor stadionu nejen zefektivnit, ale i snížit nároky na obsluhu a také zvýšit protipožární zabezpečení sportovního areálu.

Vedle těchto výhod je však ve hře i dopad na zdejší životní prostředí, který je spojen s vybudováním přípojky horkovodního potrubí ke stadionu. Bude totiž nutné zřídit odbočku od toho stávajícího, které lemuje a zároveň hyzdí protější břeh řeky Chrudimky a vést ji pod říčním dnem až k samotnému objektu.

Současně s tím bude nutné vybudovat novou výměníkovou stanici. Elektrárny Opatovice, které by se staly investorem této stavby, se zavazují, že veškeré náklady s ní spojené uhradí až k výměníku samy.

Na Chrudim by v případě realizace připadla povinnost uhradit tzv. připojovací poplatek, který může přesáhnout částku jednoho milionu korun. Výše poplatku je však závislá na množství připojených prostor. Čím více jich bude, tím menší bude poplatek.

Město si v této souvislosti slibuje, že se mu mezitím podaří zrekonstruovat obě nadzemní podlaží stadionu a připravit je na přípojení horkovodu. Podle starosty Petra Řezníčka (SNK-ED) by to mohlo ve finále snížit poplatek města až na necelých 800 tisíc Kč.

Chrudim/Úherčice - Řekne-li se rodilému Chrudimákovi slovní spojení „Palučiny a Jitka Hlaváčová“, okamžitě ví, oč jde. Že nejde jen o místo v lese nedaleko Janovic, ale také o životní postoj, zkušenost, vzpomínky a dnes i znovuzrozené Palučiny nedaleko Úherčic u Heřmanova Městce.

[[img:chrn_fullwidth:994:Palučiny - tábor jak z knížek Jaroslava Foglara]]
Míříme tedy do nových Palučin, tábora zbudovaného takřka na zelené louce, ač výstižnější by bylo spíše „na zarostlém lesním paloučku“. Míjíme ohniště, indiánské týpí, několik stanů na podsadách. Jedeme navštívit ženu, která s rodinou a Palučiňáky teď sedí u stolečku před novotou zářícím srubem. Odpočívá po mimořádně teplém dni.

Když ji prosíme o rozhovor, část jejích vzpomínek, překvapeně se na nás podívá: „Já, proč já bych vám měla něco říkat? Vždyť pamětníků je víc než dost.“

[[img:chrn_fullwidth:973:Jakub Valenta a Jitka Hlaváčová]]
Začneme tedy od začátku a ptáme se na první setkání budoucí ředitelky Domu dětí a mládež s fenoménem Palučin. „V roce 1975 jsem nastoupila do Domu pionýrů a mládeže, jak se dnešní DDM jmenoval. Palučiny v té době byly základnou, kam se sjížděly děti z blízkého okolí - hlavně z vesnic,“ popisuje své začátky Jitka Hlaváčová.

„Za vznikem základny stál tehdy Jiří Chládek, který dokázal nadchnout děti tak, že se za ním dobrovolně vydávaly do bývalé hájovny, kde zřídil právě zmiňovanou základnu. Jiří Chládek dokázal uprostřed lesa vybudovat třeba fotokomoru, kde učil děti vyvolávat fotografie,“ popisuje dnes pozapomenutou postavu Hlaváčová.

 „Rozhodně to ale nebyl nějaký pionýrský tábor, jak by se, vzhledem k době, v níž se na Palučnách začínalo, mohlo zdát. Chládek chodil oblečený v zelené košili a i pro mě, když jsem začala na Palučiny jezdit, jednu sehnal. Nadměrnou velikost,“ směje se Jitka Hlaváčová.

„Šátky se nasazovaly teprve tehdy, když se blížila kontrola. Ale i jim muselo být jasné, že spíš než myšlenky marx-leninismu, učíme děti pracovat s kůží, malovat, štípat dříví.“

„V 70. letech byly Palučiny spíše útěkem před tuhostí režimu, protože členství v pionýru se stalo povinným - do té doby tomu tak nebylo a vzniklo SSM,“ povzdechne si Hlaváčová.

[[img:chrn_fullwidth:980:"Indiánská část" dnešních Palučin]]
Zajímalo by nás, jestli se tehdy mezi vedoucími našli nějací opravdu tvrdí komunisté a prorežimní zanícenci: „Rozhodně ne! Prostředí Palučin takové lidi spolehlivě eliminovalo. Proč? Asi proto, že jim z účastí na akcích neplynula žádná další kariéra.“

„Z počátku mě kluci nechtěli do svého kolektivu pustit,“ vzpomíná bývalá ředitelka Domu dětí a mládeže. „Byla jsem pro ně rušivý element. To víte, ženská, která je nutí uklízet drobky po nakrájeném chlebu, prázdné konzervy, ale postupně se smířili s mou přítomností. Asi zjistili, že moje zaměření na výtvarnou výchovu jim může přinést mnoho nového a neméně krásného.“

„Byla jsem městská holka a zásadní vliv na mou proměnu měl samozřejmě Jiří Chládek,“ předchází otázce, která se nabízela. Jak může vlastně městský člověk učit děti životu v přírodě.

„Chládek byl zkušený táborník, turista a ve svém Orlím hnízdě (zvláštní část palučinského domu), kam jen tak někdo nesměl vstoupit, vymýšlel všechny hry, soutěže a vzdělávací programy,“ popisuje Hlaváčová dávné fungování základny.

[[img:chrn_fullwidth:982:Práce uprostřed přírody a s přírodními materiály]]
„V roce 1983 nastoupila na místo ředitelky Domu pionýrů zapálená komunistka. Všechno chtěla řídit, což se jistě očekává. Problém byl v tom, že koncepci Palučin nerozuměla. Protože se naše představy rozcházely, dostaly jsme se do konfliktu.

Ten vyvrcholil mým odchodem. Dokonce jsem dostala na vybranou, ve které škole bych chtěla znovu učit. Zvolila jsem dnešní Základní školu U Stadionu,“ rozpovídá se tehdejší pravá ruka Jiřího Chládka o další etapě svého života věnované dětem. Tentokrát i vlastním.

„Stejný rok se mi však stal i rokem radostným - narodil se mi syn, takže jsem toho moc nenaučila a záhy odcházela na mateřskou dovolenou. Po návratu mi tehdejší ředitel Domu pionýrů Bakeš nabídl možnost opět působit v Palučinách. Samozřejmě jsem s radostí nabídku přijala.“

Mezi roky 1983 a1986 však Palučiny nesloužily jen k vyžití dětem, ale vozily se sem celé zájezdy prominentů na víkendové „vzdělávací“ kurzy. Samozřejmě náplní kurzů byla, tehdy tolik oblíbená, konzumace ne příliš malého množství alkoholu. Tehdejší ředitelce to ale od následného vyhození z vedoucí pozice stejně moc nepomohlo.

„Ředitel Bakeš byl do jisté míry posedlý modernizací. Vše se muselo udělat nové, lepší, kvalitnější. Život v přírodě se stával pohodlným časem odpočinku a z Palučin vzniklo rekreační zařízení,“ zamýšlí se Hlaváčová nad pozměněnou koncepcí základny.

V roce 1986 umírá Jiří Chládek. Šel nařezat dřevo, aby bylo večer co přikládat do kamen bývalé hájovny, ale už se mu to nepodařilo. Zemřel tam, kde to tolik miloval - na Palučinách.

[[img:chrn_fullwidth:981:Děti i náctiletí tráví čas pohromadě]]
„Koncem 80. let se k nám přidávají Valkeři Pavla Víška a v něm se mezi nás dostává opravdový traper, dnes bychom řekli „odborník na outdoor“. Učí nás, jak správně zakládat ohně, k čemu všemu se hodí klobouk, co vše se dá v přírodě sníst a přežít, jak se staví týpí a mnoho dalších dovedností.

Brzy jsou z nás dobří přátelé a Víškovi Valkeři tak doplňují tehdy už dost početnou rodinu zájmových kroužků, která má svou hlavní základnu uprostřed lesů nedaleko Janovic,“ vzpomíná s úsměvem na příchod chrudimského zálesáka Hlaváčová.

Devadesátá léta znamenají „zlatou dobu“ palučinské chalupy:

„Vznikají celoroční programy pro děti, takže se na Palučinách střídají mládežníci každý víkend. Pracujeme s přírodními materiály, vznikají tradice, které fungují dodnes.

Hlavně se ale všichni cítí svobodní, protože tlak „zhora“ prakticky neexistuje. Přesto se koncem let devadesátých a začátkem nového tisíciletí začínají objevovat mraky na jinak slunečném nebi,“ připravuje nás na blížící se katastrofu bývalá ředitelka Domu dětí.

[[img:chrn_fullwidth:985:Během čtrnáctidenních táborů se děti naučí spoustu nových dovedností]]
„2002 byl rokem, kdy jsem byla odvolána z funkce ředitelky DDM. Pro údajnou neloajálnost k zaměstanavateli. Co konkrétně to znamenalo, dodnes nevím.

Za vším nejspíše byly nenaplněné touhy jednoho místního politika, který toužil po pozemcích, které byly prostředkem pro dětský smích a radost. Nastávaly kuriózní situace, z nichž některé by vydaly na film. Tragikomický film,“ vypráví s hořkým úsměvem Jitka Hlaváčová.

„Dva roky nato jsme udělali poslední táborák, spálili totem, zaplakali si a tím staré Palučiny skončily. Po více než čtyřiceti letech.“ říká s viditelným pohnutím Hlaváčová.

Protože je ale Jitka Hlaváčová člověk, který se nikdy nevzdává, už tehdy začala s přáteli, rodinou a těmi nejvěrnějšími Palučiňáky plánovat, kde by mohla činnost, která přinášela tolik radosti a navázaných přátelství pokračovat.

Našel se pozemek, byla třeba práce. Protože odchovanci janovických lesů se dřiny nebojí, pomalu se začaly rodit Palučiny nové, jiné a přece tolik podobné těm starým.

Vymýtila se vegetace, postavily stany, přivezla maringotka. A protože další vlastností dětí z Palučin je i soudržnost, našly se dobré duše, které zaplatily novou koupelnu, odvodnění, nechaly postavit srub, před nímž si dnes povídáme. Zapojila se i bývalá chrudimská radnice, Pardubický kraj a Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy. Velkou pomocí byli rodiče a přátelé Palučin.

[[img:chrn_fullwidth:984:Srub s kuchyní ve stylu domů na Divokém západě]]
Vše by ale nebylo možné bez pevné vůle a nezdolného optimismu Jitky Hlaváčové. Mohla by sedět doma, na chalupě a rezignovaně odpočívat.

Po tolikeré práci pro druhé by jistě na vše měla nárok a nikdo jí nic nevyčítal. Něco takového by se však neslučovala s povahou celoživotního bojovníka. Ne za sebe, ale za zdravější a bohatší život dětí.

„Nic jsem nikdy nedělala pro sebe,“ je motto, které by klidně mohlo zdobit totem Jitky Hlaváčové. A úplně u země, aby to viděli jen ti nejzasvěcenější a nejmenší snad i slova, která vystihují její celoživotní boj plný zvratů:

„Nikdy se nevzdávej, nikdy nepodlehni.“ Protože to vkládá do duší všech mladých lidí, dnes už často rodičů s vlastními dětmi, kteří se stále vracejí za svou vedoucí. Palučiny jsou bezesporu chrudimský fenomén a místní obyvatelé se dělí jen na ty, kdo jím poznamenaní jsou a na ty, kdo o něm slyšeli.

[[img:chrn_fullwidth:977:Jitka Hlaváčová - tak, jak ji znají stovky chrudimských dětí ]]
„Tys byl na Palučinách?“ - tato slova stačí, aby rázem vzniklo, mezi jinak cizími lidmi nepsané pouto, jakási tajemná síla spojující lidské osudy. Začal to Jiří Chládek, pokračuje Jitka Hlaváčová. Pokud někdy v létě přijedete se podívat do úherčických lesů, musí vám být jasné, že o pokračovatele nouze rozhodně nebude.

Howgh!

Chrudim - Koniášův potlach přitáhl stovky návštěvníků, kteří využili možnosti opéci si uzeniny, poslechnout hudební skupinu Kořenova Hoblovka a nechat si své ratolesti zasoutěžit v dětských disciplínách.

Už od 14 hodin stavěla parta organizátorů Koniášova potlachu hranici dřeva, instalovala čarodějnici na její vrcholek. 

[[img:chrn_fullwidth:997:Příprava hranice]] 
Jako čarodějnic namaskované slečny z devátých tříd ZŠ Malíka potom připravovaly pro děti nejrůznější soutěže - skákání v pytli, „let“ na koštěti, házení míčkem na cíl.

[[img:chrn_fullwidth:1001:Krásné čarodějky]] 
Když pak ve čtyři odpoledne zahájil Luboš Jelínek soutěžní část potlachu, napočítali jsme asi padesát dětí toužících po párku, limonádě a cukrové vatě. Za chvilku už se kolem Divadla Karla Pippicha rozléhal dětský smích a povzbuzování rodičů. Zřídka byl slyšet i pláč, ale naražené koleno k dětským hrám patří.

[[img:chrn_fullwidth:1005:Skákání v pytli je přece legrace]] 
Dětí přicházelo stále víc, ceny se pojídaly, vítězů přibývalo a kartičky postupně nestačily.

[[img:chrn_fullwidth:1006:Děti se bavily]] 

Všechny vítěze si můžete prohlédnout ZDE

Za dvě hodiny nastal nejdůležitější okamžik dnešního odpoledne - zapálení ohně.

Karel Thér připravil pochodně, které se poté rozdaly vybraným dětem a ty poté ze čtyř stran zapálily hranici. Oheň se rozhořel a Kořenova Hoblovka začala se svou hudební produkcí ve stylu country.

[[img:chrn_fullwidth:1012:Zapalování ohně pod dohledem Karla Théra]] 
Když žár ohně konečně dovolil přistoupit na vzdálenost opékacích prutů, objevily se špekáčky a odvážlivci začali s přípravou uzenin ke konzumaci.

[[img:chrn_fullwidth:1011:Opékací pruty od firmy Lájoš Grman Ltd. byly zaručeně BIO]] 
Při poslechu kapely čas hezky plynul, pivo teklo proudem a jak přicházela noc, vytvořila se stálá skupina posluchačů.

[[img:chrn_fullwidth:1017:Kořenova Hoblovka stále v akci]] 

Koniášův potlach skončil přesně tak, jak bylo plánováno. Za rok tedy naviděnou.

A ZDE si můžete prohlédnout všechny fotografie z Koniášova potlachu.