Chrudim/Medlešice - Minimum lidí v Chrudimi ví, že město vlastní zámek. Nepatří mu totiž dlouho a navíc leží ve dva kilometry vzdálené místní části Medlešice. Zámek ale potřebuje důkladnou opravu. 

Hned u brány zámku se bortí zeď a chodce varuje výstražný nápis „Pozor, nebezpečí úrazu.“ Objekt pochází z roku 1725, avšak na jeho místě už kdysi existovala tvrz. Ta byla ještě o sto let starší a obrysy se dochovaly ve střední části zámku. Pro veřejnost je zámek uzavřený. Úplně bez života ale nezůstal.

[[img:chrn_fullwidth:819:Barokní zámek pár kilometrů od centra Chrudimě]]

„Spodní patro zámku je využívané pro fungování školky. Ta patří pod Mateřskou školu Strojařů v Chrudimi. Celé první patro potom využívá M klub Medlešice, který pomáhá maminkám a dětem tady spolu trávit čas. Pořádá karnevaly, oslavy Mikuláše, dětské dny nebo třeba zámecké strašení,“ vysvětluje předsedkyně Osadního výboru Medlešice Daniela Mihulková.

Uvnitř, v prvním patře, je možné nalézt dožilé omítky, propadající se stropy s typickou rákosovou výplní, půdu v dezolátním stavu. To však nejsou ty nejvážnější problémy. Především střecha už by potřebovala vyměnit. Bohužel, peníze se ani v letošním, už tak dost napjatém rozpočtu města Chrudimě nenajdou.

[[img:chrn_fullwidth:841:...]]

"Současná radniční koalice má ve svém programovém prohlášení i bod, že zpracujeme koncepci obnovy zámku v Medlešicích s cílem společenského a kulturního využití. V tomto roce si uděláme naprosto jasno v tom, s jakým cílem bude zámek využívaný," říká chrudimský místostarosta Miroslav Tejkl.

Chrudimská radnice sice tvrdí, že si tento rok udělá jasno, co se zámkem dál, ale vlastně tím jen provádí práci, kterou v Medlešicích už dávno udělali.  

 [[img:chrn_fullwidth:811:...]]

Pivovarem proslulá chrudimská městská část totiž moc dobře ví, co jí chybí - kulturní a společenské centrum, kde by se mohla prezentovat jak historie donedávna ještě samostatné obce, tak třeba místní zemědělské činnosti. Od věci by nebyla ani galerie, nebo společenský sál pro mladé i starší Medlešáky.

[[img:chrn_fullwidth:832:...]]

Samotná, kalkulace na opravu zámku se pohybuje kolem částky dvacet miliónů korun. Ta, jak výše zmíněno, v chrudimské kase není. Možná až na někoho spadne část štukové omítky, nebo eternitové šablony, začne se neutěšeným stavem chrudimského zámečku vážně někdo zabývat.

Chrudim/Pardubice - Pardubický kraj uznal argumenty ředitele chrudimské nemocnice Tomáše Vondráčka, proč letos plánuje ztrátu ve výši 14 milionů, zatímco loni byla nemocnice zisková, a schválil její letošní rozpočet.

Současně ale Vondráčkovi nařídil, aby učinil nezbytné kroky ke snížení plánované ztráty. Chrudimská nemocnice se tak stala posledním zdravotnickým zařízením, které spravuje kraj, a kterému byl schválen letošní rozpočet.

Na plánované ztrátě chrudimské nemocnice se mají podle Vondráčka podílet opožděné platby zdravotních pojišťoven a další navýšení mezd lékařům, které jim přislíbil ministr zdravotnictví Leoš Heger. Zatímco na začátku je hradil stát a pojišťovny, nyní padají navýšené mzdy na vrub jednotlivých nemocnic. 

Pardubice – Zřejmě nejsledovanější jarní utkání ČFL je za námi! MFK Chrudim zajíždělo hájit první pozici do Pardubic a po téměř bezchybném výkonu zvítězilo 2:0!

Do Pardubic dorazilo také mnoho chrudimských fandů, kteří velkou měrou přispěli ke skvělé atmosféře. Úvod utkání byl opatrný a bylo hodně znát, že jde o mnoho. Chrudimští hráli ze zabezpečené obrany a spoléhali zejména na standartní situace. Po půl hodině hry si na pravé straně postavil míč Ondřej Kesner a přesným centrem našel hlavu Tomáše Váchy, který nekompromisní hlavičkou poslal lídra tabulky do vedení – 0:1!

A do poločasu bylo ještě veseleji. Po změti hlaviček nadvakrát procpal míč do branky záložník Michal Radouš a Chrudimští tak měli jednoznačně nakročeno k výhře – 0:2! Nejofenzivnější klub České fotbalové ligy si v dnešním zápase doslova neškrtl a kromě jednoho závaru před brankou Chrudimi ji spolehliví beci MFK k ničemu nepustili.

Mohl bych chrlit superlativy na hostující obranu v čele s Mrázkem, ale i ostatní hráči předvedli velice zodpovědný výkon. Více již trenér Jirousek: „ Na Pardubice jsme se důkladně připravovali, shlédl jsem mnoho zápasů. Oba celky se vzájemně znají, my jsme trochu změnili posty a i nějaké hráče. Postavil jsem mladý tým, který bude dobře zvládat jejich hru, která je založená na držení míče. Proto byl na lavičce třeba Petr Vladyka, který míč ke své hře také potřebuje. Nám pomohly ke gólu standartní situace a dovolím si tvrdit, že jsme soupeře dokázali přehrát. Před hráči smekám klobouk.“

FK Pardubice – MFK Chrudim 0:2 (0:2)

Branky: 32. Vácha, 44. Radouš

FK Pardubice: Shejbal - Přibyl, Prorok, Šejvl, Norek - Hundák, Kudrna, Jeřábek, Rešetár - Dittrich, Petrus

MFK Chrudim: Mrázek - Štěpánek, Linnhart, Radouš,Vágner – Kesner, Luptovský, Mastík, Vodrážka, Dostálek - Vácha

Druhé místo v soutěži Historické město roku 2011 a navrch sto tisíc od ministryně kultury. Taková je bilance Chrudimských v prestižním klání vyhlašovaným Sdružením historických měst a sídel Čech, Moravy a Slezska, o kterém se v úterý zmiňovala takřka všechna média v republice.

[[img:chrn_fullwidth:754:Zatímco na Pražském hradě a v Soulu dostává ocenění, v Chrudimi Muzeum barokních soch tiše čeká na své naplnění]]
Jenže špunty v Chrudimi nebouchají - jednak proto, že historie si vždy pamatuje jen vítěze, a také proto, že cena je především vyjádřením úspěšné přeměny kostela sv. Josefa na Muzeum barokních soch, s kterou ne všichni současní představitelé radnice vnitřně souhlasí.

Narozdíl tedy od vítězného Uherského Hradiště, kde se vítězství slavilo a zapíjelo, a lidé tam zastavovali svého starostu, aby se na vlastní uši přesvědčili, že jejich město vyhrálo, je v Chrudimi ticho po pěšině. Nebýt starosty Řezníčka, který je velkým propagátorem města, nikdo by výjimečnost muzea ani nezmínil.

Královské věnné město Chrudim tak prožívá zvláštní agónii - má za sebou bohatou historii, nezanedbatelný vklad do kulturnosti české země, řadu významných rodáků a osobností, a památek soustředěných v centru, na nichž se koncepčně, podobně jako v Uherském Hradišti, ještě donedávna pracovalo.

[[img:chrn_fullwidth:734:Zatím nejvýznamnější akce - koštování vína]]
A teď? Kultura se smrskla na koštování vína v kostele a v leťaku se nám bude prohánět Vinnetou... Není proto divu, že se o dozvucích dřívější práce vykonané pro město zarytě mlčí, natož aby se slavilo. Doba se totiž opakuje s železnou pravidelností - dřívější úspěchy jsou zapomenuty, protože teď jsme tu "my". Vše dřívější je prostě underground.

Praha/Chrudim – Každým rokem uděluje Sdružení historických měst a sídel Čech, Moravy a Slezska svou vrcholnou cenu – Historické město roku. Letos se štěstěna usmála na Uherské Hradiště.

[[img:chrn_fullwidth:751:Vyhlášení se konalo ve Španělském sále Pražského hradu]]

Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska (SHS ČMS) je dobrovolná, zájmová, nestranická a nevládní organizace sdružující především historické obce nebo jejich části, na jejichž území jsou zachovány významné kulturní hodnoty, zejména nemovité památky. Vzniklo z iniciativy měst v listopadu roku 1990.

K 1.2.2012 má Sdružení celkem 212 členů, z toho 204 řádných (obcí, měst a městských částí) a 8 přidružených.

Mezi nejvýznamnější činnosti a aktivity Sdružení patří společně s Ministerstvem kultury a Ministerstvem pro místní rozvoj péče o Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón.  I na základě tohoto Programu probíhá pravidelná a úspěšná regenerace památkově chráněných území našich měst a obcí.

Od roku 1994 je udělována Cena za nejlepší přípravu a realizaci Programu regenerace MPR a MPZ spojená s právem používat titul "Historické město roku".

Tuto cenu letost dostalo město Uherské Hradiště. V tvrdém zápolení tedy porazilo Athény Východních Čech a Kutnou Horu.

[[img:chrn_fullwidth:750:Chrudimská delegace s oceněním]]

Exkluzivně pro Chrudimské noviny starosta města Petr Řezníček sdělil své první dojmy:

„Pro město velikosti Chrudimě je obrovská čest už jen postup mezi trojku nejlepších měst z celé republiky. Výhra Uherského Hradiště je určitě zasloužená. Mezi třemi nejlepšími se nacházelo letos už potřetí.  Navíc, odměna 100 tisíc korun od ministryně kultury je velmi milým ohodnocením práce všech, kdo se na regeneraci městské památkové zóny podíleli. Takže díky patří i všem majitelům nemovitostí, které do tohoto území spadají. Je jasné, že nemalou zásluhu na umístění Chrudimě tak vysoko v žebříčku má i úspěšná rekonstrukce kostela svatého Josefa – Muzea barokních soch.“

V nejbližších dnech přinesou Chrudimské noviny podrobnější rozhovor se starostou města a také fotografie ze slavnostního odpoledne v pražském Španělském sále.

Outsidermedia - Chrudimský místostarosta Miroslav Tejkl přidává svůj příspěvek do diskuze o potopeném Titanicu.

Cameronův kasovní trhák o zkáze Titaniku s di Capriem („chudý Jack“) a Kate Winsletovou („bohatá Rose“) v hlavních rolích už před lety zaplavil filmovou, mediální atd. scénu a v době blížícího se 100. výročí potopení této superlodi (14. – 15. 4. 2012) se nám jistě zas připomene - intenzivněji než v jiných dnech.

Leckdo z nás starších obyvatel českých zemí si možná v této souvislosti vzpomene na scénicky nikdy nerealizovaný český muzikál Titanic s hudbou Bohuslava Ondráčka a s texty Zdeňka Borovce, který byl věnován stejnému tématu a který byl alespoň natočen v podobě gramofonové LP desky v pražském Mozarteu v dubnu 1976. Je to deska plná krásných písniček provázaných a řazených do logických posloupností příběhu i s potřebnými zvukovými efekty … jako kdyby šlo o skutečnou nahrávku muzikálu provedeného na jevišti v „přímém přenosu“ …

K uvedené gramodesce desce mám celkem nostalgický vztah. Z nádherné písničky, kde part vystěhovalecké dívky Anny zpívá Petra Janů („Mých tisíc bratří“) mě až nádherně mrazí  - podobně jako z jiné písně v tomto případě 60. let „Přejdi Jordán“ (… řeku všech nadějí). Nezničitelná víra vystěhovalců do Ameriky, že najdou svou zem, i kdyby (v závěrečných slokách Anniny písně) až s nějakou „další lodí“, graduje pak na konci skladby v popisu bukolické idyly prostého, šťastného rodinného života, kterou hledá mladá žena Anna za oceánem – nebo kdekoli jinde. To už se jedná o zajímavě sladěný duet Anny s důstojníkem Janem, jehož part zpívá Lešek Semelka …  

V textech bylo snad až možná příliš (muzikálové písničky vznikají v roce 1976, tedy na počátku normalizace) zdůrazňováno “třídní hledisko“ týkající se nejen I., II. a III. třídy na Titanicu, ale implicitně v životě vůbec – ten věčný svár bohatých a chudých, privilegia jedněch a handicap druhých.

[[img:chrn_fullwidth:744:Potápějící se Titanic]]

Čili pokud jde o loď, tak privilegia bohatých pasažérů Titaniku a odlišný přístup k mase vystěhovalců „z podpalubí“.

Jenže texty muzikálu od Zdeňka Borovce si v tomto ohledu dost protiřečí.

Tak třeba Josef Laufer, který zpívá part prezidenta a generálního ředitele britské společnosti White Star Line, která Titanic vlastnila, Josepha Bruce Ismaye (na desce chybně označen i oslovován jako „Isman“), uprostřed muzikálu volá „no tak spusťte čluny, ale JEN pro první třídu (to slůvko JEN zdůrazněno i v tembru hlasu). Na jiných místech zas velí Karel Hála jako kapitán Edward John Smith „uzavřete podpalubí“ (kde byla chudina), „všichni zpátky – budeme střílet“(blíže o tom na konci tohoto článku).

Na druhou stranu ale tentýž Laufer-Ismay v jiném partu vysvětluje boháčům, že zlato, prachy, diamanty jim jsou nanic („nechte si je“), že jimi nelze život zaplatit („lituji, že na vás, pánové, nezbude záchranný člun“). Takže nebozí „obchodníci s diamanty“ si už jen s odevzdáním uvědomují, že je čeká jen ten poslední „obchodní kontrakt“ („… před půl pátou jednoduchý obchod se zubatou můžem uzavřít …“).

[[img:chrn_fullwidth:745:Ilustrace, zřejmě z tehdejších časopisů a novin, jak mohla vypadat evakuace pasažérů]]

A dále již zmiňovaný důstojník Jan v druhé polovině desky naopak přesvědčuje děvče ze III. přepravní třídy Annu, aby neváhala a nastoupila do člunu, kde pořád „pro pár žen a dětí ještě místa jsou“ a nakonec naléhá „poslední člun tě ještě může vzít.“  …  

Průvodní komentář Lubomíra Dorůžky, přiložený k desce, nějaký výslovně odlišný přístup k bohatým a chudým příliš nezdůrazňuje. Dorůžka hovoří hlavně o chaosu a bitvě o život, o násilnících, kteří se cpali na místa vyhrazená ženám a dětem, což svědkové potvrzují. Jak uvádí Lenka Bobíková v článku z magazínu Práva ze dne 31. 3. 2012 šlo zejména o muže skákající do člunů, tedy v okamžiku, kdy už dozor námořníků a důstojníků se střelnými zbraněmi neměl potřebný efekt

V komentáři k LP desce se navíc uvádělo, že první čluny byly poloprázdné a že tehdy bylo málo zájemců o nástup do člunu a že situace se změnila teprve poté, kdy se Titanik naklonil a všichni už naprosto jasně pochopili, že superloď nezůstane na hladině, aby mohla vyčkat příjezdu zachránců, ale že se Titanik skutečně potopí (viz z textu partu důstojníka Jana-Semelky, kde Jan zpívá „první člun i třetí, zely prázdnotou, ale teď je bitva o život“).

[[img:chrn_fullwidth:746:Záchranná loďka Titaniku fotografovaná z paluby lodě Carpathia]]

Privilegia bohatých a mocných?

Titanic byl britská obchodní loď (i když jí vlastnila firma v té době už ovládaná americkým kapitálem magnáta J. P. Morgana) - a jako taková měla jistě i „britsky vychované“ důstojníky.

Ti podle svědectví neváhali výstražně použít i střelné zbraně svých podřízených v případě, když někdo narušoval pravidla – tedy přednost žen a dětí při nastupování do záchranných člunů. Lenka Bobíková v Právu ze dne 31. 3. 2012 to považuje za samozřejmost a jen zdůrazňuje, že problém byl spíš v tom, že jeden ze dvou důstojníků, kteří řídili nastupování do člunů, neumožnil nastupovat mužům dokonce ani tehdy, kdy člun nebyl ženami a dětmi zcela obsazen (což se mu pak při vyšetřování vytýkalo).

Na Titanicu se plavili pohádkově bohatí představitele tehdejší superelity Astor a Guggenheim, kteří oba zahynuli – a není známo, že by se (alespoň tito dva nejbohatší) svému údělu vyhýbali. Spíš naopak jako v případě Benjamina Guggenheima, který sundal plovací vestu (Titanic chtěl získat Modrou stuhu, plul tedy „severní cestou“, která se mu s ohledem na kry stala osudnou a tak teplota vody byla kolem nuly – utopit se bylo možná rychlejší a milosrdnější), oblékl si své nejlepší šaty a své ženě (která se zachránila) vzkázal, že umře jako gentleman.

Prezident Ismay (který je i na pouhé LP desce scénicky nikdy neprovedeného českého muzikálu vylíčen velmi arogantně a odpudivě) sice přežil.

Stalo se tak ale údajně proto, že se právě spouštěl člun, který obsazen nebyl, ženy ani děti nebyly v blízkosti a naopak Ismay stál zrovna vedle pažení. Tato vcelku přijatelná okolnost jeho záchrany ale Ismayovi na veřejnosti nepomohla ani v nejmenším. Veřejnost, která má smysl spíš pro jednoduchá melodramatická schémata, ho zkrátka odsoudila, že nezahynul s kapitánem Smithem a stavitelem lodi Andrewsem a nějaké podrobnosti příběhu byly hluboko pod její rozlišovací schopnosti.

Ismay – který po katastrofě odstoupil z obou svých čelných funkcí ve firmě - se zhroutil a z traumatu se nikdy pořádně nevzpamatoval.

Na rodiny zahynulých věnoval – tehdy už bývalý prezident firmy – na jednotlivce skutečně obrovskou částku 10.000 tehdejších liber …

Ze svědectví vyplývá, že žádná výslovná privilegia se žen a dětí z I. a II. třídy oproti ženám z III. třídy netýkala. Doložená svědectví tedy nepotvrzují například tvrzení Lídy Kropáčkové v Britských listech (článek „Kdo by byl dáma“ ze dne 29. 6. 2006), která říká: „… Pasažéři třetí třídy - muži i ženy - byli drženi v podpalubí, aby se umožnila předností záchrana pasažérů první třídy.“ I když nemám zrovna příliš iluze o našem světě, myslím, že by asi bylo těžko představitelné, aby zejména na britské lodi bylo výslovnou praxí, že do záchranných člunů nastupují po skupinách separátně nejdřív ženy a děti z I. třídy – a pak teprve z II. a úplně nakonec z III. třídy …

Jak vyplývá ze svědeckých výpovědí, prostě všechny ženy – ať už z kterékoli přepravní třídy - bylo obtížné přesvědčit, aby se odtrhly od svých milovaných protějšků a nastoupily do záchranných člunů …

Nicméně tato vcelku známá skutečnost ještě sama o sobě těžko vysvětluje fakt, který jako by ukazoval, že přece jen nějaká privilegia existovat musela.

Proč?

Z více jak 2000 pasažérů a členů posádky se zachránilo zhruba 700 lidí, tedy třetina. A pravdou zůstává, že i procentuálně ve vztahu k celkovému počtu té které třídy, se zachránil největší podíl příslušníků první třídy, konkrétně 73 % všech pasažérů I. třídy. Příslušníků II. třídy se zachránilo 39 % z celkového počtu všech těch, kteří ke II. třídě náleželi.  A i procentuálně nejméně přežilo příslušníků III. třídy (mezipalubí) – pouhých 13 % (!) z celého poštu pasažérů III. třídy.

Je toto nějak možné vysvětlit bez existence „privilegií boháčů“?

Myslím, že ano. Důvody jsou podle mého názoru dva. Nešlo o sám fakt, že muži ze III. třídy byli prostě nějakou chudinou, ale z čistě praktického hlediska jich bylo příliš mnoho (a z obchodního hlediska to nemohlo být ani jinak). A tak se stalo, že mužům III. třídy dlouho nebyl umožňován volný pohyb mimo podpalubí (pokud neprolezli různými průlezy), protože těch z posádky bylo příliš málo, aby v případě paniky byli schopni udržet pořádek – a tak podle zásady „úzkého profilu“ mohla posádka jen účelně blokovat východy na palubu. Toto opatření by kapitán a důstojníci na Titanicu asi udělali, i kdyby byl okruh pasažérů složen jenom se zámožných – za předpokladu, že by těch zámožných bylo prostě hodně (jako tomu zřejmě bylo u lodí společnosti Cunard). No a ženy ani z té III. třídy nechtěly (stejně jako jiné ženy) své muže opouštět – na rozdíl od žen z I. a II. třídy se takto nemohly ani přiblížit ke člunům, jeřábům a důstojníkům - tedy do prostor, kde by mohly být výrazněji ovlivňovány …

… aby přece jen nastoupily …

A co je rovněž důležité, je fakt, že ze 700 pasažérů III. třídy bylo žen jenom asi 200. Takže III. třída měla nejen velký podíl, ale i absolutně velký počet ze všech 700 pasažérů „handicapovaný“ svým „mužským pohlavím“ (i pokud bereme v úvahu existenci asi 70 dětí)  

Pokud propojíme oba tyto důvody do jednoho komplexu, je zřejmé, že lze – minimálně do jisté míry - vysvětlit nerovnoměrnost v podílu zachráněných uvnitř jednotlivých tříd – bez výslovného zvýhodňování bohatých, který ostatně – jak již bylo uvedeno - nebyl přece svědky ani nijak přímo zaznamenán …

Existovala tedy na Titaniku privilegia při zachraňování?

Ale tak jistě … existovala.

V jednom, i když možná omluvitelném (viz shora), nicméně významném ohledu privilegium a handicap bezesporu existovaly.

Na jednom ze dvou boků Titaniku, mohl muž nastoupit do záchranného člunu, pokud už žádná žena a dítě z jakékoli třídy v dohledu nechtěla v dané chvíli nastoupit a člun nebyl takto zaplněn.

A této možnosti a naděje byl ovšem muž ze III. přepravní třídy, kterému bylo poměrně dlouho bráněno v přístupu na palubu, zbaven …

Původně uveřejněno na radikálním webu Outsidermedia

V Chrudimi dne 5. 4. 2012

                                                                                                    Miroslav Tejkl

Chrudim - Společnou vernisáž předního českého sochaře Igora Kitzbergra a v Rakousku a Švýcarsku proslavené malířky Dagmar Mezricky zahájil herec Jan Přeučil pozdravem umělcům, vínu a galerii prostřednictvím staré čínské básně. Několik desítek návštěvníků a sběratelů umění se přišlo potěšit s dokonalým sochařským uměním originálního moravského sochaře a brilantními akvarely a litografiemi slavné česko-rakouské umělkyně.

[[img:chrn_fullwidth:726:Rikša Igora Kitzbergera]]

Obor umělecký kovář ujistil Igora Kitzbergra, že směřuje správným směrem, a tak rozšířil svá studia o obor figurální a reliéfní sochařství. Absolvoval stipendijní pobyty v Itálii a od roku 1990 se profesně věnuje tvorbě kovových plastik z bronzu a oceli. Využívá různé sochařské a kovářské postupy. Tím, že sochy neodlévá, vytváří jedinečné originály. Dává jim fantazijní proporce a emotivní pohyb. Povrch plastik dotváří patinou a vkomponovává do něj přírodní drahokamy. Igor Kitzberger vytváří tematicky uzavíratelné celky tanečníků, hudebníků nebo kočovných herců. Mezi velká témata lze zahrnout osobnosti českých i světových dějin. V díle tohoto významného umělce nacházíme i kreativní ztvárnění pocitů dnešního člověka.

Kitzbergrovy kovové plastiky podtrhnou mystický rozměr obrazů malířky Dagmar Mezricky

[[img:chrn_fullwidth:727:Dagmar Mezricky, litografie Anna a zajíc]]

Výstava představuje malířskou a grafickou tvorbu rakouské autorky Dagmar Mezricky, autorky původem z Čech. Na velkoplošných formátech transparentních akvarelů a litografií vyvstávají před divákem metaforické obrazy s lyrickým podtextem. Z výtvarných děl zaznívá vizuální poetika světa znázorněná technicky dokonale zvládnutou kresbou lidského těla s prolínajícími se přírodními prvky květin a živočichů. Jemně kolorované obrazy iluzivního prostoru otvírají před divákem snový pohled na existenci života na zemi.

Sochy, kresby a grafiky obou umělců budou v Galerii Art vystavovány do 21. května. A zde se můžete podívat na jejich internetovou prezentaci.

Podívejte se na fotografie z vernisáže ... zde

Podívejte  se na video o Dagmar Mezricky ...

Chrudim - Rada města odložila na neurčito záměry svých předchůdců, kteří chtěli proměnit bývalý areál letního kina v odpočinkový park kombinovaný s parkovacími místy. Stalo se tak i přesto, že už je na tento záměr vypracovaná studie, za kterou město zaplatilo takřka milion korun.

Podle této studie mělo dojít k demolici promítacího plátna, jež nesplňuje požadavky digitálního promítání a kino, které přestali diváci prakticky navštěvovat, mělo ustoupit víceúčelovému využití zdejší plochy.

Studie tak zohledňovala mnohamilionovou investici, na kterou by přišlo přizpůsobení letního kina technickým podmínkám současného promítání, a takřka nulový zájem o tento druh zábavy. V posledním roce fungování letního kina jej totiž navštěvovalo v průměru jen pár desítek lidí a provoz byl značně ztrátový.

Navíc vyvstala potřeba přilehlého Muzea, které pořádá řadu společenských a kulturních akcí, po navýšení parkovacích kapacit, neboť se v jeho blízkosti nedá nikde bezproblémově zaparkovat a počet stávajících míst je nedostačující. Nové parkoviště těsně za Muzeem by pak usnadnilo občanům v určitém čase i parkování v centru města.

Odlehlejší část areálu bývalého kina se má podle projektu zase proměnit v park s otevřeným výhledem na řeku Chrudimku tak, jak tomu bylo v těchto místech až do 50. let minulého století, než tu vyrostlo promítací plátno.

Nyní je ale vše jinak, neboť se rada rozhodla současný stav zakonzervovat a propůjčit i nadále prostor občanskému sdružení MACHr - za Chrudim malebnou pod vedením učitele základní umělecké školy Richarda Herbsta, který se ve městě angažuje za stranu Věci veřejné.

Právě tohle sdružení chce promítání za Muzeem ještě letos obnovit. Bude však limitováno technickými podmínkami areálu, které zde umožňuje promítat pouze tzv. filmy pro pamětníky. Na současnou filmovou produkci není bývalé letní kino totiž vybaveno a město nemá na modernizaci promítací techniky, která vyjde na několik milionů, potřebné peníze.

Degustace nebo-li koštování vína je jistě bohulibá věc. Je nejčastěji spojována s vinnými sklepy, restauracemi, hotely či soutěžemi vinařů. Ale s kostely nebo muzejními prostorami? O tom se dá přinejmenším polemizovat, ne-li rovnou takovou myšlenku zavrhnout.

A přesto se našel průkopník - stavitel Potěmkinovy vesnice uprostřed majestátných soch a prostor určených k duchovnímu vzdělávání, který prohlásil: "Konečně se našlo pro tenhle barák správné využití." Patrně sem přišel po vzoru čínských soudruhů dělat kulturní revoluci, která převrátila jejich zemi vzhůru nohama.

[[img:chrn_fullwidth:728:Návštěvníci se v kostele při degustaci vín očividně bavili]]

A snad i proto se také nepokračuje v původní myšlence samofinancovatelného Muzea barokních soch, které má vedle samotné expozice soch, provozování kina a svatebních obřadů zajišťovat i zázemí pro studenty v podobě odpovídající badatelny, nebo restaurátorskou dílnou, která by zajišťovala s pomocí grantů ministerstva kultury opravy desítek ba i stovek poničených soch na území České republiky.

Je proto smutné sledovat zhůvěřilosti takového druhu, které proměňují mezinárodně uznávané muzeum v prachobyčejnou nalévárnu, jejíž program je jak přes kopírák převzat ze sousedních Pardubic a hotelu Zlatá štika, kde měly tyto akce až donedávna oprávněnou tradici, protože víno zkrátka k hotelu patří.

Patří však konzumace vína ke kostelu nebo muzeu, které si dělá mezinárodní ambice? Na to už si, milý čtenáři, odpověz sám... 

Chrudim - Město oživilo letitý projekt výstavby sídliště Na Skřivánku a vrátilo se k jednání s případnými investory v této lokalitě. Podle městského architekta Marka Janatky je v zájmu Chrudimi začít zde stavět. Vyrůst by tu mělo přes sto rodinných domů a takřka dalších tři sta bytů v bytových domech.

[[img:chrn_fullwidth:712:Náměstíčko nové čtvrti Skřivánek dle původního návrhu. Na přání Města investor snížil domy o dvě patra]]

Projekt však od počátku naráží na protesty občanského sdružení Skřivánky, které je podporováno některými místními politiky a tvoří ho vesměs lidé žijící v bezprostředním sousedství dosud nezastavěné plochy.

Záležitost budoucího sídliště se nakonec stala i jedním z předvolebních témat posledních komunálních voleb v Chrudimi a přestože se tehdy k výstavbě na Skřivánku už schylovalo, záměr byl nakonec zastupitelstvem zmařen. Překvapivě proti byli v rozporu s uzavřenými dohodami i někteří tehdejší koaliční zastupitelé.

[[img:chrn_fullwidth:719:Pohled na novou čtvrť od západu. Vlevo současná čtvrť Skřivánek, vpravo věžáky na Borzně.]]

Janatka přesto vyzývá ke kompromisu a navrhuje neplýtvat prostorem na Skřivánku a nerozmělňovat zdejší plánovanou zástavbu. Současně nabádá k dohodě s občanským sdružením, přestože si je vědom, že nelze pokaždé dospět ke stoprocentní shodě. Město ale podle něj potřebuje oživit, a to právě zdejší výstavbou.

Původní připomínku občanského sdružení Skřivánky na snížení bytových domů z pěti na třípodlažní už město akceptovalo v minulém volebním obddobí, nyní je největším jablkem sváru dopravní řešení budoucího sídliště. Je totiž zřejmé, že stávající úzká klikatá silnice bude pro potřeby nových osadníků nedostačující.