Chrudim – Autobusová zastávka před místním vlakovým nádražím je opět v provozu a cestující tak mají příležitost se „pokochat“ novými prvky, které zde vznikly. O tom, že část z nich je přijímána s rozpaky, Chrudimské noviny již informovaly. Jedním z diskutabilních vylepšení je nový „portikus“.

Portikus, zkrátka po česku „stříška“, je součást mobiliáře, kterou nelze přehlédnout. Svými rozměry do koncepce maloměstského nádraží nezapadá, diskutabilní je i jeho funkce. Pokud snad autor portika myslel na ty, kdo čekají na vlak, nejspíše dostatečně nezná chrudimskou realitu – na vlak se tu odjakživa čekalo buď uvnitř budovy, nebo pod stříškou na peróně. Před samotnou budovou stávali snad pouze opilci a bezdomovci loudící drobné, které by v nádražní restauraci směnili za pivo.

[[img:chrn_fullwidth:16673:]]

Možná je však i funkce stříšky k zastávce autobusu. I v tomto případě jde o výrazně naddimenzovaný pomník architekta. 

„Ten rám, potažmo osvětlení. To se opravdu nepovedlo. V Chrudimi jsou krásné, víc jak sto let staré budovy, které však novodobou renovací ztrácí svůj glanc,“ myslí si třeba Jiří Pochobradský. Podobná a mnohdy i podstatně kritičtější slova volí i další Chrudimáci, jimž portikus připomíná třeba neodstraněné lešení.

Sám starosta města František Pilný (ANO 2011) se k projektu rekonstrukce přednádraží v minulosti několikrát vyjadřoval také kriticky. Když se však dostal k „veslu“, nešlo stavbu zastavit.

Začíná čas dušičkový. Upravují a čistí se hroby našich blízkých. Většina je slavnostně vyzdobena již na státní svátek vzniku ČSR. Ten se sice letos neslaví, ale na výzdobu hrobů to nemá vliv. Na den Památky zesnulých je málo těch, kteří nenavštíví hroby svých předků.

Když jsem přišel k našim hrobům na slatiňanském hřbitově, nevěřil jsem svým očím. Poslední dvě lípy, které hřbitov rozvoněly, když kvetly a poskytovaly stín v horkých dnech, byly poraženy. Pokud radnice nechtěla provokovat křesťany a pozůstalé, stačilo, aby počkala týden po dušičkách. Vykopat pařezy a zasadit nové, co nejvíce vzrostlé stromy. Takto dělali staří hospodáři. Místo toho byl centrální kříž, znamenitá práce škrovádských kameníků, zavalen nařezanými špalky, pilinami a větvemi poražených stromů.

[[img:chrn_fullwidth:16703:Křesťanský kříž na slatiňanském hřbitově. Kresba: Jaroslav Koreček]]

Takto znevážit křesťanský symbol je neomluvitelné. Je to urážka všech věřících. Urážka zesnulých, kteří zde odpočívají. Své kosti zde složily slavné rody mlynářů, kovářů, sedláků, hostinských a dalších řemeslníků, kteří se o rozvoj Slatiňan zasloužili. Co by tomu říkal největší slatiňanský rodák František Schmoranz, který je zde pohřben s celým rodem?

Nedivím se reakcím těch, kteří tu hrůzu na hřbitově uviděli. Budu citovat tu slušnou. To se těm šupákům zas něco povedlo. Do dušiček mnoho času nezbývá. Třeba budou pařezy vykopány, nové stromy vysazeny a nepořádek na zemi uklizen.V tomto případě se všem na radnici hluboce ukloním a omluvím se.

Chrudim – Městská hromadná doprava v celé řadě obcí představuje pouze černou díru na peníze. Jen samotné druhé největší město Pardubického kraje ji na svém území dotuje ročně částkou, která převyšuje devět milionů korun. Nastal tedy čas, pořádně si na MHD posvítit a případně též zredukovat počet spojů?

Někteří Chrudimáci si myslí, že je pět minut před dvanáctou. Katalyzátorem k rozsáhlé diskusi, která se rozproudila na facebookovém profilu starosty Františka Pilného (ANO 2011), byla prostá informace: „MHD v Chrudimi jezdí beze změny. Platí běžný jízdní řád.“

[[img:chrn_fullwidth:15226:]]

Jaroslav Zemek k tomu poznamenává, že „kdyby se totiž upravil jízdní řád, jezdily by už asi jen dva autobusy“. Zhruba taková je prý nyní vytíženost MHD v Chrudimi. Zdaleka přitom nejde jen o důsledek současné „koronavirové krize“. Lidé autobusy využívají mnohem méně i v době, kdy „čínská chřipka“ neřádí.

[[img:chrn_fullwidth:15225:]]

Starosta Pilný Zemkův komentář potvrzuje: „Máte v zásadě pravdu. Jezdí celkem pět autobusů a ročně stojí MHD město Chrudim devět milionů korun,“ sděluje starosta. Podle Jaroslava Zemka je tedy na čase, aby se koncepce autobusové dopravy v Chrudimi zásadně aktualizovala. I s tímto postojem starosta František Pilný souzní.

[[img:chrn_fullwidth:15228:]]

Současná smlouva s dopravcem, kterým provozuje městskou hromadnou dopravu na území města, platí do roku 2022. Město již dnes připravuje výběrové řízení na provozovatele nového. Pracuje na tom i speciální skupina založená v rámci dopravní komise rady města. V ní se „realizuje“ i Tibor Schwarz. „Bohužel jsou linky nevytížené, ani senioři necestují tolik, jak bychom si přáli. Pokud bude více podnětů, jak MHD zlepšit, potřebujeme od občanů zpětnou vazbu, možnosti jsou v rámci Desater problémů apod. Pokud podněty nemáme, je velmi těžké cokoliv zlepšit. Proto jsou zasedání komise dopravy veřejná,“ tvrdí Schwarz a dodává: „Obecně jezdí poslední roky chrudimskou MHD velmi málo obyvatel, což je škoda. Pokud bude poptávka, bude nabídka.“

Řešení situace je přitom poměrně prosté – lidé autobusy nejezdí, protože mají svá vlastní auta. Počet automobilů ve městě zkrátka roste a tím i logicky ubývá těch, kdo chtějí čekat na zastávce na autobus. Redukce počtu linek, a tím i snížení nákladů se zdá být správným řešením.

Chrudim – V rámci boje proti viru, jenž tu, dle některých odborníků, s námi však zůstane už napořád, zavírá se kdeco. Zrušeny jsou trhy na náměstí, do restaurací se lidé také nedostanou, kultura jako by neexistovala. Město teď dokonce zavřelo nový skatepark.

Ještě před volbami se zde političtí představitelé nechávali fotit při stříhání stuhy, Piráti zde uspořádali dokonce závody. Dnes je ale vše jinak. Skatepark strážníci městské policie obkroužili svými páskami, vstup je zakázán. „Nový skatepark osiřel, a to až do odvolání protiepidemických opatření. I pro toto sportoviště platí zákaz shromažďování vyššího počtu než šesti osob.Prosíme zklamané uživatele, aby zákaz respektovali. Ani my z tohoto opatření nemáme radost. Nyní je však opravdu důležité zdržet se větších společenských kontaktů. Děkujeme za pochopení,“ uvádí tiskový mluvčí radnice Aleš Prokopec.

[[img:chrn_fullwidth:16654:]]

Velká část obyvatel města, k nimž se toto diskutabilní rozhodnutí doneslo, jen nechápavě kroutí hlavou. „Jaký je rozdíl mezi skateparkem a dětskými hřišti? Pyramida, prolézačky a podobně všude po Chrudimi také budou zapáskovány,“ ptá se jedna z nespokojených Chrudimaček. Další poukazují na to, že volně přístupný skatepark strážníci jen těžko uhlídají. Pohyb na čerstvém vzduchu přitom imunitu spíše posiluje, než aby způsobil nějaké explozivní šíření viru ve skupině, která zdaleka nepatří mezi rizikovou.

Kdo něco někdy organizoval, tak mi možná dá za pravdu. Dát dohromady tři osobnosti ve stejný čas je umění. Zažil to i Okrašlovací spolek Škrovád, který pozval děti do škrovádských skal. Společné sochání dětí i rodičů se již stalo tradicí. A že si to Škrovád se slavnými kamenickými dějinami zaslouží, je každému jasné.

V sobotu, 10. října v deset hodin zahájil slatiňanský pan starosta Jeník dětský kamenický workshop. Paní Zuzana, potomek slavného rodu Zábranských, vyhlášených kameníků, představila historii svého rodu a během výkladu se dokonce podařilo doplnit některé rodové větve. Poté se dali všichni do práce. Letošní zadání znělo: domovní znamení. Někdo si přinesl návrh ke konzultaci s mistrem, někdo se pustil do díla naostro, spíše natvrdo.

[[img:chrn_fullwidth:16581:Na sochaření se používají různé sekáče, špičáky a sochařská palička. Kresba: Jaroslav Koreček]]

Vše vedl akademický sochař Jan Pospíšil, který mimo jiné organizuje Hořické mezinárodní sochařské symposium. Například vybírá umělce z Japonska, pro které jsou Hořice prestižní záležitostí. Ten zajistil i potřebné nářadí a materiál.

Těsně před vyhlášeným termínem se ve Škovádě zčásti vypařil připravený kámen. Většinou z vesmíru padají kameny na zem, ve Škrovádu je to naopak.

Odpoledne se úspěšně podařilo panu galeristovi z chrudimské Galerie Art rozdělat oheň. Navázal tím na své skautské léta. A také byl na svůj výkon patřičně hrdý. Bez podpory města a galerie by spolek celou akci nezrealizoval. Po opečení špekáčků došla sv. Petru trpělivost a vytrvalý déšť vše ukončil.

V neděli slunce opět svítilo a mohlo se pokračovat. Těsně před polednem zazněla siréna. Nebyla to ta středeční zkouška sirén, ale neobvyklý druh zvonku na kole pana galeristy. Každopádně to byl signál k ukončení celého uměleckého snažení. Vše bylo zdokumentováno, diplomy rozdány. Nezbývá než poděkovat sv. Petru, který tentokrát držel nad mladými umělci ochrannou ruku.

Co říci závěrem? Když někdy přiložíš ruku na opracovaný kámen, zvedni oči vzhůru ke klenbě nad sebou. Buď pokorný k práci předků. Kamenická dřina přečkala věky. Ti, kteří byli v sobotu a v neděli na setkání ve Škrovádu, to jistě potvrdí.

[[gal:16630]]

Chrudim – Současná politická situace v České republice má mnoho kritiků. Hlavou, na niž se snáší kritika nejčastěji, je ta, jež patří ministerskému předsedovi Andreji Babišovi (ANO 2011). Lidem vadí mnohé – Babišova účast na komunistickém teroru v řadách StB, prapodivné dotační postupy, politický marketing. Kritizovat hlavu hnutí ANO 2011 prostřednictvím písně se rozhodli i tajemní a anonymní rapeři z Chrudimě.

Video, které vytvořili, zaznamenalo obrovský úspěch. Milion shlédnutí na nejrůznějších platformách a tisíce sdílení. Chrudimské noviny se autora videa rozhodly vyzpovídat. Odpovědi poskytl pod podmínkou zachování jeho identity v tajnosti.

Píseň se týká premiéra Babiše, proč právě jeho?

To byla spíš shoda náhod. Zalíbil se mi jeden beat a při jeho poslechu mě napadlo toto téma. Začal jsem rýmovat celkem vtipné věci a řekl jsem si, že tohle musím prostě napsat, protože jsem se sám i při té tvorbě nasmál. Určitě to bylo také o tom, že jsem se chtěl nějakým způsobem vyjádřit, jak se často používá termín ,,vypsat".

Vyjmenovává několik jeho nedostatků, který je, podle vás, nejhorší?

Mně osobně vadí ta arogance. Kdo nejde stejným směrem, toho přinejmenším urazí, přesně jako Milošek na hradě.

Čeho chcete svým dílem dosáhnout – otevřít další diskusi, demonstrace, jen pobavit, nebo něco docela jiného?

Jak už jsem psal v názvu písničky, tak slouží pro pobavení. Dle komentářů na sociálních sítích věřím, že se to povedlo. Ale často se objevovali komentáře: ,,Vtipné, ale vlastně smutné." Ono když si lidé uvědomili, že je to vlastně pravda, jaká je situace v této zemi, tak jim to přišlo k pláči. Na jednu stranu je to pro pobavení, na druhou pro uvědomění.

Překvapil vás úspěch, jaký vaše píseň má?

Na všech kanálech je za jeden týden přes milion shlédnutí, takže mě dosah mile překvapil. Hlavně z toho důvodu, že jsme to dělali na koleni. Bylo to všechno takový spontánní. Složil jsem text, zarapoval ho kamarádům, kterým se to moc líbilo. Ptali se mě: ,,Kdy natočíme klip?" A už to jelo, sehnal jsem k tomu potřebné věci. Vymaloval garáž a za pár dní jsme točili. Neskutečně jsme se u toho nasmáli a máme vzpomínku na celý život. Jak říká kamarád, ,,nejlepší věci vznikají punkově". Tím bych chtěl poděkovat všem, co se na natáčení podíleli, neboť každý přidal kousek do těsta, a proto se to video tak povedlo.

Dostali jste i reakce od nějakých politiků, veřejně známých osobností?

Z politiků, ani veřejně známých osobností se nikdo neozval, i když vím, že video viděli a nasmáli se u toho. Spousta přátel mi psala, poslal jsem to tomu a tomu, psal mi to a to. Byl to hroznej kolotoč, lidé to sdíleli všude.

Plánujete pokračovat?

Uvidíme, písní bych měl na dvě alba. Jsou ale odlišné, než píseň ,,Hříše ANO pana Hrabiše". Mám strach, aby si mě lidé nezaškatulkovali za politického rappera. To není můj směr.

Chrudim – Připomínat si slavné osobnosti, jež jsou svázané s minulostí, ale také se dny nedávno minulými v druhém největším městě Pardubického kraje lze různě. Od rozdávání v podstatě bezcenných ocenění „Osobnost města“, po pojmenování ulic a náměstí. Možností je samozřejmě více.

Ve vestibulu nové radnice na Resselově náměstí byly proto v minulých dnech odhaleny busty Přemysla Otakara II. a Elišky Rejčky. Odhalování bust se podle všeho pánům ve vedení města zalíbilo, plánují proto „realizaci“ další sochy. Na „Emiláku“, letním stadionu v ulici V Průhonech, by tak mohl nově hledět na sportovce a příchozí – kdo jiný než Emil Zátopek.

Stadion byl budován od 6. května 1951 a přes řadu problémů ho uvedli ne zcela hotový v roce 1954 do provozu, „pokřtěn“ byl jménem Emila Zátopka. Od 70. let se označování stadionu průběžně měnilo, například na Letní stadion AFK. Až v roce 1960 byla dokončena tribuna, následovaly ochozy a betonové stupně pro diváky, závěrečná kolaudace proběhla až v roce 1965.

Chrudim - Výstava, která spojuje i boří předsudky. Michal Cihlář a galerista Luboš Jelínek 26. září 2020 pobavili všechny bez ohledu na generaci vernisáží nové výstavy Sexshopy v Galerii Art Chrudim. Výstava je ke zhlédnutí do 4. listopadu. Michal Cihlář patří vedle Jana Híska nebo letos zesnulého Ivo Křena mezi nejúspěšnější české grafiky současnosti. Téma erotiky se objevuje v jeho díle od roku 1988. Cenu Vladimíra Boudníka za osobní přínos české moderní grafice obdržel v roce 2002.

[[img:chrn_fullwidth:16537: Michal Cihlář vystavuje v Galerii ART Chrudim.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Říká, že je pro něj nejdůležitější pocit svobody, a proto nemá rád svazující nálepky. Stačilo mu prý, že inicioval a založil medzilaborecké muzeum Andyho Warhola, nebo že v letech 1997 až 2006 vytvářel linorytem vizuální styl pražské ZOO: „Chtěl jsem Warholovo pop-artové dílo zviditelnit, protože mi vadilo, že ho komunisti vehementně zakazovali. Za pár let zase všichni povídali: ‚My vás známe ze zoo.‘ No ale, sakra, já měl už před zoo za sebou dvacetileté linorytové dílo! A nechci skončit jako Vinettou, který si chudák vyfasoval tuhle životní roli,“ uvedl. Jeho dílo je opravdu pestré: vytváří portréty, zátiší, pop-artové náměty, knižní a novinové ilustrace. Také fotografuje, dělá koláže, cestovní deníky. Inspiruje ho komiks, příroda, typografie...

Michal Cihlář si výstavu připravoval sám, jak je u něj zvykem. Malá tmavá galerijní místnost podle něj koresponduje s tématem, protože, jak řekl: „Je to dekadentní, tabuizované téma.“ Obsahuje linoryty, asambláže i fotografie. K Cihlářově dosud největší výstavě na téma sexshopů byl vydán v autorově grafické úpravě i obsáhlý katalog. Tímto se završilo jedno jeho tvůrčí období a jak grafik potvrdil, na nějaký čas zase téma erotiky opustí.

 [[img:chrn_fullwidth:16529: Na výstavě si každý našel to své. Bylo co obdivovat.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Odstín zakázané výstavy galeristu nadchnul

Propagace výstavy s tématem erotických pomůcek pro galerii neproběhla bez problémů. Galerista Luboš Jelínek se při vernisáži zmínil: „Mark Zuckerberg mi dnes napsal, že reklama na tuhle výstavu musí pryč, jinak přijdou penalty. To mě nadchlo, že jsme zakázaní,“ vtipně glosoval skutečnost, že facebooku se nezdálo první slovo v názvu vernisáže. A v legraci vyzval k podpoře výstavy pod novým mediálním názvem „…SHOPY“.  Po úvodní řeči dodal: „Nechceme unavovat řečmi o umění, ať se každý dívá.“

Co se ne/naučil ve škole

 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvoval Michal Cihlář v roce 1987. U pedagogů bylo tehdy nejdůležitější, aby to byli hlavně komunisti, pedagogické či tvůrčí nadání u nich bylo často zcela vedlejší. U jeho profesora v ateliéru knižní kultury a písma prý všechno „zamrzlo“ u Františka Muziky: „Musel jsem si najít svoji cestu úplně sám,“ říká. „Když mi profesor povídal: ,Michale, nedělejte ty linoryty, kazíte si oči,‘ - tak jsem hned věděl, že je na just dělat budu.“ A jak uvedl, mantinely tehdejší výuky mu prý nevadily, protože je dokázal překonávat: „Zatímco spousta lidí se o ně potluče, tak já nacházím i v jejich sevření svobodu a soustředěnost na neotřelá řešení,“ vysvětloval grafik období svého šestiletého studia.

[[img:chrn_fullwidth:16531:Růžová maska. Detail dvanácti barevného linorytu z jednoho kusu linolea.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Jeho doménou je linoryt

Jak řekl Michal Cihlář, bohužel už má nálepku, že je tvůrce moderního linorytu a uvedl věc na pravou míru: „Ale to je zavádějící, protože linorytové řemeslo já vnímám velice archaicky.“ Uvědomuje si, že je to celé víc o řemesle než o umění. S linorytem začal poprvé experimentovat na začátku 80. let, v době kdy mladé umělce tato technika spíše odrazovala: „Protože to měli příliš spojené s Lidovými školami umění,“ vysvětlil.

Technikou linorytu se, na rozdíl od litografie nebo sítotisku, zvládne kvalitně vytisknout pouze omezený počet tisků, třeba šedesát. Ale u Michala Cihláře je pravidlem, že on tiskne v nákladu maximálně kolem sedmi tisků: „Tisk linorytu je totiž velmi namáhavá práce, to není umělecká, ale dělnická profese. U celého procesu jsem sám, nemám žádné asistenty,“ řekl s nadsázkou. Jeho díla tak dostávají punc vzácnosti, všechno je přímo z jeho ruky a jak vysvětlil: „Sítotisk nebo suchou jehlu za vás může vytisknout tiskař, který má tiskařský stroj, vy jen schválíte náhled. Ale pro mě je práce s linorytem tak intimní věc, že bych nedopustil, aby za mě dílčí práce dělal někdo jiný.“

Malovat by prý grafik nemohl, protože by nevěděl, kdy je jeho dílo dokončené, a jak řekl: „U linorytu to vždycky poznám.“ Linorytu se totiž věnuje už čtyřicet let.

Tvůrčí proces přirovnává k výstupu na horu

Nad Růžovou maskou strávil podle svých slov nejvíce času. Je to dvanácti barevný linoryt z jednoho kusu linolea. Pracuje ručně, s tenkým rýtkem a hladítkem ze slonové kosti, na obyčejném psacím stole. Popsal, jak pět hotových tisků znamená pětihodinové přejíždění tiskařkou kostí po celé ploše papíru: „V těch pěti hodinách se nedá od práce odejít, protože barva zasychá. Osmibarevný linoryt v tomto nákladu znamená cca jen padesát hodin strávených tisknutím, protože s odrývanou plochou přirozeně ubývá i těch otiskovaných ploch.“

Na konci práce, když je mnohobarevný linoryt hotový, má pocit „jako kdyby vylezl na nějakou horu.“ Na začátku práce nikdy nemá jasno, z kolika barev nový linoryt bude: „Prostě ta grafika se vám začne v nějakém bodě vzpouzet a vy musíte dát najednou třeba o dvě barvy víc, aby to bylo tak, jak vy chcete. Je to všechno taková alchymie.“

Každý detail je pro něj důležitý 

I lesk tkaničky (například u Růžové masky) mu stojí za to, aby přidal o barvu navíc: „Tam, kde tkanička chytá odraz světla, je to světlejší a na to musíte namíchat další barvu. Pak to teprve vypadá realisticky.“ Práci s rydlem popsal následovně: „Stíny na tkaničce musíte vyrýt tak, aby to vizuálně fungovalo, hodně jemné vrypy vám nevyniknou, protože se při tisku zalijí barvou a hluboké by naopak nebyly věrohodné.“

 [[img:chrn_fullwidth:16527: Na vernisáži panovala uvolněná atmosféra.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Zbožňuje, když mu lidé vidí do kuchyně

Jak řekl, jeho děda byl učitel, a po něm asi zdědil onu didaktičnost: „Já zbožňuji, že mi lidi vidí takzvaně do kuchyně.“ Proto vystavuje k výsledným dílům i jejich předlohy z časopisů, pracovní fotky nebo skicy: „U zátiší často vystavuji i vitrínky, kde opětovně zátiší z doličných předmětů sestavím, lidé mohou porovnávat předlohu i výsledek.“ Rád nechává diváka nakouknout, jak se dílo rodí, vedle výsledného linorytu klidně vystaví i pracovní fotokoláž, na které si testoval kompozici a která pak posloužila jako předloha: „Lidé se v galerii najednou umění tolik nebojí, vidí na vlastní oči, jak klopotně vzniká, poznají jeho historii a odnášejí si pocit, že něco podobného třeba taky mohou zkusit.“ Jde to podle jeho slov i bez „polibků múz.“

Zvláštní témata umožňují nový prožitek

K chrudimské výstavě Michal Cihlář vysvětlil, že to jsou všechno „sofistikované portréty banalit“ a „nejde prvoplánově o erotiku“. Prvoplánová není ani jeho grafika s pytlíkem od mléka z roku 1988, u které zažívají diváci pocity opravdové nostalgie. Práci na této grafice přirovnal autor se smíchem k portrétu obličeje člověka: „Prostě se tomu tématu věnuji tak, i když je to téma hodně divné, aby to fakt stálo za to. A najednou se díky tomu ta věc posune někam jinam,“ řekl. Už to podle jeho slov není banalita, je to přímo portrét banality: „A když si tohle uvědomíte, tak vám leží všechno u nohou, poněvadž takových věcí, které nic neznamenají, ale rozhodně stojí za to být zaznamenané, tak těch je všude spousta.“

Jak pracuje s divákovou myslí vysvětloval také. Použil přirovnání zátiší s melounem a jakékoliv jiné nezvyklé, banální věci: „Návštěvník galerie jde okolo, trošku ho to znejistí a možná se i vrátí. Neví, co si myslet. Kouká na to a najednou mu v hlavě začne něco drhnout, proč? Proč, když to ten grafik může normálně vyfotit, proč to dělá takhle namáhavě? A to je moje cesta k cíli, zanechat zážitek,“ řekl grafik. Považuje za intimní zážitek i samotný tvůrčí proces práce: „Cílem je, dostat se při práci do nějaké hladiny soustředění, kdy čas kolem plyne a jedinou intenzivní myšlenkou je užít si tu chvíli, kdy ruka tvoří. Všechno je najednou úžasně prožité...“ 

 [[img:chrn_fullwidth:16526: Michal Cihlář dokázal svým vyprávěním zaujmout všechny bez rozdílu věku.  Foto: Petra Vintrlíková]]

V čem vyniká nad ostatními

Michal Cihlář přiznává, že mnoho kolegů v jeho věku se věnuje linorytu, ale každý s jiným autorským přístupem: „Mnoho kolegů dělá brilantní tisky a jsou opravdu nezaměnitelní. Jsou mou tvůrčí inspirací, stejně jako Váchal. Já se z nich vyčleňuji snad jen tím, že mám asi nějaký dar většího nadhledu nad tématy." Hodně pracuje s ironií, sebeironií, s reklamou a vlastně i s bulvárem, což jsou všechno prvky pop-artu: „Proto na mé práce asi tak dobře reaguje širší veřejnost,“ myslí si.

V Tokiu výstava pobavila i babičky, v Olomouci byli prudérní

„Na vernisáži mé výstavy, která byla věnována BDSM tématům, jsem se díval s velkou láskou na takové dvě malé japonské babičky, které se při pohledu na mé grafiky chichotaly a různě si na ně ukazovaly prstem a vůbec se nestyděly. Ani náznak prudérnosti“, vzpomínal Michal Cihlář na zážitek z Japonska, země, která tato témata úplně jinak chápe.

V Olomouci do výloh galerie dali červené závěsy, na sklo výlohy sprejem nastříkali stylizovanou nahotinu podle originálního neonu z rakouského sexshopu. Když pak stáli po dokonalé výzdobě před výlohou na ulici, šel kolem nějaký tatínek s chlapečkem a povídal mu, ukazujíc smutně na výlohu: „A tady, tady bývala galerie," popisoval Michal Cihlář za hlasitého smíchu ostatních: „Udělali jsme to tedy opravdu poctivě, taky údajně do galerie nechodilo moc lidí, styděli se," podělil se grafik o svůj postřeh o mentalitě ze dvou různých zemí.

 [[img:chrn_fullwidth:16534: Na vernisáži se sešli lidé všech generací.  Foto: Petra Vintrlíková]]

S manželkou, výtvarnicí Veronikou Richterovou, chtěli založit muzeum PET lahví

Dnes mají doma přes tři tisíce různých PET lahví z asi sto osmi států: „My máme vizi, že uděláme jednou muzeum PET lahví, kde mimo naší sbírky budou i umělecká a designová díla z petu, pečlivě zmapovaná historie i fenomén PET lahve, i mnoho různých kuriozit,“ sdílel grafik zajímavý nápad s návštěvníky vernisáže. Díla i předměty z PET lahví prý vyhledávají a fotografují na všech svých cestách. Takové muzeum by, podle jeho slov, „oslovilo lidi napříč generacemi“: „Protože by to bylo patrně jediné muzeum svého druhu. Každý člověk má dnes s PET lahvemi vlastní zkušenosti a tím pádem by expozice mohla silně zasáhnout každého z nás,“ vysvětloval.

Umělkyně Veronika Richterová vytváří plastiky z PET lahví od roku 2004. Proslavila se i v zahraničí, jako iniciátorka a průkopnice těchto plastik: „A v tom máme vlastně dost společného, já jsem zase souhrou náhod často představovaný jako ten, kdo v Československu svým novým pohledem na linoryt pomohl k jeho renesanci.“

 [[img:chrn_fullwidth:16536:Michal Cihlář během rozhovoru po vernisáži Sexshopy v Galerii ART Chrudim. Foto: Petra Vintrlíková]]

Chrudim/Škrovád – Tradiční sochařský workshop pro děti, tento rok pod názvem Hledáme nového Michelangela, se uskuteční příští sobotu a neděli (10. a 11. 9.) ve škrovádských skalách.

Místní malíř Jaroslav Koreček z Okrašlovacího spolku Škrovád a hořický sochař Jan Pospíšil vytvoří spolu s dětmi několik drobných pískovcových plastik. 

Tento rok pořadatelé připravili pro mladé zájemce téma „domovní znamení“. Pod vedením zkušeného sochaře si mladí adepti sochařského umění zkusí vytvořit dle vlastního návrhu plastiku domovního symbolu, tak jak je známe ze starých městských domů.

Každý z účastníků si přinese na workshop vlastní návrh, který potom za pomoci přítomného sochaře a možná i rodičů zkusí vysekat do připraveného pískovcového kamene.

[[img:chrn_fullwidth:16524:Již tuto sobotu ...]]

Přihlášky: Jaroslav Koreček, Škrovád 83, tel.: 739 350 354

Sochařská dílna začne v sobotu 10. října 2020 ve škrovádských skalách u vodácké loděnice. 

Pracovat se bude do odpoledne a svá sochařská díla děti dokončí v neděli 11. září.

Pořadatelé zajišťují veškeré potřebné nářadí a občerstvení (buřty) u táboráku.

Místo: vodácká loděnice ve škrovádských skalách (kousek od Baru Kůlna)

Čas: sobota 10. září – neděle 11. září vždy od 10.00

Pořadatel: Okrašlovací spolek Škrovád za podpory Města Slatiňany a Galerie ART Chrudim

Veškerá hygienická pravidla během akce budou pořadateli zajištěna.

Chrudim – Testy u 22 zdravotníků chrudimského neurologického oddělení ukázaly 16 pozitivních výsledků. Personál byl testován z rozhodnutí krajské hygienické stanice v pátek 25. září. Oddělení je pro příjem nových pacientů uzavřeno, fungovat nebudou ani ambulance. Starosta města František Pilný (ANO 2011) se tuto zásadní informaci dozvěděl až z tisku.

Podezření na nákazu se na oddělení objevilo v úterý 22. září, kdy byla jako suspektní identifikována již hospitalizovaná pacientka. Oddělení je pro příjem nových pacientů uzavřeno, fungovat nebudou ani ambulance. Péče o hospitalizované neurologické pacienty je zajištěna, ostatní neurologičtí pacienti z Chrudimska budou směřováni na neurologické oddělení do Pardubic.

V úterý 22. září byla jako covid suspektní vyhodnocena jedna pacientka chrudimského neurologického oddělení, která do té doby nejevila žádné příznaky onemocnění covid-19. Nákaza se u ní prokázala následující den. Z rozhodnutí hygieny se poté testovali také pacienti, kteří s ní sdíleli pokoj. Jako pozitivní, byť bez zjevných příznaků onemocnění, se během následujících dnů ukázali ještě další tři. V pátek začalo také testování personálu. Z 22 zaměstnanců oddělení jich má negativní test pouze šest.

„Všichni pozitivně testovaní zdravotníci jsou tzv. bezpříznakovými pacienty a jsou v domácí izolaci. V tuto chvíli není možné říci, jak se nákaza na oddělení objevila. Veškerý personál je vybaven adekvátními ochrannými pomůckami a je pravidelně proškolován v jejich používání,“ řekl Miroslav Sirový, oblastní ředitel pro zdravotní služby Pardubické a Chrudimské nemocnice.

Neurologické oddělení je z výše uvedených důvodů uzavřeno a funguje v karanténním provozu. Pečuje pouze o již hospitalizované pacienty, kteří i nadále vyžadují lékařskou péči. Uzavřená je jak lůžková, tak ambulantní část. O pacienty, u nichž byla prokázána nákaza koronavirem, se stará pardubické infekční oddělení a interní oddělení Chrudimské nemocnice, kde se nachází vyčleněná izolační lůžka. Neurologičtí pacienti z Chrudimska jsou směrováni na pardubickou neurologii.

„Mrzí mě, že se tyto informace dozvídám z médií a ne přímo od kraje. Problém je, že ani nemocnice to nikde nezveřejní. Média nemusí informovat přesně, proto se vždy snažím ověřit informace přímo u zdroje. Na webových stránkách nemocnice nic, na fb nemocnice nic. Když budu mít neurologický problém, rozhodnu se jet přímo do nemocnice a tam narazím na zavřené dveře,“ ptá se starosta Pilný. Telefon na hejtmana Martina Netolického (ČSSD) tedy nejspíše nemá. Sám hejtman informace na svém facebooku sdílel v sobotu večer.