Pětihvězdičkový luxus není k dispozici výhradně hostům nejlepších hotelů. Stejnou úroveň péče přizpůsobenou speciálním potřebám klientů poskytuje i naše zařízení SeniorCentrum SeneCura Chrudim, domov pro seniory a domov se zvláštním režimem. Oficiálně tento fakt potvrdil maximální možný počet hvězd získaný v rámci certifikace Značky kvality v sociálních službách. Certifikát převzal 25.2.2019 ředitel SeniorCentra Marek Bíško a regionální ředitelka společnosti SeneCura Věra Husáková z rukou prezidenta Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR pana Jiřího Horeckého.

„Ocenění našeho domova je pro nás potvrzením, že naši práci odvádíme kvalitně. Vynakládáme veškeré úsilí, aby se klienti v našich SeniorCentrech cítili jako doma a máme velkou radost, že oni i jejich příbuzní jsou spokojeni,“ říká Marek Bíško.

„Těší nás, že naše správné směřování ocenila externí certifikace zaštítěná Asociací poskytovatelů sociálních služeb ČR,“ uvedla Věra Husáková. „Týmu Marka Bíška, ředitele chrudimského domova, se podařilo získat takové ocenění jako prvnímu, a věřím, že i naše další zařízení získají brzy Značku kvality nejvyšší úrovně,“ dodala.

Filozofie SeneCura je postavená na individuálním přístupu, kdy se klient nepřizpůsobuje režimu domova, ale právě naopak, všechny služby a veškerá péče jsou poskytovány podle jeho zvyklostí a potřeb. „U každého klienta zjišťujeme informace o jeho životě – co má, a nemá rád, jak žil, kde pracoval, jaké měl koníčky, jakou má rodinu, děti, vnoučata… Spolu s fotografiemi vytváříme jeho Knihu života, kterou využíváme jako nástroj pro reminiscenční – vzpomínkovou terapii,“ vysvětluje přístup Marek Bíško. Té je uzpůsoben i interiér domova s četnými Memory koutky a koridory.

Náš má unikátní systém upořádání formou „domácností“. Jedná se o speciálně upravené prostory pro skupinu 10 klientů s demencí. Ve společném prostoru mají kuchyň, obývací pokoj i sesternu. Cílem SeneCura je seniorům nabídnout svobodný, kvalitní a aktivní život a zároveň poskytovat péči nejvyšší úrovně odpovídající nejnovějším poznatkům v oblasti gerontologie a speciálního přístupu k lidem s demencí a Alzheimerovou chorobou.  K dispozici je i speciální terapeutické křeslo, které klientům s demencí navozuje pocit bezpečí a klidu. Specifická poloha v křesle simuluje objetí matky, zároveň díky houpavému pohybu také pohyby dítěte v plodové vodě. Během terapie hraje speciální relaxační hudba. Velmi pozitivně působí pobyt v křesle na zmatené, neklidné nebo agresivní klienty.

V oblasti kultury a volného času jsou pro klienty na každý den připravené aktivity, o kterých jsou pravidelně informováni prostřednictvím rozhlasu. Mnoho klientů využívá také místní kapli, fitcentrum, relaxační místnost se Snoezelenem nebo rehabilitace. Oceněny byly i detaily včetně toho, že kašovitá strava opravdu chutná a hezky vypadá, nebo že to v domově všude příjemně voní. Předností domova je také to, že svým klientům umožňujeme strávit „dovolenou“ v podobě několikadenního pobytu v jiném SeniorCentru SeneCura v České republice, než v jakém celoročně bydlí. Klienti z Chrudimi tak mohou jet do Prahy a navštívit zde známá místa. Po celou dobu pobytu je doprovází jejich ošetřující personál.

Značka kvality v sociálních službách vznikla v roce 2009 a umožňuje uživatelům sociální služby či zájemcům o ni získat jednoznačnou informaci o tom, jakou kvalitu mohou od života v daném zařízení sociálních služeb očekávat. Značka kvality usiluje o zvyšování kvality v certifikovaných zařízeních, poukazuje na slabá místa v poskytování péče a předkládá doporučení, v jakých oblastech je možné se dále zlepšovat. Hodnotí se ubytování, strava, volný čas, péče a partnerství.

odruhé se vracím k Vánočním svátkům. Tentokrát na den před Štědrým večerem. To má každý vše na vánoce připravené a vlastně nemá co dělat. Odpoledne se schází Okrašlovací spolek ve Škrovádských skalách ke zpívání koled.

Spolek má nebývalé štěstí na muzikanty. Vtomto roce se přidala skvělá houslistka. Počasí přálo, podařilo se vytisknou texty dalších koled a tak se mohlo začít. Vařil se lípový čaj z mohutné lípy na návsi. Citron připomínal zeměpisné šířky místa narození Krista. Kdo chtěl, mohl si dát horký punč. Hrníčky si zase nikdo nepřinesl. Je to marná snaha. Opět jsme zanechali na na naší zemi kelímkovou stopu. Vítězka Škrovádské buchty se pochlubila výborným vánočním cukrovím. Ti nejmenší dostávali lízátka.

Zpěv přilákal projíždějící cyklisty. Kolik je vstupné, ptali se. Sbormistr je ujistil, že je vše zdarma a navíc si mohou zazpívat. Nepřidali se. Možná se zalekli jeho kultivovaného hlasu v síle zvonu. Začalo se stmívat a přicházel večer. Někdo si šel s lucerničkou pro Betlémské světlo, které rozdávali  skauti u Slatiňanské fary. Přišel čas loučení. Bylo příjemné si navzájem popřát hezké vánoce.

Chrudim je a vždy byla městem kulturním. Máme tu krásné a bez nadsázky jedinečné prostory vhodné k pořádání nejrůznějších akcí, máme koncertní cyklus klasické hudby, ale i pestrou nabídku koncertů hudby populární, rockové a jazzové, máme divadlo, výstavy, happeningy, kurzy, přednášky, školy i vlastní umělecké soubory. Ale hlavně, a to je to nejdůležitější, máme velmi silné zázemí lidí, kteří jsou kulturně vzdělaní a věnují se umění buď přímo (jako aktivní amatéři, či profesionálové), nebo jsou jeho poučenými konzumenty. A z tak vzácného podhoubí čas od času musí nutně vzejít osobnost, která svým umem dalece přesáhne hranice regionu. A takovým člověkem je i mezzosopranistka Dagmar Pecková, která nejenže slaví úspěchy po celém světě, ale neváhá se o svůj um pravidelně dělit i s občany svého rodného města a kraje. Činí tak s nadhledem a s vysokou profesionalitou. Formou záštity i aktivní prezentace festivalu Zlatá pecka.

S vědomím, že podobné festivaly s úspěchem pořádají i daleko menší města, než je Chrudim (např. Skuteč, Litomyšl), a jsou na ně právem velmi hrdá, apelujeme na všechny strany sporu, který v Chrudimi vznikl, aby se pokusily o přiznání chyb, omluvu a smíření. Obyvatele města prosíme, aby si nenechali namluvit, že festival je předraženým podnikem pro elitu. Protože Zlatá pecka je festival připravovaný s láskou k rodnému kraji a pro všechny jeho obyvatele a bylo by skutečnou ostudou, kdyby skončil kvůli malicherné tahanici. Nejvíce si přece vážíme těch námi zvolených politiků, kteří jsou schopni udělat krok zpět. A dokáží s odstupem a vědomím kulturního a společenského přesahu problém objektivně a kriticky zhodnotit. Dovedou si připustit, uvědomit své vlastní pochybení a s pokorou upřednostní řešení přínosné pro celek, to je pro nás důstojné a obdivuhodné.


Ivan Baborák, Výtvarník, Chrudim

Martin Profous, Učitel hudby, dirigent, Chrudim

Tomáš Pavlík, Geolog, Chrudim

Roman Fišer, Učitel hudby, Chrudim

Jiří J. Blažek, Lékař, Chrudim

Dušan Ehmig, Pastor a evangelický kazatel, Dvakačovice, okres Chrudim

Tomáš Žídek, Dirigent, zástupce ředitele Konzervatoře Pardubice, chrudimský zastupitel

Poslední listopadovou neděli pořádal Okrašlovací spolek Škrovád Dětské odpoledne. V hospodě U Půhoných se hrálo loutkové divadlo, přišel Mikuláš a soutěžilo se o nejlepší Škrovádskou buchtu. Loutkářský soubor Ahoj zahrál Čertovskou pohádku a pan principál dokázal vtáhnout dětské diváky do děje. Na sál vesnické hospody loutkové divadlo přece patří. Před televizními uřvanými pohádkami těžko mohou někomu poradit či pomoci. Mikuláš si rád poslechl jejich básničky a písničku. A všichni byli celý rok hodní. Šťastní to rodiče.

V soutěži moučníků to bylo složitější. Moučníky se povedly. Porota, do které již nikdo nechce chodit, to měla těžké. Jablka v županu, několik druhů koláčů a vdolky. K nim se porota vždy vrátila. Vdolky těsně zvítězily. On ten vdolek s jablky, posypaný mákem, vypadá obyčejně až ošuntělý. Stačí ale první kousnutí a začne to vzájemné prolínání chutí. A ještě dlouho ho cítíte na jazyku. Nezapírám. Ochutnal jsem s nimi. Navíc v dnešní cestovatelské době jsou praktické. Český Honza s nimi procestoval svět. S jablkovým dortem s krásnou nadýchanou polevou by daleko s rancem nedošel. Kam také od takového dortíku chodit. Paní Zdena si obrázek odnesla již podruhé. Janička byla těsně druhá. Letí to letí. Tohle byl devátý ročník.

Na stovkách oslav si občané připomínali stoleté výročí vzniku Československa. To se sice stoletého výročí nedočkalo, ale republika Česko ano. V neděli 28. října odpoledne vystoupil Chrudimský soubor „Nestýskáme si“ v Nasavrkách. Padesátka diváků ve výstavní síni si poslechla pásmo k výročí vzniku republiky. Po mohutné mediální masáži, kdy se hlavně řešilo zdali dajli či nedajli mu medaili. Potom, zdali si pro ni půjde, nebo nepůjde, bylo toto vystoupení jak z jiného světa. Jan Stejskal, duše souboru, připravil pásmo o Klokočovské lípě.

Píseň Kde domov můj, ze které vznikla Československá hymna, byla odměněna tleskajícími diváky ve stoje. Škroupova melodie se poprvé objevila v Chrudimské předehře při otvírání Chrudimského divadla v roce 1854. Zde zazněla i další sloka, která není tolik známá. Dojemná byla poslední písnička Oral jsem oral, oblíbená píseň našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka. Jenda, jak mu s láskou celý soubor říká, si dal s pásmem práci a ukázal tisíciletou historii našeho národa, která procházela kolem Klokočovské lípy. Nebudu zakrývat, že soubor znám, zpívali mi na vernisážích a budu rád, když mi svoji přízeň zachovají i v budoucnu. Bylo vidět, s jakou pokorou rozdávají divákům radost. Ti jim to opláceli svým dlouhým potleskem. Vynutili si i přídavek. Nebyl jsem sám, komu se nechtělo z tak příjemného prostředí odejít.

V neděli 21.října pozval Okrašlovací spolek Škrovád místní děti na závody draků. Bylo hezké slunečné odpoledne. Občas některý větší mrak přinesl mírný vítr. Ten navíc často měnil svůj směr.

Během závodů se uskutečnily dva rozběhy. Někteří z účastníků v závodnickém nadšení běželi až na dohled Kunečských rybníků, kde zmizeli za obzorem. Jen letící draci signalizovali kde jsou. Naštěstí se vždy vrátily zpět na start.

Na závěr předvedl za značného zájmu tatínků své letecké modely Karel Chvojka. Ten také vyrobil ceny závodníkům - letecká házedla. Že pole není letiště, se přesvědčil jeden z jeho modelů.

Dráčka Škrováďáčka si odnesla Lucka Koblížková. Za ní se stejným počtem bodů, skončila Karolínka Dočkalová a Lucie Pilařová.

Rád bych se vyjádřil k naší rodinné insolvenci, která se stala předmětem mediálního zájmu posledních dní a zveřejnil souvislosti i zde. Uznávám, že de-jure se jedná o závazky mé ženy.

De-facto šlo o závazky její matky, pro kterou si Nikola peníze půjčila a která se zavázala je splácet. Měl jsem se od začátku vyjádřit jasněji. Jak to všechno začalo? V roce 2008 si má žena Nikola (tehdy přítelkyně) vzala hypoteční úvěr pro svou matku na nákup domu. Protože mezi nimi panovala naprostá důvěra, převedla Nikola veškerá disponenční práva na svou matku, což mohu doložit plnou mocí (VELKÁ CHYBA, TO NIKDY NEDĚLEJTE). Po několika letech bohužel přestala být hypotéka splácena, o čemž jsme neměli ponětí, jelikož veškerá korespondence ohledně této záležitosti byla adresována matce mé ženy. Tím dluh značně narostl.

Když jsme se to dozvěděli, začali jsme vzniklou situaci řešit, a protože jsme v té době byli ve špatné finanční situaci, jediná cesta, jak dluhy zaplatit, bylo vyhlášení insolvence. Přesto jsem se rozhodl se za dluhy své ženy (způsobené její matkou) postavit v plné výši. Abychom na oddlužení dosáhli, museli jsme o pomoc požádat i přátele, čímž vznikla smlouva o důchodu se slečnou Hanzlovou.

Díky podnikatelským nezdarům té doby jsme si udělali i nemalý dluh u mého otce, který svou pohledávku do insolventního řízení nepřihlásil. Po vyhlášení insolvence v dubnu roku 2016 jsme dělali vše pro to, abychom na plnění dosáhli. Jako drobný živnostník v nejistých oborech a se dvěma dětmi to nebylo jednoduché a psychicky velmi náročné a riskantní. Bezpečnější (z pohledu pravidelného příjmu) bylo se nechat zaměstnat. I proto jsem v roce 2016 přijal práci v kavárně na sídlišti kde žiji, která mi umožňovala platit řádně splátky insolvetního řízení a zároveň se věnovat rodině a přemýšlet, jakým směrem vydám na životní křižovatce, na které jsem se ocitl.

Od jara 2018 jsem se vrátil k živnostenské činnosti a přijal dlouhodobou zakázku od Pirátské strany (pro kterou jsem do té doby 8 let pracoval dobrovolně). V této činnosti pokračuji dodnes a na splátkách odevzdávám měsíčně kolem 12ti tisíc korun. Na začátku byl dluh něco málo přes milion. Po zabavení veškerého majetku, který jsme měli a řádném měsíčním finančním plnění je ke dnešnímu dni dlužná částka 570 tisíc. Do ukončení pětiletého období insolvence zbývá 30 měsíců. Při současných splátkách bych tak dosáhl plnění ve výši zhruba 75%. Pokud bych své příjmy zvýšil a byl schopen splácet 20 tisíc měsíčně, dosáhl bych 100% plnění svého závazku.

Není tedy pravdou, že se snažím zaplatit co nejméně. Pokud bych se stal neuvolněným místostarostou, umožnilo by mi to splatit plnou výši dokonce před dovršením pětiletého období pro oddlužení. To však není motivací, proč jsem do politiky šel. Do zastupitelstva Chrudimi kandiduji už od roku 2010, a to vždy za stejnou stranu a se stejnými cíli. Má motivace je prosazovat pirátskou politiku a jediný, kdo mou případnou funkcí finančně získá jsou mí věřitelé. Já na sebe naopak beru zodpovědnost a před veřejností se „svlékám do naha“.

Rád bych dementoval domněnky, že jsem ve své pozici snadno korumpovatelný. Korupční potenciál totiž nevytváří finanční situace, ale charakter člověka. Mám pocit, že budu naopak tou nejhlídanější osobou na městě a můj morální kredit mi samozřejmě nedovolí o korupci ani uvažovat. Boj s korupcí, střetem zájmu a klientelismem je vlastně mou hlavní motivací pro vstup do politiky.

Splácím několika set tisícové dluhy, které jsem nezpůsobil. Slova, že se nedokážu postarat o svou rodinou mě sice mrzí, ale nezlomí. Sám před sebou mám páteř rovnou. Jsem připraven na to, že budou lidé, kteří tomu neporozumí. Budou lidé, kteří budou celou situaci účelově používat proti Pirátům. Budou lidé, kteří ať řeknu cokoli, obrátí to opět proti mně. Pro mě je však podstatné, že za mnou stojí má rodina, mí přátelé i straničtí kolegové. O tom, zda bych měl ve své situaci být místostarostou Chrudimi, či nikoliv, jsem ochoten s potenciálními koaličními partnery vést diskusi. Na funkcích ani platovém ohodnocení nelpím. Insolvenční správce mi totiž vždy nechá pouze 14 tisíc, ze kterých musím svou rodinu živit. Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří mi vyjadřují podporu a přejí, abych neustupoval a vydržel.

Těm, kteří se mě díky mé situaci snaží ponížit a znevěrohodnit (ať už jsou jejich motivace jakékoliv) přeji, aby se v podobné situaci nikdy neocitli. Děkuji všem, kteří dočetli až sem.

Doplním, že dluhy u Providentu vznikli v době, kdy jsme žili prokazatelně v zahraničí a jednalo se pravděpodobně o podvod a zneužití našich osobních údajů. Tato pohledávka byla soudem zamítnuta. Domněnky zde účelově vytvářené se dají rozptýlit, pokud se zeptáte přímo mě.

Pana Valentu bych poprosil, aby na příště také zkusil požádat o mé vyjádření, celý článek mohl působit o něco profesionálnějším dojmem. Kontakt na mě je veřejný, pro jistotu zopakuji pavel.stepanek@pirati.cz nebo 770113647. Nevyhýbám se zodpovědnosti ani odpovědím, mluvím pravdu a proto se do toho nemůžu zamotat.

Soudy zdejších morálně nadřazených bytostí o tom, že jsem měl dřít ve dvou pracích na stavbách se mě nedotýkají, zvláště, když se pod svůj názor ani nepodepíší. Nezlobte se, ale nenechám si nic diktovat od anonymních pisálků na bulvárních webech.

Své závazky řádně platím a to v mnohem vyšší míře, než stanovuje zákon. Další diskuzi zde odmítám. Pokud chce někdo doplňující odpovědi, mé kontakty znáte.

Pavel Štěpánek, lídr Pirátů v Chrudimi

Jako voliče v Chrudimi mne zaujala prezentace kandidáta na starostu za hnutí ANO pana Františka Pilného, který se představuje jako absolvent Právnické fakulty, Masarykovy univerzity v Brně a Vysoké školy ekonomické v Praze.

Znám pana Pilného jako pokrývače a později majitele několika firem, nikdy jsem však nezaznamenal, že by studoval na vysoké škole. Dnes se prezentuje jako Ing. František Pilný, MBA. Zajímal jsem se proto, kde a jak tituly během, tak krátké doby získal.

Titulem MBA není třeba se blíže zabývat, protože je možné jej získat za částku cca 40.000,- Kč. Více mne však zajímali tituly další.

Podle dostupných informací pan Pilný zakončil bakalářské studium obhajobou bakalářské práce 14.6.2017.

https://is.muni.cz/th/rgor9?info=1;zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3DPiln%C3%BD%20agenda:th%26start%3D1

Magisterské studium pak pan Pilný zvládl za necelý rok v Jindřichově Hradci, na Fakultě managementu, která je zaštiťována VŠE. Na oficiálních stránkách této školy je uvedeno, že magisterské studium je dvouleté??? Na straně 7 své diplomové práce pan Pilný zveřejňuje zadávací list diplomové práce, kde je jako termín zadání uveden duben 2017, ale to ještě nebyl bakalář – jak je to možné?

Po dotazu na délku studia pana Pilného na uvedené škole jsem získal odpověď, že k poskytnutí informace musí dát souhlas pan Pilný a jak jsem zjistil, došlo bezprostředně po dotazu k opravě data zadání diplomové práce na webové stránce v systému školy (na 23.10.2017). Změnu však nebylo možné provést na zadávacím listu, který je vkládán povinně do každé diplomové práce.

Na jakém základě tedy pan Pilný vystudoval „VŠE“ za necelý rok, když ostatní studenti studují minimálně roky dva? Asi se jednalo o výjimku pro prominenta, který si svůj titul koupil, a na kterou běžní lidé nemají nárok. Kolik je takových prominentů – kandidátů na starostu za hnutí ANO?

https://vskp.vse.cz/73066_reforma_vzdelavani_zdravotnich_sester_vcr

Je to vše opravdu zajímavé. Já jsem se domníval, že dnes již není možné si kupovat tituly, jak tomu bylo dříve na Plzeňské univerzitě. Případ pana Pilného však ukazuje na něco jiného. Asi to vše potřeboval stihnout před volbami, aby oslnil spoluobčany.

Jaroslav Mazanec, Chrudim

Míváte někdy v noci sny? Mně se čas od času taky něco zdá. A jeden z mých snů byl takový hodně zvláštní ... V dnešní době je člověk každý den bombardován takovým množstvím informací, že je takřka nemožné se takovému přívalu dostatečně bránit a tak člověk "schytává" i  informace z  politiky. Zdálo se mi, že to, co všechno je u nás v politice bráno jako normální, už přesahuje jisté meze. Možná právě tohle bylo impulsem, proč jsem založil novou politickou stranu. Mělo jít pouze o recesi. Nikdo z nás si od toho nic nesliboval. I kdybychom ničeho nedosáhli, hlavním cílem bylo užít si trochu srandy. Vytvořil jsem název, který měl trochu provokovat a odlišit nás tak od jiných politických stran. Zrodila se Strana kokotov a kupodivu bez větších problémů se podařila i její registrace. Pravda, trochu vypočítavosti spočívalo v tom, že jsme ji dali název ve slovenštině. Koneckonců - piráti taky nejsou žádní piráti a založili si Pirátskou stranu. Tak proč bychom si my - i když nejsme žádní kokoti, nemohli založit Stranu kokotov? A protože jsem celý projekt vymyslel já, stal jsem se logicky největším kokotem. Nebo, chcete-li, předsedou Strany kokotov. Na první ustavující schůzi jsem však otevřeně a všem oznámil, že znají-li ještě většího kokota než jsem já, přenechám post předsedy jemu. Nikdo o nikom nevěděl, tak tu funkci zatím dělám já. Ale na nějaký židli netrvám.

Jenomže - co čert nechtěl - (nebo možná chtěl, těžko posoudit) - náš program začal mít takovou odezvu mezi lidmi, že jsme dokonce uspěli i v nadcházejících parlamentních volbách. Zůstali jsme 2 procenta za vítězným ANO. Takový úspěch má ale i své stinné stránky - když vás třeba na ulici nahlas oslovují cizí lidé se smíchem na rtech a se slovy "pánové, vy jste takoví kokoti, že vám to tam hodíme i v příštích volbách". Zkrátka a dobře - na politiku musíte mít žaludek.

Co se dalo očekávat se také stalo. Krátce po parlamentních volbách přišla nabídka od vítězné strany k vytvoření společné vládnoucí koalice. Naše předsednictvo rozhodlo jednoznačně. Zas až takoví kokoti, abychom šli s vámi do koalice, nejsme.

"Vstávejte, kokoti zasraný !! " , vzbudil mě ohlušující řev dozorčího roty. Do konce základní vojenské služby mi zbývalo 22 dní. 

A jaký že byl náš volební program?

O tom, možná, někdy příště.

Zbyněk Kotúč