Vyjádření nejen ke komunální volbám v Chrudimi a nejen k těm blížícím 2018.

Proč někdy vrtám, angažuji se, kandiduji, diskutuji, proč to dělám a další detaily či skutečnosti.
Začnu tím jakou váhu má něco říct doma na gauči, v hospodě, v práci, v novinách, na internetu a z toho plyne mnohé. Politici jsou taky lidé, ty lidé kteří mají svoje chyby, starosti, přednosti a jelikož jsou našimi veřejnými zástupci, tak se k nim máme právo vyjadřovat – možná je to lehce i povinnost. Hlavně novináři mají nestraně, kriticky a pravdivě zveřejňovat (spravovat) jejich činnost. Nikdo si nesmí a nemůže hrát na boha! Jsou zjednodušeně dva přístupy k životu v našem městě. Buď jsem spokojen a nechci nic řešit kromě svého života a je mi jedno kdo řídí kormidlo v komunále či ve státě. Druhá možnost je si uvědomit, že můžete veřejný prostor, dění ovlivnit vlastní činností, nápady, prací a jak to ovlivnit je i komunální politika. V komunále je to vždy víc o lidech, jelikož se nejde moc schovávat za velkou stranu a říkat, oni, my, partaj… a to tady v Chrudimi pár radních říkalo. Sám nemám ambice stát se někým – tím, už se obyčejně cítím být a na to nepotřebuji funkci či teplé místo v partaji a schovat se tam. Nikdy jsem do žádné strany nevstoupil a nevstoupím do žádné – udržuji si svoji elementární svobodu volby. Přesto rád podpořím lidi, kterých si vážím a věřím jim ze zkušeností, že budou dobrými správci našeho města. Podpořil jsem Ondru Kudrnáče před čtyřmi lety a nyní rád podpořím Petr Lichtenberg – strana Chrudimáci (č.3) a co na to mažnáci či losnové není důležité. Důležité je přeci – ta svoboda volby a poté dialog, diskuze a neuzavřít se do bublin a škatulí čehosi. V komunálu se tedy fakt moc nedá schovávat za partaj!

O neschopnosti dialogu a diskuze bez šablon a „osobních pravdiček“ se přesvědčuji i v blížících senátních volbách. Za sebe mám několik kandidátu, které znám jejich prací a jsou mi blízcí, ale chápu hlas dám jen jednomu, ale ostatní přece nejsou tím pádem „blbý.“ Přesto, že se zajímám o bezpečnost, školím, pořádám kurzy od sebeobran po přežití, tak odmítám politiku stran založených především na virtuálním strachu, sdílení kravin (hoaxů) a těch co neumí vést slušnou diskuzi a uráží se hned, atd. Nelíbí se mi v politice ani povýšenectví, elitářství či podceňování rizik (právě třeba v bezpečnosti společnosti, atd.) Zpět do komunálu.

Poslouchal jsem dnes reportáž o našich lenivých mozcích, jak na vše máme aplikace, navigace, apod. a lenivý nám mozky a někteří mladí s papírovou mapou a kompasem by se ztratili – natož „azimutovat.“ Tak jak se snažím v životě nelenivět, věnovat se rodině, dodělávat si vzdělání, studovat bojová umění, poznávat nové věci a učit se je a hlavně jsem velmi opatrný ke slovům jistota a to mi stačí. Žiji hlavně svůj život, né, život druhých a v životě se mi věci povedly i nikoliv a mám svoje chyby a přednosti a nehraji si na „superklaďáka.“ Slyšel jsem i pár názorů k sobě, které respektuji jako něčí názor, ale věci týkající se osobní roviny jsou moje věc a to, že jako učitel (sensei) musím být nestranný, atd. Nestrannost neexistuje, existuje pouze nadhled. Vždy se někam přikloníme a vyjádříme tím tak svůj postoj. Přiklonění k např. vládnoucímu systému či současnému vedení města neznamená záruku kvality.

Vezmu si tu reportáž ještě do politiky a té komunální obzvlášť a to v podobenství.
Máte zahrádku a staráte se o ni, vysazujete, pečujete, plejete, zaléváte – jednoduše staráte se, tak proč se nestarat o veřejný prostor, ten je větší než vaše zahrádka a hlavně tu vaši zahrádku ovlivňuje. Jestli se někdo bez Vás nedomluví, že místo zahrádky tam bude bytovka, nebo vodou co zaléváte, jestli ji nezdraží a nebo jestli v trubkách, tam vůbec doteče a nebo v závěru nepřijde stát a nevycucne vaši studnu a nezdaní plochu garáže, protože máte dvě auta. V neposlední řadě, máte pak možnost si říct – pojďme udělat víc zahrad (nemyslím Klášterních) a zeleně a možnost ovlivnit veškeré procesy a nebuďme lenivý.

Je jasné, že nemáte a nemáme možnosti jako současné vedení města Chrudim – má zkušenosti z chodu a procesů, které se naučili (to se dá naučit) a udělali si kontakty a mají svoje lobovací praktiky a vnitřní kanály k hodně lidem. To by se dalo napsat, že pak něco dělat nemá cenu a naopak má to cenu. Nynější vedení bylo nazváno a někdo se k tomu i hrdě hlásí, že jsou dinosauři. Dinosauři žili a byli na naší planetě opravdu dlouho a někteří byli tak chytří, že měli dva mozky. My zde v Chrudimi máme 4 mozky (místostarostové) + 1 hlavní mozek (starosta). Takže po „dinosaurovsku“ řečeno by přeci stačil hlavní mozek (starosta) a druhý zádový mozek (místostarosta) a to je vše!
Nejde o to upálit nynější radní v sudech na náměstí, ale o to říct, že některé věci si nelze upéct jen mezi sebou, zlepšit komunikaci, něco zrušit, zefektivnit, zlepšit a holt některé lidi vyměnit, ale to je pak kámen úrazu – mít tam někoho koho si neovládám (viz. nejviditelnější Chrudimská Beseda a její pan šéf).

Teď, aby to nevypadalo jen na kritiku - pochválím festival Zlatá Pecka, jelikož vedení města udělalo, to co tvrdím již mnoho let, dostat kulturu z papíru či „uzavřených“ akcí ven do ulic k místním podnikatelům. Tohle je živá Chrudim a její centrum – stolečky kaváren, restaurací, místního pivovaru, cukráren.. venku na ulici s hudbou či dalším uměním. To by šlo udělat na pouť, loutkárnu, atd. akorát k tomu určitě zlepšit informační kanály o akcích. Chápu, že si vedení radnice Zlatou Peckou dělá skvělou reklamu a nahonilo triko do voleb – nic vlastně proti tomu, ale je na nás, Vás jestli nám tohle stačí a chceme dinosaury nebo se posuneme do dalšího věku.

Ahoj Richard

Někteří naši klienti mluví o tom, jak několik let chodili Štěpánkovou ulicí a až před nějakým časem si všimli cedule Krizové centrum. Všimli si cedule, až když řešili svůj vlastní problém. Další klienti hovoří o tom, že nejdříve jen chodili delší dobu kolem a až po čase se odhodlali zazvonit.

Nedávno jsem si v práci vyzkoušel posadit se na chodbě jako klient. Prohlížel jsem si interiér naší budovy, zahleděl se na stěny a dveře pracoven. Najednou jsem si připadal jako v čekárně u lékaře. Asi přirozeně, neboť máme tendenci přirovnávat nové situace těm, které známe, těm co jsme již zažili. Dovolím si tedy v článku zůstat u tohoto příměru.

[[img:chrn_fullwidth:15408:]]

U lékaře to známe všichni, tam se chodí, když nás bolí tělo a očekáváme, že se naše situace zlepší, doktor nám sdělí minimálně diagnózu, bude nás léčit nebo nás rovnou vyléčí. Nevím jak vy, ale já mám tendenci být u lékaře poddajným. Vzhlížím k lékaři jako odborníkovi, k tomu, který ví a zná. Nesnažím se mu moc odporovat (obzvláště, když má v rukávu spoustu latinský slov a ve skřínce hodně injekcí .-). Přijímám jeho způsob léčby, důvěřuji mu, že to se mnou myslí dobře. Pomyslně mu předávám zodpovědnost za své zdraví. Stejně to dle mého má u lékaře většina lidí.

Přemýšlel jsem o tom, jak to asi vnímají lidé, kteří k nám chodí, mají to podobně? Co si asi říkají? U lékaře vím, jak to bude probíhat, ale tam? U lékaře si svléknu triko nebo kalhoty, aby mě vyšetřil. Pak mi řeknou diagnózu a postup léčby. Ale, co po mě budou chtít tam? Co mi asi v Krizovém centru řeknou? Nebudu je otravovat? Jsem tady správně? Nebudou mě posuzovat, zda jsem normální?

Jak to u nás chodí? Když to hodně zjednoduším, tak k nám chodí dva typy lidí. První typ by se rád rychle zbavil svých problémů. Chce něco podobného jako u lékaře – chce návod, chce odpověď nebo radu. Někteří z nich mají tendenci nás nazývat doktorem, ačkoliv nemáme medicinské, ale psychosociální vzdělání. Možná přirozeně pojmenovávají roli pracovníka podle toho, co znají nebo s čím mají nějakou zkušenost. U těchto klientů je víceméně zřejmé, že věří, že máme MOC. Moc zbavit je jejich problémů stejně jako lékař. Ovšem nic takového jim nemůžeme zajistit. U nás to takto nefunguje. Psst, sdělím vám tajemství: ,,Univerzální rady a návody na odstranění všech problému neexistují“. Každý z nás jsme totiž originál. Na každého z nás funguje něco jiného a k tomu se musíme nejprve společně dopracovat.

Druhý typ klientů přichází s nejistotou. Představa, že budou muset mluvit o sobě, o svých problémech vede u některých k obavám. Někteří z nich mají obavu, že budou hodnoceni, primárně negativně hodnoceni. To, že vyhledali pomoc, berou jako svou špatnou vizitku. Někdy slýcháváme, že si klienti dlouho mysleli, že situaci zvládnou sami. To, že problém nezvládli vyřešit, považují za své selhání. Někteří se ujišťují, zda nás neotravují malichernostmi, další se omlouvají za to, že na konzultacích pláčou. Zbytečně. Máme za to, že v životě se každý člověk dostává do různých situací, které dokáže vesměs zvládat sám. Avšak leckdy se objeví situace, která je pro nás nová a natolik náročná, že na ni prostě lidské síly nestačí.

Uvedu příklad – když vás bude trápit zánět slepého střeva, také si ho musíte zvládnout vyoperovat sami? Jistěže nikoliv. Jako by přijmout pomoc bylo společností považováno za slabost. My toho názoru rozhodně nejsme. Kdo si dokáže říci o pomoc, ten si umí připustit, že nemusí zvládat vše sám. Nemusí být superhrdinou, může být člověkem! A my máme raději opravdové lidi než superhrdiny bez emocí. My jsme totiž taky jenom obyčejní lidé, jen připraveni na to mluvit s druhými o jejich situaci.

[[img:chrn_fullwidth:15407:]]

Co tedy děláme? Mám za to, že se snažíme více pomáhat než radit. Do řešení problému zapojujeme aktivně samotné klienty. Podobně jako u doktora, vyslechneme s jakým problémem přichází, jak se potíže projevují a jak dlouho to trvá. Na rozdíl od lékařů se snažíme více pracovat s klientovými možnostmi, rozvíjet je. Společně s ním hledat různá řešení, která z nějakého důvodu nevidí (je totiž naprosto normální, že v obtížné situaci člověk vidí ,,tunelovitě“, tedy zúženě a je zaměřen jen na jedno až dvě řešení). Věříme, že samotný klient je největší expert na svůj život. S naší pomocí může najít svou cestu z problému. Nabízíme také možnost nejen mluvit o problémech, ale také o tom, jak se v dané situaci dotyčný cítí. To je někdy to nejtěžší, připustit si vůbec, že má problém a nedaří se mu ho řešit.

Došlo mi proto, že přijít, zazvonit a vejít dovnitř nemusí být vůbec jednoduché. Ruku na srdce, jak často otevřeně mluvíte o svých pocitech? Myslím si, že to nemusí být vůbec snadné. Přijít a sdělovat citlivé informace druhému neznámému člověku, důvěřovat, že mě neodsoudí.

Děkujeme tedy svých klientům za jejich důvěru a oceňujeme je za jejich odvahu mluvit o svých problémech. A těm, kteří v současné době mají nějaký problém, nabízíme čas a prostor k jeho řešení. Nebuďte v tom sami.

Milan Štorek

Psychoterapeut, krizový intervent Krizového centra Chrudim

Okrašlovací spolek Škrovád byl založen před deseti lety. Navazuje na činnost již zaniklého Okrašlovacího spolku Slatiňany.

Již tradiční je akce pro veřejnost, Benátské noc. Začíná závodem na lodích o putovní pohár Okrašlovacího spolku.Tomu předcházelo vyčištění koryta Chrudimky od větví - zůstaly tam po kácení stromů na levém břehu. Při minimálním průtoku bylo nutné opravit hráz a zvýšit hladinu a vedle návsi tak vznikla příjemná laguna.

Pohár si odvezl Karel Chvojka s háčkem Adélkou. Po setmění se rozehrála barevná fontána na hudbu Bedřicha Smetany. Vltava se hasičům ze Svídnice a Trpišova již Vltava dostala pod kůži a v letošním roce se i díky počasí povedla. Ve stříkání na hudbu se hasiči stávají mistry.

Tímto bych chtěl našim hasičům poděkovat. Věnovat svůj volný čas v neděli odpoledne dokáže jen obětavý člověk. Nejen, že zachraňují majetky a životy, ale věnují se i umění. Pracují dobrovolně a zdarma. Celá akce se tak uskuteční na rozdíl od podobných za minimální náklady. Pověst Škrovádské fontány doputovala až do hlavního města. Na oslavu stoletého výročí vzniku Československa bude v červnu hasičská fontána v Praze.

Okrašlovací spolek Škrovád vás zve na Benátskou noc. V neděli 13.5. v 19 hodin bude odstartován závod na lodích. Posádky tvoří rodiče s dětmi. Nutné jsou boty do vody.

Po setmění začne barevná fontána na hudbu Bedřicha Smetany Vltava. Umělecky stříkat budou hasiči ze Svidnice a Trpišova. Vše ozvučí a nasvítí loutkářský soubor Ahoj z Chrudimi.

Bylo slunné odpoledne a Okrašlovací spolek Škrovád se sešel v olšině. Škovádská olšina je poslední zbytek lužního lesa na Chrudimce. 

Je rok stoletého výročí založení Československa a deset let založení spolku. Proto jsme symbolicky vysadili deset olší. Když jsem sázel s Honzíkem první, povídám, Honzo až sem za sto let přijdeš, tak můžeš říci: Podívejte se, to jsou stromy, které jsem sázel. Ale já se sto let nedožiji, on na to. Prosím tě, dnes jsem četl, že nějaký Japonec se dožil sto sedmnácti let. Moc se mi ho tedy přesvědčit nepovedlo. Sto let, to je doba dlouhá a zároveň krátká.

Projíždějícím cyklistům lezly oči z důlků, když viděli malé děti pracovat. Bohužel, je to spíše marný boj s větrnými mlýny. Jen málokterý vysazený stromek přežije. Nejenom že uschne, nebo ho ulomí vandal, ale také mlčky trpí při lemplovství sekáčů trávy, kteří je omlátí. Nakonec zbyl čas na opékání špekáčků. Čas rychle běžel a maminy popoháněly děcka domů. Běžel tak rychle, že jsem jim ani nestačil poděkovat, což tímto činím.

P.S.  A takhle vypadá jedna z olší, kterou poničili necitliví sekáči motorovou sekačkou. 

Okrašlovací spolek Škrovád obnovil jeden ze starých zvyků vynášení Morany. Na Květnou neděli bylo příjemné slunečné odpoledne. V olšině děti dozdobili rákosovou Moranu a vydali se k mostu. Dodržel se i zvyk, že Moranu má do vody hodit dosud neposkvrněná panna. Hořící Morana skončila ve vodách Chrudimky a snad s ní odplula letošní zima.

Zdar a sílu Ivánku a Pavle.

Okrašlovací spolek Škrovád se nedočkal od sv. Petra dostatečné vrstvy sněhu. Lízátkový závod je určen pro lyžařské naděje. V letošním roce jsme se rozhodli, že pojede i bez sněhu  Na koloběžkách. Mrzlo jen praštělo a závodníci poprvé vytáhli své závodní stroje. Tatínkové mazali a dělali jejich poslední, vlastně letos první úpravy. Závod se vydařil a na na jaře se bude opakovat. Dáme včas vědět a rádi zde uvítáme závodníky ze širokého okolí.

V Chrudimi 3.3. 2018

Otevřený dopis členům chrudimského hnutí ANO, i jeho příznivcům.

S potěšením jsme do této doby hleděli na činnost a vliv volebního uskupení ANO v Chrudimi. Dobře tyto lidi známe a fandíme jim. Ovšem nyní, když se zděšením sledujeme, jak díky (i) hlasům poslanců za ANO, byl do čela komise GIPS zvolen komunista Zdeněk Ondráček, obracíme se na vás tímto otevřeným dopisem. Žádáme vás, a prosíme, abyste veřejně vyjádřili svůj odpor, proti tomuto hanebnému aktu. Vždyť si jistě dobře všichni pamatujeme na dobu, kdy jsme společně s vámi stáli u chrudimské kašny, kdy jsme s opovržením hleděli na stejné Ondráčky, kteří na Národní tak zuřivě mlátili naše děti.

Na zvolení tohoto člověka čela tak důležité komise a otevření stavidel vlivu komunistů se díváme, jako na akt zlovůle a zapomnění, akt prominutí za něco, co se nikdy prominout nesmí, aby se to již nikdy neopakovalo. Nechce se věřit, že více než polovině poslanecké sněmovny je právě tato minulost lhostejná.

Ivan Baborák

Pod Kostelíčkem 87

538 62 Přestavlky

Pavel Pavlíček

Gorkého 886

537 01 Chrudim

Rok 2017 je za námi, a my jsme dokončili jeho bilancování.

Počet základen, ze kterých vyjíždí posádky Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje, se nezměnil. 24 hodin denně 365 dní v roce, ať je náledí, sníh, padají kroupy, nebo zemi bičuje prudký déšť, z 16 základen je k zásahu připraveno 30 výjezdových skupin.

Na nebezpečné, fyzicky a psychicky náročné zásahy byl i tento rok bohatý, připomeňme mediálně velmi známý výbuch v Poličských strojírnách, při kterém zasahovaly výjezdové skupiny z širokého okolí místa události, ale i několik vrtulníků sousedních leteckých záchranných služeb.

Důležité prověřovací cvičení, kdy posádka v neprostupných gumových oblecích transportovala pacienta s podezřením na vysoce nakažlivou nemoc v ochranném vaku na specializované pracoviště pražské nemocnice Na Bulovce.

Těžkou smrtelnou dopravní nehodu v Čankovicích na Chrudimsku z kraje léta, kde bylo zraněno více osob, ale i situace u kterých jsme zatím naštěstí naostro nikdy zasahovat nemuseli.

Nález osamocené igelitové tašky na hlavním vlakovém nádraží v Pardubicích 16. 9. odstartoval zásah všech složek IZS při podezření na teroristický útok, který se naštěstí nepotvrdil.

Téměř o měsíc později pak bylo realizováno cvičení, kdy domnělí teroristé zaútočili v areálu Univerzity Pardubice nervově paralytickým plynem Sarin.

Výčet všech zásahů, při kterých naši operátoři, lékaři, záchranáři a záchranářky zachránili pacientům v Pardubickém kraji život, nebo pomohli těm nejmenším na tento svět by byl velmi dlouhý. Celkově jsme v roce 2017 zasahovali u více než 51748 případů různého stupně závažnosti s průměrným dojezdovým časem na místo události za 9 min. a 30sec.

Počet ošetřených pacientů do 18 let dosahoval rovných 4251. Největší množství výjezdů jsme zaznamenali v lednu, červenci, srpnu a prosinci. Naopak nejnižší počet ošetřených pacientů byl v dubnu.

Téměř 74% všech zásahů provedly nelékařské posádky, zbytek, tedy 26% posádky s lékařem. Celkově jsme zaznamenali 1728 zásahů u dopravních nehod. Pacienty stižené cévní mozkovou příhodou jsme v 93% případů transportovali na spádové iktové centrum, ve 2% případů do mimo spádového iktového centra a 5% do Komplexního cerebro-vaskulárního centra.

Z celkového počtu zásahů se více než tři tisíce pacientů nacházelo v přímém ohrožení života. Celkově také bylo zahájeno 430 resuscitací.

Počet vykázaných kilometrů dosahuje za rok 2017 úctyhodných 1 684 783 najetých kilometrů. Počet řešených událostí ve spolupráci s HZS dosahoval 1803 případů, počet řešených událostí ve spolupráci s Policií ČR dosáhl hodnoty 3242.

Příčin vzletu vrtulníků leteckých záchranných služeb na území Pardubického kraje bylo hned několik. Celkových 44% všech vletů bylo k dopravním nehodám, 40% k závažným úrazům, a u 10% případů byla příčinou vzletu náhlá zástava oběhu. V celkových 6% případů byly pak příčinou jiné obtíže.

Na nás se můžete spolehnout i v roce 2018.

Bc. Aleš Malý, DiS., tiskový mluvčí Zdravotnická záchranná služba Pardubického kraje