Milé děti, dnes si budeme vyprávět o euthanázii, která má dle svých příznivců být tím správným nástrojem, který nám zde chybí a skrze nějž občané naší socialistické společnosti konečně dojdou naplnění svých základních práv a svobod.

Článek jsem původně napsal asi před asi 8 lety, ale k jeho publikaci mě donutily nynější události – tedy aktivity ČLK a některých kolegů. Podle dotazníku ČLK pro euthanázii horuje asi 55% lékařů a 70% zdravotních sester. Obzvlášť vysoký podíl podporujících sester v anketě je velmi patognomický a pro situaci příznačný. Na základě tohoto průzkumu hnutí ANO začalo vážně prosazovat legalizaci euthanázie. Tento článek věnuji především paní poslankyni Procházkové, prý lékařce, a poslankyni parlamentu za stranu, která hlásá, že bude líp.

Nejprve bychom si měli definovat objekt naší debaty. Euthanázie je úmyslné zabití člověka, jehož účelem je zabránění dalšího utrpení v době, kdy je zřejmé, že kvalita života klesla pod mez, kterou dotčený považuje za únosnou. Podle způsobu provedení rozdělujeme euthanázii na asistovanou sebevraždu (která v užším smyslu není za euthanázii považována), kdy člověk podstupující zabití dostane veškerou logistickou podporu, ale svůj život ukončuje vlastní rukou, zatímco aktivní euthanázie je cílené zabití druhou osobou. Podle postoje usmrcovaného k aktivní euthanázii rozdělujeme dále euthanázii na voluntární (trpící vyhodnotí svůj život jako nehodný žití, sám chce zemřít a vyslovuje se zabitím vědomý souhlas), non-voluntární, pokud je trpící ve stavu, kdy není schopen souhlasit s euthanázií a souhlasí za něj někdo jiný, obvykle rodina nebo (v případech chybějící legislativy jako např. v USA) soud. Involuntární euthanázie je zabití (údajně) trpícího druhou osobou, jenž o zabití rozhodne sama bez toho, aby se dotyčného na jeho názor zeptala, ačkoli tento je plně schopen případný feedback poskytnout a je dokonce i v Holandsku považována za trestný čin vraždy. Euthanázie naopak není situace, kdy neléčíme stavy z prognostického hlediska beznadějné a kdy dávkujeme opiáty kvůli bolesti až do té míry, že to urychlí odchod pacienta na onen svět, ačkoli primární záměr usmrtit zde chybí.

Ačkoli se o přípustnosti euthanázie mezi intelektuály diskutuje již od konce 18. století, praktického uplatnění našla až ve století dvacátém. Průkopníkem této metody naplňování lidských práv a pomoci trpícím byla NSDAP v čele s Adolfem Hitlerem v nacistickém Německu, které se podařilo uvést do stavu posmrtné nirvány něco kolem 70 000 trpících v rámci „Aktion T4“. Kolaterálním benefitem mělo být i pročištění a posílení Nordische Rasse, čímž by nacistický režim spojil příjemné s užitečným. Z důvodů patrných z historie však úsilí o naplňování práv nordického člověka zůstalo nenaplněno, a tak lidstvo čekala krátká přetržka asi 50 let, kdy byla euthanázie uzákoněna v socialistickém Holandsku. Dnes je aktivní euthanázie (voluntární i non-voluntární) praktikována v zemích Beneluxu, naproti tomu asistované suicidium je legální v celé řadě zemí, mezi jinými v Japonsku, Švýcarsku ale i Německu a některých státech USA.

Od té doby, co je nastolena debata o legalizaci euthanázie, nese s sebou toto téma četné kontroverze. Prakticky neexistuje osoba, která by v této věci měla neutrální nebo lhostejný postoj. Na jedné straně velmi polarizovaného spektra jsou spektakulární obdivovatelé euthanázie, kteří argumentují autonomií člověka a právem volby či „právem zemřít“ a druhém konci onoho spektra jsou odpůrci euthanázie, kteří argumentují především riziky zneužití nebo kulturními a náboženskými důvody.

Na jedné straně se domnívám, že kulturně-náboženské důvody, které jsou asi emočně nejsilnějšími argumenty na straně odpůrců, nejsou platnými racionálními argumenty, proč euthanázii nezavést. Náboženské vyznání je niternou a osobní záležitostí každého jednotlivce nepřenositelnou do zkušenosti druhého a není proto možné druhému člověku vnucovat své životní hodnoty. Na straně druhé je však třeba kritickému náhledu podrobit i argumenty příznivců, které jsou z racionálního hlediska zdánlivě logičtější: život vlastním jako jakoukoli jinou věc, mohu si jej ponechat nebo zbavit dle vlastního uvážení, jen já sám vím, jaká bolest je ještě snesitelná a jaká již ne, a je mým svatým právem se rozhodnout, kdy a za jakých okolností z tohoto světa odejdu.

Hlavními argumenty pro zavedení euthanázie je přirozená svoboda člověka a z ní vyplývající autonomie a právo volby. Lepší důstojná smrt než nedůstojné a dlouhé umírání. Tyto argumenty však poněkud blednou, pokud se na ně podíváme poněkud blíže. Proč se vlastně člověk reálně rozhoduje ukončit svůj život? Důvody můžeme shrnout v podstatě do 3 základních okruhů:

Fyzické utrpení a strach z něj.

Fyzické utrpení je samozřejmě relevantním argumentem, proč se někdo rozhodne ukončit svůj život. Nicméně v lidských dějinách nebyla doba, kdy by lidstvo disponovalo tolika moderními léky a prostředky, které dokáží fyzické utrpení, zejména bolest (ale jsou i mnohem hůře snášené klinické symptomy, například dušnost) minimalizovat. Umožňuje nemocným redukovat fyzické utrpení a zároveň trávit zbytek života v milujícím rodinném kruhu. Ve srovnání s dnešní situací naši předkové trpěli doslova jako psi, přesto po euthanázii nevolali ani z desetiny tak hlasitě. Domnívám se, že pokud pacient v preterminálním nebo terminálním stadiu nemoci trpí nesnesitelným fyzickým stresem, nejedná se nutný doprovod onemocnění ale o selhání zdravotní péče. Ano, takové případy se stávají, ale opravdu si myslíte, že je nezbytné je řešit tím, že legalizujeme zabíjení trpících?

Strach z umírání.

Jak říká klasik, každá smrt je z pohledu umírajícího hrozná, ale čekání na smrt je ještě horší. Industrializace zdravotní péče v tomto ohledu mnohé změnila, protože lidé již prakticky neumírají doma ve společnosti rodiny nýbrž ve sterilním a cizím prostředí nemocnice. Zatímco dříve i malé děti přistupovaly ke smrtelnému loži svého prarodiče, dnes je rodiče nevezmou k babičce do LDN, protože považují za „nedůstojné“, aby je děti „takto viděly“. Drtivá většina lidí procesu umírání nebyla nikdy přítomna, o to větší je šok v momentě, kdy se běžný člověk dozví o tom, že by měl v definované době zemřít. Moderní zdravotní péče tak vyprodukovala fenomén, který kdysi D-Fens nazval „Hnutím jásavých blbů“, lidí odtržených od reality a lidské přirozenosti. Jásaví blbové o smrti nepřemýšlejí, a tak jsou šokovaní, pokud jim někdo jejich smrtelnost připomene. Když v roce 2011 stávkující lékaři vymysleli slogan „Náš exodus Váš exitus“, který neformuloval nic jiného, že všichni jsme smrtelní a jednoho dne zemřeme a bez zdravotní péče to může být i dříve, cítili se blbové fyzicky ohroženi a podávali směšné žaloby k soudu a vztekali se v médiích kvůli „vyhrožování smrtí“. Smrt ale čeká na každého, přičemž možnosti zdravotní péče ji oddálit jsou i přes veškerou propagandu v médiích jen omezené. Opravdu netuším, co je na smrti nebo umírajícím nemocném člověku nedůstojného a opravdu nevím, co je naopak důstojného na zbabělosti a odtržení od reality života a smrti, neboť smrt i umírání neodmyslitelně patří k životu.

Přítomnost sociální a ekonomické deprivace a/nebo strach z ní. 

Tento bod do značné míry souvisí s podstatou svobody a práva volby, kterou příznivci euthanázie skloňují ve všech pádech. Svoboda znamená ovládat podmínky vlastního života: jídlo, oblečení, přístřeší a obranu proti všemu, co může ohrožovat zdroje a prostředí každého člověka. Člověk nemá svobodu, pokud někdo nebo něco má nad ním moc, a nezáleží na tom, jak benevolentně, tolerantně či liberálně je tato moc vykonávána. Naše množství svobody je dosti omezeno i v normálním životě, natož pak v podmínkách smrtelné nebo invalidizující nemoci. Tehdy se osobní svoboda často redukuje na mikroskopické minimum, kdy člověk neovládá ani ty nejzákladnější životní úkony. Jedinec se tak stává méně či více a někdy totálně závislým na lidech v jeho okolí a nedokáže se přizpůsobit sebemenším změnám prostředí.

V podmínkách tradiční lidské společnosti se tyto stavy řešily solidaritou – především solidaritou v rodinném kruhu založenou na reciprocitě. Rodinní příslušníci se pak o takto trpícího člověka postarali. V podmínkách moderní levicové neomarxistické společnosti však přirozené mezilidské solidarity a soucitu výrazně ubývá, neboť tu svými „chytrými zákony“ nahrazuje bolševický násilnický stát. Usmrcování lidí zde můžeme z pohledu státu chápat jako terminální rozšíření konceptu sociální spravedlnosti založený na „dobrovolnosti“.

Stát a jeho přístup způsobuje, že nemocní lidé jsou výrazně ohroženi právě sociální deprivací a chudobou. Moderní medicína dokáže vyřešit fyzické utrpení, nicméně pocity osamění, zbytečnosti a sociální důsledky nemoci řešit nemůže a ani neumí.

A tu se objeví příznivci euthanázie a s radostí zvěstují jednoduché řešení spočívající s tom, že se systém o takového nevýkonného losera, po kterém už ani pes neštěkne, „postará“, hezky humánně, prý aby netrpěl. Každý má přece právo být usmrcen. Je ironií dnešní doby, když obyvatelstvo volá po tvrdé ruce státní moci a značném omezení základních občanských práv a zároveň se dovolává takového ultimátního „práva“, jako je právo být zabit. Abychom si nepletli pojmy: právo zemřít má každý již dnes, pokud toto právo sám vykoná a ani ten nejtotalitnější režim vám toto právo nemůže vzít.

Právo být usmrcen je klasický oxymóron, anžto smrtí veškerá práva jednotlivce zanikají a je to totéž jako kdybychom řekli, že každý jednotlivec má právo nemít práva a být zapomenut. Člověk se totiž k euthanázii neuchyluje proto, že je svobodný, nýbrž proto, že není svobodný. Euthanázie tedy fakticky nemá nic společného se svobodou ani právem volby ba ani autonomií jednotlivce, nýbrž je ultimativním východiskem ze situace, kdy selhala přirozená solidarita a lidskost, anebo když člověk dopředu takové selhání předpokládá. Jedná se o „Sophiinu volbu“, jenž více než dokladem svobody je trpkým vysvědčením dnešní společnosti. Na toho, kdo tvrdí, že euthanázie vyvěrá ze svobody jednotlivce lze tedy pohlížet spíše jako na idiota než jako na humanistu.

Dekriminalizací euthanázie se toto selhání, které je stále ještě mnohde považováno za nemorální, legitimizuje. Okolí nemocného tak často čistě z vlastního sobeckého zájmu nebo pomocí státní „incentivizace“ bude mít nástroj, jak ho přesvědčit k volbě správného Endlosung a vyřešit nikoli problém trpícího, ale vlastní problém s kriplem, který visí někomu na krku ať už jsou to příbuzní nebo sestry v nemocnici.

Je přitom úplně lhostejné, zda půjde o příbuzné motivované dědictvím anebo o zdravotnické pracovníky motivované nižší pracovní zátěží za stejné peníze (což je mimochodem přesně ten důvod, proč je tak signifikatní rozdíl v počtu stoupenců eutanazie mezi lékaři a sestrami).

60% preference ve prospěch zavedení euthanázie, kterými se pyšní její obdivovatelé, neznamená nic jiného, než že se mění kulturní prostředí společnosti: lidé začínají implicitně považovat za normální dříve zavrženíhodné vzorce chování – ostatně analogii zde už máme v rozvodech manželství a výchově dětí svobodnými matkami, což vede k mnohým dětským tragédiím. Manipulace se děje potichu, postupně a skrytě, mediální masáž je v tomto ohledu značně nevyvážená a je otázkou, zda je to jen důsledkem hlouposti a tupé nadutosti levicových novinářských intelektuálů maskované za humanismus nebo zda jde o nějakou koordinovanou činnost bolševických grázlů, protože již nyní víme, že novináři jsou většinou jen poslušní zprostředkovatelé vůle elit, když vytvářejí vhodnou propagandou společenskou poptávku po utahování šroubu.

Jsou lidé skutečně pro tak majoritně pro euthanázii a dovedou odhadnout, jak zavedené této „služby“ změní jejich prostředí? Odpověděli by respondenti referenda skutečně informovaně? Je totiž velmi důležité, zda lidem položíme otázku obecně nebo zda tam přidáme osobní prvek. Tak například: „Jste pro pomoc trpícím prostřednictvím euthanázie“? Na tuto otázku odpoví většina lidí, že ano. Protože do otázky byla přimíchána možnost „virtue signalling“, čili získávat sociální kredit zdarma pomocí narcistního předvádění se, jak respondent chce pomoci trpícím. Je to klasický psychologický trik. Inu, kdo by nebyl pro pomoc trpícím, kdo by neukázal svému okolí své ctnosti, když je to zadarmo? Koblihy zadarmo se přece neodmítají, že. Nicméně nejsem přesvědčen, že požírat koblihy zadarmo je ukázkou ctnosti. Otázka již dopředu presumuje, že euthanázie je pomocí trpícím, což majoritně nemusí být pravdivé, jak nám ukazují případy státních programů euthanázie z nedávné minulosti. Tímto způsobem – tedy že objekt referenda asociujete s něčím pozitivním – můžete pořádat referendum o čemkoli a máte předem vykalkulovatelný výsledek. Faktem ale je, že nikdo neví, zda euthanázií trpícímu v našem prostředí skutečně pomáhá.

Je totiž někdo, který bude mít ze zavedení euthanázie ten největší prospěch. Tím někým je socialistický přerozdělující levicový stát. Zavedením euthanázie se stát a jeho úředníci krásně zbaví svých povinností, které na orální úrovni deklarují, že budou plnit jako protihodnotu cca 70% míry zdanění. Pro ně je euthanázie velmi levnou metodou, tím nejefektivnějším pilířem důchodového pojištění vůbec.  Pokud připustíme možnost existence takové konspirace, pak si ovšem nelze myslet, že státní úředníci a na ně navázané korporativistické elity jsou tak hloupé, aby euthanázii propagovali přímo pomocí nepopulárních nařízení. Lidé musejí tento prvek sami chtít a demokraticky si jej zvolit. Proto je vohnoutům potřeba nabízet euthanázii jako „něco navíc“, za co nemusejí nic zaplatit, něco, co pro ně stát rád udělá, každý má přece „právo volby“ a pokud euthanázii nebudete chtít, nemusíte se pro ni rozhodnout, to je přece jasné. Euthanázie se připodobňuje nákupu velké placaté televize v rodinném elektromarketu, kterou si taky nemusíte koupit – v tomto případě ale proč ne, když vám ji stát nabízí skoro zadarmo. Je přece krásné mít práva. Osobně myslím, že ČLK a kterýkoli lékař by měli být těmi posledními, kdo by se měl na poli propagace euthanázie být státu za užitečného idiota.

Do budoucna nepochybuji, že bude v Kocourkově euthanázie zavedena. Náš stát je pro zavedení euthanázie totiž naprosto ideální zemí. Jednak z něj byly vyhnány v několika emigračních vlnách elity, které měly aspoň nějakou odpovědnost a místo nich se tu usádlila oligarchie z hochštaplerů, komoušů, nekontrolovatelných úředníků, fízlů a jiných jiné amorální chamradi. Většina těchhle soudruhů vyznává mentalitu paneláku, tj. rychlé a velké prachy hlavně bez práce a garantovat svoje příjmy zákonem, tedy násilím. Pro politiky je to velmi bezpečné téma, protože mrtví nemluví. Jsme zároveň jednou nejateističtějších zemí světa, čili obyvatelstvo je připraveno nemít vůči euthanázii žádné zbytečné náboženské skrupule. Její zavedení je tedy jen otázkou času, kdy elity vyhodnotí demografický vývoj populace za kritický a z pohledu sociálního zabezpečení za neufinancovatelný.

Pokud se euthanázie do českého práva zavede, je třeba také počítat s tím, že už ji nikdo nezruší, neboť kolem tohoto institutu vznikne celý aparát úředníků, právníků, zabíječů, jejich přicmrndávačů a různých lobistů požadujících „zefektivnění“ a „zjednodušení“ takového procesu – hlavně si však bude hlídat své zisky, cashflow a nabytou moc nad osudy ostatních. Každý, kdo se bude snažit omezit jejich blahobyt, bude vykreslován jako psychopat, který se snaží zhoršit situaci trpícím. A bude to rovněž znamenat implicitní změnu chování populace – přirozené solidarity mezi lidmi ještě ubude. Proč být solidární s člověkem, který má právo volby „zemřít důstojně“, no ne? Prostě ho dáme do umírací jámy, protože je to přece morální a stát to podporuje, soudružko Procházková. O jakékoli důstojnosti takového procesu můžeme již nyní s úspěchem pochybovat.

Kde já osobně vidím největší alternativu euthanázie? Krom odborné otázky týkající se prevence selhání zdravotní péče je také třeba se zaměřit na komunikaci a svobodný a informovaný souhlas pacienta. Problém je, že ve vypjaté situaci, kdy je ohrožen něčí život, není souhlas k léčbě ze své podstaty ani svobodný, neboť člověk jej poskytuje pod tlakem nepříznivých okolností a pudu sebezáchovy ve značně nevýhodné situaci. Souhlas není ani informovaný – při indikaci extrémních způsobů léčby s extrémní mírou rizika si pacient vůbec neuvědomuje a nedovede si představit, jaký osud jej čeká. Většinou naděje umírá poslední a pacient v nemocnici podepíše souhlas s téměř jakoukoli léčbou. Výsledkem takové léčby bývá často stav, který označujeme jako sociální zombie, tedy někdo pouze přežívající, zcela odkázaný na pomoc svého okolí. Impuls k provedení euthanázie bude přitom pocházet především z této skupiny pacientů. Dle mého názoru by tedy bylo lepší, aby se množství těchto pacientů excesivně nezvyšovalo.

Můj osobní postoj k euthanázii? Je jednoznačně negativní. A to i přesto, že nevím, co bych udělal v případě, kdy by fatální invalidizující nemocí onemocněl někdo z mých blízkých nebo dokonce já sám, přestože jsem pár mrtvol a konců už viděl a dokážu si to představit. Bilanční suicidium v takovém případě nezavrhuji ani nevylučuji. A zároveň předpokládám, že pokud to bude nutné, najde v sobě člověk dostatek kuráže, a nebude k tomu potřebovat bolševický stát jeho amorální elity a jejich legislativní „blahovůli“.

P.S.: těm, kdož se mnou souhlasí: pomozme paní neomarxistické poslankyni Procházkové pochopit, co činí. Usmrcování a incentivizace k němu není pomáhání. Její oficiální poslanecký email je prochazkovav@psp.cz. Pošleme jí odkaz na tento článek. Nemyslím, že se jí v hlavě rozsvítí ale třeba se jí novináři z babonovin, kteří ji oslavují a dělají jí PR, zeptají, kolik jí došlo odkazů. A třeba paní poslankyně odpoví pravdu. Třeba se ukáže, že konzervativní hodnoty v této zemi ještě nevymřely. Můžeme zkusit poslat odkaz i panu prezidentu ČLK MUDr. Kubkovi (prezident@clkcr.cz). Možná pochopí, že má taky nějakou odpovědnost a že ta je důležitejší, než volební popularita.

5. 11. 2019 Challenger

Zdroj: http://dfens-cz.com/euthanazie-a-jine-veci-socanstvim-svetlu-vstric/

Forum24 - Formálně sice u nás existuje demokratický skelet, ale v praxi je nahrazován plíživým přerodem v autoritativní model vlády a správy země. O klíčových otázkách domácí, ale i zahraniční politiky rozhodují spíše zákulisní dohody mocných než tradiční demokratické mechanismy.

Respekt - Tiše zveřejněná práce kalifornských vědců, která se zabývala novým konceptem léčby Alzheimerovy choroby, dospěla k pozoruhodným výsledkům. Každý účastník výzkumu projevoval na konci léčby takový pokrok, že téměř všichni projevili v testech zcela normální úroveň paměti a rozpoznávacích schopností. Tedy něco, co lze označit za uzdravení.

Tváří v tvář nemoci jako Alzheimerova – která je považovaná vzhledem ke stárnutí populace za velmi rozšířenou hrozbu budoucnosti – jde o významný úspěch, píše Aeon. Přichází totiž v době, kdy všechny dostupné možnosti léčby nabízejí přinejlepším minimální zlepšení stavu, pokud vůbec. Velké klinické zkoušky loni zjistily „minimální účinnost“ nejpoužívanějšího léku LMTX a dva měsíce poté v klinických zkouškách i zklamal lék verubecestat společnosti Merck. Jeho účinky byly označeny k nerozeznání od placeba.

Kalifornská práce se netýkala žádného nového zázračného léku nebo medicínského zásahu. Výzkumníci namísto toho „jen“ vystavili zkoumané pacienty různým změnám životního stylu orientovaným na zlepšení metabolických parametrů jako zánět a inzulínová rezistence, které jsou spojovány s demencí a Alzheimerovou chorobou.  Pacienti dostávali mimo jiné stravu se spoustou zeleniny, pravidelně cvičili, snažili se rozvíjet techniky na zvládání stresu a pozvednout kvalitu svého spánku. Nejčastějším „vedlejším účinkem“ této kůry byla ztráta nadváhy.

Studie, jak píše Aeon, není pozoruhodná jenom svými účinky, ale také coby modelový příklad odlišného přístupu k léčbě komplexních, chronických chorob. „Dáváme miliardy dolarů do snahy porozumět molekulární bázi Alzheimera v naději, že nás to přivede k léčbě nebo aspoň k udržovací terapii. Ale i když naše vědomosti o chorobě velmi vzrostly, k objevu úspěšné léčby to zatím nevedlo,“ konstatuje Aeon.

Podobná situace je dnes u řady jiných chronických nemocí od cukrovky po kardiovaskulární onemocnění. Na rozdíl od Alzheimera u nich sice existují léky, ale žádný z nich nefunguje perfektně a všechny mají negativní vedlejší účinky. Naše pochopení buněčných procesů v jádru těchto chorob je velmi rozvinuté, ale schopnost napravit tyto procesy zůstává v nedohlednu.

Právě s vědomím těchto obtíží zvolili kalifornští výzkumníci odlišný přístup. Na počátku jejich bádání stála teze, že Alzheimerova choroba je specifickou manifestací zmatku a nepořádku v komplexním systému - a jejich snaha se zaměřila na opětovné vyladění celého systému změnou vstupů. Jinak řečeno, vědci se rozhodli ponechat stranou molekulární schránku a soustředit se spíš na kontext, ve kterém se ona schránka nalézá. I když nemůže přesně říct, jak jejich intervence na buněčné rovině fungují, důležité je, že fungují.

Metoda není úplně nová. Fakt, že mnohostranná a celková proměna životního stylu může výrazně zlepšit stav pacientů s cukrovkou, vysokým tlakem nebo kardiovaskulárními chorobami, je už znám velmi dobře. K většímu prosazení těchto léčebných postupů však brání dva důvody. Za prvé jde o intervence, které na člověka kladou mnohem větší nároky než prosté spolknutí prášku před spaním a pacient potřebuje neustále dostávat poučení a podporu, aby vytrval až k dosažení jasného pokroku. A za druhé – farmaceutický model léčby je hluboce zabudovaný do našeho současného medicínského systému. Zdravotní pojišťovny umí proplácet recepty na léky, ne změnu životního stylu, a doktoři studují účinky léků, nikoli výživy.

Přesto nastal čas zabývat se těmito opomíjenými přístupy opravdu seriózně, píše Aeon. Odhady týkající se nárůstu Alzheimerovy choroby v populaci jsou varovné (dvoj- až trojnásobný nárůst v příštích třiceti letech) a po stejné trajektorii se zvedá i cukrovka a další chronické nemoci. Snaha vyřešit tuto epidemii pouze medikací přinese nový vějíř problémů - od nedostupných cen až po vedlejší účinky - a nedotkne se přitom žádné ze skutečných příčin onemocnění. Víme, že celková proměna životního stylu funguje u řady chronických onemocnění často tak dobře jako medikace sama. Tento objev si zaslouží víc než běžnou krátkou zmínku v každoročních zdravotnických shrnutích - je nejvyšší čas udělat z něho úhelný kámen léčby nejen Alzheimera, ale všech chronických chorob.

Ivan Lamper, Respekt

Aktuálně.cz - Finančníci z PPF se rozhodli sponzorovat Univerzitu Karlovu a hned se vynořily obavy, koho dalšího si chce Petr Kellner zavázat. V souvislosti s nejbohatším Čechem by nám ale měly dělat vrásky úplně jiné věci.

Když v roce 2000 sdělil architekt Zdeněk Lukeš svůj soud o Karlu Gottovi, hluboce jsem s ním souhlasil a souhlasím dodnes: "Tento zombie mě pronásleduje od dětství. Od poloviny 60. let kazí vkus už několika generacím…,“ napsal v Lidovkách.

Začátek kariéry

Nikdy jsem nepochopil, co se lidem na Gottově zpěvu tolik líbí. Romantické slátaniny plné falešného sentimentu, na úrovni jihoamerických telenovel se mohly doopravdy líbit některým jednodušším hospodyňkám, nikoli lidem rokenrolové generace, říkal jsem si.

Podcenil jsem nejspíš začátek jeho kariéry, v němž zpíval i rokenrol, ale především měl k dispozici semaforské šlágry, které zvedaly ze židle i mě. V muzikálu Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Kdyby tisíc klarinetů je Gott naprosto skvělý a společně s Waldemarem Matuškou, Hanou Hegerovou a Evou Pilarovou nabízí lidem inteligentní zábavu, s náznakem hlubšího, protiválečného podtextu.

Gottova popularita začíná tady a jeho obdivovatelům bylo asi později zatěžko zbavovat se svého oblíbence - stáhl je s sebou do onoho odporného lakování světa narůžovo či nezřízeného fňukání nad vlastním osudem, do světa, v němž láska a lkaní o ní je pro byznys tím nejlepším artiklem. Vše v podání sladkobolného hlasu hlavního hrdiny. Zkazil jim vkus.

Jiří Suchý říká, že ho v jeho kolaborantství chápe, protože Gott by bez zpěvu nemohl žít. Jenže Gott mohl klidně zpívat v Německu, kam se načas také uchýlil, než mu Husák poslal srdcervoucí odpustek. Ale především, Gott měl od dob svého návratu tak silnou pozici, že ani nemusel antichartu podepisovat a režim by mu stejně nekladl žádné překážky, jak to dělal ostatním.

Komunisté byli naopak v pozici velmi nepříjemné, museli zas a znovu v očích občanů i okolního světa legitimizovat svůj režim, kolaborantský vůči Moskvě, která naši zemi okupovala. A právě tomu Gott svým oportunismem napomáhal, seč bylo v jeho silách.

I kdyby byla pravda, že Gott pomáhal některým diskriminovaným kolegům a choval se k ostatním slušně, jak o něm tvrdí Jiří Černý, Gottova politická intervence je hrozivá. To byl také důvod, proč si Karel Kryl až do smrti vyčítal, že se nechal Václavem Havlem a dalšími přemluvit ke společnému zpěvu hymny s Gottem během jedné z demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 89. Tato Krylova sebe-výčitka vymezuje hranici mezi slušným a neslušným, normálním a nenormálním, přijatelným a nepřijatelným.

A v tom Gott stál na straně neslušnosti, nenormálnosti a nepřijatelnosti. Jeho nahlas sdělované konspirační představy, kterak Židé či židozednáři vládnou světu, jsou toho svědkem. Gott byl jedním z těch, kteří nastartovali současnou konspirační hysterii, již provází odpor k různým odlišnostem. Ten údajně slušný muž zneužil svou popularitu k šíření nenávistných blábolů. Neodpustitelné.

Když jsem v roce 1986 odcházel, Greenpeace a většina environmentálních hnutí nahlížely na člověka jako na „nepřítele přírody“.

Nesouhlasím s myšlenkou, že člověka a přírodu lze od sebe oddělit. Sám o sobě bych řekl, že jsem nejen rozumný ekolog, ale také ekolog-filantrop. Pro mne termín „udržitelnost“ znamená vyvážit environmentální, sociální a ekonomické priority, aby přežila nejen příroda, ale i my.

Zabývali jsme se toxickými látkami, tedy složitou oblastí, v níž jsou zkušenosti z přírodovědného oboru k nezaplacení. Protože mnohé chlorované uhlovodíky (například DDT) jsou problematické, moji kolegové ředitelé se rozhodli, že bude nejlepší veškeré chemikálie obsahující chlor rovnou zakázat.

Forbes - Izrael se vzpírá přírodním zákonům - pouštní šeď narušují zelená pole, a i když židovskému státu vysychají zásoby vody, přesto ji vyváží. Říká se mu startupový národ, ale je to také vodohospodářská velmoc, kam si pro rady jezdí Číňané i Američané. A začínají také Češi. 

Teploměr ukazuje 37 stupňů Celsia, ve stanu z bílé síťoviny je jen nepatrně chladněji, pár seschlých keříků už dávno rezignovalo a jejich listy se zplihle opírají o zem plnou hlíny a písku. Něco tu ale nehraje – na pásech umělé trávy stojí prosklené stěny, za nimi pobíhá několik chlapíků s počítači v ruce, všude se povalují kabely a klávesnice. Připomíná to hi-tech terárium, kde se místo leguánů prohánějí programátoři.

Vtom jeden z nich vyjde ven a zamíří k labyrintu trubek s chytrými vodoměry, několika dotykovými obrazovkami, kontrolními senzory a spoustou dalších hýblátek. „Tohle odpovídá 300hektarové instalaci,“ směje se padesátiletý Ram Lisaey, když na tu změť nevěřícně koukám. Stojíme v izraelském kibucu Magal, který se nachází asi 50 kilometrů severně od Tel Avivu. 

Všude kolem jsou pole nebo relativně nehostinná krajina, v podstatě polopoušť, kde občas zaprší jen během dvou tří měsíců v roce a kde ročně spadne o třetinu méně srážek než na nejsušším místě Česka. Kodérské doupě by tu čekal málokdo. 

„Tohle je budoucnost zemědělství,“ zdůrazňuje Ram. A pokračuje: „Náš systém se postará téměř o vše.“ V kostce to funguje tak, že pole je protkané sítí hadic, které ovládá centrální počítač, jenž dostává instrukce ze senzorů rozmístěných v terénu. Ty sledují vlhkost půdy i vzduchu, množství živin, předpověď počasí a dávají pokyny, kdy je třeba závlahu pustit či vypnout, kdy přidat hnojiva. Farmář vše kontroluje přes aplikaci v mobilu.

Ram i počítačoví experti – kteří zrovna přijeli, aby přímo na místě viděli, co dělají jejich řádky kódů – pracují pro společnost Netafim. Ta má dnes hodnotu více než miliardy dolarů a zdejší kibuc, tedy zemědělská kolektivistická osada, byl historicky jedním z jejích podílníků. Ačkoli společnost momentálně většinově ovládá mexický agrární koncern Mexichem, i nadále tu má část výrobních kapacit a také své vývojové středisko.

Netafim není jen tak obyčejná firma – je do značné míry paralelou izraelské historie a ukazuje, proč je židovský stát, rozlohou i počtem obyvatel menší než Česko, světovou velmocí v péči o vodu a proč si od něj nechávají radit v Indii, Číně i Kalifornii. Netafim je průkopníkem zdánlivě nenápadné technologie – kapkové závlahy.

Hodně zjednodušeně to je hadice s otvory, které po kapkách a průběžně zavlažují rostliny, přičemž voda včetně živin proudí rovnou ke kořenům a rostliny pak více plodí. A oproti záplavovému zavlažování se tím radikálně sníží spotřeba vody, což je v polopouštní zemi obklopené nepřáteli zásadní argument. Zemědělství je všude na světě, Izrael ani Česko nejsou výjimkou, největším konzumentem vody, mnohem větším než průmysl nebo domácnosti.

Od 60. let se tak díky vynálezci kapkové závlahy Simchi Blassovi a trojici kibuců, které založily Netafim, začalo dařit plnit vizi zakladatele moderního Izraele Bena Guriona o zelené, nikoli vyprahlé zemi. 

Dnes je tato technologie v Izraeli naprosto běžná, používá ji přes 90 procent farmářů, a s tím, jak sucho zasahuje v čím dál větší míře i jiné části světa, proniká Netafim a jeho hlavní konkurenti (třeba další původem izraelský podnik Rivulis) daleko za hranice Blízkého východu. „Poptávka ve světě roste velmi rychle. Výborně se nám daří v Číně, v Austrálii nebo v USA,“ dodává Ram Lisaey.

Samotné hadice, ať by byly sebechytřeji vymyšlené, by ovšem izraelskou soběstačnost nezajistily. Na tu je potřeba mít dost vody, což byl a do určité míry pořád je v regionu zásadní problém. Pro pochopení toho, proč to je problém všude kolem, jen ne v Izraeli, je potřeba přejet ze severu do centrální části, pár kilometrů pod Tel Aviv. Tam se nacházejí dvě obří fabriky, díky kterým má židovský stát přebytek vody, a může ji dokonce vyvážet do Jordánska.

Tím prvním místem je čistička odpadních vod Šafdan, která leží ve čtvrtém největším izraelském městě Rišon le-Cijon, kde mimochodem vznikla na konci 19. století úplně první židovská osada v tehdejší, ještě Osmany spravované, Palestině. Šafdan se od čističek, které známe z Evropy, liší tím, že používá více stupňů čištění včetně filtrace přes písečné duny.

Tím hlavním rozdílem ale je, že recyklovanou vodu nepouští do řeky, jak to je běžné jinde ve světě včetně Česka, ale posílá ji odděleným vodovodním systémem právě do trubek s kapkovou závlahou. „Izrael zpětně využije více než 80 procent splaškové vody, používají ji zemědělci jako závlahu. To mu pomohlo zásadně snížit spotřebu pitné vody z přírodních zdrojů,“ píše americký novinář a právník Seth Siegel ve své knize Budiž voda, již deník New York Times zařadil na seznam mezinárodních bestsellerů a kterou i sami Izraelci berou jako takovou bibli popisující jejich vlastní vodní úspěch.

Izraelské ministerstvo zemědělství užití recyklované vody odhaduje na 87 procent, přičemž průměr v EU je kolem pěti procent. V Česku se zatím objevují jen pilotní projekty, třeba golfová hřiště zavlažovaná vyčištěnými splašky. 

Druhý pilíř vodohospodářského úspěchu Izraele leží hned vedle Šafdanu – největší továrna na odsolování mořské vody na světě Sorek. Za den zvládne vyrobit až 200 tisíc kubíků pitné vody a jde o nejmodernější a nejúspornější projekt svého druhu. Podél pobřeží Středozemního moře je celkem pět velkých odsolovacích stanic, které nechala izraelská vláda postavit v posledních 20 letech a které pokrývají spotřebu domácností z 80 procent.

„Odsolovací továrny zásadně změnily situaci, lidé už vědí, že vody je dost,“ říká Delana Mikolášová, česká vědecko-technická velvyslankyně v Tel Avivu. Není to samozřejmě zadarmo – jen Sorek vyšel v přepočtu na 10 miliard korun a lidé platí v Izraeli za vodu řádově víc než většina Evropanů nebo Američané. Zatímco průměrný Čech dá ročně za vodu asi 2500 korun, Izraelci platí dvojnásobek. Ale i to je součástí jejich vodohospodářské politiky: kdo zbytečně neprotahuje svůj pobyt ve sprše a nemyje nádobí pod tekoucí vodou, má výhodnější tarif než ten, kdo má nadprůměrnou spotřebu.

Jak získávat pitnou vodu z té mořské, bylo jedním z klíčových témat, která vědcům zadal první premiér Izraele Ben Gurion. Dokonce kvůli tomu v 50. letech nechal zřídit speciální výzkumný ústav. On sám se sice masového rozvoje odsolování nedožil, ale z ústavu, jejž nechal založit, je dnes mezinárodní koncern IDE, který nejenže postavil a provozuje továrnu Sorek a další dvě v Izraeli, ale měl na starosti například i odsolovací fabriku v kalifornském Carlsbadu u San Diega, která vyšla na miliardu dolarů a je největším takovým zařízením na západní polokouli.

Izraelci totiž pochopili ještě něco – že jejich zkušenosti z budování efektivní a vynalézavé vodohospodářské infrastruktury můžou být skvělým exportním artiklem. A to nejen byznysovým, ale také reputačním a geopolitickým. Jestli Jeruzalém, dlouhodobě čelící kritice řady států kvůli konfliktu s Palestinci a úzkým vazbám na USA, něco na mezinárodní scéně potřebuje, je to šance ukázat, že umí pomáhat.

A péče o vodu v době, kdy Světová zdravotnická organizace odhaduje, že do 10 let budou 2,5 miliardy lidí žít v místech se ztíženým přístupem k pitné vodě, tento potenciál má. V menším měřítku je to ostatně vidět i v Česku, kde pražská zemědělská univerzita začala pracovat na projektu s výzkumným ústavem Volcani Center a na Křivoklátsku vytváří experimentální území, kde testují různé přístupy k zadržování vody v krajině. 

Když jdete do kanceláře gruzínsko-izraelského podnikatele Michaela Mirilašviliho ve třetím patře nenápadné administrativní budovy na okraji izraelského technologického uzlu Herzlija, nejprve vás zkontroluje bodyguard a pak vás ještě čekají dvoje dveře se snímačem otisků prstů. Za nimi je protáhlá klimatizovaná místnost, jejíž zdi zdobí hebrejské náboženské knihy a masivní dřevěný nábytek.

„Jsem silně věřící člověk, to definuje i můj přístup k byznysu,“ usmívá se 59letý muž, který má pro silné zabezpečení svých kanceláří dobrý důvod: v roce 2000 mu v Rusku unesli otce, za což byl pak za podivných okolností odsouzen a odseděl si sedm let. A tak raději přesídlil do Izraele, i když pořád má hodně byznysových vazeb v Petrohradě.

Izraelský deník Ha’arec jmění jeho rodiny odhaduje na 1,8 miliardy dolarů, dlouho měla mimo jiné kontrolní balík akcií v nejpopulárnější ruské sociální síti Vkontakte, investuje do nemovitostí, patří jí televize v Izraeli a podniká v energetice. 

„O tohle všechno se ale starají mí obchodní partneři, já většinu času věnuji téhle firmě,“ ukazuje rukou na karafu s vodou, když rusky popisuje, co ho momentálně nejvíc baví. Mirilašvili, který patří k nejštědřejším izraelským filantropům (ale také kontroverzním, část peněz v minulosti skončila u nadace napojené na rodinu vlivného politika), je majitelem firmy Watergen.

Tu uvádějí i oficiální materiály izraelského ministerstva zahraničí jako příklad progresivních inovátorů, kteří mohou zlepšit svět. A jen tak mimochodem u toho vylepšit izraelskou pověst. „My v podstatě děláme zázraky, měníme vzduch na vodu,“ usmívá se miliardář, který neopomene zmínit, že rád a často jezdí do Karlových Varů a že Miloš Zeman je skvělý člověk a prezident, na něhož by Češi měli být hrdí.

Jeho firma, již koupil před lety jako startup od někdejšího armádního důstojníka, už po světě instalovala několik tisíc zařízení, která dokážou vyrobit až pět tisíc litrů vody denně. Princip je prostý: větrák nasaje vzduch, který se nejdřív zahřeje, pak ochladí a pomocí kondenzace přemění na vodu, jež následně putuje do rezervoáru, v němž průběžně cirkuluje, aby se zabránilo rojení bakterií. Klienty jsou prý jak neziskové organizace, které stroje o velikosti jedné až dvou toitoiek umístí do oblastí postižených přírodní katastrofou, tak lokální úřady, které mašiny dají třeba do škol.

„Najdete nás v Chile, ve Vietnamu, v Indii, pomáhali jsme v USA po řádění hurikánů,“ doplňuje Mirilašviliho jeho dlouholetý spolupracovník Michael Rutman, který má na starosti obchod a marketing. 

Watergen se může pochlubit řadou cen, technologický časopis Fast Company ho zařadil mezi 50 nejinovativnějších firem světa, mezi technologické lídry ho vybrali na Světovém ekonomickém fóru v Davosu i na veletrhu spotřební elektroniky CES v Las Vegas.

To, že firma všude vyvěšuje izraelské vlajky, přesně pomáhá tomu, oč usiluje Izrael – aby byl vnímán nejen jako „startup nation“, ale také jako „water powerhouse“. 

Ostatně i Michael Mirilašvili, který se při rozhovoru několikrát odvolává k Bohu a k tomu, že Nejvyšší vede jeho ruku, nakonec připouští, že to všechno může jednou být i moc dobrý byznys. 

Watergen chce ještě letos uvést na trh malé zařízení pojmenované Genny, které by mělo v kancelářích a domácnostech nahradit dávkovače a barely s vodou (které jsou podle Rutmana, majícího vždy po ruce nějaký marketingový slogan, hotovým semeništěm bakterií a infekcí). Navíc firma, jež má přes 300 zaměstnanců a výrobny v Izraeli i USA, vyvíjí zařízení, ze kterého pro cestující v autě poteče čerstvá voda.

 To už úplně jako humanitární záchrana světa nezní, namítám a Michael Mirilašvili se souhlasně zasměje: „Někde musíte vydělat, abyste jinde mohl rozdávat. Tak to chodí.“

Luboš Kreč, Forbes

Deník Referendum - Výroční zpráva Agrofertu ukazuje, že Babišovo impérium začíná mít velké potíže. Pro holding se stává obtížnějším ždímat veřejné prostředky i kvůli mnohem větší kontrole médií, opozice a EU. Problémy Agrofertu jsou tak oceněním jejich práce.

Agrofert zveřejnil výroční zprávu za loňský rok. Nejpodstatnější je trojice informací: 1. Zisk společnosti klesá, vloni byl nižší než příjem z dotací holdingu. 2. Agrofert je stále více zadlužený, podle obecných ukazatelů lze hovořit o tom, že se přiblížil k hranici předlužení. 3. A nakonec: nově si Agrofert půjčil také od bank asijské provenience. Jmenovitě od: Industrial and Commercial Bank of China Ltd., The Korean Development Bank, United Tchaiwan Bank a Bank of China.

Agrofert je stále prosperující společností a největším zaměstnavatelem v České republice. Má ale vážné problémy. Jestliže platí, že Andrej Babiš odešel do politiky proto, aby mohl hájit finanční zájmy svého podniku, což je verze, pro níž dlouhodobě přinášíme řadu důkazů, naskýtá se nyní otázka, zda se jeho mise povedla. 

Za krkem premiérovi České republiky a jeho blízkým stále sedí trestní stíhání v souvislosti s podvodně získanou dotací na farmu Čapí hnízdo, případně další, potenciálně mnohem závažnější trestní stíhání kvůli daňovým únikům při reklamních zakázkách mezi dceřinými firmami Agrofertu a Čapím hnízdem. Dále je tady Babišův střet zájmů, kvůli němuž může Agrofert brzy přijít o evropské dotace. Státní zemědělský intervenční fond ostatně preventivně stopnul proplácení dotací Agrofertu od února 2017, tedy od doby, kdy Andrej Babiš vložil Agrofert do svěřenských fondů, aby tak obešel zákon o střetu zájmů. 

Jak na takové potíže svého klienta pohlížejí banky? Vidí v něm riziko, shodují se ekonomové.

Není tedy divu, že po několika letech v řadě, kdy vkládal Agrofert výroční zprávu do obchodního rejstříku ve strojově čitelné podobě, ji nyní vložil pouze nascanovanou. Aby zkomplikoval život všem, kdo by v ní chtěli něco hledat…

Zisk se propadá
Podívejme se tedy podrobněji na to, co se v ní lze dočíst. Čistý zisk společnosti se propadá. Vloni činil 1,7 miliardy korun – což je pro srovnání pětina zisku v roce 2015. Tržby společnosti přitom zůstaly zhruba stejné. Příjem z dotací je dokonce vyšší než zisk. Vloni to bylo skoro 1,8 miliardy – z toho 1,5 miliardy nárokových zemědělských dotací na obhospodařovanou půdu a chovaná zvířata. Zbytek – 276 milionů – tvořily investiční dotace, včetně dnes již téměř legendární „inovativní“ linky na výrobu toustového chleba za sto milionů korun.

Nižší zisk za loňský rok Agrofert avizoval již na jaře s odkazem na vyšší ceny zemního plynu, což mělo dopad na výtěžnost produkce dusíkatých hnojiv. Právě hnojiva a pekárenské odvětví – to zase kvůli problémům německé pekárny Lieken – zůstala pod plánem holdingu.

Agrofert je stále více zadlužený. Ke konci loňského roku měl u bank napůjčováno 43,9 miliard korun, což je o osm miliard více než o rok dřív. Jak upozorňuje novinář David Tramba v Euru, výše zadlužení sama o sobě nemusí být problém. „Finanční analytici a bankéři proto sledují hlavně poměr dluhu k provoznímu zisku před odpisy – neboli EBITDA. Jenže právě tato EBITDA firemní skupiny Agrofert loni klesla z 13 na 11,7 miliardy korun. Dluh tak vychází na 3,7násobek provozního zisku před odpisy. Obecně platí, že od trojnásobku začíná být dluh pro firmu problém a od cifry čtyři výše se již hovoří o předlužení,“ pokračuje.

Ještě v březnu tohoto roku přitom výkonný ředitel Agrofertu Josef Mráz v rozhovoru pro e15 řekl: „Domníváme se, že s ohledem na rozsáhlou investiční aktivitu je hodnota do 3,5 v pořádku.“ Agrofert je na tom tedy hůře, než si sliboval letos na jaře.

Za zmínku stojí také to, že krátkodobé úvěry Agrofertu – tedy ty, které mají splatnost do jednoho roku – činí 32,8 miliard. Jde přitom o úvěry, které si firmy obvykle berou při nedostatku peněz. Podle ekonomů oslovených Deníkem Referendem to ale může také znamenat, že banky vidí v Agrofertu větší riziko. Objem krátkodobých úvěrů Agrofertu v roce 2018 oproti předchozímu období vzrostl o jedenáct miliard. 

Výroční zpráva za rok 2018 také poodhaluje problémy chemičky Duslo sídlící v Šale na Slovensku. Právě Duslu banka překlasifikovala dlouhodobý úvěr na krátkodobý. Jinými slovy požaduje jeho dřívější splacení. 

Chemička totiž porušila smluvní finanční podmínky navázané na výsledky hospodaření a úroveň zadlužení. Duslo čerpalo ke konci roku úvěr ve výši 112,5 milionů eur, porušilo však smluvní podmínky, jako je poměr čistého dluhu k zisku před odpisy a zdaněním. Řečeno polopatě, společnost měla nedostatek finančních prostředků. Kvůli nízkým výdělkům chce banka své peníze zpět rychleji.

Babiš narazil na svobodná média a občanskou společnost 
Co to všechno znamená? Z analýzy, kterou jsme zveřejnili v knize Žlutý baron, vyplývá, že dotace, daňové úlevy či investiční pobídky byly vždy stěžejní součástí tvorby zisku Agrofertu. Andrej Babiš nebudoval nové podniky (s výjimkou Preolu, který by ale nevznikl bez systému dotační mašinerie pro biopaliva první generace), naopak metodou nepřátelských převzetí nebo s pomocí politických konexí přebírá jiné podniky a firmy.

Do politiky vstoupil proto, že se začala hroutit politická hegemonie ODS a ČSSD, v nichž měl své lidi (mj. Jaroslava Faltýnka či Richarda Brabce), kteří se starali o jeho zájmy – o to, aby mu šly zákony a exekutiva na ruku. Inspirován Věcmi veřejnými zdokonalil marketingový model, kdy něco jiného vypráví lidem o svých politických motivech, a něco zcela jiného dělá. Začal ve velkém přihrávat příjmy svému podniku. A také díky vlastnímu mediálnímu impériu se mu to dařilo maskovat.

Zpočátku to vycházelo, připomeňme si, že za čtyři roky, které strávil na ministerstvu financí, se jmění Andreje Babiše podle časopisu Forbes zvýšilo o 48 miliard, neboli o miliardu měsíčně. Jenomže to, co původně vypadalo jako geniální plán, začalo narážet na občanskou společnost, nezávislá média, svobodné šíření informací a Evropskou unii. Ždímání veřejných rozpočtů, což byl základní byznysový model Agrofertu, se stává čím dál obtížnější s tím, jak je na ně díky všemožným snahám svobodných médií a občanské společnosti stále více vidět. 

Není to jistě jediný důvod současných problémů Agrofertu, ale podle expertů, kteří vidí do poměrů v podniku, s nimiž jsme mluvili, patří k nejpodstatnějším. Finanční problémy Agrofertu jsou tak paradoxním oceněním práce jeho odpůrců. 

Andreji Babišovi se navíc nepodařilo ovládnout stát v míře, aby jej mohl řídit zcela jako autokrat, a nezdá se, že by se mu to ještě mohlo podařit. Narazil na strop své popularity – podpora nemá proč růst a bude se naopak spíše už jen drolit. 

Babiš působí uštvaně, ve sporech s vrtošivým hradním pánem tahá za čím dál kratší konec. Přitom jeho nesporný, byť pochybný, talent Agrofert budovat jako predátorský a na veřejných rozpočtech parazitující kolos nyní firmě schází, vyčerpává ho politika, v níž ale z více důvodů prostě není tak úspěšný jako figury typu Orbána či Putina, v nichž se zhlíží. 

Babiš si prostě podle všeho ukousl příliš velké sousto, přecenil se. A zdá se tak, že konec jeho mediálně-politického projektu nemusí být daleko. Přesně řečeno dost možná se čeká už jen na moment, kdy se vůči němu objeví dostatečně silná věrohodná alternativa.

Zuzana Vlasatá, Deník Referendum

Dvě černé limuzíny BMW 7 zastavují před schodištěm do Národního technického muzea v Praze. Z jedné vystupuje usměvavý muž ve středním věku, z druhé mladší štíhlý chlapík v obleku, se strništěm a s o poznání vážnějším výrazem. Dvě generace průmyslovo-zbrojního kolosu, zakladatel a jeho nástupce. Otec Jaroslav a syn Michal Strnadovi mají už více než rok jasně oddělené pracovní role i denní program, dva vozy se dvěma osobními řidiči jsou tedy nutností.

Jaroslav Strnad, zakladatel skupiny Czechoslovak Group (CSG), do které dnes patří desítky firem včetně výrobců nákladních vozů Tatra a Avia, hodinek Prim či významného obchodníka a výrobce zbrojní techniky Excalibur Army, se v Praze dnes příliš nezdrží, neboť několik dní v týdnu úřaduje v Ostravě a okolí, kde se snaží zachránit zbytky někdejšího vítkovického impéria Jana Světlíka. Ostatně ani na společném focení se příliš nezdrží. Naproti tomu syn Michal, který před rokem po otci převzal vedení rozsáhlého holdingu včetně stoprocentního akciového podílu, se v pražské centrále pohybuje častěji.

Operace, nad kterou na trhu mnozí kroutí hlavou s tím, že jde pouze o účelový krok v rámci konkurenčního boje, z Michala Strnada udělala jednoznačně nejmladšího českého miliardáře, jehož majetek Forbes odhaduje na 6,7 miliardy korun. Hlasy z trhu hovoří o tom, že Jaroslavu Strnadovi údajně škodily nálepky muže s vazbami na Rusko, a tak se raději stáhl mimo skupinu. Oba muži však přeskupení rodinných sil přisuzují spíše přirozené generační výměně, přestože Jaroslavovi je pouhých 47 let.

„Skupina rostla velmi agresivně, úspěšně kupovala řadu firem. V bojích o zakázky ale šla často na hranu, která už pro mnohé byla nepřijatelná. Ale to není ani tak o Michalu Strnadovi nebo jeho otci, jako spíš o lidech kolem nich. To je alespoň moje zkušenost. Stejně tak vnímám generační výměnu spíše jako krok vynucený okolnostmi,“ říká dlouholetý šéf jedné z konkurenčních zbrojních firem, který ale nechtěl uvádět své jméno.

Na podobná tvrzení jsou Strnadovi zvyklí. Jejich velikost i zapojení ve státních zakázkách si o to vyloženě říkají. V minulosti měli například velmi vypjatý vztah s dalším významným zbrojním obchodníkem Omnipol, který patří rodině Richarda Hávy. Dnes už mezi oběma podniky prý panuje klid zbraní. Podobné spekulace nechávají Michala Strnada v klidu.

„Mám mladšího bratra, který studuje vysokou školu v zahraničí. A někdy si doma děláme legraci, že táta teď musí ve Vítkovicích vybudovat další skupinu, kterou předá jemu, aby mu to nebylo líto,“ odlehčí téma během focení Michal a zprvu nepřístupný výraz rychle vymění za šibalský úsměv.

V 26 letech se snaží si tíhu své pozice nepřipouštět, stejně jako přívlastek nejmladšího miliardáře. „Vždycky jsem bral, že je to rodinná firma, a vůbec jsem neřešil, jestli je podíl napsaný na mě, nebo na tátu. To, že se teď o mně více píše a jsem vidět, beru jako součást práce. Snažím se to moc neřešit,“ říká.

Ať už bylo motivací pro předání holdingu, zastřešujícího desítky firem v Česku a na Slovensku v mnohdy strategických odvětvích, cokoli, o bílém koni ve smyslu nastrčené figurky nemůže být řeč. Michal Strnad firmu řídí z pozice skupinového ředitele už čtvrtým rokem, v rodinném byznysu se pohybuje od 12 let a přes svoje mládí toho stihl už poměrně dost. „Od 12 let jsem prázdniny trávil ve skladu, kde dělala vedoucí moje babička.

Vstávalo se v pět ráno každý den. Když jsem byl starší, to už byl Excalibur, nakoukl jsem do obchodu, marketingu, IT až po samotnou výrobu. Táta mě začal brát na stále důležitější jednání. Zkušenosti jsem načerpával postupně a stále je načerpávám,“ popisuje.

Vedle toho už na gymnáziu rozjížděl vlastní byznys, s kamarády z Pardubic například provozovali opravnu autoskel. Později studoval VŠE a bakaláře má z České zemědělské univerzity. Na škole ho to ovšem příliš nebavilo. „Byla to taková nutnost, ale táhlo mě to spíš do byznysu. Kdybych se měl dnes rozhodovat, vysokou školu v Česku bych asi nestudoval, snad jedině v zahraničí,“ uvažuje.

V pozici výkonného šéfa holdingu s mnohamiliardovým obratem a několika tisíci zaměstnanců se ocitl, když mu bylo 22 let. Přiznává, že získat si respekt o generaci starších a zkušenějších kolegů bylo zprvu těžké.

„Táta už to dělat nechtěl, chvíli jsme tam měli externího člověka, ale i lidé z okolí nám říkali, že by to měl dělat někdo z rodiny. Aby zaměstnanci cítili, že je to pořád rodinná firma, že jsme u toho a že na skupinu dohlížíme. A tak do toho zasvětil mě. Já do té doby dělal obchod, takže jsem k tomu měl blízko. Hodně mi pomohli lidé z vedení, kteří skupinu budovali už s otcem. S nimi jsem musel navázat vztah a získat jejich důvěru,“ vzpomíná.

Jako hlava holdingu se svou pozici snaží udržet spíše na úrovni strategického řízení a supervize, do řízení jednotlivých firem se příliš nevměšuje.

„Snažím se věci učit, načítat, abych byl pro manažery firem rovnocenným partnerem. Ale v praxi je vedení firem maximálně autonomní, hlavní díl zodpovědnosti leží na ředitelích jednotlivých společností. My už pak spíše řídíme společné synergie a nějakou celkovou strategii skupiny. Když je ale vyloženě potřeba, řeším situaci v dané firmě detailně,“ popisuje manažer svou úlohu, zatímco s otcem pózuje u muzejní expozice věnované tradičním československým značkám skupiny CSG, jako je Tatra, Avia nebo Prim.

Oba muži mají viditelně přátelský vztah, navzájem si zkontrolují límečky u košile a zavtipkují o ubývajících vlasech. „Bohužel i v tomhle jdu asi v tátových stopách,“ ušklíbne se mladší z dvojice. Zvážní, až když se bavíme o právních parametrech předání společnosti, které proběhlo v loňském roce. Opravdu otec předal své životní dílo bez výhrad? A neponechal si žádnou páku, kdyby se mu třeba nelíbilo směřování skupiny pod synovým vedením? „Žádný právní mechanismus tam není, žádná tajná smlouva v trezoru. Jediné, co to koriguje, je morální odpovědnost. Máme hodně přátelský vztah, jsme spíše parťáci než otec se synem, což je dané i tím, že mě měl v 19 letech, máme k sobě blízko,“ popisuje Michal, zatímco jeho otec se loučí a svižným krokem míří ke služebnímu vozu, který ho veze na další pracovní štaci mimo Prahu.

„Pořád má autoritu, to je jasné. Ale po počáteční fázi, kdy měl tendence mi do toho mluvit, dnes už řeší hlavně svoje věci ve Vítkovicích. Zajímá se, jak se máme, někdy pomůže vztahově, když je potřeba, ale do řízení nezasahuje,“ naznačuje rozvržení rolí Michal Strnad, jenž skupinu řídí z pozice předsedy představenstva, zatímco otec si drží místo v dozorčí radě.

Skupina má za sebou celkově úspěšný, ale přece jen náročný rok. Pokles byznysu zastihl výrobce nákladních vozů Tatra, který je účetně součástí CSG teprve od loňska. Tržby jí klesly o bezmála dvě miliardy, na 3,8 miliardy korun. EBITDA skončila dokonce v minusu. 

„Měli jsme tam určité problémy s obchodem a manažerským řízením. To se podařilo vyřešit návratem pana ředitele Karáska. Ale firmu ovlivnily i další události, které nešlo předvídat,“ říká. Tatře se totiž posunuly některé zakázky z loňského roku. Zejména ty, kde zákazníkem byly státy a jejich armády. „Vypadla nám také velká zakázka do Saúdské Arábie. Ve vozech jsou totiž součástky ze zemí, jejichž úřady odmítly udělit na tento konkrétní typ exportní povolení. Kvůli vraždě saúdskoarabského novináře. To jsou věci, které náš byznys ovlivňují.“ Letošní čísla Tatry už ale podle něj vypadají lépe. „Máme kontrakty do konce roku, naopak se bavíme o zvyšování výroby, letošní rok zřejmě předčí naše očekávání,“ hodnotí kondici jedné z klíčových firem holdingu jeho šéf.

Pod jeho vedením se holding rozdělil na nové divize. Jedna – anglicky označovaná jako Land Systems – zastřešuje všechny společnosti v obranném průmyslu v čele s obchodníkem s bojovou technikou Excalibur Army. Druhá nově vzniklá divize je Aerospace, kam spadají například radarové systémy Eldis či společnosti na servis vrtulníků a letadel a výcvik pilotů pod European Air Services a Slovak Training Academy. Třetím je automotive, kam kromě tatrovek Strnadovi zařadili také Avii a výrobce brzdových systémů pro kolejová vozidla Dako. Poslední kategorií jsou „různé“, kam spadá třeba Elton hodinářská se značkou Prim či systém bezpečnostních schránek 24safe.

Výsledkem je, že souhrnné tržby firem, kde má Michal Strnad přímo či nepřímo podíl, loni přesáhly 23 miliard korun. Z toho konsolidovanou část pod skupinou CSG tvoří odhadovaný obrat přesahující 11 miliard. EBITDA zisk CSG by se přiblížil dvěma miliardám korun. Vedle toho ale rostou také dluhy. Jen v dluhopisech má CSG necelé dvě miliardy korun, další miliardy má skupina napůjčované v provozních a akvizičních úvěrech.

„Máme to pod kontrolou. Samy dluhopisy nám přikazují dodržovat velmi přísnou úroveň zadlužení, kterou s rezervou plníme. Dáváme si na to pozor. Po loňském roce, který jsme si hodně odmakali, vypadá ten letošní výborně. Máme velké zakázky, řadu věcí na dofakturaci. Dotahujeme projekty, které se rozbíhaly třeba v roce 2017,“ glosuje situaci firmy.

Ačkoli i on očekává na trhu mírnější ekonomické zpomalení, vážnějších dopadů na podnikání Czechoslovak Group se neobává, neboť nejdůležitější projekty skupiny z oblasti obranného průmyslu ekonomický cyklus příliš neovlivňuje.

Firma má za sebou po letech akviziční vlny klidnější období. Aktuálně chce její šéf a majitel v jedné osobě investovat spíše do stávajících firem a jejich produktů. „Už rok a půl skupinu stabilizujeme a peníze, které vyděláme, chci investovat zejména do lidí a produktů. Maximálně přikupovat menší firmy, které logicky doplní naše portfolio,“ vysvětluje. 

Naopak se na trhu hovoří o tom, že některé z velkých firem CSG mohou být v budoucnu na prodej. Nejčastěji je zmiňován Kovosvit MAS, výrobce velkých obráběcích strojů. „Na úrovni skupiny se bavíme o tom, které společnosti budeme dlouhodobě rozvíjet a které se už nehodí do našeho mixu. Ale žádné rozhodnutí zatím nepadlo,“ odmítá spekulovat muž, který se zároveň musel vypořádat s politickým rozměrem rodinného byznysu, do něhož vstupuje geopolitika, lobbing na nejvyšší úrovni i tvrdý konkurenční boj.

„Asi to není jako převzít po otci pekárnu. Na druhou stranu se v tomto oboru pohybuju odmalička, mám ten obor rád, práce mě hrozně baví a to je základ. A navíc mám kolem sebe zkušenější kabrňáky, kteří mi pomáhají.“ Zatímco Jaroslav Strnad svého času odrážel nálepku podnikatele s vazbami na Kreml, obzvláště v souvislosti se svým slovenským společníkem s ruskými kořeny Alexejem Beljajevem a faktem, že původním obchodním artiklem byla zejména modernizovaná sovětská technika, současné rozprostření byznysu naznačuje, že Strnadovi našli nové spojence zejména v amerických kruzích.

Obchod se sovětskou technikou podle Michala Strnada totiž není překážkou pro obchodní vazby na Západ, a už vůbec to nevypovídá nic o napojení skupiny na Rusko. „Významnými odběrateli této techniky byly Nigérie či Irák. Loni jsme dodávali také na Ukrajinu. Původem sovětskou techniku používají i spojenci USA, proto se o toto portfolio zajímají i Američané. Východní techniku díky CSG nemusí dodávat Rusko, ale výrobce ze státu NATO,“ vysvětluje mladý zbrojař.

Kromě aliance s americkým zbrojařským gigantem General Dynamics, jejímž výsledkem je třeba licenční výroba obrněnců Pandur, jde například o čerstvou spolupráci s americkou zbrojní společností Raytheon. „Aktuálně investujeme hodně peněz a energie do divize Aerospace, zejména do výcvikových center pro piloty. Máme v Košicích společnost Slovak Training Academy, kde ve spolupráci s Raytheonem cvičíme piloty na nejrůznějších typech vrtulníků. Většinou jde o Afghánce. Máme vlastní velkou vrtulníkovou letku. Jsme také jediná soukromá firma v Evropě, která vlastní civilní verzi slavného vrtulníku UH-60 Black Hawk,“ vypichuje zajímavost v podobě ikonického stroje, který si zahrál ústřední roli ve filmu o bitvě v somálském Mogadišu Black Hawk Down.

Pavel. P. Novotný, Forbes