Slatiňany/Škrovád – V životě optimisty Tomáše Velendorfa prý hraje velkou roli náhoda. Stejně tomu bylo i v případě realizace Baru Kůlna ve Škrovádě, který provozuje již několik let, jeho práce ho stále naplňuje a přistupuje k ní s pokorou. Ani ve snu by ho prý nenapadlo, že by si sem v tak hojném počtu našli lidé cestu a jezdili dokonce z různých koutů světa. Bavili jsme se o svobodě, politice i společnosti. Hlavně mu vadí představa, že by část hlasitě se projevujících jedinců svými nesmyslnými požadavky vrhalo stín na celou komunitu a rozdělovalo tím společnost.

[[img:chrn_fullwidth:21537:Tomáš Velendorf za barem.  Foto: Chrudimské noviny]] 

Říká o sobě, že je pravičák se sociálním cítěním. „Ani tu hospodu bych asi neměl mít,“ přehání s úsměvem a přidává přirovnání, že za ubytované hosty trpí, když jim nevyjde počasí podle jejich představ. A v tom bude asi klíč k úspěchu jeho podnikání a spokojení hosté mu dodávají vzpruhu do práce do dalších let. Kdysi řekl, že rád slouží lidem, a je to stále pravda. Ke svojí práci přistupuje s pokorou.

Kůlna je pro něj také místem, odkud pochází. Přímo na základech dnešního Baru Kůlna totiž stával dům jeho prarodičů. V devatenáctém století ho postavili jejich rodiče. Půdorysy původního domu se zachovaly a fasáda je dokonce pokryta původním kvalitním pískovcovým kamenem ze škrovádského lomu. Vzpomínky z dětství jsou stále jako živé. Dříve se tu procházela po dvorku mlsná koza nebo běhaly slepice. „A teď tu najednou sedí na stejném místě někdo z Vídně a pije espreso a vysvětlujeme mu kudy tudy na Chlum,“ říká Tomáš Velendorf o rozmanitosti života.

[[gal:21556]]

NEJVÍCE HO OVLIVNILA REVOLUCE

Ve Škrovádě žil do svých šesti let, než se s rodiči odstěhovali do Chrudimi, kde vystudoval hotelovku. Po vojně pracoval v Chrudimi jako číšník. Revoluce pro něj byla důležitým odrazovým můstkem. „My jsme si mysleli, že to, v čem žijeme, je prostě dané a že se to nemůže změnit,“ říká a vzpomíná, že od pátku 17. listopadu 1989 měl zrovna až do neděle směnu. Když šel v pondělí koupit babičce v trafice Svobodné slovo, nestačil se divit. „Myslel jsem, že se člověk jako obvykle zase dozví něco o protisocialistických živlech. Ale bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem si v novinách přečetl pravdu, a byl to neuvěřitelný pocit,“ vypravuje.

[[img:chrn_fullwidth:21535:Tomáš Velendorf.  Foto: Chrudimské noviny]]

ZKUŠENOSTI Z RAKOUSKA MU OTEVŘELY OČI

Euforii z porevoluční doby zažil ještě v Rakousku, kdy stačilo říct slova jako Havel, Praha nebo Bratislava a od lidí se dostavovalo nadšené přijetí. Potom si přečetl jeden inzerát a objevil se náhle v Tyrolsku, kde ho k jeho překvapení šéfová hotelu Iris okamžitě přátelsky přijala. Pracoval tam čtyři roky a další čtyři v motorestu v Horním Rakousku, poblíž našich hranic. Přiznává, že nebýt jeho zahraničních zkušeností, nemá asi oči tak otevřené. „Nějaký základ sice v sobě máte, ale tohle vás ještě posune. Bohužel, pořád v sobě máme zažitých těch 40 let komunismu, a to myšlení a uvažování se podle mě i dědí.“

Někdy se proto cítí být trochu cizincem i ve své rodné vísce. Všímá si věcí, které ostatní nepostřehnou. Před lety si někdo stěžoval na špatné rozhledové poměry na škrovádské návsi, a jak říká Tomáš Velendorf, nenašel se nikdo, kdo by dotyčnému řekl, že pokud není schopný vyjet s autem na náves, neměl by mít ani řidičák. „Naopak. Udělal se projekt a dnes tam máme za velké peníze již několik let dopravní hřiště s 25 značkami. Ale to jen takový střípek z mozaiky toho všeho současného šílenství,“ zmiňuje jednu absurditu, o které jsme i psali, a televize poté o případu natočila reportáž.

Před lety oslovil starostu Františka Pilného s nápadem, jak zlepšit dopravní situaci v Chrudimi, a dostalo se mu prý sice nadšené reakce, ale čas si na něj za celé čtyři roky nenašel. Když se vloni rekonstruovalo prostranství kolem Bídy, mohl prý při troše iniciativy ze strany města vzniknout například záliv se zastávkou, o kterém s ním mluvil už před čtyřmi lety. A cestující mohli přijet z Pardubic a pohodlně pokračovat třeba až na Větrník, ale nestalo se tak. „Prostě vás to štve, protože tu nemůžeme žít jak Saxana, dalších tři sta let, po škole, abychom se dočkali nápravy,“ uzavírá Tomáš Velendorf.

[[img:chrn_fullwidth:21558:Vánoční atmosféra panuje i v Baru Kůlna.  Foto: Tomáš Velendorf]]

BLÁZNIVÝ SEN ZAČAL NA ŠKOLNÍM SRAZE

Když se vrátil zpátky do Čech, opět díky náhodě zakotvil v Praze. Mohl tak častěji navštěvovat i rodný Škrovád. Někdy v té době začal uvažovat, že je čas starý dům opravit, ale jak říká, jeho život je hlavně o náhodách.

V roce 2011 se konal v Chrudimi sraz ze základní školy po třiceti letech, potkal se na něm i se spolužákem z lavice, nyní architektem Karlem Thérem. „A někdy ve dvě hodiny ráno jsem mu ten nápad vykvákal,“ vypráví. Bylo to prý opravdu spontánní. „A Karel Thér se toho chytil, i když já jsem to bral ze začátku spíše jen jako takový bláznivý sen.“

BĚHEM STAVBY SE DĚLY NEUVĚŘITELNÉ VĚCI

Tomáš Velendorf nepředpokládal, jak bude příprava stavby a její realizace náročná. „Děly se tu neuvěřitelné věci. Stalo se třeba, že dokonce někdo začal mamince nadávat, co si to tu dovolujeme vůbec stavět,“ přiznává. „Jednu dobu jsem si až myslel, že to budeme muset zbourat, a nedokázal si představit, že bychom tu vůbec mohli žít,“ dodává. Někteří místní mu nemohli přijít na jméno, neznali ho a mysleli si, že si tam snad další developer staví malý panelák. Přitom se od začátku dělalo maximum pro to, aby stavba co nejvíce souzněla s okolní krajinou a s přírodou.

Nakonec se ale Kůlna dostavěla. Architektova rada, ať počká, až bude hotová i fasáda, se vyplatila. Když se obložila pískovcem a modřínem, následoval zlom a příval pozitivních ohlasů nad dokonalostí splynutí stavby s přírodou se od té doby nezastavil.

Je rád a cítí pokoru, že se vše podařilo zrealizovat. „Ze všeho nejvíce bych chtěl ze srdce poděkovat dvěma lidem. A to svému spolužákovi Karlovi Thérovi za jeho skvělý projekt,“ říká Tomáš Velendorf. „A za neuvěřitelnou podporu chci také moc poděkovat svojí mamince, za což jsem ji velice vděčný.“

[[img:chrn_fullwidth:21534:Tomáš Velendorf s maminkou před Barem Kůlna.  Foto: Chrudimské noviny]]

S COVIDEM PŘIŠLO VAROVÁNÍ

Po roce a půl po kolaudaci přišel covid. Když začaly restrikce a kontrola dodržování protiopatření, zásahy policie na základě anonymních telefonátů byly na denním pořádku a nevyhnuly se ani Kůlně. Policie byla vždy profesionální a slušná. Horší prý bylo vědomí, že někomu stálo za to, aby zvedl telefon a vyvolal nesmyslný zásah, který nezachraňoval životy, ale stál ve výsledku možná deseti tisíce korun. Výsledkem jednoho takového zásahu byly dokonce vystrašené děti a zlomená noha matky, která je běžela uklidnit. „Občas něco vidíte a vážně jenom kroutíte hlavou, kam jsme se to po těch třiceti letech dostali. V devadesátých letech byla neuvěřitelná svoboda a ochota se uskromnit,“ vzpomíná nostalgicky. „Ale svobodě se začaly postupně utahovat šrouby a lidé začínají zapomínat,“ vnímá vývoj po revoluci.

[[img:chrn_fullwidth:21536:Interiér Baru Kůlna.  Foto: Chrudimské noviny]]

PROSAZOVAT ABSURDITY ŠKODÍ CELÉ KOMUNITĚ

Podle Tomáše Velendorfa je absurdní, že někteří lidé si i po třiceti letech prosperity, svobody a demokracie pořád na něco stěžují. „Mnohdy si nevážíme toho, jak se ve skutečnosti máme,“ říká. Není to prý jen o malém dítěti, které je tak naučené od rodičů, že se nekompromisně dožaduje veganské horké čokolády, nebo o některých dospělých, kteří mají třeba dojem, že si s pivem a pokojem kupují vše, včetně vás.

„Někteří berou svobodu a prosperitu jako samozřejmost, co je automaticky na celý život a nemusí se pro to vůbec nic dělat, maximálně se otevře laptop, tam se něco nacvaká a tím se ta prosperita zajistí na další desetiletí,“ uvádí. A jak dodává: „Kvůli těm, co jsou mimo realitu a rádi by linkovali život druhým a nejvíce křičí, se to pak dostává do absolutních absurdit a šílenství. Jako třeba, když se například někdo domáhá uznání X pohlaví. Je to jen střípek z mozaiky celé minority a ve výsledku to všem jenom škodí,“ vysvětluje.

„Když vidím vlát duhovou vlajku vedle české vlajky na pirátském ministerstvu zahraničí, tak je mi trapně. A to říkám jako zástupce minority. Co se stalo v Bratislavě, je hrozné, ale psychopat se najde v každé době,“ říká. „To, ale neznamená, že celá společnost, nebo celé Slatiňany, po mě začnou střílet. Přijde mi to absurdní. Přeji si, aby se naše společnost trochu srovnala, nebyla tak rozpolcená, a život brala více s pokorou, humorem, a nadhledem.“

[[img:chrn_fullwidth:21555:Tomáš Velendorf.  Foto: Chrudimské noviny]]

Slatiňany/Škrovád – Škrovádské skály jsou dodnes tichým svědkem zajímavé historie. Při bližším zkoumání si můžeme představit, jak se zde kdysi těžil pískovec. Dokladem toho jsou stopy po úderech ve skále. Nejen o tom jsme si u příležitosti 4. ročníku Kamenosochání zajímavě povídali se zakladatelem Okrašlovacího spolku Škrovád Jaroslavem Korečkem, galeristou Lubošem Jelínkem a akademickým sochařem Janem Pospíšilem, ředitelem Hořického sochařského symposia a pedagogem Střední uměleckoprůmyslové školy sochařské a kamenické v Hořicích.

[[img:chrn_fullwidth:21338:Z vyhodnocení letošního kamenosochání.  Foto: Chrudimské noviny]]

Historie kamenického řemesla ve Škrovádě sahá daleko do minulosti. Psal se rok 1746, když do Škrovádu přesídlila rodina Zábranských, která před tím úspěšně provozovala huť i v České Lípě. Na pozvání knížete Auersperga si pronajali pozemky na pravém břehu Chrudimky. V té době ještě měl například svoji dílnu v Chrudimi vedle Pardubské fortny sochař Rohrbach.

[[img:chrn_fullwidth:21341:Momentka z Kamenosochání.  Foto: Chrudimské noviny]]

Jak to v době začátků těžby pískovce ve Škrovádě vypadalo, víme díky obrazům škrovádského malíře Jana Kokeše, který si zde také založil dílnu. Od břehů Chrudimky se odhadem mohl odtěžit až 20 metrů dlouhý pás skály. „Dříve to místo bylo bez stromů, jenom haldy písku a v tom se skrýval kámen,“ popisoval Jaroslav Koreček opodál vysoké kupy zarostlé trávou, ukrývající kámen, který se už nedal nijak využít.

[[img:chrn_fullwidth:21353:Akademický sochař Jan Pospíšil.  Foto: Luboš Jelínek]]

Mezi většími bloky pískovce chodili sochaři a vybírali si ty nejlepší kusy kamene pro sebe, podobně jako Michelangelo v Carraře. „Oblíbená velikost kamene byla 2 na 1 metr. Velké kameny byly většinou na tu lepší práci, na sochy, a další na stavební řemeslo, jako překlady, rámy oken, kladí na dveřích a podobně,“ jmenoval sochař Jan Pospíšil. „Menší už byly takzvané haklíky, ze kterých se stavěly domy, mosty, prostě stavební kámen,“ pokračoval. 

[[img:chrn_fullwidth:21346:Jaroslav Koreček, Jan Pospíšil a Luboš Jelínek.  Foto: Chrudimské noviny]]

„Škrovád má unikátní historickou expozici, o které ale nikdo nic moc neví. Těžil se tu špičkový kámen, který se hodně využíval právě i v Chrudimi. Živilo to tu spoustu lidí,“ dodal galerista Luboš Jelínek, díky kterému vzniklo v Chrudimi celosvětově oceněné Muzeum barokních soch. „Lepší tvrdší kámen byl na pravé straně a na levé straně se kámen používal ke stavebním účelům, další zajímavostí třeba je, že se v něm dají najít i zkamenělé fosílie.“

[[img:chrn_fullwidth:21350:Sochař Jan Pospíšil kreslí, jak se pískovec dobýval.  Foto: Chrudimské noviny]]

Na levém břehu Chrudimky, blízko dnešního škrovádského náměstíčka, se také usídlil první známý člen rodiny Korečků, kovář Jan. Jaroslav Koreček je jeden z posledních, který o kamenickém řemesle ve Škrovádě díky svým předkům něco ví. Kovář Jan Koreček ve Škrovádě pracoval většinou hluboko do noci. Po celodenní šichtě mu zdejší kameníci donesli svoje nástroje, než si šli do jedné ze zdejších třech hospůdek zanadávat na hořký život. V létě pracovali v lomu a v zimě například kopali lidem ve sklepích studny. O tom, že to byl život opravdu těžký, svědčily nejen jejich hrubé ruce, ale i plíce zanesené jemným prachem z křemičitého pískovce. Kameníci umírali na silikózu plic průměrně ve věku 35–40 let.

[[img:chrn_fullwidth:21339:Nejzapálenejší z účastníků, vnuk Jaroslava Korečka.  Foto: Chrudimské noviny]]

Prý bylo u kameníků zvykem, že popíjeli kořalku ve velkém, a to i během práce. A ti lepší z nich si prý nechávali vozit dokonce i šunku až z Vídně, jak se měli dobře. Jejich výplata byla sice slušná, ale zase ne tak velká, aby nebyli někteří schopni propít ji celou během jednoho týdne v hospodě. Dokazuje to kniha dlužníků škrovádské hospodské z doby první republiky, kterou donesl na letošní Kamenosochání ukázat jeden z místních rodáků.

[[img:chrn_fullwidth:21335:Ukázka výtvorů z letošního Kamenosochání.  Foto: Chrudimské noviny]]

„Těžba zdejšího pískovce skončila na přelomu století, okolo první světové války, kdy se začalo ve velkém betonovat, ale pak byly pokusy o obnovení za první republiky a taky na konci německé okupace,“ vyprávěl Jaroslav Koreček a zmínil, že šlo o objednávku na obrubníky pro dálnici. Od roku 1937 se ale těžba už neobnovila. Stopy po úderech po dobývání zdejšího pískovce od kameníků ale můžeme číst ve skále dodnes.

[[img:chrn_fullwidth:21347:Jan Pospíšil a Luboš Jelínek.  Foto: Chrudimské noviny]]

Každá malá rýha znamená minimálně tři údery kladivem. „Trasologie je stopa v kameni po nástroji a ta naznačuje, jak zdejší způsob těžby probíhal,“ vysvětloval akademický sochař Jan Pospíšil. „Pokud se budeme bavit třeba o barokních sochách, dá se i poznat, jak sochař do kamene sekal, jaké nářadí používal. To vše se z toho dá vyčíst. Škrovádský lom je i v tomhle ohledu opravdová rarita, jak parádně je to trasování vidět,“ hodnotil s nadšením.

[[img:chrn_fullwidth:21348:Jan Pospíšil ukazuje postoj kameníka při práci.  Foto: Chrudimské noviny]]

Kameník si prý údery opracoval takzvanou lavici z kamene nejdříve tak, že mohl stát v zákopu neboli sýkoře. „To jsou hovorové výrazy určitých skupin kameníků, každý kraj to měl ale trošku jinak,“ vysvětloval Jan Pospíšil. Kámen se odlamoval přirozeným způsobem zatloukáním klínů v místech, kde sedimenty utvořily v kameni přírodní pukliny. Páčením pomocí sochorů a břeven bylo možné tímto způsobem přirozeně odlamovat celé bloky.

[[img:chrn_fullwidth:21343:Jaroslav Koreček.  Foto: Chrudimské noviny]]

Aby nebylo na kamenickou minulost Škrovádu zapomenuto, založil Jaroslav Koreček před několika lety Okrašlovací spolek Škrovád a spolu s akademickým sochařem Janem Pospíšilem od roku 2019 rozšiřují povědomí veřejnosti o zaniklém kamenickém řemesle právě formou každoročního Kamenosochání i pro ty nejmenší. Je to takový vhodný předstupeň třeba k pozdějšímu studiu na odborné škole. Letošní ročník proběhl úspěšně i přes nepřízeň počasí. Děti si vyzkoušely, jakou práci dá vytvořit sochu z kamene, a odnesly si domů nejen nezapomenutelné zážitky, ale i vlastní vydařené výtvory.

[[img:chrn_fullwidth:21336:Z Kamenosochání nikdo neodešel s prázdnou.  Foto: Chrudimské noviny]]

Sochař Jan Pospíšil rozptýlil pochyby starších zájemců o sochařské umění o kamenickém řemesle, když účastníkům Kamenosochání prozradil, kolik let je v současnosti nejstarší studentce hořické umělecké školy. Pokud je tento obor vaše srdcová záležitost, neváhejte a jděte za štěstím. Den otevřených dveří se na škole v Hořicích koná 12. a 19. listopadu od 9 do 16 hodin.

Slatiňany/Škrovád – Až budete mít cestu přes Škrovád, ať neminete aktuální výstavu v přírodě. Škrovádské zastavení u textů k zamyšlení, které napsala Jaroslava Hošková a její kamarádka Zdena Řehořová k nim namalovala doprovodné obrázky, chce srozumitelným způsobem přiblížit dnešnímu člověku podstatu velikonočního poselství.

[[img:chrn_fullwidth:20236:Jednotlivá zastavení jsou citlivě umístěna na kmenech stromů.  Foto: Chrudimské noviny]]

Cesta vede přírodou, oblíbeným sadem, mezi starými ovocnými stromy a končí symbolicky na Vrchlického návrší, u sloupu s obrázkem Panenky Marie, který tam kdysi umístili Auerspergové. Čtrnáct krátkých zastavení, i když má samo o sobě spoustu významů a výkladů, chce připomenout lidem hodnoty, které jsou společné všem, bez ohledu na to, jestli chodí do kostela, nebo ne. Nikde v okolí žádná křížová cesta není, a tak vzešla myšlenka přiblížit v tento čas největší křesťanské svátky v roce srozumitelně i nevěřícím. „Aby měly význam i pro jejich život,“ jak říká Jaroslava Hošková. Svůj nápad uskutečnila 28. března. Filozoficky laděné texty doprovodila obrázky v podobě jednoduchých maleb její věřící kamarádka Zdena Řehořová.

[[img:chrn_fullwidth:20238:Křížová cesta končí symbolicky na Vrchlického návrší.  Foto: Chrudimské noviny]]

Hlavní myšlenkou bylo přiblížit podstatu velikonočních svátků srozumitelným způsobem dnešnímu člověku. „Křížová cesta je poselstvím pro lidi,“ říká Jaroslava. „Jsem normální občan, nejsem členem žádné církve,“ vysvětluje. „Texty vycházejí z toho, co pro mě osobně znamenají jednotlivá zastavení,“ říká a přiznává, že měla trému, jak tento počin lidi přijmou, ale cítila, že to má udělat. „Vůbec jsem nevěděla, jaký to bude mít ohlas, ale lidi, co tam chodí, říkají, že je to fajn a že je to k tomu zamyšlení vede,“ říká. „Je potřeba to poselství nějak sdělit a přiblížit dnešnímu člověku. Myslím si hlavně, že v tomhle světě, teď, s tím vším, co se děje okolo, nabývají tyto hodnoty na čím dál tím větší důležitosti,“ dodává.

Výstava v přírodě se symbolickými čtrnácti zastaveními z křížové cesty potrvá až do konce května.

O Květné neděli jsem se již zmínil. Také se jí říká Smrtná. Vynáší se Morana. Někde se jí říká Mařena. Moréna, Smrtka, Smrtholka. Je to původně pohanský zvyk. Vynášení zlé zimy a vítání jara. Ve Škrovádu se Moréna vynášela již několikrát. Slaměnou figuru děti dozdobí a na krk dostane korále z vyfouknutých vajíček. Tentokrát byly dvě. Jak se česky říká: sichr je sichr. Velká se spálila na ohni. Malou děti hodily do Chrudimky. Když odplouvala, provázela ji říkanka. Moranu neseme s velkým nosem, do vody ji dáme, jaro přivítáme.   

[[gal:20262]]

Na ohništi jsme zkoušeli upéci vdolky. No spíše placičky z hladké mouky. Moc se nepovedly. Pečení také ne. Z jedné strany se pálily, z druhé byly nedopečené. Máme se stále od našich předků co učit. Třeba to budeme někdy v budoucnu potřebovat.

Za chladného počasí jsme se alespoň u ohně ohřáli. Po úklidu břehů Chrudimky, který Moraně předcházel, to bylo příjemné. Tentokrát vše profesionálně zdokumentovala paní Vincenciová, za což jí Okrašlovací spolek Škrovád moc děkuje...

Udělat si odpolední procházku s dětmi a pejskem není problém. A kdo to 23. prosince udělal, zazpíval si ve Škovádu společně koledy. Každoročně pořádá Okrašlovací spolek Předvánoční zpívání ve skalách. Marek Jirovský připraví pro jistotu texty a skupina muzikantů kolem něho strhne ostatní. I největší bručouni za chviličku ostych překonají. Maminy se rády pochlubí cukrovím, které napekly na vánoce. To ocení hlavně dětí. Zatím k němu měly vstup zakázán. A nakonec si většina došla pro skautské světélko ve Slatiňanech.

[[img:chrn_fullwidth:19515:Ve škrovádských skalách se tento rok sešlo na tři desítky rodičů s dětmi]]

Bylo trochu mlhavé sobotní dopoledne. Po večerním dešti všude mokro. Ještě, že jsme večer natáhli šapitó před loděnici. Pracovní prostor tak zůstal suchý.

V deset hodin jsme byli před loděnicí čtyři muži ve skalách a černý Labrador Ben. Galerista a sponzor Luboš Jelínek, který měl celou akci zahájit. Mistr Jan Pospíšil, který vede Mezinárodní symposium v Hořicích. Ve Škrovádě  k odbornému vedení  navíc zajišťuje nářadí a materiál. Petr Melen, badatel, který se zabývá kamennými artefakty. Dočetl se o akci Okrašlovacího spolku a vážil sem cestu od hory Říp. V duchu jsem si říkal, jaké štěstí, že jsem pozval na zahájení pana starostu Ivana Jeníka loni. Vypadalo, že se to nesejde.

[[img:chrn_fullwidth:19099:Pořadatelé pro malé sochaře přpravili i mokrou variantu]]

V tu chvílí se začali vynořovat první postavičky. O půl jedenácté pan galerista chrudimské Galerie Art,  III. Dětské sochání ve škrovádských skalách zahájil. V polední přestávce si účastníci opekli špekáčky. Díky sluníčku, kterému se podařilo prorazit mraky, pokračovali účastníci do pozdních odpoledních hodin. Pokud se vše podaří, budou jejich práce umístěny u obnovené studánky. 

[[img:chrn_fullwidth:19120:Ve Škrovádě se sešlo devět mladých sochařů]]

[[gal:19122]]

Okrašlovací spolek Škrovád a Galerie Art Chrudim pořádají Dětské sochání ve škrovádských skalách. Povede ho jako v předcházejících ročnících akademický sochař Jan Pospíšil, který organizuje Hořické sochařské symposium. 

 [[img:chrn_fullwidth:19023:Další ročník škrovádského sochání je přede dveřmi]]

Letošní téma je „Voda a život okolo ní“. Proto si účastníci přinesou připravené návrhy a mistr sochař je s nimi probere a poradí. Slavnostní zahájení bude v sobotu 16. října v 10 hodin u loděnice panem galeristou Jelínkem. Dokončené práce účastníků, budou umístěny u obnovené studánky.

Pořadatelé srdečně zvou rodiče s dětmi a vzkazují, že vše včetně nářadí je zajištěno.

Informace na telefonu 739 350 354 .

Kdo něco někdy organizoval, tak mi možná dá za pravdu. Dát dohromady tři osobnosti ve stejný čas je umění. Zažil to i Okrašlovací spolek Škrovád, který pozval děti do škrovádských skal. Společné sochání dětí i rodičů se již stalo tradicí. A že si to Škrovád se slavnými kamenickými dějinami zaslouží, je každému jasné.

V sobotu, 10. října v deset hodin zahájil slatiňanský pan starosta Jeník dětský kamenický workshop. Paní Zuzana, potomek slavného rodu Zábranských, vyhlášených kameníků, představila historii svého rodu a během výkladu se dokonce podařilo doplnit některé rodové větve. Poté se dali všichni do práce. Letošní zadání znělo: domovní znamení. Někdo si přinesl návrh ke konzultaci s mistrem, někdo se pustil do díla naostro, spíše natvrdo.

[[img:chrn_fullwidth:16581:Na sochaření se používají různé sekáče, špičáky a sochařská palička. Kresba: Jaroslav Koreček]]

Vše vedl akademický sochař Jan Pospíšil, který mimo jiné organizuje Hořické mezinárodní sochařské symposium. Například vybírá umělce z Japonska, pro které jsou Hořice prestižní záležitostí. Ten zajistil i potřebné nářadí a materiál.

Těsně před vyhlášeným termínem se ve Škovádě zčásti vypařil připravený kámen. Většinou z vesmíru padají kameny na zem, ve Škrovádu je to naopak.

Odpoledne se úspěšně podařilo panu galeristovi z chrudimské Galerie Art rozdělat oheň. Navázal tím na své skautské léta. A také byl na svůj výkon patřičně hrdý. Bez podpory města a galerie by spolek celou akci nezrealizoval. Po opečení špekáčků došla sv. Petru trpělivost a vytrvalý déšť vše ukončil.

V neděli slunce opět svítilo a mohlo se pokračovat. Těsně před polednem zazněla siréna. Nebyla to ta středeční zkouška sirén, ale neobvyklý druh zvonku na kole pana galeristy. Každopádně to byl signál k ukončení celého uměleckého snažení. Vše bylo zdokumentováno, diplomy rozdány. Nezbývá než poděkovat sv. Petru, který tentokrát držel nad mladými umělci ochrannou ruku.

Co říci závěrem? Když někdy přiložíš ruku na opracovaný kámen, zvedni oči vzhůru ke klenbě nad sebou. Buď pokorný k práci předků. Kamenická dřina přečkala věky. Ti, kteří byli v sobotu a v neděli na setkání ve Škrovádu, to jistě potvrdí.

[[gal:16630]]

Chrudim/Škrovád – Tradiční sochařský workshop pro děti, tento rok pod názvem Hledáme nového Michelangela, se uskuteční příští sobotu a neděli (10. a 11. 9.) ve škrovádských skalách.

Místní malíř Jaroslav Koreček z Okrašlovacího spolku Škrovád a hořický sochař Jan Pospíšil vytvoří spolu s dětmi několik drobných pískovcových plastik. 

Tento rok pořadatelé připravili pro mladé zájemce téma „domovní znamení“. Pod vedením zkušeného sochaře si mladí adepti sochařského umění zkusí vytvořit dle vlastního návrhu plastiku domovního symbolu, tak jak je známe ze starých městských domů.

Každý z účastníků si přinese na workshop vlastní návrh, který potom za pomoci přítomného sochaře a možná i rodičů zkusí vysekat do připraveného pískovcového kamene.

[[img:chrn_fullwidth:16524:Již tuto sobotu ...]]

Přihlášky: Jaroslav Koreček, Škrovád 83, tel.: 739 350 354

Sochařská dílna začne v sobotu 10. října 2020 ve škrovádských skalách u vodácké loděnice. 

Pracovat se bude do odpoledne a svá sochařská díla děti dokončí v neděli 11. září.

Pořadatelé zajišťují veškeré potřebné nářadí a občerstvení (buřty) u táboráku.

Místo: vodácká loděnice ve škrovádských skalách (kousek od Baru Kůlna)

Čas: sobota 10. září – neděle 11. září vždy od 10.00

Pořadatel: Okrašlovací spolek Škrovád za podpory Města Slatiňany a Galerie ART Chrudim

Veškerá hygienická pravidla během akce budou pořadateli zajištěna.

Na škrovádské návsi stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Naproti němu je mnohem mladší pomník padlým ve světové válce. K nim se přiřadily oběti z války druhé. Na tak malou obec to je úctyhodný počet. Když vyjdete malý kopeček podél pomníku, před vámi se bude krčit sochařská dílna malíře a sochaře Jana Kokeše, autora chrudimské divadelní opony.

Vraťme se zpět pod škrovádskou lípu. V letošním roce je vyhlášena památným stromem. Dále pokračujme po pravém břehu Chrudimky do škrovádských skal. Za posledními domy začínají horolezecké stěny, pozůstatek kamenické činnosti. Ta stojí za samostatný příspěvek. Mineme penzion „Kůlna“ a před námi se ukáže mlýn Skály, pečlivě udržovaný posledním z bratrů Malinovských. Nad ním se zaleskne hladina rybníku. Původně sahal až k mostu přes náhon a po zavezení na místě vznikla louka. V současnosti tam je zahrádkářská osada.

Budeme pokračovat podél náhonu. Hned na začátku stojí za povšimnutí levobřežní přepad. Hned za ním začíná druhá zahrádkářská osada. Když dojdeme ke stavidlům, pokochejte se šikmým jezem a chviličku poslouchejte jeho šumivý hlas. Za větší vody býval zpestřením vodákům – při špatném najetí si mnozí zaplavali. Nad ním se tyčí vysoká skála a na ní chaty.

V těchto místech se uvažovalo o hrázi retenční nádrže přehrady v Křižanovicích. Nakonec dostal přednost Práčov. Říkalo se, že to stálo mlynáře ze Skal hodně přesvědčování pana projektanta. Jez zdvihl hladinu až ke koupadlu na Borku.

Uhneme se vlevo a po chvilce dojdeme k šestiboké prachárně. Patřila k dolům v Lukavici. Pod ní procházela stará císařská cesta. Před námi se otevře pohled na Kunčí, kam se vydáme. Přejdeme silnici vedoucí do Žďáru nad Sázavou. Zanedlouho dojdeme k Návesnímu rybníku. Projdeme kolem pomníku padlých ve světové válce. I zde si vybrala velkou daň. Na konci návsi uvidíme hladinu rybníka, lemovanou štíhlými topoly. Za stavidlem stojí rybářská bouda s velkou terasou, která láká k příjemnému posezení. Jistě mi dáte za pravdu, že při pohledu na rybník se vám vybaví nějaký jihočeský motiv.

Na panelu jsou informace o Náveském rybníku a Mazánku, ke kterému následně dojdete. Přes jeho hráz vedla přímá cesta od  školy ve Slatiňanech do Lukavice. Opět přejdeme sinici a vpravo se nám otevře pohled na Slatiňany a za ním se již tyčí věže kostela Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi.

A nakonec se můžeme vydat vlevo, kdy hlubokým úvozem dojdeme k náhonu na cestu, kterou jsme již šli. Nebo projdeme rovně kolem bývalých hlubokých lomů zpět do Škrovádu.