Kdo něco někdy organizoval, tak mi možná dá za pravdu. Dát dohromady tři osobnosti ve stejný čas je umění. Zažil to i Okrašlovací spolek Škrovád, který pozval děti do škrovádských skal. Společné sochání dětí i rodičů se již stalo tradicí. A že si to Škrovád se slavnými kamenickými dějinami zaslouží, je každému jasné.

V sobotu, 10. října v deset hodin zahájil slatiňanský pan starosta Jeník dětský kamenický workshop. Paní Zuzana, potomek slavného rodu Zábranských, vyhlášených kameníků, představila historii svého rodu a během výkladu se dokonce podařilo doplnit některé rodové větve. Poté se dali všichni do práce. Letošní zadání znělo: domovní znamení. Někdo si přinesl návrh ke konzultaci s mistrem, někdo se pustil do díla naostro, spíše natvrdo.

[[img:chrn_fullwidth:16581:Na sochaření se používají různé sekáče, špičáky a sochařská palička. Kresba: Jaroslav Koreček]]

Vše vedl akademický sochař Jan Pospíšil, který mimo jiné organizuje Hořické mezinárodní sochařské symposium. Například vybírá umělce z Japonska, pro které jsou Hořice prestižní záležitostí. Ten zajistil i potřebné nářadí a materiál.

Těsně před vyhlášeným termínem se ve Škovádě zčásti vypařil připravený kámen. Většinou z vesmíru padají kameny na zem, ve Škrovádu je to naopak.

Odpoledne se úspěšně podařilo panu galeristovi z chrudimské Galerie Art rozdělat oheň. Navázal tím na své skautské léta. A také byl na svůj výkon patřičně hrdý. Bez podpory města a galerie by spolek celou akci nezrealizoval. Po opečení špekáčků došla sv. Petru trpělivost a vytrvalý déšť vše ukončil.

V neděli slunce opět svítilo a mohlo se pokračovat. Těsně před polednem zazněla siréna. Nebyla to ta středeční zkouška sirén, ale neobvyklý druh zvonku na kole pana galeristy. Každopádně to byl signál k ukončení celého uměleckého snažení. Vše bylo zdokumentováno, diplomy rozdány. Nezbývá než poděkovat sv. Petru, který tentokrát držel nad mladými umělci ochrannou ruku.

Co říci závěrem? Když někdy přiložíš ruku na opracovaný kámen, zvedni oči vzhůru ke klenbě nad sebou. Buď pokorný k práci předků. Kamenická dřina přečkala věky. Ti, kteří byli v sobotu a v neděli na setkání ve Škrovádu, to jistě potvrdí.

[[gal:16630]]

Chrudim – Současná politická situace v České republice má mnoho kritiků. Hlavou, na niž se snáší kritika nejčastěji, je ta, jež patří ministerskému předsedovi Andreji Babišovi (ANO 2011). Lidem vadí mnohé – Babišova účast na komunistickém teroru v řadách StB, prapodivné dotační postupy, politický marketing. Kritizovat hlavu hnutí ANO 2011 prostřednictvím písně se rozhodli i tajemní a anonymní rapeři z Chrudimě.

Video, které vytvořili, zaznamenalo obrovský úspěch. Milion shlédnutí na nejrůznějších platformách a tisíce sdílení. Chrudimské noviny se autora videa rozhodly vyzpovídat. Odpovědi poskytl pod podmínkou zachování jeho identity v tajnosti.

Píseň se týká premiéra Babiše, proč právě jeho?

To byla spíš shoda náhod. Zalíbil se mi jeden beat a při jeho poslechu mě napadlo toto téma. Začal jsem rýmovat celkem vtipné věci a řekl jsem si, že tohle musím prostě napsat, protože jsem se sám i při té tvorbě nasmál. Určitě to bylo také o tom, že jsem se chtěl nějakým způsobem vyjádřit, jak se často používá termín ,,vypsat".

Vyjmenovává několik jeho nedostatků, který je, podle vás, nejhorší?

Mně osobně vadí ta arogance. Kdo nejde stejným směrem, toho přinejmenším urazí, přesně jako Milošek na hradě.

Čeho chcete svým dílem dosáhnout – otevřít další diskusi, demonstrace, jen pobavit, nebo něco docela jiného?

Jak už jsem psal v názvu písničky, tak slouží pro pobavení. Dle komentářů na sociálních sítích věřím, že se to povedlo. Ale často se objevovali komentáře: ,,Vtipné, ale vlastně smutné." Ono když si lidé uvědomili, že je to vlastně pravda, jaká je situace v této zemi, tak jim to přišlo k pláči. Na jednu stranu je to pro pobavení, na druhou pro uvědomění.

Překvapil vás úspěch, jaký vaše píseň má?

Na všech kanálech je za jeden týden přes milion shlédnutí, takže mě dosah mile překvapil. Hlavně z toho důvodu, že jsme to dělali na koleni. Bylo to všechno takový spontánní. Složil jsem text, zarapoval ho kamarádům, kterým se to moc líbilo. Ptali se mě: ,,Kdy natočíme klip?" A už to jelo, sehnal jsem k tomu potřebné věci. Vymaloval garáž a za pár dní jsme točili. Neskutečně jsme se u toho nasmáli a máme vzpomínku na celý život. Jak říká kamarád, ,,nejlepší věci vznikají punkově". Tím bych chtěl poděkovat všem, co se na natáčení podíleli, neboť každý přidal kousek do těsta, a proto se to video tak povedlo.

Dostali jste i reakce od nějakých politiků, veřejně známých osobností?

Z politiků, ani veřejně známých osobností se nikdo neozval, i když vím, že video viděli a nasmáli se u toho. Spousta přátel mi psala, poslal jsem to tomu a tomu, psal mi to a to. Byl to hroznej kolotoč, lidé to sdíleli všude.

Plánujete pokračovat?

Uvidíme, písní bych měl na dvě alba. Jsou ale odlišné, než píseň ,,Hříše ANO pana Hrabiše". Mám strach, aby si mě lidé nezaškatulkovali za politického rappera. To není můj směr.

Chrudim – Připomínat si slavné osobnosti, jež jsou svázané s minulostí, ale také se dny nedávno minulými v druhém největším městě Pardubického kraje lze různě. Od rozdávání v podstatě bezcenných ocenění „Osobnost města“, po pojmenování ulic a náměstí. Možností je samozřejmě více.

Ve vestibulu nové radnice na Resselově náměstí byly proto v minulých dnech odhaleny busty Přemysla Otakara II. a Elišky Rejčky. Odhalování bust se podle všeho pánům ve vedení města zalíbilo, plánují proto „realizaci“ další sochy. Na „Emiláku“, letním stadionu v ulici V Průhonech, by tak mohl nově hledět na sportovce a příchozí – kdo jiný než Emil Zátopek.

Stadion byl budován od 6. května 1951 a přes řadu problémů ho uvedli ne zcela hotový v roce 1954 do provozu, „pokřtěn“ byl jménem Emila Zátopka. Od 70. let se označování stadionu průběžně měnilo, například na Letní stadion AFK. Až v roce 1960 byla dokončena tribuna, následovaly ochozy a betonové stupně pro diváky, závěrečná kolaudace proběhla až v roce 1965.

Chrudim - Výstava, která spojuje i boří předsudky. Michal Cihlář a galerista Luboš Jelínek 26. září 2020 pobavili všechny bez ohledu na generaci vernisáží nové výstavy Sexshopy v Galerii Art Chrudim. Výstava je ke zhlédnutí do 4. listopadu. Michal Cihlář patří vedle Jana Híska nebo letos zesnulého Ivo Křena mezi nejúspěšnější české grafiky současnosti. Téma erotiky se objevuje v jeho díle od roku 1988. Cenu Vladimíra Boudníka za osobní přínos české moderní grafice obdržel v roce 2002.

[[img:chrn_fullwidth:16537: Michal Cihlář vystavuje v Galerii ART Chrudim.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Říká, že je pro něj nejdůležitější pocit svobody, a proto nemá rád svazující nálepky. Stačilo mu prý, že inicioval a založil medzilaborecké muzeum Andyho Warhola, nebo že v letech 1997 až 2006 vytvářel linorytem vizuální styl pražské ZOO: „Chtěl jsem Warholovo pop-artové dílo zviditelnit, protože mi vadilo, že ho komunisti vehementně zakazovali. Za pár let zase všichni povídali: ‚My vás známe ze zoo.‘ No ale, sakra, já měl už před zoo za sebou dvacetileté linorytové dílo! A nechci skončit jako Vinettou, který si chudák vyfasoval tuhle životní roli,“ uvedl. Jeho dílo je opravdu pestré: vytváří portréty, zátiší, pop-artové náměty, knižní a novinové ilustrace. Také fotografuje, dělá koláže, cestovní deníky. Inspiruje ho komiks, příroda, typografie...

Michal Cihlář si výstavu připravoval sám, jak je u něj zvykem. Malá tmavá galerijní místnost podle něj koresponduje s tématem, protože, jak řekl: „Je to dekadentní, tabuizované téma.“ Obsahuje linoryty, asambláže i fotografie. K Cihlářově dosud největší výstavě na téma sexshopů byl vydán v autorově grafické úpravě i obsáhlý katalog. Tímto se završilo jedno jeho tvůrčí období a jak grafik potvrdil, na nějaký čas zase téma erotiky opustí.

 [[img:chrn_fullwidth:16529: Na výstavě si každý našel to své. Bylo co obdivovat.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Odstín zakázané výstavy galeristu nadchnul

Propagace výstavy s tématem erotických pomůcek pro galerii neproběhla bez problémů. Galerista Luboš Jelínek se při vernisáži zmínil: „Mark Zuckerberg mi dnes napsal, že reklama na tuhle výstavu musí pryč, jinak přijdou penalty. To mě nadchlo, že jsme zakázaní,“ vtipně glosoval skutečnost, že facebooku se nezdálo první slovo v názvu vernisáže. A v legraci vyzval k podpoře výstavy pod novým mediálním názvem „…SHOPY“.  Po úvodní řeči dodal: „Nechceme unavovat řečmi o umění, ať se každý dívá.“

Co se ne/naučil ve škole

 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvoval Michal Cihlář v roce 1987. U pedagogů bylo tehdy nejdůležitější, aby to byli hlavně komunisti, pedagogické či tvůrčí nadání u nich bylo často zcela vedlejší. U jeho profesora v ateliéru knižní kultury a písma prý všechno „zamrzlo“ u Františka Muziky: „Musel jsem si najít svoji cestu úplně sám,“ říká. „Když mi profesor povídal: ,Michale, nedělejte ty linoryty, kazíte si oči,‘ - tak jsem hned věděl, že je na just dělat budu.“ A jak uvedl, mantinely tehdejší výuky mu prý nevadily, protože je dokázal překonávat: „Zatímco spousta lidí se o ně potluče, tak já nacházím i v jejich sevření svobodu a soustředěnost na neotřelá řešení,“ vysvětloval grafik období svého šestiletého studia.

[[img:chrn_fullwidth:16531:Růžová maska. Detail dvanácti barevného linorytu z jednoho kusu linolea.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Jeho doménou je linoryt

Jak řekl Michal Cihlář, bohužel už má nálepku, že je tvůrce moderního linorytu a uvedl věc na pravou míru: „Ale to je zavádějící, protože linorytové řemeslo já vnímám velice archaicky.“ Uvědomuje si, že je to celé víc o řemesle než o umění. S linorytem začal poprvé experimentovat na začátku 80. let, v době kdy mladé umělce tato technika spíše odrazovala: „Protože to měli příliš spojené s Lidovými školami umění,“ vysvětlil.

Technikou linorytu se, na rozdíl od litografie nebo sítotisku, zvládne kvalitně vytisknout pouze omezený počet tisků, třeba šedesát. Ale u Michala Cihláře je pravidlem, že on tiskne v nákladu maximálně kolem sedmi tisků: „Tisk linorytu je totiž velmi namáhavá práce, to není umělecká, ale dělnická profese. U celého procesu jsem sám, nemám žádné asistenty,“ řekl s nadsázkou. Jeho díla tak dostávají punc vzácnosti, všechno je přímo z jeho ruky a jak vysvětlil: „Sítotisk nebo suchou jehlu za vás může vytisknout tiskař, který má tiskařský stroj, vy jen schválíte náhled. Ale pro mě je práce s linorytem tak intimní věc, že bych nedopustil, aby za mě dílčí práce dělal někdo jiný.“

Malovat by prý grafik nemohl, protože by nevěděl, kdy je jeho dílo dokončené, a jak řekl: „U linorytu to vždycky poznám.“ Linorytu se totiž věnuje už čtyřicet let.

Tvůrčí proces přirovnává k výstupu na horu

Nad Růžovou maskou strávil podle svých slov nejvíce času. Je to dvanácti barevný linoryt z jednoho kusu linolea. Pracuje ručně, s tenkým rýtkem a hladítkem ze slonové kosti, na obyčejném psacím stole. Popsal, jak pět hotových tisků znamená pětihodinové přejíždění tiskařkou kostí po celé ploše papíru: „V těch pěti hodinách se nedá od práce odejít, protože barva zasychá. Osmibarevný linoryt v tomto nákladu znamená cca jen padesát hodin strávených tisknutím, protože s odrývanou plochou přirozeně ubývá i těch otiskovaných ploch.“

Na konci práce, když je mnohobarevný linoryt hotový, má pocit „jako kdyby vylezl na nějakou horu.“ Na začátku práce nikdy nemá jasno, z kolika barev nový linoryt bude: „Prostě ta grafika se vám začne v nějakém bodě vzpouzet a vy musíte dát najednou třeba o dvě barvy víc, aby to bylo tak, jak vy chcete. Je to všechno taková alchymie.“

Každý detail je pro něj důležitý 

I lesk tkaničky (například u Růžové masky) mu stojí za to, aby přidal o barvu navíc: „Tam, kde tkanička chytá odraz světla, je to světlejší a na to musíte namíchat další barvu. Pak to teprve vypadá realisticky.“ Práci s rydlem popsal následovně: „Stíny na tkaničce musíte vyrýt tak, aby to vizuálně fungovalo, hodně jemné vrypy vám nevyniknou, protože se při tisku zalijí barvou a hluboké by naopak nebyly věrohodné.“

 [[img:chrn_fullwidth:16527: Na vernisáži panovala uvolněná atmosféra.  Foto: Petra Vintrlíková]]

Zbožňuje, když mu lidé vidí do kuchyně

Jak řekl, jeho děda byl učitel, a po něm asi zdědil onu didaktičnost: „Já zbožňuji, že mi lidi vidí takzvaně do kuchyně.“ Proto vystavuje k výsledným dílům i jejich předlohy z časopisů, pracovní fotky nebo skicy: „U zátiší často vystavuji i vitrínky, kde opětovně zátiší z doličných předmětů sestavím, lidé mohou porovnávat předlohu i výsledek.“ Rád nechává diváka nakouknout, jak se dílo rodí, vedle výsledného linorytu klidně vystaví i pracovní fotokoláž, na které si testoval kompozici a která pak posloužila jako předloha: „Lidé se v galerii najednou umění tolik nebojí, vidí na vlastní oči, jak klopotně vzniká, poznají jeho historii a odnášejí si pocit, že něco podobného třeba taky mohou zkusit.“ Jde to podle jeho slov i bez „polibků múz.“

Zvláštní témata umožňují nový prožitek

K chrudimské výstavě Michal Cihlář vysvětlil, že to jsou všechno „sofistikované portréty banalit“ a „nejde prvoplánově o erotiku“. Prvoplánová není ani jeho grafika s pytlíkem od mléka z roku 1988, u které zažívají diváci pocity opravdové nostalgie. Práci na této grafice přirovnal autor se smíchem k portrétu obličeje člověka: „Prostě se tomu tématu věnuji tak, i když je to téma hodně divné, aby to fakt stálo za to. A najednou se díky tomu ta věc posune někam jinam,“ řekl. Už to podle jeho slov není banalita, je to přímo portrét banality: „A když si tohle uvědomíte, tak vám leží všechno u nohou, poněvadž takových věcí, které nic neznamenají, ale rozhodně stojí za to být zaznamenané, tak těch je všude spousta.“

Jak pracuje s divákovou myslí vysvětloval také. Použil přirovnání zátiší s melounem a jakékoliv jiné nezvyklé, banální věci: „Návštěvník galerie jde okolo, trošku ho to znejistí a možná se i vrátí. Neví, co si myslet. Kouká na to a najednou mu v hlavě začne něco drhnout, proč? Proč, když to ten grafik může normálně vyfotit, proč to dělá takhle namáhavě? A to je moje cesta k cíli, zanechat zážitek,“ řekl grafik. Považuje za intimní zážitek i samotný tvůrčí proces práce: „Cílem je, dostat se při práci do nějaké hladiny soustředění, kdy čas kolem plyne a jedinou intenzivní myšlenkou je užít si tu chvíli, kdy ruka tvoří. Všechno je najednou úžasně prožité...“ 

 [[img:chrn_fullwidth:16526: Michal Cihlář dokázal svým vyprávěním zaujmout všechny bez rozdílu věku.  Foto: Petra Vintrlíková]]

V čem vyniká nad ostatními

Michal Cihlář přiznává, že mnoho kolegů v jeho věku se věnuje linorytu, ale každý s jiným autorským přístupem: „Mnoho kolegů dělá brilantní tisky a jsou opravdu nezaměnitelní. Jsou mou tvůrčí inspirací, stejně jako Váchal. Já se z nich vyčleňuji snad jen tím, že mám asi nějaký dar většího nadhledu nad tématy." Hodně pracuje s ironií, sebeironií, s reklamou a vlastně i s bulvárem, což jsou všechno prvky pop-artu: „Proto na mé práce asi tak dobře reaguje širší veřejnost,“ myslí si.

V Tokiu výstava pobavila i babičky, v Olomouci byli prudérní

„Na vernisáži mé výstavy, která byla věnována BDSM tématům, jsem se díval s velkou láskou na takové dvě malé japonské babičky, které se při pohledu na mé grafiky chichotaly a různě si na ně ukazovaly prstem a vůbec se nestyděly. Ani náznak prudérnosti“, vzpomínal Michal Cihlář na zážitek z Japonska, země, která tato témata úplně jinak chápe.

V Olomouci do výloh galerie dali červené závěsy, na sklo výlohy sprejem nastříkali stylizovanou nahotinu podle originálního neonu z rakouského sexshopu. Když pak stáli po dokonalé výzdobě před výlohou na ulici, šel kolem nějaký tatínek s chlapečkem a povídal mu, ukazujíc smutně na výlohu: „A tady, tady bývala galerie," popisoval Michal Cihlář za hlasitého smíchu ostatních: „Udělali jsme to tedy opravdu poctivě, taky údajně do galerie nechodilo moc lidí, styděli se," podělil se grafik o svůj postřeh o mentalitě ze dvou různých zemí.

 [[img:chrn_fullwidth:16534: Na vernisáži se sešli lidé všech generací.  Foto: Petra Vintrlíková]]

S manželkou, výtvarnicí Veronikou Richterovou, chtěli založit muzeum PET lahví

Dnes mají doma přes tři tisíce různých PET lahví z asi sto osmi států: „My máme vizi, že uděláme jednou muzeum PET lahví, kde mimo naší sbírky budou i umělecká a designová díla z petu, pečlivě zmapovaná historie i fenomén PET lahve, i mnoho různých kuriozit,“ sdílel grafik zajímavý nápad s návštěvníky vernisáže. Díla i předměty z PET lahví prý vyhledávají a fotografují na všech svých cestách. Takové muzeum by, podle jeho slov, „oslovilo lidi napříč generacemi“: „Protože by to bylo patrně jediné muzeum svého druhu. Každý člověk má dnes s PET lahvemi vlastní zkušenosti a tím pádem by expozice mohla silně zasáhnout každého z nás,“ vysvětloval.

Umělkyně Veronika Richterová vytváří plastiky z PET lahví od roku 2004. Proslavila se i v zahraničí, jako iniciátorka a průkopnice těchto plastik: „A v tom máme vlastně dost společného, já jsem zase souhrou náhod často představovaný jako ten, kdo v Československu svým novým pohledem na linoryt pomohl k jeho renesanci.“

 [[img:chrn_fullwidth:16536:Michal Cihlář během rozhovoru po vernisáži Sexshopy v Galerii ART Chrudim. Foto: Petra Vintrlíková]]

Chrudim/Škrovád – Tradiční sochařský workshop pro děti, tento rok pod názvem Hledáme nového Michelangela, se uskuteční příští sobotu a neděli (10. a 11. 9.) ve škrovádských skalách.

Místní malíř Jaroslav Koreček z Okrašlovacího spolku Škrovád a hořický sochař Jan Pospíšil vytvoří spolu s dětmi několik drobných pískovcových plastik. 

Tento rok pořadatelé připravili pro mladé zájemce téma „domovní znamení“. Pod vedením zkušeného sochaře si mladí adepti sochařského umění zkusí vytvořit dle vlastního návrhu plastiku domovního symbolu, tak jak je známe ze starých městských domů.

Každý z účastníků si přinese na workshop vlastní návrh, který potom za pomoci přítomného sochaře a možná i rodičů zkusí vysekat do připraveného pískovcového kamene.

[[img:chrn_fullwidth:16524:Již tuto sobotu ...]]

Přihlášky: Jaroslav Koreček, Škrovád 83, tel.: 739 350 354

Sochařská dílna začne v sobotu 10. října 2020 ve škrovádských skalách u vodácké loděnice. 

Pracovat se bude do odpoledne a svá sochařská díla děti dokončí v neděli 11. září.

Pořadatelé zajišťují veškeré potřebné nářadí a občerstvení (buřty) u táboráku.

Místo: vodácká loděnice ve škrovádských skalách (kousek od Baru Kůlna)

Čas: sobota 10. září – neděle 11. září vždy od 10.00

Pořadatel: Okrašlovací spolek Škrovád za podpory Města Slatiňany a Galerie ART Chrudim

Veškerá hygienická pravidla během akce budou pořadateli zajištěna.

Chrudim – Testy u 22 zdravotníků chrudimského neurologického oddělení ukázaly 16 pozitivních výsledků. Personál byl testován z rozhodnutí krajské hygienické stanice v pátek 25. září. Oddělení je pro příjem nových pacientů uzavřeno, fungovat nebudou ani ambulance. Starosta města František Pilný (ANO 2011) se tuto zásadní informaci dozvěděl až z tisku.

Podezření na nákazu se na oddělení objevilo v úterý 22. září, kdy byla jako suspektní identifikována již hospitalizovaná pacientka. Oddělení je pro příjem nových pacientů uzavřeno, fungovat nebudou ani ambulance. Péče o hospitalizované neurologické pacienty je zajištěna, ostatní neurologičtí pacienti z Chrudimska budou směřováni na neurologické oddělení do Pardubic.

V úterý 22. září byla jako covid suspektní vyhodnocena jedna pacientka chrudimského neurologického oddělení, která do té doby nejevila žádné příznaky onemocnění covid-19. Nákaza se u ní prokázala následující den. Z rozhodnutí hygieny se poté testovali také pacienti, kteří s ní sdíleli pokoj. Jako pozitivní, byť bez zjevných příznaků onemocnění, se během následujících dnů ukázali ještě další tři. V pátek začalo také testování personálu. Z 22 zaměstnanců oddělení jich má negativní test pouze šest.

„Všichni pozitivně testovaní zdravotníci jsou tzv. bezpříznakovými pacienty a jsou v domácí izolaci. V tuto chvíli není možné říci, jak se nákaza na oddělení objevila. Veškerý personál je vybaven adekvátními ochrannými pomůckami a je pravidelně proškolován v jejich používání,“ řekl Miroslav Sirový, oblastní ředitel pro zdravotní služby Pardubické a Chrudimské nemocnice.

Neurologické oddělení je z výše uvedených důvodů uzavřeno a funguje v karanténním provozu. Pečuje pouze o již hospitalizované pacienty, kteří i nadále vyžadují lékařskou péči. Uzavřená je jak lůžková, tak ambulantní část. O pacienty, u nichž byla prokázána nákaza koronavirem, se stará pardubické infekční oddělení a interní oddělení Chrudimské nemocnice, kde se nachází vyčleněná izolační lůžka. Neurologičtí pacienti z Chrudimska jsou směrováni na pardubickou neurologii.

„Mrzí mě, že se tyto informace dozvídám z médií a ne přímo od kraje. Problém je, že ani nemocnice to nikde nezveřejní. Média nemusí informovat přesně, proto se vždy snažím ověřit informace přímo u zdroje. Na webových stránkách nemocnice nic, na fb nemocnice nic. Když budu mít neurologický problém, rozhodnu se jet přímo do nemocnice a tam narazím na zavřené dveře,“ ptá se starosta Pilný. Telefon na hejtmana Martina Netolického (ČSSD) tedy nejspíše nemá. Sám hejtman informace na svém facebooku sdílel v sobotu večer. 

Když jsem paní Marii Kyselové telefonovala kvůli rozhovoru, první její reakcí bylo ticho a poté se ze sluchátka ozvalo: „A myslíte, že to stojí za to?“ Jde opravdu o velice skromnou dámu, která žije v souladu s křesťanskými hodnotami ve Slatiňanech, uklízí v kostele, pěstuje pro ostatní jahody a v žilách jí koluje schmoranzovská krev.

Její pradědeček se jmenoval František Schmoranz (starší). Ona samotná je vnučkou jeho syna Jana. Ten zemřel, když jejímu otci Gustavovi byly teprve čtyři roky. Poručníkem se mu pak stal jeho strýc, Gustav Schmoranz, nejdéle působící ředitel Národního divadla v Praze. Spojení s rodem Schmoranzů měl na její život velký vliv. Ale abychom neopomenuli mateřskou linii, paní Kyselová (rozená Schmoranzová) byla rovněž dcerou Marie, rozené Boháčové, která pocházela ze Zaječic, a její sourozenci, bratr i sestra, se museli potýkat s jinými problémy: maminčin bratr Stanislav, který převzal hospodářství, byl označen za kulaka, stejně jako manžel jejich sestry, který si dokonce odseděl pár let v žaláři po vykonstruovaném procesu, zatímco celá rodina byla z výstavního statku ve Slatiňanech odstěhována do zpustlé vesnice Honbice.

„No, podívejte se, o mně přímo ne, ale o rodině jo,“ souhlasila s rozhovorem, a tak jsem nasedla do auta a jela do Slatiňan. Paní Kyselová má velice nabitý program v kalendáři, na svůj věk žije opravdu nezvykle bohatým společenským životem, takže jsem měla štěstí, že jsem nemusela s rozhovorem čekat další týden. Zastihla jsem ji zrovna mezi úklidem po malování, včera u ní byl na návštěvě syn s vnukem (má i vnučku) a odpoledne po našem rozhovoru ji čekala společenská oslava.

Mluvily jsme o aktuálním dění, o proslovu, který pronesl kaplan při žehnání dokončené stavby nové policejní stanice, nebo proč byla politicky nespolehlivá a nikde ji nechtěli zaměstnat, došla řeč i na její průvodcování na zámku nebo zkušenost s rakovinou, kterou před sedmnácti lety překonala.

[[img:chrn_fullwidth:16480:Marie Kyselová, rozená Schmoranzová, v zámeckém parku, Slatiňany. Foto: Petra Vintrlíková]]

Překvapuje vás, že je o rod Schmoranzů pořád takový zájem? Co říkáte na novou výstavu v chrudimském muzeu?

Nepřekvapuje, abych vám řekla pravdu. (úsměv) Výstava je velice zdařilá, to já jsem nic moc, snad jsem byla dobrý člověk, ale jako že bych udělala nějakou díru do světa, to jsem neudělala, to rozhodně ne. Byla jsem po tom devětaosmdesátým v Praze na setkání silničářů, kde jsem si vzala slovo a něco jim tam řekla, ale že bych se pustila třeba do politiky, moc mě ta politika nenadchla. To počáteční nadšení se hodně vytratilo. Myslím si, že náš národ ještě potřebuje tvrdé zkoušky, aby se změnil ve svém smýšlení. Jinak je to hodně: Měli jste se dobře, vždyť jste měli co jíst. To je pravda, co jíst bylo. Ale někdo ještě k tomu životu potřebuje, aby se taky mohl cítit svobodně. Což rozhodně předtím nebylo. Holt ti, co to tak necítí, už mají ten pocit té svobody poněkud otupělý. To je špatně, to je špatně.

V souvislosti s výstavou (Architekt a památkář František Schmoranz st. a rod Schmoranzů ze Slatiňan, pozn. red) vydali moc pěknou knihu. On se toho ujal Ivo Šulc, což je současný ředitel krajského archivu v Zámrsku. Netvořil to sám, podílel se na tom i Tomáš Kořínek, toho pamatuju ještě jako praktikujícího průvodce na zámku ve Slatiňanech.

Jak jste se vy dostala k průvodcovství na zámku?

Teď když vidím úroveň, která je tady, tak se stydím. Poněvadž, když jsme prováděli my, tak v tom bylo hodně takových těch spíš pravděpodobností, co se říkalo.

To právě lidi nejvíc zajímá, ne?

Ale nemůžete podléhat pokleslému vkusu, nemůžete. Má se mluvit pravda. Říkali jsme to, co nám řekl třeba tehdejší kastelán, a teď se ukazuje, že to nebyla vše úplně pravda, poněvadž on hodně asi dal na to, co se doslechnul, a ne na to, co vyplývalo z materiálů a listin.

A vy jste se představovala jako Schmoranzova pravnučka?

Ne!

Vy jste to tajila? To je škoda, ne?

Podívejte, škoda, to je úhel pohledu. V době, kdy jsem končila studia na základní škole, tak jsem vlastně kvůli tomu jménu nemohla jít dál studovat. Tak. A potom, já se nerada chlubím tím, co vykonali mí předci. Když já jsem v podstatě toho až tak moc nedosáhla.

Zabývá se dneska někdo z rodu Schmoranzů architekturou?

Architekturou už dneska přímo ne, ale od toho popraveného Zdeňka Schmoranze, za Němců v Plötzensee, ten měl syna Vladimíra, bohužel už je taky mrtvý, ale ten měl dva syny a jeden z nich měl stavitelskou průmyslovku a dělal ve stavebnictví, ale co přesně, to nevím, ale má dcerku Viktorii a ta dělá do loutkářství. A právě její pradědeček Zdeněk byl novinář mimo jiné, byl v čele tiskové kanceláře československé a taky psal divadelní loutkářské hry. Ale trošku mě na nich vadí (smích), že tady sem na hřbitov, k těm předkům, ke kterým se hlásí, málokdo přijede, to mně vadí.

(Přeběhla kolem černá veverka.) My v pečováku veverku máme, už je na nás zvyklá, normálně se i před námi opaluje na sluníčku.

A vy jste architektkou chtěla být.

Samozřejmě. Ale tehdejší politické poměry tomu učinily přítrž. Já k tomu byla svým otcem vychovávaná. Tatínek měl kancelář, byl živnostník a bývalý živnostníci házeli na svoje potomky punc zbytečných lidí. A tatínek vlastní živnost už po válce neměl a byl zaměstnán u pana rady Vitáčka. Jezdil po objektech a zjišťoval, jestli jsou schopni je po té válce opravit, nebo naopak je potřeba je zbořit.

Zkuste dnešní mladé generaci přiblížit, jak to probíhalo, že jste se nemohla po základní škole dostat, kam jste chtěla.

Jako dítě nebo dospívající jsem do toho příliš mnoho neviděla. Jenom vím, že když přijížděla na návštěvu jedna teta z Prahy, tak se o tom mluvilo a tatínek prostě se přes nějaké své známé dozvěděl, doslova a do písmene, že tenkrát tehdejší ministr Zdeněk Nejedlý jaksi řekl, že Schmoranzová ze Slatiňan nesmí dál pokračovat.

Schmoranzovi z Prahy se holt ztratili, takže ti studovat mohli. Tatínek mi to tenkrát možná trošku alibisticky vysvětloval, že s ohledem na maminku, která by tady na to zůstala sama (byla o deset let mladší), že by to nebylo úplně nejlepší. Maminka hodně dělala na polích u soukromníků a nebylo jí to započteno do důchodu. Což když někdo říká, jak to všechno bylo spravedlivé, nebylo. Není to pravda. Ale když se vás to přímo netýká, prostě nemáte s tím osobní zkušenosti, tak tomu nemusíte ani tolik věřit, když to neznáte. Já s tím osobní zkušenosti mám v té době, měla jsem jiné zájmy mimo jiné, kluky a tak, ale poškodilo mě to, poškodilo mě to.

Co si myslíte o projevu kaplana, který cituje při žehnání nové policejní stanici, že se máme podřizovat vládnoucí moci?

Nevím, svatý Pavel byl několikrát vězněný, respektive, on se odvolal jako římský občan k římskému státu, že chce být jako občan souzen, proto šel do Říma. Na to, jak v tom Římě působil, tak měl domácí vězení, kde teda normálně dva roky vyučoval, takže to bylo takové vězení, které mi si teď třeba tady nedovedeme vůbec představit, ale nakonec ho popravili. Používá tam citáty z Bible, nic proti tomu, ale trošku mně tam ze začátku vadilo, že vláda je od Boha a tak dále. To je takové, je od Boha, nesporně, poněvadž v podstatě všechno řídí, bezesporu, no ale tam ještě taky může být působení zlého, když si ten zlý na toho, kdo je v čele, zasedne, tak dělá kraviny, ale Bůh může ty kraviny si přeonačit ve prospěch dobra. Takhle bych to řekla, ale že by mluvil něco ze sebe, to ne, citoval bibli. Takhle: teď je zvykem nebo módou: žehnat. Budou-li ti policisti opravdu jednat v duchu božích příkazů, tak je to jen dobře. Ale teď je otázka, jestli budou, a jestli je znají. (smích) Boží příkazy, že jo. Holt, to už je další záležitost.

[[img:chrn_fullwidth:16481:Paní Marie Kyselová oslavila letos 81. narozeniny. Foto: Petra Vintrlíková]]

Právě minulý týden jsme mohli na sociálních sítích vidět, jak ženy pokojně demonstrují proti vládě Lukašenka v Bělorusku. Co na proslov kaplana říkáte vy, jako křesťanka, která zažila, jaké to je žít za totality?

No to jistě, jestliže ta vládní moc se odchyluje od božích příkazů, tak proti tomu protestovat můžu, neboť to Bůh nezakazuje.. Ale rozhodně třeba protest není vybíjení výloh a vykrádání krámků, jestli chápete, co tím chci naznačit. Když se vezmou běloruské ženy za ruce a vytvoří patnácti kilometrový, nebo jak dlouhý, živý řetěz, tak to bych se k nim šla připojit.

No a pak by přišla policie a všechny by vás odvezla na výslech a možná ještě nějaké modřiny by tam člověk schytal, jak jsme mohli vidět ve sdílených videích na twitteru od těch, co tam přímo byli.

S tím musíte počítat, jste-li v opozici, s tím musíte počítat. To je málo platné. Ale takovou neformální nenásilnou formou proti tomu protestovat, to rozhodně. A my bychom je měli tady podporovat.

Vy jste zažila takovou pokojnou formu protestu na vlastní kůži?

Zažila jsem 21. srpna ve Vídni roku 1968 takovou demonstraci, která se utvořila před naším velvyslanectvím. A šli jsme před ruské velvyslanectví protestovat. A tam, jak jsme se sešli, naprosto neznámí lidi, nevěděli jsme o sobě, kdo odkud byl, absolutně ne. Tak jsme se připravovali na protestní pochod a ta místní policie nás zdržovala, že nám uvolní potom cestu, dají nám doprovod, ale v podstatě si myslím, taky to nemám stoprocentně potvrzené, ale sbírali síly a šli chránit to sovětské velvyslanectví. No a tam když jsme přišli, tak najednou se tam objevil nějaký člověk, kterého nikdo neznal, absolutně, a vytáhl z tašky dvě flašky, které hodil přes plot, to vyslanectví už bylo zavřené, ten park před tím a zahrada. A jak to dopadlo na zem, tak to začalo hořet. Víte co, to pro nás bylo naprosto neznámá věc, poněvadž my jsme se s tím tady nikde nikdy nesetkali, nebo alespoň já ne. A teď z těch postranních ulic tam šli řady těžkooděnců, přišli ze strany, proti nám a de facto nás odtamtud vytlačili. A já když jsem tohleto zjistila, tak jsem letěla na nádraží a vlezla do vlaku, který naštěstí ještě pustili přes hranice. Takže já jsem 22. srpna v pět hodin ráno už byla v Pardubicích na nádraží. Já nejsem ten typ, kterej odchází. Tady byla moje maminka, její důchod byl strašně špatný. Mám tady předky, nikam bych nešla.

Tato zkušenost na vás měla velký vliv?

Na to nevzpomínám dobře. A opět se potvrzuje jedna věc, záleží to na lidech. Poněvadž měli cedulku, konkrétně na poště v Chrudimi, přijmeme zaměstnance, to bylo snad do balíkové pošty, čili manuální práce, ale když jsem se hlásila a vyšlo ze mě proč, odkud odcházím, před tím jsem byla na okresním národním výboru, a vyšlo najevo, z jakého důvodu to bylo, podle určitého paragrafu, tak najednou tam to místo už nebylo. Čili to bylo na poště. U vodovodů a kanalizací, se kterýma jsem i spolupracovala, poněvadž jsem dělala na plánovacím odboru, tak věděli, co ve mně je, byli by mě tam docela rádi vzali, měla jsem pověst dobrého pracovníka. Když se dozvěděli co a jak, taky nebylo už místo. A to mě tenkrát trošku povolily nervy, a že jsem se vrátila a brečela jsem strašně a přišel tam tehdejší náměstek a ptal se mě, co se mě stalo, a to už jsem měla tenkrát nepříliš utěšené rodinné poměry, tak jsem brečela, že si nevím rady. No a on to zařídil, vlivem své osoby, zavolal na správu silnic a tam zrovna byl jeden mládenec, který zrovna měl mravnostní delikt, no prostě šel se podívat na poloustrojené ženské do prádelny a propadl světlíkem ze střechy a byl toho času ve stavu nemocných, tak se to hodilo, a tak jsem se dostala na správu silnic v roce 1970. Po absolvování gymnázia jsem měla dva roky nástavbu: abiturientský kurz národohospodářské evidence. A to jsem tam využila.

Byla jste veřejně činná?

V rámci ROH jsem vždycky dělala v nějaké komisi, zejména sociální anebo kulturní. Byla jsem u cestářů. Třeba jsem se angažovala v rekreační oblasti, zařídila jsem výměnnou rekreaci mezi jednotlivými správámi silnic, přímo chrudimská získala na Mezisvětí chatu, tu jsme dávali dohromady, obnovili jsme bazén, hodně to lidi využívali, přišla jsem na způsob, že jsme si s ostatními správami silnic vyměnovali pobyty. Většinou to byly chalupy, kde v zimě drželi pohotovosti. S Jihočechama, s Krnonošskejma,...

V čem spočívala administrativa u správy silnic, jak se vám tam pracovalo?

No to víte, administrativa v té době, musela jste si tu svoji práci udělat, a třeba když byly vzpomínkové slavnosti na Ležákách a měl tam přijet nějaký papaláš včetně prezidenta, tak to jsme museli tu příjezdovou trasu vyšůrovat, pěkně pangejty a to muselo bejt bez plevele, takže to jsme tam dělali a nikdo se nás neptal, jestli chceme nebo ne, to se muselo. Ale zas tam byli takoví hodní lidi, oni třeba byli drsnější, nemluvili zrovna spisovnou češtinou a slušně u cestářů, takhle v tý době se neříkalo vole vole, ale sprostá slova se používala běžně, ženská neženská, to bylo jedno. (smích)

[[img:chrn_fullwidth:16482:Člověk je tak starý, na kolik se cítí. Foto: Petra Vintrlíková]]

Řešila jste ještě někdy potom v práci politiku?

To bylo ještě na okrese. Ten večerní UML jsme museli navštěvovat. Tam si vzpomínám, že po jedné přednášce na VUMLU jsem se vrátila zpátky k náboženství.

Poněvadž to, co tam ten přednášející vypravoval, tak to jsem cítila, že to tak není.

No, popíral Boha. Večerní univerzita marxismu a leninismu. To bylo povinné, to nešlo, že byste mohla říct: já tam nejdu, když jste byla zaměstnaná. Tak to jste musela. To si vy mladý nedovedete vůbec představit.

Myslela jsem si, že jste se vrátila zpátky k náboženství až po té, co se vám podařilo překonat nemoc.

To už jsem byla znovu věřící. Nebo já nemůžu říct, že bych někdy nebyla, to mám ještě v šuplíku ze správy silnic prověrku, tam dokonce mně nabízeli, abych šla do strany jako členka. Což jsem teda odmítla. Ale zkrátka a dobře tam bylo: uznává, že nechce škodit lidově demokratickému zřízení, ale od svého náboženského přesvědčení neustoupila. A to jsem k těm cestářům nastoupila na podzim 1970.

Uzdravila vás vaše víra?

No to se nedá takhle říct. Víra mně pomohla to uzdravení snášet, poněvadž to bylo v roce 2003, kdy jsem byla na odejmutí prsu. A tam jsem šla naprosto vyrovnaná, s tím, že je to v rukách božích, a taky to tak bylo, a dá se říct, je to před sedmnácti lety, že jsem se z toho dostala. Já jsem na žádnou prevenci nechodila, to mě donutila moje tehdejší doktorka obvodní, tak jsem šla a našli tam prostě ložisko na mamografu. Poprvé jsem byla na mamografu a našli to tam. Tak udělali nějaké testy a přišlo se na to, že tam je rakovinný nález.  Ale šlo to rychle. Během čtrnácti dnů jsem byla odoperovaná. Potom jsem chodila půl roku na chemoterapie, na ozařování ne, na chemoterapie. Ale já jsem byla vnitřně klidná. Naprosto vnitřně klidná. To asi dělá strašně moc. A proto od té doby každému doporučuju, nebát se jít na tu prevenci, na ten mamograf, a tak dále, protože zřejmě, když je to úplně na začátku, tak se bez nějaké námahy člověk z toho dostane. No to víte, že cvičit jsem musela, poněvadž po té operaci třeba jsem nezdvihla ruku, to bolelo, to holt se musí zatnout zuby a cvičit, ale dostanete se z toho.

A jak trávíte svůj volný čas?

Jako teď? (smích) Já toho času moc nemám! (smích) Když přijdete do určitých let, tak vám všechno dlouho trvá a koronavir to přerušil. Chodila jsem dětem číst pohádky do mateřské školy. Pomáhala jsem jedné paní s malými dětmi, ale teď se jí narodilo další v lednu 2019, tak je s nimi doma. Chodila jsem do Sokola, do výborů, žiju víc v náboženské obci, snažím se každý den jít na mši svatou, když pořádají akce, tak jim s tím taky trošku pomáhám, no a kostelničím, dělám úklid kostela a kolem kostela. Pan farář mi dovolil, abych si tam zřídila záhon, no tak tam jsem pěstovala jahody. To zas by vám řekli ti, pro které ty jahody byly. A jezdila jsem pravidelně navštěvovat do Domu seniorů ve Skutči dvě Slatiňačky, bohužel teda už obě dvě odešly. Snažím se dělat takovou sociální práci. Navštěvovat, pač je důležité u starých lidí je navštívit, a ani nemusíte moc povídat vy, ale hlavně poslechnout, co říkají oni, poněvadž když jsou sami a tak, tak mají potřebu sdělovat svoje vzpomínky. Ale faktem je, že si myslím, že jsou rádi, když u nich člověk pobyde.

Vnímáte celosvětová opatření kolem koronaviru jako hrozbu?

To nedovedu posoudit. Vy máte roušku, já ji nemám. Nevěřím ve spásu roušek. Moje sestřenice má poruchu krvetvorby, ta na roušky věří. Já osobně ve spásu roušek nevěřím, ale je faktem, že se každý den ráno měřím, jestli nemám teplotu. To je určitě náznak toho, že v tom těle je něco v nepořádku. Bydlím tam s osmnácti lidmi, plus čtyři pečovatelky. Nerada bych to zanesla tam. No ale teď třeba konkrétně jsem dávala dohromady sraz spolužáků ze základky a klepu se, protože nevím, jestli náhodou nepřijdeme do té hosdpody a neřeknou nám: nemůžeme vás obsloužit, je to zakázané. Tohleto je opravdu na těch, kteří se v tom vyznají, i když spíš si myslím, že mají pravdu ti, kteří říkají, že je potřeba, aby se s tím lidstvo seznámilo a vybudovalo si proti tomu imunitu. Holt, někdo podlehne a někdo nepodlehne. No ale jestliže vám podlehne někdo ve třiadevadesáti, v době, kdy je koronavir, kde máte záruku, že zemřel kvůli koronaviru, viďte.

Dívala jsem se do starých novin z období španělské chřipky, ze začátku se psalo, jak márnice v Praze podle novinových titulků byly plné mrtvol… a prvňáci šli třeba tehdy do školy o dva měsíce později, někde píšou že se španělská chřipka objevovala až do roku 1925. Vaši rodiče tu španělskou chřipku museli zažít.

No tatínek určitě, ten byl 1896, maminka byla 1906. Vždycky ta velká města jsou postiženější, ale když byste prošla tady hřbitovem, tak taky zjistíte, že tam jsou náhrobky rodin, kde třeba čtyři, pět lidí zemřelo ve stejném období, takže i tady to muselo na venkově být. Ale ne zas asi tak. Bohužel současná doba se omezuje jen na náhrobky rodiny XY a už nevíte, kdo to byl. Což se mě taky nezdá, z toho se nic nedozvíte. Kdežto, když jdete po starých hřbitovech,... je chyba, že lidi se nestarají o to, co bylo před tím, z historie se člověk může poučit.

Chrudim – O tom, že se policisté stěhují z centra města do průmyslové zóny, ví nejspíše každý. Historická budova na Všehrdově náměstí potřebám moderní doby přestala dávno vyhovovat, na řadu tedy přišla stavba nového sídla. To se nyní otevírá.

V dubnu letošního roku tisková mluvčí Policie ČR Eva Maturová říkala, že „dokončení stavby je plánováno k letošnímu 31. prosinci a mělo by být dodrženo. Datum slavnostního otevření však prozatím stanoven není“. Slavností otevření je, dle nejnovějších informací, stanoveno na zítřek, tedy na 22. září 2020 mezi jednou a druhou hodinou. Pozván je i starosta města František Pilný (ANO 2011), dorazit by měl též ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD).

Stěhování policistů bude probíhat od 23. 9. do 30. 9. 2020. Občané se na ně v této době mohou obracet stále na původním místě. Od čtvrtka 1. 10. 2020 bude Územní odbor Chrudim už pouze na nové adrese v Chrudimi v Průmyslové ulici 1478, vjezd do průmyslové zóny v bývalém areálu Transporty.

Stará budova, v níž se svého času modlili a žili dominikánští mniši, přejde pod Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, tedy pod stát. Město samotné s ní prozatím nemá žádné vlastní plány, jen do rekonstrukce by totiž bylo nutné „nalít“ miliony korun.

Fotky z otevření zde. 

Chrudim – O tom, že starosta města František Pilný (ANO 2011) je nejen podnikatelem, který vlastní několik firem, ale také majitelem mnoha nemovitostí ve městě i mimo něj, ví nejspíše každý. Proslavený je jeho dům ve Václavské ulici, který do nedávna dělal svému majiteli spíše ostudu.

Nevzhlednou „barabiznu“ proslavil především předvolební banner Pirátů. Těm ho na svůj plot starosta Pilný umožnil umístit a mnozí začali tušit podobu nové radniční koalice. Před několika týdny však začal starosta s opravou nemovitosti a začaly se rojit spekulace o budoucím využiti. Není totiž také žádným tajemstvím, že starosta v domě ve Václavské nebydlí.

Dobře informovaný zdroj redakci Chrudimských novin upozornil, že v budoucnu by se tu měla otevírat dětská klinika. Tu prý povede Pilného stranický kolega, městský zastupitel, poslanec a primář dětského oddělení místní nemocnice David Kasal. Své uplatnění tu údajně najde i lékařka Věra Ždímalová.

Redakce se na Františka Pilného před týdnem obrátila s dotazem, starosta slíbil vyjádření poté, co si najde čas.

Prozatím žádné nedorazilo.

Pardubice – Počet prokazatelně nakažených coronavirem stoupá. Přibývá také těch, kdo buď z vlastní vůle, nebo z vůle autority podstupují testy, aby se přesvědčili, zda je nejnovější „metla lidstva“ postihla, či nijkoliv. Doprava v krajském městě pak kolabuje.

Jaká jsou čísla? V pátek 13. září ve dvě hodiny evidovala Krajská hygienická stanice Pardubického kraje 1318 lidí jako celkový počet osob s potvrzenou nákazou na území PA kraje. Aktuálně nemocných bylo 618.

okres PA: 555; aktuálně nemocných 247

okres CR: 277; aktuálně nemocných 111

okres SY: 274; aktuálně nemocnýc 172

okres ÚO: 212; aktuálně nemocných 88

Počet potvrzených vyléčených z celkového počtu osob s potvrzenou nákazou: 687 (PA: 303, CR: 164, SY: 99, UO: 121).

[[img:chrn_fullwidth:16394:]]

Co se dělo v pondělí ráno v Pardubicích však nemá obdoby. Auta v řadě stála prakticky po celé délce vozovky směrem od pardubické nemocnice až ke splavu v obci Nemošice. Medila, která provádí odběry vzorků samoplátcům a následně též testy na coronavirus, absolutně nestíhá obsloužit všechny zájemce, protože pracuje pouze do 11 hodin. Na většinu čekajících se tak stejně nedostane, rezervační systém tu neexistuje. Další část potenciálně nemocných míří do nemocnice.

[[img:chrn_fullwidth:16393:]]

Zájemce o bližší informace by je hledal marně. Web krajské hygieny mlčí, internetové stránky Medily jsou rovněž „out of date“.