Jakkoli se jedná o nejdůležitější text těchto dní, který se dotýká pozice českého předsedy vlády ve vztahu k Evropské unii, z českých médií jeho plné znění podle vyhledávače Newton prakticky žádné medium nepřineslo. Některá média sice přinesla podrobné informace, ale plný text najdou čeští čtenáři a uživatelé jen těžko. Pro toto usnesení hlasovalo 434 europoslanců, 64 bylo proti a 47 se zdrželo. Prošlo společné usnesení čtyř frakcí, které bylo nejtvrdší z navrhovaných rezolucí.

Zde tedy přinášíme ještě jednou plné znění tohoto zásadního dokumentu:

Evropský parlament

1.  je hluboce znepokojen tím, že Česká republika nedodržuje čl. 61 odst. 1 finančního nařízení, pokud jde o střet zájmů českého premiéra a jeho vazby na koncern Agrofert;

2.  vyjadřuje politování nad každým střetem zájmů, který by mohl ohrozit plnění rozpočtu EU a oslabit důvěru evropských občanů v řádnou správu peněz daňových poplatníků EU; vyzývá Komisi, aby zajistila, že se v případě střetu zájmů politiků EU bude uplatňovat politika nulové tolerance a nebudou pro ně platit jiná pravidla než pro kohokoli jiného a že nebudou žádným způsobem omlouvána zpoždění při ochraně finančních zájmů Unie;

3.  připomíná své usnesení ze dne 27. dubna 2017 o udělení absolutoria za rozpočtový rok 2015(6), v němž vzal na vědomí, že „Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) zahájil na základě údajných nesrovnalostí správní vyšetřování […] projektu realizovaného v České republice pod názvem ,Čapí hnízdo‘“, a vyzval Komisi, „aby ihned po dokončení vyšetřování informovala příslušný výbor“; připomíná své usnesení ze dne 18. dubna 2018 o udělení absolutoria za rozpočtový rok 2016(7), v němž uvítal, že „OLAF dokončil správní vyšetřování českého projektu ,Čapí hnízdo‘“, a vyjádřil politování nad tím, že „OLAF odhalil závažné nesrovnalosti“;

4.  zdůrazňuje, že vzhledem k přímé použitelnosti čl. 61 odst. 1 finančního nařízení o střetu zájmů nesou všechny osoby zapojené do provádění rozpočtu EU, včetně předsedů vlád, zodpovědnost za plnění povinnosti předcházet střetům zájmů a řešit situace, které lze objektivně vnímat jako střet zájmů;

5.  vyjadřuje politování nad tím, že Komise zůstala po dlouhou dobu pasivní, ačkoli již od roku 2014 existují silné náznaky, že se Andrej Babiš nachází v situaci střetu zájmů ve své funkci ministra financí a později pak předsedy vlády;

6.  připomíná, že vnitrostátní orgány mají povinnost zajistit, aby byly unijní právní předpisy Unie o střetu zájmů uplatňovány ve všech případech a u všech osob;

7.  vyzývá Komisi, aby zavedla kontrolní mechanismus, který by se zaměřoval na otázku střetu zájmů v členských státech, a aby aktivní předcházení střetům zájmů zařadila mezi své priority; vyzývá Komisi, aby důrazně zasáhla, zejména pokud vnitrostátní orgány nepřijmou opatření k zamezení střetu zájmů u svých nejvyšších představitelů;

8.  vyzývá Komisi, aby se touto otázkou neprodleně zabývala na základě stanoviska své právní služby vypracovaného v návaznosti na podnět organizace Transparency International Česká republika a aby uplatnila nezbytná nápravná opatření a postupy s cílem napravit případnou nezákonnou situaci, včetně pozastavení veškerého unijního financování určeného koncernu Agrofert, dokud nebude střet zájmů plně vyšetřen a vyřešen;

9.  vyzývá všechny vnitrostátní orgány a státní úředníky, aby iniciativně uplatňovali nové finanční nařízení, zejména jeho článek 61 o střetu zájmů, a předcházeli tak vzniku situací poškozujících jak dobrou pověst Evropské unie a členských států, tak i demokracii a finanční zájmy EU, a aby šli příkladem, pokud jde o práci ve veřejném zájmu namísto osobního prospěchu;

10.  vyzývá vnitrostátní parlamenty členských států, aby zajistily, že žádný z vnitrostátních předpisů o předcházení střetům zájmů nebude v rozporu s literou a duchem nového finančního nařízení;

11.  bere na vědomí stanovisko právní služby Komise o možném střetu zájmů současného českého premiéra Andreje Babiše v roce 2014, kdy zastával funkci ministra financí; žádá Komisi, aby v plném rozsahu prošetřila legalitu všech dotací EU vyplacených koncernu Agrofert od doby, kdy se Andrej Babiš stal členem české vlády, s ohledem na předchozí finanční nařízení platné před 2. srpnem 2018 a na jeho oddíl týkající se střetu zájmů;

12.  žádá Komisi, aby zveřejnila všechny dokumenty, jimiž disponuje a které se týkají možného střetu zájmů českého premiéra a ministra zemědělství a vysvětlila, jaké kroky hodlá podniknout k nápravě situace;

13.  žádá Komisi, aby získala zpět všechny prostředky, které byly vyplaceny protiprávně nebo nesprávně;

14.  trvá na tom, že veškeré vazby Andreje Babiše na koncern Agrofert musí být plně transparentní a nesmí mít vliv na výkon jeho funkce premiéra České republiky;

15.  vyzývá Radu, aby v rámci jednání o budoucím rozpočtu EU a o příštím víceletém finančním rámci učinila veškeré nezbytné a vhodné kroky k zamezení střetům zájmů v souladu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení;

16.  pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Komisi, Radě a vládě a parlamentu České republiky.

Premiér Andrew Barnaby vládne Středozemské republice po jasně vyhraných volbách. K většině mu sice pomáhají stoupenci bývalé diktatury, ale nad tím už část Středozemců mávla rukou. Barnaby je úspěšný muž, jeden z nejbohatších lidí v zemi, podniká s rozsáhlým majetkem a vlastní i značnou část médií. Je ale obviněn z porušování zákona, z hospodářské kriminality, na níž se měla podílet i část jeho rodiny. Vyšetřování se vleče. Mezitím premiérova vláda vyměňuje některé klíčové funkcionáře bezpečnostních složek. Objevují se otázky nad korektním průběhem vyšetřování. 

Skandál se rozroste ve chvíli, kdy promluví Barnabyho syn, který patří spolu s otcem k obviněným. Nemá středozemské občanství a dosud nebyl vyslechnut. Objeví ho novináři ve Švýcarsku. S otcem se nestýká, ale premiérův zaměstnanec s ním jezdil po světě na cesty placené právě otcem. Jedna z nich vedla na Krym. Andrew Barnaby ml. tam za nejasných okolností trávil nějaký čas, i když premiérova země považuje toto území za okupované. Množí se otázky. Proč byl právě na Krymu, když by mu otec mohl nejen objednat, ale rovnou koupit jakýkoli hotel na světě? Nejistot přibývá. Syn říká, že premiér chtěl, aby zmizel, a otcova zaměstnance považuje za únosce. Ten se cítí být jeho nevlastním bratrem a pečovatelem. 

Premiér říká, že obě jeho dospělé děti, které jsou spolu s ním trestně stíhané, jsou duševně nemocné. Jedna z lékařek je manželka premiérova zaměstnance, co jezdil se synem, sama navíc pro Barnabyho pracovala a za jeho politickou stranu kandidovala ve volbách. Otázek je více než odpovědí. Objevují se videa, maily a prohlášení, investigativní reportáže, ve hře je Rusko, Ukrajina, Krym, nelze nehledět na bezpečnostní rizika. Všechno to připomíná špatnou detektivku, kde autor přepálil zápletku, nedomyslel dialogy a zkombinoval to s pokusem o špionážní román. Je to ale realita. 

V okolních zemích není zvykem mít premiérem člověka, který je trestně stíhaný. A kdyby náhodou ano, tak by nejpozději po odhalení krymské anabáze jeho vyšetřovaného syna musel odstoupit. Premiér Barnaby přesto říká, že nikdy, nikdy neodstoupí. 

Nemusím čtenářům říkat, že žádná Středozemská republika neexistuje a Barnaby se jmenuje leda tak seriálový šéfinspektor. Jenomže všechno ostatní sedí. Napsal jsem to schválně takto, abychom si bez emocí a konotací spojených se jménem Andreje Babiše uvědomili absurditu a současně i vážnost současné situace.

Svá politická vystoupení ani politiku ODS jsem nikdy nestavěl na osobních útocích na lídra ANO a současného předsedu vlády. Na rozdíl od některých kolegů z opozice se necítím soudcem ani vyšetřovatelem a nemám hotové odpovědi na podezření a otázky kolem jeho osoby. Naším programem nebyl a není „Antibabiš“. Rád bych se s levicovou vládou pod jeho vedením střetával o podobu daní, stav vzdělanosti nebo silnic, po kterých jezdíme. Chtěl bych s ním vést debatu o směřování ČR, o našich národních zájmech. Vždy jsem se o tuto věcnost a politickou uměřenost směřující k podstatě věci snažil. Jenže tato aféra překročila všechny myslitelné hranice politického žánru.

Začalo to jako prý nová éra politické kultury. A po pár letech jsme se dostali do situace největšího střetu zájmů, jaký si vůbec můžeme představit. Vlastně bychom si ho před pár lety nedovedli představit ani teoreticky. 

Najednou nevíme, kdo k nám v Andreji Babišovi mluví a na základě čeho jedná. Zda stíhaná osoba, která se pochopitelně snaží minimalizovat riziko svého odsouzení, nebo nešťastný otec, který chrání svého obviněného syna. Nebo ještě zoufalejší otec, který dbá o klid nemocného syna, jenž je trestně stíhán. Stojí před námi hlava podnikatelského impéria, které policie prohlíží dokumenty, servery a vyšetřuje její spolupracovníky a také členy rodiny? Nebo je před námi v té konkrétní chvíli premiér, který se dokáže dokonale oprostit od obrovských osobních problémů, o kterých hovoří celá republika a píší i zahraniční média? Dá se to vůbec oddělit? Je to v lidských silách? Jistěže není.

Úkolem premiéra je řešit problémy své země. U nás to vypadá, že naše země musí řešit problémy svého premiéra. Je to nepřijatelné a neudržitelné. Proto jsme museli navrhnout předsedovi vlády demisi. Protože to odmítl, je naší povinností pokusit se toto neúnosné období ukončit a vyslovit vládě nedůvěru.

Před pár měsíci bylo pro všechny politické strany s výjimkou komunistů nepřijatelné, aby byl premiérem trestně stíhaný člověk. Dnes ho podporuje sociální demokracie s chybným argumentem, že bez nich to bude horší. A co bude horší? Co ještě může být horší? Žádná katastrofa se nestane, žádná „horší“ varianta už není, jen se otevře cesta k nastolení normálního stavu. Vláda Andreje Babiše s politickými extrémy je sice teoreticky možná, ale postupem času stále méně únosná. Pro společnost, pro naše národní zájmy a nakonec i pro její možné protagonisty. Je to jen hrozba nebo výmluva.

Nevím samozřejmě, jak se zachová prezident a další političtí aktéři. Každý má svou odpovědnost. Demokracie ale není bezbranná. 

Otázka, proč podáváme žádost o nedůvěru, když nemáme dost deklarovaných hlasů pro její vyslovení, je podivná. Vlastně překvapivá. Po vyslechnutí příběhu ze Středozemské republiky byste si nepochybně řekli, proč tam s tím někdo něco nedělá. To tam snad nemají opozici? A když mají, proč nežádá Barnabyho odchod? Protože má strach, protože neví, co bude dál? No tak to už v té středozemské zemi snad ani nemají demokracii. U nás v České republice ji zaplaťpánbůh máme. 

Na konci tohoto týdne ale nepůjde o žádnou politickou matematiku. Není to diskuse o vládě a opozici, o levici a pravici. Je to mimo tento politický střet. Půjde o svědomí a odpovědnost každého poslance. Zda bude tolerovat konflikt zájmů a narůstající osobní problémy a podezření kolem osoby předsedy vlády. Zda považuje tuto situaci za únosnou. Jestli je připraven oslabit zájmy České republiky podporou politika, jehož problémy zatěžují funkci premiéra, výkon vlády a pověst naší země. Zda dají šanci normálnímu politickému řešení nebo budou, navzdory tradici, politické kultuře a zdravému rozumu lpět na tom, že si nedovedou představit jiného premiéra než Andreje Babiše. 

Autor je předseda ODS.

Zdroj: http://forum24.cz/skandalni-pribeh-z-jedne-stredozemske-republiky-o-premierovi-co-nikdy-nikdy-neodstoupi/

iDnes - Zákaz mobilních telefonů na školách ve Francii funguje překvapivě dobře, ač kdysi vyvolal spory. Žáci se vrátili k osobní komunikaci, skupinovým hrám a pohybu. V hodinách jsou soustředěnější a učitelé jim ani nemusí telefony odebírat, napsal týdeník Die Zeit.

Zákaz používání mobilů ve školách platí od září na základních a v různé míře i středních školách. Vztahuje se i na tablety a chytré hodinky. 

Podle německého listu se nenaplnila obava učitelských odborů, že pedagogům nezbude, než ráno u vchodu mobily vybírat a pak je schovávat v trezorech. Na většině francouzských škol se osvědčilo jednodušší pravidlo: studenti telefony sami vypínají a ukládají tak, aby nebyly na očích. 

Aby zjistila, jak nové opatření funguje v praxi, zavítala reportérka Die Zeit do školy Collège Paul Langevin ve městě Carros na jihu Francie. Zjistila, že po letech ticha se ze dvora ozývá opět hlasitá konverzace. Žáci tam také běhají či hrají na honěnou. Někteří se dokonce vrátili ke kartám. „To už jsme tu roky neviděli,“ řekl k znovuobjevené zábavě ředitel školy Eric Claussen.

„Dnes je to u nás klidnější,“ dodal Claussen. Zákaz podle něj příznivě ovlivnil výuku. Mládež dříve o přestávkách zůstávala často nehybně u svých obrazovek. V hodinách pak byla nesoustředěná a někdy i rozzlobená, když si před tím na sociálních sítích s někým nadávala. 

Ředitel školy oceňuje i skutečnost, že chudší rodiče nyní necítí takový tlak, aby kupovali svým ratolestem nejnovější technické vymoženosti nebo módní aplikace do nich. Nadměrné používání mobilů ale považuje za problém všech společenských vrstev. 

Francouzský ministr školství Jean-Michel Blanquer odůvodňoval zákaz i snahou snížit počet případů kyberšikany. Přísnou restrikci slíbil v předvolební kampani také prezident Emmanuel Macron a poslanci jeho hnutí ji pak v červenci prosadili v parlamentu. 

Podle opozice šlo ale hlavně o PR tah, protože jen o trochu mírnější zákaz přinesl už zákon z roku 2009. Filozof a matematik Gilles Dowek označil fakt, že se ze škol vyhání elektronika, za směšný. Když už, zakázal by spíš pera a tužky, protože s nimi studenti v budoucnu určitě pracovat nebudou. Na rozdíl právě od různých digitálních zařízení, napsal v deníku Le Monde.

Omezení mobilních telefonů na školách zavedli i v Bavorsku, Švédsku, Dánsku a amerických státech Colorado a Connecticut. V Česku se o podobném opatření zatím diskutuje. Většina českých rodičů podporuje plošný zákaz, ukázal v září zveřejněný průzkum agentury Ipsos. 

Zdroj.cz - Suverén české politické scény, Andrej Babiš a jeho hnutí ANO, získali v senátních volbách jediný ze sedmadvaceti senátorských mandátů. Samo o sobě by to, kromě symbolické potupy, nemuselo pro Babiše nic velkého znamenat. Podstatnější jsou spodní trendy, z nichž vyrostlo nevítězství v komunálních volbách a otevřená porážka v senátkách.

Obojí volby naznačily, že hnutí ANO ztrácí koaliční potenciál. To se projevuje jednak ve vytváření radničních koalic a současně během druhého kola senátních voleb, kdy kandidáty ANO většinou nepodpořili voliči ostatních stran.

Když už nejsou babišovci schopni zvítězit ani v superlevicovém senátním obvodu na Břeclavsku, musí jejich předsedovi zablikat výstražná kontrolka. Čím je to způsobeno, že je „nikdo nemá rád"?

Mnoha politikům a politickým stranám dochází, že partnerské objetí s Andrejem Babišem je smrtelné. Americký spisovatel Mario Puzo by to označil slovy polibek smrti. Spojenectví s Andrejem Babišem je obecně rizikové ze dvou důvodů.

V první rovině to pocítily vládní strany ČSSD a KSČM. Na pozadí autoritářského způsobu řízení vlády Babiš automaticky strhává pozornost na svou stranu a vysává jejich hlasy. Když pak dojde na volební rozhodování, řídí se levicový volič podle osvědčeného hesla: nač volit kopie, když můžu hlasovat pro originál. Tímto způsobem Babiš stáhl na svou stranu většinu voličské klientele levice.

Druhým momentem je, že spolupráce s Babišem se pro většinu politických stran i osobností veřejného života stává stále větším reputačním problémem. Za hnutím ANO sice stojí třetina národa, ale zbylé dvě třetiny nechtějí mít s Babišem nic společného.

Předseda ANO tak zůstává uvězněn v „cele předběžného zadržení" svých třiceti procent. Sám Babiš si to začíná silně uvědomovat. Odrazem této reflexe je jeho sobotní rozhovor pro Právo, kde velebí piráty a Čižinského hnutí Praha sobě. To je náznak možné budoucí reorientace jeho hnutí. Otázka je, jestli mu to někdo uvěří.

Fialovo vedení by se mělo přestat tvářit jako nezúčastněný pozorovatel a vstoupit do řady lokálních dějů. Ostatně nezkorumpovanější organizaci celé ODS, na Praze 10, musela výkonná rada před lety zrušit a poté složitě obnovovat, aby dnes mohla v komunálkách s jinými lidmi získat 16 procent.

ODS se těmito volbami skutečně dostala na dráhu vzestupu. Co jí tam především katapultovalo? Jednak opoziční étos a současně si vybrala bonus za to, že před dvěma lety nevytvořila vládu s Andrejem Babišem. Dotknout se dnes na celostátní úrovni hnutí ANO, to znamená krátkodobou výhodu, ale střednědobou porážku.

To sociální demokracie v těchto volbách objevila podruhé své dno. 130letá strana dnes reálně stojí před hlubokými změnami. Jedna směrovka na pomyslné křižovatce ukazuje vstříc rozdělení na tradiční sociální demokraty a levicové liberály. Druhá směrovka nese název sjednocení různých proudů, ale se zcela jinými tvářemi, jak to udělalo KDU-ČSL v roce 2011.

Dalším poražených z těchto voleb je pro změnu 97letá strana (KSČM), kterou jeden levicový politolog nazval Kapitalistickou stranou Čech a Moravy (KSČM). Je evidentní, že tato kdysi radikálně revoluční strana píše poslední kapitoly svého příběhu a epilog nese název: začali jsme jako strana protestu a končíme jako poskoci jednoho miliardáře.

Na rozdíl od ČSSD zřejmě KSČM skončí s voličskou generací, které v období politické normalizace (1969-89) tato strana přinesla relativní materiální zabezpečení a výhody.

Zdroj.cz - Andrej Babiš komunální volby vyhrál i nevyhrál. Zvítězil sice v 17 ze 27 statutárních měst v České republice, ale strategicky už nemá kam jít.

Volební výsledky totiž ukázaly, co signalizovaly už sněmovní volby v říjnu 2017: hnutí ANO se natlačilo tak doleva, že odebralo podstatnou část hlasů ČSSD a KSČM. Tedy stranám, které na centrální úrovni drží samotného Babiše u moci. Nejde pochybovat o tom, že tento volební výsledek oslabí pozice předsedů obou stran a dost možná urychlí jejich výměnu a reorientaci obou uskupení. Tyto volby Babišově vládě rozhodně neprospěly.

Babiš současně svou protiimigrační rétorikou marginalizoval Okamurovu SPD, jinak potenciálního koaličního partnera v očekávání. Pro všechny tři strany se stal nebezpečným elementem pro jejich další existenci. I proto se ve volebním štábu hnutí ANO nejásalo, protože komunální volby sice Babiš objektivně vyhrál, ale celkově to jeho pozici oslabilo.

Úplně stranou pak nechme výsledky senátních voleb, kde sice ve druhém kole příští týden zvítězit může, ale ne rozdílem, který by odpovídal jeho dlouhodobým voličským preferencím kolem třiceti procent. Něco napovídá, že dnešním dnem se Andrej Babiš ocitl za zenitem svých sil.

Jinak řečeno, uvítězil se k budoucí koaliční samotě, která ho už za pár let dostihne. Podobně jako dostihla typově podobného politika, Vladimíra Mečiara, který sice v roce 1998 ve slovenských parlamentních volbách zvítězil, ale do pozice jej poslal nulový koaliční potenciál.

Otázkou je, kdo vlastně v těchto volbách fakticky zvítězil? Bylo to tam, kde se ve volebních štábech slavilo. Rozhodně to bylo v mnoha regionálních hnutích, která postupně ovládají stále větší a větší
města. Svědčí to o tom, že česká politika se stále více fragmentalizuje a ztrácí jednotící linii.

Letos se slavilo i v centrále ODS v pražské Truhlářské ulici. ODS evidentně přežila svou smrt a v řadě okresních a některých krajských městech svou podporu zdvojnásobila. Na to, aby byla alternativou
k Babišovi, ovšem potřebuje program a étos, který nabídne jinou verzi světa. Tu prozatím nemá na stole. Zatím to vypadá, že by se možná mohla stát jádrem budoucího protibabišovského bloku.

A Praha nakonec. Vždycky druhé Brno se v těchto volbách rozhodlo jít standardní cestou a řeklo ne experimentálním hnutím, které dělali z komunální politiky něco mezi cirkusem a nevládním aktivismem. Naopak pražští voliči se evidentně rozhodli, že po čtyřech letech zablokovaného rozvoje města a drastického vzrůstu cen bytů a nájmů, opakování této politiky, jen v mírně jiném aranžmá.

Symbolické pro volby na pražský magistrát je, že v zastupitelstvu bude jen jedna klasická politická strana (ODS). Zbytek tvoří hnutí, slepence stran nebo aktivistická uskupení bez pevného programu, jen
s jakousi hipisáckou vizí Prahy, jako maloměsta plného sousedské vzájemnosti a alternativních řešení všeho druhu. Pražané se namísto rozvoje rozhodli pro skanzenizaci hlavního města a zřejmě ho dostanou.

                                                                                   Bohumil Pečinka

Forum24 - Cesta Andreje Babiše k moci nad Českou republikou se v noci na 12. července po dlouhém, trapném a ostudném představení v poslanecké sněmovně završila. Vzhledem k tomu, jakou moc kumuluje ve svých rukou, je dosud bezprecedentním vládcem nad českým obyvatelstvem. Přitom otevřeně pohrdá demokratickým systémem, opírá se o někdejší totalitní stranu a kumuluje politickou moc s mocí mediální a ekonomickou.

Od této chvíle zbývají už jen poslední záruky občanské svobody. Je to jednak Senát, který má málo pravomocí, ale může bránit ústavním změnám, a je to Ústavní soud, který ale nemá v rukou vymahatelnost práva a svých vlastních rozhodnutí. Veškerou represivní moc i moc nad výběrem daní a finanční kontrolu celé společnosti má v rukou Andrej Babiš, který se může bez problémů podívat na každý bankovní účet v zemi. Nové nástroje k tomu připravila už vláda Bohuslava Sobotky.

Fakticky poslední zárukou svobody a právního řádu v České republice jsou nyní naše mezinárodní smlouvy, zejména členství v Evropské unii. Je přitom patrné, že Babišovým zájmem je maskovat svoji autoritativní a nesmírně kumulovanou moc vágními ohledy na evropské partnery. Ale i oni si postupně, jako koneckonců i větší část české společnosti, mohou zvyknout na snížený komfort demokracie ve východní části střední Evropy.

Tento den, 12. červenec 2018, je prohrou polistopadové demokracie. Formálně demokratickými prostředky se tu chopila moci síla, která odstraňuje principy dělby a kontroly moci.

Babiš o to stál dlouho a projevil vytrvalost. Když si uvědomíme, že po první investici na likvidaci demokracie, kterou byl nákup vydavatelství Mafra za více než 3 miliardy korun měl dostatek prostředků na bezprecedentní politický marketing a prakticky neustálou kampaň, můžeme si být jisti, že za moc v České republice utratil rozhodně více než 5 miliard korun. Právě kvůli této ekonomické sile našel velké množství kolaborantů mezi novináři a v prostředí české podnikatelské a intelektuální elity, která postrádá až na výjimky občanskou hrdost. Hodně lidí prodalo Babišovi své duše a někteří se neprodali lacino. Ale těch levných kolaborantů bylo zase hodně, což taky něco stálo. Pro Babiše bylo přitom spíše překvapením, že na prodej tu nejsou všichni, na které si ukáže.

Co bude dál, je otázka. Úloha sociálních demokratů prakticky skončila a stali se z nich lokajové. Komunisté tančí na hrobě polistopadového období, které bylo přitom nejúspěšnejší etapou celé české historie.

Nyní začíná nová, zřejmě dlouhá éra rizikového života v simulované demokracii ruského typu. A půjde o to, jak se bude každý z nás chovat. Těch posledních pět let bylo érou morálního úpadku, jaký jsme nezažili od dob normalizace. Měli bychom se stydět a nejlépe se vzpamatovat a najít ztracenou čest.

Budoucí profil národa lze ale bránit každým statečným vystoupením proti ohavnosti. Babiš dobře ví, co mu říkali lidé na náměstích. A bojí se jich. V tom je naše naděje. Že budeme pokračovat v naprosto viditelném odporu. Na ten totiž ještě nemůže sáhnout. Budeme se bránit, pane Babiši. A celý stát budeme bránit před vámi a před komunisty.

Forum 24 - V poslední době se objevily nové strany. Nejúspěšnější se u nás zdají být Piráti, nikdo ale ve skutečnosti přesně neví, kdo vlastně jsou. Mají ale slušný úspěch, poslední takový v Evropě zaznamenali před padesáti lety Zelení. 

Zelení se často řadili k levici, nicméně myšlenkové proudy byly u nich původu silně anarchistického. My jsme v našich dobách a v naší generaci už anarchisty nezažili. V první polovině dvacátého století byli hlavními levicovými proudy zejména marxisté, kteří se štěpili na sociální demokraty a komunisty, ale na druhé straně to byli právě anarchisté. Ti byli obzvláště silní ve Španělsku. Ale koncem tamní občanské války, když ruská tajná policie, která byla ve Španělsku velmi aktivní, nechala anarchisty vyvraždit, evropští anarchisté se z této rány ve skutečnosti už nikdy nevzpamatovali. Byť ještě anarchistická hnutí vznikala, zejména v Itálii, už nikdy nenabrala sílu. 

Sílu naopak nabíralo hnutí Zelených, které od anarchistů převzalo boj nejen proti soukromým vykořisťovatelům, ale i proti státu, protože věděli, že právě stát je schopen nejvíce ničit přírodu a životní prostředí. Ovšem Zelení se v poslední době dostali do krize, podědili totiž po anarchistech i kromobyčejné nadání se mezi sebou poprat a na to napříč Evropou doplatili. 

Teď mnoho lidí zaujalo Pirátské hnutí. Je to pokračování Zelených? Spíše ne. Na rozdíl od Zelených jsou Piráti pokračovatelé klasické levice. A sice té etatistické, jak jsme ji už zažili. Občan musí být zkrátka přinucen ke svému blahu a je na státu, aby řídil společenský řád tak, aby obšťastnil své občany ať chtějí, nebo nechtějí. 

V této souvislosti bylo u nás pozoruhodné sledovat, že právě Piráti bojovali na straně mocichtivých úředníků, aby se prolomila advokátní mlčenlivost. Bylo zajímavé, jak toto údajně revoluční hnutí stálo na straně policie a přidružených státních složek. Hned na to se Piráti jasně postavili proti návrhu, aby zástupci státní moci nebyli nadále privilegováni, aby, i když jsou uráženi, byli přece jenom blíže běžným občanům. Piráti se úředníků zastali, stejně jako svého času komunisté, kteří ve své době ovládali všechny obludně byrokratické úřady a své úředníky drželi pod zvláštní ochranou. Kdo vrchnost uráží, musí býti taky patřičně potrestán. Tento přístup se u nás stále zachovává. 

Piráti se tedy prokazují jako dědicové klasické levice a my zjišťujeme, že oholený Karel Marx, který nosí dredy, se zdá být zase lákavý, nicméně přístup k občanům se mnoho nezměnil. Jsem zvědav, jak dlouho bude především mladým voličům v České republice trvat, než prohlédnou tuto podivnou maškarádu.

Zdroj: http://forum24.cz/je-pozoruhodne-kdyz-pirati-bojuji-na-strane-mocichtivych-uredniku/

Forum24.cz - Finanční správa dál pokračuje v devastaci drobných podnikatelů. Po tristním případě, v němž musel podnikatel zaplatit 15 tisícovou pokutu za nenamarkované bonbony, se objevil další. Tentokrát se udavač, pracující pro ministerstvo financí, zaměřil na malý bazar s oděvy. Majitelce za pozdě namarkovaných deset korun nyní hrozí velká pokuta, která se může stát pro podnikatelku likvidační.

Elektronická evidence tržeb se i nadále stává důvodem, proč někteří podnikatelé přemýšlí o konci živnosti. Jedním z důvodů je šikana ze strany Finanční správy, která je největším nepřítelem drobných živnostníků. Kontroly a pokuty, které dokazují zvůli ministerstva financí v čele s Babišovou oblíbenou úřednicí Alenou Schillerovou, neznají mezí.

Problém byl ovšem v tom, že onen mladík byl najatý udavač, který pracoval pro ministerstvo financí. „Druhý den přišla paní z úřadu s tímto mladíkem a byl sepsán záznam o chybě,“ vzpomíná paní Zuzana.

[[img:chrn_fullwidth:15422:Zápis dvou úředních osob o pozdě namarkovaných deseti korunách]]

Přestože jí i úřednice vyprávěla o tom, že se nejedná o velký prohřešek, který bude vyřešen jen drobnou pokutou, nebo se nebude řešit vůbec, nastala úplně jiná situace.

„Přišla pokuta. Čekala jsem za ten „šílený“ prohřešek nějakou malou sumu, ale přišlo mi, že mám zaplatit 15 tisíc,“ říká podnikatelka, která zdůrazňuje, že pro ni je to před důchodem opravdu likvidační.

Přesto Zuzana V. nehází vinu na nikoho jiného, jen nechápe, proč se k živnostníkům stát chová jako dráb. „Vím, že neznalost věcí neomlouvá mou chybu, ale myslím, že pokuta v této výši je šikanózní a brutální. S podnikáním končím a nechám to silnějším povahám. Proti pokutě jsem se odvolala i když mi bylo řečeno, že je již pozdě,“ shrnuje bezradně dopady kontroly EET žena, která se kromě podnikání věnuje i charitě a pomocí svého bazaru například shání oblečení pro potřebné.

Pokud máte obdobnou zkušenost s Finanční správou a chcete se o ni podělit, napište nám na mail info@forum24.cz.

hlidacipes.org - Ještě v roce 2007 se obce musely postarat o pohřeb jen 140 lidí, u nichž se nenašel nikdo, kdo by jim poslední rozloučení vypravil. O deset let později počet takzvaných sociálních pohřbů narostl desetinásobně.

V roce 2017 tak už obce zařizovaly pohřeb na státní útraty u 1450 zemřelých. I když v absolutních počtech nejde o závratné číslo a souhrnný výdaj nepřesahuje deset milionů korun, více než o peníze jde o to, jakou informaci o vývoji ve společnosti takový nárůst sociálních pohřbů dává.

Pohřeb a dědictví

„Viděl bych za tím odcizování se rodin,“ říká Daniel Hůle ze společnosti Člověk v tísni, analytik zaměřující se na oblast dluhů, vzdělání, sociálního znevýhodnění a socioekonomii.

„Může to být důsledek doby normalizace – pozdního věku se dožívají lidé, co za normalizace dávali své děti do jeslí a může to mít nějaký vliv v pozdějším odcizení. Ale to je jen taková moje teorie. Faktorů, proč narůstá počet sociálních pohřbů, je jistě více. Může to souviset i s tím, že lidé mají méně peněz, ale není to primární,“ říká Hůle.

Novinář Tomáš Koloc nabízí hypotézu, že za nárůstem sociálních pohřbů mohou být i exekuce, konkrétně obavy, že se vypravením pohřbu člověk přihlásí k dědictví, respektive k dluhům zemřelého.

„Netvrdím, že to tak je, ale s tímto výkladem jsem se osobně setkal. Když mi zemřel otec, který měl velké dluhy, nabádala mne sociální pracovnice, abych pohřeb nevypravoval, protože ze zkušenosti ví, že to lze považovat za přihlášení se k závazkům zemřelého,“ vypráví Koloc.

Takový výklad ale odmítají experti v oboru, právníci i ministerstvo pro místní rozvoj.

„Podle judikatury – z obstarání zůstavitelova pohřbu není možné usuzovat na to, že dědictví vypravitel pohřbu nechce odmítnout. To, že zemřelý byl v exekuci, nelze vykládat jako přihlášení se k závazku,“ říká mluvčí ministerstva Veronika Vároši.

„Z aktuálních sociologických průzkumů vyplývá, že důvodů pro nevypravení pohřbu je vždy více, nikoli pouze jeden. Obecně se dá dovodit, že dobrovolně nikdo nevypraví pohřeb osobám opuštěným již za života, bez velkého majetku a bez fungujících rodinných a příbuzenských vazeb,“ dodává Vároši.

Cizinci i lidé beze jména

Souvislost s exekucemi, v nichž je v Česku zhruba 900 tisíc lidí, nevidí ani Daniel Hůle, který se tématu dlouhodobě věnuje. „Když zaplatím pohřeb ze svého, tak to nemá s dědictvím absolutně nic společného,“ říká.

Může se však podle něj občas stát, že když člověk zemře, v tu chvíli nemusí mít známé pohledávky a až později se přihlásí věřitelé. „A na vás s dědictvím padne i dluh, o němž jste nevěděli,“ dodává.

Advokát Petr Němec, který se též problematice exekucí dlouhodobě věnuje, zdůrazňuje, že dědicem se lze stát jen usnesením soudu (notáře) v rámci dědického řízení.

„Dědicem se nestanete tím, že zaplatíte něčí pohřeb, to bychom při smrti bohatých lidí mohli sledovat velkou přetahovanou o fakturu za pohřeb. Faktura není dědický titul. Věřitel se pochopitelně nemůže domáhat po někom uhrazení dluhu s tím, že ta osoba zaplatila pohřeb. Akt pohřbení tedy nelze vykládat jako přihlášení se k závazku, tj. k dluhu, to je právní nesmysl,“ zdůrazňuje Němec.

Připouští sice, že růst počtu sociálních pohřbů může mít sociologickou souvislost i s počtem exekucí, ale mnohem více s rozkladem rodinných vazeb a změnou hodnot ve společnosti obecně.

„Exekuce tam roli hrát můžou jako fenomén, který snižuje zájem příbuzných o takovou osobu, natož o její dědictví. Je pak logické, že se budou chtít vyhnout dalším výdajům, jako je náklad na pohřeb, když vědí, že budou muset stejně odmítnout dědictví. O urnu si pak požádají,“ říká Němec.

Jen za první čtvrtletí roku 2018 stát obcím proplatil pohřby dalších 243 zemřelých. I když by bylo zajímavé vědět, v jakých krajích a oblastech počet sociálních pohřbů vzrostl především, ministerstvo pro místní rozvoj takové statistiky nevede.

„Byly by zavádějící: obce mají pohřbívací povinnost, a ta se netýká trvale žijících občanů, ale potenciálně všech lidí, kteří na území obce zemřou – cizinci, lidé beze jména, bezdomovci. Při porovnávání by pak byly ve značné nevýhodě ty obce, na jejichž území jsou například domovy důchodců, léčebny dlouhodobě nemocných, nemocnice a tak podobně,“ vysvětluje Veronika Vároši.