Více než 80 % ruských občanů v produktivním věku nemá dovednosti a znalosti pro práci v současném tržním prostředí. Tento závěr obsahuje studie společnosti Boston Consulting Group, jíž se účastnily podniky z 22 průmyslových odvětví s více než 3,5 miliony zaměstnanců.

Studie konstatuje, že struktura zaměstnanosti se v současném Rusku od dob SSSR nezměnila a stále odpovídá úrovni surovinové kolonie: 35 % obyvatelstva se zabývá nízkokvalifikovanou prací, patřící do kategorie “mechanická práce” (typicky jde o mechanické, opakující se úkoly, či základní fyzickou práci.)

Ruští občané pracují nejčastěji jako řidiči (7,1 %), prodejci (6,8 %) a zaměstnanci bezpečnostních agentur (1,9 %), přičemž celkový podíl tohoto typu profesí ve struktuře zaměstnanosti za posledních 15 let stále roste.

Pouze 17 % obyvatel se zabývá vysoce kvalifikovanou prací patřící do kategorie “znalostní” (intelektuální práce, tvůrčí a nerutinní, nestrukturované úkoly). Jde o 1,5 krát nižší ukazatel, než je tomu v Japonsku nebo v USA, 1,7 krát nižší, než v Německu, 2 krát nižší, než v Singapuru a 2,6 krát, než ve Velké Británii.

Podle odhadů BCG bude nedostatek kvalifikovaných pracovních sil nezbytných pro rozvoj ekonomiky a její přechod na novou cestu mezi nejrozvinutější státy světa do roku 2025 činit 10 mil. lidí.

Nicméně, vzdělávací systém se jejich přípravou nezabývá: skutečné vzdělávání je nahrazováno prostým “absolvováním” a ze získání univerzitního titulu se stal bezobsažný společenský rituál, jehož účelem je jednou jakýsi “vstup” do společnosti, jindy třeba odložení vojenské služby.

Vzdělávací systém v Ruské federaci je připraven pro zaměstnance kategorie “podřízený” (zaměstnanci, úředníci, manažeři), nikoliv “expert” (vědci, ředitelé, inženýři). V důsledku toho se 91 % ruských zaměstnavatelů domnívá, že absolventi nemají praktické dovednosti a 83 % považuje úroveň odborné přípravy na vysokých školách za střední až nízkou.

Podle studie jsou však kořeny tohoto problému hlubší: v Rusku totiž neexistuje kritická míra poptávky po znalostech. Důvodem je i to, že zde nejsou vytvořeny dostatečné podmínky pro realizaci talentu a schopností. Rozdíl v platu řidiče a lékaře v Rusku činí pouhých 20 % (pro srovnání: v Německu je to 174 %, v USA 261 %, v Brazílii 172 %). V celosvětovém hodnocení konkurenceschopnosti lidského kapitálu GNCI 2017 (Index konkurenceschopnosti talentů) podle kritéria přitažlivosti země pro talentované lidi, se Rusko umístilo až na 107. místě z celkových 118.

Důsledkem takového vývoje je, že 98 % obyvatel preferuje stabilitu, nikoliv příležitosti k růstu, a vybírá si “bezpečnou” práci s jednoduchými požadavky a zárukami. Více než 30 % obyvatel pracuje ve veřejném sektoru (včetně státních korporací a jejich mnohočetných dceřinných společností), přičemž počet úředníků vzrostl z 2,4 milionu v roce 1995 na 5,3 milionu v roce 2015. Naproti tomu, malým a středním podnikáním se zabývá pouhých 15 % občanů, oproti 40 % v Indii, 52 % v Brazílii, 63 % v Německu.

Pokrokové hodnoty (tj. ochotu učit se nové věci, převzít zodpovědnost a rizika) sdílí v Rusku pouhá 2 % obyvatelstva, v západní Evropě je to 24 % a ve Spojených státech 32 %.
Podíl technologicky inovativních firem v zemi je nižší než jedno procento a na trh práce nemají žádný vliv. Na 10 tisíc pracovníků připadá jeden průmyslový robot, oproti 531 v Jižní Koreji, 176 ve Spojených státech či 49 v Číně. “V tomto ohledu země zaostává za skupinou vyspělých států o 7 – 10 let,” uvádí se ve studii.

“Pokud se současná struktura zaměstnanosti v průběhu dalších 7 – 10 let významně nezmění, existuje pro Rusko významné riziko, že jeho zaostalost za světovými ekonomickými lídry se stane nevratnou,” varuje Vladislav Butěnko, generální ředitel a předseda BCG v Ruské federaci. Nízká úroveň technologií, rostoucí volatilita, vysoká pravděpodobnost výskytu “černých labutí”, dělají scénář “pádu do propasti”, tj. prudkého zhoršení ekonomické situace v zemi, více pravděpodobným.

Zdroj: finanz.ru

Jejich cesty se kdysi zkřížily s byznysem Andreje Babiše a nedopadlo to právě nejlépe. Tedy – pro ně. Andrej Babiš vždycky dostal, co chtěl. Ti muži a ženy jsou výjimeční, protože o své zkušenosti s jedním z nejmocnějších Čechů promluvili. A nedopadlo to právě nejlépe. Tentokrát pro Andreje Babiše. Přinášíme sedmý díl projektu Ukradené duše AB, které původně vyšly v tištěném magazínu Neovlivní.cz.

Michal Kovárník před sedmnácti lety vybudoval v Chrasti na Chrudimsku malou rodinnou firmu. Zabývala se výrobou chemikálií, měla zhruba desítku zaměstnanců a na vrcholu obrat kolem 30 milionů ročně. Před pár lety se Kovárník rozhodl s pomocí šestnáctimilionové unijní dotace rozšířit záběr firmy o výrobu plastových lahví, v nichž by dodával své výrobky. Za dotační peníze koupil tři stroje a rozjel výrobu.

Jenže na základě dodnes nedoloženého podezření zasáhl finanční úřad. Vydal několik zajišťovacích příkazů a během pár hodin byla Kovárníkova firma KM Plus po smrti. “Přišli loni v létě, obstavili účty, majetek, datové schránky odběratelů se zaplnily informací o zajišťovacích příkazech na naši firmu a během jednoho dne byl konec. A dodnes mi nikdo nepředložil důkazy o tom, co jsem udělal, na základě čeho byly ty zajišťovací příkazy vydány,” říká Michal Kovárník.

Případ zveřejnili reportéři Sabina Slonková a Jiří Kubík tento týden v pořadu Zvláštní vyšetřování na portálu Seznam Zprávy.

Podnikatel Kovárník se stal obětí takzvaných zajišťovacích příkazů, které se rozmohly v éře dosluhující vlády, v níž na financích seděl lídr hnutí ANO Andrej Babiš. Až po jeho vynuceném odchodu z vlády se ukázalo, že finanční správa využívá tento instrument i v situacích, kdy k tomu není důvod.

Babišovi podřízení nadto čelili podezření, že v některých případech postupovali na příkaz shora proti jeho byznysové konkurenci. Jak to lídr hnutí ANO v souvislosti s jinou zničenou firmou sám řekl na uniklém odposlechu zveřejněném na Twitterovém účtu Julia Šumana: “Naši na ně klekli.”

V případě Kovárníkovy firmy KM Plus finančnímu úřadu stačilo podezření, že Kovárník za peníze z dotací nekoupil stroje tři, ale dva a ošidil tak stát na daních. Kontrola z ministerstva průmyslu a obchodu ale při osobní návštěvě fabriky všechny tři stroje našla, stejně tak advokátka a daňový poradce podnikatele doložili v dokumentech pro finanční úřad existenci všech tří strojů, včetně evidenčních štítků a fotografií. Finanční úřad to ale nezajímalo.

“Za pětadvacet let, co tu práci dělám, jsem se s takovým postupem nesetkal. Ztrácím víru ve spravedlivý právní stát,” prohlásil Kovárníkův daňový poradce Jaroslav Řezka.

Pohledávky finančního úřadu vůči firmě Michala Kovárníka přitom odmítl uznat i insolvenční správce, kterého do jeho společnosti poslal soud.

Finanční úřad na dotaz reportérů Seznam Zprávy odmítl případ jakkoli komentovat. “Obraťte se na tiskovou mluvčí,” řekl jim při osobní návštěvě Robert Hlaváček, který osobně velel akci proti Kovárníkově firmě.

Tisková mluvčí následně zaslané dotazy rovněž ponechala bez odpovědí s odkazem na zákonnou mlčenlivost. Michal Kovárník přitom reportéry už během natáčení pořadu vybavil notářsky ověřeným souhlasem se zbavení mlčenlivosti.

Stejně jako finanční úřad odmítl na jakékoli otázky k případu i obecně k zajišťovacím příkazům odpovídat i lídr hnutí ANO Andrej Babiš. “Nebudu vám odpovídat vůbec na nic. Lžete o mě…Chcete mě dostat do tepláků,” reagoval na opakované žádosti o rozhovor Babiš.

Otázek na lídra hnutí ANO je přitom víc. Případ Michala Kovárníka totiž spojuje s Babišovým holdingem Agrofert, momentálně zaparkovaným ve svěřenském fondu, jméno Mudrák.

“Když jsem viděl jednu z vašich reportáží o Bohumírovi Radovi, všiml jsem si, že mezi těmi jmény, které Agrofert pověřil převzetím Radova Agro Jevišovice, bylo jméno Mudrák. To samé vystupuje v mém příběhu,” řekl reportérům podnikatel Kovárník.

Jde o Mariána Mudráka, který s Kovárníkovou firmou dlouhodobě spolupracoval a podle podnikatele jej od výroby plastových lahví odrazoval. Do nákupu nových strojů totiž Kovárník odebíral lahve právě  od Mudrákovy rodinné firmy. Ve firmě působí i jeho otec Vlastislav a bratr téhož jména. Právě bratr Vlastislav Mudrák byl do loňského roku manažerem Babišova holdingu, účastnil se řady klíčových transakcí jako například se Správou státních hmotných rezerv. A s holdingem spolupracovala i rodinná firma Mudrákových.

Sám Mudrák si pouhý jeden den před zásahem finanční správy a celníků ve firmě Michala Kovárníka ze společnosti “vytáhl” svoji pohledávku a přeprodal ji. Nikdy před tím to podle účetnictví Kovárníkovy firmy neudělal. Svým krokem ochránil své peníze, jinak by spadly do insolvence a dostával by se k nim vzhledem k situaci Kovárníkovy firmy jen stěží.

Když Mariánovi Mudrákovi Kovárník v pořadu zatelefonoval a zeptal se jej, jestli věděl o chystaném zásahu státu proti jeho firmě, Mudrák řekl: “To víte, republika je malá.”

Michal Kovárník se hodlá se státem soudit. Čeká jen, až doběhne kolečko povinných odvolání k nadřízeným finančního úřadu v Chrudimi. Zásah úřadů totiž nezlikvidoval jen jeho firmu, obstavený má i osobní majetek. I přesto, že dodnes nebyl z ničeho obviněný. “Dá-li pánbůh a já to nakonec vyhraji, okamžitě emigruji. Nechci už  v tomhle státě žít. V tomhle humusu,” říká Michal Kovárník. “Víte, nechápu jednu věc. Máme s panem Babišem stejný problém: oba jsme podle úřadů podváděli s dotací. Pak ale nechápu, proč moje firma byla zlikvidovaná, barák mám obstavený a přišli jsme úplně o všechno. A on nepřišel o nic a kandiduje na premiéra. Vážně by mě to vysvětlení zajímalo.”

www.neovlivni.cz

video zde

O zdraví rozhoduje nejen rovnováha mezi tělem a duší, ale i vztahy k bližním, k životnímu prostředí, dění ve společnosti. Podle jednoho z průkopníků české komplexní a psychosomatické medicíny Jana Hnízdila lidé, kteří nejvíce věří politikům typu Zemana, Babiše nebo Okamury, jsou odsouzení k životu v nemoci a nesvobodě, tady je lékařská věda bezmocná. Autor a spoluautor celostně-medicínsky zaměřených odborných a popularizačních knih v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz přiznává, že to někdy vypadá, jako by pacienti do ordinace dotlačili životní fekál a chtěli ho tam vypustit, neboť se mu často snaží vypovědět všechny svoje strasti, selhání a křivdy.

Býváme unavení, nemožní, nemocní, lékaři si s námi nevědí rady. Až přijde rada, která spojí odjakživa spojené, tělo a hlavu, a zdraví se vrací. To jsem si mimo jiné přečetl o vaší nové knize Příběhy obyčejného uzdravení. Můžete pro účel tohoto rozhovoru vybrat jeden příklad, na kterém byste ilustroval, jak léčba radou funguje?

Mohu se pochlubit i několika uzdraveními na dálku. Před časem mne na ulici oslovil neznámý muž: „Pane doktore, jen Vám chci poděkovat, jak jste mne na dálku uzdravil. Trpěl jsem na bolesti zad, na cétéčku mi našli vyhřezlou plotýnku, doporučili operaci. Pak jsem ve Vaší knížce přečetl příběh vystresovaného manažera. Jako byste ho psal o mně. Denně až deset hodin u počítače, ve stresu, bez pohybu, bez dovolené. Tak jsem na měsíc vysadil, odjel do lázní, začal se hýbat, uklidnil se, shodil pár kilo. Záda už mne nebolí, termín operace jsem zrušil.“

Kniha je složená z příběhů lidí, kteří se uzdravili, protože změnili přístup ke svému tělu a ke svému životu. U jakých lidí a jakých zdravotních potíží způsob vaší léčby nejčastěji účinkuje?

Komplexní medicína je určená pro omezenou skupinu lidí. Pro ty, kteří pochopili, že jsou zodpovědní za svoje zdraví a svůj život. Bez rozdílu věku, pohlaví či diagnózy. Knížku jsem složil z příběhů pacientů, kteří za mnou přišli s nějakou nemocí, brali léky. Já jim vysvětlil, kde dělají v životě chybu, oni změnili svoje chování, uzdravili se, léky neberou. Abych nebyl obviňován, že si příběhy vymýšlím, domluvil jsem se s pacienty, aby příběh svojí nemoci napsali sami a já ho jen krátce okomentoval. Asi nejsilnější jsou příběhy dětí. Rodiče požádám, aby mne s nimi nechali chvíli o samotě, a pak se jich zeptám, co by se u nich doma mělo změnit, aby byli zdraví a spokojení. Obvykle mi odpoví: „Aby se naši nehádali, hráli si se mnou, jezdili jsme na výlety...“ Pak bez jakékoliv interpretace přečtu rodičům, co jim dítě chce nemocí povědět. V knize je řada příběhů dětí, které se uzdravily jen díky zklidnění rodinných vztahů.

Psychosomatická medicína, která vychází ze vztahu mezi tělesným stavem a psychickými i emocionálními složkami, je často vnímána jen jako problematika omezeného druhu chorob. Souhlasíte s tím? A co potom radíte pacientům, kteří trpí něčím jiným než těmi omezenými druhy chorob, při nichž jsou tělesné obtíže podmíněné duševním stavem?

Dělení nemocí na psychosomatické a jiné neuznávám. Všechny nemoci jsou psychosomatické, protože každý člověk je psychosomatický, každý má tělo i duši. Stres oslabuje imunitu, což vytváří podmínky pro vznik infekcí nebo nádorů. Ty pak zpětně ovlivňují psychiku. U každé nemoci je nutné posuzovat nejen objektivní nálezy, ale i stavy duše, životní souvislosti. O zdraví ale rozhoduje nejen rovnováha mezi tělem a duší, ale i vztahy k bližním, k životnímu prostředí, dění ve společnosti. Lidé, kteří podle průzkumů veřejného mínění nejvíce věří politikům typu Zemana, Babiše nebo Okamury, jsou odsouzení k životu v nemoci a nesvobodě. Tady je lékařská věda bezmocná.

Vaším krédem je, že dobrý doktor musí být zvědavý a nesmí se zajímat jen o nemoc, ale o pacientův život a jeho problémy. Jak mohou takové informace od pacienta dát lékaři víc než nejrůznější vyšetření špičkovou technikou nebo odběry krve? Nehledě na to, že některé problémy mohou být natolik choulostivé povahy, že se pacient s nimi nemusí hned svěřit lékaři, obzvlášť když jde o jejich první vzájemný kontakt.

Jeden příklad za všechny. U naprosté většiny pacientů s bolestí zad se automaticky dělá rentgen – aby se něco nepřehlédlo. Ve Švédsku udělali výzkum, který prokázal, že jen u jednoho z 2400 rentgenovaných měl snímek význam pro další léčbu. Ostatní byli snímkovaní zbytečně. Ze studie vyplynulo, že je potřeba věnovat pozornost nejen objektivním nálezům, ale také kontextu stonání. Jestliže ke mně přijde vystresovaný manažer s bolestí zad, poví mi, že když týden lyžoval v Alpách, tak potíže neměl, mohu s vysokou pravděpodobností usoudit, že to má ze stresu, a na rentgen ho nepošlu. Se sdělováním choulostivých informací při prvním setkání mám opačný problém. Pacienti jsou přesvědčení, že mi musí vypovědět všechny svoje strasti, selhání, křivdy. Někdy to vypadá, jako by do ordinace dotlačili životní fekál a chtěli ho tam vypustit. Když zjistím, že se k tomu chytají, okamžitě je zastavím a řeknu jim: „Položím Vám jednoduchou otázku, prosím jednoduchou odpověď.“ Potřebuji se zorientovat, jak jsou na tom fyzicky, abych nepřehlédl nějaký tělesný problém, jak jsou na tom psychicky, abych nepřehlédl úzkost nebo depresi, a jak si vedou v životě. To ke stanovení příčiny nemoci úplně stačí. Problémy choulostivé povahy pak mohou řešit s naším psychologem.

Často tvrdíte, že základem medicíny nejsou špičkové a drahé kliniky, ale kvalitní rodinný doktor, který zná pacienta, jeho rodinu, způsob života a jeho potíže dokáže zasadit do souvislostí. To vypadá jako dobrá myšlenka, ale není její uskutečnitelnost mizivá? Jednak kvůli tomu, že by bylo zapotřebí mnohem více lékařů, ale i proto, že se přerušila tradice rodinných lékařů, kteří byli s okruhem svých pacientů nejrůznějšími pouty spjati.

Komplexní medicína není revolučním objevem. Je to návrat k tradici, zkušenosti a moudrosti rodinných lékařů. V současné době ale vybavených možnostmi moderní diagnostické techniky a léky. Takový lékař dokáže zasadit nemoc do souvislostí pacientova života ještě ve fázi funkčních potíží a předejít progresi do nevratného stavu, který vyžaduje drahou péči špičkových klinik. Kdyby fungovala první linie, přineslo by to obrovskou úsporu. Navzdory tomu největší investice jsou do velkých nemocnic a linie praktiků je na okraji zájmu.

Není idea rodinných lékařů předem odsouzena k neúspěchu i z toho důvodu, že většina lékařů by se dříve, nebo později vydala cestou maximalizace počtu pacientů z důvodu maximalizace svých příjmů? Co by lékaře mohlo přimět, aby tak nepostupoval? Existuje přece nepřímá úměra: čím více pacientů, a tedy i vyšší příjmy lékaře, tím méně času na ně při stejném objemu pracovní doby.

V modelu, který popisujete, jsem léta pracoval. Třicet pacientů za den, na každého pár minut, maximalizace výkonu, maximalizace zisku. Byl jsem placený za to, kolik pacientů otočím, ne za to, kolik se jich uzdraví. Stonání pacientů jsem nerozuměl, práce mne neuspokojovala. Tak jsem ze systému vystoupil. Dneska mám na každého pacienta hodinu. Medicína mne zase baví, pacienti se uzdravují. Na kliniku za mnou chodili s požadavkem: „Doktore, jsem nemocný, něco se mnou dělejte.“ A divili se, když jsem jim hned nepředepsal léky. Dneska chodí se zakázkou opačnou: „Doktore, beru spoustu léků a je mi pořád blbě. Poraďte, co v životě změnit, abych se uzdravil.“ Lidí, kteří chtějí porozumět svojí nemoci, je čím dál víc. Za radu si rádi zaplatí.

V jednom z rozhovorů, které jste poskytl, jste prohlásil, že našemu zdravotnictví chybí schopnost navázat s pacientem kvalitní vztah, což není možné ve velkých nemocnicích, kde pacient nezná lékaře, lékař nezná pacienta, takže v tak neosobním prostředí se kvalitní medicína dělat nedá. Do kontrastu jste dával vaše Hnízdo zdraví, kam pacienti přicházejí pro vysvětlení a porozumění. Ale jak se vypořádáte s námitkou, že když jsou u vás čekací doby přes půl roku, o jak kvalitní vztah mezi pacientem a lékařem může jít?

Zájem o komplexní medicínu je obrovský, na stáže přijíždějí i lékaři. Zařízení inspirovaná Hnízdem zdraví už vznikají třeba na Slovensku. I když ordinuji každý den, čekací doby jsou kolem osmi měsíců. Má to i své výhody. Na zadní stranu obálky knížky jsem dal mail od pacientky, která si měsíce čekání krátila četbou mých knížek. Než na ni přišla řada, pochopila, že její nemoc pramení z nedobrých vztahů, změnila je, uzdravila se a termín uvolnila dalším pacientům. S pacientem musím vztah navázat, ale zase ho rychle rozvázat. Jestliže se denně napojíte na pacienty s depresí, úzkostí, s autoimunitními nebo onkologickými nemocemi, je to obrovský výdej energie. Nejde tedy o hluboký a trvalý vztah, nýbrž o porozumění nemoci.

Považujete české zdravotnictví za bezednou jámu, do které se jen sypou peníze, ale ať se jich tam bude sypat sebevíc, pořád jich bude málo, jak tvrdí nejen někteří politici? Je financování zdravotnictví nějak lépe řešitelné, než je současný systém? Má být zdravotnictví byznys jako každý jiný a zdraví obchodovatelná komodita? Pokud ne, jak toho dosáhnout?

Nedostatek peněz není příčinou krize zdravotnictví. Nedostatek peněz je důsledkem toho, jak se medicína v praxi provádí. Důsledkem toho, že obrovská spousta vyšetření a léků se ordinuje úplně zbytečně. Medicína soustředěná na biologické nálezy a zdravotnictví zaměřené na zisk jsou smrtící kombinací. Medicínsko-farmaceutický komplex – propojení farmaceutických firem, pojišťoven, zdravotnických institucí, podnikatelů, politiků a medicínských špiček – je tak obludný a provázaný korupcí, že se podle mého názoru vůbec reformovat nedá. Vlastní vahou se rozpadá. Rozhodl jsem se nečekat na jeho konec a vydal se vlastní cestou.

Co si myslíte o vlivu farmaceutických firem na zdravotnictví u nás a svodům, jimž jsou z jejich strany vystaveni lékaři, ale i další, kdo se v tomto systému pohybují? Vy jste na opačné straně barikády mezi hrstkou těch, kteří jsou proti nadužívání léků. Nepřináší vám tento postoj problémy, a to nejen od farmaceutických firem, kterým by klesaly zisky, pokud by lidé dali na vaše doporučení?

Moderní medicínu a farmacii mám ve velké úctě. Na prvním místě ale je vysvětlit pacientovi, jakou informaci mu tělo nemocí sděluje, kde dělá v životě chybu. Poradit mu, co má změnit, aby se uzdravil. Jestliže zjistím, že by pacient nemoc vlastními silami nezvládl, předepíši mu léky: antibiotika, kortikoidy, antidepresiva. Snažím se je ale používat jen dočasně, aby pacient využil jejich efektu odražení se ode dna, k životní změně. Představte si ale, že by lidé hromadně porozuměli svým nemocem, změnili chování a uzdravili se. To nelze dopustit. Celý pracně budovaný medicínsko-farmaceutický komplex by se zhroutil. Mezi mými pacienty je i řada špičkových manažerů farmaceutických firem. Sami nevěří systému, který spoluvytvořili.

Tou předchozí otázkou jsem mířil i na to, že vám Český klub skeptiků udělil Zlatý Bludný balvan za diskreditaci psychosomatické medicíny v očích odborné i laické veřejnosti. Jak jste tohle vyhlášení přijal?

Moc mne to potěšilo. Kromě toho, že mohu za jménem používat titul Bl.B., klub skeptiků také výrazně přispěl k popularizaci komplexní medicíny. Po udělení balvanu se pacienti jen hrnou.

I když nejste zastáncem užívání léků, věděl byste o nějakém pro české zdravotnictví? A jakou jeho chorobu by měl léčit?

Moderní medicína je vynikající při zvládání akutních stavů. Při řešení zdravotních problémů běžného života selhává. Řadu let jsem se pokoušel zdravotnickým institucím nabízet koncept komplexní medicíny. Byla to ztráta času. Rozhodl jsem se proto oslovit přímo pacienty. Vysvětlovat jim příčiny nemocí na „příbězích obyčejného uzdravení“. A společně s nimi budovat nový systém.

Jiří Hroník, Parlamentní listy

Se zájmem jsem si přečetl úvodní článek Chrudimského zpravodaje 09-2017. Chtěl bych jen “světově zářivé“ informace vrátit do reality všedních dnů našeho ospalého městečka. Snad proto, že nepocházím z Chrudimi, vnímám víc ničení města, než zdejší zkostnatělí starousedlíci, kteří v tom vyrůstají a žijí, a kteří si říkají patrioti. 

Město je živý organizmus, vyvíjí se s lidmi, není to nějaká konzerva středověkých či jiných slohů. Na druhé straně by jej dnešní lidé, nejen s úcty ke stavebnímu dědictví, měli ničit co nejméně, protože mají čím dál větší problém postavit něco hodnotnějšího, než to minulé. Na naši “kulturní vyspělost“ se lze podívat i přes architekturu a urbanizmus. Tedy skrze člověkem stále ničené zbytky přirodního a kulturního dědictví. Místo různě přihlouplých “prestižních“ ocenění se nyní podíváme na realitu. 

Když jsem dočetl úvodník Chrudimského zpravodaje, vybavil se mi rovněž článek Viléma Mrštíka z roku 1897, který reagoval na slavné pražské asanace. “Bestia triumphans“ je zde představena jako míra nevzdělanosti, jako demarkační čára kde inteligence přestane, jako opak humanity, kulturnosti a vyspělosti člověka, společnosti a národa. Píše se zde, že ji lze prý potkat na každém kroku. Takže procházka Chrudimí může začít: 

0. Město jako správný hospodář opravilo svou radnici, muzeum, bytový dům, objekt kláštera. 

1. Městem byla nenávratně zničena Kateřina podél Husovy ulice od Masarykova náměstí, Borznu po Vrchlického ulici.

2. Za spoluúčasti města byla zničena městská čtvrť Kateřina. Některé domy byly odstraněny, řada domů podlehla polystyrenizaci, plastifikaci, barevným výkřikům, kterými se dnes vyvažuje zničení domů a fasád. Došlo ke zničení čtvrti od Havlíčkovy ulice po stadion. Zničená zástavba se odráží v nekvalitním veřejném prostoru. Lidé ve světě by se podobných výkřiků snažili město a svou čtvrť uchránit, lidé v Česku a Chrudimi NE. Spisovatel Mrštík tomu v roce 1897 říkal také “Wohnmaschin“.

3. Stejně jako Kateřina byla zničena čtvrť města kolem Střelecké ulice.

4. Za účasti města byla zničena Kopanice. Stavebně zničeno, veřejný prostor v majetku města příšerný.

5. Město nechalo stavebně zničit čtvrť na Novém městě, tedy zlikvidovalo původní zástavbu kolem Novoměstské ulice.

6. Město zničilo za účasti Pardubického kraje chrudimský pivovar.

7. Město nechalo zničit sídelní krajinu kolem sebe. Město nechalo zničit celý sever a pardubické předpolí, které nesmyslně proměnilo v jednu hnusnou zónu průmyslu bez nároku na lepší podobu a život. Město si neváží svého okolí. Když jedu z Pardubic, říká mi to jen, Vlasto, jedeš do humusu.

8. Město nechalo zničit krajinu mezi Chrudimí a Slatiňany, krajinu kolem Sobětuch a Rabštejnské Lhoty, krajinu mezi Chrudimí a Pardubicemi, krajinu směrem na Topol a vůbec kolem dokola, kam se člověk podívá.

9. Město je zodpovědné za hnusnou, zoufalou a provozně i dopravně kolizní podobu veřejného prostoru kolem chrudimských škol. Jsou v chrudimské politice učitelé? Možná to jen svědčí o nízké úrovni českých škol.

9. Město nechalo zničit řadu ploch výstavbou nesmyslných obchodních a nákupních center.

10. Město nechalo zničit řadu veřejných prostor parkovišti.

11. Město zničilo západní i východní stranu Masarykova náměstí. Nyní se snaží jeho obnovu řešit pomocí parkoviště před Bohemkou.

12. Město nechalo zničit původní zástavbu na Resselově náměstí. S rozplizlým prostorem si dodnes zástupci města neví rady.

13. Město nechá možná zničit Moravovu zahradu parkovacím domem.

14. Město zničilo a nenašlo lepší využití prostoru bývalého ČSAD.

15. Město nechalo zničit Sokolovnu a vedle stojící výstavní objekt bývalého úřadu. S Tyršovým náměstím si dodnes neví rady.

16. Město zničilo Pippichův dům v Poděbradově ulici, který určilo k demolici.

17. Město zničilo veřejné prostory kolem městského centra. Jsou hnusné, nenápadité, bez fantazie. Město je dlouhodobě neřeší, neví jak.

18. Dlouholetým úsilím města byla vytvořena chrudimská dopravní stoka, tvořená Masarykovým náměstím a ulicemi Palackého, Obce Ležáků, Milady Horákové, SNP, Topolskou a Poděbradovou. Zástavba kolem dopravní stoky byla cíleně zdemolována, její zbytky jsou zoufalé.

19. Zbytky zástavby v Husově ulici včetně zdejší základní školy jsou v hrozném stavu. Obnova se řeší nesmyslným zateplením a barvičkami!

20. Město udělalo z původního historického náhonu ekologickou grotesku. Cíleně vytěsnilo z města i všechnu ostatní vodu. Zbyla pouze řeka, která připomíná stoku a kolem které se ani nedá městem projít.

21. Město zničilo za dotace nábřeží v ulici V Průhonech. Město zničilo i protější ulici U Stadionu. Nábřeží mezi mosty od Vrchlického ulice až po ulici Dr. Milady Horákové u Tesca je zničeno. Souvisí to i se zastaralým pojímáním sportovišť a toho, co sport lidem, městu a veřejnému prostoru může přinést.

22. Město dlouhodobě (desítky let) odpírá lidem zpřístupnit zbytky přírody a krásnou pěší procházku kolem říčních ramen Chrudimky od muzea přes Střelecký ostrov ven z města na Tuněchody. Problém to není, je to jen vytrvalá nechuť zdejších politických dinosaurů.

23. Zástupci města nechali zničit nesmyslnou zástavbou krajinný horizont nad řekou Chrudimkou na Vlčí hoře. Tohle je neodpustitelné a dnes v územně plánovací legislativě dokonce trestné. Nicméně stačí pohled do Sobětuch a Rabštejna, že něco na chrudimské radnici není v pořádku.

24.  Dotacemi byl zničen veřejný a uliční prostor pod nádražím. Zbytky odvážené kamenné dlažby mám někde vyfocené. Byl vytvořen inertní a hloupý veřejný prostor, členěný nesmyslně na proužky betonové zámkové dlažby, asfaltu, zeleně atd. Jsme zase o dvacet let zpět, než to někdo napraví.

25. Nemám rád toho, kdo nechal znovu udělat silnici a parkoviště před ZŠ Husova. To mohl udělat jen blbec.

26. Město je zodpovědné za špatný urbanizmus okolních obcí. Ten je v mnohém v přímém rozporu s politikou územního rozvoje ČR!!!

27. Jak vypadají veřejné prostory města? Kdo může za jejich kvalitu, či lépe řečeno nekvalitu? Kdo může za vybavenost? Jaké jsou detaily ve veřejném prostoru? Ostatně obnova schodiště do díry a podoba svahů pod městskými hradbami napoví.

28. Město nechalo zničit Kopanici.

29. Jak vypadají chrudimská náměstí?

30. Na co má město hlavního architekta? Na to, aby jeho firmě cpalo prachy za nízkou úroveň jeho služeb?

31. Ať pokračuje někdo jiný, třeba nějaký politik, který dohlédne i za padesáti dvou hektarovou památkovou zónu . . . . . . . . . . 

Tohle není desatero o kulturním a přírodním dědictví pochybně zdravého města. Je mi z toho smutno. Pokračovat se mi už ani nechce, stačí si ostatně projít web veřejného prostoru pro Chrudim. Těším se, až budu psát o věcech krásných. Až přidám do webu další kolečko, kde bude Chrudim, jako noblesní město daleko před Litomyšlí, Prahou a Brnem. Někteří chrudimáci jsou možná přímo posedlí sbíráním zbytečných cen. Stejně tak, je úplně jedno, jestli město má či nemá hloupou památkovou zónu. Ostatně tenhle socialistický ochranářsky památkově či přírodně selektivní přístup k Česku mne slušně řečeno za ta léta štve.  Vznikl za komoušů jako relikt, kdy památková a přírodní ochrana byla ještě spojená. Dnes je tenhle přístup pozůstatkem minulé doby, která neumí obnovovat a zacházet se zbytky toho, co tu máme. Je přežitý. Tady skončí hranice ochrany a tady se budeme chovat jako barbaři? Co to je za blbost? Vždyť celé Česko je cenné. Důležitější než sbírat ceny, je město a okolní krajinu neničit. To řadě chrudimáků naprosto uniká. Město a jeho podoba není o cenách, je o lidech. Chrudim se může chlubit tak akorát mizejícím městem, mizející okolní krajinou, tedy nenávratně ničenými zbytky města a krajiny. Snad se lidé na nedělní mši pomodlili i za to, ať neblbnou a váží si obyčejných věcí. Tragikomicky a dlouhodobě přispívá ke Dnům evropského dědictví i Chrudimský zpravodaj a jeho kapitola “Chrudim včera a dnes“, svědčící o velkém zoufalství místních politiků a historiků. O čem to srovnání je? Je to o nás.

Politici dlouhodobě podporují rozklad města a jeho okolí. Jsem tu už dost dlouho na to, abych to mohl říct. Město není stvořeno ze zbytečných cen, diplomů a lezení na bedny. V diplomech a cenách se krásně žít a bydlet nedá. Město je obrazem lidí. Je jako zrcadlo. Bohužel někteří političtí dinosauři si do něho možná už několikanásobně stačili prokopírovat svůj obraz.

Vlasta Koupal, prostorprochrudim.cz

Vyrostl v chudých poměrech, prvně nedokončil ani středoškolské vzdělání, vydělával si pomocnými pracemi, žil po svobodárnách, pak procestoval svět na norské nákladní lodi. Kanaďana BRIANA TRACYHO všude sžírala otázka: Co některé lidi dělá úspěšnými a jiné ne? Zkoušel se zabývat přímým prodejem a realitami, aby se přiblížil bohatým. Pak četl všechno dostupné o řízení lidí. Po nocích si dodělával maturitu, potažmo MBA. S diplomem z teorie podnikání a marketingu se stal managementovým konzultantem, který se snažil pomoci více než tisícovce firem a v součtu pěti milionům zaměstnanců, pro něž uskutečnil více než pět tisíc přednášek.

A nejčastěji zodpovídal ten dotaz, který i jeho odmalička trápil: Proč nejčastěji lidé nebohatnou? Jeho slova stojí za zamyšlení.

„Proč v zemích, jako je ta Vaše, s možnostmi, které máte, tak málo lidí odchází z práce na odpočinek finančně nezávislých?“ ptá se Brian Tracy a uvádí 5 důvodů:

1. Proč já?

„Předně to k těmto lidem nikdy nedošlo.

Průměrný člověk roste v rodině, kde se nikdy nepotkal nebo kde nikdy nepoznal nikoho bohatého. Chodí do školy a sdružuje se s lidmi, kteří nejsou bohatí. Pracuje s lidmi, kteří nejsou bohatí. V jeho společenském okruhu mimo práci není nikdo bohatý. Nemá žádné vzory, mezi nimiž by byli bohatí.

Pokud se nám toto děje v letech, kdy se formujeme, až do řekněme dvaceti let, vyrosteme a plně dospějeme, aniž by nám došlo, že je pro nás stejně pravděpodobné stát se bohatým jako pro kohokoli jiného.

Proto lidé, kteří vyrostli v domácnostech bohatých rodičů nebo prostředí bohatých sousedů, se mnohem snáze stávají bohatými. První důvod, proč lidé nebohatnou, je tedy v tom, že nám ani nedojde, že je to v našem případě možné. A protože nám to nikdy nedošlo, nikdy nečiníme jakékoli kroky potřebné k tomu, abychom to uskutečnili.“

2. Rozhodni se!

„Druhý důvod, proč lidé nebohatnou, spočívá v tom, že se pro to nikdy nerozhodnou.

Dokonce i když čteme knihy o dosažení bohatství, navštěvujeme přednášky nebo se spojujeme s finančně úspěšnými lidmi, nic se v našem životě nezmění, protože nikdy nevykonáme rozhodnutí udělat něco jinak.

Dokonce i když si uvědomíme, že bychom mohli být bohatí, a tušíme, jak bychom mohli provést správné kroky, nepohneme se z místa. Pokračujeme dál v tom, co jsme vždy dělali. Pak logicky dostáváme dál výsledky, které jsme vždy dostávali.

Tento hlavní důvod tkví v tom, že velká většina lidí se vůbec nerozhodne zkusit být úspěšná. Nikdy nezaloží firmu, nikdy se nepokusí zobchodovat svůj nápad nebo přístup. Má to v úmyslu, někdy. Přeje si to, doufá v to, připravuje se na to, že jednou vydělá spoustu peněz, ale nikdy se reálně nerozhodne: ,Teď jdu do toho.‘

Toto vnitřní rozhodnutí je přitom zásadním krokem k tomu změnit se v úspěšného člověka.“

3. Možná zítra

„Třetím důvodem, proč lidé nebohatnou, je prokrastinace.

Vždy mají ,dobrý důvod‘ nezačít dělat to, o čem vědí, že potřebují. Vždy je buď špatný měsíc, špatné období, špatný rok. Jsou nevhodné politické podmínky, oni sami ještě ,nejsou dost dobří‘. Museli by riskovat, vzdát se své jistoty, nebo naopak o svou jistotu přišli, a tudíž také nemají sebevědomí. Buď nemají našetřené peníze, a tedy ,nemají z čeho‘ začít, nebo peníze našetřené mají, a bojí se o ně přijít. ,Snad příští rok,‘ říkají nejčastěji.

A přitom vždy bude v jejich hlavě nějaký důvod k otálení. Tito lidé dokážou odkládat z měsíce na měsíc, z roku na rok, dokud jim všechny příští měsíce a roky nedojdou. Vůbec tedy nezáleží na tom, že si na otázku: ,Proč já?‘ odpovědí: ,A vlastně proč ne já?‘ i že se rozhodnou pro změnu, stejně ji odloží na dobu neurčitou.

4. Zaplať cenu

Čtvrtým důvodem, proč lidé odcházejí z celoživotního pracovního procesu zcela závislí na almužně od státu, je ten, že prostě nechtějí investovat.

Nehodlají odložit svou spotřebu, zasadit semínka, z kterých by mohl vyrůst ovocný sad, jestliže je teď mohou projíst. Nechtějí zaplatit za budoucnost cenu v přítomnosti. Nechtějí se omezit. A tak za to platí obrovskou cenu v budoucnu.

Velká většina lidí má neodolatelné nutkání utratit každou minci, kterou vydělá, a ještě k tomu si půjčuje. Říká tomu ,užít si život‘. Ve skutečnosti projídají veškerou budoucnost.

Dokud se lidé nedokážou ukáznit, nepoznají to, čemu se říká finanční svoboda, nezávislost. Jak řekl W. Clement Stone: ,Pokud nedokážete udržet peníze, jíte pořád zrní.'“

5. Dívej se dlouho dopředu

„Pátý důvod je možná důležitější než všechny předchozí. Je jím schopnost či neschopnost dlouhodobého výhledu.

Dr. Edward Banfield z Harvardovy univerzity po dobu patnácti let prováděl průzkum, do jaké míry jednotlivec nebo rodina dokážou předvídat, zda se v socio-ekonomické skupině pohybují směrem nahoru, či dolů, tudíž zda bude příští generace tohoto jednotlivce nebo rodiny bohatší než ta současná. Zjistil, že mnoho lidí vůbec neovládá časovou perspektivu. Nechápou, jak daleko se její současné aktivity a důležitá rozhodnutí v životě promítají do budoucnosti.

Dr. Banfield uvedl vzor dlouhodobého výhledu. V anglických rodinách vyšší třídy je běžným zvykem registrovat své děti na Oxford nebo Cambridge, jakmile se narodí. Dokonce i když vědí, že on nebo ona tyto univerzity nenavštíví dříve než za osmnáct nebo devatenáct let. Prostě plánují možnost života pro své děti. To je dlouhodobá perspektiva v akci.

V Anglii je častým mladý pár, který si začne odkládat měsíčně 50 liber stranou, aby jeho dnes novorozeně mohlo jednou jít na vysokou školu dle svého výběru. To je pár s dlouhodobým výhledem. Je ochoten obětovat sebe v krátkodobém horizontu, aby zajistil své krvi lepší výsledky v dlouhodobém horizontu. Lidé s dlouhodobým výhledem proto téměř vždy zvedají ekonomický kurz svého života.

To, že se narodíme chudí, tak nebývá naše vina. Ale to, když umíráme chudí, respektive že se naše děti rodí do chudého prostředí, už naše vina je. A pokud říkáme, že ne, nepochopili jsme ani základní hodnotu – odpovědnost.“

Tolik Brian Tracy.

www.businessleaders.cz

Rozsáhlý bytový komplex Residence Street Kolín vyrostl za necelý rok a půl na rohu ulic Kmochovy a Václavské zásluhou chrudimské developerské společnosti K2 invest podle návrhu architekta Zdeňka Kozuba.

V tomto případě nejde o běžné domy k bydlení, jaké známe z jiných míst Kolína. Výjimečná je jejich poloha přímo na okraji historického centra města stejně jako na první pohled viditelná snaha zaujmout méně obvyklým architektonickým řešením.

[[img:chrn_fullwidth:14946:Vyhlídka z balkonu. Foto: Kolínský Press]]

Komplex Residence Street se 151 byty je tvořen dvěma samostatnými pětipatrovými domy se společným nádvořím, kde se již dnes zelení koruny stromů. Půdorysy domů nejsou pravoúhlé, fasáda je místy zvlněná či lehce zalomená.

[[img:chrn_fullwidth:14944:Linie domu je podél Václavské ulice lehce rozvlněná. Foto: Kolínský Press]]

Výrazné je oblé nároží přivrácené do parčíku před soudem. Přízemí podél Kmochovy ulice bude komerčně využito, sídlit zde bude například jedna z realitních kanceláří.

[[img:chrn_fullwidth:14948:Nádvoří s květinovými záhony a vzrostlými stromy. Foto: Kolínský press]]

Na očích veřejnosti bude jeden z atraktivních architektonických prvků, takzvaná zelená stěna, která překvapuje svými rozměry a dosahuje téměř až k nejvyšším patrům stavby. Tvoří ji vlastně ocelová konstrukce mezi oběma bloky, kterou v blízké době porostou rozmanité popínavé rostliny jako břečťan či čtyřprsťák.

[[img:chrn_fullwidth:14947:Montáž konstrukce pro zelenou stěnu, která bude vyrůstat ze střechy 1. patra. Foto: Kolínský press]]

Nakolik je dům přitažlivý pro své obyvatele je zřejmé už z toho, že všechny byty byly prodány ještě před dokončením stavby. Byty jsou světlé s velkými okny, nádherné jsou výhledy z nejvyšších pater. Nadstandardní byty v nejvyšším patře mají tak velké terasy, že se na nich dokonce dá jezdit na kole. Na některých jsou i záhony se zelení. Zajímavost na závěr: každý z domů má v podzemí parkovací stání. Kvůli úspoře místa jsou parkovací stání pod bytovým domem umístěna vždy dvě nad sebou a obsluhována technickým výtahem.

[[img:chrn_fullwidth:14945:Takto vypadají garáže v podzemí pod obytnými domy. Kvůli úspoře místa, zde parkují vždy dva vozy nad sebou. Foto: Kolínský Press.]]

 Vladimír Sládek, Kolínský Press

iDnes.cz, 20.11. 2009 - Ze stránek internetových serverů, z televizních obrazovek či z novin se mohlo tento týden zdát, že Češi mohutně oslavili 20. výročí listopadové revoluce. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Proč? Na to odpovídá známý psycholog Slavomil Hubálek. Ten si myslí, že mnoho Čechů je malověrných, skeptických a buranských.

Pane doktore, víte, jak vzniklo rčení nevěřící Tomáš? 
Tomáš byl jeden z apoštolů, který nevěřil, že Kristus vstal z mrtvých, a měl dokonce potřebu vložit prst do jeho rány, aby se přesvědčil, že se skutečně jedná o Krista.

Přesně tak, je to z Janova evangelia z doby povelikonoční. Přestože většina Čechů Bibli nezná, tak nevěřících Tomášů je plná země. Ukázalo se to i při 20. výročí revoluce. Proč o většině věcí tolik pochybujeme? 
Pochybování je jedním z rysů naší povahy. Vysvětluji si to tím, že jsme jediným slovanským národem s tradicí reformace a protireformace a skepse je dědictvím našeho třistaletého pobývání v habsburské říši. Je v tom i jeden paradox - když dnes můžeme cestovat po celé Evropě, tak jsme se dostali tam, kde jsme byli před sto lety, protože to mohli už i naši pradědečkové.

Proč ale ta skepse i ve dnech, kdy je důvod slavit? 
Řekl bych - jak u kterých. Ti, kteří milují svobodu, rádi cestují a umějí cizí jazyk, u těch přetrvává nadšení, že jsme konečně svobodní. Ale ve společnosti jsou vždy lidi, kterým to nic neříká, kteří se jinde nedomluví, jsou to ti, co mají "ty králíci". Těm svoboda skoro nic neříká.

Nejste na podobné lidi moc příkrý? 
Skutečně existuje kategorie lidí, kteří k životu svobodu moc nepotřebují. Výzkumy ukazují, že je to kolem pětiny lidí. Ti na bývalém režimu oceňovali sociální jistoty, jistotu pracovního místa či větší bezpečnost na ulicích.

To je dost velká skupina občanů. Existuje pro to nějaká psychologická či jiná danost? 
Stačí se podívat na takzvanou distribuci inteligence. Ve společnosti je třetina lidí, kteří jsou prostě pitomí. Jsou hloupí.

U nás žije třetina pitomců? 
Průměrné IQ 100 není žádný zázrak z pohledu schopností či výkonnosti. Polovina lidí má přitom IQ pod 100. Hodně z nich je hloupých. To ovšem neplatí jen pro Česko, to platí obecně. Pak existují znaky platné pro určité národní společenství.

Ty jsou v případě Čechů jaké? 
Psychologové se léta dohadovali, zda existuje něco jako psychologie národů. Já jsem tvrzení, že existuje psychologie Čecha, psychologie Němce či Rusa, dlouho odmítal, dnes se také domnívám, že existuje. Stejně jako jisté vzorce chování u toho kterého národa.

Zopakuji otázku: Jaké znaky jsou charakteristické pro Čechy? 
Jen to dokončím - i u výročí Listopadu se vedly diskuse, proč jsme byli ve střední Evropě poslední, kde padl komunismus. Proč byla revoluce u nás nejkrásnější a klidná.

Pořád nemluvíte o těch znacích. 
Řeknu to poezií...

To jsem v rozhovoru ještě neměl. 
František Halas v době války burcoval "malověrní, myslete na chorál". Stanislav Kostka Neumann nás oslovil slovy: "A hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí. Takový byl můj lid s kosou a kladivem. Na jitřní čekal svit, čekal a věřil." Já k tomu dodávám - čekal a věřil na rozdíl od ostatních národů, které bojovaly.

Takže prosím konečně ty vlastnosti ze vzorce českého chování. 
Je to malověrnost, skepse, zvláštní směsice převažujícího buranství a současně výjimečného štěstí na několik výjimečných osobností. Za ty považuji Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka a Karla Čapka. Všichni tři varovali před levicí, marxismem a komunismem, a přesto jsme první země, kde zvítězila komunistická strana v demokratických volbách. A to v roce 1946. Národ se prostě zachoval nepoučitelně. To o nás hodně vypovídá.

Historik Dušan Třeštík říkal, že Češi jsou národ, který přišel z venkova do měst při průmyslové revoluci, a že i proto si uchoval v chování rysy maloměšťáka. Je to tak? 
Přesně tak. To je to, čemu říkám buranství. Navíc jsme národnostně a rasově směska. Někde jsem napsal, že jsme voříšci Evropy.

To málokdo u nás rád slyší. 
Tak ať se podívá do rodných listů čtyři generace dozadu. Bývá to neuvěřitelná směska. To je jeden náš kořen a druhý je implantovaný falešnou stopou národního obrození, která vyústila v Aloise Jiráska a Zdeňka Nejedlého a snažila se nám namluvit něco o naší výjimečnosti a statečnosti husitů. Vždyť i mýty z Rukopisů, které se ukázaly jako falza, jsou součástí naší národní identity.

Projevuje se dodnes to, že jsme byli národ vesnický a maloměstský? 
Ano, v naší typické opatrnosti. Ohnout se, neprovokovat a s vrchností pokud možno vyjít co nejlíp a současně si o tom myslet své. Jak říká nadporučík Lukáš ve Švejkovi: "Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět." Pokračovali jsme i po druhé světové válce v tradici loajálního rakouskouherského úředníka. Jen se podívejte na loajalitu ke komunistické straně. Prošlo jí celkem sedm milionů lidí!

Ohnout se a neprovokovat. Bylo důsledkem toho to, že zatímco polská Solidarita měla miliony členů, tak u nás bylo jen pár stovek disidentů proti komunistickému režimu? 
To je přesně ono. K tomu přidejme neuvěřitelný nešvar české národní povahy - nevážit si svých hrdinů, naopak je zesměšnit, či dokonce potrestat. Podívejme se na úděsný osud Heliodora Píky, Milady Horákové, letců v britské armádě či vojáků v zahraničních vojscích. Parašutisté, kteří zabili Heydricha, se dočkali pomníku po desetiletích. To je nestoudné. Stovky řádových sester byly v 50. letech uvězněny. Bylo jim nabídnuto, že ta, která sundá řeholní šat, může odejít na svobodu. Byly statečné, téměř žádná to neudělala. Místo úcty se národ jeptiškám vysmíval. Zbabělá část národa se mstila hrdinům a vytěsnila je, aby zamaskovala svoji vlastní zbabělost a ta jim nebyla připomínána.

Platí to i pro současnost? 
Do tohoto vzorce chování mi strašně smutným způsobem teď zapadá varování před havlismem.

To říkal v MF DNES v pondělí v rozhovoru prezident Václav Klaus.
Ano, je to negativní stránka národní povahy. Vysmívat se i těm několika stovkám našich disidentů z dob komunismu. Je v tom závist, ješitnost a odpor k statečným.

Když se vrátím na začátek rozhovoru, uznáváte vůbec, že listopadová revoluce některým lidem skutečně nepřinesla zlepšení života? A nemluvím o té třetině pitomců. 
Listopad 1989 byl tak převratný, že lze hovořit hlavně o pozitivních věcech. Dám vám příklad, co Listopad komu přinesl a odnesl. Po revoluci jsem byl na ministerstvu zdravotnictví. Úřad zřizoval na 200 zdravotnických zařízení. V těch velkých bylo 20 ředitelů, kteří spolupracovali s komunistickou StB. Jeden jediný z nich uznal svoji vinu a řekl mi: "Já jsem se mockrát v životě zachoval jako svině." Ostatní se mě snažili přesvědčit, že to udělali kvůli lásce k práci, že potřebovali jezdit na Západ na konference a že měli ženu a děti. To byl pro mě neuvěřitelný psychoterapeutický zážitek. Pochopil jsem, že k reflexi minulosti se takto dopracovat nemůžeme.

Co dělali ti ředitelé po revoluci? 
No právě! Skoro všichni odešli do farmaceutického průmyslu a mnohonásobně zbohatli. Tím odpovídám na vaši předchozí otázku, že revoluce některým lidem nepřinesla zlepšení života. Je to tak, ale někteří bývalí komunisté, svazáci či estébáci se dostali k ohromným majetkům.

Jak se díváte na takzvanou šedou zónu za komunismu? Lidi, kteří jen mlčeli. Podporovali tím režim? 
Šedá zóna je mlhavý pojem. Existovala široká škála možností, jak vzdorovat či nevzdorovat režimu. Jiné je to ale u členů komunistické strany. Že někdo vstoupil do té strany před válkou, to se dá pochopit. Že tam někdo vstoupil po válce, třeba na základě zkušeností z koncentračního tábora, i to se dá pochopit. Ale že tam někdo vlezl po roce 1968, považuji za opovrženíhodné. Přitom právě bývalí členové KSČ se mnohdy považují za šedou zónu.

Jste psycholog - nosí ještě lidé, kteří se neodvážili vystoupit proti režimu, v sobě z toho určité trauma? 
Satrapové satelitního státu, říkám tomu kolaborantská moc, byli úplně na všech úrovních - od vysoce postavených úředníků až po domovní důvěrnici. Miliony lidí se do toho dají započítat. Nemyslím si, že z toho mají podobní lidé trauma.

A co řeknete k tomu, že se pořád rojí konspirační teorie kolem listopadu 1989? Proč má člověk tak rád tajemno? 
Všechny konspirační teorie jsou oblíbené a svým způsobem člověka potěší. Jak říkáme my psychologové: paranoidity není nikdy dost. Revoluci ale nevyvolala konspirace tajných služeb či někoho jiného. Nahrála tomu hlavně geopolitická situace. Co mě osobně na tom fascinuje, jsou jiné věci. Jak to, že jsme to nevěděli? Jak to, že jsme to netušili? Jak to, že to bylo takové překvapení? Už můj dědeček říkával: "Jednou se tenhle režim musí pos..t." Ale že to bude tak rychle a jasně? To nikdo nevěděl.

Je jisté, že na změnu režimu jsme nebyli připraveni. Je vůbec možné se na něco podobného připravit? 
Asi to opravdu nejde. Život nese v sobě neuvěřitelná překvapení. Týká se to veřejného i osobního života. Vy půjdete dnes odtud a překvapivě potkáte na ulici tak krásnou dívku, že vám úplně změní život.

Už slyším, co na to říká manželka... Mohla by se ale revoluce v Československu odehrát tak, jak se odehrála, kdyby to nebylo překvapení? 
Měli jsme štěstí. Bylo tady několik set lidí, myslím Havla a spol., kteří při všech těch možných improvizacích a omezeních patřili k těm nejlepším ve společnosti. Převrat zvládli, aniž došlo k násilí a excesům. Havlova role byla výjimečná a jednoznačně pozitivní i celosvětově. Je dobře, že řekl, že láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí.

Proč? Už to zní jako velká fráze. 
Dva roky po revoluci si to nikdo nedovolil ironizovat. V roce 1992 jsem jako psycholog posuzoval prvního nájemného vraha u nás. Ten mi řekl: "Prosím vás, vždyť je to směšný, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Všechno je to jenom byznys a kšeft. Zákon nabídky a poptávky." Odcházel jsem z věznice jako zpražený, bylo mi z toho zle. Říkal jsem si - je to kriminální psychopat, holt to patří do výbavy tohoto typu osobnosti. Za pár let jsem to začal slýchat od řady jiných lidí včetně politiků. Považuji za nebezpečné vysmívat se pravdě a lásce.

Co je na tom tak nebezpečného? 
Podívejte se, co považuje většina národa za největší tragédii země. Je to lhaní, podvody a korupce. Lidi to odrazuje od politiky a veřejného dění. To je nebezpečné. Ztrácí se tím i étos listopadové revoluce.

Tolerance k podvodnému jednání či menší krádež bohužel patří k psychologické výbavě Čechů, ne? 
Bohužel k tomu přispívá i několik strašných prožitků společnosti. Přibylo tady multimilionářů i miliardářů, ale mnoho z nich zbohatlo nečestným způsobem. Jsou i případy, že ten, který nikdy nepracoval, se dnes prohání ohromnou rychlostí v drahém autě plném nejkrásnějších prostitutek. Říká tím ostatním: Co vy blbci, proč normálně pracujete? Přejedete hranice z Bavorska či Rakouska, a co vidíte? Kurva, Vietnamec, trpaslík, kurva, trpaslík. To víte, že už jste doma. Je to smutné.

Velká část veřejnosti se v poslední době i kvůli skandálům a korupci odvrací od politiky. Jenže politici jsou pouze odrazem společnosti. Nepřiletěli z Marsu. 
Jistě, ale odrážejí se v tom i velké chyby a série omylů některých porevolučních politiků.

Některých kterých? 
Patří k tomu formulace typu, že vše vyřeší neviditelná ruka trhu. Je to akcent na ekonomickou stránku lidského chování. Je to posměch nad právem a morálkou. Vytvoří se falešné téma o suverenitě ve vztahu k EU, přitom je zřejmé, že největším problémem je korupce. Odvádí se schválně pozornost od toho podstatného.

To hovoříte o Václavu Klausovi. Co se však může stát, když lidi budou tak masově ignorovat politiku? 
Nešvary ve společnosti se někteří lidé, já také, snaží jasně popsat. Co se však skutečně za dvacet let podařilo? Vstup do Evropské unie, to ano. Ale zůstává velká korupce, problémy s financováním školství, vědy a naše politika velmi zhrubla.

Uplynulo 20 let po revoluci, to je doba, za kterou jedna generace doroste a jedna starší odejde. Pokud jsme se dodnes s minulostí nevyrovnali, za jak dlouho se to může stát? 
Mám takovou fantazii, že by bylo dobré se na to podívat za deset let třeba z nějakého amerického vědeckého pracoviště. Z nadhledu a odstupu. Učím na dvou vysokých školách a ve středu jsem se v plné posluchárně dvacetiletých studentů ptal: Kdo z vás byl v úterý na výročí sametové revoluce slavit? Přihlásil se jeden. Že projel pražskou Národní třídu na kole. A pak parta, že jela na oslavu na výlet do přírody. Jinak nic. To mě zarmoutilo a sebralo.

Sebralo? Spíše jste to mohl čekat. 
Asi ano, ale mám k těmto událostem hodně osobní vztah. Moji rodiče se totiž seznámili 28. října 1939 na Václavském náměstí, když je odsud hnali Němci. Ale přes to všechno, svůj národ mám hořce rád.

Viliam Buchert, idnes.cz 

Reflex - Vloni jsem psal s Markétou Šichtařovou blog o veřejných financích. Kritizovali jsme, že ministerstvo financí na mnoho let dopředu plánuje deficity státního rozpočtu místo toho, aby plánovalo rozpočet vyrovnaný. Tehdejší ministr A. Babiš považoval za nutné napsat antiblog s názvem „Nehraju si na Pikoru. Resortní program plním“, v němž se vysmíval, že prý nemáme pravdu.

Kolegium paměti národa.cz  -  "Miloš Zeman začátkem června prohlásil, že nevyhoví návrhu Senátu PČR, aby během státního svátku 28. října 2017 vyznamenal zesnulého kardinála Miloslava Vlka s odůvodněním, že „udělal vše pro to, aby spory mezi státem a církví byly co největší“. Je to lež pronesená člověkem, který se nestydí vyznamenávat bývalé komunisty, udavače Státní bezpečnosti, někdejší komunistické ministry, vydírá ministra kultury ohledně vyznamenání jeho strýce, někdejšího vězně koncentračních táborů Jiřího Bradyho.

Kardinál Miloslav Vlk, vážený, moudrý, laskavý a respektovaný člen Kolegia Paměti národa, se ve svém životě choval statečně a příkladně. Komunistický režimu ho všemožně pronásledoval, snažil se ho zlomit ke spolupráci. Jako kněz obstál a raději než ztratit čest a loajálně režimu sloužit, léta pracoval jako umývač výloh.

Po roce 1989 - jako každý svobodomyslný občan této země – se zasazoval o navrácení komunisty ukradeného majetku, podporoval restituce. Okradeny byly všechny církve působící v Československu, katolické řády, charity a farnosti.

Kardinál vedl s představiteli státu mnoho let dialog o vyrovnání se, o odluce církve od státu, tak jak je to běžné v západních zemích Evropy a USA. V tomto z jeho strany otevřeném dialogu čelil těžko představitelným podrazům, lžím, intrikám politických reprezentantů naší země. Za to, že komunisty ukradený majetek stát vrátil až čtyřiadvacet let po pádu totalitního režimu, nesou vinu političtí populisté. Mezi ně bohužel patří i Miloš Zeman..."