Deník Referendum - Výroční zpráva Agrofertu ukazuje, že Babišovo impérium začíná mít velké potíže. Pro holding se stává obtížnějším ždímat veřejné prostředky i kvůli mnohem větší kontrole médií, opozice a EU. Problémy Agrofertu jsou tak oceněním jejich práce.

Agrofert zveřejnil výroční zprávu za loňský rok. Nejpodstatnější je trojice informací: 1. Zisk společnosti klesá, vloni byl nižší než příjem z dotací holdingu. 2. Agrofert je stále více zadlužený, podle obecných ukazatelů lze hovořit o tom, že se přiblížil k hranici předlužení. 3. A nakonec: nově si Agrofert půjčil také od bank asijské provenience. Jmenovitě od: Industrial and Commercial Bank of China Ltd., The Korean Development Bank, United Tchaiwan Bank a Bank of China.

Agrofert je stále prosperující společností a největším zaměstnavatelem v České republice. Má ale vážné problémy. Jestliže platí, že Andrej Babiš odešel do politiky proto, aby mohl hájit finanční zájmy svého podniku, což je verze, pro níž dlouhodobě přinášíme řadu důkazů, naskýtá se nyní otázka, zda se jeho mise povedla. 

Za krkem premiérovi České republiky a jeho blízkým stále sedí trestní stíhání v souvislosti s podvodně získanou dotací na farmu Čapí hnízdo, případně další, potenciálně mnohem závažnější trestní stíhání kvůli daňovým únikům při reklamních zakázkách mezi dceřinými firmami Agrofertu a Čapím hnízdem. Dále je tady Babišův střet zájmů, kvůli němuž může Agrofert brzy přijít o evropské dotace. Státní zemědělský intervenční fond ostatně preventivně stopnul proplácení dotací Agrofertu od února 2017, tedy od doby, kdy Andrej Babiš vložil Agrofert do svěřenských fondů, aby tak obešel zákon o střetu zájmů. 

Jak na takové potíže svého klienta pohlížejí banky? Vidí v něm riziko, shodují se ekonomové.

Není tedy divu, že po několika letech v řadě, kdy vkládal Agrofert výroční zprávu do obchodního rejstříku ve strojově čitelné podobě, ji nyní vložil pouze nascanovanou. Aby zkomplikoval život všem, kdo by v ní chtěli něco hledat…

Zisk se propadá
Podívejme se tedy podrobněji na to, co se v ní lze dočíst. Čistý zisk společnosti se propadá. Vloni činil 1,7 miliardy korun – což je pro srovnání pětina zisku v roce 2015. Tržby společnosti přitom zůstaly zhruba stejné. Příjem z dotací je dokonce vyšší než zisk. Vloni to bylo skoro 1,8 miliardy – z toho 1,5 miliardy nárokových zemědělských dotací na obhospodařovanou půdu a chovaná zvířata. Zbytek – 276 milionů – tvořily investiční dotace, včetně dnes již téměř legendární „inovativní“ linky na výrobu toustového chleba za sto milionů korun.

Nižší zisk za loňský rok Agrofert avizoval již na jaře s odkazem na vyšší ceny zemního plynu, což mělo dopad na výtěžnost produkce dusíkatých hnojiv. Právě hnojiva a pekárenské odvětví – to zase kvůli problémům německé pekárny Lieken – zůstala pod plánem holdingu.

Agrofert je stále více zadlužený. Ke konci loňského roku měl u bank napůjčováno 43,9 miliard korun, což je o osm miliard více než o rok dřív. Jak upozorňuje novinář David Tramba v Euru, výše zadlužení sama o sobě nemusí být problém. „Finanční analytici a bankéři proto sledují hlavně poměr dluhu k provoznímu zisku před odpisy – neboli EBITDA. Jenže právě tato EBITDA firemní skupiny Agrofert loni klesla z 13 na 11,7 miliardy korun. Dluh tak vychází na 3,7násobek provozního zisku před odpisy. Obecně platí, že od trojnásobku začíná být dluh pro firmu problém a od cifry čtyři výše se již hovoří o předlužení,“ pokračuje.

Ještě v březnu tohoto roku přitom výkonný ředitel Agrofertu Josef Mráz v rozhovoru pro e15 řekl: „Domníváme se, že s ohledem na rozsáhlou investiční aktivitu je hodnota do 3,5 v pořádku.“ Agrofert je na tom tedy hůře, než si sliboval letos na jaře.

Za zmínku stojí také to, že krátkodobé úvěry Agrofertu – tedy ty, které mají splatnost do jednoho roku – činí 32,8 miliard. Jde přitom o úvěry, které si firmy obvykle berou při nedostatku peněz. Podle ekonomů oslovených Deníkem Referendem to ale může také znamenat, že banky vidí v Agrofertu větší riziko. Objem krátkodobých úvěrů Agrofertu v roce 2018 oproti předchozímu období vzrostl o jedenáct miliard. 

Výroční zpráva za rok 2018 také poodhaluje problémy chemičky Duslo sídlící v Šale na Slovensku. Právě Duslu banka překlasifikovala dlouhodobý úvěr na krátkodobý. Jinými slovy požaduje jeho dřívější splacení. 

Chemička totiž porušila smluvní finanční podmínky navázané na výsledky hospodaření a úroveň zadlužení. Duslo čerpalo ke konci roku úvěr ve výši 112,5 milionů eur, porušilo však smluvní podmínky, jako je poměr čistého dluhu k zisku před odpisy a zdaněním. Řečeno polopatě, společnost měla nedostatek finančních prostředků. Kvůli nízkým výdělkům chce banka své peníze zpět rychleji.

Babiš narazil na svobodná média a občanskou společnost 
Co to všechno znamená? Z analýzy, kterou jsme zveřejnili v knize Žlutý baron, vyplývá, že dotace, daňové úlevy či investiční pobídky byly vždy stěžejní součástí tvorby zisku Agrofertu. Andrej Babiš nebudoval nové podniky (s výjimkou Preolu, který by ale nevznikl bez systému dotační mašinerie pro biopaliva první generace), naopak metodou nepřátelských převzetí nebo s pomocí politických konexí přebírá jiné podniky a firmy.

Do politiky vstoupil proto, že se začala hroutit politická hegemonie ODS a ČSSD, v nichž měl své lidi (mj. Jaroslava Faltýnka či Richarda Brabce), kteří se starali o jeho zájmy – o to, aby mu šly zákony a exekutiva na ruku. Inspirován Věcmi veřejnými zdokonalil marketingový model, kdy něco jiného vypráví lidem o svých politických motivech, a něco zcela jiného dělá. Začal ve velkém přihrávat příjmy svému podniku. A také díky vlastnímu mediálnímu impériu se mu to dařilo maskovat.

Zpočátku to vycházelo, připomeňme si, že za čtyři roky, které strávil na ministerstvu financí, se jmění Andreje Babiše podle časopisu Forbes zvýšilo o 48 miliard, neboli o miliardu měsíčně. Jenomže to, co původně vypadalo jako geniální plán, začalo narážet na občanskou společnost, nezávislá média, svobodné šíření informací a Evropskou unii. Ždímání veřejných rozpočtů, což byl základní byznysový model Agrofertu, se stává čím dál obtížnější s tím, jak je na ně díky všemožným snahám svobodných médií a občanské společnosti stále více vidět. 

Není to jistě jediný důvod současných problémů Agrofertu, ale podle expertů, kteří vidí do poměrů v podniku, s nimiž jsme mluvili, patří k nejpodstatnějším. Finanční problémy Agrofertu jsou tak paradoxním oceněním práce jeho odpůrců. 

Andreji Babišovi se navíc nepodařilo ovládnout stát v míře, aby jej mohl řídit zcela jako autokrat, a nezdá se, že by se mu to ještě mohlo podařit. Narazil na strop své popularity – podpora nemá proč růst a bude se naopak spíše už jen drolit. 

Babiš působí uštvaně, ve sporech s vrtošivým hradním pánem tahá za čím dál kratší konec. Přitom jeho nesporný, byť pochybný, talent Agrofert budovat jako predátorský a na veřejných rozpočtech parazitující kolos nyní firmě schází, vyčerpává ho politika, v níž ale z více důvodů prostě není tak úspěšný jako figury typu Orbána či Putina, v nichž se zhlíží. 

Babiš si prostě podle všeho ukousl příliš velké sousto, přecenil se. A zdá se tak, že konec jeho mediálně-politického projektu nemusí být daleko. Přesně řečeno dost možná se čeká už jen na moment, kdy se vůči němu objeví dostatečně silná věrohodná alternativa.

Zuzana Vlasatá, Deník Referendum

Dvě černé limuzíny BMW 7 zastavují před schodištěm do Národního technického muzea v Praze. Z jedné vystupuje usměvavý muž ve středním věku, z druhé mladší štíhlý chlapík v obleku, se strništěm a s o poznání vážnějším výrazem. Dvě generace průmyslovo-zbrojního kolosu, zakladatel a jeho nástupce. Otec Jaroslav a syn Michal Strnadovi mají už více než rok jasně oddělené pracovní role i denní program, dva vozy se dvěma osobními řidiči jsou tedy nutností.

Jaroslav Strnad, zakladatel skupiny Czechoslovak Group (CSG), do které dnes patří desítky firem včetně výrobců nákladních vozů Tatra a Avia, hodinek Prim či významného obchodníka a výrobce zbrojní techniky Excalibur Army, se v Praze dnes příliš nezdrží, neboť několik dní v týdnu úřaduje v Ostravě a okolí, kde se snaží zachránit zbytky někdejšího vítkovického impéria Jana Světlíka. Ostatně ani na společném focení se příliš nezdrží. Naproti tomu syn Michal, který před rokem po otci převzal vedení rozsáhlého holdingu včetně stoprocentního akciového podílu, se v pražské centrále pohybuje častěji.

Operace, nad kterou na trhu mnozí kroutí hlavou s tím, že jde pouze o účelový krok v rámci konkurenčního boje, z Michala Strnada udělala jednoznačně nejmladšího českého miliardáře, jehož majetek Forbes odhaduje na 6,7 miliardy korun. Hlasy z trhu hovoří o tom, že Jaroslavu Strnadovi údajně škodily nálepky muže s vazbami na Rusko, a tak se raději stáhl mimo skupinu. Oba muži však přeskupení rodinných sil přisuzují spíše přirozené generační výměně, přestože Jaroslavovi je pouhých 47 let.

„Skupina rostla velmi agresivně, úspěšně kupovala řadu firem. V bojích o zakázky ale šla často na hranu, která už pro mnohé byla nepřijatelná. Ale to není ani tak o Michalu Strnadovi nebo jeho otci, jako spíš o lidech kolem nich. To je alespoň moje zkušenost. Stejně tak vnímám generační výměnu spíše jako krok vynucený okolnostmi,“ říká dlouholetý šéf jedné z konkurenčních zbrojních firem, který ale nechtěl uvádět své jméno.

Na podobná tvrzení jsou Strnadovi zvyklí. Jejich velikost i zapojení ve státních zakázkách si o to vyloženě říkají. V minulosti měli například velmi vypjatý vztah s dalším významným zbrojním obchodníkem Omnipol, který patří rodině Richarda Hávy. Dnes už mezi oběma podniky prý panuje klid zbraní. Podobné spekulace nechávají Michala Strnada v klidu.

„Mám mladšího bratra, který studuje vysokou školu v zahraničí. A někdy si doma děláme legraci, že táta teď musí ve Vítkovicích vybudovat další skupinu, kterou předá jemu, aby mu to nebylo líto,“ odlehčí téma během focení Michal a zprvu nepřístupný výraz rychle vymění za šibalský úsměv.

V 26 letech se snaží si tíhu své pozice nepřipouštět, stejně jako přívlastek nejmladšího miliardáře. „Vždycky jsem bral, že je to rodinná firma, a vůbec jsem neřešil, jestli je podíl napsaný na mě, nebo na tátu. To, že se teď o mně více píše a jsem vidět, beru jako součást práce. Snažím se to moc neřešit,“ říká.

Ať už bylo motivací pro předání holdingu, zastřešujícího desítky firem v Česku a na Slovensku v mnohdy strategických odvětvích, cokoli, o bílém koni ve smyslu nastrčené figurky nemůže být řeč. Michal Strnad firmu řídí z pozice skupinového ředitele už čtvrtým rokem, v rodinném byznysu se pohybuje od 12 let a přes svoje mládí toho stihl už poměrně dost. „Od 12 let jsem prázdniny trávil ve skladu, kde dělala vedoucí moje babička.

Vstávalo se v pět ráno každý den. Když jsem byl starší, to už byl Excalibur, nakoukl jsem do obchodu, marketingu, IT až po samotnou výrobu. Táta mě začal brát na stále důležitější jednání. Zkušenosti jsem načerpával postupně a stále je načerpávám,“ popisuje.

Vedle toho už na gymnáziu rozjížděl vlastní byznys, s kamarády z Pardubic například provozovali opravnu autoskel. Později studoval VŠE a bakaláře má z České zemědělské univerzity. Na škole ho to ovšem příliš nebavilo. „Byla to taková nutnost, ale táhlo mě to spíš do byznysu. Kdybych se měl dnes rozhodovat, vysokou školu v Česku bych asi nestudoval, snad jedině v zahraničí,“ uvažuje.

V pozici výkonného šéfa holdingu s mnohamiliardovým obratem a několika tisíci zaměstnanců se ocitl, když mu bylo 22 let. Přiznává, že získat si respekt o generaci starších a zkušenějších kolegů bylo zprvu těžké.

„Táta už to dělat nechtěl, chvíli jsme tam měli externího člověka, ale i lidé z okolí nám říkali, že by to měl dělat někdo z rodiny. Aby zaměstnanci cítili, že je to pořád rodinná firma, že jsme u toho a že na skupinu dohlížíme. A tak do toho zasvětil mě. Já do té doby dělal obchod, takže jsem k tomu měl blízko. Hodně mi pomohli lidé z vedení, kteří skupinu budovali už s otcem. S nimi jsem musel navázat vztah a získat jejich důvěru,“ vzpomíná.

Jako hlava holdingu se svou pozici snaží udržet spíše na úrovni strategického řízení a supervize, do řízení jednotlivých firem se příliš nevměšuje.

„Snažím se věci učit, načítat, abych byl pro manažery firem rovnocenným partnerem. Ale v praxi je vedení firem maximálně autonomní, hlavní díl zodpovědnosti leží na ředitelích jednotlivých společností. My už pak spíše řídíme společné synergie a nějakou celkovou strategii skupiny. Když je ale vyloženě potřeba, řeším situaci v dané firmě detailně,“ popisuje manažer svou úlohu, zatímco s otcem pózuje u muzejní expozice věnované tradičním československým značkám skupiny CSG, jako je Tatra, Avia nebo Prim.

Oba muži mají viditelně přátelský vztah, navzájem si zkontrolují límečky u košile a zavtipkují o ubývajících vlasech. „Bohužel i v tomhle jdu asi v tátových stopách,“ ušklíbne se mladší z dvojice. Zvážní, až když se bavíme o právních parametrech předání společnosti, které proběhlo v loňském roce. Opravdu otec předal své životní dílo bez výhrad? A neponechal si žádnou páku, kdyby se mu třeba nelíbilo směřování skupiny pod synovým vedením? „Žádný právní mechanismus tam není, žádná tajná smlouva v trezoru. Jediné, co to koriguje, je morální odpovědnost. Máme hodně přátelský vztah, jsme spíše parťáci než otec se synem, což je dané i tím, že mě měl v 19 letech, máme k sobě blízko,“ popisuje Michal, zatímco jeho otec se loučí a svižným krokem míří ke služebnímu vozu, který ho veze na další pracovní štaci mimo Prahu.

„Pořád má autoritu, to je jasné. Ale po počáteční fázi, kdy měl tendence mi do toho mluvit, dnes už řeší hlavně svoje věci ve Vítkovicích. Zajímá se, jak se máme, někdy pomůže vztahově, když je potřeba, ale do řízení nezasahuje,“ naznačuje rozvržení rolí Michal Strnad, jenž skupinu řídí z pozice předsedy představenstva, zatímco otec si drží místo v dozorčí radě.

Skupina má za sebou celkově úspěšný, ale přece jen náročný rok. Pokles byznysu zastihl výrobce nákladních vozů Tatra, který je účetně součástí CSG teprve od loňska. Tržby jí klesly o bezmála dvě miliardy, na 3,8 miliardy korun. EBITDA skončila dokonce v minusu. 

„Měli jsme tam určité problémy s obchodem a manažerským řízením. To se podařilo vyřešit návratem pana ředitele Karáska. Ale firmu ovlivnily i další události, které nešlo předvídat,“ říká. Tatře se totiž posunuly některé zakázky z loňského roku. Zejména ty, kde zákazníkem byly státy a jejich armády. „Vypadla nám také velká zakázka do Saúdské Arábie. Ve vozech jsou totiž součástky ze zemí, jejichž úřady odmítly udělit na tento konkrétní typ exportní povolení. Kvůli vraždě saúdskoarabského novináře. To jsou věci, které náš byznys ovlivňují.“ Letošní čísla Tatry už ale podle něj vypadají lépe. „Máme kontrakty do konce roku, naopak se bavíme o zvyšování výroby, letošní rok zřejmě předčí naše očekávání,“ hodnotí kondici jedné z klíčových firem holdingu jeho šéf.

Pod jeho vedením se holding rozdělil na nové divize. Jedna – anglicky označovaná jako Land Systems – zastřešuje všechny společnosti v obranném průmyslu v čele s obchodníkem s bojovou technikou Excalibur Army. Druhá nově vzniklá divize je Aerospace, kam spadají například radarové systémy Eldis či společnosti na servis vrtulníků a letadel a výcvik pilotů pod European Air Services a Slovak Training Academy. Třetím je automotive, kam kromě tatrovek Strnadovi zařadili také Avii a výrobce brzdových systémů pro kolejová vozidla Dako. Poslední kategorií jsou „různé“, kam spadá třeba Elton hodinářská se značkou Prim či systém bezpečnostních schránek 24safe.

Výsledkem je, že souhrnné tržby firem, kde má Michal Strnad přímo či nepřímo podíl, loni přesáhly 23 miliard korun. Z toho konsolidovanou část pod skupinou CSG tvoří odhadovaný obrat přesahující 11 miliard. EBITDA zisk CSG by se přiblížil dvěma miliardám korun. Vedle toho ale rostou také dluhy. Jen v dluhopisech má CSG necelé dvě miliardy korun, další miliardy má skupina napůjčované v provozních a akvizičních úvěrech.

„Máme to pod kontrolou. Samy dluhopisy nám přikazují dodržovat velmi přísnou úroveň zadlužení, kterou s rezervou plníme. Dáváme si na to pozor. Po loňském roce, který jsme si hodně odmakali, vypadá ten letošní výborně. Máme velké zakázky, řadu věcí na dofakturaci. Dotahujeme projekty, které se rozbíhaly třeba v roce 2017,“ glosuje situaci firmy.

Ačkoli i on očekává na trhu mírnější ekonomické zpomalení, vážnějších dopadů na podnikání Czechoslovak Group se neobává, neboť nejdůležitější projekty skupiny z oblasti obranného průmyslu ekonomický cyklus příliš neovlivňuje.

Firma má za sebou po letech akviziční vlny klidnější období. Aktuálně chce její šéf a majitel v jedné osobě investovat spíše do stávajících firem a jejich produktů. „Už rok a půl skupinu stabilizujeme a peníze, které vyděláme, chci investovat zejména do lidí a produktů. Maximálně přikupovat menší firmy, které logicky doplní naše portfolio,“ vysvětluje. 

Naopak se na trhu hovoří o tom, že některé z velkých firem CSG mohou být v budoucnu na prodej. Nejčastěji je zmiňován Kovosvit MAS, výrobce velkých obráběcích strojů. „Na úrovni skupiny se bavíme o tom, které společnosti budeme dlouhodobě rozvíjet a které se už nehodí do našeho mixu. Ale žádné rozhodnutí zatím nepadlo,“ odmítá spekulovat muž, který se zároveň musel vypořádat s politickým rozměrem rodinného byznysu, do něhož vstupuje geopolitika, lobbing na nejvyšší úrovni i tvrdý konkurenční boj.

„Asi to není jako převzít po otci pekárnu. Na druhou stranu se v tomto oboru pohybuju odmalička, mám ten obor rád, práce mě hrozně baví a to je základ. A navíc mám kolem sebe zkušenější kabrňáky, kteří mi pomáhají.“ Zatímco Jaroslav Strnad svého času odrážel nálepku podnikatele s vazbami na Kreml, obzvláště v souvislosti se svým slovenským společníkem s ruskými kořeny Alexejem Beljajevem a faktem, že původním obchodním artiklem byla zejména modernizovaná sovětská technika, současné rozprostření byznysu naznačuje, že Strnadovi našli nové spojence zejména v amerických kruzích.

Obchod se sovětskou technikou podle Michala Strnada totiž není překážkou pro obchodní vazby na Západ, a už vůbec to nevypovídá nic o napojení skupiny na Rusko. „Významnými odběrateli této techniky byly Nigérie či Irák. Loni jsme dodávali také na Ukrajinu. Původem sovětskou techniku používají i spojenci USA, proto se o toto portfolio zajímají i Američané. Východní techniku díky CSG nemusí dodávat Rusko, ale výrobce ze státu NATO,“ vysvětluje mladý zbrojař.

Kromě aliance s americkým zbrojařským gigantem General Dynamics, jejímž výsledkem je třeba licenční výroba obrněnců Pandur, jde například o čerstvou spolupráci s americkou zbrojní společností Raytheon. „Aktuálně investujeme hodně peněz a energie do divize Aerospace, zejména do výcvikových center pro piloty. Máme v Košicích společnost Slovak Training Academy, kde ve spolupráci s Raytheonem cvičíme piloty na nejrůznějších typech vrtulníků. Většinou jde o Afghánce. Máme vlastní velkou vrtulníkovou letku. Jsme také jediná soukromá firma v Evropě, která vlastní civilní verzi slavného vrtulníku UH-60 Black Hawk,“ vypichuje zajímavost v podobě ikonického stroje, který si zahrál ústřední roli ve filmu o bitvě v somálském Mogadišu Black Hawk Down.

Pavel. P. Novotný, Forbes

E15 - Vznik Československa je zatížený třemi lžemi. Lží o utrpení, lží o boji proti Rakousku a lží o českém charakteru. Děti se stále učí o rakouském útlaku, aby se vzápětí dozvěděly, jak v té době vznikala vrcholná díla české literatury, říká historik Jiří Rak.

Kdy nastal v úvahách českých politiků zlom, kdy začali jednoznačně preferovat vznik samostatného českého státu před setrváním ve svazku s Rakouskem-Uherskem?

Je to až rok 1918. Těžko ale najít nějaký konkrétní bod zlomu, šlo o postupný proces. Určitým milníkem byla smrt císaře v roce 1916. Umřel František Josef I. a lidé si řekli „končí jedna etapa“. Karel I. se ještě snaží situaci změnit, ale mnozí mají pocit, že už je pozdě. Pro Čechy mělo smysl Rakousko v pojetí Palackého – mocnost mezi Německem a Ruskem. Toto Rakousko Češi podporují. V momentě, kdy se Rakousko přiklání k Německu, ztrácejí zájem. Ve stejném okamžiku ztrácí Rakousko smysl i z hlediska spojenců, tedy Dohody. 

Bylo ještě v létě 1918 možné monarchii zachránit?

Samozřejmě, že bylo. Situace na frontě nebyla pro Rakousko nijak špatná. Zhroutila se ruská fronta, centrální mocnosti získaly Ukrajinu, obilnici Evropy. Zhroutila se rumunská fronta. Ani na italské frontě to pro Dohodu nevypadalo nejlépe. Šance na udržení monarchie tedy byla. Rozhodující bylo stanovisko Dohody, která připustila vznik národního státu. Rakousko rozhodně nerozbili Češi, jak si někdy nalháváme do kapsy. To je ostatně vidět na tehdejší české politice, která neustále držela dvě želízka v ohni. Z jejich pohledu to bylo celkem zodpovědné stanovisko. S tím se pojí zajímavý paradox: v posledních několika válkách Češi skončili v táboře vojensky poražených, a přesto se cítí být vítězi. V první světové válce bylo Rakousko poraženo a Češi se cítí být vítězi. Ve druhé světové válce jsme byli součástí Velkoněmecké říše, a přesto se cítíme být vítězi. Studenou válku jsme také nevyhráli, a přesto jsme oslavovali.

Zůstává tenhle pocit vítězství smíšeného s porážkou někde v nás?

Nemám rád ani přehnané vychvalování sebe sama, ani zbytečné bičování se. Těžko tehdejším politikům nejednoznačný postoj zazlívat, malé národy musejí dějinami vždycky nějak proplout. Čeští politici ale museli zpětně odůvodnit, proč se rozhodli vytvořit samostatné Československo, a tady už to začíná „smrdět“. Tak vznikla legenda o útlaku pod Rakouskem, ty známé pojmy jako třeba žalář národů. Když se na to podíváte nezaujatě, tak to dlouhé 19. století, od Velké francouzské revoluce do začátku první světové války, tak je to jedno z nejúspěšnějších českých století. Etnikum, které nemá nic, nemá elity, se po sto letech mění v moderní národ, který má univerzitu, vlastní hospodářství, vlastní politiku. A všechny tyto změny proběhly v rámci Rakouska, které vstupuje do první světové války s všeobecným hlasovacím právem.

Jako jedna z mála zemí Evropy…

No samozřejmě! Vadí mi, že se o tom nemluví! Nechápu, jak mohl Masaryk, který se do Říšské rady dostal na základě přímého a rovného volebního práva, připustit vznik legendy o útlaku. Nejde ale zdaleka o jedinou legendu, která odůvodňuje nezbytnost vzniku Československa. Vznik Československa je zatížený třemi lžemi. Lží o utrpení, lží o boji proti Rakousku a lží o českém charakteru. Vždyť co se říká o Švejkovi? Že to je oslava ulejváctví... Švejk ale přece chce bojovat za Rakousko do roztrhání těla. Ulejváctví naopak oslavují oficiální republikové spisy. V oficiální publikaci Domov za války je ulejváctví a simulování vydávané za boj proti Rakousku. Když oficiální místa nemohla popřít zjevnou loajalitu českých velikánů k Rakousku, označila to za vynucený postoj. Raději tedy narušíme morální integritu lidí jako Palacký, než abychom připustili, že to mysleli upřímně.

Kdy se k samostatnému státu začala klonit česká veřejnost? 

To byl květen 1918, kdy bylo výročí položení základního kamene Národního divadla. Konaly se velké oslavy, v podstatě taková „generální zkouška“ na 28. říjen.  Právě s Národním divadlem se pojí jeden z velkých mýtů národního obrození. Lidé tehdy věřili, že divadlo bylo postaveno díky celonárodní sbírce drobných střadatelů. Každý sociolog vám řekne, že když většina lidí věří, že je něco pravda, tak s tím nehnete. Národní divadlo se samozřejmě z těch „krejcarů“ nepostavilo. Dodnes se často neuvádějí dary císařské rodiny a i velkých aristokratických rodin, které daly desetitisíce zlatých. Stavba byla samozřejmě pojištěná, takže druhá sbírka po požáru už byla čistě manifestační, aby si národ mohl říct „my sami“.

Spolu se vznikem Československa se objevil i umělý koncept československého národa a nová republika tak vznikla jako stát jednoho národa. Čeští Němci zůstali stranou. Byla to chyba?

Tohle je diskuze, která se ve spojení s rokem 1918 vede velmi často. I filozof Jan Patočka zastával myšlenku, že český národ měl vzniknout jako dvojjazyčný. Je to strašně krásná myšlenka, ale nereálná. České národní obrození startovalo úplně zezdola, v situaci, kdy zde žádný národ v novodobých měřítkách nebyl. Na začátku 19. století byla situace lidí, kteří mluvili česky, a těch, kteří mluvili německy, nesrovnatelná. Němci tvořili nejen geograficky, ale i kulturně obrovský národ. Německy mluvící lidé neviděli důvod, proč by se měli přihlásit k českému národu. V tomto kontextu se někdy uvádí příklad Švýcarska. Ale koho tam máte? Němce, Italy, Francouze – ti všichni mají v zahraničí svoje obrovské kulturní zázemí. Rétorománi se udrželi jen v několika alpských údolích.

Proto se zrodila idea československého národa. Největším průšvihem roku 1918 je rozpor mezi historickým a přirozeným právem. USA hlásají přirozené právo a celá Evropa je následuje. U nás vyvstává otázka, co s Němci. Sudety se cítí jako německé, to ale Dohoda nemůže připustit, protože poražená německá strana by z války vyšla vlastně územně posílená. Takže Dohoda musí své vlastní principy porušit. V Československu se na západě jde podle práva historického, podél historických hranic Čech. Na Slovensku, které je tisíc let součástí koruny uherské, je nutné uplatnit přirozené právo. Tím si Československo zadělalo na pozdější problém a jen to dokazuje pravdivost Masarykovy teze, že státy zanikají se stejnými idejemi, se kterými vznikly.

Jak se historik dívá na české legionáře, kteří byli z rakouského pohledu dezertéry?

Čistě podle práva to samozřejmě byli zrádci, ale situace nebyla takhle jednoznačná. Trochu bych tu otázku otočil. Když vznikly legie, řada jejích členů přešla k Rudé armádě. Legie je popravovaly. Má armáda složená z dezertérů právo popravovat své vlastní dezertéry? Pak zde bylo mnoho převlékačů kabátů, kteří kolem 28. října náhle pochopili, že jejich srdce bije česky. Básník Svatopluk Machar jako generální inspektor vznikající československé armády proti nim vždy obhajoval důstojníky, kteří zůstali věrni císaři až do konce. O legiích nám ostatně dodnes chybí objektivní práce, nejdřív jsme je adorovali a pak jsme je hanili. Za První republiky dotvářela obraz legionářů třeba i legenda o 28. pluku. Ten měl o velikonocích 1915 přejít k Rusku, dokonce i s muzikou. Představa, jak v březnu v Karpatech, ve sněhu, v zemi nikoho, pochodují vojáci přes frontu za zvuku vojenské hudby, překonávajíce přitom zátarasy z ostnatého drátu, je prostě absurdní. Později se ukázalo, že to tak není, že se jen pluk dostal do bojů, utrpěl ztráty a řada vojáků byla nějakou dobu nezvěstná. Pluk byl obnoven a dokončil válku s rakouskou ctí. Legenda ale už kolovala po Praze.

Když se podíváme po českých městech, tak tato legenda žije v názvech ulic dodnes. Nejen u nás, ale i v Polsku žije legenda o pluku, který přešel na východní frontě k nepříteli. Ale pozor, Poláci vytvářeli své legie na německé straně. Zatímco Češi měli hromadně přejít k Rusům, tak Poláci podle legendy zběhli z ruské armády k Němcům. Kdyby to všechno byla pravda, tak by na jedné frontě musel být strašlivý provoz. Ale myslím, že na této verzi trvají už jen romantici z Vojenského historického ústavu.

Předloni jste se stal čestným předsedou strany Koruna česká. Kde je místo této strany na české politické scéně?

Žádají pro monarchii spravedlnost. Aby když se mluví o české demokratické tradici, aby se vzpomnělo i 19. století. Aby nepanovala schizofrenie, kdy se děti v hodině dějepisu dozvídají, že Češi pod Rakouskem úpěli, a po přestávce se v hodině češtiny učily, že v té době vznikala velká česká literatura. Mělo by dojít k obnově mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, který byl v listopadu 1918 stržen vlasteneckým davem? Ano. Dneska už snad probůh většina lidí ví, že tam nestál kvůli Bílé hoře, ale jako poděkování Panně Marii za úspěšnou obranu Prahy před Švédy v roce 1648. Celé stržení sloupu rozvášněným davem bylo zinscenované. Na místě už byli připravení hasiči, nachystaná lana. Dav, který šel z Bílé hory, prošel přes Karlův most, kde mohl naházet do Vltavy všechny barokní sochy. Zde ale čekali členové národního výboru, kteří jim to rozmluvili, protože by to byla obrovská mezinárodní ostuda. 

Vnímají Češi Rakousko-Uhersko stále jako „žalář národů“?

Myslím si, že ne. Víte, během 20. století Češi poznali, co je průšvih. Když v roce 1917 vznikl slavný Manifest spisovatelů (první oficiální projev nesouhlasu Čechů s nadvládnou Rakouska-Uherska – pozn. aut.), byl Alois Rašín vězněný v rakouském Möllersdorfu. Manifest mu poslali poštou do vězení, a jak Rašín později vzpomíná, četl si jej na dvoře věznice a byl z jeho textu nadšen. Neváhal proto a napsal autorům dopis, aby pod manifest připojili jeho podpis. Představte si něco takového za bolševika… Dokladem rakouské perzekuce byl pro Čechy Karel Havlíček Borovský a jeho „ozdravný“ pobyt v Jižním Tyrolsku. Tehdy Češi neměli srovnání, ale dneska už ho máme. Proto mi vadí, když i dneska někdo uvádí, že jsme za Rakouska úpěli. Jaký odkaz po sobě Rakousko-Uhersko zanechalo do dnešních dní? Je v nějakém ohledu dodnes relevantní? Jednoznačně v oblasti práva. Všeobecným občanským zákoníkem se dodnes inspirujeme. První rakouská ústava vzniká v roce 1848, Prosincová ústava z roku 1867 je považovaná za vůbec nejliberálnější ústavu své doby. Významný je také důraz na uplatňování práva, už předrevoluční Rakousko (před rokem 1848 – pozn. aut.) je jednoznačně právním státem.

E15, Štěpán Bruner

O nedělní demonstraci na Letné se stále objevuje řada fám a lží. Mnohdy je šíří politici, jindy anonymní maily. Tady je deset otázek a deset odpovědí:

1. Zpochybnění výsledku voleb? Nikdo nedemonstroval proti výsledkům hlasování. Nikdy nepadl argument, že lidé nemají respektovat volby, nikdo neblokuje parlament či vládu. Demonstrující chtějí naopak dodržování zákona, transparentní politiku, vyvození osobní odpovědnosti, vyřešení nebývalého střetu zájmů, jemuž premiér čelí, odstoupení trestně stíhaného politika. To není revoluční požadavek, spíše je podivné, že se někdo takovým apelům diví. Vše mají v rukou zvolení politici.

2. K čemu to je? Andrej Babiš i Miloš Zeman mají možnost své názory sdělovat skrz tiskové konference či média (dokonce i vlastní). Veřejnost tuto možnost nemá a hledá prostě platformu, jak se vyjádřit. Demonstrace jsou příležitostí, jak být slyšet. Ostatně to byl právě Andrej Babiš, kdo v roce 2011 odkazoval při kritice vlády na demonstrace z roku 1989. V provolání tehdy napsal: „Nacházíme se tedy dnes v podobné situaci jako před sametovou revolucí, během níž lidé na náměstích skandovali: Nejsme jako oni, nebudeme se bát a nebudeme lhát?“ A dodal, že chce nejpozději do dvou let „zaplnit Václavské náměstí“.

3. Hon na Babiše? Není pravda, že se tu páchá křivda na jednom politikovi. Andrej Babiš zažívá to, čím si prošla velká část českých politiků. Proti zneužití moci se protestovalo v minulosti mnohokrát. Jistě, některé případy budily menší pozornost veřejnosti, ale společnost není dokonalý počítač, který lze naprogramovat. Babiš má finanční, mediální a politické prostředky jako nikdo před ním, stejně tak má více afér než jeho předchůdci v pozici premiéra. I proto jsou demonstrace větší.

4. Konec soukromého vlastnictví? Ozývají se reakce, že protestující chtějí znárodnit majetek Andreje Babiše. Není to tak. Celou dobu padá jediný argument, že si má vybrat, jestli chce sloužit veřejnosti, anebo sobě. Obě volby jsou stejně vážené, ale těžko slučitelné. Může se věnovat podnikání - nebo politice. Je to jeho svobodná volba.

5. Andrej Babiš má peněz dost a nepotřebuje víc. Politici, kteří prý nejsou bohatí, myslí jen na osobní prospěch. Tenhle argument nedává vůbec logiku. Tomáš G. Masaryk byl chudý profesor, Antonín Švehla byl nemovitý statkář. Ostatně ani Miloš Zeman není bohatý muž.  Řada už tak bohatých lidí si do politiky přišla ještě přilepšit. Viz třeba Aleš Řebíček. Andrej Babiš napojil svou firmu Agrofert na stát - a fakt, že se koncernu nechce zbavit, dokládá, že mu o osobní prospěch jde.

6. Proč nezaloží stranu? Výzvy, aby spolek Milion chvilek založil stranu, jsou politická past. Jakmile by to jeho představitelé udělali, tvrdilo by se, že to po celou dobu plánovali. A jak členové spolku řekli jasně: jsou občanská aktivita, vstupem do světa stran by oslabili hlas veřejnosti. Politická rovina je na partajích. Je pravda, že ty opoziční jsou zatím o krok pozadu za občanským vzdorem, ale stále mají čas dokázat, že hlas lidí slyší. Je evidentní, že demonstranti na náměstích chtějí změnu. Odchod Babiše nebude stačit.

7. Kdo to platí? Účastníci demonstrací nejsou nikým placení. Naopak, obrovská část z nich si ze svého platila cestu do Prahy. Ať už veřejnou dopravou či pronajatými autobusy. Na Letné nebyli jen lidé z Prahy. Nedokazují to pouze transparenty, ale i třeba plná nádraží. Ostatně když organizátoři na Letné vyhlásili, že je pro dopravu uzavřené nábřeží E. Beneše, ozval se téměř sborem hlas: A to je kde?

8. Proti voličům Babiše? Nikde se nepořádá hon na stoupence ANO. V regionech se někteří zástupci Milionu chvilek naopak snaží zapojit voliče Andreje Babiše do debaty. Ostatně průběh demonstrací je velmi poklidný, neagresivní a neútočný. Zahraniční novináři se nad tím často pozastavují a oceňují, že se akcí účastní i rodiny s dětmi. Oba „tábory“ chtějí změnu (jiný styl politiky), jen jeden ji vidí v Andreji Babišovi a druhý v odchodu Andreje Babiše. Ten se do politiky dostal tím, že kritizoval praktiky vrcholných politiků. Pokud s ním někdo souhlasil, nemůže dnes popřít sám sebe a jeho praktiky prominout.

9. Historický okamžik? Když se mluví o tom, že demonstrace na Letné je zlomovým okamžikem, neznamená to, že zítra bude vše jinak. Je to předěl především občanský, politicky je zatím nejasný. Na Letné mnohokrát zaznělo: nevěřil(a) jsem, že se někdy tolik lidí ozve. Ta část společnosti, která Babišovi nedůvěřuje, zjišťuje, že není sama. Že protest má smysl. A v tomto ohledu jde o zásadní zlom.

10. Andrej Babiš v reakci na demonstraci prohlásil: „Člověk má z toho pocit, že čím víc peněz pumpujeme, tím víc jsou lidé nespokojeni.“ Myslím, že tohle by si mohl jednou nechat vytesat na náhrobní kámen. V téhle jedné větě je celý problém Andreje Babiše: on totiž stále nerozumí politice, správě věcí veřejných a řízení státu. Realita je opačná, to lidé pumpují své peníze státu. Svojí prací, tím, že platí daně, protože rozhodli o členství v Evropské unii atd. Ano, vláda tyto peníze spravuje - a moc se jí to nedaří. Ale to teď nechme stranou; nejdůležitější je, že Babiš nerozumí ničemu, co se nedá přepočítat na materiální zisk. Demonstrace nechápe, protože lidé na nich nežádají více peněz, nějakou výhodu. Chtějí jen dodržování pravidel.

Erik Tabery, Respekt

Velká demonstrace na Letné, která začne už za pár hodin, je věc, která Andreje Babiše opravdu hodně trápí, ač navenek tvrdí opak. On sám si vždy přál být oblíbený a ctěný člověk, který konečně bude patřit do lepší společnosti. Proto se obklopil „kluky z plakátu“, které vzápětí zase ztratil, aby se musel vrátit ke svým přirozeným spojencům, tedy k těm, kdo žijí s nostalgií po starých časech.

Pražský primátor použil šokující srovnání Stalinova pomníku s Mariánským sloupem, o jehož obnovu usiluje sochař Petr Váňa. Kromě toho Zdeněk Hřib ukázal, že příliš neholduje dějepisu a ani nemá potřebu si vzdělání doplnit, než začne vynášet úsudky. Smutné je, že zjevně nezná dějiny města, které řídí.

Primátor vykládá dějepis

Zdeněk Hřib napsal: „Nepodporuji obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, stejně jako ji nepodporovali zastupitelé Pirátů v roce 2017. Jedná se o symbol porážky myšlenky tolerance, která je stále aktuální. Připomíná násilné prosazování jedněch ideí na úkor jiných. Jako takový je tedy zosobněním zbytečného konfliktu. Připomínám, že stržení sloupu podpořil i Tomáš Garrigue Masaryk a Ferdinand Peroutka, protože sloup byl tehdy vnímán jako symbol habsburské nadvlády. Replika sloupu může být nepochybně vystavena někde v muzeu s odpovídajícím výkladem, který události kolem něj zasadí do historického kontextu. Jinak bychom brzo mohli čelit pokusům komunistů o obnovu monstrózního pomníku Stalina na Letné (tzv. „Fronty na maso“), coby celoevropsky unikátní připomínky tehdejšího výtvarného vyjádření.“

Je opravdu neuvěřitelné, když někdo, kdo stojí v čele takového města, jakým je Praha, dá rovnítko mezi Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a Stalinův pomník na Letné. Asi neví, jaký byl rozdíl mezi zběsilou komunistickou diktaturou 20. století a barokní zbožností v polovině 17. století. Stalin byl diktátor, zločinec a masový vrah. Zobrazení Panny Marie „Immaculaty“ je symbolem svatého života bez poskvrny a patří k nejkrásnějším projevům evropské kulturní historie.

A protože pan primátor uvádí ještě další nesmysly, je třeba mu poskytnout jakýsi rychlokurz dějepisu a seznámit ho s historickými fakty:

Když někdo napíše, že byl Mariánský sloup symbolem „nadvlády Habsburků“, tak netuší, že Češi až do první světové války většinově považovali habsburskou dynastii za svůj legitimní královský rod a potomky Přemyslovců. Řeči o nadvládě jsou v tomto smyslu minimálně přehnané. Mezi obrazem Panny Marie a touto dynastií je také poměrně nepřímá cesta. Tisíce evropských náměstí má sochu Panny Marie, protože katolická víra byla v Evropě dominantním náboženstvím. Jednalo se zejména o symboly upřímné víry mnohem více než o symboly politické moci. A tak tomu bylo i v případě Staroměstského náměstí. V očích většiny obyvatel nešlo o připomínku násilného prosazování jedněch ideí na úkor jiných. To je až mnohem pozdější interpretace.

Oslava vítězství a poděkování

Mariánský sloup byl postaven roku 1652 za peníze císaře Ferdinanda III. jako památník připomínající úspěšnou obranu města Prahy při dobývání švédským vojskem. Od císaře to byl dárek městu za jeho hrdinství, nikoli symbol nadvlády.

Rozsáhlý útok několika švédských armád na Prahu probíhal ve vlnách od července do počátku listopadu 1648. Zatímco Hradčany a Malá Strana padly do rukou dobyvatelů, tak Staré a Nové Město bylo uhájeno, a to vlastním obyvatelstvem, přičemž největší zásluhy si získala česká studentská legie spolu s pražskými řemeslníky. Švédové dobytou část Prahy vyrabovali a vykradli rozsáhlou a nesmírně cennou uměleckou sbírku Pražského hradu.

Studenty vedl do obranného boje jejich učitel, spisovatel Jiří Plachý. Na straně obránců padlo 219 osob, na straně útočníků se uvádí stovky až tisíce padlých. Švédové odtáhli z Čech poté, kdy se rozšířila zpráva o podpisu Vestfálského míru.

Po celou dobu obléhání se pražské ženy nepřetržitě obracely v kostelích na Pannu Marii v modlitbách za ubránění Prahy. Proto se také po vítězství rozšířila lidová legenda o zázračné pomoci Matky Boží, což zcela zapadá do koloritu barokní mentality. 

Na rozdíl od bitvy na Bílé hoře, do níž pražské obyvatelstvo nezasáhlo a ani po ní Prahu nijak nebránilo, byla obrana Prahy v roce 1648 významným hrdinským projevem pražských obyvatel.

Úspěch pražského obyvatelstva

Mariánský sloup bývá nesmyslně a nepravdivě spojován s Bílou horou a porážkou českého stavovského povstání. Přitom se ve skutečnosti jednalo naopak o symbol českého vítězství a vzedmutí obyčejných Pražanů.

Jan Jiří Bendl byl nejvýznamnější český raně barokní sochař a jeho sochy na mariánském sloupu přispěly k jeho mezinárodnímu ohlasu. Byla to dvoumetrová pozlacená socha Immaculaty a sochy andělů, kteří poráželi draky, kteří symbolizovali válku.

Mariánský sloup na fotografii Jindřicha Eckerta z přelomu 19. a 20. století 

Smysl Mariánského sloupu spočíval v oslavě vítězství Dobra nad Zlem a míru nad válkou. A také byl oslavou vítězství řadových obyvatel nad dobyvatelskou armádou.

Každý přímý účastník poslední demonstrace na Václavském náměstí vám jistě rád potvrdí, že to pro něj byl nezapomenutelný zážitek, s nebývalou mírou sounáležitosti a sdílené pospolitosti. Je hodně lidí, kteří toho mají dost.

Naše demokracie se blíží do kristových let. Nejvyšší čas, aby již dospěla a převzala za sebe sama plnohodnotnou odpovědnost, což se týká každého z nás. Babiš je symbolem kontinuity s bývalým režimem. Jak jinak chápat kariérního komunistu, spolupracovníka StB a přímo ukázkového východoevropského posttotalitního oligarchu, který se vydrápal podvodně k moci, u níž ho drží česká rarita, a sice komunistická strana, kterou jsme si nechali jako normalizační relikt i v parlamentu.

A to není vše. Náš prezident se netají svou náklonností k Rusku a Číně, dokonce vystupuje jako agilní agent cizích mocností. Jeho předchůdce se k tomuto půdorysu hlásí v posledních letech také, a navíc jezdí řečnit na srazy evropských ultranacionalistů a agresivně brojí proti Evropě. Jemu srdci je nyní nejbližší Okamurova parta.

Ruská hybridní válka a čínské vlivové aktivity v českém prostředí rezonují tak, že už mají východní říše pocit, že ČR mohou považovat za své dobyté území. Schválně se někdy překonejte a zkuste si otevřít diskuse pod články na Novinkách.cz či na Parlamentních listech. Budete zírat. Jsou to všechno jen dílka ze známé leningradské trollí farmy, nebo marketingové tsunami z Chodova či autentická ventilace závislých nenávistníků? Asi všechno dohromady. I tady na vás dýchne normalizační duch, koncentrované zlo.

V evropských a euroatlantických strukturách jsme občas již vnímáni jako trojský kůň východních mocností či nevyzpytatelní pohrobci raného postkomunismu. Zvláště vyšlechtění nomenklaturní soudruzi z vrchních pater komunistické věrchušky tušili, či spíše věděli, již v druhé polovině osmdesátých let, že se blíží jejich chvíle, kdy budou moci kapitalizovat svůj vliv. Často k tomu pak použili dobře připravované kádry – z Prognostického ústavu, z Podniků zahraničního obchodu a z vedení státních oborových podniků. Bylo jim jasné, že nejprve musí získat ekonomickou sílu a moc, která jim pak umožní k ní přidat i moc mediální a ve finále moc politickou.

Chvíli se na konci osmdesátých let báli plných náměstí, ale jen chvíli. Pak takticky ustoupili a vrhli se na privatizaci a bankovní sektor. Vystrčili před sebe mladší generaci neokoukaných bílých koňů a sčítali bonusy. Nedělalo jim problém se tvářit pokrokově, dokonce prozápadně, třeba i pravicově. Babiš je jejich produktem i symbolem.

Evropu již využil a zneužil, a teď s ní bude klidně válčit. Zdá se, že se utrhl ze řetězu i svým stvořitelům, a dost možná již porušuje i jejich vzájemné původní dohody, díky nímž vystoupal až na vrchol. Babiš stvořil své ANO na přelomu let 2011-2012. Ukradl pár myšlenek z veřejného prostoru některým tehdejším neparlamentním politickým subjektům a některým naivním občanským iniciativám, které pak skrytě ovládl, a k tomu si přikoupil pár mediálních celebrit.

Přesto v senátních volbách 2012 zcela propadl, neboť si myslel, že bude stačit, když každý kandidát dostane na kampaň z Agrofertu dva miliony Kč. Nestačilo to. Jeho marketingový tým mu vysvětlil, že uvedení nové značky na trh bude stát opravdu velké peníze. A to v řádech několika set milionů Kč. V roce 2013 spustil kampaň, která u nás neměla s ničím srovnání. Zasvěcené odhady tvrdí, že to byla investice kolem půl miliardy Kč, v tehdejších cenách. On později nerad přiznal, že ho to stálo možná něco kolem stovky mega. Jedna z mnoha klíčových lží, která mu prošla téměř bez povšimnutí.

K této investici musíme připočíst 1,5 miliardy Kč, za něž ve stejné době údajně nakoupil korunové dluhopisy, jimiž pak jakože úvěroval svůj holding. A ve stejné době se pustil do velké vlivové akvizice, když si pořídil největší domácí mediální dům Mafru. Dohromady tak ve stejné době utratil pár miliard Kč. Z čeho? Byly to jeho osobní zdaněné příjmy? Bylo to z nějakého skrytého marketingové rozpočtu Agrofertu? Anebo se na něj někdo složil? Pokud ano, pak kdo? Byli to spříznění slovensko-čeští oligarchové? Nebo nějaký tajemný dárce z ciziny? Pomohly opět banky, u nichž má obří úvěrové zatížení, s tím, že jim to pak z vládní pozice bude kompenzovat?

To jsou jen některé z mnoha otázek, na které všemocný Andrej stále dluží odpovědi. Ony totiž dokreslují, že jeho uchvácení státu proběhlo na bázi lži, podvodu a manipulace. Se státní kasou, ale i s tou evropskou dotační, zachází jako by byly jeho osobní. I soudruzi v normalizaci považovali stát za svůj majetek. Byli však limitováni omezenými možnostmi a systémem kolektivního rozhodování a přímých pokynů z Moskvy. Dnes mají téměř volné ruce.

Některé triky Babiš převzal od svého krajana Husáka. Kupuje si slabší sociální skupiny, zejména důchodce, a na oplátku chce jediné, a sice klid na práci. Jinými slovy: tady máte pár drobných (ostatně je to z daní vašich spoluobčanů…), volte mě a držte ústa a krok. A aby vám nebylo smutno, tak vám k tomu zazpívá pan Krajčo nebo Michal David a Jarda Jágr vás pozve na hokej. Čau lidi, a kdyby něco, tak sorry jako.

Protesty proti jednotlivým lumpárnám Babiše jsou důležité a pořadatelům patří obrovský dík a velké uznání. Je to signál nejen do všech koutů země, ale i do zahraničí. Z vlastní zkušenosti vím, že je vnímán velmi silně. Češi bývají dlouho tolerantní (až příliš), neteční a dokonce lhostejní, ale jednou za generaci ten pohár trpělivosti přeteče a pak se dokáží ozvat a spojit ve svém spravedlivém rozhořčení. Navíc to umí s grácií a noblesou, což není ve všech zemích obvyklé.

Měli bychom dnešní energii nasměrovat k důkladnému odstřihnutí se od všech devastujících forem normalizačních praktik, všech viditelných recidiv komunistického posilování vlivu a moci. Je nejvyšší čas pojmenovávat věci pravými jmény, a hlavně se nebát je říkat nahlas. Plná náměstí mají obrovskou sílu. Soudruzi všeho druhu se zase bojí, anebo jsou minimálně očividně zneklidněni.

Před třiceti lety jsme se přihlásili k nějakým hodnotám. Je nejvyšší čas za ně svést zásadní občanský a politický souboj s těmi, kteří je popírají, zneužívají a špiní. To je to oč tu kráčí. Babiš je symbol, očividný gauner, ale nejde jen o něj. Chceme být plnohodnotným Západem anebo východoevropským regulovaným chaosem s autoritativní vládou? To je to zásadní oč tu dnes jde.

A ještě něco. Když Babiš říká, že vyhrál v demokratických volbách a může si tedy dělat co chce, tak je potřeba dodat, že zdaleka nemá většinu a bez komunistů by neměl ani vládu. Když říká, že by ho tedy ti ostatní neposlušní opozičníci měli porazit ve volbách, tak se u toho potutelně šklebí a říká si, že je zvědavý, jak někdo splácá půlmiliardový rozpočet na kampaň.

Babiš nevyhrál férové volby. Nikdy a žádné. Jeho převaha finanční, mediální a vlivová byla zdrcující. To nemá s otevřenou soutěží nic společného. Stejně jako ANO nemá nic společného s normální demokratickou politickou formací. To je jen politická divize jeho dotačního impéria. K těmto výhodám přidal ještě kontrolu nad institucemi státu a vzkazuje nám, že můžeme nesouhlasit, jak chceme, ale on bude vládnout, jak dlouho bude chtít.

Jenže, každá story má i svůj konec. Babiš k němu míří rychleji, než by si ve svých nejčernějších snech (když náhodou spí) vůbec dokázal představit. Důvod je prostý. Největším nepřítelem Babiše je totiž Babiš sám. Už mu zvoní hrana, a s ním by měla zvonit i všem postkomunistickým praktikám a manýrám, abychom se pak nedej Bože nesetkávali s nějakým dalším babišovským klonem.

Zdroj: https://forum24.cz/v-protestech-nejde-jen-o-benesovou-dokonce-nejde-ani-jen-o-babise/

Prohlášení ministra, že pracuje 16 hodin denně, nesvědčí o ničem jiném, než že je neschopný stihnout to, co má v pracovní době, že tedy je mentálně opožděný o 50 % a k tomu že je tak hloupý, že tuto skutečnost svěřuje všem. Máme tu prostě náhle hromadnou zprávu, že máme neschopné státní úředníky na ministerských postech. V zásadě – nic nového!

Vypráví se o profesoru Sullivanovi, který otočil směr psychoterapie od nimrání se ve vnitřku duše směrem k mezilidským vztahům, že jednou kolem oběda oslovil mladičkou kolegyni na svém pracovišti a zeptal se jí otcovsky (spíš dědečkovsky), zda už byla na obědě.

„Nemám čas, nemám čas,“ ševelila ta blběna, „musím se napřed postarat o pacienty.“ A čekala podrbání za ušima. Místo toho se dočkala hromu.

„Tohle mi řeknete ještě jednou a máte padáka! Doktor, který nemá čas postarat se řádně o sebe, neskýtá záruky, že se postará o své pacienty.“

Chápu, že když chamtivý premiér usilovně buduje své impérium pětadvacet hodin denně a říká tomu práce pro vlast, že se jeho vlezdoprdelkové chtějí přizpůsobit. Měli by si ale uvědomit, že státní úředník je ve funkci proto, že to zvládl, a nikoliv proto, že bude předvádět, jak se při své neschopnosti upracuje stylem nablblého koně Boxera z Animal Farm.

Blog Radkina Honzáka

(internet) Francouzský ekonom Thomas Piketty se zamýšlí nad tím, kam odtékají peníze z Česka. Vzal si k ruce data z Euro státu i z jiných renomovaných zdrojů a došel k jednoznačným závěrům. Nyní varuje před tím, že společná Evropa je dobrá jen pro některé. Jiným, například Česku, prý přímo škodí. Článek publikoval uznávaný ekonom Piketty už v lednu, nyní nicméně v Česku jeho překlad začal obíhat po sociálních sítích.

„V Paříži, Berlíně a Bruselu lidé nerozumějí nedostatku vděčnosti  za obrovské sumy veřejných peněz, které ze svých daní posílají na východ. Ale v Praze a Varšavě se věci interpretují o dost jinak. Lidé tam zdůrazňují, že návratnost západních investic tady byla obrovská a že sumy, které si odtud západní investoři stahují, výrazně převyšují částky, které sem z Evropské unie přišly. Ve skutečnosti, když se podíváme na čísla, mají ti Češi a Poláci pravdu. Po kolapsu komunismu se postupně západní investoři (především Němci) stali majiteli významné části kapitálu v postkomunistické Evropě. Když vezmeme celkový objem fixního kapitálu (včetně budov), patří jim čtvrtina“ napsal v lednu letošního roku na svůj blog známý francouzský ekonom Thomas Piketty, který se zabývá otázkami příjmové nerovnosti. Jako nejvíce poražený stát z tohoto srovnání vychází jednoznačně Česká republika, což dokládá i přiložený graf.

Piketty přitom cituje data svého spolupracovníka Filipa Novokmeta. Výstižné je srovnání, kolik peněz ze střední Evropy v letech 2010 až 2016 odešlo na dividendách, tedy rozděleném zisku. A kolik sem naopak přišlo na evropských dotacích. Podle oficiálních statistik Euro státu bylo z České republiky od roku 2010 do roku 2016 na dividendách „odkloněno“ 7,6 procenta HDP. "V absolutních číslech to znamená, že z naší země za tu dobu odešlo 2 252 miliard korun, zatímco ve formě evropských dotací se nám za stejnou dobu „vrátilo“ 1,9 procenta HDP. To dělá 563 miliard korun. Česká republika je tedy v minusu 1 689 miliard korun za sedm let. Roční minus dosahuje 241 miliard korun. V přepočtu na výkon ekonomiky to dělá minus 5,7 procenta HDP," jak uvedla analytička Lenka Zlámalová v březnu na serveru Echo24.cz v článku ,,Z Česka se stal krmelec Evropy„ , kde rovněž označuje Česko za, nejvíce poražený stát", pokud jde o poměr přílivu euro dotací a odlivu dividend.

„Evropa bude muset překonat mnohé výzvy. Tou hlavní je obecný přesun celého světa směrem k příjmové nerovnosti. Evropa své občany neuklidní vysvětlením, že jsou na tom lépe než ve Spojených státech nebo v Brazílii. Nerovnost roste ve všech zemích a je podpořena fiskální soutěživostí, která odměňuje ty nejmobilnější. Evropa jen přikládá pod kotel. Nebezpečí kulturního izolacionismu a hledání obětního beránka může být s úspěchem odvráceno pouze tehdy, pokud dokážeme dělnické třídě a mladším generacím nabídnout skutečné strategie ke snížení nerovnosti a k investování do budoucnosti,“ píše dále Piketty.