ZŠ a MŠ Benešov - Na ZŠ Karlov se učilo jako ve 30. - 40. let 20. století. Všechny děti 2. tříd i my paní učitelky a asistentky jsme se vrátily do starých dob a jeden celý týden jsme v rámci projektu učily jako za časů našich prababiček.

Děti se totiž dnes ve škole už zcela běžně setkávají se skupinovou, individuální, projektovou výukou, a proto jsme se rozhodly ukázat dětem, že to, co je nyní běžné, dříve děti nezažívaly. A jak nejlépe toho dosáhnout, než jim ukázat opak? Vystěhovali jsme třídy, uklidili všechny obrázky, schovali techniku, dali pryč vše, co bylo jen trochu zajímavé. Oblékly jsme se jako vážené slečny učitelky a připravily si nezbytné ukazovátko i rákosku.

Rodiče byli naštěstí vstřícní a jako vždy nám velmi pomohli, když děti oblékli do dobového oblečení, na svačinu jim připravili chléb s máslem a nechali nás dělat naší práci, jejíž součástí byly i dobové tresty, jako třeba klečení v koutě. Po prvním dni jsme nemohly uvěřit tomu, že všechny děti dokázaly celou vyučovací hodinu sedět s rukama za zády, nevykřikovaly, nedožadovaly se pozornosti a dokonce tu svou udržely, ačkoliv jsme se ani jednou neprotáhly, nevyskočily z lavice, nesoutěžily, ani nezpívaly … Zkrátka jen a pouze frontální vyučování. Výklad, poslech, psaní do sešitu.

Najednou jsme neměli ve třídě jediné dítě s poruchou pozornosti. Děti se hlásily, plnily úkoly, nezlobily a domů odcházely se slovy, že lepší výuku ještě neměly. Mnohé z nich to prohlašovaly i po celém týdnu takového vyučování. No nevím, jestli tedy dnes my učitelé neděláme něco špatně. Ke každému přistupujeme individuálně, neustále se snažíme děti zabavit, upoutat je, zpestřit jim výuku, vše se jim snažíme podat zajímavě a oni jsou pak šťastní za výuku bez toho všeho? V každém projektovém týdnu se snažíme o to, aby přinesl něco nového nám všem. A závěr tohoto týdne? Děti mají rády pevný řád, vidí v něm jistotu a bezpečí!

Základní a mateřská škola Benešov, Na Karlově 372

idnes.cz - Spousta lidí ji teď viní, že svůj příběh nafoukla. Že anorexie a bulimie jsou jen zveličeným marketingovým tahem pro lepší prodej její knihy, protože bez pořádného jídla by tak dlouho nemohla být mezi elitou.

Když si ale o problémech biatlonistky Gabriely Koukalové přečetl psychoterapeut Milan Studnička, věděl: „To je jak podle šablony. Ke mně chodí několik olympioniček a jedna je psychicky labilnější než druhá. Je nádherné, když se ženy věnují pohybu, ale nesmí být u nich tlak na výsledek. Ony by si měly sport jen užívat.“ Studnička není jen teoretik - sám jako bobista reprezentoval na olympiádě v Salt Lake City. Teď rovněž provozuje blog dovychovat.cz.

Přednášíte o výchově dětí. Jak tedy vychovat z dítěte úspěšného sportovce?
Záleží, jestli máte kluka, nebo holku. Pokud holku, nechtějte, aby byla vrcholová sportovkyně. Holčičce, která je vedená k výkonnosti, to vždycky ublíží. Znám spoustu vrcholových sportovkyň, a to nejen ty, které ke mně chodí na psychoterapii, a rozhodně to nejsou šťastné ženy. Ta dřina jim sebrala to nejkrásnější, co ženu dělá ženou – radost ze života, něhu, laskavost. Ženám strašně ubližuje soutěživost, zatímco chlapi jsou v ní jako ryba ve vodě. A sport je o soutěživosti.

Nejste genderově nekorektní?
Jsem. Ta nekorektnost znamená, že žena, která je zaměřená na výkon, nemá takovou radost ze života, protože je na výkonu závislá. Ten ji pronásleduje ve všech sférách a ona nikdy nemůže být spokojená jen sama se sebou. Proto říkám, aby se nehnaly do výkonů a výsledků. Ať dělají sport pro radost.

Na úvod překvapivé sdělení.
Jenže základní dívčí princip je spolupráce. Proto ve školkách nemají učitelky problém s holčičkami, ale s kluky. Ti mají v sobě rivalitu. Chtějí bojovat, soupeřit. Dvě holčičky jsou schopné stavět z lega jeden hrad. Kluci staví paralelně dva hrady, pak si je rozbijí a porvou se. A je to normální. Když sportují holčičky, musí si konkurovat, což je úplně proti jejich přirozenosti. Proto je pro trenéry daleko náročnější ukočírovat ženský kolektiv.

V čem?
Když trenér ocení jednoho chlapa před ostatními, tak tím, že v sobě mají rivalitu a chtějí ho porazit, se zvyšuje motivace celého týmu zlepšit se. Když pochválí jednu ženu na úkor ostatních, začnou ji spíše pomlouvat a závidět. Ženy jsou neuvěřitelně citlivé, když má jedna přednost před ostatními. Tím se může rozbít kolektiv. Ženy musí trenér pořád motivovat jako celek, mluvit k nim jako ke skupině. Proto když je trenér deset let u kluků, pak dostane ženský kolektiv a rozdíly nevnímá, může jim nevědomky přístupem silně ublížit. Chlapům v zápase řeknete: Pojďte, mákneme. U holek by měl říct: Užijte si ho, bavte se a podporujte se.

Až tak?
Jeden trenér softbalového týmu se mě ptal, jak má před play off namotivovat holky. Byl to divoch, který po nich často řval. Tak jsem mu řekl, ať každé koupí kytku a řekne jim, ať si to užijí. Fakt dal každé růži, poděkoval jim, že jsou šikovné, a slíbil, že nebude křičet. Jedna se rozbrečela, další byly dojaté a nechaly v zápase duši. A vyhrály. Ženy v sobě soutěživost nemají, a když se ji naučí, strašně jim to ubližuje. I chlap, když ve třiceti prohraje na mistrovství světa, se někdy rozbrečí. Ale nezacloumá to s jeho sebehodnocením. Se ženou to zacvičí, také proto jsou třeba v tenise labilnější. Mám jeden příklad.

Povídejte.
Kamarád má holčičku, která hraje tenis. A říká: Je divná, na prvním turnaji mi brečí, že jí to ta holka na druhé straně nehází na raketu. Ona si šla jen zapinkat a nechápe, proč ji ta druhá chce porazit. Malí kluci si vymyslí za den deset soutěží, je to v nich. Holky ne, ale my je vedeme k tomu, aby se porážely. To je přeci tak krásné, že ta holčička nechce vyhrávat, že si šla jen zapinkat. Brzy ale zjistí, že to tak nepůjde. A bude frustrovaná, v napětí.

Takže se ženami mají psychologové větší šichtu?
Do osmi let mají kluci až osminásobně vyšší výskyt duševních poruch. Jak v sobě mají rivalitu a ještě neuznávají ženu jako svou autoritu, dostávají hrozné rány. Maminky i učitelky po nich křičí, ať se neperou, ať nezlobí. Trápení holčiček naopak přichází až kolem dvanáctého roku, když jdou do puberty a jsou vedeny k výkonu. Najednou dospívají a nechce se jim dělat to, co se po nich chce. Během pár dní mají doma rodiče úplně jiného člověka, se kterým nikdo nehne. Proto tolik holek končí s koníčky a je na ně vyvíjen tlak. A na sportovkyně je tlak ještě větší, protože musí jedna porážet druhou, což je vyčerpává. Může tak přijít anorexie, bulimie, sebepoškozování a další formy odporu.

To se podobá příběhu Koukalové.
Ke mně chodí několik olympioniček a jedna je psychicky labilnější než druhá. Není to jen anorexie, ale i strach z toho, za co si jich budou vážit, když nebudou dost dobré. Když selžou. A problémy s příjmem potravin? V moderní gymnastice trenérky dívky tlačí, aby nejedly, a dokonce ani tolik nepily. To je fakt týrání, protože na soustředění jim třeba zakazují večeřet, děvčata pojídají projímadla před vážením. To je něco šíleného.

Já měl pocit, že o těchto problémech se hodně mluví. Že dívky vědí, jaká hrozí rizika.
Problém je už v rodině. Maminka tím, jak se chová, mnohem víc ovlivní sebevědomí svého syna. Táta zase dcery. Když máma jenom křičí, tak se kluk v dospělosti bojí žen, protože je zlomený. Holku zase táta často žene do výkonu. Říká: Snaž se. Ty jsi přibrala. Měla by ses více učit. A ona trpí a narůstá jí celoživotní trápení. Rodiče, a především táta musí holčičku oslavovat každý den za to, že existuje. Ona musí cítit, že je milována. Pak si bude v dospělosti věřit, že je fajn ženská. Jenže ony jsou do dvanácti svědomité, pak přijde puberta, přestanou se učit, sportovat a od tátů i maminek dostávají rány. Rázem holky ztrácejí sebehodnotu, přichází anorexie a naprosto se ničí důvěra mezi rodiči a dětmi. Ke mně chodí jedna kulturistka, která chce jenom tátovi dokázat, že je dobrá. Říká: Mám tituly a stejně mě pořád kritizuje. Neuvědomujeme si, jak rodiče ovlivňují sebevědomí svých dětí. A do toho trenéři...

... kteří často suplují rodiče, že?
Ano, a mohou obrovsky zacvičit s psychikou. Když po nich křičí: jez méně, tak to holky strašně schytávají. Mám v terapii čtyři holky, které mají anorexii a bulimii. U všech to bylo o jedné větě: Podívej se na sebe, jak jsi přibrala. Tři to měly od tatínka, jedna od přítele. Jediná věta! A když holka věří trenérovi, může jí takovým výrokem obrovsky ublížit.

Zvláštní je, že trenéři někdy svěřenkyním zakazují vztahy.
Kdyby ta žena měla chlapa, tak si uvědomí: Proč já se tady honím, proč si neužívám to pěkné s mužem? Uvědomí si, že je v životě tolik krásných věcí a nemusí být vždy ta nejlepší. Ženy mají strach být nedokonalé. Jsou hnány do extrémů, že musí vypadat úžasně, být výkonné. Když bude žena ve sportu vedena k radosti, tak to bude dělat zodpovědně a bude schopna pěkných výkonů. Ale nesmí být vedena, že musí vyhrát, dřít. Pracoval jsem s jednou tenistkou. Jí to vůbec nebavilo, byla zamilovaná, neměla ráda dřinu. Ale byla si vědoma toho, že když se udrží do stovky, má jistotu prvního kola grandslamu a tím pádem i pěkného živobytí. Jenom kvůli tomu to dělala. Říkala, že vydrží pět let a pak s tím sekne.

Zase se to podobá příběhu biatlonistky Koukalové, ne?
Je důležité nebrat sport jako pupek světa. Je to přeci jen zábava. Nehaním sport, sám jsem byl na olympiádě, ale mnohem důležitější je sportovec sám. Aby z něj nevyrostla primadona, ale člověk s pokorou, úctou k ostatním. Když dělám semináře pro trenéry a mluvím o odlišných principech kluků a holek, rázem se chytají za hlavu a říkají: Tak proto to nefunguje. Klukům špatný trenér neublíží tolik jako holkám. Chlap má menší toleranci dělat nesmyslné věci. Jsou to větší salámisti. Ale žena to dělá poctivě, neumí si odpočinout. Pořád má tlak, co je špatně. Holky, když se vrhnou na vrcholový sport, neuvědomují si, jaká je to řehole.

Pomůže v dětském věku nehrát na výsledky?
Ano. Na výsledky bych hrál mnohem později. Říkám synovi: Všechny zápasy do 18 let jsou jen příprava, až pak přijde první mistrák. Je problém, když jsou děti oceňovány za výsledky a za to, když dají gól. Jdeme po výsledcích, přitom klíčové je v žákovských kategoriích se naučit poctivě připravovat. Měli bychom děti oceňovat za přístup, snahu, přátelství, podporu.

Zní to krásně, ale mám pocit, že rodiče sportovní kroužky mnohdy berou jako placenou službu. Dají na něj dítě a o víkendu chtějí vidět výsledek „investice“. Výhry potomků jsou pro ně důkazem, že platí za správný servis.
Trénoval jsem malé basketbalisty. V rámci tréninku jsme dělali gymnastiku, plavání i další sporty, protože v tomto věku je zbytečné se specializovat. Logicky jsme pak hráli a dostali 10:60. Rodiče mi nadávali, jestli jsem se nezbláznil, co tam s nimi vyvádím. Říkám: Podívejte se, jak krásně běhají, že umí kotoul, což ti druzí vůbec. Ono se to vrátí. Klukům to nevadilo, ale rodičům ano. Tlak na výsledky od nich byl enormní.

Povětšinou jsme mluvili o slabinách sportovkyň. V čem jsou naopak silnější?
Kluci v raném věku nejsou týmoví, i proto je hloupost je v dětském věku učit strategii. Nechte je tvořit, ať si hrají podle sebe. To holčičky jsou schopny daleko lépe a dříve plnit strategičtější věci. U kluků se taky málo hlídá šikana. Ti machři, co sílu dávají najevo slabším. Když říkám, že se nemá na děti křičet, tak to v tomto případě je musíte sprdnout, ať vnímají, že jsou jeden tým. Mohu ještě jednu radu pro dospívající muže?

Jakou?
Až si budou vybírat partnerku, ať si s ní hned na začátku zahrají společenskou hru. Pokud bude ta holka uvztekaná, uhádaná, tak dejte nohy na ramena a rychle pryč. V té ženě je soutěživost, což je šílenství. Je to známka, že uvnitř ji něco bolí, že má nízké sebehodnocení. Když se ale chechtá, i když prohrává, máte záruku, že se na tom vztahu dá hezky pracovat. Žena, která je se sebou v pohodě, si nic nepotřebuje dokazovat.

Robert Sára, idnes.cz

Lidové noviny - Co si Pavel Baudiš a Eduard Kučera, zakladatelé antivirové firmy Avast, myslí o budoucnosti a technologiích a proč je děsí lehkost, s níž se dnes mladí lidé vzdávají svých svobod?

V podstatě z ničeho vybudovali firmu s globálním významem. Jak jinak ostatně titulovat společnost, jež má téměř půl miliardy zákazníků a zanedlouho vstoupí na londýnskou burzu, jež ji ocení na skoro čtyři miliardy dolarů.

Pavla Baudiše a Eduarda Kučeru, jedny z nejúspěšnějších českých podnikatelů polistopadové éry, jsme zpovídali v rámci seriálu Příštích 100 let republiky, v němž magazín Index LN hovoří s inspirativními osobnostmi Česka na téma budoucnosti naší ekonomiky, byznysu a společnosti.

Mimochodem, burzovní premiéra jejich antivirové společnosti Avast bude největším úpisem akcií technologické firmy v historii londýnského akciového trhu. Z úst lidí, kteří se díky technologiím stali miliardáři, tak může znít zvláštně, když oba shodně tvrdí, že lidstvo se stalo na technologiích závislé až příliš.

„Myslím, že závislost na technologiích, kterou máme, je šílená a přehnaná. Někteří lidé svůj život neprožívají, někteří jej pouze sdílejí. A to je podle mě velká chyba,“ říká Eduard Kučera. Pro lidstvo je podle něj takový vývoj vzhledem k rozvoji umělé inteligence dokonce nebezpečný.

„Ohledně umělé inteligence jsem poměrně skeptický, protože si myslím, že až si ty stroje uvědomí samy sebe, zjistí, že nás nepotřebují. A prostě nás odpojí. Vzhledem k tomu, že jsme na strojích čím dál závislejší, přežijí pak jen lidé žijící ve starých kamenných stavbách se zásobami potravin, kteří mají pole, jež dokážou obdělávat,“ domnívá se Kučera.

Soukromí je svoboda

Oba dva také silně kritizují, jak se lidé snadno a ochotně vzdávají řady svých svobod. „Lidé jsou ochotní vzdát se velké části svých svobod za hrozně málo. To bylo vidět třeba v USA po 11. září. Po celém světě se dnes lidé vzdávají svého soukromí, čímž se vlastně vzdávají své svobody. Když se dnes bavím s mladými startupisty, zdá se mi, že jim to vyhovuje,“ stěžuje si Kučera, který zároveň varuje, že jakmile se vzdáme dobrovolně jen kousíčku svobody, okamžitě se jí zmocní stát a vlády. Člověk by proto podle něj nikdy neměl obětovat svou svobodu výměnou za větší bezpečí.

„Člověk má mít možnost stát se kriminálníkem, protože když tu volbu nemá, nemá ani svobodu. Jak ukazuje film Lid versus Larry Flynt, musíme mít svobodu tisknout prasárny, aby nám příště nezakázali tisknout básně,“ říká Kučera.

Podle Baudiše nás tak nakonec nečeká budoucnost podle v současnosti tolik citovaných vizí George Orwella, ale spíše podle neméně trudných předpovědí Aldouse Huxleyho.

Orwell by se divil

„Orwell říká, že společnost bude řízena pomocí represí, poprav, bude zakázáno číst knihy, zatímco Huxley tvrdí, že represe nebude vůbec zapotřebí, protože lidé se dobrovolně sami podřídí, za pár cukříků se podvolí a knihy stejně číst nebudou,“ tvrdí Baudiš. Mladí lidé si dnes podle něj ani neuvědomují úbytek svobody, protože jsou již od dětství vychováváni v tom, že je normální být neustále pod dohledem.

„Když jsme my byli malí a neexistovaly mobilní telefony, vypadli jsme na celé odpoledne ven a rodiče o nás nevěděli. Bylo to normální a v pořádku. Dnes děti chodí daleko méně ven, protože se o ně rodiče bojí, a jsou pořád pod dohledem, protože u sebe neustále mají mobil. A děti si na to zvyknou natolik, že jim to přijde normální,“ popisuje Baudiš. V dospělosti jim pak už podle něj ani nevadí, že v roli dohlížitele vystřídá rodiče stát či někdo jiný.

Petr Kain, Lidové noviny

Tak si prý naše ministerstvo zdravotnictví zadalo průzkum u agentury STEM, z něhož vyšlo, že 68 procentům lidí nevadí zákaz kouření v restauracích. Neznám metodologii průzkumu, ale, upřímně řečeno – proč by mělo nekuřákům, kterých je mezi lidmi asi 75 % (včetně mě), vadit, že se někde nekouří?

Tedy… já vím – protože nejde o kouření, jde o to, že stát čím dál víc kecá lidem do jejich záležitostí. Z tohoto pohledu je docela povzbudivé, že lidí, jimž vadí buzerace státem, je víc než kuřáků.

Je to stále totéž – stát využívá letargie většiny, které „se to netýká“, případně z toho těží, aby „zreguloval“ menšinu. Kuřáky. Výrobce toho či onoho. Poskytovatele služeb. Stavebníky. Lékaře. Advokáty. Řidiče. Vždycky se vybere menšina a jménem většiny stát zasáhne.

Kouření a norimberské zákony

Samozřejmě, stát koná vždy ve „veřejném zájmu“. Ochrana zdraví lidí. Životní prostředí. Bezpečnost. Zlepšení výběru daní. Lepší kontrola toho či onoho… co třeba ochrana rasy? Nevíte někdo, jaké bylo procento Němců-nežidů, jimž ve 30. letech v Německu vadily norimberské zákony? Ono je to totiž kvalitativně totéž. Většiny se to netýkalo.

A že je sakra velký rozdíl mezi norimberskými zákony a protikuřáckým zákonem? Jen abychom se za chvíli nedivili. Už dnes jsou standardem regulace, za které bychom před dvaceti lety politiky a úředníky vynesli na vidlích a hodili do příkopu.

Svoboda totiž znamená, že o určitých věcech se nehlasuje. Majetek můj, váš či majitele hospody je jednou z těchto věcí. O tom, co si já nebo vy děláme na svém a za své, se nesmí hlasovat, i kdyby měl být poměr 99:1. Majetek není privilegium, jež dostáváme od státu, který velkoryse rozhoduje o tom, co nám povolí a co už ne. Protože pak už bychom nebyli majitelé, ale správci státního majetku. Jako za bolševika. Nakročeno máme už slušně. A nejen u nás. Vám se to líbí?

Roman Kříž, LibertarianskaDemokracie.cz.

Zdroj.cz - Největším překvapením voleb byl nejen samotný vstup Pirátské strany do Poslanecké sněmovny, ale i dvouciferný zisk, který strana obdržela. Očekávání byla velká, Piráti měli rozčeřit hladinu českého politického rybníčku dynamickým a mladistvým myšlením a zprůhlednit a zefektivnit celou státní správu. Skutečnost je však jiná. Započal populismus takových rozměrů, že nemá v dějinách České republiky obdoby. 

info.cz - První informaci o vyšetřování dnes již bývalého předsedy CEFC a poradce českého prezidenta Jie Ťien-minga přinesl 1. března čínský ekonomický časopis Cchaj-sin (Caixin). Cchaj-sin a jeho předchůdce Cchaj-ťing (Caijing) patří mezi legendy v posledních letech těžce zkoušené čínské investigativní žurnalistiky. Ve svých reportážích mohl dlouho zacházet dále než jiná čínská média především díky osobnosti své zakladatelky a dlouholeté šefredaktorky Chu Šu-li (dnes předsedkyně správní rady). 

Reflex - Prestižní americký časopis Foreign Policy zveřejnil text Kristofera Harrisona o vlivu Vladimira Putina na českou politiku. Zaměřil se na okruh prezidenta Miloše Zemana, jenž svým působením přetváří zemi „z oddaného stoupence NATO v trapnou proruskou hlásnou troubu“.

Vážený pane prezidente Miloši,

„Nikoho jsme dnes neurazili“, končil jsi svůj pořad. Ani jste nemohli, byl moderován tak, žes tam nemusel být. Seriózní rozhovor s hlavou státu v době tak třeskuté nelze založit na změti otázek zahrnující oblíbenou knížku, vylidňování venkova, stav lávek pro pěší, papežův názor na mládež či výuku slovenštiny v Čechách. Povedlo se však umenšit tím použití bojové látky proti nedosti ruskému Rusovi, i příběh ruského hackera, kterého česká justice místo k rodákům vydala do USA. Když jste se k tomu dostali, trumfovali jste se, kdo k němu vymyslí lepší legendu. Dojala hackerova maminka, které jsi ani Ty nemohl vrátit geniálního syna, když Ti v tom zabránil přehorlivý premiér, jenž ho vydal dotěrnému předsedovi sněmovny USA. To vše označil Tvůj tazatel za antiruské postoje, u nás rozšířené. Chci je stručně vysvětlit třem generacím, které se tu narodily po mé, neboť má raná poezie překypuje láskou k Rusku.

Z jinošského okouzlení Ruskem přežil bez újmy hluboký vděk jeho Rudé armádě za lví podíl na porážce Hitlerovy tyranie, i obdiv k ruským spisovatelům od Dostojevského přes Solženicyna až k vůdčím současným. Zato nic nezůstalo z poválečné důvěry v ruské politiky. Od Stalinových poradců přes Brežněvovy generály až k Putinovým propagandistům mně všichni společně úctu k ruskému státu vypumpovali ze žaludku i srdce. A jsem rád, že v horkých kauzách těchto dnů nezvítězil Tvůj směr, ale premiérův.

Shodná rozhodnutí českých orgánů přeťala sílící pokusy zmást další pokolení nevědomých kohoutků zařazením Ruska na civilizační úroveň demokratického Západu, aby se mohlo dík známým trikům znovu prohlásit lídrem střední a východní Evropy. Z umělé mlhy se naštěstí včas vynořil starý příkop, přes který se Rusko opakovaně dere do Evropy tak, že jej napřed zarovná překážejícími nárůdky v místě styku.

Putinovi ideologové dodnes nechávají stařičké maršály tvrdit, že v roce 1968 zachránili bratrské Československo před útokem esesáků z bundeswehru. Kdykoli se nějaký zelený mozek rozjaří, líčí to veřejně jako krvavou bitvu. Nejvyšší komandýr okupace dávno vyzvonil v memoáru, že k přepadu dostal rozkaz osobně v Kremlu od Brežněva už počátkem jara 1968, kdy ještě nepadlo žádné z pozdějších obvinění.

Češi jsou Češi, a tak se mediální svět v roce 1990 divil, že je dojímali důstojníci okupantů s rodinami, když ve vlacích přecpaných výslužkou, v níž nechyběly porcelánové mísy se splachováním, mířili do stepí, kde pro ně teprve plánovali kasárna. Tehdy by byly začaly růst nové lidské vztahy, jenomže kremelské zvony vyhlásily další Veliké Rusko, v němž jedinou změnou je, že komunismus nahradilo pravoslaví.

Pro dnes už většinu našeho národa, která to nezažila, zřídili ruští specialisté u nás hustou síť prostředků, jak tuhle minulost orwellovsky přemalovat; své špatné úmysly i činy jednoduše připsali našim staronovým západním spojencům. Je smutné, že český prezident při každém sporu nekárá je, ale své spoluobčany, které neopustila historická paměť. Proč to děláš, Miloši, když určitě neopustila ani Tebe? Má-li to být vstřícnost nebezpečné mocnosti, aby k nám byla vlídnější, je přece marná, podobáš se ovčáku, který si na pomoc proti zlému vlku nezjedná dobře cvičeného psa, ale „psíhologa“. 

PS

Často opakuješ, že smíš úkolovat naše tajné služby. Je to pak Tvoje povinnost, abys jim přikázal zjistit, v jakém poměru stojí propagandistické aktivity Ruska k ovlivňování české společnosti a srovnatelná činnost USA. Troufám si tvrdit, že závěrečná zpráva potvrdí mimořádné vměšování proruských organizací do našeho života při takřka nulovém těch západních.

PPS

Burcuje nás právě zpráva, že se téměř dojednaná vláda zhroutila pro požadavky muže, jehož hnutí nad ním nemá kontrolu. Na scénu se vracíš Ty a já se nemohu nezeptat: Chceš vstoupit do našich novodobých dějin jako politik, který vrátil k moci hanebnou i nekajícnou komunistickou stranu, a navíc uvedl do vlády falangu rasistických extremistů, která nás chce osvobodit z jařma EU–NATO? Přeji si, aby se Ti to nestalo, Miloši!

                                                                                                     Pavel Kohout

Reflex - Jako vždy, zas jsou studenti první. A z nich jsou první, jako vždy, damáci. A moc, jako vždy, říká, že jde o hrstku Kalouskem navedených blbců. A přidávají se divadla. Herci, režiséři. Spisovatelé zatím ne. Profesoři ano. Docenti, asistenti. Inženýři. Lékaři. I staří umělci, co už svoje odkejhali. A další povolání. Úředníci, dělníci, je jich čtvrt Václaváku, pak půl, pak je plno až k Julišovi. Nakonec pochodují Vysočany. A přijdou sedláci s řemeslníky. A podnikatelé, co jim dnešní vláda socialistů rozprášila firmy. A kuřáci i nekuřáci. Vláda píše ve svých novinách, že jde jen o hrstku. Pár stovek. Pak pár tisíc přidají.