Chrudimské noviny Z médií

Dnes: 2°C
Zítra: 4°C
Pozítří: 3°C

Z médií

Stvořili jsme psychologickou zbraň, přiznává datový analytik, kvůli kterému padají akcie Facebooku

ihned.cz - Kanadský datový analytik Christopher Wylie přiznal, že jeho bývalá společnost Cambridge Analytica zneužila 50 milionů facebookových účtů Američanů, aby pomohla ke zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. 
Jeho firma data lidí využila k lepšímu cílení Trumpovy kampaně. 
 
Uživatelé sociální sítě o tom ale nevěděli. Kvůli skandálu, jejž Wylieho přiznání vyvolalo, teď budou americké úřady prošetřovat ovlivňování tamních voleb. A připojí se k nim i Britové, protože Cambridge Analytica pracovala i pro zastánce brexitu.
S růžovými vlasy, veganským jídelníčkem a homosexuální orientací se Christopher Wylie vůbec nepodobá typickému sympatizantovi Donalda Trumpa. A možná jím ani nikdy nebyl. Přesto je právě tento osmadvacetiletý Kanaďan tím, kdo se zásadně podílel na Trumpově zvolení americkým prezidentem nebo na rozhodnutí Britů vystoupit z Evropské unie. A k tomu i na nynějších propadech akcií a odchodu šéfa bezpečnosti sociální sítě Facebook.
 
 
Jméno mladého datového analytika obletělo svět poté, co médiím předložil dokumenty dokazující, že spolu se svými kolegy z britské firmy Cambridge Analytica zneužil na 50 milionů facebookových profilů Američanů, aby Trumpovi do Bílého domu pomohl.
 
"Rozdělovali jsme společnost"
 
Z lajků, příspěvků i soukromých zpráv lidí, k nimž se společnost dostala, dokázala vyčíst jejich politické názory, sexuální orientaci, vzdělání nebo barvu pleti. To všechno využila k vytváření psychologických profilů o každém voliči, jež pak posloužily k účinnějšímu cílení Trumpovy volební kampaně.
"Vytvořili jsme psychologickou zbraň, která rozdělovala společnost. Každému voliči jsme našeptávali něco jiného, abychom měnili jeho názory, aniž by o tom věděl," přiznal v rozhovoru pro britský Guardian Christopher Wylie, který softwarovou zbraň vymyslel.
Jeho nápad vyšel z výzkumu Michala Kosinského a Davida Stillwella, dvojice psychologů z Univerzity v Cambridgi. Vědci od roku 2007 vytvářeli profily lidí založené na jejich chování na Facebooku. Nasadili proto na sociální síť aplikaci, v níž uživatelé za úplatu vyplňovali osobnostní kvíz.
Mezi psychology výzkum vyvolal kritiku, velké firmy a bezpečnostní organizace však byly nadšené. Takový nástroj jim umožňoval sledovat nákupní chování či politické postoje velkých skupin lidí.
A právě toho se chytil Kanaďan Wylie, který se živil analýzou voličských dat pro kanadskou Liberální stranu a později i pro britské Liberální demokraty. Britské straně nabídl, že pro ni systém mapující chování na Facebooku zdokonalí. Když ale byl odmítnut, našel si místo ve firmě SCL Group, jež se analýzami sociálních sítí zabývá.
Šéf britské společnosti Alexander Nix s Wyliem v roce 2013 přišel na nápad založit firemní divizi Cambridge Analytica, která se soustředila na chování voličů. Do firmy záhy přibrali Steva Bannona, pozdějšího šéfa Trumpovy volební kampaně, a spolu s ním i vlivného republikánského investora Roberta Mercera.
Firma se na začátku nemohla dostat k psychologickým profilům uživatelů Facebooku, protože s ní jejich spolutvůrce Kosinski odmítl spolupracovat. Nakonec se však domluvila s jiným akademikem z Cambridge, rusko-americkým psychologem Aleksandrem Koganem. Ten původní facebookovou aplikaci svých kolegů jednoduše okopíroval a ve spolupráci s britskou firmou ji použil v kampani Vote Leave prosazující brexit, v získávání podpory pro Donalda Trumpa a v dalších 200 kampaních po celém světě.
 
Koganova aplikace se tvářila jako výzkumný projekt. Lidé za její stažení a použití dostávali zaplaceno a souhlasili i se zpracováním osobních dat ze svých facebookových účtů. Nevěděli ale, že ve skutečnosti jde o volební analýzu, při níž se sleduje jejich chování, a navíc i chování všech lidí, s nimiž se na sociální síti přátelí. Tvůrcům Trumpovy kampaně tak stačilo, aby si aplikaci stáhlo jen 320 tisíc Američanů, přes něž se dostali k datům o 50 milionech lidí.
 
Facebook čelí propadu akcií
 
Facebook tvrdí, že toto jednání už před třemi lety zatrhl, s odkazem na porušování jeho pravidel. Kogana i britskou firmu vybídl ke smazání všech dat. S psychologem i Cambridge Analyticou přesto spolupracoval až do minulého pátku, kdy vše vyšlo najevo.
"I přes jejich záruky jsme se nyní dozvěděli, že ne všechna data byla smazána. Proto jsme z Facebooku firmu Cambridge Analytica a všechny zainteresované osoby odstranili," uvedla společnost ve snaze uklidnit situaci.
Už nyní je ale jasné, že skandál s pověstí největší sociální sítě otřese. Politici z USA volají po tom, aby šéf firmy Mark Zuckerberg opět vystoupil před vyšetřovateli, kteří už zkoumají roli sociální sítě v ovlivňování prezidentských voleb ze strany Ruska. A podobné hlasy se ozývají i z Británie, kde se již prověřuje dění na Facebooku v době kolem hlasování o brexitu. Nynější zjištění mohou pozici firmy před vyšetřovateli ztížit, což si uvědomuje i Facebook, který se včera rychle zbavil svého šéfa pro bezpečnost Alexe Stamose.
 
Trhy tím však neuchlácholil. Proto včera akcie sociální sítě padaly zhruba o pět procent na úroveň kolem 163 dolarů, čímž tržní hodnota celé firmy za jediný den klesla skoro o 37 miliard dolarů.
Není přitom zcela jasné, proč kauza vyplula na povrch až teď. Datový analytik Wylie, který vše odhalil, britskou firmu opustil už v roce 2014, pár měsíců poté, co pomohl nástroj na sledování lidí sestrojit.
Podle britského listu Guardian se dosud bál vysoké pokuty za porušení mlčenlivosti, která mu stále ze strany Cambridge Analyticy hrozí. Nyní u něj ale nejspíš převážil strach z amerických a britských vyšetřovatelů, kteří již případy zneužití Facebooku prověřují.
 
ihned.cz
 
 

Karel Steigerwald: Ne Havel, Babiš odchází...

Reflex - Jako vždy, zas jsou studenti první. A z nich jsou první, jako vždy, damáci. A moc, jako vždy, říká, že jde o hrstku Kalouskem navedených blbců. A přidávají se divadla. Herci, režiséři. Spisovatelé zatím ne. Profesoři ano. Docenti, asistenti. Inženýři. Lékaři. I staří umělci, co už svoje odkejhali. A další povolání. Úředníci, dělníci, je jich čtvrt Václaváku, pak půl, pak je plno až k Julišovi. Nakonec pochodují Vysočany. A přijdou sedláci s řemeslníky. A podnikatelé, co jim dnešní vláda socialistů rozprášila firmy. A kuřáci i nekuřáci. Vláda píše ve svých novinách, že jde jen o hrstku. Pár stovek. Pak pár tisíc přidají.

Politici říkají, že demokracie se nedělá na ulici. Volby rozhodují. Najednou je jim demokracie dobrá. Když vyjde určitý, dost velký počet lidí, začne se to sypat jak v Bratislavě. Někteří politici budou říkat, že to jiní zavinili. Stropnický dá demisi. Hejtmani ANO také. Ulice bude vesele skandovat, Babiši, včera není dnes, zpátky do pytle vlez! České bouře bývají veselé. Babiš upozorní, že žádný pytel nemá a že byl demokraticky zvolen. Jenže zástupy na ulici se zas demokraticky sešly… A tak dále...

Chtějí, aby vláda dělala, co jí nařizují zákony a ústava republiky. Chytrý Babiš se pokusí k demonstrantům přidat a postavit se jim do čela. Upozorní, že nedostatky spáchaly minulé staré strany. Vypískají ho jak Štěpána kdysi, ačkoliv znovu upozorní, že Kalousek krade. Ulice Kalouska nepotřebuje. Ulice chce, aby Babiš odešel, protože je registrovaný u StB a stíhaný u Policie ČR a nevládne, anžto řídí stát jak své firmy, což slíbil a na což mu hlasy nestačí.

Možná jich na ulicích hned nebude půl milionu ani sto tisíc. Ale už trénují, slyším je hlučet, blíží se, apatie mizí, nechuť stoupá. Nepřijdou-li dnes či zítra, přijdou brzy. Poslední termín: udělej si, Babiši, vládu s komunisty a okamurami, ať už s důvěrou, nebo ilegální, překvapí tě, jak rychle půjdeš pryč. I ti, co ti nyní lichotí, tě podkopnou jak soudruzi Sobotku.

Každá vláda, která padne z vůle ulice, je vždy nejdřív bezstarostná, jista si sebou. Vládneme, jak nás zvolili, myslí si. Ale kdeže loňské volby jsou. Vládci věří, že lid si přál, aby mu poroučeli bez důvěry a bez sněmovny, aby vše opanovali, aby lezli Rusům do zadku. Myslí si, že vládnou dobře, že makají a že lid až na Kalouska je spokojen. Pak se diví a nechápou, proč je skoplo z trůnu něco tak malicherného, jako je hrstka křiklounů na ulici. Jako Kozinové internetu mu vzkazují: My přijdem zas… A vládu udiví, že Facebook je mocnější než StB.

Jedno by měl Babiš tušit, nebyl by pak tolik smutnej. Dlouho s námi nebude. On odejde, ne Havel, kterého i po smrti stále někam posílají… A ten na Hradě? Zůstane mu Hůlka s židlí a Franta Ringo Frk.

Karel Steigerwald, Reflex

Filozof Miroslav Vodrážka: Neofašistická SPD, neostalinistická KSČM, neogangsterské ANO a stařecký Zeman. Česko se posouvá do 30. let minulého století

Parlamentní listy - Pseudodemokracie spojila nejen Andreje Babiše s Milošem Zemanem, ale vytvořila širší provládní koalici, kterou tvoří prezident, ANO, SPD a KSČM. Tato zvláštní forma moci sice může být předstupněm k nejrůznějším nedemokratickým typům politického zřízení, ale prozatím jim brání celá řada vnějších i vnitřních okolností. Tak o současné politické situaci smýšlí teoretik chaosu, filosof a publicista Miroslav Vodrážka, jenž byl během osmdesátých let minulého století spoluorganizátorem občasných konspiračních schůzek mluvčích Charty 77.

Myslíte si, že by měl být v Česku omezen počet voličů podle výše IQ, jak to někteří po znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem na facebooku navrhovali?

Zahraniční výzkumy říkají, že špatná politická volba nesouvisí s nízkým IQ nebo nevzdělaností. Otázka volby je příliš komplexní a z pohledu teorie chaosu je stochastická, tedy nahodilá. Historie nám navíc připomíná, že přední italští fašisté byli tvůrci umělecké avantgardy, významný německý filosof Martin Heidegger vyznával ideologii nacionálního socialismu a prvorepublikoví levicoví intelektuálové jako byli Karel Teige nebo Záviš Kalandra podlehli marxistické hydře, která je zpětně zahubila.
 
 

Vážnější je, že špatná politická volba se provozuje i v akademických institucích, a to za absolutního nezájmu médií! Akademický senát Filosofické fakulty Univerzity Karlovy si při listopadové volbě roku 2017 do čela instituce zvolil děkana historika Michala Pullmanna, který popírá zločinnost komunismu, zpochybňuje vliv disentu a marginalizuje moc represivních složek StB. Problém je, že k moci se často dostávají lidé, kteří jsou v sociokulturní terminologii označováni jako „sociálně adaptovaní psychopaté“ (SAP). Jsou patologicky závislí na moci a mají deficit empatie jako například bývalý agent StB a znovu trestně stíhaný Andrej Babiš, neofašista Tomio Okamura nebo stařecky konfrontační Miloš Zeman. Tito lidé nejsou lidově řečeno SOCky, ale SAPky.

Do jaké míry je Česko „ostalgick鐓, tedy jak moc tuzemští občané vzpomínají s láskou na staré časy socialismu, a proč?

České průzkumy veřejného mínění dlouhodobě potvrzují, že nostalgii k předlistopadovým podmínkám cítí jen menšina ve společnosti. Společnost není výrazně „ostalgická“, ale spíše pseudodemokratická, což dokazuje zejména narůstající intolerance a agresivita. Nárůst okamurovského neofašismu, xenofobie, rasismu, zpochybňování existence koncentračního tábora v Letech, zemanovská agresivní gerontokracie nebo babišovsky otevřeně „gansterský“ styl politiky, kdy označuje orgány činné v trestním řízení za součást „mafie“, jsou dokladem pseudodemokracie. Jen v pseudodemokracii se politická moc odvíjí od jednostranného prosazování vlastních zájmů, nectí se nestrannost, tolerance a respekt k zájmu druhých, čímž se neumožňuje distribuce spravedlivější společnosti.

Údajně se ta „ostalgie“ jednoznačně projevila ve vítězství Babišova ANO ve volbách do Poslanecké sněmovny a ve volbách prezidenta. Do jaké míry je spojení Babiš – Zeman nebezpečné a jak se může vyvíjet?

Jejich vítězství není výrazem „ostalgie“, ale pseudodemokratického politického primitivismu, tedy stylu, který kritizoval už T. G. Masaryk. Podle něj ho provozují strany, které nemají jinou politiku, než žít z chyb svých odpůrců a ignorovat politickou mravnost. To je případ protestní strany ANO. Pseudodemokracie spojila nejen Andreje Babiše s Milošem Zemanem, ale vytvořila širší provládní koalici, kterou tvoří prezident, ANO, SPD a KSČM. Tato zvláštní forma moci sice může být předstupněm k nejrůznějším nedemokratickým typům politického zřízení, ale prozatím jim brání celá řada vnějších i vnitřních okolností.

Pořád se spekuluje i o ČSSD. A co je větší zlo? Vládnutí ANO s ČSSD za podpory KSČM, anebo vláda ANO za podpory SPD a KSČM?

Seskupení, které dnes tvoří neofašistická SPD, neostalinistická KSČM a neogansterské hnutí ANO v čele s trestně stíhaným Andrejem Babišem, je koalicí SAP. Sociálně adaptovaní psychopaté jsou nebezpeční zvláštní destruktivitou elementárních demokratických principů a hodnot. Připomínám, že Stanislav Gross odstoupil z funkce premiéra po aféře kolem financování jeho bytu, Petr Nečas v důsledku takzvané kauzy Nagyová, jen trestně stíhaný Andrej Babiš se prohlásil doživotním premiérem. Tudíž politicky systémové levicové a pravicové strany se chovají demokraticky, zatímco antisystémové se chovají antidemokraticky.
 

Pokud však v ČSSD převládnou hlasy typu Zdeňka Jičínského, který je typickým představitelem deprivanta a který otevřeně říká, že kdo se nechce spojit s Andrejem Babišem, má z ČSSD odejít, potom tato strana, která je na pokraji politického úhynu, pouze rozšíří existující pseudodemokratickou koalici a vládu politického primitivismu.

První ředitel ÚSTR, dnes poslanec ODS Pavel Žáček prohlásil, že si je u příležitosti sedmdesáti let od komunistického puče dobré připomenout, že vládní krize v únoru 1948 byla vyvolána snahou o odvolání nekomunistických velitelů bezpečnostních složek. Dal to do souvislosti se zprávami o nátlaku Andreje Babiše na ředitele GIBS. Ostatně i čištění státních úřadů se dá přirovnat k práci akčních výborů Národní fronty. Co si myslíte o tomhle historickém přirovnání?

Česká společnost se částečně posouvá spíše do třicátých let minulého století. Například podle nedávno zveřejněného průzkumu provedeného Ústavem pro studium totalitních režimů o vztahu Čechů a Moravanů k Židům a Romům narůstají etnické předsudky a stereotypy. I politické strany ANO nebo SPD jsou spíše vůdcovského typu a sjezdové konference těchto dvou stran připomínají houfování tupých ovcí v ohradě.

Jsme tedy na prahu přerodu demokratického režimu v Česku v autoritářský?

I když se společnost dostala do pseudodemokratické fáze a existuje provládní koalice tvořená SAPkami, přesto nelze technicky hovořit o přerodu v autoritářský režim, protože výkon moci není soustředěn v rukou jednotlivce nebo úzké skupiny, ani nejde o mimosprávné vládnutí. Na druhé straně bude klíčový zápas o veřejnoprávní a svobodná média. Andrej Babiš o novinářích sice hovoří jako o „zkorumpované pakáži“, na druhé straně dlouhodobě sponzoruje a vlastní média, v kterých si doslova „vyagrofertoval“ redaktory jako je Jan Schneider, který cíleně dezinformuje ve věci jeho spolupráce s StB a Andrej Babiš ho na svou obhajobu jako mediální samožer zpětně veřejně cituje.

Jaká by měla být v tomhle směru role Ústavu pro studium totalitních režimů, jehož jste stále zaměstnancem?

V letech 2013 až 2017 byl ÚSTR ideologicky podřízen revizionistické levicové ideologii a ČSSD. Tato strana se snažila prostřednictvím Michala Uhla, Lukáše Jelínka, Jana Bureše a dalších členů Rady ÚSTR společenský vliv této instituce co nejvíce eliminovat. Pokud na veřejnosti probíhaly spory například ohledně prezidentova jmenování bývalého spolupracovníka StB Karla Srpa do vládní Etické komise České republiky, ředitel Zdeněk Hazdra a jeho náměstek Ondřej Matějka v duchu politického zadání učinili ÚSTR indiferentní institucí, což je v rozporu se zákonem č. 181/2007 Sb., neboť ÚSTR má prostřednictvím poznání historických pramenů poskytovat veřejnosti informace, aby se upevňovala demokratická tradice a napomáhala se rozvíjet občanská společnost. V tomto smyslu současné vedení ÚSTR zcela selhalo.

Někteří novináři mi psali rozzlobené dopisy, proč instituce placená daňovými poplatníky neinformuje veřejnost. Jelikož jsem nesouhlasil s politikou indiference ÚSTR, rozhodl jsem se například adresovat dopis premiérovi Bohuslavu Sobotkovi, v němž jsem mu poskytl na základě historických dokumentů informace ohledně rozsahu tajné spolupráce Karla Srpa s StB a premiér i na základě dalších podnětů nekontrasignoval jeho jmenování do vládní Etické komise ČR. Aby se oslabily současné autoritářské a nedemokratické tendence ve společnosti, musí ÚSTR opustit doktrínu indiference a začít naplňovat zákon č. 181/2007 Sb., tedy sloužit veřejnosti, ať se to politikům líbí nebo nelíbí.

 

Svědkové Babišovi

Magazín Reportér - „Žili jsme tam jako v sektě“ – těmito slovy popisuje vnitřní poměry ve straně miliardáře Andreje Babiše bývalá politička ANO. Je to spravedlivé? Její vyprávění se shoduje se slovy dalších exstraníků, kteří v Babiše ještě před pár lety věřili. Jeden z typických příběhů pojednává o tom, jak v roce 2015 sněm ANO, ne náhodou přezdívaný severokorejský, zvolil Babiše sto procenty hlasů (a Babiš se pak prý zlobil, že už se to nesmí opakovat).
 

Když se v lednu 2018 jednalo o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání kvůli podezření z dotačního podvodu farmy Čapí hnízdo, objevil se mezi poslanci jeho strany velice pozoruhodný názor. 

Tak bychom přece mohli to stíhání Babiše přeložit na jindy, ne? – začalo se ozývat od poslanců ANO 2011.

„Co brání tomu, aby se řešení kauzy posunulo o čtyři roky nebo prostě do doby, než budou nové volby,“ řekla zcela vážně 11. ledna 2018 poslankyně Taťána Malá, která je místopředsedkyně mandátového a imunitního výboru.

Podobně jako Malá se o necelé dva měsíce dříve vyjádřil její stranický kolega a čerstvě zvolený předseda poslanecké sněmovny Radek Vondráček. „Jelikož Andrej Babiš bude premiérem, policejní vyšetřování kauzy Čapí hnízdo by se mohlo o čtyři roky odložit,“ řekl v listopadu 2017.

Jak je to vůbec mohlo napadnout? Copak nevědí, že jejich návrhy na „posunutí“ trestního stíhání jsou v rozporu se základními principy právního státu? Že třeba stíhání nelze u někoho odložit a u jiného ne, protože existuje rovnost před zákonem? Říkal jsem si, že uvnitř ANO musí být něco opravdu zvláštního: zatímco v klasických politických stranách existuje názorová pluralita a přinejmenším nějaká kritická diskuse, návrh na odklad trestního stíhání naznačoval, že mezi členy Babišova uskupení to může fungovat jinak.

Snaha poslanců o „odsunutí obvinění“ nakonec nevyšla, sněmovna vydala Babiše i druhého muže ANO 2011 Jaroslava Faltýnka ke stíhání. Já jsem ovšem neodsunul hledání odpovědí na to, co se děje v zákulisí Babišovy strany, když na její představitele zrovna nesvítí světla kamer.

Oslovil jsem několik bývalých členů ANO, kteří v průběhu doby ze strany odešli, protože – jak sami říkají – zjistili, že „to není normální strana“. Použiji v tomto textu vyprávění čtyř expolitiků, kteří se zveřejněním svých názorů souhlasili.

Na úvod zatím jen jejich stručné výroky:

Milan Hulík, bývalý předseda rozhodčí a smírčí komise ANO 2011: „Byl jsem na sjezdu strany a připadal si tam jako v komunistické straně.“ 

Tibor Batthyány, zvolený za ANO jako primátor Liberce: „Postupem doby se z nás na krajích stávali jen roznašeči letáků.“

Marek Sekáč, zakladatel buňky ANO ve Frýdlantu: „V ANO podle mého názoru přežívají jen kývači.“

Kristýna Zelienková, bývalá poslankyně ANO: „Udělali jsme Babišovi jen užitečné idioty. Žili jsme tam jako v sektě.“

Skutečně, když jsem naslouchal příběhům odpadlíků ANO, připadal jsem si chvílemi, jako když mluvím s lidmi, kteří si prošli životem v sektě. A tak mě hned napadlo, že – samozřejmě s jistou dávkou nadsázky – existují jisté podobnosti s učením náboženské společnosti Svědkové Jehovovi.

 

Parafrázujeme-li základní body vyznání Svědků Jehovových, mezi Svědky Babišovými by to mohlo fungovat asi takto:

1. Bůh.

Uctíváme jediného pravého Boha, všemohoucího Stvořitele, který se jmenuje Andrej Babiš.

2. Bible.

Jsme přesvědčeni, že autorem bible „O čem sním, když náhodou spím“ je Andrej Babiš. A že do ní nechal zapsat informace, které jsou pro nás důležité.

3. Ježíš.

Následujeme učení a příklad Jaroslava Faltýnka a vážíme si ho, protože ho považujeme za našeho zachránce a Babišova syna.

A tak dále…

Avšak konec nadsázky. Zde je vyprávění lidí, kteří zažili poměry v Babišově straně a – jak sami říkají – procitli a odešli z ní.


Tibor a Marek

Marku Sekáčovi bude letos 47 let. Žije ve Frýdlantu na Liberecku, živí se jako soukromý podnikatel. Od roku 2010 má i malou stavební firmu a fotoateliér Marvin style. Tržby se pohybovaly kolem 4 milionů korun. Je ženatý, má dvě děti. Sekáč se politice vždy vyhýbal. Ale po aférách pravicových vlád se rozhodl, že se v politice angažovat bude. A tak v roce 2012 vstoupil do nově vznikajícího hnutí ANO 2011.

„Byli jsme naivní srdcaři. Když jsme šli v roce 2014 do komunálních voleb, tak nás to zčásti stálo i vlastní peníze. Ale byli jsme nadšení. Připadali jsme si jako nějací pionýři. Babišovi jsem tehdy věřil. Ale pak se to změnilo. V ANO začali vítězit kariéristi a taky hlavně byznys,“ říká s odstupem času Sekáč.

Na Liberecku byl podle něj největším tahounem a zakladatelem buněk ANO Tibor Batthyány (vyslovuje se „baťány“). Tento muž s neobvyklým příjmením, které vysvětluje svými předky patřícími k maďarské šlechtě, byl tehdy poměrně neznámý ajťák z Liberce bez jakýchkoli zkušeností v politice. Měl ale dvě přednosti: čistou minulost a charisma.

„On se stal přirozeným vůdcem. Všichni, kdo tu vstupovali do ANO, šli do té politiky hlavně kvůli němu,“ řekl Sekáč. Batthyány se stal šéfem místní organizace v Liberci, Sekáč ve Frýdlantu.

„V ANO jsem měl členskou průkazku číslo 28,“ svěřuje se čtyřicetiletý Batthyány. 

Jak se mu podařilo, že přišel do ANO v první vlně?  

„Oslovila mě manažerka ANO Markéta Akrmanová. Ta dostala na starost, aby dala dohromady krajskou organizaci ANO na Liberecku. Tak jsem se stal prvním krajským předsedou ANO,“ řekl Batthyány, který se později stal primátorem Liberce a je jím dodnes (byť už není členem strany).

A jak přišla do ANO Akrmanová? „Ta se k tomu dostala tak, že Andreji Babišovi dělal sommeliéra její manžel,“ řekl Batthyány. („Manžel sice pracoval v Babišově restauraci, ale s mou aktivitou v ANO neměl nic společného. Já jsem se v roce 2011 stala sympatizantkou ANO a sama jsem se nabídla, že pomohu postavit organizaci hnutí na Liberecku,“ řekla naopak Akrmanová, která z ANO v květnu 2015 odešla.)

V každém případě je jisté, že Babiš v roce 2011 rozjel uskupení, které svou zkratku odvozuje ze slov Akce nespokojených občanů: nejdříve se přitom obklopil nejbližšími spolupracovníky ze svého podniku Agrofert, s nimiž postavil na nohy centrálu ANO 2011 v Praze. A krajské organizace pak začal budovat v mnoha ohledech nahodile. 

 „V personální politice nejde Babišovi ani tak o odbornost, jako spíš o loajalitu. Tu vyžaduje až za hrob,“ říká Batthyány. 

 

"Čistič minulosti" Hulík

Svou zkušenost s ANO má také známý pražský právník Milan Hulík. V době komunismu obhajoval některé disidenty a nespravedlivě odsouzené. Získal si tak respekt v komunitě disidentů a lidí kolem Václava Havla. To se Babišovi líbilo. Partnerství s Hulíkem mu mohlo pomoci. Babiš byl totiž členem KSČ a agentem komunistické Státní bezpečnosti.

„Babiš mi hned na první schůzce říkal, že v KSČ byl skoro každý, ale že na to samozřejmě není hrdý. A dušoval se, že s StB nespolupracoval a že se bude soudit,“ řekl Hulík. A dodal: „Ale teď mám samozřejmě vztek, že jsem mu naletěl a že mě jen využil. Pamatuji, jak jsme byli na předvolebním mítinku v Praze na náměstí Míru, a když mluvil o své době před rokem 1989, tak řekl: ,Já jsem nebyl tak statečný jako tady pan doktor Hulík…‘ A ukázal na mě. V té chvíli mě to potěšilo. Ale později mi to celé došlo. Byl jsem tam jen jako užitečný idiot.“

K Babišovi se Hulík dostal na doporučení dnes již zesnulé spolupracovnice Andreje Babiše Anny Veverkové. S Babišem se sešli někdy v roce 2012 na farmě Čapí hnízdo. „Tehdy jsem si ho získal. Babiš se mě totiž zeptal: ,Dám vám zkušební otázku: kdo je největší zločinec v této zemi?‘ A já na to bez váhání odpověděl: Václav Klaus. Babiš v tu chvíli úplně povyskočil ze židle a zvolal: Přesně tak,“ vypráví Hulík.

„Pak mě vyprovázel ven z restaurace a skoro u auta se mě zeptal: ,Tak co? Jdete se mnou do boje?‘ Tiskl mi u toho ruku a já mu na to kývl. A Babiš hned dodal: Ale potřebuji vás na plný úvazek,“ vzpomíná Hulík na rychlost, s jakou Babiš postupoval, aby si nového člena zavázal.

Krátce poté mu Babiš zajistil kancelář na Chodově v Centru pohybové medicíny naproti centrále Agrofertu, kde mělo ANO 2011 své sídlo. 

A podepsali spolu smlouvu o právní pomoci, takže Babiš honoroval Hulíka jako advokáta částkou 100 tisíc korun měsíčně.

„Ze smlouvy mi také vyplývalo, že budu působit ve prospěch hnutí a Andreje Babiše. Musel jsem mu každý měsíc posílat mailem hlášení, co dobrého jsem pro něj udělal. Třeba jsem navštívil biskupa Václava Malého (bývalého chartistu) a – jak bych to řekl – no, popularizoval jsem u něj Babiše. Ale hlavně jsem ho měl popularizovat na pravé straně politického spektra,“ přiznává téměř se studem Hulík.

Na jaře 2013 pak Hulík s dalšími novými straníky absolvoval školení na Čapím hnízdě. „Byly to takové téměř dětské hry, psychologické testy, zda máme vlastnosti jít do politiky. Jedna hra byla zaměřená na hledání vůdce. Tam jsem poprvé viděl Jaroslavu Pokornou Jermanovou, z níž se později stala místopředsedkyně strany. Pamatuji si to dobře, protože jsem se s ní při těch hrách držel za ruku,“ vzpomněl si Hulík.

Na Čapím hnízdě byli tehdy týden a byli tam i ubytováni. „Výcvik“, jak školení sám nazývá, byl podle něj kvalitní. A prý mu to dost pomohlo. Marketingoví specialisté, které si Babiš najal, jim pouštěli projevy světových politiků, Charlese de Gaulla či amerického prezidenta Johna F. Kennedyho, nebo též slovenského expremiéra Vladimíra Mečiara. I na něm se učili, jak zvládat komunikaci s voliči.

Hulík si pamatuje, že jim vštěpovali jednu hlavní zásadu. Ta zněla: „Voliči se říká to, co chce slyšet. A teprve poté, co jste zvoleni, děláte to, co chcete vy.“

Hulík si v té chvíli vzpomněl na citát, který se připisuje někdejšímu britskému premiérovi Winstonu Churchillovi: „Nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem.“

 

Zelienková a "jednota"


Poměrně známou odpadlicí Babišovy strany je Kristýna Zelienková. V roce 2013 se dostala do Poslanecké sněmovny, ale v polovině roku 2016 z poslaneckého klubu ANO 2011 odešla a posléze se stala jako nezávislá poslankyně členkou klubu TOP 09.

„V ANO jsou chytří a pracovití lidé, ale mají své limity. A ty určuje Babiš,“ říká bývalá poslankyně. „Lidí, kteří zůstali v ANO, si už nemůžu vážit. Ta strana působí jako sekta. Všichni jsou fascinovaní Babišem, jako když vidí krajtu. Jsou strnulí a jen na něj hledí. A dělají to, co mu odzírají z úst,“ dodala.

Zajímavý postřeh má v této souvislosti Marek Sekáč z Liberecka. Po sérii kritických výhrad, které uvnitř strany vznášeli spolu s Batthyánym, si v únoru 2016 pozvalo „rebely“ do Prahy celorepublikové předsednictvo strany. „Vyslechli si naše argumenty. Ale všichni si baštili jen ty svoje chlebíčky a věcná podstata je vůbec nezajímala. A nakonec, když se mělo hlasovat, tak začali šilhat směrem k místu, kde seděli Babiš a Faltýnek. Dívali se, jak hlasují oni dva. A podle nich buď zvedli ruce, nebo ne,“ vypráví Sekáč.

Proč se jeho vztahy k vedení ANO postupně ochlazovaly, popsal Marek Sekáč na střetu zájmů Andreje Babiše.

„Původně se mi líbil razantní přístup k několika věcem, které nás odlišovaly od tradičních stran. Třeba ustanovení, že když je člen hnutí trestně stíhán, tak odstoupí, dokud se vše řádně nevyšetří. Nebo že se nebudou slučovat dvě a více funkcí. Ale realita byla nakonec jiná. Upravilo se to podle potřeb vedení, a hlavně podle potřeb Babiše,“ řekl Sekáč.

Problém vidí také v systému obsazování kandidátek. „V roce 2016 jsme měli problém naplnit kandidátku do Senátu. Najít morálně čisté a statečné lidi bylo neskutečně těžké. Nakonec jsem našel ve Frýdlantu paní Pavlíkovou. Je to kastelánka, mravně zásadová. Tak jsem ji ukecal, aby kandidovala. Ale náš krajský lídr, kterým se stal Martin Komárek, nakonec prosadil svého koně, nějakého pivovarníka Marka Vávru,“ vzpomíná Sekáč. „A víte, jak to nakonec dopadlo?“ položil otázku a hned si na ni odpověděl: „Do druhého kola se dostali dva kandidáti: Michael Canov (za STAN+SLK) a Vávra za ANO. A já byl svědkem toho, jak vlastní lidi z ANO nabádali Vávru, aby proti Canovovi nebyl agresivní a nevedl proti němu konfrontační kampaň. ,STAN potřebujeme v kraji,‘ říkali mu. Nakonec vyhrál Canov. Nikdo neřešil, že prohrál aňák. Bylo to dobré pro stranu, aby měla vliv na krajském hejtmanství. Šlo jim jen o korýtka, o funkce.“

V té době si Sekáč potvrdil přesvědčení, že staré metody z politiky nevymizely a že si na ně ANO jen hraje. „Uvědomil jsem si, že jim děláme jen maskování. My na místních úrovních jsme pro ně byli jen nosiči plakátů,“ řekl.

Batthyány tvrdí, že si jako jeden z mála dovolil říkat Babišovi pravdu do očí. „Na jednom zasedání jsem chtěl, aby vysvětlil případ Čapího hnízda. Ale Babiš na to: ,Zase Batthyány. Co u nás vlastně robítě?‘ Jeho vysvětlení k případu ale bylo demagogické a končilo často větou: ,Já nic, to oni jsou zloději.‘ Ostatní členové ANO vždycky jen klopili oči. A nic neříkali,“ uvedl liberecký primátor.

„Mně na tom vadilo, že se k tomu Babiš nepostavil jako chlap. Přitom dávno předtím se nám svěřoval, že Čapí hnízdo byl jeho projekt. A později, když mu teklo do bot, tak říkal, že on s tím nemá nic společného,“ dodal Batthyány.

Pro někdejší poslankyni Zelienkovou byla kauza Čapí hnízdo poslední kapkou. V poslaneckém klubu ANO 2011 se podle ní zvyšoval neustálý tlak na jednotu. „Babiš na klubu říkal stále dokola: ,Je to účelovka.‘ Byla jsem v šoku, když všichni ostatní kývali a říkali: ,Jasně, šéfe. My vás nedáme.‘ Jaroslava Jermanová to pak uzavřela konstatováním: ,Všichni stojíme za Babišem.‘ Já s tím nesouhlasila a odpověděla: ,Počkej, mluv za sebe.‘ Ale Jermanová se na mě obořila: Když všichni, tak všichni,“ popsala Zelienková.

„Když pak probíhalo jednání sněmovny a Babiš přišel s verzí, kterou nám mimochodem na klubu vůbec neřekl, že farma patřila v rozhodné době čerpání evropské dotace rodině, manželce a jeho dětem, tak to už byla pro mě totální fraška. Bylo to divadlo pro veřejnost. Nemohla jsem to ani poslouchat,“ vzpomíná Zelienková na jednání sněmovny z roku 2016. Ona sama Babišovi nevěřila. Byla přesvědčena, že mlží a neříká pravdu.

„Na klubu se tehdy všichni stavěli za Babiše. Nikdo se neodvážil ani ceknout. Ano, někdy říkali i své názory, ale jen na to, co bylo Babišovi ukradené. Ale jakmile se projednávalo něco, co bylo primárním zájmem předsedy Babiše, tak se jelo podle jeho not,“ řekla Zelienková.

 

"Genitální slovník"

V ANO 2011 to vypadalo jako na sjezdech strany jednoho muže. V roce 2015 vyhlížel sněm strany jako sjezd komunistického diktátora, jaký známe třeba z KLDR, kde předseda dostává absolutní podporu všech. V roce 2015 totiž dostal Andrej Babiš na sněmu své strany při volbě předsedy 100 procent. Všech 186 platných hlasovacích lístků v tajném hlasování bylo tehdy pro Babiše. Když se na to ptám odpadlíků ANO, tak shodně – aniž by se domluvili – řekli: „Jo, to byl ten korejský sjezd…“

Tibor Batthyány byl tehdy po sněmu svědkem Babišova rozohnění. „Slyšel jsem, jak za to hrozně vynadal tehdejšímu místopředsedovi strany Janu Volnému. Myslím, že u toho stál i Jaroslav Faltýnek. Řval na něj: ,Jak je to možný?! To už se nesmí opakovat. Přece nechcete, abych vypadal jako diktátor.‘“ (Skutečně už se to neopakovalo, na dalším sněmu o dva roky později už to sto procent nebylo – našlo se jedenáct delegátů, kteří Babiše nevolili.)

Milan Hulík, který zastával ve straně post předsedy rozhodčí a smírčí komise, pak viděl, jak na sebe lidi v ANO udávají a plivou špínu. „Viděl jsem do duše těch lidí. A nebylo mi z toho dobře.“

Postupně poznával i komplikovanou Babišovu osobnost. Zpočátku mu vadil jen jeho – jak Hulík říká – genitální slovník. „Každá porada u Babiše bylo samé ko..t. Ale to nejhorší teprve přišlo. Brutálně se zbavoval lidí, které už nepotřeboval. Ve straně panovala atmosféra strachu. Já jsem sdílel kancelář na Chodově s Věrou Jourovou (dnes eurokomisařka – pozn. red.). Ta se vždycky úplně rozklepala strachy, když si ji Babiš zavolal k sobě,“ vypráví Hulík. (Věra Jourová to odmítla. „Babiše jsem se nebála. Možná jsem byla jen více unavená a ve stresu z náročné práce manažerky hnutí,“ řekla magazínu Reportér.)

Ve straně skončil Milan Hulík někdy po podzimních volbách 2013. „Byl jsem panu Babišovi vděčný, že mi zaplatil senátorskou kampaň, byť nakonec byla neúspěšná. Ale později jsem se obával o ztrátu své nezávislosti. Když jsem viděl, v jaké jsem se ocitl společnosti, tak jsem raději odešel. Na ten korejský sjezd jsem už ani nešel,“ řekl Hulík.

Kristýna Zelienková je přesvědčena, že politika a tuhá stranická disciplína slouží Babišovi k prosazení jeho zájmů. Poznala to – jak říká –, když se projednával zákon týkající se exekucí. 

Když došlo na to, aby se v něm zakotvila takzvaná teritorialita neboli místní příslušnost exekutorů, ANO prosadilo, že se toto ustanovení nakonec vypustilo. Smyslem původního návrhu přitom bylo, aby dluhy v určitém místě vymáhal exekutor spojený právě s tímto místem; aby se zbytečně nezvyšovaly náklady exekutorů na cestování, aby „exekutor z Aše necestoval za případem až do Ostravy“ a pak nezaúčtoval tyto náklady dlužníkovi a nezvýšil jeho dluh. 

„Měla jsem pocit, že Babiš je napojen na exekutorský systém taky. Jde v něm o byznys. Když to velmi zjednoduším: finanční správa zaklekne, přijde exekuce a firmy z okolí Babiše se pak dostanou k zajímavému majetku. K tomu potřebují svého exekutora, ne nějakého neznámého z místně příslušného kraje,“ vysvětluje Zelienková. A dodala: „Faltýnek mi pak na jednom jednání mezi čtyřma očima řekl: ,Ale Kristýnko, MY tohle nepotřebujeme, abychom měli víc exekutorů…‘“ Podle Zelienkové bylo jasné, že myslí: MY v Agrofertu.

Se stejným tvrzením přišel také bývalý ministr Sobotkovy vlády Jiří Dienstbier v pořadu ČT 168 hodin. Když se Dienstbier Faltýnka zeptal, proč teritorialitu vyškrtli, šéf poslanců ANO mu měl říct: „Protože nám to takhle v Agrofertu vyhovuje. Chceme si své exekutory vybírat.“

Faltýnek to v ČT popřel. „Pan Dienstbier říká jako vždy nesmysly,“ uvedl. A Reportéru sdělil, že je nesmysl i to, co říká Zelienková. „Agrofert nemá s exekutory cokoli společného. Je to přitažené za vlasy,“ řekl mluvčí Agrofertu Karel Hanzelka. (Nutno dodat, že ministr spravedlnosti za ANO Robert Pelikán se nyní snaží pomoci lidem v exekuci tím, aby do osobního bankrotu mohlo vstoupit více lidí než dosud; jeho návrhy ovšem nesměřují ke zmíněné místní příslušnosti exekutorů.)

Podle Zelienkové si Babiš své poslance nějak zvlášť kupovat nemusí. Kromě toho, že profitují ze slušných platů ve sněmovně a případných odměn za účast v dozorčích radách podniků se státní účastí, jim stačí pocit, že se pohybují v blízkosti velké osobnosti. „Cítí se být výjimeční,“ řekla.

Když z ANO v roce 2016 odešla, ulevilo se jí. „Vlastně i teď to ze mě spadlo, když jsem se na podzim 2017 nedostala do sněmovny za TOP 09. Politik je pod velkým tlakem a stresem. A v ANO to bylo zoufalství a hodně frustrující. Navíc teď by to bylo ještě větší psycho, potkávat se tam s poslanci Okamurovy SPD,“ uvedla Zelienková.

 

Jste tu jen díky mně!

Problém s „hnutím odporu“ na Liberecku byl nakonec rázně vyřešen. V prosinci 2016 zrušilo předsednictvo ANO obě místní organizace v Liberci a Frýdlantu. Tím pádem skončili ve straně kritici Batthyány, Sekáč a řada dalších. „Důvodem je dlouhodobé porušování stanov, poškozování dobrého jména hnutí na veřejnosti a neutuchající spory, které rozdělují organizaci v Liberci,“ uvedlo vedení strany.

Primátor Batthyány se o zrušení dozvěděl od agentury ČTK. „Měli jsme tu spory s těmi, kdo přišli do strany později. Nerozuměli jsme si s lídrem Martinem Komárkem a nechtěli jsme přistoupit na stínové řízení kraje prostřednictvím podnikatelů blízkých Babišovi,“ řekl Batthyány. 

Babiš totiž v tomto kraji hodně naslouchá Danielu Pernerovi z Liberecka. To je majitel společnosti Mlýn Perner Svijany: jde o největší mlýn v republice, který zpracuje 390 tun obilí denně. Dalším je Penam, který spadá do koncernu Agrofert. Přestože to vypadá, že by mělo jít o nesmiřitelné konkurenty, v politice si jdou nebývale na ruku.

Perner se objevuje téměř každý rok na seznamu sponzorů Babišovy strany. A dává jí velké částky: od 100 tisíc do půl milionu. Po firmách z koncernu Agrofert patří Perner mezi největší sponzory ANO.

A tak se stalo, že se pro sněmovní volby 2017 objevil jako lídr liberecké kandidátky majitel místní sítě pekařství Jiří Bláha, známý podnikatele Pernera. „Nějaká demokracie? S tím si hlavu nelámou,“ říká Batthyány.

Velkopekař Bláha se do parlamentu dostal. A Babiš z něj musí mít radost. Hned v listopadu 2017 se Bláha postavil za Babiše v kriminální kauze Čapího hnízda. „Je to obrovský hon na čarodějnice na základě spekulací. Doba byla taková, že úředníci byli nešťastní, že se peníze nečerpají, a dotace podnikatelům nutili. To už dneska nikdo nevidí,“ řekl Českému rozhlasu poslanec Bláha.

Podle Batthyányho jsou výsledky voleb jedno velké voličské nedorozumění. „Ti lidé ve skutečnosti netuší, koho vlastně zvolili. ANO vzniklo jako marketingový produkt. Zajímavý je spíš obal než to, co je uvnitř. Byl jsem hrozně naivní, když jsem tady lidem vykládal, že je Babiš poctivý,“ řekl liberecký primátor. A přidává k dobru historku z hádky, kterou spolu měli. Dokládá, jak Babiš nazírá na některé své spolustraníky.

Babiš: Primátorem jste jen díky mně.

Batthyány: Tak proč nemáme primátory v každém statutárním městě v republice?

Babiš: To proto, že to jsou neschopní ko…ti.

Marek Sekáč ze čtveřice odpadlíků skončil nejhůře. Má teď finanční problémy. „Zaklekl“ na něj finanční úřad, a to v době, kdy začal – jak říká vedení ANO – poškozovat stranu.

„Přišli na hloubkové kontroly let 2012 a 2013. A kvůli smyšleným chybám, nad kterými kroutí hlavou i právníci z poradenské firmy Kodap, teď po mně chtějí doplatit asi 500 tisíc korun. To je pro mě zničující. Možná to s problémy v ANO nemá nic společného, ale časově to do sebe zapadá,“ uvedl Sekáč. Teď se stydí, že Babišovi věřil. „Myslím, že se to jednou vymstí všem, kdo ho nebudou poslouchat,“ uvedl a dodal: „V říjnu 2017 jsem poprvé po dlouhé době nevěděl, koho volit. Tak jsem to nakonec hodil Pirátům.“

 

"Vyvolený"

V lednu 2018 Andrej Babiš poprvé připustil, že by kvůli kauze Čapí hnízdo nemusel být premiérem. V čele kabinetu by podle něj mohl stanout místopředseda ANO a ministr životního prostředí Richard Brabec (původně z koncernu Agrofert). Pár dní nato ale Babiš řekl, že měl „slabší chvilku“. A 22. ledna 2018 zasedal výbor ANO, tedy vedení strany, a vydal prohlášení, že Babiš má jednomyslnou podporu. „Andrej Babiš je jediným kandidátem hnutí na předsedu příští vlády,“ uvedl výbor ANO.

Když se pak v únoru novináři ptali, zda je ochoten se vzdát křesla premiéra, Babiš se na ně obořil. „Bude to stále stejné. Budu jediný kandidát až do smrti,“ řekl Babiš.

„Jsem cesta a pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ 

(Jan 14:6) 

„Všemohoucí Bůh“ (První Mojžíšova 17:1). 

Amen. 


Jaroslav Kmenta, Reportér

Zemanova první pětiletka: Prezident rozkladu. Ohlédnutí Adama Drdy

Když byl Miloš Zeman na začátku roku 2013 zvolen hlavou státu, bylo jasné, že je to malér. Po celou dobu kampaně si počínal jako demagog, opíral se o lži a nenávistné předsudky, táhl za sebou to nejhorší, co lze ve veřejném životě najít.

Miloš Zeman – prezident je už pár let jedním ze symbolů konce polistopadové éry a bez nadsázky se dá říct, že je to hlava státu, která soustavně škodí vlastní zemi.

Na Hradě vzniklo specifické mocenské centrum, které podkopává českou i evropskou bezpečnost a šíří do společnosti bludy, nenávist, xenofobii a bezpříkladné křupanství.

Zemanův vliv nevychází ani z jeho neobyčejných schopností (ne, že by snad schopnosti neměl), ani z významu jeho úřadu daného ústavou (prezidentské pravomoci nejsou až na výjimky příliš důležité), nýbrž z rozkladu tuzemské i mezinárodní politiky.

Vychází i z unáhleně a nesmyslně zavedené přímé volby, kvůli níž je Zemanův mandát silnější než mandát jeho předchůdců.

Stávajícího prezidenta zrodil dlouholetý úpadek politiky a politických mravů a následná celospolečenská hysterie, která vynesla na vrchol i Andreje Babiše a hnutí ANO. Není náhoda, že se s Babišem doplňují, pomáhají si, dočasně se potřebují.

Zemanova touha po moci

České elity si donedávna odmítaly připustit, že jsme před cca pěti lety spadli do nejvážnější politické krize od konce komunismu, že už nebalancujeme nad propastí, ale řítíme se do ní, jen jsme zatím nenarazili na dno.

Přitom se stačí podívat na rozložení sil: dominantní je antisystémové populistické hnutí oligarchy Babiše, sloužící v první řadě (ne-li výhradně) zájmům majitele, politická divize obrovského hospodářského a mediálního komplexu, jíž stačila k vítězství lidová moudra typu „politika je svinstvo“ a „všichni kradou“.

Babiš se aktuálně opírá o Okamurovu SPD a KSČM, tedy o další antisystémové extrémní strany, pro něž je nenávist k liberální demokracii tmelem a programem a které projevují hlavě státu značné sympatie; opozice je marginalizovaná.

Zeman je antisystémový prezident, další mocenská rovina, další „pilíř“ rozkladu. Z celku ho nelze vydělovat.

Zeman s Babišem jsou si podobní v tom, že nesledují žádný ideový směr, nepatří k levici ani k pravici, nejsou konzervativci, socialisté ani liberálové. Provádějí bezzásadovou a bezskrupulózní politiku, redukovanou na mocenskou technologii: podle situace, podle toho, co mohou osobně využít.

Oba jsou v tom směru obratní, jak už to bývá u lidí, kteří se nedovedou stydět. Jejich politika nebere ohled na zájem celku, ale vždy a především na vlastní uspokojení; není v ní prostor pro obecné dobro, spravedlnost, obecně prospěšný cíl.

Babiš chce mít moc, kontrolu nad ostatními, zajištěné impérium. Zemana rovněž žene touha po moci, chce mít význam, vliv, pocit, že je klíčovým činitelem, ostatní je pro něj vedlejší.

Dosáhl navíc úspěchu v době, kdy už s ním nikdo nepočítal (ještě v roce 2010 se představa Miloše Zemana jako hlavy státu zdála komická), triumfálně se vrátil na scénu z vyhnanství na Vysočině a i to mělo nemalý význam pro rozvoj špatných stránek jeho povahy.

Po trapném neúspěchu v jedné z předcházejících prezidentských voleb se mu dostalo úplné satisfakce, všechny porazil na hlavu. Pokud mu předtím zbývaly nějaké zábrany, vzaly za své.

Hrdina v čele lidových mas

Prezident Zeman se odpočátku spojuje s těmi, kdo mu podlézají, dehonestuje kritiky a oponenty, mstí se jim s až dětinskou zavilostí.

Demokratické kontrolní „nástroje“ pro něj představují nepříjemnou komplikaci: soudy nerespektuje a svobodu slova napadl už v prvním inauguračním projevu, v němž označil „většinu českých médií“ za jeden z ostrovů negativní deviace (vedle „kmotrovských mafií“ a „neonacistických bojůvek“).

Novináři jsou pro Zemana hnůj a póvl – a to je další paralela s Babišem. Jsou tu ovšem i rozdíly. Zeman nenávidí „pražskou kavárnu“, protože mu nikdy nebyla nakloněna.

Kritici z řad publicistů, universitních pedagogů, umělců či intelektuálů jsou pro něj elitářští šašci a žvanilové a Zeman v čele lidových mas s nimi svedl vítězný boj (prezident ovšem sám sebe považuje za vzdělance, v jeho přepjaté nenávisti k „poraženým nepřátelům“ je cosi zhrzeného).

Babiš se podobnými hovadinami nezdržuje: s inteligencí neválčí, buď si ji získává nadbíháním nebo si ji kupuje, je to pohodlnější a výhodnější. Babiš je na vrcholu svých schopností, vytvořil úspěšné hnutí, má k dispozici neomezené vlastní peníze.

Zeman nemá nic, jen ten lid, přičemž ani na něj není vždycky spolehnutí, vždyť strana, která se původně měla stát prezidentskou základnou, u lidu propadla.

Zeman je navíc starý muž, zničený špatnou životosprávou a nadměrným pitím, jeho špatný fyzický stav je očividný, míru jeho duševního úpadku pořádně nezná nikdo kromě nejbližších spolupracovníků.

Je tu i další důležitý rozdíl: Babiš věci řídí, nelze ho jednoduše ovládat; Miloše Zemana však ano, skrz jeho stáří a ješitnost. To není důvod k podceňování, naopak: zkažený člověk, s nímž lze manipulovat, může napáchat hodně zla „navíc“.

Zemanova ruská cesta

Dobře je to vidět například na prezidentových ruských vazbách. Polistopadová česká zahraniční politika je z dobrých důvodů orientovaná na Západ, opírá se o kvalitní vztahy s USA, bezpečnost garantuje členství v Severoatlantické alianci a v Evropské unii.

Navzdory českému úpadku, krizi unie a zvolení Donalda Trumpa se na tom zatím nic nezměnilo. Zeman ale základ českého zajištění systematicky a dlouhodobě podkopává ve prospěch Ruska – nepřátelské země, provádějící jak na běžícím páse protizápadní operace, před nimiž opakovaně varují tajné služby.

Zajímavé přitom je, že se Zeman podle všeho nestal zapáleným zastáncem vyhraněné politické koncepce, která by s ohledem na mezinárodní situaci upřednostňovala Rusko před Západem.

Že by na základě složitých úvah dospěl už před lety (protože už před lety začal lézt Rusům do zadnice) k nešťastnému závěru, že orientace na Rusko bude pro Českou republiku životně nezbytná?

Spíš je to tak, že obdivuje Vladimira Putina jako silného a úspěšného vůdce-diktátora, který pohrdá svými oponenty a kritiky a dovede s nimi zatočit. A co mi připadá zásadnější: Rusové zjevně dovedou s pomocí různých českých pomocníků šikovně a zkušeně využívat Zemanovu ješitnost, dodávají mu pocit důležitosti.

V evropské politice nemá Zeman význam, hledí se na něj jako na poněkud nebezpečnou kuriozitu. Kdyby kupříkladu v době, kdy Rusko vtrhlo na Ukrajinu, zastával poctivý protiruský postoj (tedy že šlo o jednoznačné porušení mezinárodního práva a okupaci cizího státu), byl by jen jedním z mnoha, nikdo by si ho nevšímal.

Kremelští mocenští technologové však dovedli Zemana využít, postavit ho do správné pozice, dodat mu pocit, že je mezinárodně významným, nepostradatelným a úctyhodným člověkem, který se nebojí jít proti proudu.

Proto jel zřejmě Zeman na oslavy konce druhé světové války do Moskvy (v době, kdy to všichni evropští státníci odmítli), proto se účastní akcí v ruské režii (nejméně jednu sám uspořádal), proto vyrazil třeba na setkání Putinových přátel na ostrově Rhodos: při takových příležitostech se cítí důstojně.

Role zodpovědného politika

Zeman je v ruských státních médiích (ovládaných Kremlem) vykreslován jako spojenec Vladimira Putina. Podle analýzy ruskojazyčných médií provedené společností Semantic Visions byl Zeman jen mezi říjnem 2012 a únorem 2015 citován 34x častěji než tehdejší německý prezident a v absolutních číslech dosáhl na 16 552 citací. Vykreslován je jako kritik ruské opozice, bojovník proti USA a obránce Ruska.

Už jen z toho je evidentní, že Zeman Rusku slouží, podobně jako někteří jiní evropští politici a politická hnutí. Nemyslím, že by to dělal za peníze: Rusové zkrátka vnukli narcistnímu starci představu, že je politik budoucnosti (kterou ovšem sami tvoří) a vodí si ho na provázku.

Zeman také často opakuje leitmotivy ruské a proruské politiky (například fráze o boji s terorismem, jimiž se přebíjí všechny ostatní politické problémy), a nepochybně ho v jeho postoji posílila i uprchlická krize.

Ze dne na den zapomněl, že chtěl původně vystupovat proti „neonacistickým bojůvkám“, vylezl na jedno pódium s českými xefonofoby – a získal znovu popularitu, která začínala upadat, poté, co zasažený jelcinovskou virózou málem pozvracel korunovační klenoty.

Zemanovo angažmá v uprchlické krizi bylo odpudivé, avšak zároveň dobře ukázalo, pro co má hlava státu talent: strach z uprchlíků a z fundamentalistického islámu měl jakési racionální jádro, na tom, že se společnost bála, nebylo ještě nic hrozného ani nepochopitelného.

Místo aby prezident splnil roli zodpovědného politika, který má mírnit napětí ve společnosti a v tomto případě vysvětlovat, že nebezpečí sice existuje, ale český strach je přepjatý, využil ten strach ve svůj prospěch a pomohl ho rozdmýchat.

Bylo to cynické, z populistického hlediska šikovné a opět – jak jinak – velmi proruské. V české společnosti zesílil nedomyšlený odpor k Evropské unii, přesně to, co Rusové chtějí.

Kdo řídí českého prezidenta?

Velmi podobné jako s Ruskem je to i se Zemanovými čínskými vazbami: vnucoval se Číně s krtečkem v náručí, vracel se z Pekingu v soukromém letadle PPF, tedy v Rusku a Číně operujícího miliardáře Petra Kellnera, v Praze uspořádal fascinující přijetí čínského prezidenta, v podobě, v níž se tu naposledy projevovala úcta Brežněvovi (včetně rudé výzdoby v ulicích a nezbytného potlačování odpůrců).

Všechny zásady a hodnoty, na nichž stojí západní demokracie, hodil při té příležitosti za hlavu jako nepotřebnou veteš.

U Miloše Zemana není nikdy jisté, nakolik si uvědomuje význam a dosah toho, co zrovna říká – a stejně tak je na místě pochybnost, nakolik si svou politiku určuje sám.

Je obklopený postavami, které na něj mají velký vliv a o nichž, natož o jejich aktivitách, víme jen velmi málo.

Jen namátkou: Zemanův hlavní ekonomický poradce Martin Nejedlý byl dlouholetým jednatelem Lukoilu (tedy společnosti úzce napojené na Kreml), šéf Zemanovy kanceláře nezískal bezpečnostní prověrku, šéf jeho vojenské kanceláře o ni přišel.

Poradcem prezidenta se v roce 2015 stal předseda představenstva CEFC – China Energy Company Limited Jie Ťien-ming, který je podle odborníků člověkem čínského vojensko-průmyslového komplexu (a nyní si na něj podle všeho došlápli sami jeho čínští soudruhové).

Nynější velvyslanec ve Washingtonu Hynek Kmoníček ještě jako šéf Zemanova zahraničního odboru prohlásil v rozhovoru pro Týdeník Echo (nedlouho poté, co se americkým prezidentem stal Donald Trump), že význam Miloše Zemana tkví v tom, že se „jedná o jediného prezidenta, který má v této chvíli komunikaci s prezidentem čínským, ruským a, doufejme, brzy i americkým. A zároveň je představitelem země natolik střední velikosti, že může sehrávat svoji byť omezenou, ale přeci jen komunikační roli pro některé diskuse mezi těmi velkými.“

Vypadá to jako naprosto bláznivá megalomanie (jak se ukázalo i na „nesetkání“ s Trumpem) – a taky to bohužel vypadá jako přesně ten typ zdůvodnění, na které pošetilý stařec na Hradě slyší: bude důležitý, bude významný, budou se na něj obracet nejmocnější mužové světa.

Co je za tím, to můžeme jen tušit, možná se to dozvíme za deset let z archivní zprávy nějaké tajné služby – anebo se to taky možná nedozvíme nikdy.

Proč je to všechno možné?

Jak je možné, že Zeman se svým hradním amsámblem provozuje vlastní zahraniční politiku? Jak je možné, že prezident České republiky podle všeho ohrožuje bezpečnost země a nijak zvlášť se to neřeší?

Jednoduchá otázka, složitější odpověď. Za prvé – minulá vláda nebyla schopna Zemanovi čelit. Buď se k jeho aktivitám připojovala a posvětila je (jako když vydala prohlášení ujišťující o loajalitě vůči Číně), anebo mlčela, neboť se prezidenta bála, obzvlášť jeho vlivu v sociální demokracii.

Za normálních okolností by jistě nebylo těžké, aby se vláda Zemanovi postavila, protože sám v zahraničně-politické oblasti nemůže udělat prakticky nic – stačilo by, aby se od něj kabinet opakovaně distancoval.

Premiér však vedl soustavný boj na dvou frontách, s Babišem i se Zemanem, boj, který by nedokázal vyhrát ani politik většího formátu.

Prezidentovy meze se přitom ukázaly velmi zřetelně: kupříkladu když se pokusil instalovat do Etické komise, zkoumající třetí odboj, spolupracovníka StB Karla Srpa, běželo všechno tak, jak mělo.

Novináři o problému napsali, všemožné instituce včetně členů komise jmenování jednoznačně odmítly, předseda vlády vzápětí prohlásil, že Srpovi nepodepíše dekret. Zeman s tím nemůže dělat nic, jen se vztekat.

Podobná situace se ovšem stane zřídka – a vůbec není jisté, že se zopakuje. Jednota je tu při podobných příležitostech vzácná a koneckonců i ten Vladislavský sál Pražského Hradu se každý rok 28. října podaří beze zbytku zaplnit.

Součástí prezidentova úspěchu je totiž mimo jiné skutečnost, že má nefalšované sympatie ve společnosti. Nebezpečí, které plyne z jeho ruských a čínských vazeb, se širší veřejnosti z řady důvodů nepodařilo vysvětlit.

Politická scéna v tom směru nefunguje, tradiční média, jejichž vliv i tak upadá, se tématu nevěnují s odpovídajícím důrazem (jistě, ne všechna, ale pro ta velká a zejména veřejnoprávní to platí), navíc se česká novinářská a vzdělanecká vrstva vyčerpává hloupostmi jako byla „causa Peroutka“, věcmi, které jsou většině lidí zcela lhostejné.

Zemanovi se podařila šikovná ničemnost, totiž rozdělit venkov a velkoměsto, obnovit odpor k Pražákům („pražská kavárna“ byla dobrý nápad). Podařilo se mu podpořit starou nechuť k vzdělancům (to jsou ti, co se povalují za peníze poctivých pracujících), přičemž vzdělanci nepochopili, že co je pro ně automaticky odpuzující, je pro Zemanovy sympatizanty úplně v pořádku.

Příznačný je v tomhle směru prezidentský mluvčí Ovčáček: chlapík, který působí jako šašek, ale jen na menšinu, která by Zemana nikdy nevolila; pro prezidentovy sympatizanty je to zkrátka loajální profesionál.

Česká společnost, kterou v posledních letech ovlivňovali a utvářeli Zeman s Babišem a v níž se (navzdory poslednímu nízkému volebnímu výsledku) upevňuje i pozice komunistů (včetně všemožných rehabilitovaných příšer z časů normalizace, ale to už by byla další obsáhlá kapitola) je zkrátka úplně jiná, než byla před nějakými pěti lety. Vyjádřit se to dá jedním slovem. Rozklad.

Poznámka autora: Text jsem napsal někdy před rokem, tedy dávno před poslední prezidentskou volbou a před volbami do Poslanecké sněmovny. Vyšel ve sborníku ZE-MAN – skutečný příběh českého prezidenta (Hlidacipes.org, 2017). Pro publikaci na webu jsme jej zkrátili a mírně aktualizovali, nejnovější politický vývoj nicméně z pochopitelných důvodů nezohledňuje.

Adam Drda, HlídacíPes.org

Komunisté vystavovali živnostníky za výlohami obchodů, připomíná historik

iDnes.cz - Události únorových dnů roku 1948 v Praze jsou detailně zmapovány. Publikace nazvaná Monstrproces Stříteský a spol. historika Martina Boštíka teď ale nabízí i pohled na tuto dobu v Litomyšli.

 „Komunisté se zaměřili na přísné kontrolování prodejen a obchodů, zda jejich sklady obsahují pouze povolené množství zboží či surovin,“ popisuje historik Regionálního muzea v Litomyšli dobu plnou strachu a brutální postup komunistické moci.

Třetí vydání knihy s podtitulem Historická studie o síle a slabosti poválečného člověka aktualizoval autor v roce 2016 o nové poznatky.

„Dnes je téměř neuvěřitelná zejména skandalizace proviněných osob, které byly za trest dokonce vystavovány za výlohami svých obchodů,“ upozorňuje Boštík.

S likvidací svých oponentů začal nový režim hned v roce 1948. „Jako ukázku chystaného teroru lze uvést vyhlášku Okresního národního výboru (ONV) v Litomyšli informující o zřízení oblastního pracovního tábora v Pardubicích.

Do pracovního tábora na polepšení

Do něho mohli být bez soudního rozhodnutí posláni všichni, kdo se dopustí přestupku jako je opilství, provozování prostituce nebo černý obchod,“ upozorňuje Martin Boštík.

Do tohoto pracovního tábora mohli představitelé nové moci poslat „na polepšení“ i lidi, kteří se provinili šířením nepravdivých zpráv, rozšiřováním protistátních letáků a tiskovin, zlehčováním lidových orgánů nebo pomlouváním a hanobením slovanských spojenců, zvláště pak Sovětského svazu.

Pod tuto vyhlášku se podepsali 5. října 1948 bezpečnostní referent Josef Hrnčál a předseda ONV v Litomyšli Jaroslav Lochman.

První z nich organizoval ve městě a okolí kontroly skladů živnostníků, zda nepřesahují povolené normy. Při návštěvách kontrolních komisí však docházelo k častým krádežím, někdy se tyto kontroly zvrhly doslova v drancování.

Hrnčálovým dílem bylo i ponižování nepohodlných obchodníků. Někteří z nich byli opravdu fyzicky vystavováni za výlohami svých obchodů spolu se zbožím, které úřadům „zatajili“ a – jak tvrdila propaganda – „nechtěli dodat pracujícím“.

Obchodník s látkami a jeho žena měli platit miliony

Podle pozdějších svědectví litomyšlských obyvatel Miroslava Sobotky, Vladimíra Vícha, Miloslava Kohouta, Karla Šplíchala takto komunisté vystavili za výlohou jejich obchodů v roce 1948 například obchodníka s látkami Oldřicha Zemana.

Ten bydlel a podnikal na dnešním Smetanově náměstí čp. 98. Navíc šel na tři roky do vězení a ONV Litomyšl mu vyměřil navíc pokutu ve výši pět milionů tehdejších korun, jeho ženě Ludmile dva miliony.

Zprávu o vystavení Oldřicha Zemana za výlohou jeho obchodu a následné perzekuci lze nalézt i v dobové litomyšlské kronice a svědky těchto perzekucí historik Martin Boštík vyhledal a vyzpovídal v letech 2002 až 2003.

Stejně komunisté potrestali i obchodníka s látkami Josefa Šafránka a majitele jatek Antonína Kotínského ze Zaháje, který přitom za války pomohl řadě obyvatel Litomyšle a okolí dodávkami levného masa.

Svědectví o tom v pozdější době podal soused řezníka Jaroslav Theimer.

 „V poúnorové době představitelé komunistického režimu velmi nevybíravým způsobem vyvlastnili a zlikvidovali další podnikatele, například obchodnici s pletací vlnou Martu Novákovou, která podnikala na nynějším Komenského náměstí čp. 505 v domě, v němž je dnes oblíbená litomyšlská restaurace Slunce“.

Zatočili také s provozovatelem sedlářství na Smetanově náměstí Františkem Flídrem či provozovatelem instalatérství v Havlíčkově ulici čp. 445 Josefem Motejlkem.

Svědek Miroslav Sobotka přidal další jména a profese, které navíc ukazují, že dnes by musel se strachem a třeba i častým odsouzením do vězení počítat v podobné situaci prakticky každý živnostník.

Komunistická moc zabavila živnosti kováři Josefu Košťálovi či provozovateli výroby pleteného zboží Miroslavu Šplíchalovi z Vodních valů.

Svědek jmenuje i prodejce látek Jaroslava Emanovského, majitele elektrozávodu Jaroslava Nováčka, obchodníka s koberci Bohumila Červeného, obchodníka s koňmi či majitele koňského řeznictví Josefa Skřivana a jeho syna, obchodníka s koňmi a provozovatele hospodské a výčepní koncese Rudolfa Skřivana.

A po řadě měsíců těchto brutálních zásahů mohli místní pohlaváři napsat na schůzi rady ONV ve dne 26. ledna 1950 do zápisu o průběhu socializace v distribučních živnostech na litomyšlském okrese v roce 1949 toto:

„Soukromý sektor je zcela vyřazen v konfekci, obuvi, kovovém zboží, řeznických živnostech, benzinu a oleji, elektrotechnice, sklu a keramice.“ Zprávu sepsanou hospodářským referentem Jaroslavem Nedvídkem doplňuje tabulka s konkrétními počty zlikvidovaných živnostníků.

Na Litomyšlsku řádili Lochman a Hrnčál

Martin Boštík také přibližuje oba významné aktéry poúnorové likvidace živnostníků na Litomyšlsku.

Prvorepublikový komunista Jaroslav Lochman byl za okupace vězněn pro ilegální politickou činnost. Členem ONV se stal v květnu 1945, už 30. září 1945 se stal místopředsedou a spravoval referát pro vnitřní bezpečnost.

Po parlamentních volbách roku 1946 byl zvolen prvním místopředsedou ONV a vedl referát bezpečnostní, osidlovací a pro správu národního majetku. Předsedou ONV se stal až po únorových událostech na základě doporučení okresního akčního výboru Národní fronty.

V prosinci 1951 byl na schůzi pléna ONV odvolán z funkce předsedy, aby se od roku 1952 totiž stal předsedou KV KSČ a o rok později i předsedou KNV Pardubice.

Josef Hrnčál byl za okupace vězněn pro ilegální politickou činnost. Do KSČ vstoupil v roce 1945 a na ONV byl povolán v říjnu 1948 jakožto dělnický kádr. Stal se jeho prvním místopředsedou a byl mu svěřen bezpečnostní referát.

Mimo jiné byl také členem okresního i městského akčního výboru Národní fronty. V lednu 1949 byl Josef Hrnčál jednohlasně zvolen předsedou OV KSČ, byl také členem krajského výboru KSČ.

                                                                                  Petr Broulík, idnes.cz

Tady je Strnadovo. Firmy i pozemky v nových rukou

mfDnes - Jaroslav Strnad začínal jako obráběč v továrně na výtahy Transporta Chrudim, do podnikání se vrhl po pádu socialismu. Jako vlastník silné, nejen zbrojařské skupiny Czechoslovak Group (CSG) nyní nečekaně svůj podíl převedl na pětadvacetiletého syna Michala. Oba mají trvalé bydliště ve Slatiňanech a ovlivňují dění nejen v krajském městě, kde holding ovládl důležité podniky a pozemky.

Michal Strnad bleskově stoupal uvnitř skupiny Czechoslovak Group. Už od října 2015 zastával ve firmě funkci předsedy představenstva a generálního ředitele. Nyní to bude on, kdo bude mít rozhodující slovo například v přeloučské společnosti Excalibur Army, která je lídrem na českém trhu s vojenským materiálem. Na něm bude záviset, jak jeho holding naloží s velkým pozemkem naproti pardubickému vlakovému nádraží, který loni získal. O novém vlastníkovi jako první informovaly Hospodářské noviny.

[[img:chrn_fullwidth:15248:Jaroslav Strnad]]

„S hrdostí předávám výsledek dvaceti let tvrdé práce Michalovi. Jako ředitel holdingu dokázal, že CSG bude pod jeho vedením v dobrých rukou. Stejně jako tomu už bylo, je veškerá odpovědnost a s ní i řídící práce na něm. Krok, na kterém jsme se s Michalem dohodli, tedy převedení sto procent akcií holdingu na něj, je vyjádřením zásady, že kdo podnikání řídí, má za něj nést plnou odpovědnost, a to včetně odpovědnosti vlastnické,“ uvedl Jaroslav Strnad v tiskové zprávě.

[[img:chrn_fullwidth:15249:Michal Strnad]]
Po změnách zůstává již jen v dozorčí radě CSG a podle svých slov chce pokračovat ve vyhledávání nových investičních a obchodních příležitostí strategické povahy. „Do řízení holdingu a jeho společností zasahovat nebudu a nechci, což už je několik let ostatně realitou,“ podotkl. Právě svými akvizicemi v posledních letech Strnad starší nejvíce proslul. Do skupiny každý rok přibylo několik firem -naposledy dodavatel softwaru pro řízení letového provozu CS Soft či pardubický výrobce radarů Eldis. CSG už vlastní v Pardubicích firmu Retia, která má obdobný výrobní program, vyrábí a vyvíjí radary a elektronické záznamové systémy.

Holding v Pardubicích vlastní lihovar i autobusové nádraží

Přímo v Pardubicích je zbrojařská skupina stále aktivnější. Získala pozemky bývalého lihovaru i pod dosluhujícím autobusovým nádražím, kde chce příští rok stavět podle mluvčího podniku Andreje Čírtka „reprezentativní developerský projekt“.
Zastupitel Pardubic Petr Klimpl upozorňuje, že bez dohody s podnikatelem Strnadem se město nyní nemůže obejít. „Jaroslavu Strnadovi patří v Pardubicích mnoho strategických pozemků,“ uvedl Petr Klimpl. Strnadové figurují i jako významný sponzor pardubického hokejového klubu. Dokonce se objevily úvahy, že zbrojař by mohl být investorem, který by koupil od města hokejový klub. „Spíše ale ne, je u něj pravděpodobnější varianta, že by byl významným partnerem, ale nemá ambici klub kupovat,“ uvedl primátor Pardubic Martin Charvát.
V Chrudimi zase Jaroslav Strnadpřevzal hotel Bohemia, což byla pro něj i pro samotnou Chrudim asi nejméně podařená investice. Rekonstrukci přerušilo policejní vyšetřování, firma Homa holding přišla o dotaci, Strnad ze společnosti majetkově vycouval a nechal ve městě rozestavěný hotel.
Michal Strnad prohlásil, že pro fungování skupiny se změnou majetkových podílů nic nemění. Nový majitel v rodinných firmách pracuje od patnácti let - začal jako brigádník ve skladu s výstrojním materiálem. Holdingu, který se do ledna 2016 jmenoval Excalibur Group, se již několikátý rok po sobě daří. Loni při tržbách 20 miliard korun dosáhl provozního zisku před odpisy EBITDA okolo dvou miliard.

[[img:chrn_fullwidth:15250:Jaroslav Strnad a základ jeho impéria]]

Profil Impérium Strnadů v kraji

Jaroslav Strnad skoro až překotně kupoval pro holding CSG firmy a snaží se je postavit na nohy. V kraji převzal řadu společností.

Avia, Dako, Retia, Eldis

Loni začal holding ve svém podniku v Přelouči vyrábět nákladní vozy Avia. Získal pardubickou firmu Retia, která vyrábí radary a koupil i výrobce letištních radarových systémů Eldis Pardubice. Vlastní také třemošnickou firmu Dako.

V roli developera

Skupina loni získala pod kontrolu pozemky pod autobusovým nádražím i bývalého lihovaru. Chystá velký developerský projekt, nádraží odtud za rok musí zmizet, náhrada za něj není.

Sponzor Dynama

Jaroslav Strnad se stal jedním z hlavních sponzorů hokejového klubu a pronajal si primátorskou lóži, kterou kompletně opravil.

Jako hoteliér neuspěl

Strnadova skupina koupila společnost Homa holding vlastnící hotel Bohemia v Chrudimi a získala příslib peněz z Unie na jeho modernizaci. Rekonstrukce se zastavila v polovině. Už pět let je hotel uzavřen a rozkopané prostranství hyzdí město. Strnad se firmy zbavil.

Jaroslav Strnad vybudoval holding Czechoslovak Group zastřešující průmyslové podniky zejména v Česku a na Slovensku. Jeho portfolio zahrnuje výrobu a prodej vojenských vozidel, terénních nákladních automobilů, zbraní a zbraňových systémů, munice, strojírenských produktů pro automobilový, železniční a letecký průmysl či brzdových systémů pro kolejová vozidla i silniční dopravní a logistické služby.


David Půlpán, Milan Zlinský, s přispěním ČTK

Tajná analytická zpráva o Andreji Babišovi z prostředí tajné služby

Svobodné fórum - Redakce Svobodného fóra získala tajnou analytickou zprávu, kterou vypracoval analytik české tajné služby v roce 2005. Důvěryhodnost zprávy je podepřená množstvím vzájemně do sebe zapadajících informací. Redakce také ověřila, že tuto zprávu znal jeden z poslanců Parlamentu ČR, který přicházel pravidelně do styku s výstupy tajných služeb. Jakkoli z povahy takového dokumentu vyplývá, že zdroje informací nelze dohledat či zveřejnit, komplexní pohled na osobu Andreje Babiše vytváří ucelený obraz mozaiky, v němž na mnoha místech chybí ve veřejném povědomí podstatné prvky.  Asi nejpodstatnějším sdělením zprávy je někdejší napojení současného ministra financí na tajné služby Sovětského svazu. Náš čelný politik takovou věc zcela jistě popře, ale ona bohužel zcela jasně vysvětluje celou jeho podnikatelskou a dost možná i politickou kariéru.

Celou zprávu publikujeme jako dokument s vědomím, že její zveřejnění je ve výsostném veřejném zájmu. Do textu jsme nezasahovali, kromě míst, kde by publikace zasahovala do soukromí osob. Vynechali jsme identifikační znaky osob, jako jsou třeba rodná čísla. Nesnažili jsme se tedy ani o lepší čitelnost redakčními úpravami. Text je tedy místy náročný. Jeho význam v kontextu současných událostí je ale těžko zpochybnitelný. V některých méně důležitých detailech znalci objeví drobné nepřesnosti, ale v podstatných skutečnostech je zpráva pozoruhodně přesná. Plyne z toho, že kontroverzní a pro náš stát riskantní rozměr Babišovy osobnosti byl významným i zasvěceným lidem v České republice známý dlouho před jeho vstupem na politickou scénu.

 

Analytická zpráva

Subjekt: Andrej Babiš

Obsah:

1/             Základní informace …………………………………………………………………………… 01

1.1/         Stručný popis Babišova vzestupu ……………………………………………………….. 01

1.2/         Založení společnosti Agrofert a jeho ovládnutí Babišem ………………………. 05

1.3/         Ovládnutí LOVOCHEMIE a.s. Andrejem Babišem …………………………………. 08

1.4/         Odcizení budovy AGROFERTU v Praze, Roháčova 83 a 85 …………………….. 12

1.5/         Provize, kterou inkasoval Babiš v Petrimexu na cizí jméno …………………… 12

1.6/         Personální vazby Babiše …………………………………………………………………….. 13

2/             Vyhodnocení …………………………………………………………………………………….. 19

 

1/ Základní informace

1.1/ Stručný popis Babišova vzestupu

Andrej Babiš se narodil 2. 9. 1954. Jeho otec Štefan Babiš se v roce 1969 stal zástupcem tehdejšího Československa při obchodní organizaci GATT při stálé misi v Ženevě. Tam Andrej Babiš absolvoval gymnázium College Rousseau. Po návratu vystudoval VŠE v Bratislavě. Počátkem 80. let nastoupil do podniku zahraničního obchodu Petrimex, který byl monopolním dovozcem ropných a chemických produktů do bývalé Slovenské socialistické republiky. Z referentské pozice postoupil v roce 1985 na funkci zástupce podniku v Maroku. Zde zastupoval v roce 1990 již 12 slovenských firem. Od počátku působení v Maroku pracoval pod kontrolou sovětské KGB, která usilovala v severní Africe o větší vlivovou agenturu. Toto vše probíhalo pod krytím Správy kontrarozvědky Bratislava, kde byl Babiš nejprve získán k operativní spolupráci jako tajný spolupracovník, později jako agent pod krycím jménem „BUREŠ“ a spisovou značkou 25085.

Po návratu do ČSSR v roce 1990 se stal Babiš zástupcem ředitele PZO PETRIMEX a v roce 1993 členem jejího představenstva. Současně zastával funkci ředitele 32. obchodní skupiny. V roce 1994 vytváří za pomoci bývalé komunistické nomenklatury legendu, že se stal po roce 1993 nepohodlným lidem v okolí Vladimíra Mečiara. Tato legenda je v rozporu se skutečností, protože ještě v roce 1995 byl Babiš členem představenstva Petrimexu, který zcela ovládali Mečiarovi lidé. Skutečností je to, že tito byli popuzeni teprve Babišovým nepřátelským převzetím PETRIMEXU v roce 1995. Toto převzetí je úzce spojeno s neprůhlednou společností O.F.I. Ost Finanz und Investment AG, založenou v roce 1994. Na základě toho byl Babiš společně se svým tehdejším nadřízeným, Antonem Rakickým, odvolán z funkce. Místo Rakického byl do funkce ředitele PETRIMEXU jmenován Mečiarovou vládou Marián Mojžíš, manžel bývalé Mečiarovy poradkyně Anny Nagyové, který později podnik dovedl k úpadku. Podle dostupných informací tak Mojžíš učinil za úplatu po dohodě s Babišem a Ágnerem. Ágner se nachází mj. ve vedení firmy ARMEX a. s., obchodující s vojenským materiálem.

Firma Petrimex byla obdobou československého Chemapolu. Byla založena v roce 1948 jako výhradní dovozce ropných produktů na Slovensko. V roce 1969 se stala státní akciovou společností a stejně jako Chemapol v roce 1999 zkrachovala. Od roku 1990 byl ředitelem Petrimexu Anton RAKICKÝ, který po svém odvolání v roce 1995 zmizel v zahraničí. V roce 1995 byl Petrimex pověřen vládou SR vymáháním pohledávky 300 mil. Sk v Egyptě. PETRIMEX prodal pohledávku za 150 mil. Sk firmě BROADFIELD FINANCE se sídlem na Panenských ostrovech, ačkoli smlouva k tomu PETRIMEX neopravňovala.

V roce 1994 Babiš opustil Slovensko a přestěhoval se do ČR. K tomu Babiš veřejně deklaroval, že se stěhuje „prakticky bez peněz“. V ČR údajně z pověření společnosti PETRIMEX založil společnost AGROFERT a.s. Původně se jednalo o společnost s ručením omezeným, která byla po dohodě Babiše a Rakického zapsána do českého obchodního rejstříku bezprostředně po rozpadu federálního Československa.

V roce 1995 vstoupila O.F.I. Ost Finanz und Investment AG do AGROFERTU a navýšila základní jmění. PETRIMEX se ze zdánlivě nepochopitelných důvodů tohoto navyšování nezúčastnil a ztratil v AGROFERTU, do jehož rozjezdu investoval stovky milionů Kč a předal mu většinu své obchodní klientely, majoritní vliv. Tuto strategii nepřátelského převzetí pak Babiš v budoucnu několikrát opakoval.

V letech 1995–2000 Babiš cestou AGROFERTU nakoupil a privatizoval desítky zemědělských podniků a souběžně si zaplatil mediální podporu, v níž jsou jeho aktivity prezentovány jako levné nákupy cestou levných zahraničních úvěrů. Do roku 2000 Babiš ovládl třetinu celkové zemědělské produkce ČR a má účast v celém řetězci od prvovýroby až po distribuci. V roce 1999 privatizoval největšího tuzemského výrobce umělých hnojiv DEZA, po níž následovala privatizace společnosti PRECHEZA Brno.

Velkou akvizicí Babiše byl „nákup“ společnosti LOVOCHEMIE. V roce 1995 získala v rámci veřejné soutěže 51 % LOVOCHEMIE společnost PROFERTA, kterou Babiš vlastnil spolu s německou společností BAGS. PROFERTA si na nákup 51 % akcií společnosti LOVOCHEMIE půjčila 500 mil. Kč od IPB, a využila tím permanentního tlaku tehdejší Klausovy vlády na vedení IPB poskytovat úvěry na privatizaci s vědomím, že nemohou být nikdy splaceny. V roce 1998 uplatnil Babiš následující trik. S pomocí státního podniku UNIPETROL, kam instaloval do vedení svého spojence Pavla Švarce, založil společnost AGROBOHEMIE, která navýšením základního jmění o 250 mil. Kč získala v LOVOCHEMII majoritu. PROFERTA se dostala do pozice minoritního akcionáře a společnost BAGS vypadla ze hry. Tuto strategii realizoval Babiš, který byl současně předsedou představenstva LOVOCHEMIE, AGROBOHEMIE i PROFERTY. Z titulu své funkce poslal společnost PROFERTA do likvidace s dluhem 500 mil. Kč u IPB. Prostředky na navýšení jmění měla poskytnout společnost OFI.

Společnost BAGS podala trestní oznámení a policie zahájila vyšetřování. Podle tehdejšího stanoviska státního zastupitelství se jednalo minimálně o trestný čin zneužití informací v obchodním styku. Policie stíhání zastavila a věc odložila, státní zastupitelství v Ústí nad Labem (státní zástupkyně Lenka Bradáčová) podalo stížnost a věc se vrátila zpět k došetření. Mezitím byl dluh PROFERTY převeden ze zkrachovalé IPB na ČSOB, která podala na PROFERTU trestní oznámení pro podvod. PROFERTA totiž ručila za úvěr svým podílem v LOVOCHEMII, ale když ztratila majoritu, stala se záruka bezcennou. Jedná se o úmyslný trestný čin s jednoznačným viníkem.

Tuto tzv. „lovosickou strategii“ používal Babiš opakovaně. Podařilo se mu přes právníka Miroslava Janstu infiltrovat do prostředí sociálnědemokratických politiků a za využití financování jejich aktivit a osobního sponzoringu se do čela UNIPETROLU dostal bývalý ředitel LOVOCHEMIE Pavel ŠVARC. Ten byl původně ředitelem ZZN Nymburk, kde bydlí zmíněný Miroslav Jansta.

Babiš se poté snažil prosadit spojení UNIPETROLU se státním podnikem ČEPRO. Tehdy narazil na bývalého ministra financí Mertlíka, který patřil do jiné mocenské skupiny. Proto zůstal klíčový distributor ropných produktů a garant povinných státních rezerv ČEPRO samostatným subjektem pod státní kontrolou. Alespoň tedy do jeho čela prosadil slovenského občana Sedmíka, bývalého pracovníka Slovnaftu, který byl pod jeho vlivem. V roce 2003 byl tento v čele ČEPRO nahrazen bývalým ředitelem NBÚ Ing. Tomášem Kadlecem.

Společnost O.F.I. Ost Finanz und Investment AG je podle vyjádření Babiše firmou, kterou založili jeho spolužáci ze studií ve Švýcarsku. Sídlo Ost Finanz und Investment AG se nachází v průmyslové zóně malého švýcarského městečka Bar v ulici Schutzengelstrasse 36. Firma nemá ani jednu vlastní kancelář, žádné zaměstnance ani viditelné majitele. Jako statutární orgán (poručník) je uveden René Kurth ze Ženevy, viceprezidentem je Roland Shaer, kterého však podle dostupných informací Babiš oficiálně nezná. Sídlo firmy je registrováno do jedné kanceláře, kterou sdílí společně s dalšími dvaceti firmami, a ani budova „sídla“ nekoresponduje se skutečností, že O.F.I. je majitelem českého gigantu AGROFERT s ročním obratem cca 30 mld. Kč. V oficiálním sídle společnosti nelze o této firmě nic zjistit.

V roce 2001 byl společnosti AGROFERT prodán vládou ČR státní koncern UNIPETROL. K prodeji došlo přesto, že britská ROTCH ENERGY nabídla o 3 mld. Kč více než AGROFERT. K synergii chemicko-zemědělského impéria scházel Babišovi již pouze tento podnik. Až dodatečně se zjistilo, že tehdejší česká vláda prodala strategický podnik firmě, jejíž majitel je neznámý. V té době totiž 55 akcii firmy AGROFERT patřila firmě AMEROPA.

Těsně před privatizací UNIPETROLU prodala firma O.F.I. svůj podíl v AGROFERTU společnosti AMEROPA. Tato společnost byla založena v roce 1948 rodinou ZIVY, jejím vedoucím představitelem je dnes Andreas ZIVY. Firma je oficiálně rodinná a nesděluje žádné informace o vlastnické struktuře. Podle informací bezpečnostních složek však za touto společností stojí jiný subjekt, jímž je Marc RICH.

Marc David RICH (původní jméno REICH změnil po emigraci z Belgie do USA před nacisty) je obchodníkem s ropnými produkty. Bezpečnostní složky řady demokratických zemí tohoto muže považují za dlouhodobého agenta sovětských zpravodajských služeb a současně izraelského Mossadu. RICH je podezřelý z organizování nejzávažnější mezinárodní trestné činnosti — daňové úniky, (obdoba českého „tunelu“ s LTO v době ropné krize) racketeering, praní špinavých peněz, pocházejících z nejzávažnější organizované trestné činnosti, z obcházení embarga OSN, uvaleného na totalitní a jinak odpudivé režimy světa a v neposlední řadě z obchodování se státy, podporujícími mezinárodní terorismus. RICH podporoval dlouhodobě bývalý komunistický establishment SSSR a ostatních států bývalé socialistické soustavy a následně pomáhal legalizovat finanční prostředky, pocházející z organizované trestné činnosti těchto skupin. Je považován za člověka, který naučil celou generaci dětí bývalých stranických funkcionářů své nezákonné postupy a umožnil jim tak získávat finanční prostředky ze státních rozpočtů postkomunistických zemí.

V USA byl Marc RICH v roce 1983 obviněn státním zastupitelstvím státu New York z podvodů, krácení daní a dalších trestných činů, za něž mu hrozil úhrnný trest v trvání 325 let. RICH emigroval za pomoci korupce do Švýcarska, které nemá s USA extradiční dohodu pro uvedené trestné činy. Jeho bývala manželka Daniela, která zůstala v USA, sponzorovala senátní kampaň Hillary Rodham Clintonové a soukromé aktivity Clintonovy rodiny částkou kolem 1 mil. USD. Současně byla Demokratická strana Billa Clintona sponzorována přes nastrčenou osobu z týmu Demokratické strany rusko-izraelskou mafií, konkrétně se uvádí jméno ruského oligarchy a bosse mezinárodního podsvětí Grigorije Loutchanského a jeho firmy NORDEX COMPANY. Ve prospěch amnestie pro RICHE lobboval vedle významných členů židovské obce v USA i tehdejší izraelský premiér. Z nahrávek těchto telefonických hovorů vyplývá, že izraelský premiér přiznal Clintonovi, že RICH pracuje pro Mossad a že amnestie pro Riche je pro Izraelce důležitější nežli propuštění v USA vězněného agenta Mossadu Pollarda. Clinton pak udělil Richovi prezidentskou milost jen několik hodin před skončením svého prezidentského mandátu, což vyvolalo v řadách republikánských senátorů a ve vedení amerických tajných služeb (které měly již připraven plán únosu Riche do USA) vlnu pobouření. Tato kontroverzní milost opět posílila úvahy o spojení Billa Clintona s KGB, která jej podle zpravodajských zdrojů kontaktovala již počátkem 70. let mj. v bývalé ČSSR, kterou navštívil jako tehdy mladý levicový intelektuál a odpírač vojenské služby ve Vietnamu. Vazby Clintona na KGB byly dále posilovány zpravodajskými informacemi v souvislosti s aférou Clintonovy rodiny zvané WHITEWATER, která spolu nesla řadu nevysvětlených úmrtí osob spojených s Clintonem.

Spojení RICHE s AMEROPOU je podle zpravodajských zdrojů potvrzeno i tím, že firma AMEROPA a RICH jsou spoluvlastníky firmy KOLMAR PETROCHEMICAL.

Další člen rodiny ZIVY – Felix ZIVY, založil v roce 1989 spolu s Marcem RICHEM společnost FERSAM AG. Tato joint venture firma byla vytvořena mezi společností AMEROPA a SOJUZAGROCHIMEM.

Zajímavým aspektem v prodeji UNIPETROLU společnosti AGROFERT je skutečnost, že AGROFERT měl za UNIPETROL zaplatit ČR 12 mld. Kč. To je částka, kterou měl v rámci smlouvy o nákupu stíhacích letounů GRIPEN investována britským prodejcem do společností ALIACHEM a DEZA. Z prodeje stíhacích letounů tehdy sešlo a Babiš ustoupil od nákupu UNIPETROLU. Ve zpravodajských kruzích, zabývajících se mezinárodním organizovaným zločinem, se má za to, že Babiš usiluje o koupi UNIPETROLU zejména proto, aby zakryl ztrátu firmy v několikamiliardové výši, kterou způsobil na Babišův pokyn jeho člověk a ředitel UNIPETROLU Pavel Švarc. Výsledným efektem, bez ohledu na to, kdo bude nakonec kupcem UNIPETROLU, má být jeho ovládnutí ruskými ropnými společnostmi společně s polskou PKN ORLEN a maďarskou MOL (která již ovládla Slovnaft).

1.2/ Založení společnosti Agrofert a jeho ovládnutí Babišem

Společnost Agrofert byla založena v roce 1993 slovenskou společností PETRIMEX a.s., která byla jediným vlastníkem společnosti: Jednatelem společnosti byl od jejího zápisu do OR dne 25. 3. 1993 Jiří Haspeklo, od 15. 11. 1993 byl dalším jednatelem zapsán Babiš. Ke dni 30. 6. 1994 bylo původní základní jmění společnosti – 100.000,- Kč zvýšeno na 1 mil. Kč a dnem 1. 7. 1994 byla společnost AGROFERT přeměněna na akciovou společnost. V této formě byla zapsána u tehdy Krajského obchodního soudu v Praze, oddíl B vložka 2633.

Předsedou představenstva akciové společnosti byl od jejího zápisu do OR Ing. Andrej Babiš a dozorčí rada byla ovládána členy statutárního orgánu společnosti PETRIMEX a.s. v čele s gen. ředitelem a předsedou představenstva této společnosti Ing. Antonem Rakickým. Společnost PETRIMEX byla jediným akcionářem AGROFERTU. Náklady na rozjezd společnosti AGROFERT stály podle zdrojů z PETRIMEXU tuto firmu až 400 mil. Kč. PETRIMEX současně zanechal AGROFERTU veškerý obchod s hnojivy, a to ve všech teritoriích, kde s nimi dosud obchodoval. Tím došlo k propadu tržeb PETRIMEXU o 30 až 40 %.

Dne 29. 4. 1995 bylo ministrem hospodářství SR vyměněno celé vedení PETRIMEXU.

Dne 2. 5. 1995 zapsal Krajský obchodní soud v Praze zvýšení základního jmění společnosti AGROFERT a.s. z 1 mil. Kč na 4 mil. Kč. Tímto zápisem se PETRIMEX stal minoritním akcionářem s 25% podílem v AGROFERTU. Podkladem pro tento zápis v OR se stal zápis z jednání mimořádné valné hromady akciové společnosti AGROFERT, konané 13. 2. 1995 v sídle PETRIMEXU a.s. Touto mimořádnou valnou hromadou mělo být rozhodnuto o zvýšení základního jmění AGROFERTU o 3 mil. Kč a o vydání 300 akcií o jmenovité hodnotě 10.000,- Kč za jednu, které budou znít na jméno. Podle tohoto zápasu měli zástupci PETRIMEXU prohlásit, že jejich firma nevyužije svého předkupního práva na upsání nových akcií, a měli vyjádřit souhlas s tím, že tyto akcie budou nabídnuty jinému zájemci. Tato mimořádná valná hromada měla rovněž uložit představenstvu, aby „do dvou dnů od jejího konání rozeslala vhodným obchodním partnerům výzvu k upisování akcií“, když ve stejném textu pokračuje „společnost O.F.I. Ost Finanz und Investment A.G. upíše 2.600 000,- Kč a Spolana Neratovice 400.000,- Kč“.

Lze obtížně vysvětlit jednání managementu společnosti PETRIMEX a.s., který přes náklady a další zvýhodnění své 100% dcery tuto následně ponechává neznámé společnosti O.F.I. ze Švýcarska. Ta se stala 65% vlastníkem společnosti AGROFERT a PETRIMEXU zůstal 25% podíl. Podle tvrzení Babiše tvoří společnost O.F.I. jeho spolužáci z ženevského gymnázia, kteří si jej „oblíbili“. O.F I. je přitom podle měřítek rozvinutých zemí zcela nedůvěryhodnou společností, která nemá ani telefon. Z okolností vyplývá, že se jednalo zcela jednoznačně o „dar“ Andreji Babišovi.

Dne 18. 5. 1995 podalo nové vedení společnosti PETRIMEX a.s. u Krajského soudu v Praze žalobu ze dne 15. 5. 1995. V této žalobě vedené pod spisovou značkou Cm 81/95 se argumentovalo zejména skutečností, že jednání zúčastněných osob, které bylo označeno za mimořádnou valnou hromadu společnosti AGROFERT a.s., nemohlo být vůbec valnou hromadou společnosti, neboť v rozporu s ustanovením § 187 Obchodního zákoníku (ve znění platném k datu předmětného jednání) nebyl o tomto jednání pořízen notářský zápis a z předloženého zápisu vyplývá, že tomuto jednání nebyl přítomen žádný notář. Z těchto skutečností pak žalobce, tedy PETRIMEX a.s. dovozoval, že z jednání konaného 13. 2. 1995 nemohly nastat žádné právní účinky, tedy ani navýšení základního jmění ve společnosti AGROFERT a.s. V řízení o této věci mělo být mj. dokazováno i výslechem ing. Eleny Trenčianské, CSc., která byla v rozhodné době místopředsedkyní představenstva PETRIMEXU a členkou dozorčí rady AGROFERTU. Trenčianská byla jednou z osob, které měly být účastny jednání, a měla předmětný zápis podepsat. V době, kdy soudní řízení probíhalo, bylo obecně známo, že Trenčianská byla v den údajného konání mimořádné valné hromady na služební cestě ve Velké Británii, vedení společnosti PETRIMEX a.s. mělo k dispozici její písemné prohlášení o této skutečnosti, které bylo doložené kopií cestovního pasu, který tuto skutečnost prokazoval. Toto bylo dostatečnou indicií pro závěr, že zápis z jednání 13. 2. 1995 byl minimálně antidatován, ale nejspíš se jednalo o falzum.

V průběhu soudního řízení bylo žalobcem, tedy společností PETRIMEX a.s. zjištěno, že právní skutečností pro provedený zápis v OR o zvýšení základního jmění ve společnosti AGROFERT a.s. měla být nikoli mimořádná valná hromada ze dne 13. 2. 1995, ale mimořádná valná hromada společnosti, která měla být konána tentokrát 22. 2. 1995 v Praze, o jejímž průběhu měl být pořízen notářský zápis notářkou JUDr. Jarmilou Humpolcovou, označený N47/95, NZ 49/95. Touto mimořádnou valnou hromadou mělo být deklarováno zvýšení základního jmění společnosti AGROFERT a.s. o 3 mil. Kč. Žalobce po opatření stejnopisu tohoto notářského zápisu nahlédl v oddělení sbírky listin tehdejšího Krajského obchodního soudu v Praze do listin, uložených zde společností AGROFERT a.s., a učinil zjištění, že k datu 17. 3. 1997 neobsahuje žádné dokumenty týkající se společnosti AGROFERT a.s. Proto žalobce požádal dne 18. 3. 1997 písemně tehdejší Krajský obchodní soud v Praze, aby mu bylo umožněno nahlédnout do listin, uložených v OR v oddílu B, vložka 2633, konkrétně do notářského zápisu zpracovaného pod číslem N47/95, NZ 49/95. Tento požadavek pak vedl žalobce ke zjištění, že se předmětný notářský zápis v rejstříkovém spise AGROFERTU a.s. nenalézá. Žalobce měl objektivní důvody se domnívat, že se ing. Babiš dopustil jednání, které bylo v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, zejména s obchodním zákoníkem, v rozporu se stanovami společností AGROFERT a.s. a PETRIMEX a.s., neboť byl důvodný závěr, že ing. Babiš žádal notáře o sepsání dvou notářských zápisů ze stejného dne a pod stejným číslem jednacím, a nebyl vyloučen závěr, že k tomu skutečně došlo. Z výše uvedených i dalších skutečností pak žalobce jednoznačně dovodil, že ani mimořádná valná hromada ze dne 22. 2. 1995 se nekonala. Z tohoto důvodu pak podal u procesního soudu obsáhlé podání, kterým měnil původní žalobu a domáhal se rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že jednání valné hromady z 22. 2. 1995 je neplatným právním úkonem, a s ohledem na tuto neplatnost i neplatnosti zvýšení základního jmění ve společnosti AGROFERT a.s. O tomto podání ze dne 2. 6. 1997, které žalobce doručil k soudu 5. 6. 1997, rozhodl soud usnesením vydaným dne 14. 11. 1997 pod sp. zn. 44 Cm 81/95-57 tak, že je podle §96 odst. 2 OSŘ nepřipustil. Odvolání proti tomuto rozhodnutí soudu nebylo ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 písm. f/ OSŘ přípustné.

Tímto rozhodnutím soud navodil stav, kdy mohl rozhodovat jen o původním návrhu na neplatnost první mimořádné valné hromady. Rozhodnutí o původním žalobním návrhu by pak bylo pro zvrácení stavu majetkové účasti společnosti PETRIMEX a.s. ve společnosti AGROFERT a.s. bezvýznamné.

Následně PETRIMEX a.s. odprodal Babišovi i svůj majetkový podíl v AGROFERTU a.s.

1.3/ Ovládnutí LOVOCHEMIE a.s. Andrejem Babišem

Dne 16. 11. 1995 byla do OR Městského soudu v Praze (tehdy Krajský obchodní soud v Praze) v oddílu C, vložka 41322 zapsána obchodní společnost PROFERTA s.r.o. Tato společnost byla založena společnostmi Hospodářské služby a.s. Nymburk, BAGS s.r.o. a jednou fyzickou osobou – Jiří Kopenec–AGRA. K založení této společnosti došlo účelově a iniciátorem vzniku byla podle všeho německá společnost Carl Bielsen. Ta patří v SRN k nejvýznamnějším obchodníkům s průmyslovými hnojivy a nemohla se smířit se způsobem distribuce dusíkatých hnojiv od největšího českého výrobce LOVOCHEMIE a.s., která byla na základě exkluzivní smlouvy prodávána výhradně přes společnost AGROFERT a.s., jejíž provize obchody prodražovaly. Společnost Carl Bielsen si k ochraně svých zájmů na českém trhu již založila společnost BAGS s.r.o., jejímž úkolem bylo vyhledat vhodné české partnery ke společnému postupu, jehož výsledkem mělo být ovládnutí společnosti LOVOCHEMIE a.s. a následná náprava obchodních postupů v této společnosti na úroveň obvyklých obchodních zvyklostí. Snahy o majetkové ovládnutí LOVOCHEMIE a.s. byly zcela legitimní, neboť majoritní vlastnický podíl držel v této době stát prostřednictvím Fondu národního majetku a očekávalo se výběrové řízení na odprodej této 51% majetkové účasti.

Společnost BAGS s.r.o. tedy s výše uvedenými partnery založila společnost PROFERTA s.r.o., která se poté přihlásila do výběrového řízení na odkup 51% majetkové účasti státu ve společnosti LOVOCHEMIE a.s. V tomto výběrovém řízení uspěla a Fond národního majetku s ní uzavřel smlouvu č. 427/95 o úplatném převodu cenných papírů. Tím se PROFERTA stala majoritním vlastníkem LOVOCHEMIE a.s. V článku IV smlouvy si Fond národního majetku jako prodávající vyhradil předkupní právo na tyto akcie po dobu pěti let. Společnost PROFERTA k úhradě kupní ceny použila úvěrové prostředky, získané od Agrobanky a.s. Praha v objemu 530 mil. Kč (úvěrová smlouva 13/96). Poskytnutý úvěr pak PROFERTA zajistila zřízením zástavního práva ke 454 756 kusům akcií společnosti LOVOCHEMIE a.s. ve prospěch úvěrující banky. Po valné hromadě společnosti LOVOCHEMIE a.s., konané dne 30. 4. 1996, společnost PROFERTA s.r.o. využila svých akcionářských práv a změnila chod společnosti LOVOCHEMIE a.s. a její obchodní politiku tak, aby její produkce byla odběratelům prodávána přímo, bez prostředníka. Společnost AGROFERT a.s. však na základě exkluzivní smlouvy zablokovala veškeré vývozy, což vedlo k více než desetidenní odstávce výroby LOVOCHEMIE a.s. Tento stav musel být odstraněn činností společníků firmy PROFERTA s.r.o., kteří odkoupili z LOVOCHEMIE, a.s. kolem 50 tisíc tun hnojiv, čímž došlo k obnovení výroby.

Společnost Hospodářské služby a.s. Nymburk se ukázala jako neseriózní a nesolventní partner, a proto byla přijata nabídka společnosti AGROBOHEMIE a.s., aby v rámci transformace společnosti PROFERTA na akciovou společnost do této společnosti vstoupila namísto Hospodářských služeb a.s. Nymburk. Společnost AGROBOHEMIE a.s. v této době vlastnila z 50 % společnost AGROFERT a.s., 34% majetkovou účast měla společnost Chemopetrol Litvínov a 16 % patřilo Union bance a.s. Později se vlastnická struktura AGROBOHEMIE a.s. změnila na 50 % AGROFERT Holding a.s. a 50 % Unipetrol a.s.

Dne 17. 12. 1996 bylo uzavřeno „Memorandum“ o vzájemné spolupráci smluvních stran při výkonu jejich podnikatelské činnosti, kdy účastníky tohoto memoranda byly společnosti Hospodářské služby a.s. Nymburk, zastoupené Pavlem Švarcem, AGROBOHEMIE a.s., zastoupená Andrejem Babišem, a AGROFERT a.s., zastoupený rovněž Andrejem Babišem. Toto memorandum bylo základem pro vstup AGROBOHEMIE a.s. do společnosti PROFERTA a.s. Když došlo 30. 1. 1997 k zápisu společnosti PROFERTA do OR jako akciové společnosti, byla jejím majoritním akcionářem společnost AGROBOHEMIE a.s., která se tak stala ovládajícím subjektem vůči společnosti LOVOCHEMIE a.s.

Dopisem ze dne 27. 3. 1997 se obrátil Andrej Babiš jako předseda představenstva společnosti PROFERTA a.s. na druhého místopředsedu výkonného výboru Fondu národního majetku Ing. Michala Hrubého, informoval jej, že došlo k majetkovému ovládnutí této společnosti společnostmi Chemopetrol Litvínov a Agrofert s tím, že tyto společnosti hodlají od PROFERTY odkoupit akcie LOVOCHEMIE a.s., a požádal v této souvislosti, aby fond zrušil své předkupní právo na akcie, které mu vyplývá z čl. IV smlouvy č. 427/95 o úplatném převodu cenných papírů. Informoval o plánovaných investicích v LOVOCHEMII a.s. v letech 1998–2001 v objemu cca 1,7 mld. Kč a požádal o sepsání dodatku k předmětné smlouvě č. 427/95, ve kterém se fond vzdá svého předkupního práva a kde bude upravena celková výše závazných investic do roku 2001 ve výši 2,1 mld. Kč. Žádost byla projednána výkonným výborem fondu dne 19. 6. 1997 se závěrem, že je společnosti PROFERTA a.s. třeba odpovědět, že fond nemůže zrušit své předkupní právo k privatizovaným akciím po dobu pěti let, protože tato podmínka vyplývá z rozhodnutí o privatizaci a i z podmínek veřejné soutěže.

Dne 12. 5. 1998 proběhla mimořádná valná hromada společnosti LOVOCHEMIE a.s., která rozhodla o zvýšení základního jmění společnosti nejméně o 250 a nejvíce o 260 mil. Kč s tím, že současní akcionáři mají právo upsat 0,3 nové akcie v poměru k počtu akcií dosavadních. Dále bylo rozhodnuto, že všechny akcie, které nebudou upsány s využitím tohoto přednostního práva, upíše konkrétní zájemce, a to společnost AGROBOHEMIE a.s.

Dne 27. 4. 1998, tedy ještě před výše uvedeným rozhodnutím mimořádné valné hromady LOVOCHEMIE a.s., orgány společnosti PROFERTA a.s. jednaly na společném zasedání o záměru navýšení základního jmění LOVOCHEMIE a.s. Toto posoudily jako pozitivní krok vývoje společnosti LOVOCHEMIE a.s., který je v souladu s její ekonomickou situací. Současně však také rozhodly, že PROFERTA a.s. nevyužije své možnosti upsat nové akcie při zvyšování základního jmění v LOVOCHEMII a.s., a to zejména pro nedostatek volných finančních zdrojů.

Dne 15. 7. 1998 zaslal Andrej Babiš jménem společnosti LOVOCHEMIE a.s. dopis společnosti AGROBOHEMIE a.s., kterým sděluje (sám sobě) obsah mimořádné valné hromady z 12. 5. 1998 a nabízí možnost upsat 269 644 kusů akcií společnosti LOVOCHEMIE a.s.

Dne 17. 7. 1998 upsal za společnost AGROBOHEMIE a.s. advokát JUDr. Alexej Bílek, na základě plné moci ze dne 16. 7. 1998 podepsané Andrejem Babišem, 250 000 kusů akcií LOVOCHEMIE a.s. Tímto způsobem následně došlo k tomu, že majoritní vlastnický podíl společnosti PROFERTA a.s. v LOVOCHEMII a.s. se změnil v cca 37% minoritu a LOVOCHEMIE a.s. byla přímo ovládána AGROBOHEMIÍ a.s.

V srpnu, resp. září 1998 pak došlo k rozhodnutí zrušit společnost PROFERTA a.s., protože její majoritní akcionář, společnost AGROBOHEMIE a.s., došel k závěru, že žádná přijatá opatření nevedou k odstranění ztráty a u společnosti dochází k dlouhodobému neplnění povinností, uložených ustanovením § 193, odst. 1 obchodního zákoníku. Společnost PROFERTA a.s. se dostala v létě 1998 do platební neschopnosti. Následně byl jejím likvidátorem podán u Krajského soudu v Ústí nad Labem (v průběhu roku 1998 došlo k přemístění sídla společnosti do Lovosic) návrh na prohlášení konkurzu. Ten byl na společnost PROFERTA a.s. prohlášen Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 26. 1. 1999 pod č. j. 18|K180/98.

V konkurzu tak skončily i pohledávky ve výši nejméně 651 300 000,- Kč, jejichž byla PROFERTA a.s. nositelem a které pocházely z bankovního úvěru na pořízení akcií LOVOCHEMIE a.s. od Fondu národního majetku. Tyto dluhy společnosti PROFERTA a.s. byly na základě závazkových vztahů zaručeny Investiční a Poštovní bankou a.s. a do částky 325 650 000,- Kč ručením obchodní společností Obchodní sladovny a.s. Prostějov.

Dne 6. 10. 1999 zaslal Andrej Babiš jménem společnosti AGROFERT Holding a.s. obvyklým velkoobchodním odběratelům produkce LOVOCHEMIE a.s. v SRN, společnostem MG CHEMAG, BAYWA a C. Bielsen fax, jímž sděluje, že výhradním dodavatelem LOVOCHEMIE a.s. je společnost BAYFERT.

Výše uvedené skutečnosti vzbuzovaly u společnosti C. Bielsen i u statutárního zástupce jejich dceřiné společnosti BAGS důvodné závěry, že tento stav nemůže být v souladu s žádným, tedy ani českým právem a že musí mít i nepochybné trestně právní aspekty, a to i z pohledu skutečnosti, že Andrej Babiš byl v čele statutárních orgánů všech zainteresovaných společností. Z těchto důvodů jednatel společnosti BAGS inicioval opakované prošetření trestně právních aspektů tohoto jednání.

První trestní oznámení upozorňovalo na důvodná podezření ze spáchání trestných činů porušování závazných pravidel v hospodářském styku podle § 127 tr. zákona a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 tr. zákona, kde podezřelým byl Andrej Babiš. Přes nepochybnou závažnost a potřebu kvalifikovaného prošetření tohoto oznámení, bylo o něm vedeno šetření tehdejším Okresním úřadem vyšetřování Policie ČR Litoměřice pod č. j. ČVS:OVLT-770/20-2000. Toto šetření, které se mělo týkat propojení společností LOVOCHEMIE a.s., AGROBOHEMIE a.s., AGROFERT a.s., PROFERTA a německého subjektu společnosti BAYFERT, bylo nakonec rozhodnutím vyšetřovatelky Okr. ÚV PČR Litoměřice podpraporčice Markové odloženo podle § 159 odst. 1 tr. řádu s tím, že se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu. Ani Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích, které rozhodovalo o stížnosti, podané do rozhodnutí vyšetřovatelky, neposoudilo náležitě aspekty celé věci a podanou stížnost zamítlo.

Druhé trestní oznámení pro důvodné podezření, že došlo k řízenému úpadku společnosti PROFERTA a.s., ve kterém byly spatřovány úpadkové trestné činy podle ustanovení § 256 tr. zákona, pletichy při řízení o konkurzu a vyrovnání, či § 126 tr. zákona, porušení povinnosti v řízení o konkurzu, bylo podáno cestou speciálního policejního orgánu s celorepublikovou působností, tehdy Služby policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti (SPOK). Po základním prošetření věci SPOK nepochybně dospěl k závěru, že se ve věci jedná o důvodné podání, které pod č. j. OHK-­1313/TČ-2000 předal k dalšímu řízení tehdejšímu Úřadu vyšetřování Policie ČR, odboru vyšetřování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti. Tento úřad však věc předal Krajskému úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem a ten jej opět předal Okresnímu úřadu vyšetřování v Litoměřicích. Zde po prošetření věci bylo opět vyšetřovatelem rozhodnuto o odložení podaného trestního oznámení podle ustanovení § 159 odst. 1 tr. řádu, tedy že se nejedná o trestný čin, toto usnesení z 30. 7. 2001 bylo publikováno pod č. j. ČVS:OVLT-579/20-2001.

Na základě stížnosti oznamovatele tentokrát Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích věc posoudilo tak, že rozhodnutí vyšetřovatele bylo nedůvodné, a proto jej svým rozhodnutím ze dne 3. 12. 2001 zrušilo s tím, že ve věci je třeba dále jednat a znovu rozhodnout.

Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích pak na základě dalších podnětů oznamovatele začalo věc posuzovat v širších souvislostech, a to i z pohledu skutečností, které byly předmětem prvního trestního oznámení vedeného pod č. j. ČVS:OVLT-770/20-2000. Nakonec nepochybně dospělo k závěru, že se jedná o důvodná oznámení, která přesahují věcnou příslušnost okresního státního zastupitelství, a celou věc, tedy spisový materiál, soustředěný v obou spisech, postoupilo k dalšímu řízení Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem.

I Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, kde byla věc vedena pod č. j. 2KZn 465/2001 věci nepochybně přikládalo význam, protože spisový materiál po základním posouzení postoupilo Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze k posouzení, zda se ve věci nejedná o věcnou příslušnost tohoto státního zastupitelství. To vrátilo věc zpět do Ústí nad Labem s tím, že neshledává svou věcnou příslušnost, ale pouze věcnou příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. To pak po detailnějším posouzení věci shledalo, že jednání, v nichž je spatřováno podezření ze spáchání oznamovaných trestných činů, se teritoriálně odehrávalo v Praze, a proto v rámci místní příslušnosti předalo věc k prošetření Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Městské státní zastupitelství v Praze tuto věc vedenou pod sp. zn. KZn 124/2002 předalo k prošetření Policii ČR, Službě kriminální policie a vyšetřování Správy hl. města Prahy. Podle dostupných informací zde policejní orgán koncem roku 2002 opět rozhodl o odložení věci podle § 159 odst. 1 tr. řádu (s ohledem na proběhlou novelu trestního řádu), tedy znovu tak, že se nejedná o trestný čin. Důvody, které k tomuto rozhodnutí vedly, se dosud nepodařilo prověřit.

1.4/ Odcizení budovy AGROFERTU v Praze, Roháčova 83 a 85

V této věci byla podána žaloba na Babiše ze strany jeho bývalých společníků. Babiš podle názoru jednoho z nich podplatil jejich právníka, takže ten úmyslně propásl promlčecí lhůtu na podání v případě budovy v Roháčově č. 85.

Jednalo se o jeho bývalé společníky Ing. Ivana Proppera, Ing. Petera Lövingera, Ing. Ľubomíra Šidalu, Ing. Alexeje Beľjajeva a Ing. Petkaniče. Sloučením dvou společných firem vznikla firma CONAMIS, která měla být buď jako firma, nebo její společníci jednotlivě, vepsáni jako spoluvlastníci Agrofertu, což se nikdy nestalo.

Babiš vlastní mimo uvedené domy v Roháčově ulici a vily v Průhonicích u Prahy ještě byt v Ženevě a několik dalších vil a domů v ČR i na Slovensku, kde má trvalý pobyt (což např. podle slovenských zákonů nelze).

1.5/ Provize, kterou inkasoval Babiš v Petrimexu na cizí jméno

Dne 29. 9. 1993 byl zpracován záznam o provizi ve výši 117 286 USD pod spis. zn. DEVO/VÝVOZ, provizní dobropis č. 2738 na jméno Nesterov. Peníze byly však převedeny z ČSOB dne 18. 6. 1993 na soukromý Babišův účet u švýcarské banky Banque Lambert Geneve. Takovýchto podvodů podle zdrojů z PETRIMEXU a.s. udělal Babiš desítky.

1.6/ Personální vazby Babiše

Se svým bratrem Alexandrem Babišem vlastní slovenskou firmu BERG a.s. IČO 31 403 301.

Ten dále působil nebo působí v dozorčí radě společnosti AGROCENTRA, akciová spoločnosť Michlovce, v dozorčí radě AGROFERT Slovakia a.s., v dozorčí radě Agrochemický podnik Levice a.s., jako člen představenstva DRACON AIRLINE, akciová spoločnosť, jako společník GIMEL, s.r.o., společník GVEN s.r.o. společně s Martinou Babišovou. Na bývalé adrese této firmy, Cukrová 14, Bratislava, 813 39 sídlila vedle firmy BERG a.s. i firma INTERINFOPRINT s.r.o., kde figuruje mj. JUDr. Vojtech Ágner, přítel Andreje Babiše z Petrimexu a člověk, který způsobil likvidaci dříve prosperujícího PETRIMEXU. Ágner figuruje mj. ve firmě ARMEX a.s., slovenské obdobě českého OMNIPOLU a.s. společně s JUDr. Viliamem Ciklaminim, bývalým náměstkem federálního ministra vnitra.

Ke společnosti ARMEX, v jejíchž orgánech mj. sedí i vrcholný politik Slovenské národní strany Víťazoslav Móric, se váže mj. informace, že podnik byl zapleten do nelegálního vývozu SEMTEXU a dalšího zbrojního materiálu do problémových afrických zemí. Další osobou ve statutárních orgánech firmy INTERINFOPRINT s.r.o. je občanka Ruské federace Olga Gurejeva, která je mj. členkou statutárního orgánu firmy EUROMAG společně s dalšími občany Ruské federace a s bývalým pracovníkem PETRIMEXU a.s. (v PETRIMEXU pracoval nepřetržitě od roku 1969 do roku 1993) Ing. Jozefem Čimborou, jinak členem statutárního orgánu firmy Falkon Capital a.s. Olga Gurejeva je dále statutárním orgánem firmy AMAZON CONSTRUCTION s.r.o., kde společníkem je firma AMAZON CONSTRUCTION L.L.C. 61 Great Meadown Road, Newton, Massachusetts 02459 Middlesex USA s občany Ruské federace, dlouhodobě žijícími v USA.

Vazby Babiše na Falkon Capital se transparentně projevily měsíc před posledními slovenskými parlamentními volbami, kdy Mikuláš Dzurinda a tehdejší ministr financí František Hajn (SDL) rozhodli o deblokaci ruského dluhu vůči SR nikoli dodávkami zboží, jak prosazoval Ján Čarnogurský a tehdejší předseda SDL Ján Migaš, ale přímou platbou. Vláda pak těsně před volbami rozhodla, že dluh bude, podobně jako v ČR, deblokovat cestou firmy Falkon Capital.

Signifikantní je skutečnost, že poté, co se bývalý ministr financí ČR Mertlík postavil proti deblokaci ruského dluhu cestou firmy Falkon Capital (nechal si totiž svými lidmi zpracovat bezpečnostní screening této firmy), byl ze svého křesla odvolán a nahrazen Rusnokem, který transakci doporučil a poslal materiál do vlády. Miroslav Šlouf zařídil, aby BIS přestala ingerovat do otázky Falkonu a ponechala vládě „klid na práci“. Organizační zajištění pak vykonal osvědčený náměstek ministra financí ČR Zelinka (dlouholetý přítel a společník při podnikání agenta Hlavní správy rozvědky a svazáckého bosse Vojtěcha Slówika). Rusnok též seděl v Zemanově kabinetu, který schválil prodej UNIPETROLU Babišovi o tři mld. Kč levněji, než jak nabízela firma ROTCH ENERGY.

Alexander Babiš figuruje nebo figuroval jako jednatel INPROX Košice, spol. s r.o. společně s občany Rakouska Dr. Christianem Strasserem a Elmarem Weinertem, ve firmě ISTRODEZA a.s. jako místopředseda představenstva, ve firmě MINAG, a.s. jako člen představenstva, ve firmě POLNOCHEM, akciová spoločnosť jako člen dozorčí rady, ve firmě PREFERT a.s. společně s Andrejem Babišem jako člen dozorčí rady, ve firmě ROFERT s.r.o. jako jednatel, ve firmě SAXUM, spol. s r.o. jako jeden ze společníků spolu s AGROFERT Holdingem a.s. a ROFERTEM, ve firmě Stettinger Recycling, a.s. jako člen představenstva a ve firmě TRIMEX s.r.o. jako společník.

Babišova dcera Adriana má podle zjištění českých tajných služeb plné moci od svého otce, pro případ jeho úmrtí nebo uvěznění, ke vstupu do zapečetěné složky u výše uvedeného viceprezidenta O.F.I. Ost Finanz und Investment AG Rollanda Shaera, kde se nachází skutečné schéma jeho firem a čísla účtů, na kterých se nachází jím získané finanční prostředky.

Ze zdrojů blízkých vedení PETRIMEXU a.s. bylo zjištěno, že člověkem, který měl skutečně zásadní vliv na kariéru Babiše, byl bývalý generální ředitel Ing. Anton Rakický. Tento agent StB a vynikající obchodník hluboko před listopadem 1989 prosadil obchody s fosfáty z USA. Obchody však nebyly vedeny přímo mezi dodavateli a PETRIMEXEM a.s., ale prostředníkem byla švýcarská firma AMEROPA. Na jejích off-shorových účtech byly shromažďovány nezdaněné provize, z nichž si Rakický například nechal postavit vilu na Floridě. Rakický zakoupil část AMEROPY a tuto akvizici pak převedl na Babiše. Babiš před svým odjezdem do Maroka přivedl do jiného stavu jednu svou spolupracovnici z PETRIMEXU. Kvůli ní se chtěl i rozvést, nakonec ji však na nátlak vlastní rodiny přemluvil, aby šla na interrupci (Babiš byl tehdy již ženatý). Jeho otec přemluvil tehdejšího ředitele PETRIMEXU a.s. Šebíka, aby jej „uklidil“ do zahraničí. Rakický pak Babiše stáhl zpět do Bratislavy a jmenoval jej ředitelem 32. obchodní skupiny, která měla na starost obchod s hnojivy. Skutečností je to, že Rakický byl jediným člověkem z bývalého PETRIMEXU, který s Babišem podnikal a kterého Babiš přitom neokradl.

Další důležitou kontaktní osobou Babiše je bývalý ministr zahraničí SR Milan Kňažko, který je dnes členem SDKÚ Mikuláše Dzurindy. Babiš je mj. majitelem bratislavského klubu Slávia AGROFERT STU, kde pravidelně organizuje turnaje slovenské společenské smetánky, kam mj. pravidelně chodí Mikuláš Dzurinda a slovenský prezident Rudolf Schuster.

Kontakty na Dzurindu byly s největší pravděpodobností rozhodující při předvolební kampani SDKÚ a při privatizaci slovenské firmy ISTROCHEM a.s. Andrej Babiš měl rozhodující vliv na výběr poradců pro privatizaci Slovenských telekomunikací. SDKÚ si objednala svou předvolební kampaň u české mediální agentury GERONIMO, která je podle informací z vedení politické strany SMER přímo personálně propojena s Babišem.

V roce 1994 Jozef Majský, bývalý ředitel VSŽ Košice Ing. Zoltán Berghauer (odvolaný Mečiarovou vládou) a Anton Rakický složili celkem 100 mil. Sk a společně s KDH a tehdejším předsedou SDL Weissem, Michalem Kováčem, tehdejším prezidentem SR, a dalšími zajistili pád Mečiarovy vlády. Do čela prozatímní vlády se na půl roku dostal Jozef Moravčík, bývalý pracovník PETRIMEXU.

Podstatou vazeb Babiše na ministra vnitra Grosse je podle informací zpravodajských služeb skutečnost, že Babiš financoval cestou právníka Jansty Grossovi mimo jiné jeho byt na Barrandově v ceně přes 5 mil. Kč. Jedná se o byt o rozloze přes 140 m2 s terasou 40 m2. Dalším styčným bodem Babiše s Grossem má být podle zjištění Služby pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti Policie ČR fakt, že Gross jako funkcionář ČSSD‚ odpovědný za ekonomiku strany, získával v minulosti finanční prostředky od Babiše mj. cestou firmy TIA, která je spojena se jmény Lhotský (o vlas unikl smrti při atentátu), Jansta a Charouz. Charouz je podezříván českými zpravodajskými službami ze spolupráce s ruskými tajnými službami a je dáván do souvislosti s aktivitami bývalého vrcholného kriminalisty JUDr. Douchy, který nyní pracuje v advokacii, kde se zabývá obhajováním ruských a ukrajinských občanů. V nepřehledném toku financí, které neprošly oficiálním účetnictvím, se objevila údajně i směnka Mladých sociálních demokratů na 30 mil. Kč, na níž je Grossův podpis a jejíž kopií disponuje mj. bývalý šéf Zemanových poradců Šlouf. Další skutečností, kterou zjistila BIS, je spojení Grosse na Libuši Barkovou, majitelku nevěstince Escade v Křesomyslově ulici v pražských Nuslích.

Babiš vlastní luxusní vilu v Průhonicích u Prahy, na adrese (adresu nezveřejňujeme – pozn. red.), kde bydlí společně se svou milenkou. Babiš se schází často zejména s bývalým důstojníkem I. správy StB a lobbyistou ing. Milanem Velkem, který mj. vytuneloval Centrotex a je úzce spojen s Palasovým bývalým parlamentním asistentem a poradcem JUDr. Vojtěchem Slówikem, bývalým aktivním svazákem a agentem též I. správy StB, krycí jméno UBAR. Dále se Babiš schází s lobbyistou a bývalým svazáckým funkcionářem Martinem Ulčákem. Krytí v rámci bezpečnostních složek zajišťuje Babišovi bývalý příslušník StB Libor Široký, který je využíván i ke korumpování případně aktivních policistů. Další servisní osobou je bývalý vyšetřovatel Správy vyšetřování hl. m. Prahy Viktor Špirk, který je spolupracovníkem právníka Foltýna. Ten zajišťuje krytí Velkovi a Ulčákovi. Špirk je bývalým kolegou současného náměstka policejního prezidenta Macháněho, dokonce spolu seděli jistou dobu v jedné kanceláři. Často spolu komunikují a touto cestou zajišťuje Špirk krytí osobám v zájmu Velka a Ulčáka.

JUDr. Miroslav Jansta, r. č. (rodné číslo nezveřejňujeme – pozn. red.) se v roce 1990 stal členem parlamentní Komise 17. listopadu, kde zasedl jako člen KSČM po bok Stanislava Devátého, Štefana Bačinského, Jiřího Pospíšila, Petra Tomana, Jana Vidíma a dalších poslanců. Poté Jansta zahájil podnikání založením firmy TIA – Tax Investment Advisers a.s. spolu s Ivanem Lhotským. Zde figuruje v představenstvu Martina Tichá – viz dále. Jansta dále podnikal společně s manželkou Mgr. Kateřinou Janstovou a Martinou Tichou, r. č. (rodné číslo nezveřejňujeme – pozn. red.) ve firmě BRESSON a.s., slečna Tichá byla dále ve firmě AGROPOL GROUP a.s. členkou představenstva. Mezi jeho další stykové osoby patří Ivan Lhotský a ředitel UNIPETROLU Pavel Švarc. Slečna Tichá je vedle své angažovanosti ve firmě M 3000 a.s., kde je předsedou představenstva Ing. Antonín Charouz, i příbuznou Ing. Petra Tichého, r. č. (rodné číslo nezveřejňujeme – pozn. red.), který byl obchodním náměstkem generálního ředitele METALIMEXU a.s. a předsedou představenstva První české plynárenskoenergetické a.s. – zde je propojení na bývalého předsedu ÚV SSM Martina Ulčáka a Ing. Ivana Noveského, též spojeného se svazáckou nomenklaturou přes osobu JUDr. Věslava Nemétha, trestně stíhaného za distribuci tzv. „Neméth směnek IPB“ a za vytunelování Moravia banky.

Janstovo jméno bývá zmiňováno též v souvislosti s autorstvím padělaného zápisu z valné hromady PETRIMEXU, jímž tato firma darovala AGROFERT Babišovi.

Podle zjištění českých zpravodajských služeb udržuje Babiš úzké kontakty s Radimem Masným a Miroslavem Šloufem, s nimiž připravoval od podzimu 1998 kapitálový vstup do holdingu Chemapol Group-Aliachem. Podnik DEZA Valašské Meziříčí se ve stejné době pokoušel získat společně s dalším podnikatelem, Romanem Zubíkem a jeho firmou SEZOOS. V roce 1999 získal tento podnik Babiš sám za čtvrtinovou cenu a ovládl monopol na výrobu dehtu a benzolu v ČR. SEZOOS byla Babišem nastrčena, aby koupila v roce 1998 za půl mld. Kč 47 % Chemapol Group a kupní cenu uhradila směnkami Slovenského plynárenského podniku (SPP), které bianco podepsal tehdejší ředitel SPP Ján Ducký, jinak úhlavní nepřítel Babiše. Ducký byl v lednu 1999 zavražděn nájemným vrahem. Dodnes jsou tyto směnky v majetku zkrachovalé Union banky a.s. a jejich skutečná hodnota je předmětem utajených diskuzí mezi českým a slovenským premiérem. Ducký těsné před smrtí jednal o založení společného podniku GLOBE 21 s podnikatelem MUDr. Peterem Jamborem, který byl poté obviněn a vyšetřován Úřadem finanční kriminality a ochrany státu.

Po vyhlášení konkurzu na Chemapol Group se pokusil Masný vyjmout nejcennější část – Aliachem, což se mu podařilo tak, že dosáhl jeho zařazení do vládního programu revitalizace, kde byl státem oddlužen. K tomuto kroku musel nalézt ve vládě významné spojence. V této souvislosti bylo nejčastěji zmiňováno jméno bývalého místopředsedy Zemanovy vlády a ministra hospodářství Grégra.

Slovnaft je úzce spojen se slovenskou podnikatelskou skupinou Patrika Tkáče a Ivana Jakaboviče (J&T Banka, která např. ovládla vytunelovanou Podnikatelskou banku a je spojena s podnikatelskou skupinou MOTOINVEST). Skupina J&T koncem 90. let zahájila expanzi do plynárenství, projevovala zájem i o ovládnutí podniku NAFTA GBELY, který vlastní velké zásobníky na zemní plyn. Skupina nikdy nepostupovala proti zájmům Andreje Babiše. Obě skupiny jsou také stejným způsobem strukturovány, po získání firem jsou jejich akcie převáděny na jméno a mizí z akciových trhů, čímž se úmyslně zakrývá vlastnická struktura. V této souvislosti je třeba zmínit, že při nedávném odkupu balíku pohledávek ČKA ve výši přes 20 mld. Kč byla vybrána firma EC Group, za níž se skrývá v pozadí Tykač a Dienstl, bývalí architekti MOTOINVESTU. Na seznamu pohledávek tohoto portfolia figuruje i položka „Stanislav Gross a Šárka Grossová – 5 mil. Kč“, což je částka, která se shoduje s cenou bytu Grossových na Barrandově (adresu nezveřejňujeme – pozn. red.).

V roce 1999 bylo jmenováno nové představenstvo UNIPETROLU a.s., na jmenování jeho členů měl Babiš též zásadní vliv prostřednictvím tehdejšího ministra financí Ing. Iva Svobody.

V červnu 1999 nakoupila brokerská firma ABLE cca 10 % akcií UNIPETROLU a.s. V té době se jako o kupci spekulovalo o Babišovi, který chtěl tímto nákupem získat lepší pozici pro AGROFERT a.s. při budoucí koupi UNIPETROLU a.s. Tehdy také došlo k závažné roztržce mezi Babišem a Svobodou.

V září 2000 rozhodla vláda o kupci PARAMO Pardubice. Původní vítěz NOREX PETROLEUM LIMITED z Kanady byl vyšachován a rafinerii získal UNIPETROL. Babiš tehdy nevybíravým způsobem lobboval za prodej UNIPETROLU, tedy proti zájmu NOREXU, který je podle ověřených informací financován ruským organizovaným zločinem. Jedná se tedy o jinou skupinu, než která podporuje Babiše.

2/ Vyhodnocení

Z uvedeného lze konstatovat, že Andrej Babiš je špičkovým zpravodajským prostředkem bývalé KGB, který řídí další osoby ve zpravodajské síti KGB v ČR a jenž byl úkolován na získání ekonomické základny pro financování operací této skupiny na úkor jiných právnických a fyzických osob (včetně daňových poplatníků ČR). Současně je Babiš významným prostředkem pro legalizaci finančních prostředků, získaných ze závažné organizované trestné činnosti (praní špinavých peněz). Řídící orgány Babiše, které zahrnují vedle bývalých důstojníků KGB zejména Marka Riche a špičky ruských „oligarchů“, vzešlých právě z propojení bývalých špiček KGB s rusko-izraelským organizovaným zločinem, Babišovi zajistily zpravodajskou podporu při jeho podnikatelském vzestupu na Slovensku i v ČR. Samozřejmě nelze pominout ani příslovečnou pracovitost Babiše (pracuje až 18 hodin denně a dovolenou téměř nečerpá). Lze odhadovat, že i finanční prostředky, jimiž Babiš disponoval v klíčových okamžicích svého podnikatelského úsilí, pocházely ze zdrojů těchto podporovatelů (zejména AMEROPA a O.F.I.). Této verzi odpovídá i jeho až patologické utajování skutečných donátorů a nepravděpodobné verze, které oficiálně uváděla média.

Z vývoje v Ruské federaci po odchodu Borise Jelcina a nástupu Vladimira Putina do prezidentské funkce, a zejména z vývoje v posledních měsících lze dovozovat, že došlo z iniciativy Putina k výměně (čistce) na vrcholných mocenských postech ruských speciálních služeb a v policejních strukturách a že bývalé řídící orgány Andreje Babiše v Rusku byly odstaveny od zpravodajských možností. Tomu odpovídá i kádrová výměna na zpravodajských postech, legalizovaných na ruských ambasádách v zahraničí. Dalším efektem tohoto vývoje je ohrožení mocenských pozic a finančních zdrojů rusko-izraelského organizovaného zločinu, jehož špičky již vystupují jako ctihodní podnikatelé (stejně Jako Babiš v posledních fázích své podnikatelské dráhy). Proti těmto skupinám zahájila ruská prokuratura trestní stíhání, někteří jejich představitelé jsou ve vazbě a jiní stíháni jako uprchlí do zahraničí. Klasickým případem je změněný pohled na Falkon Capital, za kterým stojí RAO JES Anatolije Čubajse. Firmu původně ruská vláda doporučila pro deblokaci ruského dluhu vůči ČR i SR (Jozef Čimbora z Falkonu je bývalým dlouholetým kolegou Babiše z PETRIMEXU). Poslední informace z října 2003 je taková, že ruská strana nebude s Falkonem nadále spolupracovat, což sdělila české vládě v souvislosti s deblokací zbytku ruského dluhu vůči ČR.

Jako hlavní důvod Putinova úsilí likvidovat „oligarchy“ se vedle boje o moc (v rozporu s původní dohodou o „dělbě moci“ po Putinově nástupu do prezidentské funkce začali „oligarchové“ podporovat opoziční politické strany a angažovat se osobně v blížící se volební kampani na funkci prezidenta RF) i snaha vrátit do Ruska astronomické finanční prostředky, které odplynuly jejich přičiněním během 90. let do zahraničí. Finanční prostředky potřebuje Putinova skupina na financování zbídačelé ruské infrastruktury a zejména na pozdvihnutí vojensko-průmyslového komplexu, s čímž stojí a padá Putinova pozice – pro úspěch svého počínání musí mít totiž bývalý důstojník KGB Putin na své straně i ruskou vojenskou rozvědku (GRU). Nelze odhlédnout ani od jisté popularity tvrdého postupu proti těm, kdož jsou obecně považováni za zloděje, v předvolebním období. Putin také podporoval současného amerického prezidenta G. W. Bushe při jeho prezidentské kampani proti Al Gorovi, který je společně s Clintonem stykovou osobou rusko-izraelského organizovaného zločinu (jak mj. vyplývá i z dostupných informací FBI) a je významným Bushovým spojencem v boji proti mezinárodnímu terorismu. Ze zpravodajských informací vyplývá, že roztržka Putina s „oligarchy“ nabývá již takových dimenzí, že Putinovi protivníci usilují o jeho fyzickou likvidaci a k tomuto cíli již vyčlenili obrovské finanční prostředky a aktivizovali teroristické skupiny, mj. i v oblastech Čečenska‚ Gruzie a Severního Irska. Jedním z nástupních prostorů těchto teroristů je i ČR vzhledem k mizivé aktivitě KR služeb a policie. Podle analýz jednoho speciálního policejního útvaru využívají tito protivníci Putina čečenského separatismu k boji proti moskevské vládě a jejich snahou je dosáhnout mezinárodního uznání samostatné Čečenské republiky Ičkerie, odkud by mohli lépe operovat v celosvětovém měřítku (podobně jako z Podněsterské republiky, která je největším exportérem „no name“ zbraní do celého světa). K tomu jsou rozhodnuti páchat teroristické útoky na civilní obyvatelstvo i ve vlastní zemi. Podle vývoje v posledních měsících je však Putinova skupina na vzestupu, zatímco jeho protivníci jsou v defenzívě. K tomu je relevantní sledovat v českých médiích, komu a z jakého důvodu vadí snaha Putinovy administrativy o prosazení práva.

Dle posledních získaných poznatků a po vyhodnocení informací v rámci součinnosti s tzv. spřátelenými zpravodajskými službami bylo potvrzeno, že v měsíci březnu roku 2004 došlo v Bratislavě k jednání Andreje Babiše s emisarem bývalého prezidenta Ázerbajdžánu Heydara Aliyeva, osobou tatarské národnosti Šuchradem Satarovem. Tato osoba v pověření Aliyeva jednala s Babišem o privatizaci české společnosti UNIPETROL, a.s., především o možnosti získání jedné z jejích dominantních součástí, podniku PARAMO v Pardubicích.

Heydar Aliyev je majoritním vlastníkem společnosti TATNĚFT. Tato společnost produkuje tzv. lehkou ropu, pro jejíž rafinaci je plnohodnotně podnik PARAMO uzpůsoben jako jeden z mála v Evropě. Dle některých poznatků západních zpravodajských služeb je Heydar Aliyev úzce propojen na osoby ze Saúdské Arábie cestou jedné ze svých společností se sídlem v Rijádu. Mezi těmito osobami se vyskytují i ty, které jsou v podezření z financování teroristických seskupení, bojujících proti tzv. „západní civilizaci“.

Šuchrad Satarov nabídl v rámci jednání s Andrejem Babišem nejen investiční krytí privatizace společnosti UNIPETROL, ale navíc i provizi ve výši 1 mil. euro za možnost audience u předsedy vlády ČR Vladimíra Špidly. Babiš realizaci audience u českého premiéra Satarovovi přislíbil a následně během několika týdnů výše uvedenou finanční částku od Satarova převzal. Deklaroval to jako nutné výdaje pro korupci nejvyšších představitelů vlády ČR pro získání podniku PARAMO do majetku společnosti TATNĚFT.

S postupem času však k žádné sjednané schůzce představitelů společnosti TATNĚFT u premiéra ČR nedošlo a dle posledních poznatků z počátku měsíce května 2004 přicestovala pod krytím do České republiky skupina zpravodajských důstojníků bývalého prezidenta Ázerbajdžánu Heydara Aliyeva s úkolem vyhodnotit situaci a připravit řešení vzniklé situace. Jejich hlavním koordinátorem je Šuchrad Satarov. Tato skupina je vycvičena a vybavena pro realizaci tzv. „zvláštních aktivních opatření“ (původem odborný výraz ruské KGB), mezi něž se zařazuje i realizace fyzické likvidace určených osob.

http://forum24.cz/tajna-analyticka-zprava/ 

Psycholožka: Klasická škola tvoří nesvobodné lidi závislé na autoritách

iDnes.cz - Systém odměn a trestů, na kterém jsou založeny tradiční školy, způsobuje podle psycholožky Jany Nováčkové závislost dětí na autoritách. „Dítě nebude dělat to, co by samo chtělo, ale jen to, čím se zavděčí dospělému, aby získalo pochvalu,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz. Děti podle ní při učení nepotřebují zásahy dospělých, jen jejich pozornost.

Před sedmnácti lety jste do Lidových novin psala seriál Mýty ve vzdělávání, který následně vyšel knižně. Které z nich platí i dnes?
Platí všechny. Když jsem ten seriál v roce 2006 revidovala, nemusela jsem měnit skoro nic. I když legislativa umožňuje ledacos, realita na většině škol se dodnes prakticky nezměnila. Málokde se potkávají učitelé a rodiče, kteří chtějí tytéž změny. Většinou je ochota k nim jen na jedné straně.

V čem tedy podle vás klasické školy selhávají? Kde vidíte hlavní problémy?
Klasické školy nerespektují základní biologické předpoklady dětí pro učení. Je v nich hodně strachu a málo smyslu. Co je smysluplné, je u každého dítěte individuální. Je to podmíněno věkem, intelektem, individuálními dispozicemi i nadáním. Pokud má dítě dělat něco, v čem nevidí smysl, musí se stát ten nesmyslný podnět nějakým způsobem ohrožující, aby se jím zabývat muselo. Pak se jím ale zabývá jen proto, aby se vyhnulo ohrožení, nikoli kvůli porozumění. Škola tento mechanizmus bohatě využívá.

Dost velkým průšvihem je jednotný systém výuky tradiční školy. Všechny děti musí vstřebávat stejné učivo, stejným způsobem a stejným tempem. To řadu z nich vyřazuje z úspěchu. Každé dítě je jiné. Je nám jasné, že každé dítě potřebuje k nasycení jiné množství jídla. Je nám jasné, že každé potřebuje jinou velikost bot. Přesto stejnost školy stále většině lidí nevadí. Dokonce to, že škola chce po každém dítěti bez rozdílu totéž, navozuje jakýsi pocit správnosti a spravedlnosti. Když škola porušuje základní podmínky pro kvalitní a efektivní učení, nezbývá jí než používat donucovací prostředky, tedy vnější motivaci ve formě trestů a odměn, aby vůbec něco naučila.

Proč je podle vás trestání a odměňování dětí v souvislostí s jejich výchovou a vzděláváním špatné?
Vnější motivace, tedy trest, odměna nebo pochvala, je velice zrádná, protože často v bezprostřední situaci funguje. Většinu dětí trestem zastrašíte a tak udělají i to, co by jinak udělat nechtěly. Ale vnější motivace funguje jenom do té doby, dokud máte ten pomyslný cukr a bič. Když ho z nějakého důvodu přestanete používat, tak nezůstane nic. Spousta lidí se mylně domnívá, že je jedno, jak děti něco naučíme, ale hlavně, že je to naučíme. Mozek je ale nastaven tak, že si nerad připomíná negativní emoce, které jsou s takto vedeným učením spojené. Proč bych tedy používala naučené informace? Proč bych si znovu do vědomí přinášela negativní emoce s nimi spojené?

To tedy zřejmě platí i o fyzických trestech, o nichž se v posledních měsících hojně debatuje v souvislosti v souvislosti s pohlavkem, který ředitel bohnické školy uštědřil drzému žákovi.
Samozřejmě. Mrzí mne, že se debatuje jen o fyzických trestech. Ony totiž jakékoli tresty jsou nefunkční. Už pan profesor Zdeněk Matějček (světově uznávaný dětský psycholog, pozn. red.) říkal, že trest zastavuje, ale nebuduje. Trest u dítěte nevybuduje žádnou vnitřní motivaci. A bez vnitřní motivace dítě zkrátka nebude nic dělat, pokud nad ním nebude někdo stát s rákoskou. Pokud u dítěte existovala nějaká vnitřní motivace a nasadí se vnější motivace, tak to tu vnitřní zeslabí a někdy úplně zlikviduje. To ovšem neznamená, že na nevhodné chování dětí nemáme reagovat. Rozdíl je v tom, že trest je odplatou za něco nedobrého, kdežto děti potřebují především vedení k nápravě, potřebují porozumět co nejhlouběji důsledkům svého chování.

Platí to tedy i o odměnách a pochvalách dítěte?
Ano, odměna nebo pochvala dělá totéž co trest. Signalizuje odměňovanému, že věc, kterou dělá, sama o sobě nemá valnou hodnotu, proto ho k ní musí přimět odměnou nebo trestem. Uvedu základní model mnohých pokusů, kterými se zkoumal vliv odměn. Všechny pokusné osoby měly dělat nějakou zajímavou činnost, byly ale náhodně rozděleny do dvou skupin. Jedné skupině psychologové řekli, že za to dostanou nějakou odměnu, druhé skupině nic neslibovali. Pak se zkoumalo, zda se třeba tou činností baví i o přestávce mezi pokusy, nebo se sledovalo, zda tu činnost dělají i po skončení pokusu v reálném životě. Výsledky byly opakovaně stejné - skupina se slíbenou odměnou tu činnost dál dělala v mnohem menším rozsahu, většinou však už vůbec ne. Například děti měly kreslit fixkami, aby potom mohly za odměnu kreslit pastelkami. Kreslení fixkami je po skončení pokusu už vůbec nelákalo, i když před pokusem s nimi kreslily rády.

Vnější motivace degraduje jakoukoliv požadovanou činnost na pouhý nástroj k získání něčeho jiného nebo k vyhnutí se nepříjemnostem. Odměny a tresty ve škole sdělují dítěti, že učení samo, dozvídání se, vzdělání není nic významného, je to jen něco, co po něm chtějí dospělí, že důležité jsou jen známky a papír o absolvování školy. Tento mechanizmus vede k tomu, že se snižuje původní vnitřní motivace učit se. Dalším příkladem, který to dobře ilustruje, je případ z jedné školy, kde dětem nabízeli za každých deset přečtených knih bonboniéru. Jaké knížky ty děti asi četly? Samozřejmě ty nejkratší a nepamatovaly si z nich nic. Cílem tohoto určitě bylo, aby se z dětí staly náruživí čtenáři, ale stal se pravý opak. Děti si řekly, že čtení je otrava, a když jim někdo nedá bonboniéru, tak proč by četly?

Co byste ovšem poradila učitelům či rodičům, kteří chtějí dítěti dát najevo, že se mu něco povedlo, například, že namalovalo hezký obrázek? To by neměli reflektovat?
Jedním dobrým nástrojem je popisný jazyk, kterým popíšu to, co vidím a slyším, ale zároveň to nehodnotím. Když dítě nakreslí hezký obrázek, tak si ho prohlédnu a řeknu: „Tady vidím, že jsi nakreslila travičku, tady je červená kytička, tady modrá. Z komína se kouří, to asi vaří oběd.“ A dítě se vám hned rozpovídá, protože to, co mu dáváte, je váš zájem a čas. Kdežto taková ta reakce: „No jo, máš to krásné. Jsi šikovná,“ - to není nic. Kolikrát to dělají rodiče i učitelky úplně automaticky, ani se na ten obrázek nepodívají. To nemá žádnou vypovídací hodnotu. Ano, věnovat čas a pozornost, to děti velmi potřebují a chtějí. Ale neměli bychom být soudci.

Dítě bychom se tedy podle vás neměli snažit k ničemu přimět prostřednictvím trestů a odměn. Jak v něm ovšem vyvolat skutečnou vnitřní motivaci?
Učení musí být přiměřené jeho věku, zralosti, jeho individuálnímu nadání a zkušenosti, aby mu dávalo smysl. Dítě má vrozenou potřebu učit se, porozumět světu, potřebu zvídavosti. Učení je tedy motivováno jednoznačně vnitřně. Pokud dětem ponecháme vliv na jejich vlastní učení, je velká šance, že se touha učit udrží. Tedy místo otázky jak vyvolat skutečnou vnitřní motivaci je otázka, jak ji nezničit.

A co děti, které třeba čtení zkrátka nebaví a odmítají je?
Když jsem pracovala v pedagogicko-psychologické poradně, tak ke mně přicházely děti, které měly vážné potíže se čtením. Když jsem je vyšetřila, tak jsem zjistila, že nejsou dyslektici. Problém byl, že nastoupily do školy v době, kdy nebyly zralé pro čtení. Když je pak ke čtení v první třídě nutili, vedlo to k tomu, že získaly špatné čtenářské návyky a odpor ke čtení. Tehdy byla ještě povinná ruština. Bylo zajímavé sledovat, že když se pak tytéž děti ve čtvrté třídě, kdy jim už bylo deset, začaly učit ruštinu, tak najednou zvládaly azbuku celkem bez problémů. V té době k tomu totiž už dozrály. Druhá věc je smysluplnost toho, co čte. Pokud je dítě celé žhavé do letadel nebo do aut, a dáme mu dáte knížku, která je o tomto tématu, tak začne číst. Ale když má číst, co mu nedává smysl a nebaví ho to, tak proč by to dělalo?

Je tedy šest let na čtení příliš brzy?
Ale ne. Některé děti se naučí číst už ve čtyřech letech, ale některé by potřebovaly čas třeba až do deseti let. Je to zkrátka individuální.

Ve své přednášce na konferenci Svobodné vzdělávání jste zmiňovala, že systém trestů a odměn vyvolává závislost na autoritách. Co to znamená?

Dítě si zvykne na to, že ho řídí autority, i když vyroste, bude ochotně vkládat svůj život do rukou těch, kteří se tváří jako autority nebo mají moc ho odměňovat a trestat. Děti se nenaučí ani pořádně ohodnotit své vlastní dílo, ale neustále čekají na to, co řekne autorita. Vede to k zavděčování se. Dítě číhá na to, co paní učitelka, maminka nebo jiní dospělí chtějí. Nebude dělat to, co by samo chtělo, ale to, čím se zavděčí dospělému, aby získalo pochvalu, jaké je úžasné, šikovné, zodpovědné a rozumné. Jestliže si navykne dělat to, co po něm chtějí ostatní, pak v sobě ani neobjeví svoji jedinečnost, své talenty. Děti si tak zvykají na mocenské vztahy. Většina z nich se s nimi ztotožní. Budou je považovat za správný model vztahů mezi lidmi. Řeknou si: „Ano, je to v pořádku, že já poslouchám, není na tom nic špatného.“ Menší část dětí, silnější osobnosti, si řeknou: „Žádné poslouchání. Já budu ten šéf a mě budou poslouchat.“ Zatouží po moci. Není pak divu, že ve školách bují šikana. Tradiční škola vychovává nesvobodné lidi.

Jak by mělo podle vás mělo vypadat vzdělávání, která vychovává svobodné lidi?
Když jsem se poprvé dozvěděla o škole britské Summerhill a později o modelu americké školy v Sudbury Valley, tak jsem si hned řekla, že toto je dobrý organizační model pro splnění všech podmínek kvalitního vzdělávání - respektuje jak biologické podmínky učení, tak dává prostor pro zdravý vývoj osobnosti. Zmíním dva aspekty svobodného vzdělávání. Prvním je prostředí bohaté na podněty. Jen setkáváním s různými podněty může dítě přicházet na to, co ho zajímá a k čemu má dispozice. Druhým aspektem je chování dospělých. Je tam především respektující postoj k dětem. Dospělí jsou při učení pro děti důležití. Jejich význam spočívá ale v něčem jiném, než je představa klasického učitelského povolání. Děti pro svůj vývoj potřebují jejich soustředěnou pozornost, nikoliv jejich zásahy do přirozeného učení, ani jejich hodnocení.

Jsou v České republice i školy, které přistupují k žákům podle těchto principů?
Ano, ale i ty školy hodně svazuje systém. Znám pár velmi dobrých škol, kde se snaží o bezpečné klima a dobré vztahy, kde mají děti mnohem větší vliv na to, co se děje ve třídě, kde mají společně vypracovaná pravidla, podílejí se na řešení problémů, kde mají alespoň širší výběr volitelných předmětů, kde se učitelé snaží přibližovat smysl učiva propojením s reálným životem. Bývá tam od první třídy používaná kooperativní metoda práce dětí, projektová výuka, na prvním stupni mají slovní hodnocení místo známek. Pro takové školy je pak příznačné to, co řekla paní ředitelka z jedné střední školy o absolventech z takto vedené základní školy: „Ty děti se poznají hned. Když je nějaký problém, tak jdou za učitelkou a snaží se to řešit s ní. Když neuspějí, tak je mám hned v ředitelně.“ Prostě řeší problémy, nescvaknou podpatky, nedělají nesmyslné věci, jen proto, že to chce dospělý. Některé státní školy se opravdu snaží, ale stejně žádná nemůže poskytnout takovou míru svobody, jakou by děti pro kvalitní učení potřebovaly.

Nejsem velkou optimistkou, pokud se týče blízké budoucnosti. Změny jsou hodně pomalé. Nicméně si ale myslím, že za pár století, v té vzdálené budoucnosti, se budou děti vzdělávat opravdu svobodně a efektivně. A lidé budou pohlížet na náš současný způsob vzdělávání, tedy na tradiční školu, podobně, jako dnes pohlížíme na inkvizici či otroctví.

Zdeňka Trachtová, idnes.cz

Jana Nováčková na DVTV ...  https://video.aktualne.cz/dvtv/novackova-skola-vyvolava-v-detech-stres-a-ohrozeni-podcenuji/r~c2dca7f69f4f11e58f750025900fea04/?redirected=1518342207

   

 

Andrej Zubov: Ruské tanky tentokrát v Česku nebudou zapotřebí

ČTK - Kyjev/Moskva - Za "nepochopitelný a tragický" označil výsledek druhého kola českých prezidentských voleb ruský historik Andrej Zubov. V komentáři pro ukrajinský server Obozrevatel nazvaném "Tentokrát se to obešlo bez tanků" píše, že polovina Čechů dává přednost "tyranské diktatuře a xenofobii".

Zubov vyvolal před čtyřmi lety pozornost článkem v listu Vedomosti, v němž srovnával ruský postup vůči Krymu s politikou nacistického Německa před druhou světovou válkou. Zanedlouho poté byl propuštěn z moskevské diplomatické akademie. Po měsíci bylo sice propuštění zrušeno, nicméně akademie známá zkratkou MGIMO s ním neprodloužila pracovní smlouvu.

V březnu 2014 Zubovovi nabídla kromě jiných zahraničních škol místo i brněnská Masarykova univerzita. Historik se však rozhodl zůstat v Moskvě. V současné době podle dostupných informací působí ve vedení ruské opoziční strany Parnas a angažuje se ve vědeckých kruzích pravoslavné církve.

V komentáři k českým volbám ruský historik píše, že polovina občanů České republiky "je lhostejná k evropským hodnotám politické a občanské svobody a pomoci bližnímu i vzdálenému a dává přednost hodnotám tyranské diktatury a xenofobie. Je to právě to, co před 50 lety přivezly s sebou sovětské tanky do Československa".

Pražské jaro z roku 1968 a sametovou revoluce z roku 1989 nepovažuje polovina Čechů za své dějiny, soudí Zubov. "Jsou na straně politiků, kteří otevřeně podporují ruský režim, neskrývají solidaritu s akcemi Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a otevřeně označují rozpad komunistického bloku a SSSR v letech 1990-1991 za největší geopolitickou katastrofu," píše se v komentáři. Autor uvádí, že pro polovinu Čechů je komunistická Čína vzorem moudrého státního uspořádání.

Jakou budoucnost si chystá nové pokolení Čechů? ptá se Zubov. Ruské tanky tentokrát nejspíš nebudou zapotřebí a nový Jan Palach se nebude muset upalovat. Vše se přihodí samo sebou, důstojně a ušlechtile. "Ale pro nás, kteří jsme byli srdcem s těmi, kdo v srpnu 1968 vyšli na Rudé náměstí s plakátem 'Ruce pryč od Československa', je nynější volba poloviny Čechů nepochopitelná a tragická," uzavírá komentář ruský historik.

Autor: ČTK