Ani tak se samozřejmě často nevyhne cenzurním zásahům. Cenzuře rychle podlehl i článek oznamující vyšetřování Jie Ťien-minga; téměř okamžitě byl stažen z webu a na papíře se neobjevil vůbec. Na webu zůstala pouze jeho silně prokrácená anglická verze. Teprve nyní se díky australskému sinologovi Andrew Chubbsovi dostáváme k původnímu znění i anglickému překladu plného textu zcenzurovaného čínského článku.

Text přináší mnoho nových informací, řadu z nich přímo z obsáhlých rozhovorů, jež vedla redaktorka listu a autorka článku Ťi Tchien-čchin osobně s předsedou Jie a dalšími členy jeho týmu a obchodními partnery společnosti. Na zhruba třiceti stranách se snaží odkrýt podnikatelské metody konglomerátu CEFC a jeho propojení na čínské i zahraniční politiky, lobbisty a podnikatele. Českého prezidenta Miloše Zemana zmiňuje jako údajnou politickou spojku Jie Ťien-minga na Rusko. Byznysový model, který firma používala při své expanzi do zahraničí včetně ČR, popisuje jako “fake trade” - falešný obchod. Několik odhalení se týká nejasné minulosti předsedy Jie a rozporů v jeho životopisu - a dokonce i v různých verzích jeho jména a data narození.

Článek byl sice prakticky ihned stažen z čínského webu, ale že mohl vůbec vzniknout, svědčí o houževnatosti předních čínských investigativních novinářů, pracujících v nesrovnatelně obtížnějších poměrech než jinde ve světě.

Jie a jeho český prezident

Provinční obchodník s nedokončeným vzděláním bez znalosti cizích jazyků Jie Ťien-ming si podle Cchaj-sinu systematicky budoval image zcestovalého, vlivného muže věnčeného tituly a čestnými funkcemi všude, kde se jenom objeví. Jedním ze zářezů na jeho pažbě, dokumentovaným bohatým fotografickým materiálem na webu CEFC (než ovšem začal po Jieově zadržení mizet), je i prezident České republiky Miloš Zeman a členové jeho pročínského týmu. Miloše Zemana Cchaj-sin jmenuje mezi významnými politickými figurami, ke kterým se Jiemu podařilo přimknout.

Samotnou Jieho interpretaci Zemanovy role však hodnotí skepticky:

Jak řekl Jie Ťien-ming Cchaj-sinu, koupě Rosněfti byla uskutečněním dlouhodobého snu: CEFC chtěla obchodovat s Ruskem od let 2011-2012, kdy “náš dobrý přítel”, český prezident Miloš Zeman, “s ohromným duchem loajality” zatahal za nitky a postavil mosty k vysoce postaveným Rusům. Zeman, který byl znovuzvolen v lednu 2018, je skutečně nejvěrnějším spojencem ruského prezidenta Putina v EU, a Jie Ťien-ming je skutečně Zemanovým poradcem, ale celý příběh je trochu pochybný, když uvážíme, že v letech 2011-2012 se ještě CEFC jako obchodní společnost tak tak držela nad vodou, že Zeman byl zvolen až v roce 2013, a že vztah ČR a CEFC začal až po sérií akvizic z roku 2014.

Z českého pohledu můžeme doplnit, že data sice úplně nesedí, ale podstata Jieova sdělení působí jinak celkem autenticky.

Jie Ťien-ming, do té doby neznámý čínský podnikatel, v roli poradce českého prezidenta Miloše Zemana vzbudil u některých pozorovatelů v České republice, včetně projektu Sinopsis, podezření hned, jak bylo jeho jmenování s několikaměsíčním zpožděním ohlášeno na podzim roku 2015. CEFC vzápětí ohlásila, že si z České republiky vybuduje druhou centrálu pro své podnikání.

O důvodech přítomnosti záhadného čínského podnikatele v kolektivu poradců českého prezidenta jsme se nikdy nic bližšího nedozvěděli, nepočítáme-li nedávné vyjádření Miloše Zemana o tom, že k Jiemu “cítil lidské sympatie proto, že má po operaci jen půlku žaludku. To je lidsky nepříjemné”. (Podle Cchaj-sinu šlo o následek opileckých tahů s jeho obchodními kumpány.) Kromě toho byl Jie podle Zemana “šéfem společnosti, která tady měla zájem o významné investice, z nichž část už realizovala”.

Jak hodnotí investiční aktivity CEFC v České republice Cchaj-sin?

Investice CEFC v Česku byly podle všeho výrazně formovány osobní zkušeností a vkusem jejich hybatele, slávistického fanouška Jaroslava Tvrdíka. V letech 2015 a 2016 zvýšila CEFC své podíly v české cestovní a letecké společnosti Travel Service z 10 na 49,92 %. TS je firma, která vlastní třetinový podíl v Českých aeroliniích, které Tvrdík dříve řídil. Ve snaze “vytvořit turistický hub” CEFC koupila i dva pětihvězdičkové hotely a investovala do online cestovky.

Nedostatečnou připravenost CEFC v době náhlého průniku do ČR otevřeně přiznávají i vysocí manažeři firmy:

“Když se dělaly ty české obchody, svedli jsme dohromady všechny odborníky, kteří ve firmě mluvili cizími jazyky, ale nestačilo to. Tak jsme se prostě spolehli na zahraniční tým, částečně proto, že jsme tam neměli koho vyslat.” Kromě Tvrdíka, který byl hlavní zodpovědnou osobou, sestával tým CEFC z mnohých českých vládních úředníků a dokonce zaměstnanců prezidentské kanceláře.

Tvrdík je dle jednoho z členů představenstva CEFC užitečný prostředník zodpovědný nejméně za polovinu vlivu, jakého společnost v Čechách mezi vysokými představiteli dosáhla.

Další figurou jmenovanou v souvislosti s počátky budování kontaktů CEFC v Čechách je nynější předseda ČSSD Jan Hamáček. Spolu s Tvrdíkem v září 2014 navštívil centrálu CEFC v Šanghaji. O měsíc později, v říjnu 2014, byla v Pekingu za přítomnosti nejvyšších představitelů obou států podepsána dohoda o koupi podílu v J&T Financial Group.

Podle Jie Ťien-mingových vyjádření v rozhovorech s Cchaj-sinem bylo samozřejmě skutečným cílem pronikání na český trh něco jiného než relativně drobné obchody statusového typu. Oficiálně chtěl Jie svou druhou centrálu využít k investicím do mezinárodního bankovnictví. V České republice se mělo jednat hlavně o akvizici již zmíněné J&T Financial Group, do níž Jie Ťien-ming vkládal největší naděje: finančnictví mělo být druhým opěrným sloupem celé firmy - tím prvním byla energetika.

O celé transakci už dnes můžeme hovořit pouze v minulém čase, citujme však původní shrnutí Jie Ťien-mingova plánu v Cchaj-sinu:

CEFC plánuje založit nezávislou kapitálovou banku J&T pro zahraniční obchod v Šanghaji, zahájit přeshraniční platby a vyrovnání a běžný obchod, a spolupracovat s China Development Bank na tom, že z J&T učiní evropskou bránu pro poskytování úvěrů a zahraniční centrum pro vyrovnávání účtů. J&T Bank zase měla reprezentovat Českou republiku po boku čínské ICBC jako hlavní iniciátor CEEIF - Investičního fondu pro střední a východní Evropu. Ten byl modelován podle AIIB (Asian Infrastructure Investment Bank), měl zahrnovat společnou participaci šestnácti zemí regionu a usnadňovat propojení čínských podniků při spolupráci na projektu Pásmo a stezka.

Kdo je ten Jie?

Dnes čtyřicetiletý byznysmen Jie Ťien-ming měl podle vlastních slov dostat svou společnost CEFC v podstatě přes noc mezi 500 nejvýznamnějších firem na světě (Fortune 500). V čínském prostředí, kde je byznys úzce propojen s politikou, se od počátku spekulovalo o možnosti, že je předseda Jie potomkem jednoho ze zakladatelů čínského komunistického režimu maršála Jie Ťien-jinga. Předseda Jie k tomu vydal již před lety prohlášení, které později zopakoval i v ČR. 

Formální prohlášení Jie Ťien-minga z CEFC:
S ohledem na to, že se vynořily nepravdivé spekulace o mé osobě, tímto prohlašuji, že nejsem syn generálmajora Jie Süan-ninga a ani nejsem vnukem maršála Jie Ťien-jinga.
11. července 2002, Hong Kong.

To kdysi stálo na stránkách CEFC. Podle Cchaj-sinu tu ale něco nesedí. V roce 2002 firma CEFC ještě neexistovala. Navíc ani znaky, kterými je Jieho jméno v prohlášení zapsáno, neodpovídají tomu, jež tehdy používal. Předseda čínské společnosti se totiž ve svém životě představoval přinejmenším čtyřmi různými jmény. Jeho historie je tak stejně nejasná a plná nesrovnalostí jako dnes již neexistující část webu CEFC.

Podle Jie Ťien-mingova hu-kchou (domovská registrace v ČLR) se narodil 23. února 1977, nikoliv 5. června, jak je uvedeno na stránkách firmy. Bývalý spolužák ho označuje za nepříliš bystrého studenta jinak výborné střední školy v okrese Ťien-ou v provincii Fu-ťien. Zde také začal podnikat se svými přáteli Čang Čchim a Čou Linem. Měli mnoho společného - žádný z nich nedosáhl ani středoškolského vzdělání, byli velmi ambiciózní a hodně pili... Po jednom alkoholovém dýchánku museli Jiemu lékaři vyříznout kus žaludku. Mezitím si v roce 1999 zařídil Jie Ťien-ming hongkongské občanství.

Původně se zaměřovali především na různé zemědělské a lesnické produkty, časem se ale vrhli na požární výzbroj, odkud už to bylo jen pár kroků k armádě a jejím vlivným generálům. Nejspíše právě vysoce postavený fuťienský stranický funkcionář Li Kuang-ťin pomohl CEFC vyrazit z “malého” Fu-ťienu do velkého světa, když byl v roce 2006 povýšen a převelen do Šanghaje, kamza ním v roce 2009 putovala i CEFC a kde má nyní společnost svou centrálu.

Když se vrátíme k otázce jeho jména, nejstarší záznam o jeho osobě nacházíme pod jménem Jie Ťien-ming 叶建明. Současné jméno, Jie Ťien-ming 叶简明, používá až od roku 2009, kdy se přestěhoval do Šanghaje. První, fuťienskou pobočku CEFC zakládal pod jménem Jie Chung-ming 叶洪鸣. Podle Cchaj-sinu měl ale Jie ještě vystupovat pod čtvrtým jménem - Jie Jou-ming 叶油明. To však sám Jie popírá s tím, že jeho pravé jméno je Jie Ťien-ming 叶建明, Jie Chung-ming 叶洪鸣 jeho přezdívka a je Jie Ťien-ming 叶简明 mu říkají od jeho příchodu do Hong Kongu.

Jie Ťien-ming sice nedosáhl vyššího vzdělání, podle svých známých však rozumí lidské povaze a především silně zpolitizovanému čínskému byznysu. Chápe, že jde hlavně o image a o důvěru. Proto se raději zadlužoval, aby nakoupil svým manažerům a partnerům luxusní byty a auta, protože věděl, že mu to zaručí další investice (v podobě bankovních půjček).

Fake Trade jako byznysový model

O metodách, struktuře a fungování konglomerátu CEFC se v investigativní reportáži Cchaj-sinu píše nejvíce. Na desítkách stránek se rozebírá, jak společnost konkrétně operovala v Číně, ale i v zahraničí.

CEFC se samo charakterizuje jako “soukromý kolektivní podnik”. Tato zvláštní formulace v podstatě znamená, že společnost je shlukem celé řady spřátelených firem vzájemně propojených vlastnickými a personálními vztahy. Předseda celého spolku Jie Ťien-ming v jednom z rozhovorů řekl, že v roce 2011 měla CEFC více než sto šéfů, kteří si navzájem vypomáhají finančně i obchodně.

V tomto nepřehledném klubku firem se jednotlivé firmy vzájemně vlastní, dávají si záruky, prodávají mezi sebou zboží a fakturují. Firemní magazín CEFC New Horizon vlastnictví vysvětluje takto:

Jde o systém s centralizovaným vedením, pod které spadají “satelitní” podniky, které jsou sdruženy do federace…

Vzájemně propojený řetězec nepřehledného shluku firem umožňoval konglomerátu podle charakteristiky v Cchaj-sinu uměle nadsazovat objem a obrat obchodních transakcí. Zboží si mezi sebou prodávaly tam a zpátky jednotlivé části řetězce, čímž se nafukoval “obrat”, i když nevznikal prakticky žádný zisk. V některých případech se zboží pohybovalo jen účetně, zatímco fyzicky leželo ve skladech, nebo dokonce vůbec neexistovalo. Na základě vysokého “obratu” na papíře si pak byly jednotlivé firmy i mateřská CEFC schopny brát úvěr od čínských bank. Přístup k bankovnímu úvěru představoval přitom základ a osu celého podnikatelského záměru CEFC.

Růst na dluh

Obchodní model společnosti CEFC popisuje Cchaj-sin jako “akvizice za pomoci bankovního úvěru”. Za osm let se díky tomuto systému podařilo CEFC navýšit svůj obrat 700 krát. Z 340 milionů jüanů obratu v roce 2009 se firma dostala v roce 2017 na oslnivých 250 miliard jüanů. Předseda Jie o tomto “růstu růstu” hovořil v rozhovoru pro Cchaj-sin:

V prvopočátku to bylo plánováno tak, abychom příjmy z hlavních investic dosáhli rychlého zapsání mezi Fortune 500, využili jsme k tomu ale i peníze z vedlejších příjmů.

Na půjčkách byl postaven byznys CEFC v zahraničí i doma. Společnost si brala krátkodobé půjčky (zhruba 90denní, někdy i 180denní) na nákup nejrůznějších aktiv. Vršila jednu půjčku na druhou, čímž krátkodobě získávala ohromné množství peněz. V termínu splatnosti pak půjčku splácela penězi z další půjčky.

Problém pravděpodobně nastal v okamžiku, kdy firmy, jež CEFC získala, nebyly schopny generovat takové příjmy, aby půjčky zaplatily. Společnost si prostě už neměla kde půjčit další peníze, a tedy ani čím splácet staré dluhy.

Podobný model růstu na dluh aplikovala CEFC také v zahraničí. Jie v jednom z rozhovorů pro Cchaj-sin prohlásil:

Investovali jsme v Evropě stovky miliard, a nepoužili jsme k tomu žádné čínské peníze. Ve skutečnosti jsme využili jejich vlastních peněz k nákupu jejich aktiv.

Podle ekonomů ale Jie zřejmě nemluví pravdu. Na investice v zahraničí musel mít vždy alespoň dvacet až třicet procent vlastního kapitálu, jinak by mu žádná banka v Evropě nepůjčila. (Doufejme, že obezřetná byla v tomto směru i Banka J&T).

Finance pro své obchody se Jie snažil získávat i jinými způsoby. V případě koupě podílu v ruském ropném gigantu Rosněfť chtěl např. založit akciový fond:

Menší část peněz bychom vložili do (fondu) a hledali zahraniční i domácí investory… Ve skutečnosti jsme pak ale využili druhou metodu - zkombinovali jsme bankovní půjčky s dalšími penězi.

Odkud původní peníze pocházely, není jasné. Zřejmé ovšem je, že objem bankovních půjček CEFC ve světě byl mnohem nižší než v Číně samotné. V případě Rosněfti šlo o překlenovací půjčku za 5,1 miliard USD u ruské Vneshtorgbank (VTB). Splatná měla být do dvou let. Jeden z manažerů CEFC ocenil, že roční úroková sazba v tomto případě bude jen 4%, což je mnohem méně než v ČLR. O překlenovací půjčku u ruské VTB žádalo CEFC, jelikož doufalo, že projekt podpoří Čínská rozvojová banka - tedy stát. Vše ale nakonec zkomplikovaly mimo jiné protiruské sankce, a samozřejmě domácí problémy CEFC přímo v Číně.

Vlastní myšlenky do cizích hlav, cizí peníze do vlastní kapsy

Obsáhlá reportáž Cchaj-sinu detailně popisuje obchodní praktiky společnosti i její celkový přístup k podnikání. To možná nejvýstižněji shrnul v rozhovoru pro Cchaj-sin

šéf “Stálé komise” CEFC Čang Čchi, zodpovědný za “diplomatické vztahy” firmy:

Předseda (Jie) mi splnil sen, dal mi vizi. Velký muž je ten, kdo umí vložit své vlastní myšlenky do mozků ostatních a cizí peníze zase do své vlastní kapsy…

Reportáž psaná v Číně se nemohla přímo dotknout dalších aspektů činnosti společnosti, jako jsou politické a bezpečnostní otázky. Obrací se k nim pouze letmo poukazem na aféru generálního tajemníka neziskového křídla CEFC Patricka Ho s podplácením politiků v Africe, nebo na působení předsedy Jie v šanghajské pobočce Čínské asociace pro družební styky se zahraničím (CAIFC), považované v odborných kruzích za veřejnou platformou čínské vojenské rozvědky.

Model ekonomické a politické expanze do zahraničí s pomocí nominálně privátních společností, jako je CEFC, zjevně v současné době prochází v ČLR zásadní revizí. Prakticky všechny podobné čínské firmy, prudce expandující na dluh v cizině, jsou v Číně předmětem disciplinárního vyšetřování. Případ CEFC ovšem dále komplikuje korupční aféra v Africe, jež vrhá špatné světlo na celou Si Ťin-pchingovu iniciativu Pásu a stezky, jejímž je CEFC předvojem. To je svrchovaně politický problém, v očích čínského vedení mnohem závažnější než obchodní praktiky společnosti. Osud reportáže časopisu Cchaj-sin, jež se krátce objevila na webu, aby z něj okamžitě zase zmizela, dokládá politickou citlivost celého případu této “soukromé” a “komerční” společnosti.

Text připravil projekt Sinopsis

Vládce Kremlu podle něj vede v Evropě přes svoje prostředníky mnohaletou metodickou kampaň s cílem oslabování pozic Západu po ukončení studené války. Jako příklad uvádí Českou republiku a působení Miloše Zemana, „jemuž pomohly skryté ruské vazby vyhrát prezidentské volby“.

Nová tvář

Článek v této souvislosti zmínil největšího sponzora Zemanovy prezidentské kampaně, zbrojaře Jaroslava Strnada. Jeho mamutí holding Czechoslovak Group se v posledních několika letech vyšvihl ze skromných obchodů s nepotřebným vojenským materiálem v největšího dodavatele české armády s miliardovými zakázkami.

Strnad je jednou z novějších tváří prezidentovy gardy, jejíž jádro tvoří šedá eminence Hradu a bývalý jednatel firmy Lukoil Avia­tion Czech Martin Nejedlý a kancléř Vratislav Mynář, jemuž se už čtyři roky nedaří získat bezpečnostní prověrku. Se současnou hlavou státu Strnada spojují úzké vazby, vzájemně se podporují.

Harrison připomíná známý fakt, že mezi hlavní Strnadovy obchodní partnery patří slovenský miliardář ruského původu Alexej Beljajev, považovaný za „ruskou spojku“ ve střední Evropě. Současně byl přítelem Putinova důvěrníka a bývalého důstojníka KGB Vladimira Jakunina, zařazeného po anexi Krymu na sankční seznam USA.

Zástupci Czechoslovak Group se po zveřejnění článku ostře ohradili. Zdůraznili mimo jiné, že se jejich obchodní aktivity orientují hlavně na evropské země a Spojené státy. Některé otazníky však zůstávají.

Expanze s Beljajevem

Holding čelí podle týdeníku Euro žalobě americké společnosti SARN, jež měla vstoupit do jedné z jeho společností, výrobce radarů Retia. Pro údajné porušení smlouvy je žalován o náhradu škody v řádu desítek miliónů dolarů, což česko-americkým vztahům nepřidává.

Společnost Dako-CZ, kterou Strnad vlastní se zmíněným Beljajevem, byla největším sponzorem prozemanovské Strany práv občanů. Před několika lety jí věnovala 3,5 miliónu korun, od té doby se datují jejich vřelé vztahy. V letošních prezidentských volbách stejná firma přispěla Zemanovi na kampaň dvěma milióny, přičemž 1,9 miliónu přidaly další firmy spojené se Strnadem.

Obchodní aktivity s Beljajevem stojí za samostatnou pozornost. Popsal je samotný Strnadův partner, jenž v loňském, srpnovém rozhovoru pro server Seznam vzájemnou spolupráci vychvaloval a avizoval další společnou expanzi. Czechoslovak Group se podle jeho slov stále úžeji propojuje s jeho holdingem Optifin Invest. Dnes spolupracují ve třech firmách a jejich počet se má rozrůstat.

Ruský kapitál

Redaktorka Zuzana Kubátová zmínila úspěšný rozjezd Beljajevovy vlajkové lodi Tatravagónky za pomoci ruského kapitálu. „Vstup Optifinu Tatravagónce pomohl. I díky tomu, že jí Beljajev dokázal vyjednat velké kontrakty pro státní ruskou železnici. V Rusku má on i jeho partner Michal Lazar dobré kontakty na kremelské prominenty.“

Tatravagónka dostávala deset let významné zakázky pro Ruské státní železnice v době, kdy stál v jejich čele kontroverzní Jakunin, který se musel stáhnout kvůli podezření z rozsáhlé korupce. „Samozřejmě že se dobře známe. On byl ten, který nás požádal, abychom přišli do Ruska,“ potvrzuje Beljajev.

V rozhovoru Beljajev přiznává i velmi dobré kontakty s Andrejem Babišem, s nímž ho pojí působení v bývalém komunistickém podniku zahraničního podniku Petrimex. Dodnes se s ním schází na kávu nebo oběd. „Já si myslím, že určitě kladnou,“ odpověděl jednoznačně na dotaz, jakou roli sehrává šéf hnutí ANO v politice.

Jiří Sezemský, Reflex

Politici říkají, že demokracie se nedělá na ulici. Volby rozhodují. Najednou je jim demokracie dobrá. Když vyjde určitý, dost velký počet lidí, začne se to sypat jak v Bratislavě. Někteří politici budou říkat, že to jiní zavinili. Stropnický dá demisi. Hejtmani ANO také. Ulice bude vesele skandovat, Babiši, včera není dnes, zpátky do pytle vlez! České bouře bývají veselé. Babiš upozorní, že žádný pytel nemá a že byl demokraticky zvolen. Jenže zástupy na ulici se zas demokraticky sešly… A tak dále...

Chtějí, aby vláda dělala, co jí nařizují zákony a ústava republiky. Chytrý Babiš se pokusí k demonstrantům přidat a postavit se jim do čela. Upozorní, že nedostatky spáchaly minulé staré strany. Vypískají ho jak Štěpána kdysi, ačkoliv znovu upozorní, že Kalousek krade. Ulice Kalouska nepotřebuje. Ulice chce, aby Babiš odešel, protože je registrovaný u StB a stíhaný u Policie ČR a nevládne, anžto řídí stát jak své firmy, což slíbil a na což mu hlasy nestačí.

Možná jich na ulicích hned nebude půl milionu ani sto tisíc. Ale už trénují, slyším je hlučet, blíží se, apatie mizí, nechuť stoupá. Nepřijdou-li dnes či zítra, přijdou brzy. Poslední termín: udělej si, Babiši, vládu s komunisty a okamurami, ať už s důvěrou, nebo ilegální, překvapí tě, jak rychle půjdeš pryč. I ti, co ti nyní lichotí, tě podkopnou jak soudruzi Sobotku.

Každá vláda, která padne z vůle ulice, je vždy nejdřív bezstarostná, jista si sebou. Vládneme, jak nás zvolili, myslí si. Ale kdeže loňské volby jsou. Vládci věří, že lid si přál, aby mu poroučeli bez důvěry a bez sněmovny, aby vše opanovali, aby lezli Rusům do zadku. Myslí si, že vládnou dobře, že makají a že lid až na Kalouska je spokojen. Pak se diví a nechápou, proč je skoplo z trůnu něco tak malicherného, jako je hrstka křiklounů na ulici. Jako Kozinové internetu mu vzkazují: My přijdem zas… A vládu udiví, že Facebook je mocnější než StB.

Jedno by měl Babiš tušit, nebyl by pak tolik smutnej. Dlouho s námi nebude. On odejde, ne Havel, kterého i po smrti stále někam posílají… A ten na Hradě? Zůstane mu Hůlka s židlí a Franta Ringo Frk.

Karel Steigerwald, Reflex

Miloš Zeman – prezident je už pár let jedním ze symbolů konce polistopadové éry a bez nadsázky se dá říct, že je to hlava státu, která soustavně škodí vlastní zemi.

Na Hradě vzniklo specifické mocenské centrum, které podkopává českou i evropskou bezpečnost a šíří do společnosti bludy, nenávist, xenofobii a bezpříkladné křupanství.

Zemanův vliv nevychází ani z jeho neobyčejných schopností (ne, že by snad schopnosti neměl), ani z významu jeho úřadu daného ústavou (prezidentské pravomoci nejsou až na výjimky příliš důležité), nýbrž z rozkladu tuzemské i mezinárodní politiky.

Vychází i z unáhleně a nesmyslně zavedené přímé volby, kvůli níž je Zemanův mandát silnější než mandát jeho předchůdců.

Stávajícího prezidenta zrodil dlouholetý úpadek politiky a politických mravů a následná celospolečenská hysterie, která vynesla na vrchol i Andreje Babiše a hnutí ANO. Není náhoda, že se s Babišem doplňují, pomáhají si, dočasně se potřebují.

Zemanova touha po moci

České elity si donedávna odmítaly připustit, že jsme před cca pěti lety spadli do nejvážnější politické krize od konce komunismu, že už nebalancujeme nad propastí, ale řítíme se do ní, jen jsme zatím nenarazili na dno.

Přitom se stačí podívat na rozložení sil: dominantní je antisystémové populistické hnutí oligarchy Babiše, sloužící v první řadě (ne-li výhradně) zájmům majitele, politická divize obrovského hospodářského a mediálního komplexu, jíž stačila k vítězství lidová moudra typu „politika je svinstvo“ a „všichni kradou“.

Babiš se aktuálně opírá o Okamurovu SPD a KSČM, tedy o další antisystémové extrémní strany, pro něž je nenávist k liberální demokracii tmelem a programem a které projevují hlavě státu značné sympatie; opozice je marginalizovaná.

Zeman je antisystémový prezident, další mocenská rovina, další „pilíř“ rozkladu. Z celku ho nelze vydělovat.

Zeman s Babišem jsou si podobní v tom, že nesledují žádný ideový směr, nepatří k levici ani k pravici, nejsou konzervativci, socialisté ani liberálové. Provádějí bezzásadovou a bezskrupulózní politiku, redukovanou na mocenskou technologii: podle situace, podle toho, co mohou osobně využít.

Oba jsou v tom směru obratní, jak už to bývá u lidí, kteří se nedovedou stydět. Jejich politika nebere ohled na zájem celku, ale vždy a především na vlastní uspokojení; není v ní prostor pro obecné dobro, spravedlnost, obecně prospěšný cíl.

Babiš chce mít moc, kontrolu nad ostatními, zajištěné impérium. Zemana rovněž žene touha po moci, chce mít význam, vliv, pocit, že je klíčovým činitelem, ostatní je pro něj vedlejší.

Dosáhl navíc úspěchu v době, kdy už s ním nikdo nepočítal (ještě v roce 2010 se představa Miloše Zemana jako hlavy státu zdála komická), triumfálně se vrátil na scénu z vyhnanství na Vysočině a i to mělo nemalý význam pro rozvoj špatných stránek jeho povahy.

Po trapném neúspěchu v jedné z předcházejících prezidentských voleb se mu dostalo úplné satisfakce, všechny porazil na hlavu. Pokud mu předtím zbývaly nějaké zábrany, vzaly za své.

Hrdina v čele lidových mas

Prezident Zeman se odpočátku spojuje s těmi, kdo mu podlézají, dehonestuje kritiky a oponenty, mstí se jim s až dětinskou zavilostí.

Demokratické kontrolní „nástroje“ pro něj představují nepříjemnou komplikaci: soudy nerespektuje a svobodu slova napadl už v prvním inauguračním projevu, v němž označil „většinu českých médií“ za jeden z ostrovů negativní deviace (vedle „kmotrovských mafií“ a „neonacistických bojůvek“).

Novináři jsou pro Zemana hnůj a póvl – a to je další paralela s Babišem. Jsou tu ovšem i rozdíly. Zeman nenávidí „pražskou kavárnu“, protože mu nikdy nebyla nakloněna.

Kritici z řad publicistů, universitních pedagogů, umělců či intelektuálů jsou pro něj elitářští šašci a žvanilové a Zeman v čele lidových mas s nimi svedl vítězný boj (prezident ovšem sám sebe považuje za vzdělance, v jeho přepjaté nenávisti k „poraženým nepřátelům“ je cosi zhrzeného).

Babiš se podobnými hovadinami nezdržuje: s inteligencí neválčí, buď si ji získává nadbíháním nebo si ji kupuje, je to pohodlnější a výhodnější. Babiš je na vrcholu svých schopností, vytvořil úspěšné hnutí, má k dispozici neomezené vlastní peníze.

Zeman nemá nic, jen ten lid, přičemž ani na něj není vždycky spolehnutí, vždyť strana, která se původně měla stát prezidentskou základnou, u lidu propadla.

Zeman je navíc starý muž, zničený špatnou životosprávou a nadměrným pitím, jeho špatný fyzický stav je očividný, míru jeho duševního úpadku pořádně nezná nikdo kromě nejbližších spolupracovníků.

Je tu i další důležitý rozdíl: Babiš věci řídí, nelze ho jednoduše ovládat; Miloše Zemana však ano, skrz jeho stáří a ješitnost. To není důvod k podceňování, naopak: zkažený člověk, s nímž lze manipulovat, může napáchat hodně zla „navíc“.

Zemanova ruská cesta

Dobře je to vidět například na prezidentových ruských vazbách. Polistopadová česká zahraniční politika je z dobrých důvodů orientovaná na Západ, opírá se o kvalitní vztahy s USA, bezpečnost garantuje členství v Severoatlantické alianci a v Evropské unii.

Navzdory českému úpadku, krizi unie a zvolení Donalda Trumpa se na tom zatím nic nezměnilo. Zeman ale základ českého zajištění systematicky a dlouhodobě podkopává ve prospěch Ruska – nepřátelské země, provádějící jak na běžícím páse protizápadní operace, před nimiž opakovaně varují tajné služby.

Zajímavé přitom je, že se Zeman podle všeho nestal zapáleným zastáncem vyhraněné politické koncepce, která by s ohledem na mezinárodní situaci upřednostňovala Rusko před Západem.

Že by na základě složitých úvah dospěl už před lety (protože už před lety začal lézt Rusům do zadnice) k nešťastnému závěru, že orientace na Rusko bude pro Českou republiku životně nezbytná?

Spíš je to tak, že obdivuje Vladimira Putina jako silného a úspěšného vůdce-diktátora, který pohrdá svými oponenty a kritiky a dovede s nimi zatočit. A co mi připadá zásadnější: Rusové zjevně dovedou s pomocí různých českých pomocníků šikovně a zkušeně využívat Zemanovu ješitnost, dodávají mu pocit důležitosti.

V evropské politice nemá Zeman význam, hledí se na něj jako na poněkud nebezpečnou kuriozitu. Kdyby kupříkladu v době, kdy Rusko vtrhlo na Ukrajinu, zastával poctivý protiruský postoj (tedy že šlo o jednoznačné porušení mezinárodního práva a okupaci cizího státu), byl by jen jedním z mnoha, nikdo by si ho nevšímal.

Kremelští mocenští technologové však dovedli Zemana využít, postavit ho do správné pozice, dodat mu pocit, že je mezinárodně významným, nepostradatelným a úctyhodným člověkem, který se nebojí jít proti proudu.

Proto jel zřejmě Zeman na oslavy konce druhé světové války do Moskvy (v době, kdy to všichni evropští státníci odmítli), proto se účastní akcí v ruské režii (nejméně jednu sám uspořádal), proto vyrazil třeba na setkání Putinových přátel na ostrově Rhodos: při takových příležitostech se cítí důstojně.

Role zodpovědného politika

Zeman je v ruských státních médiích (ovládaných Kremlem) vykreslován jako spojenec Vladimira Putina. Podle analýzy ruskojazyčných médií provedené společností Semantic Visions byl Zeman jen mezi říjnem 2012 a únorem 2015 citován 34x častěji než tehdejší německý prezident a v absolutních číslech dosáhl na 16 552 citací. Vykreslován je jako kritik ruské opozice, bojovník proti USA a obránce Ruska.

Už jen z toho je evidentní, že Zeman Rusku slouží, podobně jako někteří jiní evropští politici a politická hnutí. Nemyslím, že by to dělal za peníze: Rusové zkrátka vnukli narcistnímu starci představu, že je politik budoucnosti (kterou ovšem sami tvoří) a vodí si ho na provázku.

Zeman také často opakuje leitmotivy ruské a proruské politiky (například fráze o boji s terorismem, jimiž se přebíjí všechny ostatní politické problémy), a nepochybně ho v jeho postoji posílila i uprchlická krize.

Ze dne na den zapomněl, že chtěl původně vystupovat proti „neonacistickým bojůvkám“, vylezl na jedno pódium s českými xefonofoby – a získal znovu popularitu, která začínala upadat, poté, co zasažený jelcinovskou virózou málem pozvracel korunovační klenoty.

Zemanovo angažmá v uprchlické krizi bylo odpudivé, avšak zároveň dobře ukázalo, pro co má hlava státu talent: strach z uprchlíků a z fundamentalistického islámu měl jakési racionální jádro, na tom, že se společnost bála, nebylo ještě nic hrozného ani nepochopitelného.

Místo aby prezident splnil roli zodpovědného politika, který má mírnit napětí ve společnosti a v tomto případě vysvětlovat, že nebezpečí sice existuje, ale český strach je přepjatý, využil ten strach ve svůj prospěch a pomohl ho rozdmýchat.

Bylo to cynické, z populistického hlediska šikovné a opět – jak jinak – velmi proruské. V české společnosti zesílil nedomyšlený odpor k Evropské unii, přesně to, co Rusové chtějí.

Kdo řídí českého prezidenta?

Velmi podobné jako s Ruskem je to i se Zemanovými čínskými vazbami: vnucoval se Číně s krtečkem v náručí, vracel se z Pekingu v soukromém letadle PPF, tedy v Rusku a Číně operujícího miliardáře Petra Kellnera, v Praze uspořádal fascinující přijetí čínského prezidenta, v podobě, v níž se tu naposledy projevovala úcta Brežněvovi (včetně rudé výzdoby v ulicích a nezbytného potlačování odpůrců).

Všechny zásady a hodnoty, na nichž stojí západní demokracie, hodil při té příležitosti za hlavu jako nepotřebnou veteš.

U Miloše Zemana není nikdy jisté, nakolik si uvědomuje význam a dosah toho, co zrovna říká – a stejně tak je na místě pochybnost, nakolik si svou politiku určuje sám.

Je obklopený postavami, které na něj mají velký vliv a o nichž, natož o jejich aktivitách, víme jen velmi málo.

Jen namátkou: Zemanův hlavní ekonomický poradce Martin Nejedlý byl dlouholetým jednatelem Lukoilu (tedy společnosti úzce napojené na Kreml), šéf Zemanovy kanceláře nezískal bezpečnostní prověrku, šéf jeho vojenské kanceláře o ni přišel.

Poradcem prezidenta se v roce 2015 stal předseda představenstva CEFC – China Energy Company Limited Jie Ťien-ming, který je podle odborníků člověkem čínského vojensko-průmyslového komplexu (a nyní si na něj podle všeho došlápli sami jeho čínští soudruhové).

Nynější velvyslanec ve Washingtonu Hynek Kmoníček ještě jako šéf Zemanova zahraničního odboru prohlásil v rozhovoru pro Týdeník Echo (nedlouho poté, co se americkým prezidentem stal Donald Trump), že význam Miloše Zemana tkví v tom, že se „jedná o jediného prezidenta, který má v této chvíli komunikaci s prezidentem čínským, ruským a, doufejme, brzy i americkým. A zároveň je představitelem země natolik střední velikosti, že může sehrávat svoji byť omezenou, ale přeci jen komunikační roli pro některé diskuse mezi těmi velkými.“

Vypadá to jako naprosto bláznivá megalomanie (jak se ukázalo i na „nesetkání“ s Trumpem) – a taky to bohužel vypadá jako přesně ten typ zdůvodnění, na které pošetilý stařec na Hradě slyší: bude důležitý, bude významný, budou se na něj obracet nejmocnější mužové světa.

Co je za tím, to můžeme jen tušit, možná se to dozvíme za deset let z archivní zprávy nějaké tajné služby – anebo se to taky možná nedozvíme nikdy.

Proč je to všechno možné?

Jak je možné, že Zeman se svým hradním amsámblem provozuje vlastní zahraniční politiku? Jak je možné, že prezident České republiky podle všeho ohrožuje bezpečnost země a nijak zvlášť se to neřeší?

Jednoduchá otázka, složitější odpověď. Za prvé – minulá vláda nebyla schopna Zemanovi čelit. Buď se k jeho aktivitám připojovala a posvětila je (jako když vydala prohlášení ujišťující o loajalitě vůči Číně), anebo mlčela, neboť se prezidenta bála, obzvlášť jeho vlivu v sociální demokracii.

Za normálních okolností by jistě nebylo těžké, aby se vláda Zemanovi postavila, protože sám v zahraničně-politické oblasti nemůže udělat prakticky nic – stačilo by, aby se od něj kabinet opakovaně distancoval.

Premiér však vedl soustavný boj na dvou frontách, s Babišem i se Zemanem, boj, který by nedokázal vyhrát ani politik většího formátu.

Prezidentovy meze se přitom ukázaly velmi zřetelně: kupříkladu když se pokusil instalovat do Etické komise, zkoumající třetí odboj, spolupracovníka StB Karla Srpa, běželo všechno tak, jak mělo.

Novináři o problému napsali, všemožné instituce včetně členů komise jmenování jednoznačně odmítly, předseda vlády vzápětí prohlásil, že Srpovi nepodepíše dekret. Zeman s tím nemůže dělat nic, jen se vztekat.

Podobná situace se ovšem stane zřídka – a vůbec není jisté, že se zopakuje. Jednota je tu při podobných příležitostech vzácná a koneckonců i ten Vladislavský sál Pražského Hradu se každý rok 28. října podaří beze zbytku zaplnit.

Součástí prezidentova úspěchu je totiž mimo jiné skutečnost, že má nefalšované sympatie ve společnosti. Nebezpečí, které plyne z jeho ruských a čínských vazeb, se širší veřejnosti z řady důvodů nepodařilo vysvětlit.

Politická scéna v tom směru nefunguje, tradiční média, jejichž vliv i tak upadá, se tématu nevěnují s odpovídajícím důrazem (jistě, ne všechna, ale pro ta velká a zejména veřejnoprávní to platí), navíc se česká novinářská a vzdělanecká vrstva vyčerpává hloupostmi jako byla „causa Peroutka“, věcmi, které jsou většině lidí zcela lhostejné.

Zemanovi se podařila šikovná ničemnost, totiž rozdělit venkov a velkoměsto, obnovit odpor k Pražákům („pražská kavárna“ byla dobrý nápad). Podařilo se mu podpořit starou nechuť k vzdělancům (to jsou ti, co se povalují za peníze poctivých pracujících), přičemž vzdělanci nepochopili, že co je pro ně automaticky odpuzující, je pro Zemanovy sympatizanty úplně v pořádku.

Příznačný je v tomhle směru prezidentský mluvčí Ovčáček: chlapík, který působí jako šašek, ale jen na menšinu, která by Zemana nikdy nevolila; pro prezidentovy sympatizanty je to zkrátka loajální profesionál.

Česká společnost, kterou v posledních letech ovlivňovali a utvářeli Zeman s Babišem a v níž se (navzdory poslednímu nízkému volebnímu výsledku) upevňuje i pozice komunistů (včetně všemožných rehabilitovaných příšer z časů normalizace, ale to už by byla další obsáhlá kapitola) je zkrátka úplně jiná, než byla před nějakými pěti lety. Vyjádřit se to dá jedním slovem. Rozklad.

Poznámka autora: Text jsem napsal někdy před rokem, tedy dávno před poslední prezidentskou volbou a před volbami do Poslanecké sněmovny. Vyšel ve sborníku ZE-MAN – skutečný příběh českého prezidenta (Hlidacipes.org, 2017). Pro publikaci na webu jsme jej zkrátili a mírně aktualizovali, nejnovější politický vývoj nicméně z pochopitelných důvodů nezohledňuje.

Adam Drda, HlídacíPes.org