Forum24 - Cesta Andreje Babiše k moci nad Českou republikou se v noci na 12. července po dlouhém, trapném a ostudném představení v poslanecké sněmovně završila. Vzhledem k tomu, jakou moc kumuluje ve svých rukou, je dosud bezprecedentním vládcem nad českým obyvatelstvem. Přitom otevřeně pohrdá demokratickým systémem, opírá se o někdejší totalitní stranu a kumuluje politickou moc s mocí mediální a ekonomickou.

Od této chvíle zbývají už jen poslední záruky občanské svobody. Je to jednak Senát, který má málo pravomocí, ale může bránit ústavním změnám, a je to Ústavní soud, který ale nemá v rukou vymahatelnost práva a svých vlastních rozhodnutí. Veškerou represivní moc i moc nad výběrem daní a finanční kontrolu celé společnosti má v rukou Andrej Babiš, který se může bez problémů podívat na každý bankovní účet v zemi. Nové nástroje k tomu připravila už vláda Bohuslava Sobotky.

Fakticky poslední zárukou svobody a právního řádu v České republice jsou nyní naše mezinárodní smlouvy, zejména členství v Evropské unii. Je přitom patrné, že Babišovým zájmem je maskovat svoji autoritativní a nesmírně kumulovanou moc vágními ohledy na evropské partnery. Ale i oni si postupně, jako koneckonců i větší část české společnosti, mohou zvyknout na snížený komfort demokracie ve východní části střední Evropy.

Tento den, 12. červenec 2018, je prohrou polistopadové demokracie. Formálně demokratickými prostředky se tu chopila moci síla, která odstraňuje principy dělby a kontroly moci.

Babiš o to stál dlouho a projevil vytrvalost. Když si uvědomíme, že po první investici na likvidaci demokracie, kterou byl nákup vydavatelství Mafra za více než 3 miliardy korun měl dostatek prostředků na bezprecedentní politický marketing a prakticky neustálou kampaň, můžeme si být jisti, že za moc v České republice utratil rozhodně více než 5 miliard korun. Právě kvůli této ekonomické sile našel velké množství kolaborantů mezi novináři a v prostředí české podnikatelské a intelektuální elity, která postrádá až na výjimky občanskou hrdost. Hodně lidí prodalo Babišovi své duše a někteří se neprodali lacino. Ale těch levných kolaborantů bylo zase hodně, což taky něco stálo. Pro Babiše bylo přitom spíše překvapením, že na prodej tu nejsou všichni, na které si ukáže.

Co bude dál, je otázka. Úloha sociálních demokratů prakticky skončila a stali se z nich lokajové. Komunisté tančí na hrobě polistopadového období, které bylo přitom nejúspěšnejší etapou celé české historie.

Nyní začíná nová, zřejmě dlouhá éra rizikového života v simulované demokracii ruského typu. A půjde o to, jak se bude každý z nás chovat. Těch posledních pět let bylo érou morálního úpadku, jaký jsme nezažili od dob normalizace. Měli bychom se stydět a nejlépe se vzpamatovat a najít ztracenou čest.

Budoucí profil národa lze ale bránit každým statečným vystoupením proti ohavnosti. Babiš dobře ví, co mu říkali lidé na náměstích. A bojí se jich. V tom je naše naděje. Že budeme pokračovat v naprosto viditelném odporu. Na ten totiž ještě nemůže sáhnout. Budeme se bránit, pane Babiši. A celý stát budeme bránit před vámi a před komunisty.

Forum 24 - V poslední době se objevily nové strany. Nejúspěšnější se u nás zdají být Piráti, nikdo ale ve skutečnosti přesně neví, kdo vlastně jsou. Mají ale slušný úspěch, poslední takový v Evropě zaznamenali před padesáti lety Zelení. 

Zelení se často řadili k levici, nicméně myšlenkové proudy byly u nich původu silně anarchistického. My jsme v našich dobách a v naší generaci už anarchisty nezažili. V první polovině dvacátého století byli hlavními levicovými proudy zejména marxisté, kteří se štěpili na sociální demokraty a komunisty, ale na druhé straně to byli právě anarchisté. Ti byli obzvláště silní ve Španělsku. Ale koncem tamní občanské války, když ruská tajná policie, která byla ve Španělsku velmi aktivní, nechala anarchisty vyvraždit, evropští anarchisté se z této rány ve skutečnosti už nikdy nevzpamatovali. Byť ještě anarchistická hnutí vznikala, zejména v Itálii, už nikdy nenabrala sílu. 

Sílu naopak nabíralo hnutí Zelených, které od anarchistů převzalo boj nejen proti soukromým vykořisťovatelům, ale i proti státu, protože věděli, že právě stát je schopen nejvíce ničit přírodu a životní prostředí. Ovšem Zelení se v poslední době dostali do krize, podědili totiž po anarchistech i kromobyčejné nadání se mezi sebou poprat a na to napříč Evropou doplatili. 

Teď mnoho lidí zaujalo Pirátské hnutí. Je to pokračování Zelených? Spíše ne. Na rozdíl od Zelených jsou Piráti pokračovatelé klasické levice. A sice té etatistické, jak jsme ji už zažili. Občan musí být zkrátka přinucen ke svému blahu a je na státu, aby řídil společenský řád tak, aby obšťastnil své občany ať chtějí, nebo nechtějí. 

V této souvislosti bylo u nás pozoruhodné sledovat, že právě Piráti bojovali na straně mocichtivých úředníků, aby se prolomila advokátní mlčenlivost. Bylo zajímavé, jak toto údajně revoluční hnutí stálo na straně policie a přidružených státních složek. Hned na to se Piráti jasně postavili proti návrhu, aby zástupci státní moci nebyli nadále privilegováni, aby, i když jsou uráženi, byli přece jenom blíže běžným občanům. Piráti se úředníků zastali, stejně jako svého času komunisté, kteří ve své době ovládali všechny obludně byrokratické úřady a své úředníky drželi pod zvláštní ochranou. Kdo vrchnost uráží, musí býti taky patřičně potrestán. Tento přístup se u nás stále zachovává. 

Piráti se tedy prokazují jako dědicové klasické levice a my zjišťujeme, že oholený Karel Marx, který nosí dredy, se zdá být zase lákavý, nicméně přístup k občanům se mnoho nezměnil. Jsem zvědav, jak dlouho bude především mladým voličům v České republice trvat, než prohlédnou tuto podivnou maškarádu.

Zdroj: http://forum24.cz/je-pozoruhodne-kdyz-pirati-bojuji-na-strane-mocichtivych-uredniku/

Forum24.cz - Finanční správa dál pokračuje v devastaci drobných podnikatelů. Po tristním případě, v němž musel podnikatel zaplatit 15 tisícovou pokutu za nenamarkované bonbony, se objevil další. Tentokrát se udavač, pracující pro ministerstvo financí, zaměřil na malý bazar s oděvy. Majitelce za pozdě namarkovaných deset korun nyní hrozí velká pokuta, která se může stát pro podnikatelku likvidační.

Elektronická evidence tržeb se i nadále stává důvodem, proč někteří podnikatelé přemýšlí o konci živnosti. Jedním z důvodů je šikana ze strany Finanční správy, která je největším nepřítelem drobných živnostníků. Kontroly a pokuty, které dokazují zvůli ministerstva financí v čele s Babišovou oblíbenou úřednicí Alenou Schillerovou, neznají mezí.

Problém byl ovšem v tom, že onen mladík byl najatý udavač, který pracoval pro ministerstvo financí. „Druhý den přišla paní z úřadu s tímto mladíkem a byl sepsán záznam o chybě,“ vzpomíná paní Zuzana.

[[img:chrn_fullwidth:15422:Zápis dvou úředních osob o pozdě namarkovaných deseti korunách]]

Přestože jí i úřednice vyprávěla o tom, že se nejedná o velký prohřešek, který bude vyřešen jen drobnou pokutou, nebo se nebude řešit vůbec, nastala úplně jiná situace.

„Přišla pokuta. Čekala jsem za ten „šílený“ prohřešek nějakou malou sumu, ale přišlo mi, že mám zaplatit 15 tisíc,“ říká podnikatelka, která zdůrazňuje, že pro ni je to před důchodem opravdu likvidační.

Přesto Zuzana V. nehází vinu na nikoho jiného, jen nechápe, proč se k živnostníkům stát chová jako dráb. „Vím, že neznalost věcí neomlouvá mou chybu, ale myslím, že pokuta v této výši je šikanózní a brutální. S podnikáním končím a nechám to silnějším povahám. Proti pokutě jsem se odvolala i když mi bylo řečeno, že je již pozdě,“ shrnuje bezradně dopady kontroly EET žena, která se kromě podnikání věnuje i charitě a pomocí svého bazaru například shání oblečení pro potřebné.

Pokud máte obdobnou zkušenost s Finanční správou a chcete se o ni podělit, napište nám na mail info@forum24.cz.

hlidacipes.org - Ještě v roce 2007 se obce musely postarat o pohřeb jen 140 lidí, u nichž se nenašel nikdo, kdo by jim poslední rozloučení vypravil. O deset let později počet takzvaných sociálních pohřbů narostl desetinásobně.

V roce 2017 tak už obce zařizovaly pohřeb na státní útraty u 1450 zemřelých. I když v absolutních počtech nejde o závratné číslo a souhrnný výdaj nepřesahuje deset milionů korun, více než o peníze jde o to, jakou informaci o vývoji ve společnosti takový nárůst sociálních pohřbů dává.

Pohřeb a dědictví

„Viděl bych za tím odcizování se rodin,“ říká Daniel Hůle ze společnosti Člověk v tísni, analytik zaměřující se na oblast dluhů, vzdělání, sociálního znevýhodnění a socioekonomii.

„Může to být důsledek doby normalizace – pozdního věku se dožívají lidé, co za normalizace dávali své děti do jeslí a může to mít nějaký vliv v pozdějším odcizení. Ale to je jen taková moje teorie. Faktorů, proč narůstá počet sociálních pohřbů, je jistě více. Může to souviset i s tím, že lidé mají méně peněz, ale není to primární,“ říká Hůle.

Novinář Tomáš Koloc nabízí hypotézu, že za nárůstem sociálních pohřbů mohou být i exekuce, konkrétně obavy, že se vypravením pohřbu člověk přihlásí k dědictví, respektive k dluhům zemřelého.

„Netvrdím, že to tak je, ale s tímto výkladem jsem se osobně setkal. Když mi zemřel otec, který měl velké dluhy, nabádala mne sociální pracovnice, abych pohřeb nevypravoval, protože ze zkušenosti ví, že to lze považovat za přihlášení se k závazkům zemřelého,“ vypráví Koloc.

Takový výklad ale odmítají experti v oboru, právníci i ministerstvo pro místní rozvoj.

„Podle judikatury – z obstarání zůstavitelova pohřbu není možné usuzovat na to, že dědictví vypravitel pohřbu nechce odmítnout. To, že zemřelý byl v exekuci, nelze vykládat jako přihlášení se k závazku,“ říká mluvčí ministerstva Veronika Vároši.

„Z aktuálních sociologických průzkumů vyplývá, že důvodů pro nevypravení pohřbu je vždy více, nikoli pouze jeden. Obecně se dá dovodit, že dobrovolně nikdo nevypraví pohřeb osobám opuštěným již za života, bez velkého majetku a bez fungujících rodinných a příbuzenských vazeb,“ dodává Vároši.

Cizinci i lidé beze jména

Souvislost s exekucemi, v nichž je v Česku zhruba 900 tisíc lidí, nevidí ani Daniel Hůle, který se tématu dlouhodobě věnuje. „Když zaplatím pohřeb ze svého, tak to nemá s dědictvím absolutně nic společného,“ říká.

Může se však podle něj občas stát, že když člověk zemře, v tu chvíli nemusí mít známé pohledávky a až později se přihlásí věřitelé. „A na vás s dědictvím padne i dluh, o němž jste nevěděli,“ dodává.

Advokát Petr Němec, který se též problematice exekucí dlouhodobě věnuje, zdůrazňuje, že dědicem se lze stát jen usnesením soudu (notáře) v rámci dědického řízení.

„Dědicem se nestanete tím, že zaplatíte něčí pohřeb, to bychom při smrti bohatých lidí mohli sledovat velkou přetahovanou o fakturu za pohřeb. Faktura není dědický titul. Věřitel se pochopitelně nemůže domáhat po někom uhrazení dluhu s tím, že ta osoba zaplatila pohřeb. Akt pohřbení tedy nelze vykládat jako přihlášení se k závazku, tj. k dluhu, to je právní nesmysl,“ zdůrazňuje Němec.

Připouští sice, že růst počtu sociálních pohřbů může mít sociologickou souvislost i s počtem exekucí, ale mnohem více s rozkladem rodinných vazeb a změnou hodnot ve společnosti obecně.

„Exekuce tam roli hrát můžou jako fenomén, který snižuje zájem příbuzných o takovou osobu, natož o její dědictví. Je pak logické, že se budou chtít vyhnout dalším výdajům, jako je náklad na pohřeb, když vědí, že budou muset stejně odmítnout dědictví. O urnu si pak požádají,“ říká Němec.

Jen za první čtvrtletí roku 2018 stát obcím proplatil pohřby dalších 243 zemřelých. I když by bylo zajímavé vědět, v jakých krajích a oblastech počet sociálních pohřbů vzrostl především, ministerstvo pro místní rozvoj takové statistiky nevede.

„Byly by zavádějící: obce mají pohřbívací povinnost, a ta se netýká trvale žijících občanů, ale potenciálně všech lidí, kteří na území obce zemřou – cizinci, lidé beze jména, bezdomovci. Při porovnávání by pak byly ve značné nevýhodě ty obce, na jejichž území jsou například domovy důchodců, léčebny dlouhodobě nemocných, nemocnice a tak podobně,“ vysvětluje Veronika Vároši.

Novinky.cz - Jistě jste ve firmách, školách, nemocnicích a na obecních úřadech nemohli už skoro vydržet. A těšili se jak malé dítě na Vánoce. Ale konečně je to tady. V pátek začne platit GDPR.

Hlídacípes.org - PAVUČINY BYZNYSU. Dopátrat se skutečných vlastníků bývá někdy obtížné. Řada na první pohled ryze českých firem má zahraniční majitele skryté za spletí firem. Mezi ně patří i přední holografická firma Optaglio, která vyráběla ochranné prvky na českých dokladech.

V Česku působí přes 12,5 tisíce firem s ruskými vlastníky. Ve skutečnosti je jich ale v majetku Rusů minimálně o 133 více. Řada z nich se totiž nehlásí ke společnosti přímo, ale vlastní ji prostřednictvím řetězce firem.

Často tento způsob nepřímého vlastnictví využívají například společnosti z daňových rájů na Kypru, Nizozemí nebo USA.

Vzhledem k tomu, že BIS dlouhodobě upozorňuje na pronikání ruských struktur do českého byznysu, rozhodla se redakce HlídacíPes.ogr zmapovat konkrétní příklady českých firem se skrytým ruským vlastníkem.

Jednou z nich je přední holografická firma Optaglio, s.r.o., která na český i zahraniční trh dodává bezpečnostní prvky na občanské a řidičské průkazy, či na pasy a kolky.

Na první pohled jde o českou firmu, s českým sídlem, jejímž jediným vlastníkem je britská Optaglio Limited. Podle zjištění HlídacíPes.org ale za touto společností stojí Rus Vladimír Zhukov.

Podobný model nalezneme například u firmy Šroubárna Turnov, kde se teprve po rozkrytí vlastnické struktury ukazuje, že její majitelkou je 80letá Ruska.

Prosazovat a chránit

Na rostoucí zájem Kremlu o Česko upozorňuje opakovaně v posledních letech česká kontrarozvědka. Podle BIS Rusko v Česku dlouhodobě buduje vlivové a propagandistické struktury, jejichž cílem je prosazovat a chránit ruské ekonomické a politické zájmy na úkor zájmů Česka.

“Cílem ruského zájmu se stává česká účast v mezinárodních vědecko-technických projektech a na tyto projekty navázané možnosti přístupu k finančním prostředkům z českých i evropských grantů cestou českých prostředníků spolupracujících s ruskou stranou,” varuje BIS ve své výroční zprávě za rok 2014.

Rozhodně nelze tvrdit, že řeč je i o firmě Optaglio. Jisté ale je, že na první pohled nejsou vazby této holografické společnosti se sedmdesáti zaměstnanci a kapitálem 25 milionů korun na Rusko patrné – firma sídlí v Česku a její mateřská společnost Optaglio Limited zase ve Velké Británii.

[[img:chrn_fullwidth:14447:Vlastnické vazby společnosti Optaglio. Foto: internet]]

V Česku firma spolupracovala až do roku 2014 se Státní tiskárnou cenin a získávala významné dotace. Například v roce 2014 inkasovala prostřednictvím Ministerstva průmyslu celkem 10 milionů korun z operačního programu Podnikání a inovace. Dalších 7 milionů inkasovala v rámci provozních dotací a v rámci dotačních projektů zařadila do provozu stroje v hodnotě 24,6 milionů korun.

Teprve při podrobném prozkoumání britského rejstříku vychází najevo, že vlastníkem mateřské společnosti, která Optaglio ovládá, je Rus Vladimir Zhukov.

Back in USSR

Za zmínku stojí také postřeh týdeníku Euro, že u samotného zrodu firmy stáli jaderní fyzici, kteří delší dobu pracovali v bývalém Sovětském svazu – SSSR.

HlídacíPes.org se pokusil představitele společnosti kontaktovat s prosbou o objasnění vlastnické struktury a jejich motivací. Ani po dvou dnech ovšem na zaslaný email nikdo z firmy nereagoval, bez reakce nechali také vzkaz u sekretářky, a následující den už nikdo telefony ve firmě nezvedal.

Jak je ale patrné z dřívějšího vyjádření zástupce společnosti, k ruskému majiteli se firma nehlásí. “Nás nevlastní ruský kapitál. Mateřská firma je anglická,” konstatoval v článku šéfredaktora HlídacíPes.org Roberta Břešťana zveřejněném v časopise Reportér zástupce společnosti Pavel Matoušek.

Rusko nebo Belize?

Osmačtyřicetiletý Zhukov působí v Česku ještě v dalších dvou firmách – Publisity centre SZ, kde vlastní 25% podíl a zbývající část drží jeho krajanka Maria Truskanova. S tou také Zhukov sdílí stejné bydliště ve vile na pražském Břevnově.

Zhukov figuruje jako jednatel také v neprůhledné společnosti ČŽI Group, kterou vlastní offshorová firma z daňového ráje v Belize ZIVA Investments, u níž nelze dohledat majitele. Ta své dceřiné společnosti napůjčovala desítky milionů korun, jen v roce 2009 podle údajů v účetní závěrce přiteklo ČŽI z Belize téměř 27 milionů korun.

Anonymní ZIVA Investments ale měla k Optagliu v minulosti ještě blíž – na podzim roku 2005 tuto holografickou firmu krátce vlastnila. Teprve poté převzala majetkový podíl již zmíněná britská Optaglio Lmited se Zhukovem v pozadí.

Tatáž offshorová společnost v Česku ovládá také Technologický park v Lochovicích, jehož jednatelkou je již zmíněná Zhukovova známá Truskanova, a do jehož prostor se Optaglio nedávno přestěhovalo.

Kdo stojí za mateřskou společností ZIVA ale odmítá jednatelka říci. “Proč vás to zajímá? Vy jste novinářka, tak to vám nebudu nic říkat,” řekla Truskanova a položila telefon.

Ruská šroubárna

Když přijde řeč na skutečného vlastníka firmy, jsou podobně jako Truskanova nesdílní i představitelé další zdánlivě české společnosti vlastněné ruským občanem.

Na okraji Turnova, označovaného za bránu do Českého ráje, stojí rozlehlý areál výrobny šroubů a čepů Šroubárna Turnov, a.s. Při letmém pohledu do obchodního rejstříku i do účetní závěrky se zdá, že jde o ryze českou společnost – jejím majoritním vlastníkem je v první linii česká firma IRIS Export-Import, s.r.o.

Teprve při pátrání po vlastnících mateřské firmy se základním kapitálem 60 milionů korun vychází najevo, že její majitelkou je Ruska – osmdesátiletá Valentina Korotkova.

“Já vím, kdo nás vlastní – firma,” řekl HlídacíPes.org ředitel společnosti a místopředseda představenstva Jaroslav Vávra. Proč není firma vlastněna napřímo a zda ví, kdo za mateřskou firmou stojí ale vysvětlit nechtěl. “Pro mě je vlastněna napřímo, vlastník je pro mě přímo viditelný. Je to člověk, se kterým se pravidelně scházím úplně bez problémů.”

Zda je tedy vlastníkem, se kterým se ředitel společnosti pravidelně stýká osmdesátiletá Korotkova žijící v ruské Samaře, nebo zda je pouze bílým koněm, už Vávra odmítl komentovat. “Nebudu vám vysvětlovat, kdo to je. To neřešte, nechci na to odpovídat a řešit tuhle věc,” uzavřel rozhovor ředitel turnovské Šroubárny.

Jak vyplývá ze souhrnných údajů společnosti CRIF, většina z více než 416 tisíc firem se sídlem v Česku je vlastněna přímo konkrétním osobou, více než 100 tisíc z nich má ale buďto více vlastníků, nebo jsou vlastněny přes další úrovně.

Ze srovnání počtu firem v přímém a koncovém vlastnictví podle národnosti se například ukazuje, že zatímco v přímém vlastnictví se k českým firmám hlásí 1 428 vlastníků z daňového ráje na Kypru, při srovnání s údaji o koncových vlastnících jich je o téměř 600 více. Obdobný nárůst lze pozorovat u vlastníků z Nizozemska či USA.

Eliška Hradilková Bártová, Hlídacípes.org

ZŠ a MŠ Benešov - Na ZŠ Karlov se učilo jako ve 30. - 40. let 20. století. Všechny děti 2. tříd i my paní učitelky a asistentky jsme se vrátily do starých dob a jeden celý týden jsme v rámci projektu učily jako za časů našich prababiček.

Děti se totiž dnes ve škole už zcela běžně setkávají se skupinovou, individuální, projektovou výukou, a proto jsme se rozhodly ukázat dětem, že to, co je nyní běžné, dříve děti nezažívaly. A jak nejlépe toho dosáhnout, než jim ukázat opak? Vystěhovali jsme třídy, uklidili všechny obrázky, schovali techniku, dali pryč vše, co bylo jen trochu zajímavé. Oblékly jsme se jako vážené slečny učitelky a připravily si nezbytné ukazovátko i rákosku.

Rodiče byli naštěstí vstřícní a jako vždy nám velmi pomohli, když děti oblékli do dobového oblečení, na svačinu jim připravili chléb s máslem a nechali nás dělat naší práci, jejíž součástí byly i dobové tresty, jako třeba klečení v koutě. Po prvním dni jsme nemohly uvěřit tomu, že všechny děti dokázaly celou vyučovací hodinu sedět s rukama za zády, nevykřikovaly, nedožadovaly se pozornosti a dokonce tu svou udržely, ačkoliv jsme se ani jednou neprotáhly, nevyskočily z lavice, nesoutěžily, ani nezpívaly … Zkrátka jen a pouze frontální vyučování. Výklad, poslech, psaní do sešitu.

Najednou jsme neměli ve třídě jediné dítě s poruchou pozornosti. Děti se hlásily, plnily úkoly, nezlobily a domů odcházely se slovy, že lepší výuku ještě neměly. Mnohé z nich to prohlašovaly i po celém týdnu takového vyučování. No nevím, jestli tedy dnes my učitelé neděláme něco špatně. Ke každému přistupujeme individuálně, neustále se snažíme děti zabavit, upoutat je, zpestřit jim výuku, vše se jim snažíme podat zajímavě a oni jsou pak šťastní za výuku bez toho všeho? V každém projektovém týdnu se snažíme o to, aby přinesl něco nového nám všem. A závěr tohoto týdne? Děti mají rády pevný řád, vidí v něm jistotu a bezpečí!

Základní a mateřská škola Benešov, Na Karlově 372

idnes.cz - Spousta lidí ji teď viní, že svůj příběh nafoukla. Že anorexie a bulimie jsou jen zveličeným marketingovým tahem pro lepší prodej její knihy, protože bez pořádného jídla by tak dlouho nemohla být mezi elitou.

Když si ale o problémech biatlonistky Gabriely Koukalové přečetl psychoterapeut Milan Studnička, věděl: „To je jak podle šablony. Ke mně chodí několik olympioniček a jedna je psychicky labilnější než druhá. Je nádherné, když se ženy věnují pohybu, ale nesmí být u nich tlak na výsledek. Ony by si měly sport jen užívat.“ Studnička není jen teoretik - sám jako bobista reprezentoval na olympiádě v Salt Lake City. Teď rovněž provozuje blog dovychovat.cz.

Přednášíte o výchově dětí. Jak tedy vychovat z dítěte úspěšného sportovce?
Záleží, jestli máte kluka, nebo holku. Pokud holku, nechtějte, aby byla vrcholová sportovkyně. Holčičce, která je vedená k výkonnosti, to vždycky ublíží. Znám spoustu vrcholových sportovkyň, a to nejen ty, které ke mně chodí na psychoterapii, a rozhodně to nejsou šťastné ženy. Ta dřina jim sebrala to nejkrásnější, co ženu dělá ženou – radost ze života, něhu, laskavost. Ženám strašně ubližuje soutěživost, zatímco chlapi jsou v ní jako ryba ve vodě. A sport je o soutěživosti.

Nejste genderově nekorektní?
Jsem. Ta nekorektnost znamená, že žena, která je zaměřená na výkon, nemá takovou radost ze života, protože je na výkonu závislá. Ten ji pronásleduje ve všech sférách a ona nikdy nemůže být spokojená jen sama se sebou. Proto říkám, aby se nehnaly do výkonů a výsledků. Ať dělají sport pro radost.

Na úvod překvapivé sdělení.
Jenže základní dívčí princip je spolupráce. Proto ve školkách nemají učitelky problém s holčičkami, ale s kluky. Ti mají v sobě rivalitu. Chtějí bojovat, soupeřit. Dvě holčičky jsou schopné stavět z lega jeden hrad. Kluci staví paralelně dva hrady, pak si je rozbijí a porvou se. A je to normální. Když sportují holčičky, musí si konkurovat, což je úplně proti jejich přirozenosti. Proto je pro trenéry daleko náročnější ukočírovat ženský kolektiv.

V čem?
Když trenér ocení jednoho chlapa před ostatními, tak tím, že v sobě mají rivalitu a chtějí ho porazit, se zvyšuje motivace celého týmu zlepšit se. Když pochválí jednu ženu na úkor ostatních, začnou ji spíše pomlouvat a závidět. Ženy jsou neuvěřitelně citlivé, když má jedna přednost před ostatními. Tím se může rozbít kolektiv. Ženy musí trenér pořád motivovat jako celek, mluvit k nim jako ke skupině. Proto když je trenér deset let u kluků, pak dostane ženský kolektiv a rozdíly nevnímá, může jim nevědomky přístupem silně ublížit. Chlapům v zápase řeknete: Pojďte, mákneme. U holek by měl říct: Užijte si ho, bavte se a podporujte se.

Až tak?
Jeden trenér softbalového týmu se mě ptal, jak má před play off namotivovat holky. Byl to divoch, který po nich často řval. Tak jsem mu řekl, ať každé koupí kytku a řekne jim, ať si to užijí. Fakt dal každé růži, poděkoval jim, že jsou šikovné, a slíbil, že nebude křičet. Jedna se rozbrečela, další byly dojaté a nechaly v zápase duši. A vyhrály. Ženy v sobě soutěživost nemají, a když se ji naučí, strašně jim to ubližuje. I chlap, když ve třiceti prohraje na mistrovství světa, se někdy rozbrečí. Ale nezacloumá to s jeho sebehodnocením. Se ženou to zacvičí, také proto jsou třeba v tenise labilnější. Mám jeden příklad.

Povídejte.
Kamarád má holčičku, která hraje tenis. A říká: Je divná, na prvním turnaji mi brečí, že jí to ta holka na druhé straně nehází na raketu. Ona si šla jen zapinkat a nechápe, proč ji ta druhá chce porazit. Malí kluci si vymyslí za den deset soutěží, je to v nich. Holky ne, ale my je vedeme k tomu, aby se porážely. To je přeci tak krásné, že ta holčička nechce vyhrávat, že si šla jen zapinkat. Brzy ale zjistí, že to tak nepůjde. A bude frustrovaná, v napětí.

Takže se ženami mají psychologové větší šichtu?
Do osmi let mají kluci až osminásobně vyšší výskyt duševních poruch. Jak v sobě mají rivalitu a ještě neuznávají ženu jako svou autoritu, dostávají hrozné rány. Maminky i učitelky po nich křičí, ať se neperou, ať nezlobí. Trápení holčiček naopak přichází až kolem dvanáctého roku, když jdou do puberty a jsou vedeny k výkonu. Najednou dospívají a nechce se jim dělat to, co se po nich chce. Během pár dní mají doma rodiče úplně jiného člověka, se kterým nikdo nehne. Proto tolik holek končí s koníčky a je na ně vyvíjen tlak. A na sportovkyně je tlak ještě větší, protože musí jedna porážet druhou, což je vyčerpává. Může tak přijít anorexie, bulimie, sebepoškozování a další formy odporu.

To se podobá příběhu Koukalové.
Ke mně chodí několik olympioniček a jedna je psychicky labilnější než druhá. Není to jen anorexie, ale i strach z toho, za co si jich budou vážit, když nebudou dost dobré. Když selžou. A problémy s příjmem potravin? V moderní gymnastice trenérky dívky tlačí, aby nejedly, a dokonce ani tolik nepily. To je fakt týrání, protože na soustředění jim třeba zakazují večeřet, děvčata pojídají projímadla před vážením. To je něco šíleného.

Já měl pocit, že o těchto problémech se hodně mluví. Že dívky vědí, jaká hrozí rizika.
Problém je už v rodině. Maminka tím, jak se chová, mnohem víc ovlivní sebevědomí svého syna. Táta zase dcery. Když máma jenom křičí, tak se kluk v dospělosti bojí žen, protože je zlomený. Holku zase táta často žene do výkonu. Říká: Snaž se. Ty jsi přibrala. Měla by ses více učit. A ona trpí a narůstá jí celoživotní trápení. Rodiče, a především táta musí holčičku oslavovat každý den za to, že existuje. Ona musí cítit, že je milována. Pak si bude v dospělosti věřit, že je fajn ženská. Jenže ony jsou do dvanácti svědomité, pak přijde puberta, přestanou se učit, sportovat a od tátů i maminek dostávají rány. Rázem holky ztrácejí sebehodnotu, přichází anorexie a naprosto se ničí důvěra mezi rodiči a dětmi. Ke mně chodí jedna kulturistka, která chce jenom tátovi dokázat, že je dobrá. Říká: Mám tituly a stejně mě pořád kritizuje. Neuvědomujeme si, jak rodiče ovlivňují sebevědomí svých dětí. A do toho trenéři...

... kteří často suplují rodiče, že?
Ano, a mohou obrovsky zacvičit s psychikou. Když po nich křičí: jez méně, tak to holky strašně schytávají. Mám v terapii čtyři holky, které mají anorexii a bulimii. U všech to bylo o jedné větě: Podívej se na sebe, jak jsi přibrala. Tři to měly od tatínka, jedna od přítele. Jediná věta! A když holka věří trenérovi, může jí takovým výrokem obrovsky ublížit.

Zvláštní je, že trenéři někdy svěřenkyním zakazují vztahy.
Kdyby ta žena měla chlapa, tak si uvědomí: Proč já se tady honím, proč si neužívám to pěkné s mužem? Uvědomí si, že je v životě tolik krásných věcí a nemusí být vždy ta nejlepší. Ženy mají strach být nedokonalé. Jsou hnány do extrémů, že musí vypadat úžasně, být výkonné. Když bude žena ve sportu vedena k radosti, tak to bude dělat zodpovědně a bude schopna pěkných výkonů. Ale nesmí být vedena, že musí vyhrát, dřít. Pracoval jsem s jednou tenistkou. Jí to vůbec nebavilo, byla zamilovaná, neměla ráda dřinu. Ale byla si vědoma toho, že když se udrží do stovky, má jistotu prvního kola grandslamu a tím pádem i pěkného živobytí. Jenom kvůli tomu to dělala. Říkala, že vydrží pět let a pak s tím sekne.

Zase se to podobá příběhu biatlonistky Koukalové, ne?
Je důležité nebrat sport jako pupek světa. Je to přeci jen zábava. Nehaním sport, sám jsem byl na olympiádě, ale mnohem důležitější je sportovec sám. Aby z něj nevyrostla primadona, ale člověk s pokorou, úctou k ostatním. Když dělám semináře pro trenéry a mluvím o odlišných principech kluků a holek, rázem se chytají za hlavu a říkají: Tak proto to nefunguje. Klukům špatný trenér neublíží tolik jako holkám. Chlap má menší toleranci dělat nesmyslné věci. Jsou to větší salámisti. Ale žena to dělá poctivě, neumí si odpočinout. Pořád má tlak, co je špatně. Holky, když se vrhnou na vrcholový sport, neuvědomují si, jaká je to řehole.

Pomůže v dětském věku nehrát na výsledky?
Ano. Na výsledky bych hrál mnohem později. Říkám synovi: Všechny zápasy do 18 let jsou jen příprava, až pak přijde první mistrák. Je problém, když jsou děti oceňovány za výsledky a za to, když dají gól. Jdeme po výsledcích, přitom klíčové je v žákovských kategoriích se naučit poctivě připravovat. Měli bychom děti oceňovat za přístup, snahu, přátelství, podporu.

Zní to krásně, ale mám pocit, že rodiče sportovní kroužky mnohdy berou jako placenou službu. Dají na něj dítě a o víkendu chtějí vidět výsledek „investice“. Výhry potomků jsou pro ně důkazem, že platí za správný servis.
Trénoval jsem malé basketbalisty. V rámci tréninku jsme dělali gymnastiku, plavání i další sporty, protože v tomto věku je zbytečné se specializovat. Logicky jsme pak hráli a dostali 10:60. Rodiče mi nadávali, jestli jsem se nezbláznil, co tam s nimi vyvádím. Říkám: Podívejte se, jak krásně běhají, že umí kotoul, což ti druzí vůbec. Ono se to vrátí. Klukům to nevadilo, ale rodičům ano. Tlak na výsledky od nich byl enormní.

Povětšinou jsme mluvili o slabinách sportovkyň. V čem jsou naopak silnější?
Kluci v raném věku nejsou týmoví, i proto je hloupost je v dětském věku učit strategii. Nechte je tvořit, ať si hrají podle sebe. To holčičky jsou schopny daleko lépe a dříve plnit strategičtější věci. U kluků se taky málo hlídá šikana. Ti machři, co sílu dávají najevo slabším. Když říkám, že se nemá na děti křičet, tak to v tomto případě je musíte sprdnout, ať vnímají, že jsou jeden tým. Mohu ještě jednu radu pro dospívající muže?

Jakou?
Až si budou vybírat partnerku, ať si s ní hned na začátku zahrají společenskou hru. Pokud bude ta holka uvztekaná, uhádaná, tak dejte nohy na ramena a rychle pryč. V té ženě je soutěživost, což je šílenství. Je to známka, že uvnitř ji něco bolí, že má nízké sebehodnocení. Když se ale chechtá, i když prohrává, máte záruku, že se na tom vztahu dá hezky pracovat. Žena, která je se sebou v pohodě, si nic nepotřebuje dokazovat.

Robert Sára, idnes.cz

Lidové noviny - Co si Pavel Baudiš a Eduard Kučera, zakladatelé antivirové firmy Avast, myslí o budoucnosti a technologiích a proč je děsí lehkost, s níž se dnes mladí lidé vzdávají svých svobod?

V podstatě z ničeho vybudovali firmu s globálním významem. Jak jinak ostatně titulovat společnost, jež má téměř půl miliardy zákazníků a zanedlouho vstoupí na londýnskou burzu, jež ji ocení na skoro čtyři miliardy dolarů.

Pavla Baudiše a Eduarda Kučeru, jedny z nejúspěšnějších českých podnikatelů polistopadové éry, jsme zpovídali v rámci seriálu Příštích 100 let republiky, v němž magazín Index LN hovoří s inspirativními osobnostmi Česka na téma budoucnosti naší ekonomiky, byznysu a společnosti.

Mimochodem, burzovní premiéra jejich antivirové společnosti Avast bude největším úpisem akcií technologické firmy v historii londýnského akciového trhu. Z úst lidí, kteří se díky technologiím stali miliardáři, tak může znít zvláštně, když oba shodně tvrdí, že lidstvo se stalo na technologiích závislé až příliš.

„Myslím, že závislost na technologiích, kterou máme, je šílená a přehnaná. Někteří lidé svůj život neprožívají, někteří jej pouze sdílejí. A to je podle mě velká chyba,“ říká Eduard Kučera. Pro lidstvo je podle něj takový vývoj vzhledem k rozvoji umělé inteligence dokonce nebezpečný.

„Ohledně umělé inteligence jsem poměrně skeptický, protože si myslím, že až si ty stroje uvědomí samy sebe, zjistí, že nás nepotřebují. A prostě nás odpojí. Vzhledem k tomu, že jsme na strojích čím dál závislejší, přežijí pak jen lidé žijící ve starých kamenných stavbách se zásobami potravin, kteří mají pole, jež dokážou obdělávat,“ domnívá se Kučera.

Soukromí je svoboda

Oba dva také silně kritizují, jak se lidé snadno a ochotně vzdávají řady svých svobod. „Lidé jsou ochotní vzdát se velké části svých svobod za hrozně málo. To bylo vidět třeba v USA po 11. září. Po celém světě se dnes lidé vzdávají svého soukromí, čímž se vlastně vzdávají své svobody. Když se dnes bavím s mladými startupisty, zdá se mi, že jim to vyhovuje,“ stěžuje si Kučera, který zároveň varuje, že jakmile se vzdáme dobrovolně jen kousíčku svobody, okamžitě se jí zmocní stát a vlády. Člověk by proto podle něj nikdy neměl obětovat svou svobodu výměnou za větší bezpečí.

„Člověk má mít možnost stát se kriminálníkem, protože když tu volbu nemá, nemá ani svobodu. Jak ukazuje film Lid versus Larry Flynt, musíme mít svobodu tisknout prasárny, aby nám příště nezakázali tisknout básně,“ říká Kučera.

Podle Baudiše nás tak nakonec nečeká budoucnost podle v současnosti tolik citovaných vizí George Orwella, ale spíše podle neméně trudných předpovědí Aldouse Huxleyho.

Orwell by se divil

„Orwell říká, že společnost bude řízena pomocí represí, poprav, bude zakázáno číst knihy, zatímco Huxley tvrdí, že represe nebude vůbec zapotřebí, protože lidé se dobrovolně sami podřídí, za pár cukříků se podvolí a knihy stejně číst nebudou,“ tvrdí Baudiš. Mladí lidé si dnes podle něj ani neuvědomují úbytek svobody, protože jsou již od dětství vychováváni v tom, že je normální být neustále pod dohledem.

„Když jsme my byli malí a neexistovaly mobilní telefony, vypadli jsme na celé odpoledne ven a rodiče o nás nevěděli. Bylo to normální a v pořádku. Dnes děti chodí daleko méně ven, protože se o ně rodiče bojí, a jsou pořád pod dohledem, protože u sebe neustále mají mobil. A děti si na to zvyknou natolik, že jim to přijde normální,“ popisuje Baudiš. V dospělosti jim pak už podle něj ani nevadí, že v roli dohlížitele vystřídá rodiče stát či někdo jiný.

Petr Kain, Lidové noviny