Flowee.cz – Známý český lékař a publicista na své přednášce představil své zkušenosti s psychopaty a odhalil tajemství jejich taktik.

„Denně mám v ordinaci minimálně dva až tři psychopaty. Ale to není všechno. Pustím si televizi nebo otevřu noviny a tam na mě taky vybafnou. Celý náš společenský systém je založen na dravosti, bezohlednosti, individualismu a neustálém ekonomickém růstu za každou cenu. A právě tento patologický model je ideální živnou půdou pro psychopaty, kteří jej dokonale doplňují a rozvíjejí.“

Takto nevesele začal známý celostní lékař Jan Hnízdil svou rozpravu, kterou v rámci cyklu Přemýšlivá sezóna zorganizovala iniciativa Elegantní Česko. Přednášková hala Filozofické fakulty Univerzity Karlovy byla naplněná až do posledního místa. A přestože pohled z okna na červánky za Rudolfinem by leckoho nabádal k bezstarostnému snění, atmosféra v místnosti by se dala krájet. Aby také ne. Celé dvě hodiny se totiž mluvilo o fenoménu, který u nás stále nemá dostatečnou pozornost, a o to větší nebezpečí představuje. Psychopati se totiž, bohužel, často dostávají právě na místa, kde mohou škodit nejvíce, tedy do vedení velkých firem a politických stran.

S postupujícím časem nám docházelo, jak vážná situace v naší zemi vlastně panuje. V jejím čele totiž stojí „nelidé“.

„Je dokázáno, že čím vyšší mocenská pozice, tím větší procento psychopatů. Takže pokud v běžné populaci mluvíme zhruba o pěti až sedmi procentech, tak v těch nejvyšších etážích může být poměr klidně obrácený, tedy jen pět procent normálních lidí,“ uvedl Hnízdil. A přestože se plná aula během přednášky často otřásala smíchy, s postupujícím časem nám docházelo, jak vážná situace v naší zemi vlastně panuje. V jejím čele totiž stojí „nelidé“.

NELIDÉ MEZI NÁMI

Psychopatie podle odborníků není nemoc jako třeba úzkosti či deprese. Je to defekt. Stejně jako se může narodit člověk s nevyvinutou končetinou, rodí se několik procent osob, které nemají vyvinutá funkční mozková centra zodpovědná za soucit, svědomí, stud, odpovědnost a další kvality, které dělají člověka člověkem. Proto se podle některých psychiatrů ani o lidi nejedná.

„Jde o jiný biologický druh, netvora či nelidu, který jen dokáže mistrně využívat city jiných, přitom sám nic necítí, pouze to předstírá. Dokáže mluvit o lásce, o rodině, přitom jeho rodina je rozpadlá. Když se podíváte na politické špičky, většina z nich má velmi patologické vztahy, rozvádí se, střídají partnerky, jejich děti stůňou,“ vyjmenovával Hnízdil.

Vzhledem k tomu, že psychopatie není nemoc, nedá se léčit. Proto je podle odborníků radno se těmto jedincům vyhýbat.

Na první pohled je poznáte jen těžko. Jsou dokonale oblečení, jazykově vybavení, inteligentní, charismatičtí, ale současně také naprosto bezohlední, zničující a arogantní. Když se člověk setká s psychopatem, musí si tedy dávat pozor hlavně sám na sebe. Jan Hnízdil o tom ví své. „Když ke mně přijde psychopat a já s ním strávím hodinu, jsem potom úplně utahaný. Vycucávají z vás totiž energii. A funguje to i na dálku. Třeba když si, nedej bože, pustíte v neděli odpoledne Otázky Václava Moravce, kde se baví s nějakým špičkovým českým politikem. Za chvíli už je vám nevolno, zvedá se vám žaludek, motá se hlava. To je klasický příklad.“

Vzhledem k tomu, že psychopatie není nemoc, nedá se léčit. Proto je podle odborníků radno se těmto jedincům vyhýbat. „Potkáte-li psychopata, jediná možná komunikace s ním je žádná komunikace. Vezměte nohy na ramena a utíkejte, pokud můžete. Na ně prostě léky ani terapie nezabírají. Právě naopak, pokud psychopatovi vysvětlujete, jak ubližuje ostatním, poskytujete mu tím vlastně návod na zlepšení.“

PATOKRACIE MÍSTO DEMOKRACIE

Špičkový psychiatr Robert Hare ze Spojených států s psychologem Paulem Babiakem, který je světově uznávanou kapacitou na psychopaty, napsali dílo s názvem Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce. V něm se mimo jiné rovněž píše, že mezi vysokými politiky a manažery je mnohem vyšší procento nebezpečných psychopatů než v amerických federálních věznicích.

Podobné postřehy uvádí i Bradley Niall v knize Pravda k moci: Psychopati vládnou našemu světu. „Prostřednictvím své schopnosti rozpoznat sobě rovné rychle stoupají po společenských stupních a shlukují se okolo pák moci, kde jejich celospolečenský vliv metastázuje. Tak vzniká patokracie, tedy vláda dosazených figur psychopatů ovládaných finančními skupinami ke škodě občanů.“

Ani Adolf Hitler nemohl okamžitě začít stavět koncentrační tábory a vraždit Židy. Ze začátku pracoval na tom, aby si získal podporu.

V další části přednášky Hnízdil názorně ilustroval, jak psychopat postupuje, když chce nad námi získat převahu a moc. Podle něj je důležité nejdříve probudit v lidech důvěru, vždyť ani Adolf Hitler nemohl okamžitě začít stavět koncentrační tábory a vraždit Židy. Ze začátku pracoval na tom, aby si získal podporu. Jak to tedy zaonačit? „Nejdřív vymyslím chytlavý název pro svou skupinu. Nebude to strana, to už tady bylo. Bude to hnutí. Napadá mě třeba Trikolora. Pak bych dal najevo, že mi jde o národ. Já jsem totiž vlastenec. A budu hájit zájmy této země. A je úplně jedno, že jsem třeba Japonec. Tím bych začal.“

Zatímco publikum pobublávalo smíchy, Hnízdil, nyní v roli psychopata, dál odhaloval jejich taktiky. „Pak musím začít chodit mezi lidi. Ale opravdu, fyzicky. Sedl bych třeba na kolo a objížděl vesnice a městečka, vídal se s lidmi nebo s nimi běhal. Zřídil bych si vlastní autobus, tam bych si napsal třeba Hnízdilák, abych jim dokázal, že jsem jeden z nich a že mi na nich záleží. Přitom ale ty lidi nemůžu ani cejtit. Jsou to nuly, ale já je potřebuju, protože bez nich bych ten svůj šílený plán nikdy nezrealizoval.“

KOBLIHOU NEZARMOUTÍŠ

Tak se postupně dozvídáme i další historicky vyzkoušené a osvědčené postupy, které prý používal třeba i ministr Hitlerovy propagandy Goebbels. Například řídit se heslem: „Obviňte lidi z toho, co děláte vy sám.“ „Řeknu vám, že budu podporovat lidi pracovité a slušné – tedy vás. A naopak ty líné, co jen pobírají podporu, tolerovat nebudu. Přitom líný pobírač dotací jsem já sám,“ přibližuje taktiku Hnízdil.

Psychopat vám ze svého nic nedá. On vám ty peníze nejdřív vezme, třeba skrze daně.

„Taky se musím přihlásit k modelu klasické rodiny, protože ho uznává naprostá většina lidí. A nakonec ode mě dostanete dárek. Dám vám třeba koblihu. Nebo kytku. A už vás mám. Taky budete mít jízdné zadarmo, děti ve škole svačiny zadarmo. Ode mě. Přitom psychopat vám ze svého nic nedá. On vám ty peníze nejdřív vezme, třeba skrze daně. Vytuneluje vám účty a pak vám milostivě dá ze "svého". Tímhle způsobem vás přesvědčí, že to s vámi myslí dobře, že není jako ti před ním,“ pokračuje Hnízdil a v aule už najednou panuje hrobové ticho.

ROZDĚLIT STÁDO

Pak se zvedne ruka a mladá žena se na lékaře obrací s otázkou, která asi vrtá hlavou většině z nás. Proč máme tendenci si tyto „škodiče" neustále volit? Podle Hnízdila tkví příčina už v samotném stavu současného světa a společnosti. „Čelíme situaci, které jsme dosud nečelili. Energetická krize, klimatické změny, migrační krize. Lidé jsou samozřejmě těmito vlivy znepokojeni, navíc stále nenachází řešení. V tu chvíli se objeví psychopat a řekne ,Bude líp‘. Přitom sám recept nezná, jen s vámi chce manipulovat.“

Na psychopata tedy platí buď jen větší psychopat, nebo velká skupina slušných.

„Cílem psychopatů je rozvrat. Mají mentalitu vlka – predátora, který ví, že izolovaní lidé jsou slabí. Proto šíří strach a konflikty. Psychopat dokáže mistrně najít vaše slabé místo. Ale stejně jako vlk je v podstatě zbabělý. Nikdy si netroufne na alfa samce. Na psychopata tedy platí buď jen větší psychopat, nebo velká skupina slušných. Proto také jedinou šanci celého společenského systému vidím zezdola, ve změně chování lidí. V sebevědomých občanech, kteří budou stát při sobě a beze strachu dají jasně najevo, že se jeho her účastnit nebudou,“ zakončil Hnízdil přednášku. Aulu pak zaplnil bouřlivý potlesk a stádo se rozdělilo do svých domovů. Aby se večer ve zprávách mohlo dívat na výkony psychopatů ...

Milada Kadeřábková, flowee.cz

Neovlivni.cz – Agrofert premiéra Andreje Babiše staví na tom, že bez dotací se holding hravě obejde. Právě bitva o miliardy z dotací nyní vrcholí. Evropská komise konstatovala, že český premiér je ve střetu zájmů, a Agrofert nemá proto na peníze z veřejných rozpočtů nárok. Předkládáme analýzu Roberta Němce, která ukazuje poněkud odlišný pohled, než je ten od manažerů Agrofertu.

ihned.cz - Letos oslavujeme třicáté výročí nabytí svobody. Připomínáme si však také ještě jedno důležité výročí spjaté se svobodou − před 75 lety vyšla kniha, která pojednává o tom, jak o svobodu nepřijít. Jde o knihu Cesta do otroctví od F. A. Hayeka, nositele Nobelovy ceny za ekonomii a jednoho z nejvlivnějších intelektuálů 20. století.

Jak svět přichází o svobodu? Podle Hayeka není důvodem lidská hloupost nebo zlé úmysly. Ukazuje, že nesvobodná společnost často vzniká jako nezamýšlený důsledek úsilí o realizaci vznešených idejí vytvořených intelektuály. Snaha uskutečnit tyto ideje prostřednictvím státní moci však dříve či později narazí na odpor společnosti. V tom okamžiku pak musí ustoupit buď vznešené ideje, nebo svoboda.

Reflex - Ještě v sobotu 16. listopadu 2019 kolem poledne mohl Andrej Babiš doufat, že červnová, téměř třistatisícová demonstrace na Letné byla jen ojedinělá akce, která stejně rychle skončila, jako začala. Dnes už ví, že to nebyla pravda. Proti jemu a jeho politice dnes stojí silné společenské hnutí.

Milé děti, dnes si budeme vyprávět o euthanázii, která má dle svých příznivců být tím správným nástrojem, který nám zde chybí a skrze nějž občané naší socialistické společnosti konečně dojdou naplnění svých základních práv a svobod.

Článek jsem původně napsal asi před asi 8 lety, ale k jeho publikaci mě donutily nynější události – tedy aktivity ČLK a některých kolegů. Podle dotazníku ČLK pro euthanázii horuje asi 55% lékařů a 70% zdravotních sester. Obzvlášť vysoký podíl podporujících sester v anketě je velmi patognomický a pro situaci příznačný. Na základě tohoto průzkumu hnutí ANO začalo vážně prosazovat legalizaci euthanázie. Tento článek věnuji především paní poslankyni Procházkové, prý lékařce, a poslankyni parlamentu za stranu, která hlásá, že bude líp.

Nejprve bychom si měli definovat objekt naší debaty. Euthanázie je úmyslné zabití člověka, jehož účelem je zabránění dalšího utrpení v době, kdy je zřejmé, že kvalita života klesla pod mez, kterou dotčený považuje za únosnou. Podle způsobu provedení rozdělujeme euthanázii na asistovanou sebevraždu (která v užším smyslu není za euthanázii považována), kdy člověk podstupující zabití dostane veškerou logistickou podporu, ale svůj život ukončuje vlastní rukou, zatímco aktivní euthanázie je cílené zabití druhou osobou. Podle postoje usmrcovaného k aktivní euthanázii rozdělujeme dále euthanázii na voluntární (trpící vyhodnotí svůj život jako nehodný žití, sám chce zemřít a vyslovuje se zabitím vědomý souhlas), non-voluntární, pokud je trpící ve stavu, kdy není schopen souhlasit s euthanázií a souhlasí za něj někdo jiný, obvykle rodina nebo (v případech chybějící legislativy jako např. v USA) soud. Involuntární euthanázie je zabití (údajně) trpícího druhou osobou, jenž o zabití rozhodne sama bez toho, aby se dotyčného na jeho názor zeptala, ačkoli tento je plně schopen případný feedback poskytnout a je dokonce i v Holandsku považována za trestný čin vraždy. Euthanázie naopak není situace, kdy neléčíme stavy z prognostického hlediska beznadějné a kdy dávkujeme opiáty kvůli bolesti až do té míry, že to urychlí odchod pacienta na onen svět, ačkoli primární záměr usmrtit zde chybí.

Ačkoli se o přípustnosti euthanázie mezi intelektuály diskutuje již od konce 18. století, praktického uplatnění našla až ve století dvacátém. Průkopníkem této metody naplňování lidských práv a pomoci trpícím byla NSDAP v čele s Adolfem Hitlerem v nacistickém Německu, které se podařilo uvést do stavu posmrtné nirvány něco kolem 70 000 trpících v rámci „Aktion T4“. Kolaterálním benefitem mělo být i pročištění a posílení Nordische Rasse, čímž by nacistický režim spojil příjemné s užitečným. Z důvodů patrných z historie však úsilí o naplňování práv nordického člověka zůstalo nenaplněno, a tak lidstvo čekala krátká přetržka asi 50 let, kdy byla euthanázie uzákoněna v socialistickém Holandsku. Dnes je aktivní euthanázie (voluntární i non-voluntární) praktikována v zemích Beneluxu, naproti tomu asistované suicidium je legální v celé řadě zemí, mezi jinými v Japonsku, Švýcarsku ale i Německu a některých státech USA.

Od té doby, co je nastolena debata o legalizaci euthanázie, nese s sebou toto téma četné kontroverze. Prakticky neexistuje osoba, která by v této věci měla neutrální nebo lhostejný postoj. Na jedné straně velmi polarizovaného spektra jsou spektakulární obdivovatelé euthanázie, kteří argumentují autonomií člověka a právem volby či „právem zemřít“ a druhém konci onoho spektra jsou odpůrci euthanázie, kteří argumentují především riziky zneužití nebo kulturními a náboženskými důvody.

Na jedné straně se domnívám, že kulturně-náboženské důvody, které jsou asi emočně nejsilnějšími argumenty na straně odpůrců, nejsou platnými racionálními argumenty, proč euthanázii nezavést. Náboženské vyznání je niternou a osobní záležitostí každého jednotlivce nepřenositelnou do zkušenosti druhého a není proto možné druhému člověku vnucovat své životní hodnoty. Na straně druhé je však třeba kritickému náhledu podrobit i argumenty příznivců, které jsou z racionálního hlediska zdánlivě logičtější: život vlastním jako jakoukoli jinou věc, mohu si jej ponechat nebo zbavit dle vlastního uvážení, jen já sám vím, jaká bolest je ještě snesitelná a jaká již ne, a je mým svatým právem se rozhodnout, kdy a za jakých okolností z tohoto světa odejdu.

Hlavními argumenty pro zavedení euthanázie je přirozená svoboda člověka a z ní vyplývající autonomie a právo volby. Lepší důstojná smrt než nedůstojné a dlouhé umírání. Tyto argumenty však poněkud blednou, pokud se na ně podíváme poněkud blíže. Proč se vlastně člověk reálně rozhoduje ukončit svůj život? Důvody můžeme shrnout v podstatě do 3 základních okruhů:

Fyzické utrpení a strach z něj.

Fyzické utrpení je samozřejmě relevantním argumentem, proč se někdo rozhodne ukončit svůj život. Nicméně v lidských dějinách nebyla doba, kdy by lidstvo disponovalo tolika moderními léky a prostředky, které dokáží fyzické utrpení, zejména bolest (ale jsou i mnohem hůře snášené klinické symptomy, například dušnost) minimalizovat. Umožňuje nemocným redukovat fyzické utrpení a zároveň trávit zbytek života v milujícím rodinném kruhu. Ve srovnání s dnešní situací naši předkové trpěli doslova jako psi, přesto po euthanázii nevolali ani z desetiny tak hlasitě. Domnívám se, že pokud pacient v preterminálním nebo terminálním stadiu nemoci trpí nesnesitelným fyzickým stresem, nejedná se nutný doprovod onemocnění ale o selhání zdravotní péče. Ano, takové případy se stávají, ale opravdu si myslíte, že je nezbytné je řešit tím, že legalizujeme zabíjení trpících?

Strach z umírání.

Jak říká klasik, každá smrt je z pohledu umírajícího hrozná, ale čekání na smrt je ještě horší. Industrializace zdravotní péče v tomto ohledu mnohé změnila, protože lidé již prakticky neumírají doma ve společnosti rodiny nýbrž ve sterilním a cizím prostředí nemocnice. Zatímco dříve i malé děti přistupovaly ke smrtelnému loži svého prarodiče, dnes je rodiče nevezmou k babičce do LDN, protože považují za „nedůstojné“, aby je děti „takto viděly“. Drtivá většina lidí procesu umírání nebyla nikdy přítomna, o to větší je šok v momentě, kdy se běžný člověk dozví o tom, že by měl v definované době zemřít. Moderní zdravotní péče tak vyprodukovala fenomén, který kdysi D-Fens nazval „Hnutím jásavých blbů“, lidí odtržených od reality a lidské přirozenosti. Jásaví blbové o smrti nepřemýšlejí, a tak jsou šokovaní, pokud jim někdo jejich smrtelnost připomene. Když v roce 2011 stávkující lékaři vymysleli slogan „Náš exodus Váš exitus“, který neformuloval nic jiného, že všichni jsme smrtelní a jednoho dne zemřeme a bez zdravotní péče to může být i dříve, cítili se blbové fyzicky ohroženi a podávali směšné žaloby k soudu a vztekali se v médiích kvůli „vyhrožování smrtí“. Smrt ale čeká na každého, přičemž možnosti zdravotní péče ji oddálit jsou i přes veškerou propagandu v médiích jen omezené. Opravdu netuším, co je na smrti nebo umírajícím nemocném člověku nedůstojného a opravdu nevím, co je naopak důstojného na zbabělosti a odtržení od reality života a smrti, neboť smrt i umírání neodmyslitelně patří k životu.

Přítomnost sociální a ekonomické deprivace a/nebo strach z ní. 

Tento bod do značné míry souvisí s podstatou svobody a práva volby, kterou příznivci euthanázie skloňují ve všech pádech. Svoboda znamená ovládat podmínky vlastního života: jídlo, oblečení, přístřeší a obranu proti všemu, co může ohrožovat zdroje a prostředí každého člověka. Člověk nemá svobodu, pokud někdo nebo něco má nad ním moc, a nezáleží na tom, jak benevolentně, tolerantně či liberálně je tato moc vykonávána. Naše množství svobody je dosti omezeno i v normálním životě, natož pak v podmínkách smrtelné nebo invalidizující nemoci. Tehdy se osobní svoboda často redukuje na mikroskopické minimum, kdy člověk neovládá ani ty nejzákladnější životní úkony. Jedinec se tak stává méně či více a někdy totálně závislým na lidech v jeho okolí a nedokáže se přizpůsobit sebemenším změnám prostředí.

V podmínkách tradiční lidské společnosti se tyto stavy řešily solidaritou – především solidaritou v rodinném kruhu založenou na reciprocitě. Rodinní příslušníci se pak o takto trpícího člověka postarali. V podmínkách moderní levicové neomarxistické společnosti však přirozené mezilidské solidarity a soucitu výrazně ubývá, neboť tu svými „chytrými zákony“ nahrazuje bolševický násilnický stát. Usmrcování lidí zde můžeme z pohledu státu chápat jako terminální rozšíření konceptu sociální spravedlnosti založený na „dobrovolnosti“.

Stát a jeho přístup způsobuje, že nemocní lidé jsou výrazně ohroženi právě sociální deprivací a chudobou. Moderní medicína dokáže vyřešit fyzické utrpení, nicméně pocity osamění, zbytečnosti a sociální důsledky nemoci řešit nemůže a ani neumí.

A tu se objeví příznivci euthanázie a s radostí zvěstují jednoduché řešení spočívající s tom, že se systém o takového nevýkonného losera, po kterém už ani pes neštěkne, „postará“, hezky humánně, prý aby netrpěl. Každý má přece právo být usmrcen. Je ironií dnešní doby, když obyvatelstvo volá po tvrdé ruce státní moci a značném omezení základních občanských práv a zároveň se dovolává takového ultimátního „práva“, jako je právo být zabit. Abychom si nepletli pojmy: právo zemřít má každý již dnes, pokud toto právo sám vykoná a ani ten nejtotalitnější režim vám toto právo nemůže vzít.

Právo být usmrcen je klasický oxymóron, anžto smrtí veškerá práva jednotlivce zanikají a je to totéž jako kdybychom řekli, že každý jednotlivec má právo nemít práva a být zapomenut. Člověk se totiž k euthanázii neuchyluje proto, že je svobodný, nýbrž proto, že není svobodný. Euthanázie tedy fakticky nemá nic společného se svobodou ani právem volby ba ani autonomií jednotlivce, nýbrž je ultimativním východiskem ze situace, kdy selhala přirozená solidarita a lidskost, anebo když člověk dopředu takové selhání předpokládá. Jedná se o „Sophiinu volbu“, jenž více než dokladem svobody je trpkým vysvědčením dnešní společnosti. Na toho, kdo tvrdí, že euthanázie vyvěrá ze svobody jednotlivce lze tedy pohlížet spíše jako na idiota než jako na humanistu.

Dekriminalizací euthanázie se toto selhání, které je stále ještě mnohde považováno za nemorální, legitimizuje. Okolí nemocného tak často čistě z vlastního sobeckého zájmu nebo pomocí státní „incentivizace“ bude mít nástroj, jak ho přesvědčit k volbě správného Endlosung a vyřešit nikoli problém trpícího, ale vlastní problém s kriplem, který visí někomu na krku ať už jsou to příbuzní nebo sestry v nemocnici.

Je přitom úplně lhostejné, zda půjde o příbuzné motivované dědictvím anebo o zdravotnické pracovníky motivované nižší pracovní zátěží za stejné peníze (což je mimochodem přesně ten důvod, proč je tak signifikatní rozdíl v počtu stoupenců eutanazie mezi lékaři a sestrami).

60% preference ve prospěch zavedení euthanázie, kterými se pyšní její obdivovatelé, neznamená nic jiného, než že se mění kulturní prostředí společnosti: lidé začínají implicitně považovat za normální dříve zavrženíhodné vzorce chování – ostatně analogii zde už máme v rozvodech manželství a výchově dětí svobodnými matkami, což vede k mnohým dětským tragédiím. Manipulace se děje potichu, postupně a skrytě, mediální masáž je v tomto ohledu značně nevyvážená a je otázkou, zda je to jen důsledkem hlouposti a tupé nadutosti levicových novinářských intelektuálů maskované za humanismus nebo zda jde o nějakou koordinovanou činnost bolševických grázlů, protože již nyní víme, že novináři jsou většinou jen poslušní zprostředkovatelé vůle elit, když vytvářejí vhodnou propagandou společenskou poptávku po utahování šroubu.

Jsou lidé skutečně pro tak majoritně pro euthanázii a dovedou odhadnout, jak zavedené této „služby“ změní jejich prostředí? Odpověděli by respondenti referenda skutečně informovaně? Je totiž velmi důležité, zda lidem položíme otázku obecně nebo zda tam přidáme osobní prvek. Tak například: „Jste pro pomoc trpícím prostřednictvím euthanázie“? Na tuto otázku odpoví většina lidí, že ano. Protože do otázky byla přimíchána možnost „virtue signalling“, čili získávat sociální kredit zdarma pomocí narcistního předvádění se, jak respondent chce pomoci trpícím. Je to klasický psychologický trik. Inu, kdo by nebyl pro pomoc trpícím, kdo by neukázal svému okolí své ctnosti, když je to zadarmo? Koblihy zadarmo se přece neodmítají, že. Nicméně nejsem přesvědčen, že požírat koblihy zadarmo je ukázkou ctnosti. Otázka již dopředu presumuje, že euthanázie je pomocí trpícím, což majoritně nemusí být pravdivé, jak nám ukazují případy státních programů euthanázie z nedávné minulosti. Tímto způsobem – tedy že objekt referenda asociujete s něčím pozitivním – můžete pořádat referendum o čemkoli a máte předem vykalkulovatelný výsledek. Faktem ale je, že nikdo neví, zda euthanázií trpícímu v našem prostředí skutečně pomáhá.

Je totiž někdo, který bude mít ze zavedení euthanázie ten největší prospěch. Tím někým je socialistický přerozdělující levicový stát. Zavedením euthanázie se stát a jeho úředníci krásně zbaví svých povinností, které na orální úrovni deklarují, že budou plnit jako protihodnotu cca 70% míry zdanění. Pro ně je euthanázie velmi levnou metodou, tím nejefektivnějším pilířem důchodového pojištění vůbec.  Pokud připustíme možnost existence takové konspirace, pak si ovšem nelze myslet, že státní úředníci a na ně navázané korporativistické elity jsou tak hloupé, aby euthanázii propagovali přímo pomocí nepopulárních nařízení. Lidé musejí tento prvek sami chtít a demokraticky si jej zvolit. Proto je vohnoutům potřeba nabízet euthanázii jako „něco navíc“, za co nemusejí nic zaplatit, něco, co pro ně stát rád udělá, každý má přece „právo volby“ a pokud euthanázii nebudete chtít, nemusíte se pro ni rozhodnout, to je přece jasné. Euthanázie se připodobňuje nákupu velké placaté televize v rodinném elektromarketu, kterou si taky nemusíte koupit – v tomto případě ale proč ne, když vám ji stát nabízí skoro zadarmo. Je přece krásné mít práva. Osobně myslím, že ČLK a kterýkoli lékař by měli být těmi posledními, kdo by se měl na poli propagace euthanázie být státu za užitečného idiota.

Do budoucna nepochybuji, že bude v Kocourkově euthanázie zavedena. Náš stát je pro zavedení euthanázie totiž naprosto ideální zemí. Jednak z něj byly vyhnány v několika emigračních vlnách elity, které měly aspoň nějakou odpovědnost a místo nich se tu usádlila oligarchie z hochštaplerů, komoušů, nekontrolovatelných úředníků, fízlů a jiných jiné amorální chamradi. Většina těchhle soudruhů vyznává mentalitu paneláku, tj. rychlé a velké prachy hlavně bez práce a garantovat svoje příjmy zákonem, tedy násilím. Pro politiky je to velmi bezpečné téma, protože mrtví nemluví. Jsme zároveň jednou nejateističtějších zemí světa, čili obyvatelstvo je připraveno nemít vůči euthanázii žádné zbytečné náboženské skrupule. Její zavedení je tedy jen otázkou času, kdy elity vyhodnotí demografický vývoj populace za kritický a z pohledu sociálního zabezpečení za neufinancovatelný.

Pokud se euthanázie do českého práva zavede, je třeba také počítat s tím, že už ji nikdo nezruší, neboť kolem tohoto institutu vznikne celý aparát úředníků, právníků, zabíječů, jejich přicmrndávačů a různých lobistů požadujících „zefektivnění“ a „zjednodušení“ takového procesu – hlavně si však bude hlídat své zisky, cashflow a nabytou moc nad osudy ostatních. Každý, kdo se bude snažit omezit jejich blahobyt, bude vykreslován jako psychopat, který se snaží zhoršit situaci trpícím. A bude to rovněž znamenat implicitní změnu chování populace – přirozené solidarity mezi lidmi ještě ubude. Proč být solidární s člověkem, který má právo volby „zemřít důstojně“, no ne? Prostě ho dáme do umírací jámy, protože je to přece morální a stát to podporuje, soudružko Procházková. O jakékoli důstojnosti takového procesu můžeme již nyní s úspěchem pochybovat.

Kde já osobně vidím největší alternativu euthanázie? Krom odborné otázky týkající se prevence selhání zdravotní péče je také třeba se zaměřit na komunikaci a svobodný a informovaný souhlas pacienta. Problém je, že ve vypjaté situaci, kdy je ohrožen něčí život, není souhlas k léčbě ze své podstaty ani svobodný, neboť člověk jej poskytuje pod tlakem nepříznivých okolností a pudu sebezáchovy ve značně nevýhodné situaci. Souhlas není ani informovaný – při indikaci extrémních způsobů léčby s extrémní mírou rizika si pacient vůbec neuvědomuje a nedovede si představit, jaký osud jej čeká. Většinou naděje umírá poslední a pacient v nemocnici podepíše souhlas s téměř jakoukoli léčbou. Výsledkem takové léčby bývá často stav, který označujeme jako sociální zombie, tedy někdo pouze přežívající, zcela odkázaný na pomoc svého okolí. Impuls k provedení euthanázie bude přitom pocházet především z této skupiny pacientů. Dle mého názoru by tedy bylo lepší, aby se množství těchto pacientů excesivně nezvyšovalo.

Můj osobní postoj k euthanázii? Je jednoznačně negativní. A to i přesto, že nevím, co bych udělal v případě, kdy by fatální invalidizující nemocí onemocněl někdo z mých blízkých nebo dokonce já sám, přestože jsem pár mrtvol a konců už viděl a dokážu si to představit. Bilanční suicidium v takovém případě nezavrhuji ani nevylučuji. A zároveň předpokládám, že pokud to bude nutné, najde v sobě člověk dostatek kuráže, a nebude k tomu potřebovat bolševický stát jeho amorální elity a jejich legislativní „blahovůli“.

P.S.: těm, kdož se mnou souhlasí: pomozme paní neomarxistické poslankyni Procházkové pochopit, co činí. Usmrcování a incentivizace k němu není pomáhání. Její oficiální poslanecký email je prochazkovav@psp.cz. Pošleme jí odkaz na tento článek. Nemyslím, že se jí v hlavě rozsvítí ale třeba se jí novináři z babonovin, kteří ji oslavují a dělají jí PR, zeptají, kolik jí došlo odkazů. A třeba paní poslankyně odpoví pravdu. Třeba se ukáže, že konzervativní hodnoty v této zemi ještě nevymřely. Můžeme zkusit poslat odkaz i panu prezidentu ČLK MUDr. Kubkovi (prezident@clkcr.cz). Možná pochopí, že má taky nějakou odpovědnost a že ta je důležitejší, než volební popularita.

5. 11. 2019 Challenger

Zdroj: http://dfens-cz.com/euthanazie-a-jine-veci-socanstvim-svetlu-vstric/

Forum24 - Formálně sice u nás existuje demokratický skelet, ale v praxi je nahrazován plíživým přerodem v autoritativní model vlády a správy země. O klíčových otázkách domácí, ale i zahraniční politiky rozhodují spíše zákulisní dohody mocných než tradiční demokratické mechanismy.

Respekt - Tiše zveřejněná práce kalifornských vědců, která se zabývala novým konceptem léčby Alzheimerovy choroby, dospěla k pozoruhodným výsledkům. Každý účastník výzkumu projevoval na konci léčby takový pokrok, že téměř všichni projevili v testech zcela normální úroveň paměti a rozpoznávacích schopností. Tedy něco, co lze označit za uzdravení.

Tváří v tvář nemoci jako Alzheimerova – která je považovaná vzhledem ke stárnutí populace za velmi rozšířenou hrozbu budoucnosti – jde o významný úspěch, píše Aeon. Přichází totiž v době, kdy všechny dostupné možnosti léčby nabízejí přinejlepším minimální zlepšení stavu, pokud vůbec. Velké klinické zkoušky loni zjistily „minimální účinnost“ nejpoužívanějšího léku LMTX a dva měsíce poté v klinických zkouškách i zklamal lék verubecestat společnosti Merck. Jeho účinky byly označeny k nerozeznání od placeba.

Kalifornská práce se netýkala žádného nového zázračného léku nebo medicínského zásahu. Výzkumníci namísto toho „jen“ vystavili zkoumané pacienty různým změnám životního stylu orientovaným na zlepšení metabolických parametrů jako zánět a inzulínová rezistence, které jsou spojovány s demencí a Alzheimerovou chorobou.  Pacienti dostávali mimo jiné stravu se spoustou zeleniny, pravidelně cvičili, snažili se rozvíjet techniky na zvládání stresu a pozvednout kvalitu svého spánku. Nejčastějším „vedlejším účinkem“ této kůry byla ztráta nadváhy.

Studie, jak píše Aeon, není pozoruhodná jenom svými účinky, ale také coby modelový příklad odlišného přístupu k léčbě komplexních, chronických chorob. „Dáváme miliardy dolarů do snahy porozumět molekulární bázi Alzheimera v naději, že nás to přivede k léčbě nebo aspoň k udržovací terapii. Ale i když naše vědomosti o chorobě velmi vzrostly, k objevu úspěšné léčby to zatím nevedlo,“ konstatuje Aeon.

Podobná situace je dnes u řady jiných chronických nemocí od cukrovky po kardiovaskulární onemocnění. Na rozdíl od Alzheimera u nich sice existují léky, ale žádný z nich nefunguje perfektně a všechny mají negativní vedlejší účinky. Naše pochopení buněčných procesů v jádru těchto chorob je velmi rozvinuté, ale schopnost napravit tyto procesy zůstává v nedohlednu.

Právě s vědomím těchto obtíží zvolili kalifornští výzkumníci odlišný přístup. Na počátku jejich bádání stála teze, že Alzheimerova choroba je specifickou manifestací zmatku a nepořádku v komplexním systému - a jejich snaha se zaměřila na opětovné vyladění celého systému změnou vstupů. Jinak řečeno, vědci se rozhodli ponechat stranou molekulární schránku a soustředit se spíš na kontext, ve kterém se ona schránka nalézá. I když nemůže přesně říct, jak jejich intervence na buněčné rovině fungují, důležité je, že fungují.

Metoda není úplně nová. Fakt, že mnohostranná a celková proměna životního stylu může výrazně zlepšit stav pacientů s cukrovkou, vysokým tlakem nebo kardiovaskulárními chorobami, je už znám velmi dobře. K většímu prosazení těchto léčebných postupů však brání dva důvody. Za prvé jde o intervence, které na člověka kladou mnohem větší nároky než prosté spolknutí prášku před spaním a pacient potřebuje neustále dostávat poučení a podporu, aby vytrval až k dosažení jasného pokroku. A za druhé – farmaceutický model léčby je hluboce zabudovaný do našeho současného medicínského systému. Zdravotní pojišťovny umí proplácet recepty na léky, ne změnu životního stylu, a doktoři studují účinky léků, nikoli výživy.

Přesto nastal čas zabývat se těmito opomíjenými přístupy opravdu seriózně, píše Aeon. Odhady týkající se nárůstu Alzheimerovy choroby v populaci jsou varovné (dvoj- až trojnásobný nárůst v příštích třiceti letech) a po stejné trajektorii se zvedá i cukrovka a další chronické nemoci. Snaha vyřešit tuto epidemii pouze medikací přinese nový vějíř problémů - od nedostupných cen až po vedlejší účinky - a nedotkne se přitom žádné ze skutečných příčin onemocnění. Víme, že celková proměna životního stylu funguje u řady chronických onemocnění často tak dobře jako medikace sama. Tento objev si zaslouží víc než běžnou krátkou zmínku v každoročních zdravotnických shrnutích - je nejvyšší čas udělat z něho úhelný kámen léčby nejen Alzheimera, ale všech chronických chorob.

Ivan Lamper, Respekt

Aktuálně.cz - Finančníci z PPF se rozhodli sponzorovat Univerzitu Karlovu a hned se vynořily obavy, koho dalšího si chce Petr Kellner zavázat. V souvislosti s nejbohatším Čechem by nám ale měly dělat vrásky úplně jiné věci.

Když v roce 2000 sdělil architekt Zdeněk Lukeš svůj soud o Karlu Gottovi, hluboce jsem s ním souhlasil a souhlasím dodnes: "Tento zombie mě pronásleduje od dětství. Od poloviny 60. let kazí vkus už několika generacím…,“ napsal v Lidovkách.

Začátek kariéry

Nikdy jsem nepochopil, co se lidem na Gottově zpěvu tolik líbí. Romantické slátaniny plné falešného sentimentu, na úrovni jihoamerických telenovel se mohly doopravdy líbit některým jednodušším hospodyňkám, nikoli lidem rokenrolové generace, říkal jsem si.

Podcenil jsem nejspíš začátek jeho kariéry, v němž zpíval i rokenrol, ale především měl k dispozici semaforské šlágry, které zvedaly ze židle i mě. V muzikálu Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Kdyby tisíc klarinetů je Gott naprosto skvělý a společně s Waldemarem Matuškou, Hanou Hegerovou a Evou Pilarovou nabízí lidem inteligentní zábavu, s náznakem hlubšího, protiválečného podtextu.

Gottova popularita začíná tady a jeho obdivovatelům bylo asi později zatěžko zbavovat se svého oblíbence - stáhl je s sebou do onoho odporného lakování světa narůžovo či nezřízeného fňukání nad vlastním osudem, do světa, v němž láska a lkaní o ní je pro byznys tím nejlepším artiklem. Vše v podání sladkobolného hlasu hlavního hrdiny. Zkazil jim vkus.

Jiří Suchý říká, že ho v jeho kolaborantství chápe, protože Gott by bez zpěvu nemohl žít. Jenže Gott mohl klidně zpívat v Německu, kam se načas také uchýlil, než mu Husák poslal srdcervoucí odpustek. Ale především, Gott měl od dob svého návratu tak silnou pozici, že ani nemusel antichartu podepisovat a režim by mu stejně nekladl žádné překážky, jak to dělal ostatním.

Komunisté byli naopak v pozici velmi nepříjemné, museli zas a znovu v očích občanů i okolního světa legitimizovat svůj režim, kolaborantský vůči Moskvě, která naši zemi okupovala. A právě tomu Gott svým oportunismem napomáhal, seč bylo v jeho silách.

I kdyby byla pravda, že Gott pomáhal některým diskriminovaným kolegům a choval se k ostatním slušně, jak o něm tvrdí Jiří Černý, Gottova politická intervence je hrozivá. To byl také důvod, proč si Karel Kryl až do smrti vyčítal, že se nechal Václavem Havlem a dalšími přemluvit ke společnému zpěvu hymny s Gottem během jedné z demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 89. Tato Krylova sebe-výčitka vymezuje hranici mezi slušným a neslušným, normálním a nenormálním, přijatelným a nepřijatelným.

A v tom Gott stál na straně neslušnosti, nenormálnosti a nepřijatelnosti. Jeho nahlas sdělované konspirační představy, kterak Židé či židozednáři vládnou světu, jsou toho svědkem. Gott byl jedním z těch, kteří nastartovali současnou konspirační hysterii, již provází odpor k různým odlišnostem. Ten údajně slušný muž zneužil svou popularitu k šíření nenávistných blábolů. Neodpustitelné.