Dva vicepremiéři vlády Andreje Babiše, ministryně financí Alena Schillerová a dvojministr Karel Havlíček, opakovaně varují před tzv. právními spekulanty. Má se jednat o všechny, kdo chtějí údajně zneužít situace s pandemií, žádat a posléze žalovat stát o způsobenou škodu, která jim měla vzniknout v důsledku krizových opatření exekutivy. Paní ministryně Schillerová dokonce krátce poté, co vyšla najevo změna režimu z vládních opatření na opatření ministerstva zdravotnictví, označila za keťase v podstatě všechny, kdo by o legálním nároku jen uvažovali.

Z jejího vystoupení na člověka dýchl černobílý kinožurnál z dob, ve kterých byli také pranýřováni jednotlivci, kteří pro přesvědčení o osobních právech neviděli les kolektivního štěstí.

Právě boj s domnělými keťasy vedl vládu k tomu, že zvolila onu právní kličku, kterou minulý týden soudce Štěpán Výborný nazval „přepnutím“. Za autora tohoto řešení byl ministrem vnitra Janem Hamáčkem označen exministr spravedlnosti a šéf vládních legislativců Jan Kněžínek. Podle informací České justice v tomhle kličkaření ale není sám, ruku k dílu měli přiložit i již zmíněná Alena Schillerová a také vládní advokát Karel Muzikář.

Jeho advokátní kancelář je také podepsána pod námitkou podjatosti celého senátu Městského soudu v Praze, kterážto byla spatřována v tom, že soud umožnil žalobcům reagovat na ono vládní „přepnutí“ a změnit žalobní důvod. I tento postup lze, s ohledem na to, že tak Muzikář učinil v zastoupení vlády, považovat za mimořádný počin, který by neměl zapadnout. Nejvyšší správní soud (NSS) se také s námitkou podle toho vypořádal a odmítl ji jako nedůvodnou.

Ve výčtu neotřelých právních počinů vlády by nemělo zapadnout ani nezákonné zrušení doplňovacích senátních voleb na Teplicku. Řešení sice nadmíru efektivní a rychlé, které kdyby ovšem nezrušil NSS, znamenalo do budoucna pro vládu možnost v podstatě zrušit jakékoliv volby, třeba z důvodu chřipkové epidemie či salmonelózy. Pro pochybovače lze připomenout, že komunistická justice také v počátcích řádila na podkladě prvorepublikového zákona na ochranu republiky. Že žijeme v době poněkud nakřáplých hodnot, kdy většina občanů nepociťuje svobodu za něco absolutního, je možné číst v každém průzkumu veřejného mínění posledních let. V takto nebezpečně prosyceném prostředí je potřeba, aby soudy elegantně sfoukávaly svíčky, aby se časem nezměnily v zástupy pochodní.

Zatím jsme v situaci, kdy horliví úředníci předkládají zmateným politikům právně neotřelá řešení, která jsou přijímána často ve zmatku, vyhlašována na nočních tiskových konferencích a jejichž znění je pak dodatečně upravováno. Že v tom není politický záměr a v čele státu nemáme lídra s orbánovským leskem v oku, nasvědčuje i reakce premiéra Andreje Babiše na ono rozhodnutí soudu z minulého týdne. Babiš se totiž podivil nad tím, že soud zrušil vládní opatření, která měla zachránit tisíce životů. Problém je, že kdyby to byla vládní opatření, soud nemusel nic rušit, bojler není brojler.

Reakce Pražského hradu, kdy mluvčí prezidenta obratem soudce spojil s odpovědností za případné následky v podobě obětí pandemie, lze asi zařadit do onoho povzdechu nad otráveným ovzduším, v němž už léta žijeme. Ale abychom byli korektní, Hrad v tom není sám: už před šesti lety jistá vedoucí státního zastupitelství reagovala obdobně, když soud neshledal důvody vazby u Iva Rittiga. Tehdy také paní státní zástupkyně konstatovala, že od této chvíle soud přebírá odpovědnost za průběh trestního řízení. Někdy se ovšem za stejnou věc tleská.

Ale zpět k tématu. Je-li tu dnes někdo opravdovým „právním spekulantem“, pak je to především vláda, nikoliv ti, kdo ještě ani nepožádali o odškodnění. A vztahuje-li se ono označení na všechny, kdo nesouhlasí s kroky vlády či ministerstev a považují je tu za formálně špatná, jindy za obsahově sporná, pak je potřeba se proti tomu důrazně ozvat. Pak i já se musím označit za keťase, který pro osobní svobodu nevidí les kolektivního štěstí.

Petr Dimun

Zdroj: https://www.ceska-justice.cz/blog/pravni-spekulanti-ketasove/

Aktuálně.cz – Tisíce vědců nejen z Evropy v petici kritizují způsoby průmyslového zemědělství či systém zemědělských dotací. Jejich varování před neudržitelností hospodaření ale přišlo se začátkem koronavirové pandemie a vyzní tak zřejmě do ztracena. „Většinou vás ‚odignorují‘, nedočkáte se žádné reakce. Mimo jiné proto, že je na to navázaný obrovský byznys," říká v rozhovoru přírodovědec Jakub Hruška.

V Evropě dochází vlivem intenzivního zemědělství ke ztrátě biologické rozmanitosti, zhoršuje se podnebí, dochází k degradaci půdy a kontaminaci podzemních i povrchových vod hnojivy a pesticidy. Evropští vědci proto sepsali petici, v níž požadují nápravu. Nastavení současné i připravované Společné zemědělské politiky EU je podle nich zcela nedostatečné. Vadí jim, že se z veřejných peněz velkolepě podporuje zemědělství, které je neudržitelné a poškozuje veřejné statky.

Petici sepsalo sedmnáct expertů, od biologů či ekologů až po sociální geografy či sociology z Německa, Rakouska, Finska a Portugalska. Podepsaly ji tisíce vědců po celém světě, což dosud nemá obdoby. Problém však je, že její publikování přišlo právě se začátkem koronavirové pandemie. Varování odborníků tak zřejmě opět zůstane nevyslyšeno.

Na průmyslové zemědělství, jehož praktiky vědci kritizují, a na pokřivený systém zemědělských dotací je však navázán velký byznys a proti němu nemají vědci šanci, upozorňuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz profesor Jakub Hruška z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR a České geologické služby.

Jak velkou šanci podle vás má petice vědců apelující na udržitelné zemědělství oproti mocné lobby agropodniků?

Jedná se o první celoevropskou akci vědců týkající se zemědělství. Nikdy předtím nic takového nebylo, což naznačuje, že situace je vážná. Na druhou stranu, vědci nejsou dobří lobbisté na rozdíl od politiků a evropské zemědělské lobby, která v tom má velké peníze. Takže jsem sice rád, že petice vznikla, ale obávám se, že nebude mít adekvátní odezvu.

Vyjde podle vás do ztracena?

Na českém písečku to chodí tak, že vás abych tak řekl „odignorují". Nedočkáte se prostě žádné adekvátní reakce.

Může mít na úspěch či neúspěch petice vliv i současná situace, kdy je velmi jednoduché říct, že nyní máme na starosti důležitější věci, je tu koronavirová pandemie?

Samozřejmě vše nahrává tomu, aby se řeklo: „Podívejte, teď nemůžeme řešit takové jednotlivosti, jedeme stejně jako předtím." Myslím, že novou evropskou politiku zase tak o rok, o dva roky odloží. 

Proč Česko i Evropa stále zavírají oči před kritickou situací se zemědělstvím? Vítězí momentální zisk namísto dlouhodobé udržitelnosti?

Bohužel, zdá se, že i na Západě do jisté míry vítězí nějaký druh korporátu. Ale pořád když přejedete z Česka do Rakouska, tak ten rozdíl v obdělávání půdy je zcela markantní i na sto metrech. Je to, jako když přejedete z Půlnočního království do Země krále Miroslava. Ale i tam, i když relativně pomalu, dochází ke zvětšování a slučování podniků. To, co ještě před patnácti lety obdělávaly tři, dnes už dělá jen jeden. Jako by průmyslové zemědělství vítězilo všude, nicméně je to otázka míry. U nás je nastavena velká už od socialismu, a ještě jsme ji zintenzivnili.

Nastavení dotací se musí změnit

Nahrávají tomu i nastavené dotace tak, aby se vyplácelo hospodaření na obrovských lánech. Co s tím?

Před nedávnem mi jeden agrární odborník říkal, že v zemědělství je míra zvýšení ekonomického výnosu z velikosti snad největší ze všech odvětví lidské činnosti. Ekonomický efekt je enormní. Musíme na to jít z druhé strany a jasně říct, že takhle to nejde kvůli udržitelné produkci potravin, biodiverzitě a kvalitě vod dělat donekonečna. Měly by se nastavit jasné hranice, jak může být pole velké, co na ně sypat a jaké mít maximální dotované hektarové výnosy.

Proč se třeba dotace nepodmíní intenzitou? Proč se nedá jako podmínka dotací nějaký limit – třeba že intenzita nebude, například, větší než padesát metráků pšenice z hektaru? Jsme v obilí zcela soběstační, na 15 až 20 procentech orné půdy pěstujeme biopaliva a přes milion hektarů orné půdy je zatravněno. A vysoká intenzita výroby je přesně to, co půdě a krajině škodí.

Co všechno by se změnilo, pakliže by se regulovaly hektarové výnosy?

Zemědělci by tolik nehnojili, používali by odrůdy, které nejsou tak náchylné k poškození počasím či škůdci – nepotřebují tolik hnojit, ale vynášejí méně. Existují třeba pšenice, které jsou relativně nenáročné na hnojení i postřiky, ale dají maximální výnos padesát metráků z hektaru. Pak jsou odrůdy, které když je pořádně opečujete pesticidy a dalšími látkami, vám dají osmdesát. A zemědělství bohužel stále jde bludnou cestou intenzifikace. 

Jaké by měly být další podmínky dotací, aby se z neudržitelného zemědělství stalo udržitelné?

Kromě velikosti polí bych tam přidal i jejich strukturu, tedy povinné množství krajinných prvků na plošnou jednotku, aby rozdělily ty velké lány, a vrátit krajinné prvky, jako například vodoteče, které jsou dnes často zakopané, právě kvůli získání plochy.

Co dnes hrozí českému zemědělci, který má lán maximálně natažený od silnice po les, pěstuje na něm řepku, nedbá na jakékoliv krajinné prvky a rve do půdy pesticidy?

Hrozí mu zejména dlouhodobá neudržitelnost. Tohle se dá dělat jen krátkou dobu. Degradace půd je jasně viditelná. Třeba na jihomoravských karpatských kopečcích, na nichž jsou pole – když si je prohlédnete na jaře nebo na podzim, když je zoráno, tak vršky těchto kopců mají úplně jinou barvu než dříve. Jsou mnohem světlejší, protože půda už z toho stekla dávno dolů. Ornici už tam v podstatě nemají, již se ocitli na geologickém podloží. Jenže oni to dokážou uhnojit a upesticidovat, takže takovýto způsob zemědělství jim ještě nějakou dobu vydrží.

Existuje tedy něco, co by takto hospodařící zemědělce donutilo změnit své způsoby?

Jediné, co dnes moderní zemědělství nedokáže překonat, je nedostatek vody. Když je sucho, tak je prostě sucho. Proto také nejúrodnější oblastí již není jižní Morava, ale nadmořské výšky kolem 400 metrů nad mořem, kde je podstatně více vláhy. Jižní Morava již v poslední době zdaleka není to, co třeba předhůří Českomoravské vrchoviny.

Sankce za pesticidy či hnojiva nehrozí?

Teoreticky ano, u dusíkatých hnojiv jde o maxima povolená tzv. nitrátovou směrnicí kvůli ochraně vod. Ale přesto se koncentrace dusičnanů v našich podzemních a povrchových vodách moc nesnížila. U pesticidů pak je teoreticky limitována maximální dávka při jednom použití, dle návodu výrobce, ale nikdo neurčí a nezkontroluje, jak často a v jaké kombinaci se tyto prostředky používají. Takže nejvíce záleží na rozhodnutí hospodáře.

A naopak – je k něčemu malému poctivému biofarmáři, který náležitě pečuje o svůj grunt, že na něm zakládá remízky a střídá plodiny? Tedy kromě toho, že ten grunt a půdu bude moci používat i jeho vnuk, protože bude v pořádku.

Pokud skutečně hospodaří v režimu ekologického zemědělství, dostává na to speciální dotace, které jsou vyšší než na „nebioprodukci". Ekologická produkce je navíc lépe placená než ostatní. Ale je u ní se vším mnohem více práce a jsou z ní menší výnosy. Na velké lány s pár plodinami člověk nepotřebuje skoro nic, i na sklizeň si někoho najme.

Rozdíl mezi Českem a Rakouskem je patrný hned u hranic

Zmínil jste jako jeden z dobrých příkladů sousední Rakousko. V čem bychom si z něj měli vzít příklad?

Mají například dotaci, která se v překladu jmenuje, parafrázuji: „pořád zeleno". Zemědělci dostávají dotaci za to, když na poli roste po většinu roku stále něco zeleného – něco, co má vegetační potenciál, aby se půda chránila před erozí, aby dodávala nějakou organickou hmotu, aby se udělalo něco pro biodiverzitu. U nás se dnes sklízí mnohde už v červnu, odrůdy jsou čím dál ranější. Za našich pradědů byl typický měsíc sklizně srpen. Pole jsou pak půl roku úplně holá, málo se totiž podporují meziplodiny a zemědělci je moc nechtějí.

Dříve se u nás například pěstovalo obilí s podsevem jetele. Sklidilo se obilí, vyrostl jetel a na konci léta se sklidil na krmení. Jenže dneska skoro nikdo nemá dobytek, protože není podporovaný. Ale abych neházel všechny do jednoho pytle – vím, že někteří zemědělci meziplodiny znovu zkoušejí pěstovat, je jich ale bohužel málo.

Je nějaká šance na změnu v zemědělských dotacích při současném politickém rozložení?

Česká republika nyní lobbuje za udržení současného stavu. Maximum peněz do přímých plateb, zemědělec dostane paušál a už si prakticky může dělat, co chce. Jednou z mála podmínek dotací je tzv. greening („ozelenění“ v zemědělství – pozn. red.). Jenže ten se dá splnit naprosto formálně. Zemědělci si třeba někde pod lesem na neúrodné půdě vysejí vojtěšku a vůbec to nevede k tomu, že by se rozbíjely celky velkých monotónních polí. Zemědělci toto opatření úplně zneutralizovali a pravidla se rozvolňovala tak dlouho, až jsou k ničemu.

Zpráva mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu ze srpna 2019 konstatovala, že téměř čtvrtina (23 procent) emisí jde za zemědělstvím, lesnictvím a dalším nakládáním s půdou. Změnila tato zpráva něco?

Nepomohla vůbec, protože hlavní problém spočívá v tropických zemích, které kácejí lesy, aby měly zemědělskou půdu a na ní vypěstovaly sóju, kterou my si u nich koupíme na krmení prasat. U nás zemědělství vyprodukuje asi deset megatun CO₂, což je necelých deset procent emisí uhlíku České republiky. Lesnictví ještě donedávna nějaký uhlík dokonce fixovalo, ale to skončilo s kůrovcovou kalamitou, po níž jsou české lesy naopak zdrojem CO₂ do ovzduší, jde ale o malá čísla.

Změny jdou jen pomalu, jde o obrovský byznys

Vědci v petici žádají opustit současný systém přímých plateb, které jsou paušální a stačí splnit pouze administrativní a technické požadavky, a nahradit ho platbami podle výsledků, tedy stavu vody, půdy, ovzduší a biodiverzity do roku 2030. Proč až rok 2030? Znamená to, že ještě deset let mohou zemědělci nerušeně ničit krajinu a půdu?

Také bych byl radši, kdyby to bylo rychlejší. Navíc jde o rozhodnutí ve financích, a to se dá udělat velmi rychle. Ale Evropa má tendenci řešit věci velmi postupně. Takže tu pořád máme biopaliva, která by bylo nejlepší zrušit zítra a Evropa to ví, ale ustupuje se od nich velmi, velmi zvolna. Mimo jiné proto, že je na to navázaný obrovský byznys.

O nevratných klimatických změnách se již hovoří pěknou řádku let, jak se ale tato vědecká diskuse promítá do konkrétních opatření?

Nepromítlo se to celosvětově v podstatě nijak. Navíc vše se projeví až za desítky let, takže to mnohé lidi odrazuje, aby s tím vůbec něco začali dělat. Běžný člověk bohužel uvažuje v horizontu měsíců a roků. Věc, která má řešení, dejme tomu za 10 let, ho velmi často přestane zajímat, protože je mimo reálný časový horizont, o kterém je zvyklý přemýšlet.

Někteří environmentalisté tvrdí, že boj o planetu jsme již prohráli, protože jsme naší devastací přírody překročili mez, z níž by bylo ještě návratu. Je to reálný, nebo až příliš pesimistický pohled?

Příroda změnám odolává dlouho, i když to na první pohled nevypadá. Regenerační schopnost přírody je také veliká. Když si vezmeme, jak komunistické hospodaření zničilo od padesátých do osmdesátých let horské lesy kyselým deštěm, tak ve chvíli, kdy se odsířily u nás i v okolních zemích elektrárny, tak regenerace byla relativně rychlá – stromy rostou, jen půdy si dlouhodobé oslabení částečně nesou dál. Ale zatím bez velkého vlivu na stromy.  

Takže jste optimista?

Do jisté míry ano. Naprostá většina tepla, které si tu na planetě kumulujeme zvýšeným skleníkovým efektem, se pořád ukládá tak, že se ohřívají oceány a taje led a ledovce v polárních oblastech. Pokud se podaří skleníkové plyny snížit na rozumnou hodnotu, planeta se podle mě nezhroutí, neshoří. 

Jak vidíte vývoj v Česku ohledně globálního oteplování?

V Česku se nám od roku 1960 oteplilo o stupeň a půl, krajina nám vysychá, protože prší stále stejně, ale máme větší odpar. Ale to nás nezahubí, jen se posuneme klimaticky na jihovýchod, tak zhruba na dnešní Balkán. Otázka je, jak dlouho se vše bude odehrávat jen v relativně slabých změnách.

Co když si teď ten váš optimistický závěr přečtou velcí zemědělští hráči a řeknou si: „Vidíte, odborník říkal, že příroda snese všechno a ze všeho se vzpamatuje. Tak můžeme dál pokračovat v maximalizaci zisku bez ohledu na přírodu.“

Klima je globální, ale zemědělství velmi lokální – oni si svým zacházením zničí půdu a vodu tady a teď. To s klimatem nemá nic společného, i kdyby bylo stejné jako v roce 1960, tak tento způsob hospodaření bude úplně stejně devastační. Na degradované půdě se nebude dát nic pěstovat, nejlepší ji bude zatravnit a ona se bude desítky až stovky let vzpamatovávat. Ale toho už se my nedožijeme. Navíc degradace půdy ovlivňuje spoustu dalších věcí, jako je kontaminování vody, ubývání opylovačů…

Třeba veřejnost se o úbytek hmyzu moc nezajímá, protože si představí maximálně otravné ovády či vosy. Ale úbytek hmyzu komplikuje opylování rostlin, ohrožuje existenci ptáků a dalších hmyzožravců…

V Německu za posledních 25 let ubylo 75 procent létajícího hmyzu. U nás to bude pravděpodobně ještě horší, ale nemáme k tomu žádná shrnující data. Jenže taková řepka je částečně samosprašná a opylovače prakticky nepotřebuje, takže to třeba spoustu lidí rovněž netrápí. Ale projeví se to na ovoci, na zelenině. Nicméně lidi si myslí, že jim k životu stačí zastřižený trávník s tújkami a bazén a že to, co je za plotem, je už nemusí zajímat. Jenže tak to opravdu není.

Zuzana Hronová, Aktuálně.cz

ekolist.cz – Půdu není možné z podstaty vlastnit, stejně jako nelze vlastnit vodu, vzduch či člověka. Z této filosofie vychází Nadace Pro půdu, jež usiluje o ochranu zemědělské půdy před degradací a spekulací. Nákupem či darem získává půdu ze soukromých rukou, spravuje ji a pronajímá zemědělcům, kteří se zavážou k šetrnému a příznivému hospodaření. V rozhovoru s členem její správní rady Radomilem Hradilem jsme zkoumali, jak spolu souvisí zhutňování půdy, fungování ekonomiky a materialistický světonázor.

Začnu zeširoka, co vnímáte jako největší problém českého zemědělství?

Osobně mi velmi leží na srdci stav půdy, který není dobrý. Netěší mě, když jedu krajinou a vidím všude jenom kukuřici, která se dává do bioplynek, pšenici a řepku. To je tak devadesát procent všeho, co se u nás v úrodných oblastech pěstuje. Způsob, jakým se řepka a kukuřice pěstuje, ničí půdu. Člověk vidí postřikovače, které jezdí v porostu, zvlášť v řepce, která není potravinou, takže se vesele stříká. Od doby studií, skoro třicet let, se angažuji v ekologickém zemědělství a přírodních zahradách. Byl bych rád, kdyby byl podíl ekologického zemědělství vyšší a kdyby se v zemědělství obecně méně stříkalo a hnojilo a více pečovalo o půdu, používala se lehčí mechanizace. Kdyby pole byla menší, bylo by více zeleně v krajině, více stromů. Těch problémů je hodně. Nezabývám se problémy dotací, odbytu, prodeje, mezinárodního obchodu, cel a podobně. Ale to elementární, půda, krajina, spodní voda, to mi leží na srdci.

Proč je stav půdy tak špatný?

Půda získává strukturu a úrodnost tím, že v ní pracuje obrovské množství mikroorganismů. V průběhu posledních desetiletí tyto mikroorganismy systematicky likvidujeme, hlavně používáním chemie. Půda tak přestává být živá, už je to jenom mrtvý substrát. Souvisí to i s používáním těžké mechanizace, která půdu utužuje, vytlačuje z ní vzduch. Když do ní člověk hrábne, zaryje, je hutná, nemá póry. Nemůžou tam prorůstat kořeny rostlin, nejsou tam žížaly. Voda nemůže půdou prosakovat dolů, a když je sucho, zase nemůže vzlínat nahoru. Když zaprší, voda stéká po povrchu, teče do vodních toků a z krajiny pryč. V posledních letech sice prší méně, ale hlavní problém spočívá v utužení — hladina spodní vody klesá proto, že voda se nemůže vsakovat. Týká se to desítek procent, možná více než padesáti procent půdy u nás. To je alarmující situace. Mám pocit, že naprostá většina lidí si neuvědomuje, v jakém stavu půda u nás je, protože do ní nevidí. Vidí jenom pole a na nich něco roste, to jim stačí, a pak si jdou někam koupit potraviny. Kdyby viděli, co se v půdě děje, zhrozili by se.

Zastavím se ještě u toho problému velikosti. V České republice máme největší průměrnou rozlohu farmy v Evropě, většinu půdy obhospodařují velké firmy. Proč se u nás nedaří malým nebo středním zemědělcům?

To je především důsledek kolektivizace zemědělství v době socialismu. Můžu to vzít na příkladu naší rodiny. Pocházím z Hané z vesnice, byli jsme drobní zemědělci. Mívali jsme krávu, to už jsem nezažil, ale když jsem byl malý, měli jsme prase, kozu a samozřejmě drůbež, králíky. Jak jsem vyrůstal, skončili jsme s chovem kozy, pak prasete, pak už nám zbyli jenom králíci a slepice. V osmdesátých letech jsme udělali kompletní přestavbu domu, který byl původně vystavěný jako statek, s chlévem a s průjezdem, se seníkem. Všechno jsme to přestavěli na obytné místnosti, z chléva se stalo skladiště, snížil se průjezd, takže s vozem se senem už by se ani nedalo projet. Zrušilo se hnojiště. A určitě to nebyl jenom náš případ, byl to obecný jev. Lidé nečekali, že by se to mohlo změnit, že by byla možnost znovu hospodařit. Komunisté si dávali za cíl setřít rozdíly mezi městem a vesnicí. To se do značné míry podařilo.

Lidé na vesnici žili v podstatě stejně jako ve městě. Zemědělství se z vesnice vyňalo a vedle vesnice se postavila zemědělská „továrna“, konkrétně u nás na vesnici vznikl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jeden z největších kravínů v republice pro více než dva tisíce krav. To se týkalo nejen zemědělské produkce, ale i zpracování. Když jsme jezdívali na exkurze na rakouské ekofarmy, byl to obrovský rozdíl. Malé statky, nesmírně pestré, většinou s nějakým zpracováním, ale zase to nebylo zpracování úplně na koleně, jak se o to u nás spousta lidí po revoluci pokoušela, ale třeba družstevní pro několik zemědělců, takový střední rozměr. Byli jsme na farmě, kde měli výrobu těstovin, na další měli palírnu na různé bio kořalky, jinde měli udírnu a zpracování masa, pak zase pekárnu, výrobu olejů, k tomu zpracování štěpky, kompostování komunálního odpadu, pěstování netradičních plodin… Taková struktura dělá venkov úplně jiný, řekl bych, že je tam úplně jiný vztah k půdě, k potravinám než u nás. Tady se lidé oddělili od půdy, od zvířat, od potravin, všechno se centralizovalo do továren.

Přijde mi výstižné, že říkáte továrny.

Jakmile je tam třicet tisíc prasat nebo dva tisíce krav, je to už továrna. Absolutní důraz na hygienu, aby se nešířily nákazy. Zvláštní u takového vepřína je, že když člověk přijde k plotu, není to ani cítit. Všechno hermeticky uzavřené, člověk ani neví, že tam jsou prasata. To má samozřejmě důsledky pro přírodu a krajinu. Za naším městem teče Morava, jsou tam lužní lesy a louky. Když jsem byl kluk, chodili jsme tam sbírat pečárku polní. Pak se tam začala vozit kejda z toho velkokapacitního kravína, která v tom množství nebyla hodnotným hnojivem, ale odpadem. A žampionová kultura na těch loukách úplně vzala za své.

Vidíte za tu dobu, co se angažujete v ekologickém zemědělství, naopak nějaké změny k lepšímu?

Ekologické zemědělství u nás po revoluci začínalo úplně z ničeho, takže jsme určitě ušli velký kus cesty. Dnes je ekologické zemědělství na velkých plochách. I co se týká obecného povědomí, většina lidí se třeba na ekologické zemědělství dívá skepticky, ale vědí, co to je. Vědí, co jsou biopotraviny, a je velké množství lidí, kteří biopotraviny kupují. Takže je tam určitě posun, ale na druhou stranu ten ideál, který v sobě člověk nese, že bychom se měli chovat ke krajině a k půdě s úctou, naplňovaný není.

Děcka, pojďme si to shrnout. Kdybych na někoho nebo něco zapomněla, neváhejte mě doplnit!

Všichni vidíme, že svět je v krizi jako už několik generací ne. Tak nějak pocitově bych řekl, že to spustila firma Zoom, ale to teď neřešme. Ekonomika klidně přijde o 10–20 procent a tlustý půjdou do tenkejch. Ale víte, co bych udělal? Podle mě je právě teď nejlepší příležitost úplně proměnit tu naši zemi. Jestli se dokážeme chytit za hlavu a totálně překopat pár věcí, tak té katastrofě dáme nějaký smysl, protože z ní vyjdeme silnější. Házím do placu tucet praštěných nápadů pro skvělou zemi, ve které bych rád žil!

1. MILOSTIVÉ LÉTO. Jako v Bibli. Zrušit všechny staré exekuce a vrátit ty mraky diskvalifikovaných Čechů zpátky do života. Z šedé ekonomiky zpátky do normální hry. Víte, většina těch exekucí (podle zdroje až 85 %) je stejně nevymahatelná. Ty peníze jsou jen virtuální. Nikdo je nikdy nedostane. A ty statisíce lidí jsou mimo systém, neplatí daně, stát je naopak musí podporovat, ze všech těch stresů jsou často nemocní a zatěžují zdravotnictví – suma těchto nákladů je možná pro stát vyšší než součet jistin. Rozjetí exekutorské hydry je největší zločin našeho státu za posledních 20 let. Celkově musíme úplně změnit přístup k úvěrům. Zakázat šmejdské půjčky, reklamu na dluhy regulovat stejně jako reklamu na tabák.

2. LEPŠÍ DANĚ. Myslím, že nazrál čas k tomu, aby bohatí platili vyšší daně. A to i procentuálně. Hlásím se k tomu dobrovolně. A myslím, že spousta lidí, kteří mají peníze, by se k tomu přidala. U nás je šíleně vysoké zdanění práce a naopak mimořádně nízké zdanění majetku. Je to dědictví z dob, kdy v zemi nebyl kapitál, takže se všechno chtělo vydřít ze zaměstnanců. Je načase to zvrátit. A navrhuju, aby bohatí zaplatili podstatně víc. I symbolicky to má význam. Beru to takhle – chci kvalitní stát, který plní, co očekávám, staví dobré silnice, buduje špičkové školství. Celý život vidím, že za kvalitu se platí. Jsem ochoten si připlatit. Když budu vědět, že se ty peníze dobře použijí – víc v dalších bodech –, jsem ochoten si připlatit. A mezi námi – ve světě se to má tak, že bohatí bohatnou a ostatní spíš nic moc. Majetek a ekonomický vliv se koncentruje v rukou čím dál menšího množství osob. Pokud budeme chtít udržet minimálně stejnou úroveň státních služeb, tak čím dál větší procento daní bude muset přicházet od bohatých a superbohatých. Vsadím boty.

3. KONEC BEZDOMOVECTVÍ DĚTÍ. V téhle zemi prostě nesmí ani jedno dítě vyrůstat na nějakých zavšivených ubytovnách, kde se nedá ani učit. Když to tak necháme, vypadá to krátkodobě levně, ale ve skutečnosti to jednou zaplatíme desetinásobně. Ztrácíme tyhle děti, necháváme z nich vyrůstat lidi, kteří budou celý život mimo systém. Stejně jako jejich rodiče. Je čas ten cyklus zlomit. Zákon o sociálním bydlení. Ale bacha – zrušil bych naopak podporu pro hypotéky apod. Nedotovat střední třídu a bohatší, ale jen ty opravdu slabé. Jasně, slyším vaše prskání, tohle bere peníze vám, co mě čtete na Facebooku. Jo. Musí to být.

4. STÁT – KONEC VRCHNOSTI STOJÍCÍ NAD OBČANEM. Řeknu to takhle. Stát mě v této krizi zklamal. Nechci tu prvoplánově kopat do vlády. V mnoha zemích měli debilnější strategii než my. I nedostatek pomůcek bych odpustil, to bylo taky leckde. Ale co se odpustit nedá – počáteční lhaní a do dnešních dnů neschopnost se trošku zorganizovat. Do hajzlu, můžete udělat chybu, to se stane, ale aspoň nám nelžete! Další věc. Půlku věcí si u nás museli udělat občané sami. A udělali to sakra dobře a stát doteďka jen čumí! Občani edukují (Petr Ludwig a jeho #rouškyvšem), občani šijí, občani vyvíjejí (masky z 3D tiskáren) a občani se sami skládají na ventilátory! Fundamentální poučení – svět už je dnes tak komplexní, že stát (rozhodně teda ten český) prostě nedokáže rychle a kvalitně reagovat. Stát jakžtakž zvládá běžný provoz (i to dře), nezvládá dlouhodobé koncepční investice (dálnice) a už vůbec nezvládá bleskové fatální výzvy! Český stát chtě nechtě outsourcoval ohromnou část své práce na dobrovolníky ze stran občanů a pár zázračných firem či škol (Adler, ČVUT a další). A ti naši lidi ten outsourcing dokázali přijmout! Ono to totiž v dnešní době jde – dneska může i obyčejný soukromník vytisknout něco na 3D tiskárně a rozjet výrobu. Jak šel stát relativně dolů, tak občan vyrostl.

A my na to sakra musíme reagovat! Já už nechci vrchnost, před kterou se klaníme! Nový stát musí být transparentní, musí to být sluha (a vědět, že je sluha!), musí být _jen_ člen týmu. Pomáhající člen týmu! Nyní je český stát založen na nedůvěře k občanovi. Český stát je do hloubky prosáklý mentalitou „občane, ty jsi simulant a lump, já tě budu buzerovat a srovnám tě do latě“. Máš otevřenou cukrárnu? Pošlu na tebe kontrolu z hygieny a zítra další; uvidíš, ty hajzlíku, že tě na něco chytnem! NE! Musí to být přesně naopak! Úřad – včetně poslední úřednice – musí vědět, že jeho úkolem je POMOCI tomu cukráři, aby svůj podnik udržel otevřený, protože o to menší bude fronta na úřadě práce! Toto bylo jasné i předtím, ale teď s koronavirem český stát ztratil morální autoritu vystupovat jako vrchnost! Občan je pán. Chci úředníky, kteří budou zčásti placeni podle spokojenosti občanů a podnikatelů, které obsluhují. Náš zákazník, náš pán. Chci stát, který nebuzeruje všechny, aby potrestal malinkou menšinu vykuků! Chci stát, který většinu lidí nechává naprosto na pokoji, ale bleskově a pádně potrestá tu malou skupinu opravdových syčáků. Chci stát, který primárně důvěřuje občanovi – protože tento měsíc se ukázalo, že český občan zaslouží víc důvěry než český stát! A hlavně – přestat lidi a živnostníky buzerovat a uvolnit kreativitu a činorodost, která v nich je. Stát, který vás nechá na pokoji!

5. ZAVÉST SUPERUČITELE. Část učitelů, kteří jsou opravdu vynikající, mají nejméně čtyři roky zkušeností, projdou atestem (že učí moderně a živě) – dostanou plat o pět procent vyšší než základní plat poslance. Jednak aby bylo vidět, kdo je pro nás důležitější, jednak aby se poslanci pocvičili v procentech. Vidina superučitelské pozice bude motivovat kvalitní lidí, aby šli do školství, aby se o místa ve školách soutěžilo a aby se učitelé sami od sebe vzdělávali. Rozbít ghetta školami – narvat tam superučitele, asistenty, sociální pracovníky, psychology, zvednout jedno každé dítě z bláta a neztratit jediný talent. Plus dalších milión věcí pro reformu školství, nebudu vás tím teď zdržovat.

6. ZALOŽIT CITU. Českou IT univerzitu, později rozšířit na Czech University. Špičkovou a absolutně moderně uvažující školu, kterou protlačíme do první světové stovky univerzit. Nejlepší přednášející. Nejlepší studenti. Jediným kritériem pro přijetí je talent. Studenti z celého světa vítáni, papíry vyřídíme za vás. Máš prospěch = dostaneš stýpko umožňující dobrý život v ČR. Od 4. ročníku máš zelenou kartu, pracuj v ČR, zůstaň tu a založ tu něco. Cílem je nasát bedny ze světa, klidně z Uzbekistánu, další posílení startupové scény a estonizace republiky.

7. FÉROVÁ A SVOBODNÁ SPOLEČNOST. Liberální země, ostrůvek svobody ve světě, kde je čím dál víc magorů. Sňatky LGBT ano, adopce LGBT ano, marjánka ano, její kvalitní pěstování – další daně! – celkově svoboda. Podpora krátkých pracovních úvazků a lepší nabídka péče o malé děti – jen tak budou chtít ženy rodit víc. Totální rovnost. Na druhou stranu žádné kvóty. Pokud někdo chce kvóty, tak první, co podpořím, bude kvóta minimálně dvou Vietnamců ve vládě. Z toho jeden na kase a druhý na školství!

8. ZEMĚ S DOBROU KARMOU. Země zaslíbená zvířatům a přírodě. Tím nemyslím víc psích hoven na Vinohradech, tam už víceméně jsme na vrcholu světa a prostor pro růst nevidím. Myslím tím ukončení utrpení hospodářských zvířat v zemi. Jako věc principu. Zákaz klecového chovu slepic, okamžité likvidační postihy pro firmy, které se chovají brutálně ke koním, kravám nebo k tak inteligentním a citlivým bytostem, jako jsou prasata. Česko jako lídr tohoto boje i v EU. Ano, znám hospodářské dopady. Přes tohle nejede vlak, dokud u nás budou stamilióny bytostí trpět od prvního do posledního dne, tak ta země bude zasmušilá, bude na ní ležet špatná karma, jestli to nechápete, jděte se zavřít do klece. On i ten Wu-chan je jen extrémnější podoba těchto zvěrstev, věřte mi. Jo a mimochodem za ministra zemědělství Daniela Pitka, a když nebude chtít on, tak někoho, koho on doporučí, dál to neřešit, uvidíte, že nebudete litovat.

9. UKONČIT FANTASMAGORIE O DALŠÍ ATOMOVCE. Nedá se to uplatit. Ušetřeme ty stamiliardy, šmarjá. Česko naopak jako tahoun decentralizované energetiky. Na každou střechu soláry, každý dům si vyrábí, co potřebuje. Na ministra někoho z https://www.modernienergetika.cz/ a jedem bez keců.

10. PROFOUKNOUT TEPNY. Digitalizovat. Ale taky proboha postavit urychleně dálniční síť, vysokorychlostní vlaky a přidat nové příměstské trati v aglomeracích. Zkušenosti z ciziny Ctrl+C, Ctrl+V. Speciální task force napříč všemi ministerstvy, s nejlepšími lidmi klidně za švýcarské peníze, i to se vyplatí víc než desítky miliard prošustrované těmi současnými neschopy. Za 99 % problémů může debilní legislativa a nekompetentní úředníci, kteří nejsou schopni se nadrtit svoje vlastní postupy tak dobře jako ekologové. Ekologové za to nemůžou. Začít pracovat na Orbitální dálnici Plzeň–Vary–Ústí a tak dál, nakreslete si kolečko sami.

11. UDĚLAT TEĎ HNED NĚCO DOBRÉHO. Jít a udělat něco, co se nám nevyplatí a na co bude půlka národa pobouřeně syčet. Třeba nabídnout pár lůžek nemocným Švýcarům nebo Syřanům, ano, je to hrozný nápad, jděte se bodnout. Tahle země potřebuje ukázat sama sobě, že může mít srdce i vůči cizím (vůči vlastním jsme skvělí), je to ve skutečnosti důležitější pro nás než pro ně, rozumějte nebo ne, jsem si tím jist. Potřebujeme lídry, kteří dělají taková gesta, podobně jako teď Němci, ano bolí to, má to nevýhody, ale musí to být, jinak budeme furt jak z Hoří má panenko.

12. POZVAT SI KRÁLE NEBO KRÁLOVNU. Přeměnit Česko na konstituční monarchii. Samozřejmě furt plnotučná demokracie, žádný strach. Víceméně dekorativní funkce jako v Británii nebo třeba Holandsku. Ale fakt pěkný dekor – a dlouhodobé sjednocení národa. Troška elegance a rytířského uvažování do té naší praktické a hokynářské země! Vyjde to skoro levněji než dělat každou chvíli prezidentské volby a výsledek nebude horší než poslední pokusy – garantuju. Boom pro turistiku. Super merch! Parlament jako představitel našich stavů požádá vhodné kandidáty z tradičních evropských rodin, popř. z českých rodů, provede volbu a od té doby jedeme dědičně. Uznávám, tenhle bod tu má funkci trošku jako Vondrův národní pták, ale mě by bavilo v takové zemi žít. A vás?

Moje vize je jednoduchá. Nejlepší lidi jsou ti, kterým to pálí, zároveň mají velké srdce a dobré funkční tělo. Se státy je to stejné. Moje body míří na tyto tři věci. Diskutujme!

Martin Jaroš, Facebook

InPocasi.cz – Pátek a sobota po několika chladných dnech konečně nabídne příjemnější počasí s teplotami i přes 15 °C. Řada lidí tak vyrazí na procházku třeba do lesa nebo parku.

To je sice při současné karanténě možné, ale i při cestě do lesa musíte dle nařízení vlády mít na sobě roušku nebo šátek (viz Vláda ČR, kde se v nařízení píše: vláda zakazuje všem osobám pohyb a pobyt na všech místech mimo bydliště bez ochranných prostředků dýchacích cest).

S ohledem na jejich nedostatek si většina lidí udělala vlastní roušky (ve většině případů z nevhodných materiálů, jako je například bavlna). Roušky z běžně dostupných materiálů vás ovšem před nákazou neochrání, což ukazuje řada studií (např. Cloth masks compared with medical masks). Na druhou stranu se studie shodují na tom, že i tyto roušky snižují množství mikroorganismů (virů), které člověk vydechuje (Testing the Efficacy of Homemade Masks). Jsou na tom ovšem až třikrát hůře než roušky tvořené ze speciálních materiálů. Jejich význam je tak relativně malý.

Roušky z nevhodných materiálů mohou uškodit

Celkově ovšem vědci varují před využíváním roušek z nevhodných materiálů (například bavlna, gáza), protože u lidí naopak mohou zvýšit riziko infekce (BMJ Open, Risk Analysis). V roušce se totiž hromadí značné množství mikroorganismů včetně virů. Pokud následně roušku pravidelně nevyváříte, může se samotná rouška stát zdrojem nákazy. Problematické je i samotné nakládání s rouškou. Pokud na roušku po celodenním používání například sáhnete rukou, viry se vám okamžitě dostanou na ruce a následně můžete infikovat ostatní členy domácnosti.

Využívání roušek z nevhodných materiálů je tak poměrně problematické a hlavně pro běžné lidi, kteří nemají dostatečné znalosti o přenosech a šíření virů, je potenciálně nebezpečné. Z toho důvodu například i Světová zdravotnická organizace v dokumentu o využívání roušek uvádí, že lidé by v žádném případě neměli používat roušky z nevhodných materiálů (například bavlna, gáza).

Většina zemí roušky nepřikazuje

Nedávný výzkum se zaměřil i na to, jak země doporučují svým občanům využívat roušky v současné pandemii (Rational use of face masks in the COVID-19 pandemi...). Většina zemí nosit roušky všem svým občanům nepřikazuje. Hlavně asijské země je vyžadují v místech s vysokou koncentrací lidí (v dopravních prostředcích, centrech měst atd.). Například Čína nevyžaduje nošení roušek, pokud jsou lidé doma, v přírodě nebo pracují v dobře ventilovaných prostorách a nepřišli do styku s nakaženým.

České nařízení v rozporu se studiemi a Světovou zdravotnickou organizací

V současné době je České republika zřejmě jedinou zemí na světě, kde vláda navzdory všem studiím a doporučením Světové zdravotnické organizace vyžaduje po svých občanech, aby nosili roušku i třeba při jízdě vlastním autem nebo při procházce lesem, kde nikdo není (viz Vláda ČR). Tím se navíc ještě více zvyšuje doba, po kterou lidé roušku mají na sobě, a tím i riziko vzniku infekce.

red.

Už nikdy jako ovce!

Moje dotazy, kdy a jak efektivně používat roušku, adresované lékařským autoritám, zůstaly nevyslyšeny (viz předchozí blog „Kedy nosiť hentu růšku, Kefalín???“, 18. 3. 2020; „Proti šíření koronaviru a paniky“, 17. 3. 2020). Lékařská komora mne odkázala na web ministerstva zdravotnictví, odpověď prezidenta České lékařské společnosti J. E. Purkyně, pana profesora Svačiny, zde nemohu zveřejnit, editor by ji hned smazal. Povinné celodenní nošení roušky považuji za neúčelné nebo dokonce nebezpečné. Protože jsem opakovaně dotazován, kdy a jak roušku používat, rozhodl jsem se formulovat stručné pokyny, které jsou v souladu s názory řady zkušených hygieniků a epidemiologů. Činím tak navzdory tomu, že moje doporučení odporují nařízení vlády. Měl jsem s tím problém už na vojně i na klinice. Když po mě někdo chce pitomost, cítím potřebu se ozvat. Pokud se nás ozve víc, rozum zvítězí nad pitomostí. Už nikdy jako ovce!

Pokyny pro ty, kteří nevykazují žádné příznaky onemocnění a nepečují o osobu již nakaženou.

Kdy roušku určitě nosit:
V uzavřených prostorách, na nákupech, v hromadné dopravě, všude tam, kde se shromažďuje větší počet lidí.

Kdy je rouška zbytečná:
Pokud se jdete projít do parku nebo do lesa, jedete na cyklistickou vyjížďku, jedete sami nebo s rodinou v autě, pracujete venku... je rouška zbytečná, nebo dokonce škodí. Vydýchané bakterie, viry, hleny a nečistoty se v roušce zachytí a vy je vdechujete zpátky. Pro posílení imunity je nejlepší se jít každý den projít, nadýchat čerstvého vzduchu – bez roušky. Pokud se na vycházce míjíte s lidmi v odstupu 4–5 metrů, riziko nákazy je mizivé. Nezapomeňte na pozdrav aspoň pokývnout hlavou, nebo se dokonce pousmát.

Jak dlouho je rouška účinná:
Nejúčinnější je respirátor, který je ale nedostatkový, a proto vyhrazený pro zdravotníky – na jednu směnu. Papírová rouška ztrácí účinnost, jakmile zvlhne – za cca 20 minut, pak ji musíte zničit. Pro doma vyráběné roušky se nejlépe hodí bavlna. Jedna na den určitě nestačí, je lepší mít v zásobě 2–3. Po návratu zvenčí je nutné ji vyvařit a přežehlit. Rouška musí dobře těsnit, před jejím nasazením si umyjte ruce.

Roušky dětem:
Přimět malé děti k nošení roušky je nesmírně obtížné, neberte je proto do rizikových míst. Pokud musíte, náhradním řešením je přetažení plenty přes kočárek. Pokud jdete na vycházku do přírody, nechte děti bez roušky.

Ochrana kromě roušky:
Virus se přenáší nejen kapénkově, ale i dotykem. Po každém návratu zvenčí si pečlivě myjte ruce, stačí obyčejným mýdlem. Co nejčastěji doma, v práci i v autě větrejte. Cirkulace vzduchu výrazně snižuje koncentraci viru.

O posouzení návrhu jsem požádal též novou hlavní hygieničku ČR MUDr. J. Rážovou. Na mém facebooku oslovil přes 600 000 lidí, přes 9 000 ho sdílelo, přes 600 komentovalo. Mezi komentáři se stále častěji objevují prosby, jako je níže uvedená. Názory a obavy pisatele sdílím. K výzvě adresované žurnalistům se připojuji.

Zdeni Lucijana Pavko: A nešel by napsat podobný text jako výzva pro novináře, kteří, aby zaujali, tak používají smrt jako nástroj k vyvoláni emocí – zájmu o to, co říkají? Nejenže je to neetické, ale zajímá mě, zda si vůbec uvědomují svůj díl na současné panice. Od začátku se dotýkají podprahového strachu ze smrti a nedávají racionální informace. Všechna zpravodajství jsou natolik emotivně podbarvená, že málokdo si od toho umí udržet odstup.

MUDr. Jan Hnízdil, BlB., zastupující pohlavní hygienik ČR

Neovlivni.cz – Ačkoli první prokázaný případ koronavirové nákazy v České republice je z 1. března, vláda Andreje Babiše do dnešního dne nebyla schopna zajistit dostatečný počet respirátorů a ochranných pomůcek pro lékaře, seniory a další potřebné. Proč?

Přinášíme unikátní rozhovor s jedním z distributorů ochranných pomůcek. S ohledem na situaci, kdy stát je pro podobné firmy na trhu jedním z největších fakturantů, trval na anonymitě. “Bojím se zakleknutí.”

Neo: Kdy se na trhu s ochrannými pomůckami objevily první informace, že může nastat problém s respirátory? 

Každému rozumnému člověku v oboru bylo v polovině ledna jasné, že se něco děje. 95 procent výroby je kvůli tlaku na cenu v Asii, a když jsme viděli, jaký má nákaza vývoj v Číně a kdy i Číňané se svojí mentalitou rozhodnou o karanténě, bylo zřejmé, že to je totální průšvih.

Potvrdil nám to pak případ s tou výletní lodí, kde se objevila nákaza. Protože kdo si koupí takovou cestu kolem světa? Bohatí lidé s vysokými hygienickými návyky. A když se ani ti nebyli schopni ochránit, bylo jasné, že to je časovaná bomba.

Tehdy jsme začali nakupovat respirátory ve větším množství. A to jak ty s označením P1 a P2, tak také ty P3 proti virům a bakteriím. Brali jsme to tak, že nám vzniknou nové obchodní příležitosti.

Neo: Kdy jste zaznamenali nějakou aktivitu vlády?

Na konci února, kdy se rozhodlo o nákupu respirátorů na Správě státních hmotných rezerv. (Zpráva SSHR zde.) Mimochodem, tehdy říkali, že jich chtějí nakoupit dvě stě tisíc, a teď jich najednou chybí miliony? Jenže to výběrové řízení bylo záhy zrušené s tím, že se to nakoupí centrálně. Nemocnice pak najednou u nás začaly objednávat v tisících kusech, normálně jsou to stovky kusů. Ptali jsme se jich, proč tolik, a oni, že to je součástí jejich plánu.

Neo: Jenže vy a všichni další distributoři i výrobci jste z rozhodnutí ministerstva zdravotnictví z kraje března ze dne na den museli přestat do nemocnic dodávat.

Přesně tak. Nejprve přišlo nařízení, které limitovalo cenu respirátoru. Ano, byli tu idioti, kteří chtěli za kus 1700 korun, ale běžná cena byl třeba troj- až čtyřnásobek normální ceny. A pak následovalo rozhodnutí, podle kterého začal stát regulovat, komu máme dodávat. Směli jsme dodávat jen státním organizacím, jenže to nejsou kraje, a tedy ani nemocnice.

I když to po nás nemocnice chtěly, nesměli jsme jim nic dodat. Nastala paradoxní situace: měli jsme dostatek respirátorů a obraceli se na nás a na další distributory bohatí Číňané, aby je nakoupili zpátky. My jsme jim je neprodali, takže jsme nevyvezli nic, protože jsme to měli připravené právě pro české nemocnice.

Nechci si stěžovat, je to jen tak mimochodem: všichni máme datové schránky. Myslíte, že nám to rozhodnutí ministerstva o zákazu dodávek přišlo do datových stránek? Ne, museli jsme každý den chodit na webové stránky úřadů a zpravodajských serverů, abychom si dohledávali, co právě platí. Oficiálně nám to nikdo nesdělil.

Neo: Když jste jednal s úřady, zaznamenal jste v tom lednu nebo únoru, že by úředníci tušili, že ve skladech – třeba i ve státních rezervách – prostě respirátory chybí?

Absolutně ne. Na státním zdravotnickém ústavu mi s odkazem na rezervy řekli, že je toho dost. Podle mých informací nikoho nenapadlo, že respirátory nemají.

Neo: Je pravda, že k výrobcům a distributorům tehdy v březnu přišly kontroly z finančního úřadu?

Ano. Specializovaný finanční úřad kontroloval komu a za kolik prodávají. Kontroly byly u některých distributorů a u všech výrobců. Pokud podnikáte, asi víte, co to je za zmatek, taková ohlášená kontrola. Skoro z toho nespíte a čekáte, až to přijde. Každopádně ale musím říct, že těm úředníkům to bylo až trapné. Vím, že někteří se omlouvali.

Neo: První prokázaná nákaza se v České republice objevila první březnový víkend. Premiér Andrej Babiš ale do dnešního dne nedokázal zajistit, aby lékaři a ti, kteří respirátory nejvíc potřebují, je dostali. Jak si to celé vysvětlujete?

Dělám ten byznys dvacet let a kloním se k tomu, že v tomhle případě prostě jeden velký macho řekl, že se to udělá centrálním nákupem, a to byl konec. Premiér svým rozhodnutím zničil trh a distributoři logicky přestali respirátory shánět. Přece si nebudou dělat zásoby, když je nemají kam dodávat. Nebudete kupovat něco pro trh, když ten, kdo ho řídí, řekne, že si to celé zařídí sám.

Stát vstoupil do normálního trhu, totálně zbořil vazby, které tito obchodníci měli.

Neo: Premiér ale už minulý pátek tvrdil, že respirátory z Číny jsou na cestě. Proč tu nejsou?

Je důležité mít na paměti to, co jsem popisoval na začátku: v Číně je realita taková, že tam to takhle nefunguje. Musíte tam mít vazby a bez nich to v Číně nedokážete. U většiny kontraktů musíte dávat půl dolaru bokem. Úředník ale uplácet nemůže, jak to tedy má vyřešit? Složitě.

Také expedice není záležitostí několika dní. Ve středu řekli, že v pátek jich dorazí 190 tisíc. Když se to v Číně vyrobí, jede to na balení, cargem na letiště, takže už při objednávce víte, že to budete mít za týden, za deset dní. Oni museli vědět, že tu v pátek nebudou.

Největší problém zpětně vidím v tom, že premiér zakázal dodávat do nemocnic. Ale to přece dojde každému: jeden nakažený může vyřadit z provozu celou nemocnici. Je to podkopání důvěry občanů ve stát, v systém. Když se stane jakákoli havárie, předpokládáte, že se stát postará alespoň o tu komunitu lidí v první linii, kteří mají zachránit nás všechny. Tady je poslal do boje absolutně bez ochrany. A vláda se může jen modlit, aby kvůli tomu nebyli mrtví.

Sabina Slonková

Panika kolem koronaviru, již naše vláda úmyslně přiživuje a zneužívá, aby posílila svůj vliv na úroveň diktatury (samozřejmě rádoby ve jménu veřejného zájmu), čímž mimo jiné likviduje hospodářství a odsuzuje sta tisíce lidí k fatálním existenčním problémům, je z hlediska vědců (ne politikům sloužících panáků) i rozumu nepochopitelná. Stačí číst reálná a potvrzená čísla, umět základní matematiku a poslechnout si odborníky, kteří nový koronavirus studují.

Je to totiž jinak, než jak se nám snaží Babiš a jeho kohorta namluvit: smrtnost je NIŽŠÍ, než se tvrdí. Nakažených nových koronavirem je celosvětově řádově 10 až 100krát víc, než se ví. Tedy: zveřejňujeme celkem správné počty zemřelých na následky Covid-19 a těch, které systémy odhalily jako nakažené, ovšem reálné číslo nakažených lidí je nepoměrně vyšší. To znamená, že procento lidí, pro které je nový koronavirus život ohrožující, je také mnohem nižší (někteří vědci hovoří ani ne o jednom procentu).

Mnozí z těch, co podlehli Covid-19, by v nejbližší době stejně zemřeli; podle lékařů dost možná na komplikace vyvolané „obyčejnou“ chřipkou, jejíž epidemie stále ještě neskončila, ovšem byla zcela zastíněna globální hysterií.

Lékaři a epidemiologové to koneckonců zopakovali tisíckrát (proč ale právě tyto informace nebereme vážně a raději dál propadáme do hlubší malomyslnosti, strachu a hysterie?) – část nakažených virus ani nezaznamená. Jiní si myslí, že mají klasickou jarní virózu/nachlazení/silnou alergii... a jejich organismus si s virem poradí po pár dnech sám, nevyhledají lékařskou pomoc (naprosto správně). Díky tomu si budují v tělech protilátky. Také se ukázalo, že i při intenzivním osobním styku s nakaženým se virus uchytí jen u každého druhého a při běžném kontaktu dokonce jen u každého čtvrtého.

Čísla, jimž tak rádi věříme, pokud jde o peníze, hovoří stejně jasně (a bez emocí) i v případě nového koronaviru: Covid-19 pro nás není zdaleka takovým ohrožením, jak dáváme najevo. Na chřipku jen u nás ročně zemře několik set lidí a nikdo kvůli tomu neomezuje naše životy, nepřestáváme pracovat, nechystáme se na apokalypsu. Celý život se setkáváme s rizikem, viry jsou přímo naší součástí; žijeme s nimi a žít budeme dál.

Je dost možné, že nový koronavirus už tady s námi zůstane. Jako mnohé další viry. Vybudujeme si přirozené protilátky, najdeme vakcíny. A stejně jako u chřipky se jimi většina z nás stejně nebude očkovat, budeme spoléhat na svá těla a na „štěstí“. A ti, co ho nebudou mít, zemřou, jako tisíce našich blízkých, kteří v minulých letech bez humbuku podlehli následkům chřipky.

Zamysleme se: propadáme hysterii pokaždé, když sedáme do auta? Že je to nesrovnatelné? Při autonehodách umírá ročně celosvětově přes milion tři sta tisíc lidí a jen část z nich ony nehody zapříčiní. Proč se s tímto rizikem dokážeme vyrovnat a s dalším z mnoha virů, jehož následky (reálné, ne ty uměle vyvolané) nejsou až tak fatální, ne?

Zastavme se, vydechněme (pokud jste právě na ulici nebo v obchodě, tak přes roušku) a začněme myslet, ne jen automaticky reagovat v módu den za dnem novými nesmyslnými restrikcemi a apokalyptickými vizemi živeného strachu. Nepřilévejme olej do ohně těm, kteří zneužívají situace, aby nás zcela panikou, výhrůžkami a zákazy ovládli. To kolaps země a hospodářství je nyní mnohem větší nebezpečí. A pokud si to neuvědomíme, většina z nás na to šeredně doplatí.

Zdroj: https://www.reflex.cz/clanek/komentare/100353/adela-knapova-neni-vubec-tak-zle-jak-to-vypada-staci-konecne-zacit-myslet-a-pocitat.html

Reflex – Když převrhnete mléko na gauč, už je zpátky do sklenice nedostanete. Proto nemá valného smyslu se rozčilovat nad skutečnostmi, které se nedají vrátit nebo napravit. Ale pamatujme si následující:

Že tato země se nacházela šest let v hospodářském růstu, a přesto má kvůli Andreji Babišovi a jeho diamantovým ministerským mozkům „prožraný“ rozpočet. Žádné rezervy na horší časy, které žijeme dnes, ani náznak strategického uvažování, jež by přesahovalo horizont jednoho volebního období. To bylo pořád dokola – rozdat vybraným voličským skupinám, co se dá. A ty zbylé umořit moderními byrokratickými nástroji typu elektronické evidence tržeb, daňovým hlášením, nekonečným nákladem úředních povinností.

Že vláda se bohorovně vysmívala opozici, která se jí v lednu v Poslanecké sněmovně ptala, zda zajistila na blížící se epidemii dostatek roušek a respirátorů pro zdravotnická zařízení. O občanech nemluvě.

Že „zaklekla“ na lékařku Soňu Pekovou, která jako první ve své laboratoři diagnostikovala dva nakažené koronavirem, a že jí zakázala nadále testovat, přestože to dokáže rychleji a levněji (dokonce zadarmo) než akreditované laboratoře ze svěřenského fondu Andreje Babiše. Což je sám o sobě fakt do nebe volající a v zásadě neuvěřitelný.

Že v čele vlády stojí zcela zmatený a nesrozumitelný politik, který když spustí svoji hatmatilku, má člověk chuť vyhodit televizi z okna, případně se oběsit na roušce, kdyby ovšem nějakou měl. Zde doklad: „Nekritizujte, jako. My děláme maximum, jako. Ne vy. Ale byl tam novinář, který to na mě zkoušel, jakej jsem nejsem. Prosím vás. Ten člověk vůbec neví, co je krizové řízení, jo. Já jsem to xkrát zažil. Když byly povodně, když vám bouchne chemička, ano?... Jako pro nás všechny je to absolutně neuvěřitelná situace, to tady snad od 2. světové války nebylo, co se děje, jako. Takže, takže jako ano, možná někdy mluvím nepatřičně, ale to není nic proti němu, jako. On dělá maximum. Děláme to všechno za pochodu. Ano, my jsme rozšířili ty laboratoria, je rozšířené to testování, ano, teďka všude shání a každý může říct, jak ste byli připraveni. No ale, státní hmotný rezervy, já se zeptám, že kdo rozhodl o tom, že tam měli jenom deset tisíc těch respirátorů, no, ale my jsme to nebyli, jo, a kdo to mohol vědět, že bude celý svět nakupovat, vlastně, ano, všichni… Dneska máme lidi, kteří se nakazili cez Španělsko, cez další státy, takže není to už Itálie. Nejdřív jsme měli Itálii a bostonskou konferenci, ano. A potom samozřejmě došlo k nekontrolovanému přenosu u tý sestry Frýdek-Místek, u toho řidiče, který ještě je na Bulovce.“

Že premiér pojímal informování o vládních opatřeních jako sebeprezentaci a opakovaně při tom lhal.

Jistě. Není jednoduché řídit zemi v době nepředvídatelné epidemie. Ale od toho si přece ten stát platíme a máme právo od něj očekávat více, než dosud předvádí.

Přežijme to. Ve zdraví. A při dobré paměti.

Marek Stoniš, Reflex