Linda Chen-Jandová pochází z Tchaj-wanu, v Česku žije už sedmým rokem. Vdala se tu, na Univerzitě Palackého v Olomouci vyučuje čínštinu. V rozhovoru popisuje, co pro její vlast znamená nedávná návštěva předsedy českého Senátu Miloše Vystrčila, jak Tchaj-wan pohlíží na Česko a na Čínu. A také, že se bojí války.

Předseda českého Senátu ve vaší vlasti řekl: Jsem Tchajwanec. Byla jste hrdá, když jste to slyšela?
Pro nás to znamená opravdu moc. Jsme obrovsky šťastní, že si nás svět všiml. Dlouhodobě totiž trpíme pocitem, že na nás všichni zapomněli. Strašně moc nám chybí sebevědomí. Není to jen postojem ostatních, Tchaj-wan má velmi komplikovanou historii. Několik století se potýkáme s vlastní identitou; svým způsobem pořád nevíme, kým doopravdy jsme. Žijeme ve stínu obrovské Číny, těžko hledáme, na co bychom měli být pyšní. Typickým příkladem je náš vztah ke slavnému basketbalistovi NBA Jeremymu Linovi. Bijeme se v prsa: „Podívejte, co ten Tchajwanec dokázal!“ Dělá nám to dobře. Až na to, že on s naším ostrovem zas tolik společného nemá – na Tchaj-wanu byl jen dvakrát v životě. A právě teď hraje basket za Peking. Což je docela symbolické.

[[img:chrn_fullwidth:16407:Tchajwanka Linda Chen Jandová učí v Olomouci čínštinu]]

Jak si tedy mám představit tchajwanskou reakci na Vystrčilovu návštěvu?

Stavíme se k tomu typicky tchajwansky. Ne že bychom byli pouze hrdí, úplně z toho blázníme. Jsme v extázi. Najednou na Tchaj-wanu zaznívá: „Vidíte? Není tak zle, svět stojí při nás!“ Obávám se, že naše reakce je až přehnaná. Neodpovídá realitě. Vždyť mí přátelé jsou například naprosto přesvědčeni, že Česko je v našem sporu s Čínou jednoznačně na straně Tchaj-wanu. Asi by se hodně divili, pokud by věděli o aktivitách prezidenta Zemana.

Jeho pročínské postoje neznají?
Ne, jelikož dalším poznávacím znakem Tchajwanců je určitá sebezahleděnost. Jsme zvědaví, co si o nás svět myslí, jinak se ale o dění za hranicemi moc nezajímáme. Chybí nám kontext. Proto jsme teď z návštěvy pana Vystrčila přehnaně nadšení. Vždyť já už jsem slyšela o firmě, která začala přes web prodávat trička s nápisem „Jsem Tchajwanec“. A jsem si jistá, že v mé vlasti půjdou velmi dobře na odbyt. I to potvrzuje, že českou návštěvu vnímáme jako významný milník. Zvyšuje naše národní sebevědomí.

Vážně to tolik potřebujete?
Jistě. Vím o průzkumech veřejného mínění, které v mé zemi zkoumaly základní otázku: Kým se cítíte být? Před třiceti lety se většina oslovených vyslovila, že se považuje za Číňany i Tchajwance zároveň. Druhým nejpočetnějším proudem byli tehdy lidé, kteří se označovali spíš za Číňany. Od roku 2007 už ale převažují jedinci, kteří se cítí být Tchajwanci – poslední dobou jde dokonce o dost výraznou majoritu. Jasno v tom má hlavně mladší generace.

Tchaj-wan půl století úspěšně vzdoruje čínskému tlaku. Většina zemí světa vás sice kvůli Pekingu oficiálně neuznala, vy si ale stále sami vládnete, nepodřídili jste se. Až mě napadá, že byste mohli leckoho učit, jak si držet Čínu od těla.
Tak to možná vypadá z dálky, minimálně ekonomicky jsme ale na Číně stále velice závislí. Vláda se to sice poslední dobou pokouší změnit, má ovšem v mnoha ohledech svázané ruce – nemůže soukromým firmám diktovat, kam mohou a nemohou investovat. Uvědomme si, že pro nás je obchodování s Čínou v mnohém jednodušší než třeba s Indií či Vietnamem – už kvůli jazyku. Zase jde ale zásluhou tamního komunistického režimu o poměrně rizikový byznys. Obecně se lidi v mé zemi hodně bojí, že si Čína místo vojenského zásahu hodlá Tchaj-wan podmanit prostě tím, že si ho koupí. Že místo armádní síly použije tu ekonomickou. Bylo by to pro ni jednodušší, určitě by to tolik nepohoršilo světové mínění. Něco takového se už ostatně děje – Číňané pronikají do tchajwanských médií, mají své emisary i mezi politiky. Momentálně tahle taktika příliš nefunguje, do budoucna je ale velmi nebezpečná. Na můj vkus do Číny létá až příliš mnoho významných tchajwanských politiků a generálů, o nichž absolutně nevíme, co tam pohledávají. Ne všichni hrají s odkrytými kartami.

Co většina Tchajwanců cítí směrem k Číně?
Především strach. Taky opovržení. My Tchajwanci si velmi vážíme své svobody. A v Číně se děje spousta věcí, které si ani nedovedeme představit. Nejde tam „pouze“ o omezení svobody projevu, v Číně si někdy nemůžete být jisti ani samotným životem. Je to země, v níž vládne teror. V níž se nemůžete cítit bezpečně. V níž kdykoliv můžete přijít o svůj majetek. Něco takového u nás není. Můžeme kritizovat kohokoliv, klidně i vrcholné politiky. Ve srovnání s Číňany jsme velmi šťastní. A můžeme pouze doufat, že i v té velké zemi nedaleko od nás se brzy něco změní. Kdo ví, třeba se v Číně dostanou k moci jiní lidé. Možná brzy nastane i den, kdy tam padne komunistický režim. Zatím je však atmosféra mezi námi a jimi velmi napjatá.

Jak se to projevuje?
Na dohled od tchajwanských břehů často cvičí čínské stíhačky. Spousta lidí se bojí, že nás od vypuknutí ozbrojeného konfliktu dělí opravdu jen vlásek. Nikdy nevíte, co všechno může spustit válku – třeba i úplná hloupost, pouhá chyba jednotlivce. My jsme oproti Číně opravdu malá zemička. Díky každému takovému vyslovení podpory, jakou byla návštěva pana Vystrčila, jsme si ovšem sebou víc jistí. Vláda například nedávno za velké peníze pořídila hodně zbraní. Ještě před několika lety by to bylo politicky neprůchodné, to si obyčejní lidé říkali: „Proč utrácet majlant za něco, co je úplně zbytečné? Čínu stejně nikdy nemůžeme porazit.“ Teď se obecný názor změnil. Tchajwanci si uvědomili, že je dobré Číně i světu dát najevo, že se nikdy nevzdáme. Že nejsme tak slabí, jak si někdo možná myslí. Před několika měsíci se jeden náš významný politik nechal natočit s koštětem a veřejně vzkazoval: „I kdyby mi zbylo v ruce jenom tohle, stejně budu bojovat.“

Když Miloš Vystrčil po jedné návštěvě vaší země řekl, že je Tchajwancem, dokázala byste vy o sobě po sedmi rocích tady prohlásit, že jste alespoň trochu Češka?
Určitě! Někdy už i více uvažuju jako Češka než jako Tchajwanka. Dokonce se obávám, že bych se do své vlasti ani nedokázala vrátit. Nejen kvůli odlišnému počasí. Též zásluhou jiného životního stylu. Hodnot, které se v obou zemích vyznávají.

Opravdu se tak liší?
Na Tchaj-wanu se všechno děje hrozně rychle. Prvním a téměř jediným přikázáním je: Být za každou cenu úspěšný. Tchajwanskýma očima to znamená: Být bohatý, dosáhnout vysoké společenské úrovně. V Česku nic podobného nepozoruji. Daleko více respektujete rozhodnutí každého jedince. Mladí lidé si mohou bez problémů vybrat, co chtějí studovat. To na Tchaj-wanu neexistuje, tam za teenagera v daleko větší míře volí rodiče. Pokud se z vás nestane úspěšný právník, bankéř nebo lékař, pak jste zklamal. Vlastní rodina se za vás často stydí. Na Tchaj-wanu takřka neustále žijete pod obrovským tlakem. Pokud nevyděláváte dost peněz, máte dokonce problémy se i oženit. Mít děti. Jako matka jsem si jistá, že chci, aby moji potomci vyrůstali zde. V Česku je atmosféra k dětem celkově mnohem přátelštější. Jakmile se na Tchaj-wanu v autobusu rozbrečí prcek v kočárku, lidi ho podrážděně okřikují. Schází jim empatie. Děti vyrůstají do velmi drsného konkurenčního prostředí. Projevuje se to pak i mezi dospělými, kteří kvůli tomu nadělávají spoustu přesčasů, matky si ještě nedávno radši ani nebraly mateřskou, aby nepřišly o práci.

Byl to tedy pro vás velký kulturní šok, když jste se přestěhovala do Česka?
Velký kulturní šok jsem v Česku zažila především kvůli jídlu. Na Tchaj-wanu jsme zvyklí konzumovat lehké, čerstvé potraviny – zeleninu, rýži, mořské plody. Vy máte jiné návyky. Jiné to je i ohledně služeb, v tom jsme na Tchaj-wanu asi trochu zhýčkaní. Můžeme si cokoliv koupit kdykoliv, třeba i ve tři v noci. Obsluha navíc bývá milá. U vás je obvykle – řekněme – odměřenější. Ale nestěžuju si. Člověk si musí uvědomit, že to prodavačka na druhé straně pultu taky nemá jednoduché. Dalším rozdílem mezi oběma zeměmi je míra byrokracie – u vás je značná, ne vždy se navíc úředníci chovají zrovna přívětivě. U nás své zařizování můžete často vyřešit přes internet, případně na jednom místě, kdežto v Česku je potřeba oběhat několik různých úřadů. Opravdu si nestěžuju, na Tchaj-wanu jsme asi prostě jen zhýčkaní.

Co říkali vaši příbuzní, když jste se rozhodla odstěhovat kamsi do střední Evropy?
Většinou mi záviděli.

Opravdu?

Ano, obrovsky! Pro ně je život v Evropě synonymem čehosi velmi romantického. Česko, a především Praha, je v mé vlasti velmi známou a vyhledávanou destinací. Hodně často k vám jezdíme na líbánky, na Tchaj-wanu je velmi populární turistický balíček, kdy postupně navštívíte Rakousko, Maďarsko a Česko. Spousta mých krajanů se na tenhle výlet vydává i těsně před svatbou a pořizuje na zdejších zámcích mraky romantických fotografií.

Byl bych překvapen, kolik Tchajwanců zná Česko?
Mezi mladými určitě ano. O Praze je několik velmi oblíbených tchajwanských písniček, v pár klipech byste hned poznal Staroměstské náměstí nebo Karlův most. Není tedy divu, že si moji kamarádi život ve středu Evropy trochu idealizují.

Co vám tady kromě nich, rodičů a tchajwanského jídla ještě z vlasti schází?
Bezesporu pláže. Nebo tradiční svátky, jako třeba čínský nový rok, různé festivaly dračích lodí. Spousta z toho vás zas tolik nezajímá, když žijete tam. Jakmile se ale přesunete na druhý konec světa, chybí vám to. Stýská se mi taky po přátelské atmosféře na tchajwanských tržištích. Po karaoke, to je na Tchaj-wanu hodně populární.

Jedna věc vám jistě nechybí: zemětřesení. Ročně jich prý váš ostrov postihne až tisíc.
A bývají někdy opravdu děsivá. Zejména pokud žijete ve vyšším patře, už nad pátým podlažím to s vámi pořádně mává. Je to do značné míry nepřenosná zkušenost. Prostě se vám může stát, že se s vámi celý barák třese, věci padají z poliček na zem. Když jste v tom poprvé, hodně se bojíte. Místní jsou už ale vytrénovaní. Nejdůležitější je poznat, kdy je potřeba utíkat a kdy lze ještě zůstat v klidu. Konstrukce našich budov s tím už naštěstí počítají; pokud nepřijde něco opravdu velkého, tak vydrží.

Takže se už zemětřesení tolik nebojíte?
Záleží na situaci. Nemusíte se jich bát, pokud se zrovna nenacházíte někde hodně vysoko. Nebo pokud nejde o opravdu devastující pohromu. Ale jistě – stát se může cokoliv. V dubnu třeba došlo k obrovské tragédii v karaoke baru, která by nemusela mít tolik obětí, pokud by navzdory předpisům nebyl zamknutý nouzový východ. Někdy jsou bohužel všechna systémová opatření k ničemu, pokud selže lidský faktor. To máte jako s tajfuny – varování před nimi jsou na Tchaj-wanu velmi propracovaná, jenže pak vidíte, že se lidi bez ohledu na vyhlášený poplach neschovají doma, místo toho jdou klidně do kina, s přáteli na karaoke. To je pak úplně jedno, že jde taky o Tchajwance, jako jsem já. Stejně je nechápu.

Kupredudominulosti.cz – Na začátku tohoto roku patřily k vůbec nejposlouchanějším na Svobodném univerzu tři rozhovory, ve kterých byl hostem psychiatr Jaroslav Matýs. Bavili jsme se samozřejmě o autismu, o Grétě Thunbergové, kvůli které to – lidově řečeno – pořádně schytal od aktivistů s funkcí i bez funkce.

Ale mluvili jsme také o výchově dětí, a to je důvodem, proč se do studia vracíme. O výchově se rok od roku mluví více, právě proto, že se objevují stále další problémy, které je potřeba řešit – alespoň se to tak říká. Ale objevují se skutečně stále nové výchovné problémy? Nebo se nám to tak jeví kvůli dobové módě, která velí neustále otevírat nová témata a vynucovat si jejich řešení? Jinými slovy, jsou to skutečné problémy, nebo spíše umělé? Pokud jsou skutečné, tak mají je opravdu děti, nebo spíše my dospělí? O tom všem budeme opět rozmlouvat s člověkem, se kterým jsme toto téma už nakousli, tedy s dětským psychiatrem Jaroslavem Matýsem.

Martina: Pane doktore, minule jste mluvil o mnoha velmi zajímavých výchovných aspektech, a já bych je dnes ráda probrala z gruntu, protože posledně jsme před sebou měli témata trochu jiná. Ukázalo se, že to, co jste říkal, nezaujalo jen mě, ale vzbudilo velkou debatu i na internetu, na sociálních sítích především. Vy jste například hovořil o psychické zátěži dětí v dnešní době a já bych to chtěla rozebrat, protože je to velmi důležité – vrtá mi pořád hlavou, z čeho se tato psychická zátěž dnes rekrutuje. Nejde většinou o život, o nedostatek jídla nebo o střechu nad hlavou – kde se tedy bere tak obrovská psychická zátěž?

Jaroslav Matýs: Otázkou je, jestli je to vůbec obrovská psychická zátěž, a co obrovská psychická zátěž vůbec je? Skutečně nebojujeme o přežití, nemusíme chodit lovit mamuty a děti nemusí zůstat v jeskyni bez rodičů. Dneska se chodí lovit do Tesca nebo do hypermarketu. Zátěž vidím spíše v tom, že své děti netrénujeme přirozenou cestou, jak zvládat zátěž, a dnes se to dostalo do situace, jak se ukazuje nejenom v mé ambulanci, ale celkově, že zde jsou hyperprotektivní a hyperochranitelské postoje nejenom vůči dětem, ale i dospělým. Dnes má dokonce šéf problém něco přikázat svým zaměstnancům, protože by mohli trpět stresem, protože už běžná zátěž je označována jako šikana nebo znevažování člověka. Ale přitom kdybychom nezvládli zátěž, tak bychom už nikdy nevylezli ven z jeskyní a nepřežili bychom.

Když se vrátím zpět k dětem, tak ano, zátěž v dnešní době existuje, ale je jiného charakteru. Co se změnilo? Generace současných rodičů, jak to vidím a jak jsem to řekl i posledně, odmítá vstupovat do výchovných konfliktů, uniká do zaměstnání, kde dostávají odměnu hned, kde jsou úspěšnější. Protože u výchovy přichází odměna za 15–20 let. Takže psychická zátěž existuje, ale jiného typu, než jak bylo v jeskyních, a my jako kdybychom rezignovali a jako kdyby současná generace rodičů nebyla ochotna zvládat zátěž, protože to sama neumí.

Martina: Jste odborník, pracujete léta s dětmi a dospělými, je to vaše profese. Máte nějakou teorii, kdy se stalo, že jsme popřeli vlastní evoluci, v jejímž rámci bychom měli obstát ve světě? Kdy jsme došli k tomu, že největším dobrem, které můžeme pro děti udělat, je nevytahovat je ze zóny komfortu? Kdy se to stalo?

Jaroslav Matýs: Trochu odbočím. Včera jsem měl jednoho kluka s autismem a s vysokým intelektem, seděl naproti mně. V období koronakrize a karantény byl doma, v komfortní zóně, a já jsem se musel strašně smát, přestal se prostě učit. Ptám se ho: „Honzo, proč ses neučil?“ On – dlouhá dramatická pauza – a pak úplně extrovertně odpověděl: „Nechtělo se mi vystoupit z mé komfortní zóny.“ A já: „Honzo, já to přeložím – byl jsi líný se učit?“ A to má svou logiku. To je přesně ono. Dneska se komfortní zónou nazývá cokoliv, co nám zabezpečuje klid a potlačuje zátěž.

Já si nemyslím, že komfortní zónou je to, že sedím a nic nedělám. Já se cítím komfortně, když se mi něco povedlo. Když něco umím, ale musím se to naučit. Dnes se termíny „komfortní zóna, stres, deprese“ zneužívají. Je přece normální, že když jdu na zkoušku, tak mám obavy a bojím se. Ale na zkoušku na vysoké škole jsem se naučil kde? Na základní škole. Tedy ne, že omezíme zkoušení jenom proto, aby chudák dítě nebylo ve stresu. Tím nepopírám, že se někdy děti přetěžují nebo je dítě nevhodnými postupy zatěžováno tak, že to nezvládne. Ale vrátím se zpět. Úzkost, napětí, strach nebo obavy z výsledku přece vedou k tomu, že se naučíme tyto věci zvládat, a zároveň ukazujeme, že se chováme zodpovědně. Takže si nemyslím, že by zachování komfortní zóny mělo být cílem. Tam se musím teprve sám dopracovat přes nekomfortní zóny – a bez lenosti.

Prohra patří k životu. Pravidla by se neměla nastavovat tak, že jsou odměněni i ti, kteří prohrají

Martina: To je důležité, co jste teď řekl, ale ta má otázka zněla ještě trochu jinak. Kdy se to stalo? Kdy jsme si řekli, že musíme naše děti zahalit plyšovým župánkem a nikdy jim ho nesundat? A máme pocit, že to je dobré.

Jaroslav Matýs: Máme pocit, že to je pro ně dobré. Ale teď k tomu, kdy. Časová hranice není přesná, ale myslím, že generace našich rodičů, babiček a dědečků, kteří ještě zažili válku, nás vedly k zodpovědnosti, protože máme transgenerační přenos boje o přežití a skutečné nouze. Současní rodiče, a neříkám, že všichni, mají mantru: „Jenom aby dítě netrpělo, když už trpěli moji rodiče, nebo když jsem trpěl já.“ Jako Evropa jsme se poučili, že válka je strašně zlá, a děláme všechno pro to, abychom neubližovali, pomáhali, akceptovali hendikep, to, že někomu něco nejde. Během 10–15 let společnost vygenerovala různá podpůrná opatření a pravidla, že jakákoliv zátěž je škodlivá, a nemusíme se o nic snažit, protože se máme dobře a máme vše pod nosem.

Třeba jednoduché pití v průběhu hodiny. Já tomu nerozumím, pitný režim nemusím dělat tak, že v hodině piju. Nebo že se musím najíst. To je otázka sebedisciplíny a běžného života – mám pocit žízně, napiju se. Takže podpůrná opatření se dostala do pozice hlavní mantry, stala se hlavním přístupem ke komukoliv, a to i v práci. Vidím to i v ambulanci, kdy si zaměstnavatelé nevědí rady. Mám majitele firem, kteří říkají: „Nevím, jak je přinutit pracovat.‘‘ Nebo že nezvládnou zátěž s přesčasy. Takže myslím, že za nějakých 10–15 let se nastavila mantra podpůrných opatření pro každého a pro všechny, a myslím, že to není správné. A týká se to dospělých i dětí.

Martina: Ale toto vzniklo navzdory tomu, co jste říkal, že prarodiče byli ještě vystaveni válečnému stresu, což už si my neumíme představit. Ale náš individuální pocit, že jsme ve stresu, že je toho moc, jsme přetížení, je nesporný. Myslíte, že třeba děti tímto opravdu psychicky přetěžujeme? Třeba školou, povinnostmi, protože se pořád hovoří o tom, že dnešní děti jsou více stresované a frustrované?

Jaroslav Matýs: Když se vrátím ke stresu, tak je to jako ve sportu. Sportovci mi dají za pravdu, já jsem sportoval, že když chodíte kolem kopce pěšky, a neběháte, tak si nezvýšíte výkonnost. Když do kopce vyjdete a nevyběhnete, tak sice je vyšší, ale není to ono.

Když vytváříme vším obložené podmínky, tak nemůžeme čekat, že bude zvládnuta běžná zátěž. Pro nás, pro naši generaci, je zátěž běžná: ráno vstanu, mám denní režim, něco udělám, pak si odpočinu, jsem zodpovědný. Dnešní rodiče, jak řekla myslím paní klinická psycholožka Pekařová, dnešní české matky vypnou svým dětem ruce i hlavu. Co to znamená? Když dítě neumí zavázat šňůrky, mamka mu je zaváže. Ne aby to samo vyřešilo, ale už chce, aby to zavázala. Pro mě je nepochopitelné, proč se mluví o stresu u jakékoli zátěže. Stres, který poškozuje, to už je něco jiného.

Martina: Když se podívám, jakým způsobem děti vedeme, a když sama znám ze své zkušenosti, jak vypadají nejrůznější sportovní klání a soutěže, tak jedním z důsledků je, že udělujeme poháry i za desáté místo, aby děti nebyly frustrovány z toho, že neběžely rychleji. Když nebyly první, druhé, třetí, tak si domů odnesou menší poháry, ale za pěkné desáté místo. Myslíte, že tohle je dobrý výchovný model? Nebo co s námi může toto dělat?

Jaroslav Matýs: Tyto aktivity plně chápu u skutečně hendikepovaných lidí, a proto se na paralympiádě kategorizuje podle typu. Tam tomu rozumím, protože dávají příklad tím, že sportují, něco dělají, nelitují se a pouze neleží. V běžném sportovním klání, myslím na školách, patří i prohra k životu. Není to prohra existenciální, že bych umřel, ale je to prohra v tom smyslu, že mi ukazuje, jak daleko jsem se dostal, co umím, v čem jsem dobrý. A pak je to na daném člověku, na dítěti, jestli se chce zlepšit, nebo rezignuje. Já jsem dělal závodně cyklistiku a pamatuji si, že jsem chtěl vyhrát. A když mi to nešlo, byl jsem vzteklý, takže jsem znova trénoval ještě víc. Pak jsem to přehnal. Ale existují děti, kterým rodiče řeknou: „To je v pořádku, nemusíš být první, a když nechceš, tak tam nechoď.‘‘ Co ho naučili do života? To, že není důležité být dobrý.

Martina: To znamená, že klasické olympijské heslo „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ je špatně?

Jaroslav Matýs: Není špatně. Když se zúčastním, tak vím, jak na tom jsem. Ale nebojím se prohrát, a chtěl bych vyhrát.

Rodiče si neuvědomují, že vychovávají generaci, za níž budeme stavět domovy důchodců sami pro sebe, což se děje. A v nich nebude personál, protože tato generace dětí se nebude ochotna starat o staré lidi, nebude to umět.

Martina: Pane doktore, už jste to zmínil a narazili jsme na to i v minulém díle, že rodiče často nechtějí vstupovat do výchovných konfliktů. Chtěla bych to rozebrat trošku více, protože je to důležitý podnět. Co s tím? Co z toho vyplývá pro děti, pro rodiče? Jakým způsobem, když to řeknu hrubě, to ošéfovat?

Jaroslav Matýs: Nevím, jestli se někomu v současné generaci rodičů, neříkám stoprocentně všem, ale generaci obecně, dostane do povědomí, že: „Jak vychováte své děti, tak se o vás postarají.“ Představme si fantazijně současnou generaci: děti na tabletech, mobilech, Twitterech, chatech a tak dále, které v podstatě neumí vysávat, ani si nevšimnou, že mají špínu v pokojíčku. Takový člověk se má v životě postarat o svou rodinu, když se neumí postarat sám o sebe, a ještě by se měl starat o vás?

Děsí mě, že si rodiče vůbec neuvědomují, že dneska vychovávají generaci, která – neříkám, že určitě, ale kdyby se to dotáhlo, že bychom si stavěli domovy důchodců sami pro sebe, což se děje. A na druhou stranu v nich nebudou lidé, protože generace dětí nebude ochotna se starat o staré lidi, ani to nebude umět. To je na tom největší průšvih, a vidím to jako trošičku jako sisyfovskou práci, když v ambulanci toto vysvětluju: „Co naučíte svoji dceru, když v domácnosti neuklízí? Jak se postará o dítě, když nepomůže s bratrem? Co naučíte kluka, který visí na internetu, a není ochoten jít ani na nákup, nezvedne ani tašku? Co mu dáváte do rodiny?“ A pak se ptám, proč se mstíte jeho budoucí manželce?“ Maminka se ptá: „Jak to myslíte?“ Takového chlapa bude mít doma. Takže nevím, kdo ze současné generace mladých rodičů toto dá.

Ale zase mám dobrou zprávu, že mám v ambulanci mladé rodiče, kteří u mě už byli, a berou to celkem poctivě. To jsou hvězdičky na obloze, ale většinou vidím, že nechtějí vstupovat do výchovy.

Mohou se narodit zlé povahy, které jsou od narození bezhraniční. Takové dítě se nedá léčit, není to duševní porucha, ale je to osobnostní, povahový rys.

Martina: To zní logicky a zdravý selský rozum by i ve výchově přeci jen mohl dostat trochu pozornosti. Ale faktem je, že výchovné metody vědečtí a pořád se mění. Doplňují se, rozvíjejí a určitě mnohdy zlepšují, ale také úplně křiví. A jestli tomu správně rozumím, tak říkáte, že musíme vést děti k tomu, aby dokázaly udělat věci, které po nich chcete, aby byly součástí rodiny. To znamená uklízet po sobě, chodit nakupovat, vyluxovat. A ony nechtějí, neudělají to. A copak mají dělat rodiče? Jak to má vypadat? Na každé dítě funguje trošku něco jiného, ale my jsme vystaveni modelům, že bychom neměli zvedat hlas, o fyzických pobídkách ani nemluvě. Teď jsem se přežehnala. Doufám…

Jaroslav Matýs: Já vám v tom trošku, jako psychoterapeut a lektor psychoterapie, teď trošku vážně, ale s nadsázkou, pomůžu. Spravedlivý hněv rodičů musí děti vidět a poznat právě proto, aby věděly, kde je hranice. A to, co následuje, je životní zkušenost do života už mimo rodinu, kde když vidím, že se naštve šéf, policajt, nebo někdo jiný, tak to vidím, a vím, že existuje hranice. A když rodiče budou emočně ploší a budou blokovat spontánní projevy, tak je naučí být co?

Martina: Být ploší a bezbřezí.

Jaroslav Matýs: Naučí je, že dítě, ať dělá, co dělá, tak emoce tam prostě pojedou. Nemají ohraničení, takže budou bezhraniční. Tyto bezhraničné děti pak skutečně zneužívají a týrají své okolí. A co je zastaví? Teď se vrátím trošku do historie. Bezhraničné dítě s agresí vyroste do dospělosti a je naučeno, že mu všichni vždy ustoupí, nebo se tváří, že se nic neděje, případně se snaží domluvit. Prosím vás, proč se nikdo nedomluvil s Hitlerem? Protože s agresorem se nedomluvíte. To je pointa, kterou chci říct. U agresora je nejdřív policie, symbolicky, a pak psychoterapie. To znamená, nejdřív ho musím zastavit, a pak mu ukazuji, co má dělat, vedu ho k tomu, aby něco dělal, a časem pochopí, k čemu to bylo dobré. Ale bezhraničního agresora, a nemyslím, že všechny děti jsou takové, musíme nějakým způsobem korigovat a hold někdy, teď se vrátím k fyzickým trestům, k fyzické hranici. A zase, v Česku se fyzický trest hned transformuje na týrání a mlácení, ale tak to prostě není, ani jsem to tak poprvé neřekl. Fyzická hranice, fyzický trest má být přiměřený, aby to nepoškodilo, neublížilo, ale dává skutečně jasnou hranici, že už to dál nepůjde, protože pak hrozí odchod z rodiny, nebo další sankce. Takže k hranicím patří jak slovo, tak i hlas a konečnou hranicí je fyzický trest nebo fyzická zeď, když to řeknu takto.

Martina: Řekněte mi ještě jednu věc, protože v tomto nejsem odborník. Když jsem si četla vaše rozhovory, tak jsem narazila na ten termín „dítě bez hranic“, potažmo „bezhraniční děti“, což je trošičku něco jiného, protože „bezhraniční děti“ už jsou diagnóza. Řekněte mi, bezhraniční děti jsou poruchou, nebo se dá dítě takto vychovat?

Jaroslav Matýs: Když jsem začínal s psychiatrií, tak jsem nikdy neměl pocit, že se může narodit zlý člověk. V dětské psychiatrii skutečně vidím, že se mohou narodit takovéto zlé povahy, které jsou od narození skutečně bezhraniční. A tam je to strašně složité. Ale zase je to u rodičů určitého typu, a takové bezhraniční dítě se nedá léčit, to není duševní porucha, je to osobnostní povahový rys, vlastnost, která se pouze dá režimově vést k tomu, aby to dotyčný dostal pod kontrolu. Jestli se to povede, nikdo nikdy neví, ale když se to nedělá, tak to stoprocentně dopadne špatně. Takže mám takové bezhraniční děti v dětských domovech, ale i v domácnostech. Včera jsem měl maminku, kde syn napadal nožem matku. A víte, co až pomohlo? Když jsem mu napsal do papírů, že doporučuji OSPODu umístění do výchovného ústavu. Mávnutím proutku přestal doma napadat matku, a to u nich doma nejsem.

Martina: Promiňte, a kolik mu bylo?

Jaroslav Matýs: Třináct let.

Martina: Takže najednou od vás dostal?

Jaroslav Matýs: Dostal ode mě hranici, protože maminka byla strašně citlivá, a kluk má holt špatnou povahu. Bavili jsme se o tom, zdědil to přes generaci z druhé strany, ale to teď nechci řešit. Stalo se prostě to, že bezhraniční, agresivní jedinec převálcoval svoji matku, která mu nebyla schopna dát hranici, nemá na to dovednosti ani povahu dát mu fyzickou zeď. Takže takovou zeď dostal ode mě, protože se na to nemůžu dívat, protože vývoj tohoto dítěte by šel disociálním směrem, a matka by mezi tím byla zlikvidovaná. A psychiatr by byl zodpovědný, proč nic nedělal, když zavraždil matku? I to se děje. Takže dostal hranici, a stačilo slovo. Najednou pochopil, ne najednou, to věděl dávno, akorát mu nikdo takovou hranici nedal.

Holt jsme ve společnosti, kde se děti nemají mlátit, to jsem nikdy neschvaloval, ale trestat ano. Dětem se nemá nadávat a křičet na ně. Dobře, tak jak pochopí, kde je hranice, když dělá něco špatného? Dítě se nemá trestat, nemají se jim odebírat počítače nebo volnočasové aktivity – tak to prostě není. A rodiče se také bojí vychovávat, to na jejich obhajobu.

Měli bychom vypracovat metodiku, jak jednat a pracovat s dětmi, které křivě obviní své rodiče, vychovatele, pěstouny nebo učitele z ubližování a týrání

Martina: To jsem chtěla říct. Zajímalo by mě, na základě toho, jak pozorujete děti, rodiče a společnost kolem sebe, zda máte pocit, že rodiče dnes vůbec mají možnost vychovávat děti podle svého? Myslím, že si nemusíme říkat nic o tom, jak často se objevují právě tlaky, které jste právě vyjmenoval, že se dítě za žádných okolností nemá plácnout po zadku. A pozor, děti to navíc velmi dobře vědí, některé si těchto diskusí velmi dobře všímají a svým dětským způsobem se o nich baví. To mohou vyprávět učitelé. Myslím, že velmi zhusta takto drží rodiče, učitele a vychovatele v šachu, protože dítě je dost chytré na to, aby pochopilo, že na ně rodiče vlastně nemají metr. Umíte si představit, že by se třeba dítě obořilo nějakým opravdu zavrženíhodným způsobem na matku, a ona ho plácla nebo seřvala na veřejnosti?

Jaroslav Matýs: Nahrála jste mi – na Ostravsku probíhala konference Rozpravy, pořádal ji Dětský domov Kunčice, který dělá vynikající práci. Byly tam pracovnice z ministerstva práce a sociálních věcí a já jim položil jednoduchou otázku na toto téma: „Máte vypracovanou metodiku, jak jednat a pracovat s dětmi, které křivě obviní své rodiče, vychovatele, pěstouny nebo učitele z ubližování a týrání?“ A dostal jsem velice zvláštní odpověď, a to k tomu nechci říkat svůj postoj: „Musíte přeci tyto děti chápat. Mají těžké dětství. Ony za to ani nemůžou.“ Říkám: „Prosím vás, ale tímto způsobem, který jste uvedla, mají úplně v šachu buď rodiče, vychovatele, nebo ředitele. Protože ředitel, učitel letí z místa, má problém sehnat práci. Rodiče se už úplně bojí vychovávat. Takže si dítě zajistilo absolutní volnost, a OSPOD na to hledí a nemůže s tím vůbec nic dělat.“ A tak jsem se ptal: „Proč nemáte metodiku, jak pracovat s těmito dětmi a rodinami. Metodiku na pomoc rodičům, aby fakt vychovávali děti, nebo dětským domovům, kde hrozí rozpad personálu?“

Takže tyto děti, jak říkáte, přesně ví, jaká mají práva, protože je všichni vzděláváme. Povinnosti se nenaučily, protože rodiče buď nechtějí jít do výchovných konfliktů, nebo mají obavy. A teď kacířská myšlenka: ptaly se mě, co myslím, že by se mohlo dělat. A já: když mladistvý do 15 let krade, je nezletilý, tak proběhne trestní řízení, a pak se zastaví. Už jen tato procedura stačí na to, že si to zapamatuje a přestane to dělat. Co tedy dělat pro to, aby dítě pochopilo, že křivé obvinění je trestný čin? Měla by z výchovných důvodů, ne trestněprávních, z výchovných důvodů, proběhnout stejná procedura, tak jak to soudci často u mladistvých dělají. Tedy že by stačilo výchovné působení procesu, soudu, a upustilo by se od dalšího trestu. Do 15 let z výchovných důvodů uvažovat o tom, jestli je možné nějakým mechanismem poskytnout zeď, o které mluvím, fyzickou zeď, protože když už je zde vývoj, kdy dítě tyranizuje svou rodinu, napadne rodiče a křivě obviní, je pozdě.

Měl jsem dívenku, která zavraždila matku, protože ji nepustila na diskotéku. Dva roky před tím byla matka obviněna, že ji týrá. Takže nastavit takové mechanismy, aby na jednu stranu měl stát zájem, aby se rodiče nebáli vychovávat. A na druhou stranu, aby nedocházelo k týrání, což je druhá stránka věci.

Martina: Pane doktore, děkuji za toto nesmírně důležité povídání o našich dětech – a nejen o nich.

Jaroslav Matýs: Já děkuji vám.

Rozhovor pro Svobodné universum vedla Martina Kociánová.

Základy brainwashingu. 

Motto:

„Čím větší lež, tím větší šance, že jí budou věřit.“ Adolf Hitler, Mein Kampf

Jsme účastníky šíleného letu, pilotovaného šílenci. Naše civilizace stojí před problémy, před kterými nikdy nestála. Globální oteplování, migrační krize, vyčerpávání energetických zdrojů, nedostatek pitné vody, znečištění životního prostředí… Společnost založená na neustále rostoucím výkonu a neustále rostoucí spotřebě narazila na svoje limity. Tímto zničujícím a sebezničujícím způsobem už dál žít nemůžeme. V rámci současného společenského systému nemají naše problémy řešení. „Jestliže nemá problém řešení v rámci stávajícího systému, přestává být problémem, stává se systémovou vadou a celý systém se pod jeho vahou hroutí,“ píše Francis Fukyuama v knize Konec dějin.

Přestože jsou ta varování nesmírně silná, nechceme je slyšet. Chceme žít dál jako dosud. Ono už to ale nejde. Globální nejistota je živnou půdou pro falešné proroky, mesiáše, psychopaty. Ochotně se ujímají moci, slibují nesplnitelné, snaží se odvést pozornost od sebe a vlastní neschopnosti. Přesvědčovací metody, které používají, jsou po staletí stejné. Jejich cílem je potlačit schopnost lidí racionálně přemýšlet. Vypláchnout jim mozek. Vnutit jim programy, názory a produkty vlastní. Získat nad nimi moc. Sociální psycholog Robert Caldini hovoří o propagandistických zbraních vlivu. Jsou jednoduché a účinné. Je jedno, jestli chcete lidem vnutit prášek na praní, politický program, lék na cholesterol nebo vakcínu na koronavirus.

Jak snadno a rychle udělat ze zdravého člověka (národa) vystrašeného, manipulovatelného a poslušného pacienta? Nejdřív ho musíte vyděsit. Nejlépe hrozbou, o které do té doby nevěděl. Třeba koronavirem. To, co dřív považoval za virózu a doma v klidu vyležel, se pod tlakem propagandy stalo synonymem smrti. Strach je nutné stále přiživovat zprávami o nárůstu počtu nemocných a mrtvých, zpestřit záběry hloubení hromadných hrobů. Jakmile se lidé pořádně vyděsí, přestanou se kontrolovat a dá se s nimi snadno manipulovat.

V epidemii strachu zaniká, že většina zemřelých byla pokročilého věku, trpěla těžkými nemocemi, nezemřela na Covid nýbrž s Covidem. Do statistiky se hodí každý pozitivní. Třeba i Georg Floyd, kterému klečel policista v Pensylvanii na krku tak dlouho, až ho zadusil. V epidemii strachu zaniká, že pozitivní neznamená nemocný nebo nakažlivý. Navzdory tomu jsou kvůli pouhé pozitivitě zavírány školy, podniky, obchody, hranice, lidé jsou držení ve zbytečné karanténě, nuceni nosit zbytečně roušky, podrobovat se zbytečným testům a v budoucnosti zbytečnému očkování. Pozornost a péče se soustředí na lidi v podstatě zdravé a solventní. Na migrantech, chudácích a bezdomovcích si psychopat nic nevezme.

Když jsou lidé dostatečně vyděšení (podušení), je třeba je trochu uklidnit (rozvolnit). Psychopat oznámí, že koronavirus porazí, roušky zajistí, vakcínu sežene, lidi ochrání. Nalezl zástupný problém. Je jím zaměstnán na plný úvazek. Do boje s imaginární hrozbou se pouští se sveřepostí Dona Quijota. Na pomoc si bere další zbraň propagandy – autoritu a oblíbenost přesvědčovatele. Po jeho boku vyrážejí do boje oblíbení herci, zpěváci a vrcholoví sportovci. „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě….Rouška není hanba,“ nám z obrazovky sděluje Anna Gaislerová, Marta Jandová, Eva Decastelo, Barbora Strýcová a další. Důvěru a sympatie, které k nim chováme, automaticky přeneseme na jejich poselství. „Přece by nám nelhali,“ říkáme si. Věřím, že nelhali. Myslí to upřímně. I jim ale vymyli mozky. Nechali se strhnout.

Další zbraní propagandy je umělé vytvoření nedostatku. Média rozšíří zprávy, že je nedostatek roušek, testovacích setů, léků, vakcín. Léky a vakcíny budou drahé a jen pro někoho. Zpráva pro občany: „Vypněte mozek a pospíchejte, nechte se otestovat, naočkovat, nebo se na vás nedostane!“ Ve skutečnosti k nám z Číny dorazilo 137,5 milionu roušek, 19 milionů respirátorů, 200 tisíc respirátorů FFP2, 200 tisíc respirátorů FFP3… Nespolehlivých testů jsou plné sklady.

Jestliže chybí důkaz o specifické účinnosti roušek, léků a vakcín, obratem se nahradí důkazem sociálním. „Když lidé po celém světe nosí roušky, nechávají se testovat, očkovat, trpí v karanténě, musí to mít nějaký smysl,“ říkáme si. Ale nemusí. Dojmy nejsou důkazy. Když něco dělá hodně lidí, ještě to neznamená, že je to správně. Smysl všeobecné rouškové povinnosti nebyl přesvědčivě prokázán. Tvrzení, že roušky zachránily milióny lidí, má stejnou výpovědní hodnotu jako tvrzení, že nezachránily nikoho. Nulovou. Testování zdravých lidí je masovým vyráběním pacientů. Nadměrná dezinfekce podlamuje imunitu a vede k těžké infekci. Farmaceutické firmy vsadily na genovou vakcínu. Klinické testy byly zkráceny. Hlasy varující před nežádoucími účinky v podobě nádorového bujení jsou umlčovány. Jde o hazard se samotnou podstatou lidství. Firma AstraZeneca, jejíž výrobní kapacita je dnes 2–3 miliardy vakcín, to dobře ví. Za budoucí nežádoucí účinky vakcíny odmítá nést zodpovědnost. Tu mají mít státy, které nechají občany dobrovolně povinně očkovat. A ty vakcínu hromadně objednávají. Fakta už nikoho nezajímají. Mozek byl odstaven na vedlejší kolej. Než abychom přemýšleli, raději jdeme s davem.

Ve správném směru nás utvrzuje další propagandistická zbraň – faktor ceny. Pětidenní experimentální léčba Remdesivirem vyjde na 55 tisíc korun. A není pro každého. Cenu jedné vakcíny odhaduje vládní expert profesor Roman Prymula na 9 tisíc korun. A nebude pro každého. V první fázi má být očkováno 3–3,5 miliónů nejvíce ohrožených. To dělá zhruba 31,5 miliardy. To jsou slušné peníze. Profesor Prymula a docent Maďar jistě potvrdí. "Když je to tak drahé, tak to přece nemůže být podvod,“ říkáme si. Ale může. Není v tom nic osobního, nic odborného. Je to jen byznys.

Studie ze Spojených států a Velké Británie potvrzují, že iracionální strach ze zločinu je odrazem toho, kolik pozornosti zločinu věnují média. Několik zpráv o nákaze koronavirem a několika zemřelých naše myšlení nezmění. Pokud se na nás děsivé informace valí dostatečně dlouho a dostatečně intenzivně, dochází ke kumulativnímu efektu. Naše myšlení eroduje, propadáme globálnímu šílenství. Ne, to není spiknutí. To se jen svět zbláznil. Psychopatům napříč kontinenty se podařilo rozvrátit zdravotnictví, školství, kulturu, hospodářství, mezilidské vztahy. Nad troskami letadla a rozvalinami států nám sdělují: „Nejsem si vědom, že bychom udělali nějakou chybu. Vláda udělala maximum, má jasný výsledek, zachránili jsme tisíce mrtvých.“


Ukázka z připravované knihy Všichni jsou psychopati, jen já jsem letadlo.

Medium.com – Donedávna jsme podléhali klamu, že nepřítelem pro „Svět, Jak Ho Známe” (tj. pro systém, ve kterém žijeme a máme ho s výhradama rádi, rozhodně radši než jiné systémy) jsou různí „vlastenci”, „orteláčci”, „konvičky” a „slušní lidé”, navíc podporovaní z Ruska.

Tyhle obskurní party chtějí bránit to, co si myslí, že mají a že má cenu, ačkoli se o výběru těch věcí a o způsobech obrany můžeme domnívat, že jsou bizarní, obskurní, až blbé. My si o nich myslíme, že jsou jednodušší, ale věříme, že dialogem a pozitivním příkladem překonáme nedorozumění.

Oni nás nemají rádi, protože tuší, že si o nich myslíme, že jsou hloupí… Bohužel z jejich úhlu pohledu jim taky splýváme s takovým tím davem nalevo. Ti jimi taky pohrdají, jsou velmi pro multikulturalismus a proti těm hodnotám, co si domobranci hodlají domobránit.

Jenže, moji milí…

Náš problém nejsou orteláčci, flaztenci a jiní „stopimigracáci”. Těm se jedná o to jejich. Naším problémem je dav nalevo, kterému se nejedná o to jejich, ale o to naše. Oni nechtějí bránit svoje (zatím svoje nemají), oni chtějí hlavně zničit to naše, protože to je (jak nám opakují) špatné! Tak špatné, že i když to zlepšíme, tak to bude pořád špatné, protože to je špatné od základů!

Jsou v tom mnohem efektivnější než ortelové. Ti jsou ve své vypjatosti spíš směšní, tihle jsou zaťatí a odhodlaní — však komunistické heslo „nemáme co ztratit, jen svoje okovy” jedou furt.

Chvíli jsme si možná mysleli, že když nechceme xenofobii a primitivismus, že vlastně jsme s nimi na jedné lodi. Nejsme, nebyli jsme a nebudeme: jsme třídní nepřítel, jsme „privilegovaní narozením”, cokoli uděláme, uděláme špatně a někdo zleva nám to vždycky rád oznámí.

Nejsou hloupí, proto dokážou narušit řád mnohem efektivněji než parta domobranců. Zatímco intelektově nízkovoltážní flaztenec pořvává v autě, mává pěstí a obchází řeporyjskou pamětní desku, takže se občané svolaní obecním rozhlasem mohou přijít podívat na jeho vystoupení, levý aktivista, leftivista, píše do novin velmi kultivovaným stylem, obsypává to cizími slovy, cituje kapacity, anebo popřípadě velmi autoritativně říká, jak věci jsou a jak mají být (totiž tak, jak to říká) a co je špatně (my a to zřízení, co máme rádi).

Jejich nejsilnějšími zbraněmi jsou elokventnost a schopnost agendasettingu.

První zbraň je výmluvnost. Levý aktivista či aktivistka vás uargumentuje, či spíš uštěká, protože zatímco vy se snažíte, abyste náhodou nebyli příliš kategoričtí, snažíte se třeba věci nahlížet z více úhlů, za každým tvrzením říkáte „za konkrétních podmínek”, „pokud je mi známo”, „nejčastěji”, „podle výzkumů” a tak dál, leftivista vám oznámí, že cokoli, co se mu z vašich argumentů nelíbí, je tím, že vy (ano, vy osobně!) jste misogyn, šovinista, xenofob, rasista nebo cokoli podobného, což tedy dokazuje, že se mýlíte. Q. E. D.

Používají takzvanou mateřskou argumentaci: „Proč to tak je? Protože jsem to řekla!” Diskusní tchořovina par excellance, proti které není racionální obrany. Například vám řekne, že jste privilegovaní. Necítíte se tak? No, ale jste, a denně využíváte svých privilegií! Je to tak, protože jsme to řekli, a řekli jsme to proto, že to tak je! A vy, protože jste v jádru nekonfliktní člověk, začnete přemýšlet nikoli o tom, z jakého titulu bere nějaká píča tu drzost vám něco takového vůbec říkat, ale defenzivně mudrujete o tom, jestli byste se neměli zbavit něčeho, co pro vás vybojovali vaši předci, protože to je vaše nezasloužené privilegium!

Co na to ale chcete říct? Správná odpověď je: „Však ty jsi taky privilegovaný a zajištěný spratek spořádaných rodičů ze západu, který má díky tomu nenáviděnému systému materiální zajištění i svobodu dělat a říkat cokoli, tak se netvař, že jsi sežral Gándhího prostěradlo, ty tupé koště!”

Ne, neřeknete na to nic a postavíte se do obranné pozice. Jakmile na ně zkusíte totéž, tak si vás dají jako rozcvičku v demagogii: to vy nálepkujete, hovoříte ad hominem, zkrátka vás obviní ze všeho, co dělají, a obratem se postaví do role „jémine, jémine, podívejte se, jak na mne zle a hnusně útočí”.

„Ale vždyť to je pravda,” říkáte si — a zapomínáte na to podstatné: Třídní boj a zničení kapitalismu je pro leftivistu nejvyšší cíl a k jeho dosažení lze fašisty (to jsme v jejich slovníku my) podvést, klamat, osočit z čehokoli…

A tak vám budou do očí tvrdit, že to neříkají, nebo že jste si vykonstruoval protivníka, se kterým bojujete. Možná i meme udělají, jak bojujete se svou fikcí levičáka. Budou vám tvrdit, že nikde nikdo nechce, třeba, zrušit kapitalismus, a když vytáhnete citace, řeknou, že to není podstata toho konkrétního hnutí. Nazvou vás primitivním antikomunistou. Pak paranoikem, co všude vidí spiknutí. Budou vypadat velmi důvěryhodně, jen drobné, opravdu drobné detaily prozradí, že něco nesedí.

Navíc vždy vystartují jako první, takže vaše reakce bude vždycky slabší, pomalejší, vynucená, a i když si hozené bláto a plivnutou slinu utřete, budete vždy ti ohození a poplivaní. A pokud se jim postavíte nějak intenzivněji, mají na to osvědčené postupy difamace… Jednotlivec totiž není překážka.

Druhá zbraň, agendasetting, s tím souvisí. Abyste mohli být první, musíte být ti, kteří o věci začnou mluvit. Jakmile začínáte, tak určujete, co do tématu patří a co ne.

Metody agendasettingu jsou stále stejné: najednou se vynoří téma, zdánlivě odnikud, a celá scéna ho začne řešit. Máte pocit, že to téma rezonuje velmi silně. Stejně jako si dezinformační servery přebírají jednu zprávu navzájem a tím ji zesilují a zvyšují její reputaci („tohle už jsem někde zahlédl”), tak i tady se téma protočí v pěti nezávislých kulturních revue, pak se o tom mluví na workshopech v autonomních kulturních centrech, no a nakonec to dostanou mainstreamová média z několika směrů:

• Welcome pack v podobě „přeloženého článku od odbornice XYZ z americké univerzity, která hovoří o…”
• Shame pack v podobě „celý svět hovoří o …, zatímco česká (zaprděná a provinční) média mlčí!”
• FOMO pack, nejčastěji „Společnost PQ také reaguje na světové téma číslo jedna, totiž …, takže se rozhodla připojit k hnutí This Week Better People Support Our Move!” A novinář, hledající podrobnosti o Světovém Tématu, narazí jak na stříbrném podnosu na Welcome pack.

A jakmile se z takzvaného tématu číslo 1 stane opravdové téma číslo 1, má leftivista vyhráno! Díky obrovské probuzené mase, která přijala problém i řešení (a řešení je vždycky, to si všimněte, nutnost omezit nějakou svobodu, pokrok nebo pohodlí), se najednou společnost cítí provinile. (O tomhle se orteláčkům ani nesní…)

Jakmile se společnost cítí provinile, začne se trestat a kát, protože se bojí, že kdo nepůjde cestou veřejného pokání, na toho zaútočí. Všimli jste si? Veřejné přihlašování se k čemusi nebo distancování od čehosi, veřejné přísliby, sypání si popelů na hlavy, bojkoty těch, co neudělali totéž, tohle všechno… Z historie víme, že sto veřejných příslibů, přihlášení a distancování kvůli klidu nakonec vždycky skončí stejně. Žádný komunista totiž neušetřil továrníka, i kdyby buržoust rozdal svůj majetek odborářům, kolportoval Marxovy spisy a chodil dělníkům vařit!

Však jen řekni, že jsi s námi, dej to najevo, a necháme tě! Už nás jdou miliony, tak si uvědom, že když budeš proti, uvláčíme tě. Pro tebe to bude problém, protože ty nechceš být vláčen a zabývat se štěkajícím davem, ty chceš klid. Ale pro nás to je brnkačka, protože my chceme tvůj klid rušit! Tak nám přitakej, nebo se na tebe zaměříme.

Do rozkolísané společnosti se pak snadno imputují myšlenky na omezení práv, omezení svobod, změnu systému — tedy jejich slovníkem „vylepšení systému” v zájmu větší spravedlnosti pro utlačované a zmenšení rozdílů ve společnosti…

Demokracie je v dlouhodobém horizontu evolučně výhodná, ale krátkodobě je naprosto bezmocná proti cílené demagogii. Zkrátka když se někdo rozhodne využít všech demokratických možností a svobod k tomu, aby ldemokracii zrušil a nahradil třeba „vědeckou spravedlností”, podaří se mu to.

Leftivismus je reálné nebezpečí pro status quo, mnohem větší než flaztenci. Vy i já jsme, pravděpodobně, lidi, kteří nejsou konzervativní ani nechtějí zabetonovat stav, jaký je právě teď. Jenom máme, aspoň tedy já, jinou představu o vývoji: postupnými kroky, vždy důsledně vyvážené přínosy, rizika, povinnosti a svobody.

Já vím, to slovo svoboda, kdekdo si jím vytírá kušnu a posmívá se, že kdo chce svobodu, tak ve skutečnosti chce beztrestnost pro svoje řádění, ale to je jen manipulace ve snaze diskvalifikovat celou diskusi.

Kašlete na boj s národoveckou frontou. Je naprosto minoritní. Mnohem zásadnější je reálně destabilizující partyzánská fronta leftivistů.

Jeden každý z nás nemá šanci je zastavit nebo zabrzdit, navíc vám hrozí nebezpečí reálných škod, kterým se stěží brání stejným způsobem (však zkuste leftivistovi zničit kariéru). Jediné řešení je v důsledné ignoraci. Ignorujte jejich témata, jejich výzvy, nešiřte je, nediskutujte o nich, nesdílejte jejich výzvy, blokujte je…

Zcela vážně. Můžete se od hlavy po paty popsat heslama, půl dne klečet na levém koleni, půl dne na pravém, bičovat se za otrokářství, ale je to úplně jedno, protože dnes nejde o otrokářství. Nejde ani o černé, ani o bílé, ani o indiány, ale ani o ženy, ani o klima — jde o to zničit západní styl života a model demokracie. Vy jste jen pěšáci v téhle hře.

Až bude za námi ten další velký průser, ohlédneme se a uvidíme, kdo nadšeně uvěřil karlínským klukům řeči o spravedlivé společnosti, kdo pomáhal budovat nový, lepší svět, kdo podepisoval dopisy, žádající tresty pro fašistické zrádce, kdo se podílel třeba jen tím, že chodil agitovat pro vznik JZD…

A pak jim to všem odpustíme, protože jsme hrozně spravedliví kokoti!

Martin „adent“ Malý, medium.com

ekolist.cz – Ve čtvrtek 18. 6. se lidé v Kobeřicích u Opavy chodili dívat proti proudu potoka. Ten den silně pršelo. Místní mají v dobré paměti, co dokáže blesková povodeň, když déšť steče z okolních polí rovnou do obce. Tentokrát se ale nešli podívat, jak se plní koryto potoka, ale jak se plní dva čerstvě vybudované poldry. A zatímco jinými obcemi se prohnaly bleskové povodně, kobeřické poldry dolů do vsi žádnou velkou vodu nepustily.

Podle slov kobeřického starosty Lukáše Kubného poldry zabránily větším škodám. „Bez nich by bylo vyplaveno mnoho domů vodou s bahnem. Poldry chrání obec tím, že výrazně snižují vodu hladiny v potoce. To se projevuje zejména u tzv. bleskových povodní, kdy voda rychle nastoupá a bere s sebou i bahno z polí,“ říká Kubný. Ale dodává, že pro úplnou ochranu obce by bylo zapotřebí postavit ještě čtyři další poldry.

[[img:chrn_fullwidth:16156:Kobeřický podr]]

Poldr je zjednodušeně řečeno nádrž, která je většinu doby prázdná a může sloužit jako zemědělsky obdělávaná půda, většinou jako louka. Nebo jako mokřad. Svou hlavní funkci poldr prokáže až v okamžiku, kdy přijde blesková povodeň. Voda se v něm dočasně nahromadí a zpomalí se její odtok. Z kobeřického poldru voda vytéká trubkou u průměru 20 cm.

Důležité je, aby byl poldr dobře nadimenzován. Podle odhadu kubeřického úřadu vydaly nedávné deště na třicetiletou vodu. Místní poldry jsou navrženy tak, aby dokázaly bezpečně pozdržet vodu stoletou.

Možná si řeknete, když tak skvěle pomohly poldry v Kobeřicích, proč je nevybudovat i jinde? Nejlépe hned? Protože postavit suchý poldr nebylo ani v Kobeřicích jen tak. Pokud vhodné pozemky nepatří jednomu majiteli, ideálně obci či státu, trvá roky, než se poprvé kopne do země. A někdy se také prostě stavět nikdy nezačne, protože s tím majitelé pozemků nedají souhlas.

[[img:chrn_fullwidth:16155:Poldr zastaví bleskovou povodeň a vodu pak vypouští jen pomalu]]

V Kobeřicích nastala právě ta situace, kdy vhodné pozemky nepatřily obci, ale soukromým vlastníkům. Vedení obce se proto rozhodlo, že se poldry vybudují v rámci tzv. komplexních pozemkových úprav. To je státem vedený proces, který má přimět majitele pozemků, aby souhlasili s úpravami pozemků či jejich výměnou za jiné. A to prostě trvá dlouho. V Kobeřicích s tím začali v roce 2008, v roce 2013 byly komplexní pozemkové úpravy schváleny, v roce 2018 se začalo stavět. Dva poldry byly zkolaudovány a předány obci loni v prosinci. Spolu se dvojicí nových polních cest.

„Je to běh na dlouhou trať. Největším problémem jsou majetkoprávní vztahy. Kdyby obec měla potřebné pozemky, tak máme poldry dávno,“ říká starosta Kubný. „A chci poděkovat Státnímu pozemkovému úřadu, který pro nás poldry a komplexní pozemkové úpravy realizoval. Díky pozemkovým úpravám se podařilo pozemky pro stavbu těchto dvou poldrů vyřešit.“

Úplně na počátku se některým místním záměr zbudovat poldry úplně nelíbil. „Často jsem slyšel názory, že hráze jsou zbytečně velké nebo že se mělo více šetřit zemědělskou půdou, že měly být jinde,“ vyjmenovává Lukáš Kubný. „Ale jak se ukazuje, vše je dnes jinak a tyto názory vymizely. Jsme rádi, že poldry vznikly a že jsou schopny obec ochránit.“

Martin Mach Ondřej, ekolist.cz

Neovlivni.cz – Politika zpravidla zašpiní každého a voláním po těch „čistých“ se pouze točíme v kruhu. „Přijde mi daleko efektivnější nevšímat si lidí. Na nich tolik nezáleží. Ale měli bychom dbát na stabilitu institucí. Pokud máme nějaká pravidla, pak vynucovat, že se budou dodržovat. A je jedno, jestli je u moci rudý nebo černý, pravidla platí pro všechny,“ říká historik Jakub Rákosník, který se specializuje na hospodářské a sociální dějiny 19. a 20. století. Mluvili jsme spolu nejen o politice, ale hlavně o Češích: čeho jsme v minulých třiceti letech dosáhli a jak to v příštích třiceti letech můžeme zkazit.

Posledních třicet let neproběhlo tak, jak si představovali ti, kteří pomáhali svrhnout komunistický režim. Pro příštích třicet let už nemají Češi stejně jako ostatní evropské národy přehnaná očekávání, přesto může také příštích třicet let přinést leccos, co si dnes nedokážeme představit. Změny ve společnosti v uplynulých desetiletích zkoumá historik Jakub Rákosník z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, a proto má i realistickou představu, o co se v příštích letech můžeme opřít.

Forum24 – Vraždu Milady Horákové mají na svědomí tři komunističtí prokurátoři – Josef Urválek, Juraj Vieska a Ludmila Brožová-Polednová. První dva jmenovaní vystudovali práva před 2. světovou válkou. Brožová-Polednová nevystudovala práva, neměla maturitu ani výuční list. Po bolševickém převratu v únoru 1948 nastoupila na roční(!) studium tzv. Právnické školy pracujících. Komunisté tehdy hledali oddané fanatiky odhodlané k vraždění a perzekucím nevinných lidí, ve kterých viděli nepřátele a kterých se především báli. V případě Polednové si vybrali správně.

Než se stala prominentní komunistkou s „právem vraždit“, dosáhla Brožová-Polednová největšího profesního úspěchu, když se dostala na pozici písařky na ÚV KSČ. Jako mladá písařka údajně působila i na gestapu, informace o tom, co dělala v době protektorátu, ale zmizely.

Brožová-Polednová se od Urválka a Viesky liší také tím, že jako jediná z party bolševických prokurátorů a soudců, kteří v 50. letech vraždili, byla za své činy odsouzena. V letech 2009–2010 si odseděla rok a osm měsíců, tehdy jí bylo 88 let. Zachránila ji milost prezidenta Václava Klause.

[[img:chrn_fullwidth:16146:Brožová-Polednová v roce 2009 a na archivní fotgrafii]]

Ani po odsezení části šestiletého trestu Brožová-Polednová nelitovala toho, co udělala. Milost brala jako samozřejmost. Tvrdila, že ve vězení vůbec neměla být. Zemřela ve věku 93 let v roce 2015.

Juraj Vieska byl odsouzený a zároveň osvobozený už v 50. letech, v klidu potom dožil a zemřel v roce 1965. Kromě podílu na vraždě Milady Horákové byl aktivním prokurátorem i v dalších vykonstruovaných kauzách. Například v procesu s velkým hrdinou Karlem Kutlvašrem. Toho bolševici věznili a výrazně přispěli k jeho předčasné smrti.

Josef Urválek, další z fanatických bolševických vrahů, se po běsnění v 50. letech dočkal roku 1968, kdy byl pod velkým tlakem za to, co páchal. Během normalizace si pak užíval důchodu. Krátce před smrtí v roce 1979 (údajně sebevražda) stihl ještě napsat „odbornou“ stať o pozitivních účincích ochranného dohledu s tehdy mladou právničkou Helenou Válkovou, nyní oddanou členkou ANO, bývalou ministryní spravedlnosti za Babišovo uskupení a kandidátkou na ombudsmanku.

Tolik stručný portrét vrahů nevinné Milady Horákové. Více si nezaslouží.

Michal Závada, Forum24

Echo24 – Konec léta 2017 byl v USA charakterizován vlnou ikonoklasmu, požadavky na odstraňování soch a přejmenovávání ulic nesoucích jména historických postav, které je možné spojovat s útlakem černochů. Hnutí se už stačilo rozšířit do dalších částí anglosaského světa, především do Austrálie a Velké Británie. Překročí i kanál La Manche? Komplex viny Západu za příkoří spáchaná v dějinách bílým mužem – to je celoživotní téma spisovatele a filozofa Pascala Brucknera. Týdeníku Echo poskytl rozhovor ve svém pařížském bytě.

Co prvního vás napadne, když čtete o tomto hnutí?

Především že i kdyby ty sochy byly odstraněny, na historii USA to samozřejmě nic nezmění. Jsou to čistě symbolické požadavky. Můžete chtít odstranit sochy generála Leeho a dalších jižanských velitelů, ale ta válka se konala, Jih se tehdy odtrhl a rasové vztahy na jihu Spojených států dodnes zůstávají extrémně citlivé. Nemůžete přepsat historii, vymazat některé události. Druhá rovina je zúžení tématu otrokářství na Západ. Za tím je hodně ignorance a nevzdělanosti. Evropa nevymyslela otroctví, Evropa naopak vymyslela aboliční hnutí a otroctví zrušila. První, kdo zavedl otroctví v Africe, byli Arabové. Západní obchod s otroky z Afriky do Ameriky je historicky až třetí v řadě. První byl orientální obchod, kdy Arabové deportovali otroky z Asie. Začal v 7. století. Druhý byl obchod s otroky z Afriky, uvnitř Afriky i do ciziny – i ten provozovali Arabové. Ale to všechno je zapomenuto. Lidé samozřejmě dnes vůbec nevědí, že slovo otrok je v řadě západoevropských jazyků synonymum Slovana, což svědčí o obchodu s otroky z východní Evropy v raném středověku. Zapomněli dokonce i to, že ještě v 19. století vesničany na Korsice, v Sardinii, na Sicílii chytali piráti z Maroka, Alžírska, Tuniska, Libye a prodávali je do osmanské říše a jinam, kde existovala poptávka po levné práci. Omezit otrokářství na bělochy, na Západ je představa, že právě my máme nést svět a jeho viny na svých ramenou. Potkává se to s nastavením mnoha evropských intelektuálů, že když už nejsme univerzální jedničky ve všem, chceme být číslo jedna aspoň ve zločinu. V podstatě se chlubíme vším špatným, co se v historii událo. S historickou skutečností to nemá mnoho společného. V Americe se zatím celé hnutí odehrává hlavně na kampusech, které jsou samozřejmě baštou politické korektnosti a extrémní levice. Ale v Americe jako takové převažuje centristický směr.

[[img:chrn_fullwidth:16140:Francouzský filosof Pascal Bruckner.]]

To hnutí se ale přece neomezuje na univerzity. Primátoři a lokální politici v některých velkých městech, od Los Angeles po New York, už avizovali prověrku jmen a soch, jestli dostojí moderním nárokům. Na mušku už se dostává i Thomas Jefferson nebo Kryštof Kolumbus.

Ano, i otcové-zakladatelé měli otroky. A současně nesmíme zapomenout, že například generál Toussaint Louverture, který porazil Napoleonovy jednotky (černošský vůdce vzpoury na Haiti, známý také jako Toussaint Bréda, žil v letech 1743 až 1803; vzpoura vyústila v nezávislost Haiti na Francii, Haiti bylo první koloniální společností, v níž byla zavedena rasová rovnoprávnost – pozn. red.), měl sám otroky. Přestože zrušil otroctví. Vždycky když studujete historii, zjistíte, že všechno bylo mnohem složitější. Thomas Jefferson, kterému se dnes vyčítá vlastnictví otroků, byl nejednoznačná postava – tak jako každá historická postava. Generál de Gaulle je dvojznačná postava, ale marná sláva, zakladatel moderní Francie. Taky Winston Churchill nebyl z dnešního pohledu svatý. Nikdy nesmíte posuzovat historii podle přítomnosti. Jako kdyby přítomnost byla tribunál, před nímž zpětně soudíme hrdiny z minulosti. Kolik by nám asi tak zbylo historických postav, kdybychom je všechny podrobili standardům politické korektnosti?

Proč vlastně krajní levici v Americe tak zajímá minulost?

Chápu to jako cvičení, jak se dobrat intelektuální satisfakce. Celé hnutí proti sochám je abstraktní, na životních podmínkách chudých Američanů nebo menšin nic nezmění. Pokud jsou ti lidé tolik oddaní boji proti otroctví, proč nebojují za moderní otroky v dnešním Nigeru, Mauretánii, Saúdské Arábii, Kataru, Jemenu, spoustě dalších arabských zemí? Za migranty, kteří jdou do Evropy přes Libyi a v Libyi jsou nuceni k otrocké práci? Mezinárodní asociace proti otroctví odhaduje v dnešním světě 30 milionů otroků. Proč místo toho aktivisté potřebují vyhrát bitvu nad otroctvím minulosti? Černoši v Americe si potřebují vyřídit účty s bělochy, je to dlouhá historie, která ještě dnes probleskuje v občasných incidentech, kdy policie zastřelí černocha. V tomto smyslu beru pokus o čistku v historii jako vnitřní záležitost Ameriky a pevně doufám, že se nepřelije do Francie a obecně do Evropy. Koneckonců jsme v novověké Evropě neměli ani otroctví, ani segregaci.

Ta čistka v historii už se přelévat začala, na Oxfordu před dvěma roky vzniklo hnutí proti památce Cecila Rhodese (Cecil Rhodes, 1853–1902, významný donor oxfordské univerzity, současně zakladatel Rhodesie, dnešního Zimbabwe, jako koloniálního projektu; kritici ho považují za otce apartheidu.)

Ano, protože Británie je tatáž kultura jako Amerika. Musím přiznat, že v náznacích to zažíváme i ve Francii, malá skupina, vesměs černoši původem z Karibiku, žádala změny názvů ulic. Ale nemají šanci. Byly taky pokusy organizovat takzvané dekolonizované letní tábory, kam budou mít bílí zákaz vstupu. Ale loni i letos se těchto táborů účastnilo jen několik set lidí, všechny velké černošské organice se od nich distancovaly.

Před deseti lety jste v eseji Tyranie viny dospěl k závěru, že Amerika je zdravější než Evropa, která neustále zpochybňuje sebe samu. Jak do toho zapadají poslední události? Neposouvá se Amerika směrem k Evropě?

Neřekl bych, že se až tolik změnila Amerika. Změna je v tom, že byl zvolen Donald Trump, v šoku, který to na levici vyvolalo. Trumpova výhra samozřejmě povzbudila onu alternativní pravici. Do toho krajní pravičák v Charlottesville zabije aktivistu, nálady se vyostřují. Ale obecně je to hlavně reakce na Trumpa, nikoliv skutečný posun k Evropě. Trump sice bývá spojován s extrémní pravicí, nemyslím ale, že by k ní patřil. Trump patří k Trumpovi, je zaujat především vlastní osobou. A já si pořád myslím, že navzdory činnosti krajní levice v kampusech a ve velkých městech se Amerika europeizovat nebude. Má jinou historii, americká společnost radši hledí kupředu. Samozřejmě máte pravdu, že vývoj na americké levici skrývá rizika. Část Demokratické strany na Trumpovo vítězství reaguje tak prudce, že se propadá do levičáctví evropského typu, ano. V Americe budou běloši v dohledné době menšina, pak můžou i oni po vzoru předchozích menšin pro sebe žádat privilegia. To bude konec veřejného prostoru. Každý budeme obětí, už nebude většina, vůči níž by menšiny mohly uplatňovat nároky. Takový systém si sám podřezává větev. Známe scény z amerických kampusů, kde studenti s etnickým původem zastrašovali profesory, kteří nechtěli přistoupit na nějaký jejich požadavek, jak respektovat jejich odlišnost. To je americké šílenství. Kdyby dorazilo sem na kontinent, byl by to pro mě důvod k vážnému znepokojení.

Je Francie kulturně odolnější než Anglie?

Zatím žádné pokusy přesadit sem kulturu amerických kampusů nefungovaly. Nemáme historii segregace a otrokářství, máme ovšem své vlastní problémy, na nichž se politika identity může neblaze podepsat. Především vztah k radikálnímu islámu.

Ale máte historii francouzského kolonialismu. Jakou roli ve francouzské debatě sehrává téma války v Alžíru?

I když o alžírské válce bylo napsáno 3000 knih a natočena spousta filmů, francouzskou veřejnost Alžír a vůbec naše koloniální minulost v podstatě nezajímá. S první a druhou světovou válkou se ten zájem nedá srovnat. Mezi intelektuály Alžír a francouzské zločiny v severní Africe do jisté míry téma jsou. Považuji to za jakýsi náhradní marxismus, nostalgický pokus oživit rozdíly, které kdysi existovaly mezi vykořisťovanými domorodci a kolonisty.

V Tyranii viny jste psal, že evropské elity umožňují přistěhovalectví z třetího a především muslimského světa proto, že ho chápou jako splátku za své imperiální zločiny. Platí to pořád?

Částečně ano. Přičemž jen 8 z 28 zemí EU byly koloniální mocnosti, některé, jako třeba vy, byly naopak v nedávné minulosti koloniemi – Ruska. Svou roli v pohledu na přistěhovalectví hrají neziskovky, umělci, média, která nedokáží rozlišit mezi ekonomickými přistěhovalci a skutečnými uprchlíky. Ale abych pravdu řekl, nejvíc mě zaráží papež František. Je to nejspíš marxista. Je posedlý penězi. Peníze pro něj představují veškeré zlo. Má ekonomistický pohled na věc, považuje například terorismus za pouhý vedlejší efekt vlády kapitalismu a peněz nad světem. Jen marxista nebo ekonomický liberál může být tak posedlý penězi. Patří bohužel ke stálým slabinám katolicismu, že nenávidí peníze. V tomto ohledu jsou protestanti zdravější. Kromě toho je papež František proislámský. V jednom interview se teď nechal slyšet, že Západ musí přijímat uprchlíky bez ohledu na to, odkud přicházejí, a i kdyby to mělo být na úkor vnitřní bezpečnosti. To je šílenství, projev nezodpovědnosti. Notabene z úst hlavního představitele náboženství, které samo je utlačované po celém islámském světě. Při zachování současného tempa nebudou do padesáti let žít v islámském světě už žádní křesťané. František je velmi nejednoznačná figura, doufám, že ho už brzy vystřídá někdo schopnější.

Ale postoj k islámu s ním sdílí velká část katolické hierarchie i protestantských farářů. Jak si poddajnost křesťanů tváří v tvář islámu vysvětlujete?

Nevím, možná už internalizovali svou porážku. Což je absurdní, protože islám zdaleka není tak silný, jak se jeví. Je rozdělený a oslabený válkou mezi sunnity a šíity. Pokud někdo myslí, že my na Západě něco dlužíme islámu, řekl bych, že spíš má islám co splácet evropským zemím. Oni 500 let okupovali Španělsko, Turci zabrali jihovýchodní Evropu. Dnešní problém islámu nemá nic společného s problémy, jakým obvykle čelí přistěhovalci. Souvisí s radikalizací uvnitř islámu. Počínaje wahhábismem v Saúdské Arábii v 18. století, vznikem Muslimského bratrstva v Egyptě na začátku 20. století. Souvisí s potřebou mnoha muslimů pomstít se na někom za vlastní selhání a nedostatky. Islám přece nastoupil s očekáváním, že jako nejnovější zjevené náboženství nahradí předchozí nedokonalé pokusy. Radikální muslimové věřili a dodnes věří, že islám je poslední, nejdokonalejší zjevení Boha prorokovi, takže příslušníkům starších náboženství nezbude nic jiného než se vzdát svých rituálů a konvertovat k islámu. A co se nestalo: křesťanství přežilo, přežil judaismus, hinduismus, buddhismus. Západ v 19. století pronikl do muslimského světa a kolonizoval Blízký východ. Výsledkem je silný resentiment arabských elit. Samozřejmě že byste našel i politické nebo sociální důvody, ale hlavní problém, který má Západ s islámem, je nábožensko-kulturní povahy. Většina světa nejeví žádnou chuť konvertovat k islámu. I proto takový zápal a snaha konvertovat Evropu, kterou oni považují za hlavní misijní území. K tomu je řada důkazů. Známý kazatel az-Zarkáví v Kataru vyhlásil, že Řím se stane hlavním městem muslimů. Turecký prezident Erdogan vyzval Turky v Německu, aby měli každý pět dětí, a přečíslili tak nevěřící. Oba jsou Muslimští bratři. A zaplať pánbůh, Muslimské bratry nenávidí wahhábisté. Radikální islám se dnes dělí do tří hlavních proudů: wahhábisté, salafisté, Muslimští bratři. Odvolávají se na stejný Korán, ale coby různé frakce v jednom extremismu se navzájem nenávidí. Je skvělé, když naši nepřátelé bojují proti sobě navzájem. Díky tomu máme zatím ještě relativní klid.

Evropský establishment radikální islám dlouho toleroval, možná pořád toleruje. Je v tom taky komplex viny starého imperialisty?

Klasická argumentace zněla: islám je náboženstvím utlačovaných, proto musíme s muslimy zacházet jinak než řekněme v katolické zemi, jako je Francie, s protestanty. Ale tento kánon ztrácí sílu. Teror posledních dvou let v Paříži, po němž přišly další a další útoky – Nice, Brusel, Londýn, Berlín, Barcelona –, vedl k tomu, že se lidem otevírají oči. Od začátku roku 2016 jsme ve Francii o 300 mrtvých chytřejší. Část levice sice pořád přijímá starý diskurz viny, ale čím dál víc lidí ho mezitím odmítá, už se nechce nechat vydírat. Řekl bych to tak, že teror měl pedagogický účinek. Lidé vidí, že předepsaná tolerance vůči radikálnímu islámu byla past. Poslední tři roky jsme de facto ve válce. V ulicích Paříže narazíte na vojáky se samopaly, v Bruselu dokonce můžete vidět v ulicích tanky. Jsou to tedy spíš tančíky, ale stejně. Francouzská armáda pozabíjela stovky islámských teroristů v Mali – nikdo neprotestuje. Když na policistu v Paříži někdo zaútočí, policista okamžitě tasí zbraň a střílí. Nikdo si nestěžuje. Začíná to tu být jako v Izraeli. Veřejnost si zvyká na terorismus i na tvrdou odplatu státu. Musím také říct, že nový prezident Emmanuel Macron, který ještě v kampani o celém problému moc nemluvil, jako by se vyvinul a uznal realitu. Už islámský terorismus pojmenoval, zatímco minulý prezident Francois Hollande tento pojem nikdy nevyslovil.

Jaký vliv měla vlastně na sebemrskačský diskurz západoevropských společností, o kterém se tu celou dobu bavíme, Osvětim? Vy Osvětim nazýváte zlatým standardem utrpení.

Ano. Holokaust změnil způsob, jakým nazíráme masové vraždy, masakry. Došlo ke zmatení pojmů. Ne každý zločin je genocida, dokonce ani válečný zločin nemusí být genocida. Osvětim si dnes můžete představit jako poklad, kořist, kterou si každá menšina chce přisvojit i pro sebe. I já mám v dějinách svou Osvětim! I já si zasloužím genocidu! Po roce 1945 se každá menšina chce usídlit pod touto novou vlajkou, získat privilegia Židů. Pomalu každý národ chce být pária. Vyvolává to závody v citovém vydírání. Jistým způsobem je veřejná debata tématem holokaustu otrávená.

Například v Německu se z vymítání nacistů stala skoro obsese. A nejvíc v posledních dvaceti letech, kdy už skoro nežijí ani pachatelé, ani jejich oběti, které by ve své době větší zájem a sympatie jistě uvítaly.

Mám pro to vlastní termín: resistencialismus. Jsme příliš mladí, abychom zažili válku, natož se zúčastnili odboje. Něco nás ale ponouká oživovat minulost, stávat se nekompromisními antifašisty. Přitom vedeme odboj proti duchům. V samotném Německu jsou nacisté maličká skupina. Bez šancí. V tom ryze abstraktním přístupu vidím podobnost s tím vymítáním otrokářů na amerických univerzitách. Předstíráme, že se něco nestalo nebo že můžeme zabít toho, kdo nás tyranizoval, ještě sto let poté.

Svou slavnou esej Slzy bílého muže jste vydal v roce 1983. Změnilo se v pohledu západního intelektuála na třetí svět od té doby něco?

Jistě. V 80. letech, o 70. ani nemluvě, panovalo na levici všeobecné očekávání, že třetí svět předhoní Západ a znemožní ho. Proto to zbožňování Maa, Fidela Castra, Che Guevary, Ho Či-Mina, Pol-Pota, etiopského Mengista. Všechny ty experimenty selhaly, poslední takovou nenaplněnou nadějí pro některé levičáky byla Venezuela. No a dávné zaujetí třetím světem posléze nahradil pocit viny, který mnohé evropské intelektuály dovedl k přání zničit Evropu. Náš hlavní handicap je neschopnost rozpoznat nejen zločiny, ale i dobro, které evropská civilizace vykonala. Že byla schopna své zločiny překonat a že se v ní nakonec uskutečnilo soužití moci a svědomí.